Mans Everard, v roce 1954 třicetiletý, bývalý voják a inženýr, hledal práci. A našel zaměstnání, které ho plně pohltilo - stal se členem organizace strážců času, hlídal, aby dějiny šly svým směrem a aby je žádný ilegální cestovatel nezměnil. Celkem devět povídek se točí okolo časových zápletek, okolo vybočení historie a jejího vrácení do onoho hlavního proudu, který vytvořil naši civilizaci a ty, které po ní následovaly - nebo následují? Či budou následovat? Jen umělý jazyk temporal, který Stráž času používá, obsahuje mluvnické časy umožňující popisovat tyhle složité vzájemné vazby mezi ději v různých obdobích, jejich návaznosti i příčinné souvislosti.

Mans Everard brzy patří do elitní skupinky nezávislých agentů - na rozdíl od vědců rezidentů, zabývajících se při dlouhodobém pobytu v historii terénním výzkumem, a vyráží na ty nejobtížnější mise, kde se setkává s různými zlosyny, především s Merauem Varaganem, časopadouchem první třídy. Většina povídek má dramatický spád, k němuž pomáhají tempocykly. Nikoliv cykly času, ale jízdním kolům podobná zařízení umožňující cestovat v čase, organizovat překvapivé útoky i úniky.

Celkem pochopitelně se jednotlivé příběhy odehrávají v minulosti předcházející našemu času - i když v nich vystupují také lidé ze vzdálené budoucnosti. Čtenář se ocitá v prostředích, která zná či alespoň tuší, že existovaly. Nejvíce se pohybujeme v Evropě galské a vikingské, to je oblíbené místo Andersonových literárních výletů (mj. historická trilogie Poslední viking), ale navštívíme třeba také Pizzarovy konkvistadory či starověký Týros roku 950 před naším letopočtem.

Poul Anderson tu rozbíjí také jedno tabu současné společnosti - přesvědčení, že příslušnost k současné technicky a morálně pokročilé společnosti znamená převahu nad našimi předky. Jeho historické postavy jsou často vybaveny přirozenou inteligencí srovnatelnou s tou naší, a přestože mnohdy jsou v zajetí mýtických nebo náboženských představ, dokáží se rychle orientovat i v nezvyklých situacích, třeba při používání tempocyklu (vybaveného ovšem až strašidelně jednoduchým ovládáním) a skocích v času i v prostoru. Nevyhýbá se ani eticky velmi ožehavému tématu - při zrušení jednoho vybočení ze základní historické linie zmizí i jeho obyvatelé...

Poul Anderson sice nebyl prvním, kdo se v SFFH zabýval cestováním v čase - snad ani nemusím připomínat, že toto téma bylo do SF zavedeno již H. G. Wellsem a rozvinuto Rayem Bradburym - ale jeho Stráž času se stala revolucí v této oblasti žánru a on sám byl i spoluzakládajícím členem Society for Creative Anachronism, která se zformovala ve druhé polovině šedesátých let (první své příběhy Time Patrol vydal PA v roce 1960).

Poul Anderson do své série zapracovává mnohé motivy, které převzal od svých předchůdců či prvky, které doslova visely ve vzduchu a po kterých sáhnuli i další autoři. Připomenu tu alespoň film Zítra vstanu a opařím se čajem, vycházející ze starší povídky Josefa Nesvadby. A Andersonovy práce zase posloužily jako odrazový můstek a motivační zdroj pro mnohé jiné autory. Z nich je nejvýznamnější patrně Harry Turtledove, který vytvořil rozsáhlé dílo alternativní historie, v němž ovšem časová policie chybí. K přímému odkazu andersonovské Stráže času patří například zajímavá série Časoválky Simona Hawkeho či původní český cyklus o agentu Johnu Francisi Kovářovi.

Stráž času je klasikou - a navíc i klasikou dodnes velmi živou, výborně napsanou a čtivou. Paul Anderson také psal - velmi kvalitní - fantasy, a je vidět, že psaní dobrodružných příběhů mu šlo víc než dobře bez ohledu na prostředí, do kterého je zasadil. Tento cyklus stále ještě nezastaral - a zřejmě dlouho nezestárne, protože jeho těžištěm jsou lidé a jejich dobrodružství v exotických prostředích, nikoliv blízká budoucnost techniky, překonávaná skutečností často už během několika let.

Poul Anderson: Stráž času (Time Patrol)
překlad: Dominika Volhejnová
obálka: Dominic Hartman, Arena
Wales, 2006 (2. vydání, ve Walesu 1.)
539 stran, 399 Kč (členové Klubu čtenářů SF 366 Kč), vázané
ISBN 80-86939-17-0