Nastala neděle a s ní přesun našeho turistického zájezdu do přímořského města Netanja (Netanya). Cestou nás čeká ještě několik zastávek. Zastávka první je už několik minut po odjezdu z hotelu na kótě nula, asi dvě stě metrů nad Kinneretem. Autobus zastavuje na kraji silnice. Hledíme dolů na zamlženou hladinu jezera. Níž, než jsme byli, se už nemáme dostat. (Mrtvé moře není v programu.) Tam dole byla kdysi škola žen pro první kibucnice. Někde v mlze je schován úplně první kibuc Deganja (Chrpa), o kterém jsem už psal. Až později jsem si přečetl, jak se vlastně ubránil syrským tankům. Jedním z kibucníků byl totiž i jistý Moše Dajan, velitel Hagany a později i ministr obrany. No a ten pro družstevníky zorganizoval dvě pětašedesátky... Tedy děla ráže 65 mm.

Jedeme dále na západ. Míjíme horu Tábor (562 m. n. m.). Ale nikde kolem není žádná Lužnice! Originální Tabor vypadá spíše jako hora Říp. I na jeho vrcholu se tyčí jakási kaplička. Jenže není to kaplička, avšak monumentální františkánský Chrám proměnění Páně. Stojí tu od pradávného roku 1924 na paměť pověsti, podle které se tu Ježíš proměnil v zářící bytost a v této formě pak debatoval s proroky Mojžíšem a Eliášem. Od spodu už nevidíme menší řecký chrám. Za horou rovněž zůstalo skryto město Nazaret, Ježíšovo domovské město, kde se ukazují další pamětihodnosti jeho mládí a vlastně i prenatálního života (jeskyně Zvěstování, kde archanděl Gabriel prozradil Marii, že očekává Syna). Jenže protože jsme v Izraeli... Ano, v novozákonních dobách existoval i jiný Nazaret, blíže Jeruzalému, a pokud měl Josef tesařskou dílnu, kde zaměstnával i svého svěřence, pak nejspíš tam.

Na naší straně je Tábor obklopen dalšími vesnicemi - židovskou, beduínskou i arabskou. A nedaleko jsou i dvě čisté moderní vesnice jedné ze stovky izraelských menšin. Čerkézi jsem přišli z Ruska ještě za cara pomáhat Osmanům s potlačováním jakéhosi z mnoha povstání. Už tu zůstali. Z domova si pak přivezli ženy. To jsou ti izraelští "Rusové"? Ne, jde přece o mohamedány, jak ukazují jejich mešity. A dnes se považují za - Araby. Ano, to je typicky izraelské...

Ještě něčím je Tábor příbuzný Řípu. Z vrcholu hory je možno vidět když ne celý Izrael, tak alespoň celou Galileu. A na jeho svazích jsou vysázeny vinice, které zde založil již dříve zmíněný baron Rotschild roku 1882. Někdy příště se tam musíme podívat.

Hora Tábor mi připomíná jakýsi pupek Izraele. Tady si dovolím jedno zastavení. Když jsme se vrátili ze své dovolené, ptali se nás známí: Jaký je Izrael? Nevěděl jsem, jak jednoduše a stručně odpovědět. Tak alespoň průměrně, naléhali. Průměrně? Přečetl jsem si kdesi, že právě v okolí hory Tábor průměrně spadne 600 mm deštových srážek ročně. Přitom v nejsevernějších oblastech je to i 2600 mm za rok, v Negevské poušti pak jen 50mm. A v jaké výšce Izrael leží? Nejjednodušší je to na pobřeží, tam má výšku 0. Hlavní město Jeruzalém na judských pahorcích sahá ale až k 900 metrům. Na Hermonu zase můžete lyžovat ve výšce přes 2.200 metrů. Koupání v Mrtvém moři pak probíhá ve "výšce" zhruba mínus 400 metrů pod hladinou moře. Izrael je starý - zde žili neadertálci už před dvěma sty tisíci lety. Nejstarší rybářské osady se chlubí stářím 12.000 let. Izrael je mladý - má mladé obyvatele a je na špičce vývoje nejmodernějších technologií světa.

Takže takový je Izrael: všechno, jen ne průměrný! Až vám někdo bude vykládat, jaký je, nejdříve se ho zeptejte - kde jsi tam byl, a hlavně kdy? A to "kde" se někde liší jen o několik kilometrů či ulic a to "kdy" o týdny a někdy i hodiny... A pak taky hodně záleží na tom, kdo vám svoje zážitky z Izraele vykládá. Mějte, prosím, toto poučení na paměti. Platí i o tomto mém psaní!

Jedeme už k Haifě, míjíme jezero, kam je otevřeným "Národním vodním přivaděčem" (National Water Carrier) přiváděna voda z Kinneretu. Ta je nejdřív z jezera čerpána čtyřmi rourami, z nichž každá má tři metry, až na rozvodí, které má 230 metrů nad mořem, a sem stéká samospádem. Odtud je už vedena podzemním potrubím až do Tel Avivu. Voda je tu biologicky čištěna, do tohoto ekologického systému jsou zapojeny i ryby -samozřejmě! Čištění je velmi efektivní. Vodu z vodovodního kohoutku můžete v Izraeli pít beztrestně - myslím tím bez trestu pro vaše zažívací ústrojí, kterým můžete být postiženi třeba i v jinak docela kulturním Tunisku, i pokud si vodou z vodovodu čistíte jen zuby...

V krajině je poházena spousta menších vodních ploch - staré známé nádrže na dešťovou vodu, která ale není svedena do vodovodního systému. Slouží k zavlažování místních polí. Projíždíme vlastně obilnicí Izraele. Protože už končí duben, je po žních a na strništích se pasou jen krávy.

Šajke nám ještě předčítá noviny. Tak tedy "právě teď", v neděli 30. dubna 2006, má Izrael sedm milionů obyvatel. Nová izraelská družice EROS B, vypuštěná v úterý ze sibiřského kosmodromu na oběžnou dráhu do výšky 500 km začala dodávat snímky s rozlišením 70 cm. Na prvních obrázcích jsou rozpoznatelné jednotlivé postavy, auta - a vojenská letadla na letišti v Damašku. Družice je určena hlavně ke sledování rozvoje íránského jaderného programu. V Praze bude 10.000 izraelských fanoušků podporovat svoje oblíbené mužstvo Makabejců (Maccabi) ve finále Evropské ligy. Makabejci mají po loňském a předloňském vítězství šanci dobýt hattricku. O jaký sport jde? V Izraeli hloupá otázka - je to basketbal, přece!

A už se dostáváme na silnici, která podlouhlé pohoří Karmel obepíná z východu, a sjíždíme k haifskému zálivu. Míjíme haifskou rafinerii, které zpracovává ropu, dovezenou po moři. Dříve sem proudila ropa potrubím až z iráckého Mosulu, ale od roku 1948 tento proud Arabové utnuli. A nezdá se, že by někdy v tomto tisíciletí měli chuť ho obnovit. Z Iráku sem zato v roce 1991, v době první války v Zálivu, létaly rakety. Šajke ukazuje obchodní dům, který byl tehdy zasažen - naštěstí ještě před otevřením. Podotýká:

"Nejhorší bylo, že jsme neměli možnost se bránit".

Tehdy na sebe vzaly ochranu americké Patrioty. Stát Izrael poprvé ve svých dějinách neodpověděl na přímý útok - nebo jeho hrozbu. Vyhověl v tom Američanům. Ti nechtěli pohněvat své arabské spojence v boji proti Saddámovi... Dva a půl měsíce poté, co jsme tudy projeli, začaly na Haifu dopadat rakety ze severu, z 30 kilometrů vzdáleného Libanonu. Tentokrát se Izrael bránit mohl - alespoň nějaký čas.

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 30. dubna 2006, zapsáno v Praze dne 20. srpna 2006 v době, kdy se generální tajemník OSN zlobí, že izraelské komando zaútočilo na území Libanonu na přepravu syrských a íráckých (a ruských?) raket Hizzbaláhu, tak aby za virtuální vojska UNa nečinnou libanonskou armádu naplnilo rezoluci RB 1701 nikoli o míru, ale aspoň o příměří.

Příště: Mír v Haifě

Foto autor - krom obrázku Tábora zpracovaného podle Googlu (nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)

*********************************************************

Předcházející díly Míru v Izraeli:

09.05. 2006: Mír v Izraeli
18.05. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.05. 2006: Mír v Akku
26.05. 2006: Mír v Galilei
30.05. 2006: Mír v dešti
06.06. 2006: Mír pod hřebenem
15.06. 2006: Mír na severu
22.06. 2006: Mír pod Hermonem
15.07. 2006: Mír na Golanech
18.07. 2006: Mír v Tel Hai
20.07. 2006: Mír v Safedu
25.07. 2006: Mír v Kafarnau
27.07. 2006: Mír v Gamle
31.07. 2006: Mír na Kinneretu
03.08. 2006: Mír v Jardenitu
08.08. 2006: Mír v lázních
14.08. 2006: Mír v Tiberias
15.08. 2006: Mír šabatu