Často se dovídám o tom, jak staré babičky trpí útiskem majitelů domů, kteří k nim přišli bez zásluh a nyní se snaží jenom o to, jak regulované nájemce připravit o život nebo alespoň o byt. Protože jsem se zatím nikde nedověděla nic o osudu konkrétního majitele či domu, rozhodla jsem se po dlouhém váhání zveřejnit příběh našeho domu.

Krásný nájemní dům téměř v centru Brna postavili rodiče před válkou. Zůstal v soukromém vlastnictví po celou dobu komunismu, což je poměrně málo známý fakt. Není takových majitelů mnoho, ale nejsou to úplné výjimky. V domě jsme nebydleli. Když v roce 1980 zemřela matka, dědila jsem polovinu domu já a dům jsem s otcem spravovala, vím proto přesně, jak toto vlastnictví fungovalo. Polovina vybraného nájemného se odváděla státu hned, druhá polovina šla na vázaný účet do spořitelny, větší část na účet oprav. Opravy jsme financovali ze svého, pak jsem šla s účtem na národní výbor, který dal či nedal souhlas s proplacením. Byty disponoval národní výbor, obsazení, výměny apod. nám dávali pouze na vědomí, většinou bydlí tito přidělenci v domě dodnes, ze zákona na dobu neurčitou za regulované nájemné. Pokud bychom tehdy potřebovali byt my, museli bychom do pořadníku jako každý jiný žadatel.

O dům nám tedy bylo dovoleno pouze se starat, uklízet chodník a být zapsán jako vlastník, což také nebyla žádná výhra, protože se ve všech dotaznících uváděly majetkové poměry a napsat, že vlastníte činžák, znamenalo označení, že máte buržoazní původ. Opravy se zajišťovaly těžce nejen z finančních důvodů, nájemné v krásném jednopokojovém bytě 40 Kčs, polovina pryč hned atd., ale ani nebylo, kdo by je dělal, na opravu střechy jsme čekali v pořadníku státního podniku dva roky. Když začalo hrozit, že nebudeme schopni vlastními silami opravy zajistit a dům nám bude zkonfiskován, protože podle příslušných paragrafů to tak fungovalo, přišel rok 1989. Mezitím v roce 1985 zemřel otec a druhou polovinu dědil bratr. Před nedávnem jsme od sedmdesátiletého bratra odkoupili na několikamilionovou hypotéku jeho podíl, protože k domu mám opravdu to, čím tak často nájemci dojímají soudy, citový vztah. V domě nebydlíme, není kde, ve větších bytech bydlí regulovaní nájemci. Dojíždíme 200 kilometrů, pokud tam jsme, zdržujeme se v sušárně o dvanácti metrech čtverečních, WC na půdě.

Proti všem předpokladům, že to budou tržní nájemci, kteří budou požadovat co nejvíce, jsou to ti regulovaní, kteří si dělají práva na vše v domě, okupují společné balkony, zamykají si sběrné nádoby, řeší každý klapot podpatků, protože všechno je jejich, oni tam byli dříve a ti ostatní jsou přivandrovalci a je třeba jim bydlení znechutit třeba poléváním prádla splašky. Tržní nájemci jsou mladí lidé s nadhledem a naštěstí jim to nevracejí stejně.

Přes napadení mé osoby nájemníkem a přes požadavky jiných na nehorázné odstupné či o podpis fingovaných výměn, jsme se i k nesmluvním a regulovaným nájemcům chovali vždy korektně a nikdy jsme jim nedali najevo, o kolik peněz přicházíme, protože jsme věřili, že se vše vyřeší zákonnou cestou. Za sedmnáct let se nevyřešilo nic.

majitelka domu