(jak taky jinak, že)

Pro nás začal v pátek v poledne u netu, kde se ten z nás, který zrovna necpal věci do báglu, snažil zjistit spojení do Neratovic. Jízdní řády autobusů pražské integrované dopravy nám připadaly poněkud podivné, zejména jedna linka, která jezdí za den pouze dvakrát – před půl šestou ráno z Neratovic do Prahy a těsně před druhou zpět. Chvíli jsme teoretizovali na téma, pro koho by asi tak mohla být určena, protože pro dělníky, pracující v Praze, vyjíždí moc pozdě a vrací se moc brzy, studentům by možná vyhovovala doba návratu, ale zase ten příjezd do Prahy téměř ještě v noci… nakonec jsme tuto záhadu nechali být a přiřadili ji k důkazům pro tvrzení, že bůh stvořil Dopravní podnik hlavního města Prahy jenom proto, aby měl všechny blbce pod jednou střechou, a začali nostalgicky vzpomínat na Nymburk, kam jezdí tři vlaky za hodinu.

Ovšem ani vlakové spojení do Neratovic se nezdálo být o moc lepší – přímé autobusy tam jezdí odpoledne aspoň každou hodinu, přímé vlaky ani to. Dvakrát nebo třikrát přestupovat se nám moc nechtělo, ale nakonec za nás všechno zdárně vyřešily okolnosti. Sice jsem na Parconu neměla žádnou přednášku a tak (zcela mimořádně) jsem ještě hodinu před odjezdem zběsile nevypalovala cédo s příslušnými obrázky a filmovými ukázkami, ale jiné okolnosti (konkrétně hledání různých věcí, které jsme slíbili tomu či onomu dovézt, na poslední chvíli v těch haldách knih a časopisů, ležících u nás doma úplně všude) nám stejně zabránily vypadnout z domu dřív, než v době, kdy – přinejmenším podle tvrzení organizátorů na jejich webu – měl Parcon v Neratovicích právě začínat. Mezi pátou a šestou jedou do Neratovic přímé vlaky dva a ten druhý se nám i podařilo chytit. Nebyli jsme v něm jediní jedoucí na Parcon, takže jsme se ani cestou nenudili. Navíc ti druzí měli s sebou mapu. Podle ní pro nás bylo výhodnější vystoupit ve stanici „Neratovice zastávka“ a ne „Neratovice nádraží“, jenže měli jsme smůlu, courák, který nás vezl, zastavoval sice na každé mezi, ale jak na potvoru zrovna jeho trasa přes tu neratovickou zastávku nevedla.

Naštěstí jsou Neratovice opravdu (rodáci prominou) malá díra, takže ani z toho nádraží to nebylo tak daleko. Jinak jsme byli poněkud překvapeni – po cestě ve vlaku jsme pořád vtipkovali na téma, že Neratovice nemůžeme přejet, protože je poznáme po čichu, případně i po zraku, tedy že uvidíme, co dýcháme, a těšili jsme se na to, jak to bude stylové, až Parcon jednou nebo dvakrát přeruší chemický poplach ze Spolany… a ony místo toho Neratovice nevypadaly na první pohled nijak výrazně hůř, než ten Nymburk nebo třeba taková Kopřivnice.

Po zaregistrování se – trošku nás teda překvapilo, že ačkoli con podle propozic začal před více než dvěma hodinami, u prezence bylo stále plno – jsme kromě materiálů včetně definitivní verze programu a docela pěkné placky vyfasovali cedulky se šňůrkami, vše stejné barvy. Docela by mě (a možná nejen mě) zajímalo, co která barva symbolizovala – my na příklad dostali oranžovou. Pozdravili jsme se s pár známými, nechali se Lucasem informovat, že jak medoviny tak absinthu je zaručeně dostatek (pro známé a významné alkoholiky údaj zásadního významu), a vyrazili směrem ke Gymnáziu Františka Palackého. Měla to být údajně žlutá budova vzdálená od kulturáku 200 m. Když jsme po přejití železniční tratě urazili avizovanou vzdálenost a neviděli nic, co by se popisované budově podobalo, trošku jsme se vyděsili, že organizátoři mají podobný odhad vzdáleností jako Richard Klíčník (pamětníci vědí - na Houšťku je to 17 minut volnou chůzí) a že nás teď čeká dálkový pochod přes celé Neratovice a případně i někam dál. Naštěstí to tak zlé nebylo, potkali jsme Lashiho a ten nás uklidnil, že jsme už velmi blízko (asi tak ještě dalších 100 metrů) a že stačí pouze minout bystu TGM, signalizující, že jsme před Gymnáziem Františka Palackého. Měl pravdu – a my jsme tím pádem mohli rozjímat nad další záhadou dne, totiž proč je Masaryk Palackým (nebo Palacký Masarykem?). Kromě toho nás bysta zaujala i tím, že „tatíček“ je ztvárněn způsobem dosti netradičním a rozhodně více, než jako laskavý státník, působí jako osobní velvyslanec knížete pekel. To jsme samozřejmě museli fotograficky zadokumentovat – ačkoli jeho vpravdě démonické vzezření patřičně vyniklo až večer při umělém osvětlení (to jsme pak samozřejmě taky zdokumentovali).

Tělocvična – či spíše sportovní hala – nás opravdu překvapila. A to velmi příjemně, protože něco takového jsme opravdu nečekali. A když jsme pak tak slyšeli různé ty ohlasy na příšerné ubytování tam či onde, dospěli jsme k názoru, že ta investice do nafukovacího letiště (díky kterému naše věčným vysedáváním u počítače zhuntované páteře přežívají spaní na conech v tělocvičnách a třídách v plném zdraví, ba dokonce kolikrát i lépe, než by jim asi „prospěly“ proležené matrace na různých těch kolejích a internátech) se nám už dávno mnohokrát vrátila. Na jiných conech to třeba až tak úplně neplatí, ale pokud jde o letošní Parcon, opravdu nebyla asi lepší volba, než spát v tělocvičně – to ostatně i předem velmi dobře odhadl Leonard Medek a určitě si pak říkal, jak dobře udělal. Za prvé je ta hala fungl nová a dle toho i vybavená, záchody a sprchy jsou v tak luxusním provedení, že něco podobného možná nemají někteří z nás ani doma - super moderní obklady i dlažba, dokonce s ozdobnými lištami... (pouze na toaletní papír organizátoři až do sobotního odpoledne nějak zapomněli). Za druhé byla až neuvěřitelně čistá - z té podlahy by jeden i riskl jíst, což se ne vždy na conech při spaní v tělocvičně či ve třídě stává. Mám teda teď na mysli, že takto zářivě čistá byla v okamžiku našeho příjezdu - po odjezdu asi určitě potřebovala pořádně vytřít (byť konkrétně my jsme si dali opravdu záležet na tom, aby tam po našem odchodu nezůstal ležet jediný papírek a doufám, že většina ostatních též). Za třetí v ní spalo naprosté minimum lidí, odhaduji to tak na něco kolem padesáti - takže se všichni mohli pohodlně rozložit podél stěn (a neriskovat spaním uprostřed haly to, že na ně někdo v noci šlápne) a každý mohl zabrat placu kolik mu libo, tedy nebylo třeba ani omylem dodržovat nějaké normy typu 1x2 metry na osobu (které jen tak mezi námi jsou poněkud nesmyslné, jelikož zhruba tento rozměr potřebuje každý člověk, který není právě trpaslíkem, na pouhé spaní, ovšem účastníci mají s sebou kromě své maličkosti ležící na podlaze ještě i bágl a to mnohdy bágl dosti rozměrný, který zabere většinou tak ještě aspoň další jeden metr čtvereční). Za čtvrté bylo toto ubytování i co do vzdálenosti od místa conání naprosto ideální - učebny 1 a 2, ve kterých probíhala část programu, byly naproti, a kulturák (s Velkým a Malým sálem a kinem) ani ne 10 minut pěšky. Kromě toho Silverovo-Lucasův bar po jedenácté u kulturáku skončil veškeré conové popíjení se tím pádem přesunulo právě ke gymnáziu, takže jsme se v konzumaci nemuseli vůbec nijak omezovat – těch asi 15 metrů by jeden doplazil snad i v záchvatu deliria. Nezanedbatelnou výhodou byl i bankomat přímo pod nosem a několik hospod a restaurací různého typu ve vzdálenosti tak asi pěti minut chůze. No a last but not least něco byť jen vzdáleně podobného komárům jsme za celý con nezahlédli - a to jsme s Darth Richiem z rodu těch lidí, kteří být sami v místnosti se stovkou dalších a být v té místnosti jeden jediný komár, ráno jsme od něj požraní pouze my dva.

Po složení bagáže a nafouknutí postele (abychom tím ne zrovna tichým kompresorem nemuseli nikoho budit uprostřed noci) jsme se odebrali něco pojíst. Zvolili jsme dle mapy blízkou restauraci Solidní jistota a nelitovali jsme. Tak obrovské porce za vcelku lidové ceny (pro člověka zvyklého na běžné ceny pražské až směšně malé) se hned tak nevidí, takže jsme do sebe soukali ty hromady jídla tak dlouho, až jsme prošvihli slavnostní zahájení. Koncert Succuby nás moc nezaujal, tak jsme raději vyrazili obejít conové bary a pozdravit se se známými. Ačkoli jsme opravdu chtěli jít na Pagiho přednášku, nakonec jsme se (jako obvykle) zase s někým zakecali, takže jsme stihli až Regisovo pojednání o městských LARPech. Zde se první více jak půlhodinu střídavě přednášející a střídavě pořadatelé (občas i ve spolupráci) snažili přimět promítačku k tomu, aby komunikovala s Regisovým notebookem a promítala. Nevím, jak by to bylo bývalo dopadlo, kdyby se do toho nakonec nevložil Darth Richie – asi by Regis povídal bez obrázků. A toho, co nám chtěl říct, nebylo právě málo. Filmových ukázek, upoutávek na LARPy apod., co nám chtěl promítnout, bylo možná ještě více, takže nakonec přednáška skončila skoro o dvě hodiny později. Myslím, že nikdo z těch, co vytrvali až do konce, nelitovali.

Za normálních okolností bychom se po přednášce asi přesunuli k baru. Jenže okolnosti nebyly příliš normální, už týden před conem jsem byla dost nachlazená, navíc jít za této situace den před conem do letního kina (kde byla zima jako na Sibiři, takže i do té doby jako řípa zdravý Darth Richie se tam nachladil) na Piráty z Karibiku 2 asi nebyl ten úplně nejrozumnější nápad. Navíc ti Piráti za tohle utrpení rozhodně nestáli – což jsme předem samozřejmě netušili. Ale být mi v pátek jen o maličko hůř, asi bych na letošní Parcon vůbec nejela. Takhle jsem zaťala zuby, kabelku narvala léky, ovázala si krk a nabalila se do svetrů – a Martin Koutný hned zaregistroval, že jsem zahalená jako kdybych se chystala nikoli na Parcon, ale na sraz islámských fundamentalistů. Tak jsem ho ujistila, že se nemusí obávat, rozhodně jsem nekonvertovala, pouze můj momentální zdravotní stav je sithužel takový, že by jej dekolty mohly vážně zhoršit a tudíž pouze zabalená jako pumpa v zimě mohu letošní Parcon jakš takš přežít. Ovšem nikoli způsobem zcela obvyklým – v pátek po půl druhé ráno mé nemocné tělo začalo opravdu vehementně vyžadovat noční klid, takže ačkoli na baru bylo ještě velmi veselo a seděla tam spousta známých, velmi nerada jsem se odebrala zalehnout.

Druhý den ráno samozřejmě přednášky do jedenácté pro nás neexistovaly (na přednášky pořádané v noci vážně nechodíme), takže jsme se odebrali až na dvouhodinovku Vojty Čepeláka o bitevních lodích, které kralovaly světovým oceánům zhruba jedno století, od poloviny toho devatenáctého do konce druhé světové války. Přednášku Františky Vrbenské o záhadách kolem Kristova vzkříšení bych sice velmi ráda slyšela, ale nerada odcházím z přednášek v polovině, což bych musela, jelikož mi Dáreček s Doktorem už den před tím jemně naznačili, že na vyhlašování výsledků Zlaté zebry a Stříbřitělesklého halmochronu bych nejspíš měla být. Takže jsme šli raději něco pojíst a popít a během konzumace jsme mohli navíc zadokumentovat příjezd Ondřeje Neffa ve slušivém motorkářském.

Po vyhlašování výsledků oněch méně významných soutěží si šel Darth Richie zastřílet z luku, zatímco já jsem byla velmi zvědavá na besedu s Ianem MacLeodem, autorem Světlověku. Ta se o něco protáhla, takže na ni mezitím stihl dojít i Darth Richie. Po skončení besedy jsem pospíchala aspoň na zbytek přednášky Libuše Čermákové o tom, jaký byl ten biblický Hospodin vlastně hrozný darebák. Pokud jsem se (stejně jako na přednášce Václava Semeráda na letošním FF) těšila, že tam budou přítomni nějací náboženští fanatici, kteří budou mít z tohoto rouhání psotník a tudíž bude nějaká pořádný sranda, nestalo se tak. Vcelku přátelsky jsme se shodli na tom, že vůbec není divu, že je lidský rod taková smečka mizerů, když jsme byli stvořeni k Jeho obrazu.

Následoval čtvrtý díl pojednání Lukáše Křesiny o Tajemství katedrál. Ty první tři byly na loňském Taurconu a my jsme na něm navíc měli výhodu soukromých přednášek, jelikož jsme s ním bydleli na pokoji. Letos se věnoval především rozplétání záhad kolem autora knihy, jejíž název použil jako název svého přednáškového cyklu, tajemného alchymistického mistra Fulcanelliho. Trošku mě zklamalo, že se o možnosti, že by Fulcanellim mohl být nesmrtelný hrabě Saint-Germain, pouze zmínil aby ji okamžitě zavrhl – aniž by podrobněji vysvětloval proč, ale za prvé je Křesina racionalista, který na nesmrtelné mágy věřit odmítá, a navíc by se mu to v tomto případě asi všechno do té jediné hodiny nevešlo. Ale třeba bude Saint-Germain někdy příště.

Pak jsme samozřejmě nemohli vynechat jeden ze zlatých hřebů letošního Parconu – kanibalskou hostinu pořádanou Editou Dufkovou a Františkou Vrbenskou. Já jsme měla zakoupenou vstupenku opravňující ke konzumaci, Darth Richie nějak neměl hlad, takže spíše pozoroval, fotografoval a sen tam uzobl něco z mého talíře (a tvrdil, že mu to moc nechutná, protože si na kořeněná jídla nepotrpí). Kromě pojídání mnoha chodů připravených z lidského masa (všichni účastníci byli povinni podepsat prohlášení, že se této akce zúčastňují zcela dobrovolně a s vědomím všech možných rizik z ní vyplývajících) na všechny možné způsoby dle originálních receptur lidožroutských kmenů celého světa jsme byli oběma dámami také patřičně poučováni. A sice na téma, kdo všechno v lidské minulosti i současnosti lidské maso jedl a jí, z jakých všech možných důvodů se tak kdy a kde činilo a činí, které typy lidí byli v té či oné lidojedské kultuře nejoblíbenějšími, v jakých úpravách se lidé k jídlu podávají a zda z hlediska kulinářského jsou lepší černoši či běloši. To poslední jsme tedy nemohli posoudit, jelikož nám organizátorky hostiny možnost srovnání neposkytly. Ovšem jinak je třeba velmi ocenit, jakou práci si s přípravou daly.

Po najezení se do sytosti byl nejvyšší čas odebrat se na slavnostní večer, kde byli nejdříve pasováni rytíři a lady řádu Fantasy a poté udělovány ceny ve Fandomu nejcennější – Ludvík a Mloci (případně vítězům v dalších kategoriích CKČ Pulci). Letos opravdu excelovala Edita Dufková, která kromě Mloka získala i vítězství v kategorii krátké povídky. Také je ale třeba ocenit Šamana, který sice nezvítězil ani v jedné kategorii, které se účastnil (Pulce za nejlepší mikropovídku si odvezl na Slovensko Miloš Ferko), ale povedlo se mu z letošního sborníku Mloka tak trochu udělat antologii svých povídek. V kategorii novely pak vcelku po právu zvítězila Anička Šochová – a mohu tady snad veřejně přiznat, že jí k tomu dopomohly i body ode mne.

Jakmile proběhly i křesty knih, zamířili jsme opět na bar ke gymnáziu. Původně jsme měli v úmyslu navštívit Šamanovu přednášku o paralelních vesmírech, ale za prvé jsme se opět s někým zakecali a za druhé jsme se Šamanem na toto téma debatovali už v Krakatitu, kde nám také názorně předvedl průnik do jiného vesmíru. Také jsem slíbila Vladimíru Němcovi, že se půjdu podívat na jeho přednášku o vesmíru a jeho dimenzích, ale tento slib byl podmíněn oním „nebudu-li mít v tu dobu něco jiného a důležitějšího“ – a já jsem usoudila, že účast na přednášce, ve které non-starwarsák míní porovnávat absolutně dokonalé Impérium předaleké galaxie s něčím jiným, konkrétně se světem Star Treku a Warhammeru 40.000, je přímo morální povinností. Snažila jsem se ze všech sil Vojtovi Čepelákovi náležitě předestřít všechny pozitivní vlastnosti císaře Palpatina (a že jich teda není málo), ale ani tak se mi jej nepodařilo přesvědčit, že Sith a Impérium rozhodně reprezentují řád a nikoli chaos (jak furt tvrdil on). Po asi hodinové debatě, do které se sem tam zapojili i další přítomní členové Akademie, jsme s Darth Richiem konstatovali absolutní neslučitelnost našeho světonázoru s jeho a usoudili jsme, že popíjení u baru bude činností mnohem smysluplnější.

A bylo - medovina tekla proudem, absinth též nechyběl (akorát škoda, že Metaxa došla, prý už včera), Dáreček štědře rozdával korbáčiky a další pochutiny slovenské provenience a nakonec došel i Nalim Lidochaz se svým bendžem, který se nenechal dvakrát pobízet, aby něco zahrál. Trampskou klasiku prokládal svými podnětnými baladami o Conanovi (za které po právu získal Ludvíka) a kdyby nezačalo kolem půl čtvrté poprchávat (a Nalim tak nedostal strach o svůj nástroj), nejspíš bychom to takhle táhli až do rána (a tak bychom se asi historicky poprvé ve svém životě dostali na přednášky začínající v devět). Místo toho se kolem té čtvrté začala parta trochu trhat, takže jsme nakonec odešli spát. Před tím jsme si tedy ještě prohlédli, jakou mediální hvězdou se stal Leonard Medek, jehož barevná fotografie zabírala asi čtvrtinu druhé stránky středočeské mutace MfD – sithužel ti dobří lidé od novin vůbec nepochopili (ba dokonce se ani nezajímali o to) jakou VIP postavu ČS Fandomu mají před sebou, takže do popisky místo něčeho na způsob žijící legenda mezi českými spisovateli žánru fantasy napsali pouze že jde o jednoho z účastníků Parconu v Neratovicích. Jak trapně přízemní!

Z nedělních přednášek jsme samozřejmě neviděli a neslyšeli vůbec nic – a tak jsme se u popíjení historicky posledního piva natočeného na Parconu 2006 zase s mnoha dalšími flamendry shodli na tom, že za prvé by přednášky na conech neměly (a to žádný den) začínat tak nechutně brzy (Martin Koutný je fakt frajer, že dokázal vstát na svou přednášku na devátou, když naposledy jsme ho viděli sedět u baru když jsme od něj po čtvrté odcházeli) a za druhé že by nedělní program (a to nejen na letošním Parconu, ale obecně na většině víkendových conů) neměl končit tak zatraceně brzo, ale měl by pokračovat aspoň tak do té druhé nebo třetí odpoledne. Takhle jsme místo vzdělávání museli vzít zavděk holdování nízkým pudům – po dopití posledního piva jsme skončili v pizzerii naproti gymnáziu a poté jsme Silverovi, Lucasovi a spol. trošku pomohli s balením a za odměnu jsme byli nějak vmezeřeni do jejich přecpaného auta a odvezeni do Prahy-Holešovic, odkud máme domů skvělé spojení.

Celkový dojem z letošního Parconu je ten, že ačkoli původně plánovaný Nymburk nečekaně vybouchl, což organizátorům určitě způsobilo značné problémy, jednalo se nakonec o vcelku podařený con. Teda zejména pokud někdo s sebou táhl nafukovačku a spacák, pak se toho organizátorům moc vytknout nedalo, snad leda (kromě té reminiscence na minulý režim v podobě jeden a půl dne chybějícího toaleťáku) přespříliš nahuštěný sobotní program, kdy by se člověk kolikrát potřeboval rozdvojit nebo naklonovat, aby stihl vše, co ho zajímá, a proti tomu programově poměrně hluché zbývající dva dny.

Jestli se příští rok podaří organizátorům lépe rozložit program a zajistit dostatek slušného ubytování – a pokud možno ho zajistit v dostatečném předstihu tak, aby přímo při přihlašování každý potencionální účastník za prvé věděl, že určitě bude mít kde bydlet, a za druhé si rovnou vybíral, kde přesně bude bydlet – tak Taurcon, byť nuceně přesunutý do Neratovic, určitě zůstane jedním z oblíbených conů přelomu léta a podzimu a málokdo si jej v příštím roce nechá ujít. Udělal by totiž velkou chybu.