Že je to pitomost? Zajisté, že jest, leč zaslechneme snad od nich cosi jakkoli chytrého? Dozvídáme se o jakémsi porušení naší suverenity, o referendu, o odstoupeném území(!), škodlivosti základny na růst hub(!), další okupaci, nutnosti podrobit posádku základny naší jurisdikci, o tom, že na sebe přitahujeme útok teroristů. Dokonce o zradě Evropy a zradě NATO cosi zaslechnuto. Případně o tom, že bychom to měli obsluhovat my. Pak navíc, hrůza všech hrůz, rozzlobili jsme jakési dva ruské generály.

Starý sýr v novém balení

Tentokrát se jen jaksi nehodí Raději být rudý než mrtvý, čímž druhdy operovali i zasloužilí chartisté odebravší se do exilu. Heslo sloužící naší tehdejší okupaci. Něco na způsob: Zachvátí-li tě, zahyneš! z dob té německé. Jaký slogan přijde dnes? Neláska ke svobodě mi nedá, rád uvěřím v Mohameda? Či snad: Korejské rakety jsou mír naší planety? Nenabádá nás zákonodárce Zaorálek neúnavně k tomu, abychom Severní Koreji porozuměli? Tedy, když si zrovna nezve zástupce iráckých teroristů ke konferování.

Jedna lidová

Nuže, jest taková americká lidovka, tedy píseň o pochodu kolem hory, na jejíž melodii vznikla lidovka naše. Až k nám přijdou hoši z jú es ej, to nám bude zase jednou hej. Za vlády lidu, lidem a pro lid v těsném semknutí strany a lidu a pod jejím vedením jejího předvoje, se za ni rozdílely dva roky natvrdo. (Za takovou Lili Marlén bylo jen osmnáct měsíců, co pouhou “propagaci nacismu“.) Zajisté, to vše ještě jen v dobách, dokud bolševiku nepovypadaly poněkud zuby. Příliš dávno. Ten pravý útlak nastal, až když mnohé pilné brusiče těch zubů strana vyvrhla a bylo jim tím strašlivě ublíženo.

Lidové písničky se zovou lidové proto, že jimi lid vyjadřuje své city i svou vědomost o životě. Týče se Když jsem já ty koně pásal stejně jako té vzpomenuté. Lid, bez ohledu na svůj předvoj, si tudíž od příchodu hochů z USA cosi positivního sliboval. Historicky taktéž dosud vždycky cosi positivního následovalo. Kampak se nám ten lid poděl? Je tu ještě nějaký?

Pátrání po negativech

Pokud jde o Irák, připomeňme pád Saddámova režimu, úspěšně organisované prvé svobodné volby v zemi a fungující části země, například té obývané Kurdy. Což se nám jaksi nesděluje. Neopomeňme z řetězu vypuštěné vzájemné vraždění na Balkáně, spunktované Evropou, zejména Německem. Obou válek Evropany rozpoutaných a následné války Studené, až po ony Pershingy „toho cowboye Reagana“, neoblíbené některými hrdinnými chartisty a panem exulantem Kavanem.

Mějte strach, musíte mít strach! Bojte se, lidé!

Zvláštní je, že už jsme to tu měli i po listopadu. Zkoušeli to na nás, soudruzi sametově ponechaní svému rejdění. Obdobná kampaň byla spuštěna shodnou marxleninskou spodinou, v cause Radia Svobodná Evropa. Taktéž například údajně přitahující teroristy.

Dnes zásadně ona hezká propaganda o míru nastalém díky odzbrojení. Hlásaná pár transparenty onehdy na Václaváku (jíž též benevolentně přepuštěn prostor i v neděli naší TV). Toto pacifistické křepčení opomíjí ono základní a po starých Římanech poděděné: Chceš-li mít mír, připravuj se na válku. (Neb podobně jako při kraválech proti válce ve Vietnamu pod heslem Mír teď! to jaksi opomenuto sdělit i v Moskvě, Pekingu a Hanoji.) Výstavba té základny je právě takovou přípravou na mír. Pro mír totiž musí být obě strany předpokládaného sporu. Nedokážeme-li rozpustilé dětičky přesvědčit, že sirky nejsou na hraní, a nemáme-li jistotu, zda jim je někdo nepodá za našimi zády, je dobré opatřit si aspoň hasicí přístroj.

Když život šel dál

Až do Reaganova příchodu jsme přece zažívali chvíle jako Duch Ženevy, Duch Camp Davidu, Détente, až po ten Duch Helsinek; vždy vedeno přesvědčením svobodného světa, že když budeme na bolševika hodní, bude na oplátku on zase hodný na nás a přestane už zlobit. Opravdu pak, tu a tam, chvíli zlobil méně. Než zkusil, co ještě mu projde. Až přišlo zlomové osvobození Grenady (23.X.1983) a konečně i ty Reaganovy rakety. Nebudeme už na vás hodní, vzkázal „hollywoodský cowboy“. A protože ten systém neměl nějaké „být hodný“ v rozpisu práce a na to „být zlý“ už mu docházel dech, rozpustil se. Svobodnému světu to trvalo dlouho, za to, že kus Evropy zůstal svobodný, však vděčíme Americe, za to, že osvobození nekonalo se devastující válkou, také. Byla to taktika chytání zlaté rybky v akvariu. Někdo na to jde se síťkou, Američané vybírali z akvária vodu - čajovou lžičkou.

Svět je krásný

Pak se nám vláda věcí našich zpět navrátila, jak nám ohlásil president hodlající tehdá presidentovat do svobodných voleb. Když přišly, stěžoval si mi jeden funkcionář SPUSA (Spolek přátel USA), že od amerického velvyslanectví nedostávají žádné peníze a dokonce ani instrukce. Zřejmě si přátelství představoval jako pašalík bývalého Svazu přátelství SSSR. (Ale i ten platila Národní fronta Čechů a Slováků.) Kupodivu o SPUSA momentálně neslyšet. Ještě to existuje? Jak to, že jim Američané neplatí na propagaci toho radaru? Není to skandál?

Opravdu, zatracení Američané. Nenaplňují naše představy, mají své vlastní, syčáci.

A pak najednou krásný být přestal, přesně jednoho 11. září

Neodstupujeme své území, pronajímáme je. Tak jako Britové, Němci, Španělé, Holanďané, Italové, Maďaři i Islanďané a všude možně jinde po světě. Když některé americké posádky opouštěly v devadesátých létech Německo, zástupcové místní populace si na to trpce stěžovali.

Vystavit posádku té stanice naší jurisdikci? Dtto tedy justici? Ano? S tou máme jistě ty nejlepší zkušenosti. Uzongulu, Hučín, až po pana ministra Mlynáře, budiž použity co kabinetní ukázka. Nositele velkých starostí stran znásilnění našich ctnostných panen cizími žoldáky si dovoluji upozornit, že armádní justice ozbrojených sil Spojených států na takový čin pamatuje i trestem smrti. Klidně bych jim tudíž možné pachatele přenechal. Určitě nedopadnou jako katarské princátko v péči justice naší.

Hrozba?

Přitahujeme na sebe útok teroristů? Určitě, už tím, že jsme a máme jiné penáty. Nebo se třeba dokážeme smát nějakým karikaturám. Čemuž se říká střet kultur. Potíž s teroristy je v tom, že náboženství a slov o něm používají jen k zakrytí myšlenek. Útok na americké vojenské zařízení, ba Američany, proto, že jsou to Američané, kdekoli, pak je útokem na Spojené státy. Jak Reagan dal vědět Lýbii. (Evropa tehdy svého spojence a ochránce podpořila tím, že nedovolila přelet jeho letadel.) Takže bychom v tom nebyli sami, kdyby na nás mělo dojít.

Referendum?

Bez referenda jsme si rozpustili republiku. Tu, za niž někteří umírali, a vytvořili jinou, s populací vycvičenou reálným socialismem do rozvráceného pocitu, že všecky pravdy jsou lži (což se tehdy naplňovalo). Bez funkčních občanských spolků jako byl Sokol, Junák, DTJ, Orel jakési demokratické mravy vštěpujícících, školství pak dosud stále spíše bezradného. Navrhovat do funkce presidenta Karla Gotta je sice veliká sranda, ale svěřit této společnosti rozhodování o možnosti být či nebýt, za srandu považovat nemožno.

Předvoj hledá svou příležitost

Nu a pak tu máme své komunisty. Odjakživa ve funkci „Páté kolony“. Těm šlo od samého počátku jen o jediné, až dodnes. Destabilisovat společnost, neb Lenin pravil, že čím hůře, tím lépe, tedy pro ně. Jsou-li proti základně, je to pro člověka, usilujícího o opak destabilisované společnosti, sám o sobě pádný argument pro ni. Více než závažný, dokonce snad přesvědčivější než ti vzpomenutí Blaničtí rytíři. Zřízení základny bude výrazem naší vůle ke svobodě. Což odjakživa byl statek vyvažovaný krví. Ta základna tu bude proto, aby k vystavení takto placené pohledávky nemuselo dojít. Nu, a je tu linie mravní. Buď se hlásíme k principům svobody člověka, tak jak je poprvé v historii definovala právě Amerika - Lidé se rodí a zůstávají svobodní - a tak za nimi stála a stojí. Nadějím vyjadřovaným tou písničkou, Až k nám přijdou hoši z USA. Anebo nám na nějaké svobodě nesejde. My se přikrčíme. Jsme na to zvyklí. Svobodná Evropa ani BBC už česky nevysílá, tak si pustíme Hlas Ameriky. A budeme žvandat o tom, kdo to tentokrát zavinil.