Na přelomu března a dubna proběhla akce pro všechny příznivce scifi v České republice, přičemž Scon je primárně zaměřený na tři světové STAR fenomény – Star Trek, Star Wars a Stargate, jak se mohl případný zájemce dočíst na www.scon.cz. Pod tímto zbrusu novým prvkem v rozrůstající se množině SF/F setkáních je podepsaná Asociace pro Popularizaci a Rozvoj Science Fiction. Scifisté se tentokrát uhnízdili v obchodní akademii ve Svatoslavově ulici. Jistý problém mi činilo místo konání vůbec najít, neboť ukazatele v podobě nevýrazných cedulí nalípnutých na zdech mi cestu příliš neusnadnily.

U registrace jsem si vzala plánek budovy s anotací přednášek; žádné doprovodné materiály v podobě časopisu nebo útlého svazku Marka Stonea, se k mé lítosti nevydávaly. Nevím, jestli to mají na svědomí kritické hlasy pranýřující organizátory předchozích akcích, ale pořadatelé si dali záležet, aby v budově bylo teplo a nemohu si neodpustit pochvalnou poznámku ohledně vybavení hygienického zařízení. To bylo dostačují, a vyskytl-li se problém, u registrace se fasoval toaletní papír – na vlastní oči jsem jich tam viděla plný pytel.

Nyní ale přistupme k jádru programu. Protože já tíhnu spíše ke knize než k televizi, následující řádky budou zaměřeny na sekci Literární scifi, s tím, že o seriálech, které tvořily většinu náplně conu, snad napíší jiní.

Úvodní přednáška spisovatele Ondřeje Neffa měla začínat v sedm hodin. Nevím, jestli páteční večer nebyl poněkud nešťastně zvolen, každopádně se spisovatel nedostavil. Náhradní program nebyl, takže literární linii zahájil až nakladatel Michael Bronec s Jantarovo želazným Amberem.

Straky na Vrbě začaly vydávat Želazného desetidílnou sérii fiktivního světa Amberu s novým překladem. První dva díly byly přeloženy za společné práce Michaela Bronce a Jana Kantůrka, přičemž Straky výhledově chystají další díly z první pětice.

Michael mimo jiné mluvil o osobitosti Želazného stylu. Čím je však styl osobitější, tím větší nároky to klade na překladatele. Roger Želazny měl šestý smysl a bravurně balancoval mezi tím, co je pro čtenáře přijatelné a kde už text nabírá na zmatenosti a hrozí ztráta čtenářovi pozornosti. Překvapilo mě, že původně se měla série jmenovat místo zažitého Amber jednoduše Jantar. Pro příznivce Želazného díla by to však pravděpodobně bylo sousto nestravitelné, takže nakonec od toho bylo upuštěno. Přednášku doprovázela četba ukázek a protože se následující přednášející poněkud zpozdil, bylo dost prostoru na dotazy.

Po Jantaru-Amberu jsem vyslechla Já, člověk, pojednávající – překvapivě – o životě Isaaka Asimova. (Ruku na srdce, kdo z vás neodříká přesné znění tři zákonů robotiky?) Guru Pechy, kterého čtenáři Sardenu dobře znají, zvolil netradiční postup. Povolal samotného Mistra z jeho zrobotizovaného nebe, a zatímco sám jen kladl otázky, astrální spisovatel odpovídal.

Asimov – původně Azimov – měl pohnutý osud. Zapamatovala jsem si, že první milostnou zkušenost měl až o svatební noci, jeho první žena na tom byla podobně. Ještě ke všemu byla kuřačka, což Asimovovi vadilo. Není divu, že jejich manželství nakonec ztroskotalo. Spisovatel neobliboval extrémně malé děti (jaká hrůza, když z jeho ženy jedno ,,vypadlo“) a jistého učitele, který nevybíravým způsobem před třídou zesměšnil jeho slohovou práci. Želbůh, onen pán se Asimovova pozdějšího úspěchu nedožil. (Chápejte, píši jen takové střípky. Koho toto téma zajímá více, nechť nahlédne do velikánových pamětí Já, Asimov, které vydal Český spisovatel s Arkádií v roce 1996.)

Poté, co se Mistrův duch tiše vytratil (aspoň doufám), nastoupila energická Maril s Hodinou exobiologie, zaměřenou na stromové kočky.

Ve vesmíru Honor Harringtonové lidé neadoptují kočky, ale kočky adoptují lidi a tito se pak stávají nerozlučnými společníky (motiv známý například z nově vydávané dračí série od Anne McCaffrey). Stromová kočka je také nenahraditelnou osobní stráží. A pro koho je devítikilová šelma se šesti končetinami, z nichž každá je zakončena čtyřmi ostrými drápy, slabým protivníkem, podotýkám, že tyhle kočky navíc ovládají telepatii. Odhalí vražedný úmysl dřív, než je myšlenka naplněna ve skutek. Z amerického cyklu, s kterým přišel David Weber (ale píší do něj i jiní autoři), vydalo u nás nakladatelství Polaris okolo deseti knih.

V sobotu dopoledne proběhly ještě dvě přednášky zaměřené na hlavní hrdinku zmiňovaného cyklu - Honor Harringtonovou a jejího kocoura, ale já jsem stihla až 100 a 1. způsob, jak se nechat zabít. Tuto přednášku spojenou s promítáním měl Silver už na listopadovém Skonu (neplést se Sconem), ale pro její velký úspěch ji zopakoval.

Silver zřejmě chtěl pozlobit posluchačův žaludek krátce před obědem (v ideálním případě po obědě), želbůh pro špatné zatemnění místnosti bylo na plátně vidět jen polovina toho, co vidět být mělo, tudíž krev nebyla dostatečně krvavá a v horším případě se vizuální ukázka změnila v akustický zážitek v podobě jekotu, což bylo snad ještě děsivější, neboť posluchač mohl jen tušit, co hrůzného se oběti děje. Přiznávám, že způsoby smrti bych raději servírovala po setmění a samozřejmě - po večeři.

Šaman alias Jan Kovanic přednášel o SF jako literatuře faktu. Honzovi nedávno vyšla u Tritonu hard-scifi Zapomeňte na Mars!, takže je mu toto téma blízké. Protože já však na odbornou stránku věci moc nejsem a navíc jsem byla v poobědovém útlumu (párek+chleba), ke své škodě jsem si z konce přednášky, který jsem taktak stihla, odnesla jen dvě slova: logaritmické pravítko. Promiň, Honzo.

Odpoledne mluvil editor a redaktor Martin Šust o hnutí New Weird. (Poznámka pod čarou pro Janinu Dvořáčkovou: Trochu divné kusy vrátím do začátku prázdnin.) Definovat New Weird je problém. Jedním z pojítek je divnost a originalita tvorby, míchání žánrů, řada autorů (ale nikoliv všichni) jsou levicově orientovaní a ne všichni sami se do tohoto hnutí řadí; hodně zjednodušeně řečeno. Laser ve stejnojmenné edici už vydal hezkou řádku titulů, které mají chytlavé obálky (tolik odlišné od obálek běžných F/SF knih). Co do barevného zpracování sází Laser na modrou. Přiznávám, že já sama jsem si nakoupila pár knih z této edice a nelituji. V knihovně vypadají opravdu impozantně - některé jsem dokonce i četla.

Ne náhodou byla následující přednáška (a večer pak ještě jedna) věnována Stanislawu Lemovi. Ve stejném týdnu, v jakém se Scon konal – konkrétně 27. března - totiž uplynul přesně rok od jeho smrti.

Známý spisovatel František Novotný v zaplněnému sálu rozebíral Lemovu tvorbu a předčítal z jeho díla. Lemovi věnoval přednášku také překladatel Pavel Weigel. Později pak běžela novější z verzí filmu Solaris.

Já jsem byla unavena celodenním sezením a běžela jsem se podívat do jedné z tělocvičen, kde probíhal galavečer. Podařilo se mi však zmeškat vyhlašování výsledků soutěže Rokle Šeré smrti, protože – jak již u této soutěže začíná být tradicí – byla veskrze zmatená organizace. Současně s galavečerem proběhly dvě skvělé přednášky (slovy mé kamarádky Janiny) o robotech a androidech. První z nich měla futuroložka Jita Splítková a druhou spisovatelka a publicistka Františka Vrbenská, ale já o nich více nenapíši, neboť jak už je nevýhodou conů s bohatou náplní, člověk nemůže být všude.

Také v neděli byl poměrně pestrý program – např. Sebastian Chum mluvil o tvůrčím psaní, Zdeněk Rampas (Interkom) měl přednášku o evoluci fandomu… ale já už jsem mizela domů.

Pořadatelé se zřejmě snažili, aby program byl rovnoměrně bohatý, což se však pro někoho, kdo tam hodlal strávit jen jeden den – nejčastěji sobotu – mohlo jevit jako mínus, protože některé zajímavé přednášky už proběhly (měly proběhnout) v pátek, případně se chystaly na neděli. Je pravda, že v páteční večer byla účast na přednáškách nižší a s postupem noci ještě ubývala. Nejvíce návštěvníků přišlo na druhou polovinu sobotního programu a tělocvična/promítací-sál byla také plná.

Netroufám si hodnotit, nakolik naplnil tento nový con očekávání návštěvníků, za sebe co se literárního bloku týče však mohu říct, že ano.

Fotografie jsou zatím pouze provizorní a pořizované mobilním telefonem, kvůli jejich snížené kvalitě se redakce rozhodla, že galerii doplní až po získání kvalitnějších snímků.