Rád se dívám, jsem voyeur; též i samolibec, fantasta a lhář - ale to s tímhle příběhem vůbec nesouvisí; ten je vlastně o tom, že jsem především průserář. Protože stejně nakonec nejsem schopen vidět, co mám před očima.

Jeli jsme jednou se ženou v pátek odpoledne přes půl republiky - řídí ráda; cestou jsme míjeli hrad Trosky, kam jsme ještě nikdy nezavítali - jako bych v tu chvíli, naplněn náhle podivnou, teskně vzrušivou náladou, mezi těmi dvěma věžemi jak mezi stěnami tunelu zahlédl stát sám čas jako věčný, nehybný, staroindický falus: monstrózní pocit ohřál mi srdce …

Jsem opravdu průserář a i v tomto oboru uplatňuji svoji fantazii; hned na prvním odpočívadle jsem šlápl do … - smůla byla, že jsme to samozřejmě zjistili až o kilometr dál čichem. Nebýt to milionkrát profláknutý vtip, nebylo by se mi to stalo. Cestovali jsme na návštěvu k manželčině dávné kamarádce, spolužačce ještě ze školy, prý báječné. Nikdy jsme tam ještě nebyli. Holky se znovu sčuchly minulý měsíc na třídním srazu po dvaceti letech.

Dorazili jsme večer – sympatický domeček u dráhy. Krb v obýváku, ohniště na zahradě, dokonce ohrada a chlév, milý čilý čuník, co autenticky voní hnojem, kurník a slepice, smrdí kuřincem, žijí tu asi dobří lidé, přinejhorším rustikální úleťáci; hostitelčin manžel: bodrý chlapík růžolících tváří (taky Moravák!), svému chovanci podezřele podobný, co pro kus špeku na prkénku s chlebem, cibulí a hořčicí věru daleko chodit nemusí, i flašku a bednu piv přinesl - hop tam prcka! S kytarou nás bavil ještě dlouho po půlnoci a ženy stále mají o čem povídat, že. Jsem rád, mohu-li mlčet; mohl jsem.

Nálada mě roztesknila a zahnala na opětovnou návštěvu u čuníka; nu, stalo se, že jsem jaksi ukroutil kliku u dveří do chlívku … hostitel to přijal jako burácivý důvod k dalšímu ťuknutí štamprlema. Pak jsem, slivovicí inspirován, uchopil jeho nástroj a znaje jen G (jak od pana Říhy), odvíjel jsem z něj další paletu dosud neobjevených akordů, než struna G praskla; mužikova tvář zalitovala na chvíli své dobroty, ale protože sám nakonec ještě zredukoval počet strun té svojí sovětské balalajky na čtyři, byl to velice příjemný večer u praskajícího ohně s oblohou jak převrácené, donekonečna jakoby roztažené dno studny … se mi alespoň tedy se třetím, posledním panákem zdálo. Spali jsme v podkroví, pižmem do němoty opilí.

Mám ten zvyk štěstím obdařených lidí, že ráno nový den vděčně vítám, jako by to byl ten poslední, sotva si to slunce zaslouží. Koneckonců jsem byl také v této rozjařené společnosti jediný, kdo večer slivovici užil, ale nezneužil – jsem vzor všech ctností! Co tedy s pěkným jarním, právě načatým dnem? Že se opilci hned tak nezmátoří, bylo zřejmé; hlavou mi maně běželo včerejší hospodářovo vyprávění o tom, jak v protějších kopcích stával hrad. To mě zaujalo – zamlada jsem si dokonce z praporků na špendlíku na mapě dělal sbírku svých čundráckých dosažených (a přenocovaných) met: nejšílenější byl bezesporu Gýmeš, nyní již v zahraničí.

Stačí vystoupat po protějším travnatém úbočí do podhůří tamtěch oblých, zalesněných kopců na obzoru; prý pod nimi vede dálnice, přemostěná nadchodem; za ní pak lesem až nahoru támhle na ten kopeček – Willibaldburg, důstojná to prý zřícenina. Nějak jsem se nemohl zbavit dojmu, že si snad ze mě utahuje, ale nebyl to přitom on, kdo se mi smál; šestý smysl se tázal, mozek mlčel; tak nějak jako když ze špatného gotického románu, sentimentálního jak cukrová vata, poutník Melmoth monotónně vstoupí do noční můry nejistého spáče – každopádně z toho hradu nešel na mě dobrý pocit. Karma? – blbost! Kde jsem se to ocitl? Kam jsem to přijel? Je to výzva?

Přešlapoval jsem na zahradě, cigaretu po ránu. Odhadoval bych to na tři čtyři kilometry – do oběda jsem zpátky. Koneckonců, svými toulkami nikoho nepřekvapím, svoji trpělivou lásku nejméně. Sešel jsem kolem vjezdu, po loučce podél trati lemované bílými břízkami, před ošuntělými komunálními baráky jak z Rychlých šípů, pod kamenným podjezdem k vodě, kde jsem se málem zabil. Můstek nebyl totiž tak lákavý jako jakési tlusté potrubní vedení, co souběžně s ním říčku přemosťovalo – přešel jsem je úspěšně; tedy, myslel jsem si to už skoro na konci, když tu náhle noha uklouzla, holenní kost zaúpěla mými ústy animálně a hmota těla se zřítila do trávy těsně u břehu. Maně se ihned v hlavě vynořila vzpomínka na matčiny výčitky, jak může čtyřicetiletý chlap přelézat u nás na sídlišti – k všeobecné ostudě - zábradlí, aby si zkrátil cestu …

Rozbitá asfaltovka, po které jsme včera přijeli, se tu úzce táhla po boku říčky, dnem široce rozevřeného údolí. Přešel jsem ji a pustil se chutě do rozlehlého, travnatého svahu. Ukázalo se, že můj odhad o jeho délce byl poněkud nedostatečný. Každopádně, než jsem se v půli obrátil, abych z dálky zaslouženě vychutnal pohled do krajiny se stavením hostitelů, byl už jsem udýchaný jak štvané zvíře. O to usilovněji pustil jsem se tedy do dalších metrů nekonečné planiny. Konečně – začaly ke mně doléhat zvuky rychle svištících aut. A za chvíli jsem spatřil dálnici, jak louku ostře ohraničuje zleva doprava odnikud nikam, s lesem v pozadí. Zcela zchvácený, únavou vrávorající, došel jsem až ke svodidlům.

Ukázalo se, že jsem měl jít víc napravo – most pro pěší byl kousek odtud. Stojí to vůbec zato obcházet? Zahleděl jsem se na protější, zprvu křovinatý, posléze hustě zalesněný svah. Musel jsem si k tomu zaclonit rukou oči, sluníčko právě z té strany pálilo ostošest – dnes je ale krásně! Na rozložitém dubu tam sedí ohromné hejno drobných ptáků a cvrliká o závod. Je to jen kousek, plot žádný, provoz malý. Rozhlédl jsem se, počkal, a ráznými kroky odhodlaně vstoupil na zakázané území. Prostřední svodidla jsem bez problémů přelezl, rychle se znovu rozhlédl a vyrazil - už jsem skoro byl na druhé straně, když mě asi těsně muselo minout něco, co jsem předtím vůbec neviděl – jako bych vjel v zimě na sjezdovce náhle proti proudu sněžného děla: jako bych se, neúprosnou fyzikální silou, mnohem silnější než je cokoli mně představitelného, zastavil na místě … do prdele! Měl jsem víc štěstí než rozumu – jsem to ale kus vola! Hrabu se do protější stráně, hanbou nad sebou samým (existuje něco horšího?) horce nachový. Taková blbost! To auto mě muselo minout o vlásek – jsem opravdu, jak je jistě již zcela zřejmé, průserář.

Prodírám se lesem, nervózní, pozorně přitom hledaje nějakou cestu – a jedna tu vskutku vede. Vzpomněl jsem si, jak se včera to bodré chlapisko patrioticky chlubilo desítkami bunkrů, co tu zbyly z války. Nikdy se z nich nebojovalo. Ano, tam se zrovna jeden v houští kulatí; tuny betonu a železa, k ničemu, zarostlé, plné hoven a odpadků. Pokořené … - kdo může soudit dějiny, když si nikdo neví rady ani sám se sebou? Stoupal jsem proti svahu; hlava dumala nad historií, evolucí, vitalitou, ontogenezí, kosmogenezí; les zdivočel, jaksi zpralesovatěl, cesta se výrazně ztížila, bylo tu nečekaně moc kamení a padlých dřevin. Suché větve mi rozdíraly kůži. Košile jako by se se zády slepila v jedno, ale asi se mi to jen zdálo; blížil jsem se svému cíli - mezi stromy přibývalo šedých, kolmo vzhůru olbřímně se vztyčujících skalnatých shluků. Nad obzorem se konečně mezi korunami ukázala obloha, svah dospěl k maximu. Dokázal jsem to, došel jsem - uááá!

Jaké však bylo mé roztrpčení, když jsem na vrcholu našel jen holou skálu! Nevěřícně jsem zíral na ty divoké, bílé kameny, co lidská ruka evidentně nikdy netknula – že bych si zmýlil kopec? Přešlapoval jsem a mezi hustými korunami stromů marně se snažil zrakem zachytit cokoli, jen neprostupná zeleň všude okolo. Na jihu přede mnou masiv hory strmě spadal do propasti jakéhosi dalšího, do neznáma ubíhajícího údolí; její vlastní, neširoký hřbet, nevýrazný takto zblízka stejně jako ráno z dálky, se táhnul z východu na západ, podoben zaoblené, trny skal poseté páteři veleještěra geologických rozměrů, otočeného hlavou na východ k Ještědu. Buď si tedy ze mne domácí vystřelil (což jsem ale nakonec nepokládal za pravděpodobné), anebo jsem se prostě zmýlil, v lese prachsprostě zbloudil, a tady jsem teď bůhvíkde. Učinil jsem instinktivní pohyb kuřákův v takovýchto situacích, ale seznal jsem hořce, že cigarety i se sirkami jsem někde vytratil, nejspíš když jsem přebíhal dálnici. Co teď?

No co, nejrozumnější bude vrátit se přesně stejnou cestou zpátky; vzápětí jsem se však pozorným pohledem přesvědčil, že výhodnější to asi bude tady po té pěšině, co spíš než nohy člověčí vytepala kopýtka černé a vysoké; prodírání mám už dost. Zklamaně a rezignovaně vydal jsem se tedy stezkou zvěře z kopce po širokém úbočí, nesa si na zádech roztrpčení; brzy jsem zjistil, že divoká pěšina se od kýženého směru odchyluje čím dál víc, jak se kopec i s vrstevnicemi ohýbá na západ. V jednom bodě, kde to terén umožňoval, prudce jsem se tedy stočil doprava a vydal se divokým porostem dolů. Zpět k dálnici! Vracím se; v dobrém náhlém rozmaru rázně jsem dupal jehličím, cosi si snad i prozpěvuje. Ale co to? Tady ten kopec napravo tu přece vůbec neměl být ??!

No, zabloudil jsem. Ne že by se mi to stalo poprvé. Ani podruhé, potřetí, ba ani počtvrté.

Přátelé vy milí moji - jak rádi občas mé svéhlavé turistické experimenty peprně ironizujete; žena mi po celý život shovívavě odpouští & láska. Pomyslel jsem si, že doma už jsou asi všichni vzhůru. Času je ještě ale do oběda dost, nic se neděje, ani hlad dosud nemám. Logicky jsem usoudil, že nejlepší bude pokračovat dolů do údolí, podél klokotajícího potůčku – nebyl právě u jakési říčky i domeček hostitelů? Voda má tu výhodu, že nás o logice fyzikálního pinožení živlů, co krajinu už dávno vysoustruhovaly, informuje neomylně …

Ale moment ještě – vždyť já vlastně nejenom že nevím, kde jsem - já ani nevím, kam se chci vrátit! Jak se jen ta vesnice s bílým kostelem (co jsem ji před svojí ženou tak rouhavě nazval prdelí) jmenuje? Název vyletěl druhým uchem nejspíš v tutéž vteřinu – jsem totálně, dalo by se říci přímo dvojitě, idiotsky ztracen. Blázen holt ve tmách chodí...

(dokončení zítra)