Posledně jsem tu vrhal odbornými termíny, ale drobně jsem se spletl. Jak ti Arabové prý neřeknou hlásku "Pé", a Židi zase vyslovují hlásku "Há" jako Ch, tak mě pro změnu vypadlo jedno "eR": Ta zvířátka na Gamle - ptáci i psíci - se jmenují gRiffoni! Stejně tak bájný pták gRyf, neboli Noh (vyslovuji "Noch"...). Děkuji tímto Milanovi Vosáhlovi z Kanady, že mne na tuto závadu taktně upozornil. (Gamla ale zůstává, nikoli "Gramla", jak by se mohlo zdát...)

Tak to dopadne vždycky, když člověk propadne dojmu, že je znalec a nedá si pozor na ta cizinecká slovíčka...
A rovněž děkuji čtenáři ptakopyskovi, který v komentářích upozornil, že to v té Gamle "muselo bejt vopravdu tvrdý, když je nakonec pobyli..." I čeština si žádá pozornosti. Obránci byli "pobiti". V případné knížce opravím.

********************************************************

Sjíždíme klikatou silničkou číslo 869 od Gamly ke břehům jezera Kinneret. (Liché číslo vozovky značí, že vede ve východozápadním směru, trojmístné číslo, že je třetí třídy.) Klesající serpentina nás vynese do protisměru a opět máme na dohled pahorek Gamly. Tentokrát se na ni díváme už trochu zdola a náhle si uvědomuji, že je položena trochu jako hrad Karlštějn.

Po deseti kilometrech se dostáváme na pobřežní komunikaci číslo 92. Ano, správně, silnice je již kvality druhé třídy a vede severojižně. Nikdo tu nepopírá inspiraci americkým číslováním silniční sítě, která však lichá čísla vymezila severožijním směrům a sudá východozápadním. Jsme v Izraeli, takže je to tu prostě jinak... Možná jsou tu rovnoběžkové trasy očíslovány liše proto, aby hlavní komunikační tah mezi Jeruzalémem a Tel Avivem mohl dostat číslo 1. Po dalších deseti kilometrech budeme už v En-Gev. Je to tu všechno tak blízko!

Zatímco míříme do tohoto postupového cíle a kocháme se dalekými výhledy přes hladinu, průvodce Šajke nám přednáší o jezeru. Výraz Kinneret prý v hebrejštině znamená harfu, a jezero tak na mapě skutečně trochu vypadá. Ale jde o pořádně velkou harfu, dvacet na deset kilometrů. A protože to není harfa, ale jezero, pak má také ještě hloubku, a to asi padesát metrů - zaleží na tom, jak právě naprší. Další hloubka se vztahuje k hladině světového oceánu, jsme asi 210 metrů pod ní. Jezero tvoří 85 % sladkovodní zásoby Izraele. Voda odtud je čerpána například směrem západním až do výšky rozmoří, a odtud pak už stéká samospádem k pobřežním nížinám. Celý Kinneret je proto obkroužen kanálem, který všechny odpadní vody svádí až na jeho jižní břeh, a teprve tam jsou vypouštěny do Jordánu.

Jestli jste o tomto největším sladkovodním izraelském jezeře nikdy neslyšeli, tak snad proto, že dříve se mu také říkalo Tiberiadské jezero, znáte ho možná jako jezero či moře Genezaretské, či novozákonní Galilejské. Někde kousek odtud se pěti bochníky a dvěma rybami nasytili zástupové, nás ale čeká každého jedna pořádná ryba. Jmenuje se ryba svatého Petra a podává se, i s brambůrky a spoustou salátu, v pobřežní restauraci kibucu En Gev.

Přízemní restaurace s terasami nad jezerem je natřískaná, parkoviště přetéká turistickými autobusy. Ale Šajke nás už z Gamly avizoval předem pomocí svého zázračného mobilu, a tak ani dlouho nečekáme na uvolnění dlouhého stolu. Sotva si stačíme umýt ruce a už se nám nesou opečené ryby na táce.

Myslel jsem si, že výraz "ryba sv. Petra" znamená nějakým zvláštním způsobem upravenou rybu. Ale jde o druh ryby. Pod tímto názvem se rovněž prodává ve stodůleckém Makru za nehorázných 650,- Kč za kilogram, jak mne poučila moje žena - a vida, my ji tady máme za pár dolarů, upečenou i oblohou. Z talíře se na nás výhružně ježí mnoho bodlinatých ploutví. A ty jsou právě na tom nejlepší, dokonale propečené a slastně chřupající. Rybka se česky jmenuje (snad to tentokrát opíšu dobře) pilobřich ostnitý. A je to prý ta ryba, kterou na pokyn Ježíše ulovil rybář Šimon, tedy Petr, když jejich spolek potřeboval zaplatit synagogální daň. Měla v ústech minci, jakž bylo předpovězeno.

Ale my tady platili kartou.

Avšak zase mi něco vrtá hlavou. Pilobřich je přece rybou mořskou, jak se dostal do sladkovodního jezera? Ale v Izraeli bych se tomu nedivil. Když tu mohou kromě krav chovat taky pštrosy a pěstovat banány, papáje, ananas i exotické třešně...

Napsal jsem, že Kinneret je izraelským jezerem. A to v celém rozsahu - i na mapách z roku 1947, podle kterých měla být Palestina rozdělena na dva státy - židovský a arabský. Hranice s (dříve francouzskou) Sýrií neprobíhala středem jezera, ale táhla se až na jeho východním břehu. A když na břehu - tak doslova. Protože jakmile se od břehu začíná zvedat stráň, už to jsou Golanské výšiny. Někde začínají jen několik metrů od hladiny jezera, dneska poněkud dále, než v biblických dobách, protože Kinneret za ta léta trochu vyschl. Do jezera zabíhá několik výběžků. V těchto místech byla hranice od břehu vzdálena dokonce i luxusních několik set metrů. Na jednom z těch výběžků troufale vznikl kibuc En-Gev. Prý ho založili čeští Židé, kteří se sem přistěhovali ve třicátých letech dvacátého století. Aby nebyli tak odříznuti od vnitrozemí, zavedli lodní dopravu do protilehlého Tiberiasu, a aby sem měli důvod jezdit i lidé z města , začali zde pořádat pravidelné klavírní koncerty. Inu - Kinneret je přece hudební nástroj!

Kibucníci v době války za nezávislost svoje předmostí i svoje koncerty uhájili. Uhájili i celý břeh, a tedy i celé jezero. Pak ale museli téměř dvacet let strpět ostřelování syrskými vojsky. Načež vypukla válka šestidenní, Izrael Golany obsadil, v těchto místech posunul hranice o deset kilometrů, a od té doby je tu mír a turistické návaly na rybí pochoutky.

Chvilku ještě spočíváme. Dívám se podle pobřeží k jihu. Na mělčině tam stojí kormorán a suší si proti slunci černá křídla. Kousek dále bílá volavka hoduje na ulovené rybě. Hned u nábřežní zídky se hemží hejno sumců, pěstují je tu v sádkách. Ale loví se tu i ryby na jezeře - a to bývá často tak bouřlivé, jak už popsal Matouš před dvěma tisíci lety. Padají sem totiž větry z hor a vyvěrají tu i podvodní termické prameny. Pak rozbouřenou hladinu utiší jen zázrak. Proto se taky nedoporučuje koupat se na divokých plážích. Někde je to na vlastní nebezpečí, ale mohlo by to být i trestné. Je nutno se cachtat na plážích, kde stav jezera sleduje plavčík. Alespoň turistům se to doporučuje. Tedy těm, co neumějí chodit po vodě...

Pozorujeme dopravní bárku, která odvrčela k protějšímu tiberiadskému břehu, ale tam my pojedeme autobusem. Na blízkou krokodýlí farmu už nemáme čas, ale ještě nás čeká zastávka v místě, kde svatý Jan křtil Ježíše.

Totiž... ale o tom až příště.

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 27. dubna 2006, zapsáno v Praze 28. července 2006

Příště: Mír v Jardenitu

Foto autor (nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)

*********************************************************

Předcházející díly Míru v Izraeli:

9.5. 2006: Mír v Izraeli
18.5. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.5. 2006: Mír v Akku
26.5. 2006: Mír v Galilei
30.5. 2006: Mír v dešti
6.6. 2006: Mír pod hřebenem
15.6. 2006: Mír na severu
22.6. 2006: Mír pod Hermonem
15.7. 2006: Mír na Golanech
18.7. 2006: Mír v Tel Hai
20.7. 2006: Mír v Safedu
25.7. 2006: Mír v Kafarnau
27.7. 2006: Mír v Gamle