19.4.2024 | Svátek má Rostislav


PRÁVO: Sloupy moci a kauza Brožová

18.9.2006

Případ protiústavně odvolané předsedkyně Nejvyššího soudu Ivy Brožové budeme v celé jeho složitosti a politické nervozitě nepochybně řadit mezi tzv. mezníkové případy, kterými Ústavní soud podstatným způsobem dotváří ústavní systém, právní prameny a kulturu naší země. V této souvislosti se také v poslední době objevily novinové články i politická prohlášení upozorňující na údajná nebezpečí soudcovského státu a ohrožení demokracie soudci, jejichž autonomie prý nemá nikde jinde ve světě obdoby.

Vzniká v Česku opravdu nějaká forma nekontrolované soudcovské moci, která ohrožuje demokracii? Zkusme porovnat naši situaci například se sousedním Německem: k žádnému ústavněprávnímu sporu ohledně odvolání předsedkyně Nejvyššího soudu by tam vskutku nikdy dojít nemohlo, protože německá ústava striktně stanoví, že soudce lze odvolat či přeřadit pouze soudním rozhodnutím. Prezident, kancléř ani nikdo jiný z moci výkonné do soudcovské organizace tak vůbec nesmí zasahovat! Tím se ovšem neoslabuje německá demokracie, nýbrž pouze potvrzuje princip soudcovské nezávislosti, jak ho známe běžně i z dalších ústavnědemokratických režimů v kontinentální Evropě.

Zcela ve stejném duchu může i podle Ústavy USA federální soudce odvolat pouze Senát v procesu impeachmentu, to jest stejnou procedurou, jakou se odvolává i prezident země. Ačkoli v Británii mohou politici a vládní úředníci teoreticky uplatňovat značné pravomoci vůči soudcovskému stavu, ve skutečnosti se soudcovská nezávislost řídí zavedenou praxí a většina učebnic poznamenává, že vládní zásahy do fungování a organizace justice by byly z ústavního hlediska přímo „šokující“.

Varují-li nás potom před soudcovským státem i někteří lidé z akademického prostředí, vypovídá to především o stavu jejich právnické vzdělanosti. Varují-li ovšem před soudcovskou mocí čeští politici nebo dokonce ústavní činitelé, měli bychom zbystřit sluch, protože se snaží v justici posílit svůj politický vliv.

Před více než dvěma staletími popsal Alexander Hamilton ve slavných Listech federalistových soudní moc jako „nejméně nebezpečnou“ část státní moci. Měl tím na mysli především skutečnost, že soudy na rozdíl od vlády, prezidenta nebo parlamentu nemohou podstatným způsobem omezovat práva a svobody občanů. Tyto svobody lze podle něho mít právě a jedině tehdy, když je soudnictví důsledně oddělené a finančně i jinak organizačně nezávislé na zákonodárné a výkonné moci. Ústavní soud svým rozhodnutím vlastně neučinil nic jiného, než že potvrdil platnost tohoto původního názoru, který podstatným způsobem ovlivnil budování moderních demokratických společností.

Mezi nemalou částí českých politických elit i ve veřejnosti dodnes panují názory, podle kterých lze soudcům snižovat platy jako nějakým subalterním úředníkům a organizačně je fakticky držet v nevolnickém vztahu vůči ministerstvu spravedlnosti. Česká společnost však dnes potřebuje právě naopak zásadní posílení soudcovské nezávislosti a autonomie.

První funkcí soudní moci je nestranně posuzovat, zda v individuálních případech nedochází k porušení práv, a rychle i účinně zjednat případnou nápravu. Samozřejmě, že se jedná o ideální stav, do kterého má česká justice daleko. Měli bychom se však zbavit nebezpečné představy, že s korupcí, nekompetentností a dalšími problémy našeho soudnictví se nejlépe vypořádá nějaká konkrétní osoba, která to s demokracií, ústavou a našimi svobodami „myslí dobře“ a bude spravedlivě řídit a posuzovat soudce samotné. Demokracie nestojí a nepadá s jednotlivými politiky a jejich představami, ale spočívá v dodržování jistých principů a procedur zabraňujících nekontrolovatelným excesům politické moci. Ústavní soudci se v případu Brožová nepostavili jen na stranu práv předsedkyně Nejvyššího soudu, ale především posílili principy oddělenosti jednotlivých součástí ústavní moci a soudcovské nezávislosti, které jsou pro fungování naší ústavní demokracie nezbytné.

LN, 15.9.2006

právník a vysokoškolský pedagog

Jiří Přibáň