29.3.2024 | Svátek má Taťána


POLITIKA: Mrazení v zádech

2.1.2007

Hodina druhého pokusu o sestavení vlády může být směle označena za hodinu zlou. Zasedne výkonná rada ODS, která buď přijme špatnou koaliční smlouvu podepsanou Mirkem Topolánkem se všemi dlouhodobými důsledky pro českou politiku, nebo Mirka Topolánka s tímto dokumentem vyhodí se všemi dlouhodobými důsledky pro českou politiku. V obou případech zůstane pozice předsedy vlády silně otřesena a maršálské hole v modrých tornách se budou připomínat stále silněji. Zpráva, že nejsilnější politické straně země hrozí vnitřní turbulence, když ne už otevřená krize, také nepatří k těm dobrým.

Novoroční projev prezidenta republiky, který postavil všechny účastníky českého politického harašení do jedné řady, řešení nijak neprospěl. Je hezké hovořit o „studené občanské válce“, bude se to používat stejně dobře, jako „blbá nálada“, ale reálným výstupem takového „míru“ je velkokoaliční hnití podobné Špidlově „proevropské koalici“ nebo pozdnímu období oposmlouvy, když byl její účel vykastrován rozhodnutím ústavního soudu. „Nestrannost“ Václava Klause jej tak staví na pozice Jiřího Paroubka s jeho nestydatým požadavkem, aby namísto dohody o reformách vznikla dohoda o korytech.

Česká povolební krize je krizí ústavní. Na rozdíl od ostatních demokracií v české ústavě chybí ustanovení, které by sněmovnu nutilo pod hrozbou rozpuštění k racionálnímu chování. Jestliže se nemusí chovat racionálně sněmovna, chovají se zcela racionálně podle svých vlastních partikulárních zájmů partaje. V podmínkách křehké rovnováhy sněmovního patu se pak mohou chovat zcela podle osobních sobeckých zájmů i jednotliví poslanci, a to prakticky bez ohledu na zájmy politických sdružení, která je do parlamentu dostala. Stačí se podívat na způsob schvalování státního rozpočtu a rozkradení mandatorních výdajů na poslanecké pomníčky napříč politickým spektrem.

Je iluzí se za současného stavu domnívat, že jakákoli vláda, může být vládou dobrou. Z toho pohledu je skoro jedno, jestli bude vládnout v demisi nebo v permanentním ohrožení nedůvěrou. Ani jedna z nich nebude schopna ve sněmovně prosadit nic jiného, než pouhou kosmetiku, z reformátorů se stanou státem placení avon lordi. Opravdu důležitými věcmi jsou volební výsledek příštích voleb, nalezení ústavní pojistky proti opakování podobného patu a dopad do politické kultury celé země. Zatímco příští volby evidentně ve všech hlavách politiků straší víc, než je zdrávo, dopad do politické kultury vcelku nikoho nezajímá a pouhá myšlenka na opravu ústavního zmetku je daleko za obzorem jakýchkoli úvah. Doplácíme v tuto chvíli na důsledky dvou předchozích politických střetů, jejichž protagonisty byli Václav Klaus a Václav Havel.

Důsledkem prvního střetu mezi parlamentní demokracií a oligarchickým pojetím politiky z počátku let devadesátých je nesmyslné oslabení role presidenta jako pojistky právě proti nefunkčnosti sněmovny. Důsledkem druhého střetu těch samých idejí jsou osypky z čehokoli, co by jen vzdáleně připomínalo opoziční smlouvu. Přitom jestli v tuto chvíli existuje pozitivní řešení situace, tak spočívá v dohodě o potřebných ústavních změnách k jejich uskutečnění napříč politickým spektrem a překlenovací vládě do doby nového rozdání karet. Jestli je deformace ústavy dána nekvalifikovanou snahou o omezení role presidenta republiky v době, kdy měl tento úřad předplacený Václav Havel, pak dnešní antagonismy na politické scéně mají kořeny v nenávistném tažení Pravdy a Lásky proti klasickému parlamentnímu systému na přelomu tisíciletí.

Síla Mirka Topolánka v ODS je dána tím, že dokáže stranu vést k vítězství. Jeho osobní pozice vyrůstá z jiných kořenů, než neotřesitelný mandát jeho předchůdce. Ostatně, i ten byl donucen na svoji funkci rezignovat po sérii politických chyb, které ODS stály v roce 2002 volební vítězství. V případě jakékoli vážné politické chyby se pozice valašského ogara může snadno podobat situaci surfaře, který na vysoké vlně nezvládl svoje prkno.

Doposud Mirek Topolánek svoji práci zvládal. Nenechal se vymáchat v bažinách velké koalice a dokázal zabránit tomu, aby vládu s podporou komunistů sestavil Jiří Paroubek a jedna nebo obě malé strany. ODS je přijímána pozitivně, Topolánkovo zvládání povolební situace posiluje volební preference modrých a bylo potvrzeno volebními výsledky komunálních a senátních voleb. Chybou, kterou udělal, byla až nově podepsaná koaliční smlouva s KDU-ČSL a Stranou zelených.

Koaliční smlouva znamená velmi výrazné oslabení pozic ODS v porovnání s předchozí koaliční smlouvou z června loňského roku. V nové smlouvě se výrazně uplatňuje vyděračský potenciál pragmatického prodeje hlasů podle nejhorších lidoveckých tradic, ke kterým se připojila i současná inkarnace SZ. Šest let od doby vrcholící popularity Čtyřkoalice dochází na základě praktických projevů a fungování malých politických stran k diskreditaci jejich politiky a vyklízení pozic. Politická scéna se čistí a se zpožděním deseti let dochází k integraci politických sil napravo od středu pod střechou ODS. Topolánkův krok ve své podstatě znamená rehabilitaci Luxova ideálu, aby politický vliv byl mezi strany koalice dělen rovnoměrně a bez ohledu na volební výsledek.

Je paradoxem, že ODS do těchto integračních snah nainvestovala velmi mnoho právě pod vedením Mirka Topolánka. Poslední Topolánkův krok vysílá signál, že cesta rychlokvašek k politické moci je stále otevřena a obchod s posledním procentem bude nadále hýčkanou a lukrativní živností. Nelze se divit, že takový obrat v politice ODS vyvolává velmi výrazné pnutí uvnitř strany. A je v podstatě jedno, zda jeho mluvčími jsou ti, kteří pragmaticky cítí šanci dostat se nahoru, nebo ti skutečně znepokojení. Pokud bude rehabilitována politika vydírání malých koaličních partnerů, bude sestavení proreformní vlády napravo od středu kdykoli v budoucnu nemožné stejně tak, jako zakotvení reforem do programu velké koalice.

Nic na tom nemění to, že úkol Mirka Topolánka je splnitelný až tehdy, pokud nervy vytečou všem ostatním stranickým náčelníkům. Setrvání jeho jednobarevné vlády v demisi není ohraničeno žádným ústavním zákonem a může trvat do doby, než ostatní přistoupí na podmínky nadiktované jeho osobou. Nic na tom nemění fakt, že řada partikulárních zájmů jednotlivých skupinek a jednotlivců především v poslaneckém klubu mu pozici vůbec neusnadňuje. Nic na tom ani nemění fakt, že Václav Klaus se už dnes zcela zřetelně snaží do situace vrtat ve vlastním zájmu, velmi podobný zlozvyku Václava Havla. Mirek Topolánek si nemůže vybrat, jestli vyhraje nebo prohraje. Může si ovšem vybrat, zda to bude se vztyčenou hlavou.