Už ani ten Klaus není, co býval. Hned z kraje povolební partie se kdysi brilantní šachista dopustil nepochopitelně hloupého tahu: neprozřetelně deklaroval, že ani druhý pokus utvořit vládu neposkytne Jiřímu Paroubkovi, čímž vydatně přispěl k dnešní „zabejčenosti“ stranických špiček.

Dále prezident za dva měsíce od voleb nepověřil žádného politika sestavením vlády. Teď tak pouze může sledovat, jak se nenápaditý Mirek Topolánek plácá v neoficiálních a mimoústavních sondážích, z nichž chce mermomocí po vzoru císaře Rudolfa II. a jeho bytosti Sirael oživit svůj vysněný éterický tříkoaliční projekt.

Moudré od Václava Klause nebylo ani odjet na týdenní dovolenou v Rakousku, když v zauzlené situaci by každý odpovědný ústavní činitel měl sedět v Praze a pomáhat hledat cesty, jak z té šlamastyky ven.

Nepleťme si ovšem rekapitulaci prezidentových chyb s démonizací jeho úmyslů. Jistě, je chladným technokratem a pragmatikem, který umí přimhouřit oko nad gólem vstřeleným rukou. Zároveň však ale není bezkrupulózním manipulátorem, natožpak knížetem temných kouzel.

Zejména v řadách ODS (pěkně se, holoubci nevděční, vybarvili!) se šíří pomluva, že Václav Klaus nadbíhá Jiřímu Paroubkovi, aby si prostřednictvím nějaké formy velké koalice pojistil znovuzvolení do prezidentské funkce. Musel by být přitom značně naivní, kdyby se domáhal příslibu podpory od partaje, která se teprve před nemnoha měsíci omluvila za zkratovité jednání, jež ideového protivníka Klause vyslalo na Pražský hrad před třemi lety.

Než doufat v hlasy zákonodárců ČSSD a ODS, bylo by chytřejší prohlubovat bratrství občanských a křesťanských demokratů. Nadpoloviční většinu mandátů v kompletním parlamentu (tedy 141) může dát v případě úspěchu v senátních volbách dohromady Topolánek s Kalouskem za cenu menších obětí než v tandemu s Paroubkem. Přes setrvalý pokles sympatií zůstává KDU-ČSL klíčovým hráčem v prezidentském klání.

Václavu Klausovi však jde hlavně o podporu, ba lásku občanů (koneckonců přímá volba prezidenta není zdaleka nereálná). Rád hýří úsměvy a rád přijímá poklony. Vždy byl mistrem v komunikaci s veřejností. Na rozdíl od svého předchůdce Václava Havla se srovnatelně elegantně pohybuje v kuloárech jako před televizními kamerami. Vydobyl si tak pozici a pověst celebrity se vším všudy.

A byl by věru špatným panovníkem, kdyby nedokázal zajistit stabilní povolební uspořádání. Tak dlouho Klaus budoval své renomé kreativního politického konstruktéra, že si nyní nemůže dovolit – jako zelenáč Topolánek – veřejně vysmívanou havárii. Proto snad alespoň pod alpskými vrcholky usilovně přemýšlel o tom, s čím originálním vstoupí mezi znesvářené lídry ODS a ČSSD. Může to být krok personální (příměří s Paroubkem nebo třeba popostrčení jiného čelného člena ODS do záře reflektorů), stejně jako programově-konstitutivní (taková podoba kabinetu, který bude schopen řídit zemi déle než třicet dnů).

Přirozený politický talent Klause spojuje s Jiřím Paroubkem. Bylo by tudíž překvapivé, kdyby mezi nimi již nezrál nápad, jak rozhýbat ústavní soupravu, jež byla zablokována i prezidentovými pochybeními. A Mirek Topolánek? Rozdané karty mu nikdy nikdo nezáviděl. Pokud navíc včas nechytí druhý dech (naštěstí jeho středeční schůzka s Jiřím Paroubkem již přinesla náznak změny), bude stát osamocen, falešný a prázdný.

Právo 3.8.2006