Asi začnu trochu netradičně, ale doufám, že to nebude vadit.

Jak se tak ohlížím zpět po tom množství conů, které jsem navštívila, musím se až pousmát nad tím, co všechno jsem stihla v tak krátkém čase v porovnání s časem, který jsem trávila prostým posedáváním doma a závistivým čtením poutavých reportáží někoho jiného. Já vůbec žila více méně sama se svou zálibou/úchylkou/šílenstvím, a o to větším šílencem jsem se stala, když jsem zjistila, že to mohu sdílet doslova se stovkami lidí. Včetně Sconu bylo těch akcí už pěkných patnáct. První v červnu 2004.

Teď jsem ráda, že už o tom můžu i psát.

Na Sconu, přiznám se bez mučení, jsem byla jen v sobotu. Páteční účast mi zmařila pracovní odpolední. V neděli jsem to neplánovala. Jednak bylo moc krásně, takže jsem po dlouhé době trávila první opravdu slunečný den venku a pak zamířila směr Příbram.

Historicky první a doufám, že ne poslední Scon se konal ve dnech 30. března až 1. dubna v budově Obchodní akademie ve Svatoslavově ulici. Jeho pořadatelem byla Asociace pro Popularizaci a Rozvoj Science Fiction.

Jen tak na okraj. Hodně mě pobavilo, jen v dobrém, samozřejmě, když jsem se na stránkách Sconu dočetla, že se akce koná v památkově chráněné budově. To by mohlo podivně dopadnout u jiných akcí, ale je vidět, že scifisté jsou skupina spořádaná a slušná.

Vyloženě scifistická akce mě lákala, neboť zatím všude, kde jsem byla se program vždy nějak prolínal s čistou fantasy. Program Sconu sliboval nejen Star Trek, Star Wars a Star Gate, ale třeba i náhled do světa Honor Harringtonové – neohrožené to kapitánky ze světa Davida Webera, který si pomalu ale jistě začínám zamilovávat, nebo velmi bohatý program literárního bloku.

Hned po rozkoukání, jen pro takový malý rozjezd, zabrousila jsem do toho, co je mi blízké a shlédla několik velmi povedených Star Trek music videí, tématicky rozdělených podle jednotlivých ST sérií. Když se mě někdo zeptá, která z nich je mi nejbližší, odpověď není jednoduchá. Mám oblíbené postavy, oblíbené soundtracky, knihy a filmy, ale sérii jako takovou, tu ne. Ve všech je totiž něco, co je pro mě dělá jedinečnými.

Videa měli většinou na svědomí zahraniční autoři, ale, a nejen na Sconu, našlo se pár vynikajících českých kousků.

Ve Star Trek světě jsem setrvala na další část programu, kterou byla (tedy do doby, než jsem se koukla na anotaci) trochu záhadná Idéé fixe, a sice velmi zajímavá přednáška o Star Trek hudbě. Probralo se šest skladatelů, mezi které patří například Jerry a Joel Goldsmithovi, nebo James Horner, kteří se na ni po celá ta léta podílejí a pak jednotlivé soundtracky, či konkrétní hudební témata ve ST. Připadalo mi velmi pravděpodobné, že přednášející disponuje hudebním vzděláním (že by potají skládal hudbu k jedenáctému celovečernímu filmu?). Ačkoliv zní toto zbožné přání jako výplod mé mysli, kdo ví, jaké talenty se mezi fanoušky Star Treku mohou skrývat.

Po Star Treku následovalo něco opravdu nechutného, odporného a doslova ke zvracení, a sice Silverův dvouhodinový brutálně hnilobný maratón nechutností na téma 100 a 1 způsob, jak se nechat zabít. Vzhledem k tomu, že okna v místnosti nešla zatemnit, nebylo toho z promítaného materiálu mnoho vidět, což je nakonec dobře, neboť si nejsem jista, jestli bych chtěla vědět, cože měli přítomní předtím k obědu.

Staré „dobré“ horory většinou z poslední čtvrtiny dvacátého století pro mě měly něco do sebe, když jsem byla malá. Třeba když jsem se po shlédnutí Hřbitova domácích zvířat asi týden bála naší kočky a sousedovic psa, v zimě si připadala stejně vyděšená, jako polárníci v Carpenterově Věci, či zásadně nechodila na hřbitov proto, abych tam nepotkala mátožná stvoření živící se výhradně lidskými mozky.

Jak čas běžel, scénáristé vymýšleli čím dál propracovanější způsoby, jak zlikvidovat co největší počet lidí, jak tomu bylo například na začátku Lodi duchů.

A mě tak napadá, že podobných přednášek by se mohla najednou vyrojit spousta.
Kdo bude mít nějakou další?
100 a 1 způsob, jak navázat kontakt s cizí rasou.
100 a 1 způsob, jak...

Po dvou hodinách se smrtí následovala příjemná hodinka s Janem Kovanicem a přednáškou o sci-fi jako literatuře faktu, na které se také přišlo na věc velmi podivnou. Jak jde doba a knihy se dočkají několikerého vydání, občas se stane to, že první vydání není totožné s druhým, či třetím vydáním jedné knihy. Zmatený čtenář coby dítě si pak za desetiletí může vybavit něco, co v novější verzi mělo být, leč není.

Upřímně si myslím, že se změnou doby by určitě k nějaké drobnější úpravě textů dojít mělo, ale zároveň by mě zajímalo, kam až to dojde za sto nebo dvě stě let třeba s našimi současnými sci-fi autory.

Poté následovala hodinka na oběd. Toastíky byly toho dne obzvláště křupavé. To byla jen narážka na další část programu. Ve Star Trek bloku následovalo na pořadu divadelní představení, jehož premiéra, kterou jsem neviděla, neboť jsem se tehdy usídlila v literárním bloku, se uskutečnila již na letošním Pragoconu.

Kapitánův praporčík byla hra na motivy jistě všem dobře známého Císařova pekaře. A protože jsem ten film nedávno viděla, zážitek z představení byl o to lepší, neboť už tehdy věděli, že filmový alchymista Scota v budoucnu, jakoby z oka vypadl startekovému inženýrovi Scottymu.

Fenomén William Shatner, to byla další přednáška, kterou jsem navštívila. Jak všichni jistě dobře víte (nebo nevíte), William Shatner ztvárnil kapitána Kirka ve ST-TOS ze šedesátých let a pak i v sedmi celovečerních filmech. Předváděná prezentace nám představila jeho život a filmografii. Zdálo se mi, že ho jeho předstartrekové filmy na roli kapitána připravily. A to jsem si vždycky myslela, jak těžké muselo být zahrát to, či ono. Minimálně důvěrné scény nacvičovat nemusel. Zajímavé je, že má, tedy alespoň podle toho, co jsem si stihla zapamatovat, jen tři děti (tedy... na Zemi).

A ještě podivnější bylo pozdější zjištění, že i když já tyto herce (myšleno ST hrdiny) vidím takové, jak mi je předkládal seriál, ve skutečnosti patří již ke generaci mých prarodičů, což je pravda trochu děsivé.

Tvůrčí proces tvůrčího psaní v sobotu nebyl. Namísto něj byla neméně zajímavá přednáška o Stanislavu Lemovi, v jehož duchu se neslo více přednášek toho dne.

Později večer se promítal i film Solaris natočený na motiv jeho stejnojmenného románu.

Uspokojit všechny tak, aby stihli na conech navštívit vše, co by je zajímalo není a asi nikdy nebude v lidských silách. Asi proto se mi kryl galavečer s přednáškou Františky Vrbenské, na kterou jsem později stejně šla a nelitovala jsem, přestože dění v tělocvičně se neslo v duchu skvělé zábavy a nekonečných záchvatů smíchu.

Mimo jiné se vyhlašovaly výsledky třetího ročníku Rokle šeré smrti a KONEČNĚ se rozdávaly sborníky z ročníku předchozího, což jsem uvítala, neboť tam mám dvě povídky. Jen mě trochu mrzí to, co tu nechci rozebírat a co s Roklí souvisí. Původně jsem o to chtěla mluvit tam, ale nechtěla jsem oběma stranám kazit večer.

Nebo možná náznak:
Když seženu tři sponzory, kteří mají zájem přispět cenami pro vítěze, je sprostá drzost ozvat se jen dvěma. Měla jsem tušit, že budu za hlupáka, když jsem do toho šla, ale netušila jsem, že mě to bude i mrzet. Jenomže já jsem prostě ten hodný blbec, který se s dobrými úmysly prostě nacpe všude a pak se jen diví. Psát sáhodlouhý omluvný mail za někoho jiného je sice věc, která mi problém nedělala, protože omluvit se bylo třeba, ale už také vím, že dát se k Temné straně by nebylo tak těžké.
Tím jsem s Roklí skončila a nadále a nikde se o ní už nebudu zmiňovat.
Je mi to líto.

Dobrý sluha, ale zlý pán. Nevěděla jsem, co si pod tím představit a pak tiše seděla a žasla nad diskusí přítomných na téma, prostě a jednoduše řečeno, Roboti.

Debata se nesla v duchu budoucnosti nově vznikajícího druhu, který ať chceme, nebo ne, stane se jednou nedílnou součástí lidstva. Otázek, na které by prostý smrtelník rád znal odpovědi, bylo mnoho.

Roboti nebudou na stejné úrovni jako my, dokud nebudou mít svoji kulturu.
Jenomže jak si ji utvoří v lidské společnosti?
Jak budou řešit citové problémy a budou mít vůbec city takové, jaké máme my?
Budou se pak považovat za lidi, nebo budou hledat vlastní způsob uplatnění se v cizím světě, který je zároveň ale i jejich vlastním?
Jak budou na roboty, jako na pomocníky v domácnosti nahlížet starostlivé matky, které jim svěří své potomky?
Bude vám vadit, když vás budou roboti operovat?
Je lepší, když vypadají jako lidé?
A nebudou se pak rozdíly mezi roboty a lidmi stírat?
Co z toho může plynout?
A chceme, aby se něco takového vůbec stalo?
Je vůbec důležité to, co chceme?

Po pravdě mi z toho šla hlava kolem. Nedávno jsem dočetla Asimovovu sbírku Já, Robot a upřímně si nejsem tak docela jista, jestli bych se k robotům stavěla stejně, jako hrdinové některých jeho povídek – jestli bych je dokázala přijmout jako sobě rovné. Jestli bych s nimi dokázala bez obav pracovat a žít a třeba jim i svěřit svůj život. Pravdou je, že to už nevědomky dělám teď, jenomže v současnosti mám stále ještě možnost volby.

Co když bude možné číst lidské myšlenky? Prý se už takové pokusy úspěšně provedly. A potom, pokud to bude možné, bude také možné, že individualita každého člověka bude odsunuta někam do pozadí.

Potom bude trochu více patrné, že těmi roboty jsme vlastně my sami.

Kdybych s tímto pocitem z conu odešla, jistě bych dokázala na toto téma napsat mnohem více, nežli pár krátkých postřehů do reportáže. Tak možná příště, neboť jsem neodešla. Až do sobotní půlnoci jsem s přáteli seděla v improvizovaném bufetu a pila čajík, příjemně si popovídala na téma Star Trek (pro Haninu: Slibuji, že už tě tím nebudu mučit. Nebo tě možná jednou přesvědčím, aby sis to zamilovala).

Doufám, že další Scon bude, protože pokud ano, tak tam budu i já - Jana Dvořáčková.