Havel se zařekl, že již nepůjde. Nikdy! Vydrželo to deset let a stojí tu zas. Ta samá místnost, ten samý roh. Bylo to místo, kde se dalo jakž takž skrýt za masivním sloupem. Přišel raději o něco dříve, aby mu ten tmavý kout nikdo neobsadil. V duchu se zabíral pitomou myšlenkou na to, že tu má již svoje místo, jako v hospodě, kde sedávali s Matějem. Tady jsou zase spolu… Brr! Zapudil morbidní myšlenky.

Šel nerad, ale musel. Dlouho rozvažoval, ale nakonec podlehl sám sobě. Poddal se vnitřnímu hlasu a ač mu rozum velel jinak, srdce rozhodlo.

Matěj, jeho kamarád, byl sakra silný důvod k tomu, že tady teď stojí a tak trochu proti své vůli pozoruje přicházející. Věděl, že se to stane, že k němu přijde mnoho lidí a budou se ptát, budou ho pozorovat, cítit s ním a zkoumat jeho tvář. Nesnášel to. Nesnášel atmosféru pohřebních obřadů a už vůbec nesouhlasil s okázalými akcemi tohoto typu. Jeho vnitřní víra byla jiná. Vzpomínka na zesnulého kamaráda v něm už tak vzbuzovala silné emoce a tady se ještě zesílily.

Havel měl ale ještě jeden vážný důvod, pro který se nakonec rozhodl jít. Měl se zde setkat s člověkem, který Matěje našel krátce po té nehodě. Slyšel již mnoho verzí o té nešťastné události, ale s ním ještě nemluvil.

Byla to banální nehoda s tragickým koncem. Suchá silnice, která zatáčela do lesa, kde bylo ještě vlhko. Náhoda? Osud? Ten strom tam byl jediný. Měl se již dávno skácet, ale neskácel. No a právě ten stál jeho kamaráda život. Taková blbost! Strom v zatáčce. Proboha, to nemohl jet pomaleji? Kolik setin vteřiny stačilo, aby strom minul, co rozhoduje o té strašlivé chvíli? Zdržení by stačilo, pouhé ubrání plynu na přechodu v poslední vesnici, rychlejší odemknutí zámku před jízdou? Klopýtnutí po odchodu z domu? Dopis ve schránce? Co…

Procitl. Zaujal ho hlas přicházejícího. "Ahoj, už jsi tu?" Neodpověděl, nebylo na co. Příchozí se ale nevzdal. "Dost lidí." "Jo." Mlčel a měl vztek. Už to začíná, pomyslel si. U vchodu se zastavil neznámý, vysoký muž a zkoumavě se rozhlížel. Po chvíli odešel. Sedačky v sále se do poloviny zaplnily a někteří lidé zůstali stát u stěn místnosti. Malý človíček v černém přivřel křídlo širokých dveří. Obřad začínal.

Havel znal téměř všechny přítomné. Byli to rodiče, příbuzenstvo a bylo tu též mnoho Matějových přátel. Patřil mezi ně, ale jaksi o něco víc. Byl jeho kamarád již od základní školy a znal ho jistě nejblíže. Za nic na světě by si nesedl do první lavice k jeho nejbližším, ačkoliv k tomu byl vyzván. Stál tu za sloupem, odkud naposledy sledoval poslední cestu jeho…

Hudba utichla a uměle patetický hlas odříkával větu za větou. Špatně, to je špatně! Tak to přece nikdy nechtěl! Mělo se přece pít a tančit. Tak to vždycky z plezíru u sklenky s Matějem plánovali. Jeho pohřeb by měl být pro všechny hezkým vzpomínáním a slzy se měly objevit pouze na chvíli. Jen v tu chvíli kdy…

Dveře se pootevřely a do místnosti vklouzl vysoký muž. Ukročil do strany a zůstal stát. Havel vzpomínal dál. Jediné co se mělo odehrávat podle plánu byla písnička. Matěj miloval písničku o kamarádství a smrti, jmenovala se Poslední kamarád. Zpíval ji často a její podmanivá melodie mu ve chvílích lehkého opojení vháněla slzy do očí. Člověče, vždycky říkal, tu mě nech zahrát na pohřbu. Potom si obřadně přiťukávali a vzývali kamarádství.

Zřízenec konečně ukončil proslov a obřad se blížil ke konci. Po chvíli se již účastníci řadili ke kondolenci a v sále přibylo osvětlení. Havel spatřil vysokého muže, jak se baví s někým v hloučku lidí u vchodu a ti ukázali k sloupu, za kterým stál. Za okamžik se mu příchozí představil. Havel hned pochopil a odešel s vysokým mužem na volné prostranství za dveřmi.

"Promiňte, dřív to nešlo, jedu rovnou ze služební cesty, už jsem myslel, že to nestihnu, chtěl jste se mnou mluvit?" Havel byl rád, že se mu ozval. Ten muž mu přinesl jakési uvolnění, jakoby "to" celé uzavřel. Poslední okamžiky jeho kamaráda již nebyly v jeho režii a než přijela rychlá, bylo po všem. V krátké chvíli vyslechl to, co vyslechnout měl a vysokému muži poděkoval.

Oba potom zůstali stát za dveřmi a z úcty k zesnulému čekali na zakončení obřadu. Potom ale přišlo to, čemu myslel Havel, že unikne. Nešlo to ovládnout a nebylo vyhnutí, nešlo odejít, nešlo se ani pohnout. Atmosféru zcela vyplnila známá melodie. I když to Havel čekal, rodiče kamaráda se zmínili, bylo to mnohem silnější než jeho odhodlání. Známé tóny mu vyvolaly svíravý pocit a nezadržitelně vymáčkly z jeho duše hořkost, která se proměnila v nechtěné slzy stékající po klopě saka.

Jeho tváře zrudly a ruka bezděčně otřela vlhkost z obličeje. Nebyl malý chlapec a pocit studu již dávno zapomněl, ale teď právě prožíval jeho renesanci. O to víc se ten hrozivý pocit vtíral do jeho mysli. Netušil, že ho takový okamžik může ještě kdy překvapit. Zvláště, když ho čekal. Ať chtěl či ne, musel se poddat. Atmosféře cele propadl a připadal si jako nahý školák uprostřed smějících se spolužáků.

"To je tedy síla!" Zaslechl náhle. Nechtěl se ani náhodou podívat do očí neznámého, pouze odevzdaně přikývl. Něco ho ale zarazilo. Ten hlas. Opatrně zvedl obočí a uviděl slzy. To celou situaci ještě umocnilo. No to snad ne?! Pomyslel si. Vysoký muž si bez jakéhokoliv studu utřel slzy z tváří a podíval se upřeně do mokrých očí Havla.

"Když jsem zastavil u toho rozbitého auta, váš přítel visel zavěšen v pásech, dveře byly utržené. Všude plno krve, musela to být strašná rána, ale hrálo ještě rádio. Hrálo nahlas a už zdáli jsem ho slyšel. Víte co hráli? Posledního kamaráda!

Přeji hezký den