Knižní klub vydal už třetí knížku od pana Kodži Suzukiho, tentokrát to ovšem není další román, ale útlá sbírka sedmi (respektive osmi) povídek. Spojovacím motivem je vždy voda, povětšinou hodně hluboká, temná a studená. Přesně taková, která má sílu vám vyrvat vzduch z plic.

Příjemná grafická úprava knihy vkusně koresponduje s obsahem. Přestože je horor vnímán jako pokleslý žánr, vypravil Knižní klub novou Suzukiho knížku s pečlivostí hodnou mainstreamové literatury. Pevná vazba, decentní přebal...

Samotný obsah knihy se občas nachází na samé hraně žánru, proto bych knížku nedoporučil zrovna konzumentům Knih krve od Barkera, ale spíše lidem, kteří oceňují zejména příjemné mrazení v zádech. Suzuki se daleko raději než kalužím krve věnuje budování atmosféry. Bohužel k tomu používá velmi často stejných stavebních kamenů, což může způsobit horší dojem z četby sbírky na jeden zátah. Rozložit si povídku do delšího časového úseku se mi v tomto případě jeví jako nejlepší volba, protože povídky dobře fungují samostatně, ale jako celek odhalují některé své nedostatky.

V krátkém úvodu, což je vlastně část povídky (dokončené na konci knihy coby doslov) se dozvídáme, že stará paní Kajo ráda chodí na vycházky do Tokijského zálivu. Když k ní na prázdniny přijede vnučka Juko, bere jí sebou a aby se malá Juko nevzpouzela – slíbí jí, že za každý den, kdy s ní půjde do zálivu, bude jí vyprávět jeden strašidelný příběh. Navíc, když vnučka dodrží svůj slib, dá jí Kajo na konci sedmého dne záhadný poklad, který kdysi na břehu zálivu nalezla, a který dodnes opatruje.

Kajo vypráví jeden strašidelný příběh za druhým, přičemž v každém z nich hraje svojí roli voda v Tokijském zálivu. Hned první povídka je zřejmě jedna z nejlepších ve sbírce, jmenuje se Neklidná voda a dočkáte se v ní klasického hororu japonské školy. Nechybí atmosféra, která by se dala krájet, malé děsivé holčičky s dlouhými vlasy a bizarnost údělu.

Japonci rádi staví zlo do "lidské perspektivy", nepotřebují dávno zapomenuté bohy jako třeba Lovecraft, daleko raději zdůvodňují vyvěrání zla z prostého lidského utrpení. Podobnou stavbu příběhu měl například Silent Hill. V povídce Neklidná voda funguje tento model více než dobře. Předvídatelný děj vyvažuje excelentně načrtnutá psychologie postav, z níž čiší čirá hrůza a děs. Této povídky se vyvarujte před usnutím, pakliže jste citlivější povahy.

Druhá povídka (Osamělý ostrov) patří k tomu lepšímu, co si pro nás Kodži Suzuki nachystal. Žánrově sice není tak vyhraněná, ale zase o poznání originálnější. Morbidnost a nevypočitatelnost lidského konání je v ní nosnou konstrukcí při stavbě příběhu. Nemá smysl byť jen přibližovat děj, protože bych mohl prozradit příliš – přečtěte si to.

Následující povídka Sádka ukazuje na průměrnou kvalitu sbírky, zejména protože využívá k vyvolání napětí stejných postupů jako vyprávění předchozí. Strach hrdinů nastupuje v určitém momentu příběhu, zarývá své pařáty hluboko do morku kostí jednajících, aniž by tito byli schopni identifikovat jeho příčinu a užírají se narůstajícím strachem, neklidem a podivnými tušeními. Po vícerém setkání se s touto povídkou zjistíte, že už nic z uvedeného nepůsobí a přese všechno příjemné stavění chloupků na šíji na ni brzy zapomenete.

Plavba snů vypráví o poklidném výletu plachetnicí, který se pochopitelně poněkud zvrtne těsně po tom, co loď z neznámých důvodů zastaví uprostřed Tokijského zálivu. Povídka stále patří k tomu lepšímu a disponuje dostatečně strašidelnou atmosférou, aby mohla fungovat.

Povídka Na širém moři už je na tom přece jenom hůře. Z počátku zajímavá zápletka o záhadně opuštěné luxusní jachtě, kterou objeví rybářská loď, je zahnána do kouta klišovitým finále a nepříliš přesvědčivou logikou.

Předposlední povídka Akvarely po zásluze získala statut nejhorší, kterou si ve sbírce můžete přečíst. Vypráví o divadelním představení, které se odehrává v prostorách obrovské opuštěné diskotéky. Během inscenace však začne ze stropu kapat voda, což nenechá klidným zvukaře, který se vydá zastavit hrozící nebezpečí zkažené premiéry nové hry.
Vysloveně rozpory vyvolává nepravděpodobnost zápletky a celého děje. Čtenáře na konci může tížit pocit z pochopení a zklamání nebo naopak zmatek nad neporozuměním.

Poslední povídka s názvem Podmořský les je naštěstí o poznání lepší. Jedinou záhadou zůstává, proč se jmenuje, jak se jmenuje, protože příběh vypráví o dvou amatérských speleolozích, kteří se vypraví do nitra neprobádané jeskyně. Samozřejmě i tady se objeví motiv vody, ale o čemkoliv, co by se dalo označit jako "Podmořský les" tam není ani zmínka.
Zajímavě vystavěná psychologie a umění vyvolání tísnivého pocitu posunuje tuto povídku zpátky mezi nadprůměr. Což je dobře, protože jakákoliv povídková sbírka by neměla končit svým nejslabším článkem.

Závěrečný doslov nám objasní, jaký to poklad Kajo nalezla na břehu Tokijského zálivu a jak ho přijme vnučka Juko. Konec.

Celkově to máme dvě velmi nadprůměrné hororové povídky s hutnou atmosférou a zajímavým příběhem japonského střihu. Tři spíše průměrné, nicméně příjemně čitelné, jednu lehce podprůměrnou a jednu opravdu nepovedenou. Celkově to stále vychází na zajímavou sbírku povídek, kterou si určitě každý milovník této dnes tolik opomíjené literatury rád přečte a já mu ji mohu, i s přihlédnutím k určitým nedostatkům, vřele doporučit.

Temné vody
/Dark Water/
Suzuki, Kodži

Nakladatel: Euromedia Group - Knižní klub
Překladatel: David Petrů
Obálka: Ivan Brůha
Redakce: Jakub Sedláček, David Dvořák
Rok vydání: 2006
Počet stran: 224
Rozměr: 130 x 205
Provedení: hardback

Převzato se svolením autora z http://petr.bloguje.cz/.