24.4.2024 | Svátek má Jiří


PŘÍBĚH: Vy znájetě Kurživody? I

9.5.2007

(Doktorovi a ostatním representantům mužského rodu s láskou)

Nač svolávat drahé konference o rozdílech mezi pohlavími? Úplně stačí, aby se parta dávných kamarádů sjela na cyklodovolenou v Českém ráji. Osm rodinek, osm manželských párů a máme takového materiálu ke studiu, až se skorem tmí před očima. Každý může něčím podstatným k tomuto věčnému thematu přispět. Každý se může stát přednášejícím. A závěry? Raději nevyvozovat. Raději se jen zasmát a zas se rozjet zpět do svých hnízd, protože pak by mohlo dojít na tristní moudro jedné z účastnic konference, totiž že rozdíl mezi šťastným a nešťastným manželstvím je pouze v jediném: ti šťastní mají při provozování nevěry pořád ještě pocit viny. Jak říkám, závěry raději nevyvozovat, raději se zasmát a jet.

Třeba až do bývalého sovětského vojenského újezdu Ralsko s centrem v Kuřivodech. Vůdcem party na kolech stává se ten, kdo k tomu má základní předpoklady – tedy příslušné pohlaví, mapu, titul (doktor přírodních věd), plus schopnost orientace v prostoru včetně vojenských. O schopnosti orientace v lidských myslích, obzvláště těch jemně spletitých, ženských, pomlčím. Nebudu vůdce shazovat hned na začátku výletu. To nemám zapotřebí. A nemám zapotřebí ani ventilovat svůj venkovský komplex, jenže, přátelé, promiňte, já to zmínit musím. Doktor má ještě jeden předpoklad k tomu, aby si nenechal urvat vedení naší povedené skupiny. Hádáte správně, je to Pražák. Da, on živjót v Prágje, v nášej stalíci. Ale opravdu ho nebudu shazovat hned na začátku, já si umím počkat.

Že výlet nebude obnášet jen avizovaných pět kilometrů tam a stejný počet km zpět, to bych doktorovi odpustila. Že nám na Sověty opuštěném a českými magory znovu objeveném letišti bude na hlavy přistávat bez varování cesna, že se kolem budou honit dva od vozu urvané trucky, že si jakýsi dárce orgánů bude zkoušet, co se dá vymáčknout z burácejí motorky, že kolem bude vytáčet smyčky roztomilý modýlek letadélka, bezpečný ve své rychlosti asi jako dálkově ovládaná cirkulárka, to vše bych doktorovi odpustila. Ale že nás poté, co jej přestalo bavit se na kole táhnout rychlostí penzionovaného šneka, opustí bez mapy uprostřed ruského armylandu s velkorysou radou, abychom se při cestě zpět drželi asfaltové cesty, to mu neodpustím. A stejně tak těm ostatním samcům, kteří se přidali k němu do separovaného družstva a vyrazili bez svých životních břemen na vlastní pouť. Dobrá, přiznávám, že i v naší skupině zůstalo pár zástupců mužského rodu. Z toho však část patřila k omladině, jež nejezdí na výkon, nýbrž jen na pohodu a zásadně nic neřeší. Jinak až na výjimky převládal ryze ženský element. A držel se asfaltové cesty. Bylo trochu podivné pozorovat, jak se silnička dosti stáčí, téměř by se dalo říci odklání od předpokládaného směru, ale je třeba věřit slovu vůdce. On kamandir. On mužščína.

A tak jsme jeli. Nějak podezřele dlouho. Přestávky byly samozřejmě nutné. Obzvláště pro mne a mé střevní potíže, které se náhle bez předchozího varování prudce ohlásily. Odskočit si v ruském vojenském újezdu, to není jen tak. Fantazie pracuje na plné obrátky. Co zapomenuté miny, co tlející Serjoža, co zběhnuvší Aljoša, který možná ještě nezaregistroval stažení sovětských vojsk z bývalých kolonií? Zdrávsvtuj, Aljóša. Váši užé dóma. Naštěstí k žádnému setkání s pozůstatky sovětské reality nedošlo. Zato světla valem ubývalo. A tak matky vyslaly mladého rychlonohého Jeníčka na kopeček, aby zjistil, jestli se někde kolem nevyskytuje nějaké světýlko naděje. Jeníček z kopečka však hlásí, že je to prý v pr*, že prý kam oko dohlédne, jen samý les. Taková sprosťárna! Honit nezodpovědného doktora mobilem avšak nemá smysl, těžko bychom popisovali, kde se právě nacházíme. Nalevo borovice, napravo borovice. A do pr*, já už zas musím běžet. Doktore, tebe až znovu potkáme, tak se těš!

Nebojte, zkrátím to. Ze začarovaného lesa jsme se sice dostali, ale místo žádoucích Kuřivod jsme skončili na autobusové zastávce nedaleko nežádoucích Doks, cíl jsme tedy minuli o nějakých pětadvacet kilometrů. Doktor se později hájil tím, že nemůže za to, jaké my, ženy, jsme. Že neudržíme v hlavě jednu cestu, že pořád krafeme a nedáváme pozor a pak se ani nedokážeme dostat zpět po svých iracionálních stopách. Ale vždyť jsi, doktore, říkal, že… Marná snaha.

Nu pagadí, kamandír, pomstím se ti v druhém díle!