Jiří Paroubek společně s komunisty blokuje volbu předsedy sněmovny. Prohlašuje, že má nárok na to, aby předsedou sněmovny byl jeho člověk, protože je prý nejsilnější opoziční stranou. Občas to nahrazuje tvrzením, že nárok na to, aby předsedou sněmovny byl jeho člověk, má jako předseda druhé nejsilnější strany. V obou případech lže.

Nejdříve – ústava nic neříká o tom, kdo má být předsedou sněmovny, v tomto případě je možné odvolávat se pouze na tradici. Tato tradice je dlouhá plných pět volebních období a říká, že obsazení postu šéfa sněmovny závisí na síle vítěze voleb.

Ve volbách 1990 obsazoval posty parlamentních předsedů volební vítěz a nikoho nenapadlo nic jiného, stejně tomu bylo v roce 1992. V roce 1996 a 1998 vznikla vláda za konstruktivního přístupu opozice a opoziční strana, která vznik vlády umožnila, získala v rámci této dohody post předsedy sněmovny. V roce 2002 zahájil Vladimír Špidla proces legitimizace KSČM spojený s lavírováním socialistů mezi programově blízkými komunisty a oficiálními koaličními partnery. Slabost koaličních partnerů a „hrozba tahem“, připuštění komunistů do rozhodování o složení orgánů sněmovny, zajistila ČSSD post předsedy sněmovny, i když se pak koalice volebním období propotácela pevným krokem poslance Kotta.

Pokud můžeme hovořit o parlamentní tradici, ta říká, že politická příslušnost předsedy sněmovny se odvíjí od rozložení sil. Současná situace se ve sněmovně dosud nevyskytla, dosud nikdy komunisté nevystupovali jako součást jednoho z povolebních bloků, nelze se proto nikterak odvolávat na tradici, precedens neexistuje. Tradici a dobré důvody, které velí nechat komunisty na hanbě, ignoruje právě Paroubek.

Pokud tedy žádá, aby jeho bloku byl vystaven bianko šek tím, že mu koalice zvolí Zaorálka předsedou sněmovny, aniž dojde k dohodě o vzniku vlády, žádá něco, co tady doposud nikdy nebylo, velmi důležitý post, aniž za něj cokoli nabízí. Pravozelené varianty, které obsahují vznik menšinové vlády vyvažované velmi silnou pozicí opozice ve sněmovně, naopak nabízejí řešení, které již dvakrát uspělo. S ohledem na předvolební sliby obou stran prakticky není možný programový kompromis.

Dnešní parlamentní hra je jasná, hraje se na utahání soupeře. Proti sobě stojí dva bloky s naprosto stejným počtem hlasů. Pokud se jedné straně nepodaří vydrolit z bloku soupeřů alespoň jednoho přeběhlíka, není šance, aby jakákoli vláda z této situace vzešlá dokázala normálním způsobem vládnout. Ve vztahu k předčasným volbám se poslanci dělí na ty, kteří věří v jejich pozitivní výsledek, a na ty, kteří se jich bojí, žádný z nich však nepochybuje, že jsou dneska nejreálnějším východiskem. Kroky ve sněmovně proto nejsou primárně zaměřeny k vyřešení vzniklé situace, ale jsou pokračováním volební kampaně prostředky, které jsou právě k dispozici.

ODS a její spojenci má v tuto chvíli na svojí straně iniciativu. Jako oficiální vítěz voleb má ODS morální právo sestavovat vládu. Jiřímu Paroubkovi se přitom ve volbách podařilo to, co v Česku nikomu před ním, ani Klausovi, když to chtěl v roce 1998 Havel, ani Klausovi, když to chtěl v roce 2002 Klaus. Volby se staly referendem o jeho osobě, jeho politickém stylu a jeho představách o vládnutí, s kým a jakým stylem. Při sečtení všech hlasů podporujících a odmítajících Paroubkův mečiarovský půvab moci, zjistíme, že hlasů proti vzniku vlády marxistické levice bylo o nějakých patnáct procent více, než hlasů ji podporujících. Volební pat zapříčinily zbytky voličů havlistických stran, které volily dvě strany, jednu na hranici volitelnosti, druhou nevolitelnou – a zde, přesně podle volebního zákona, přes tři sta tisíc hlasů propadlo. Topolánkova koalice tedy reprezentuje výraznou většinu voličů, i to jí dává další kredit vítěze voleb.

Mnohem důležitější než jakékoli morální kredity je ovšem jednoznačná podpora, které se pravozeleným dostává od dvou důležitých institucí, senátu a především presidenta. To jim dává šanci tyto kredity v něco proměnit.

Když se podíváme a shrneme pozice obou bloků, můžeme definovat hlavní zájmy, které reprezentují. Marxistická koalice v průběhu a především v závěru minulého volebního období přijala řadu zákonů, které posilují moc státu a odborů nad ekonomikou, zvýhodňují specifický druh podnikání přímo napojený na služby státu a deformaci trhu pomocí řady restriktivních opatření na straně jedné a nárokových i nenárokových dotačních titulů na straně druhé. Programově vytvářela masy voličů, kteří jsou přímo závislí na státu, ať jde o přerozdělovací procesy nebo budování armády zaměstnanců veřejné správy. Za uplynulých osm let navíc věnovala sociální demokracie obrovské úsilí na vybudování agentury v policii a v soustavách státních zastupitelství a soudů. Tuto agenturu pak neváhala využít k pokusu o ovlivnění volebního výsledku jak v krajských volbách 2004, tak parlamentních volbách 2006. Obranný efekt těchto struktur vyvolal „válku policajtů“, která je nejméně od Kořistkovy aféry naprosto veřejná, ale již v roce 2001 byl vidět její vrchol ve sporech mezi ředitelem NBÚ Kadlecem, dnes obviněným z hospodářské kriminality a vyšetřovaným v souvislosti s čachry s bezpečnostními prověrkami, a tehdejším ředitelem BIS Růžkem.

Hlavním zájmem Jiřího Paroubka a jeho spojenců je zachovat tyto nástroje přímého i nepřímého uplatňování politické moci a toho mohou dosáhnout pouze tehdy, pokud zůstanou sedět ve vládních křeslech.

Pravozelená koalice spojuje strany, které deklarovaly změnu, odchod od těchto praktik. Jestliže Miloš Zeman prakticky zastavil reformy, Vladimír Špidla jejich směr obrátil a Jiří Paroubek ve spolupráci s komunisty protireformní tempo ještě zrychlil, ODS, stejně jako v menší míře i obě další koaliční strany, slíbila obrat k dokončení původního reformního záměru z počátku devadesátých let.

Stejně tak je nutné, aby se represivní složky vrátily ke svojí práci a politické vlivy byly omezeny. Nic tak nepřispívá k morální devastaci a tím i korupci a zneužívání postavení mezi policisty, prokurátory a soudci, jako fakt, že jejich práce není řízena zákonem, ale přítelem na telefonu.

Ve snaze dosáhnout proklamovaných cílů je ve výhodě Paroubek. On nemusí tvořit, jemu stačí blokovat úsilí nevětšinové vlády. To ovšem platí pouze pro legislativní proces. Pokud je pravdivá jenom třetina Kubiceho zprávy, ztráta kontroly nad ministerstvem vnitra může způsobit pro ČSSD katastrofu.

Jiří Paroubek je dobrý hráč. Pokud by učinil velkorysé gesto, umožnil vznik Topolánkovy vlády, byl by ve vynikající pozici. Za nic by neodpovídal, legislativní snahu vlády by mohl účinně blokovat a mydlit koalici schody směrem k předčasným volbám vyvolaným nikoli Paroubkem, ale koaliční neschopností ve stovce vládnout. Nepochybně si tuto výhodu uvědomuje, přesto se zuby nehty snaží takovému řešení zabránit a raději riskuje předčasné volby podle scénáře řízeného ODS a prezidentem, který nepochybně nechá Černého Petra viníka volebního reparátu v jeho rukách. Jaký k takovému hazardu s rokem velmi tvrdé práce a v podstatě zázračným zmrtvýchvstání ČSSD má důvod, ví jenom on sám a možná jeho nejbližší spolupracovníci.

P.S.- Za týden se bude volit předseda sněmovny znovu. Pokud vůbec někoho ještě bude bavit kandidovat.