Křesťanské památky v Haifě a Kefarnau, arabská města Akko a Nahariya, pohraniční osady Kyriat Šemona a Roš Pina, svatá židovská místa v Sefadu a Tiberiadě - tam všude byl mír, když jsme je před dvěma měsíci navštívili. Teď sem dopadají rakety z Libanonu. Za pár měsíců tu mír zase bude.

*******************************************************************************

Z výletu na Golany se na sever vracíme středem Chulského údolí, ne po magistrále č. 90, ale silničkou ráže okresky. Přejíždíme několikrát potok jménem Jordán, míjíme i velké rybníky. Vlastně ne rybníky, ale nádrže na dešťovou vodu. Přijede bagr, mnoho velkých bagrů, vybagrují nějaký ten hektar poblíž vodoteče, kde byly bažiny, jáma se vyloží nepropustnou fólií a pak se jen čeká, až zaprší. Voda z dešťů se pak využívá k zavodňování. Každý centimetr čtvereční údolí je obdělán. Kromě území kibuců, ve kterých jsou domky přesně uspořádány tak, aby každý měl kousek svého vlastního pozemku, ale žádný dům nevybíhá do polí a všechny jsou scuknuty do společného celku.

Když už jsme u toho, rád bych se zmínil o řečech, že jsou Izraelci "zloději vody". Vodu berou leda Jordánu, a používají ji k zavlažování. Do Jordánu stéká většina vody z Golan. Jako z našich Jizerek do Nisy. Zaprší, a Nisa a Jordán se naplní. Voda pak teče samospádem údolím do Izraele a do Polska. Takže Izrael krade vodu Sýrii, asi jako Poláci Čechům. Z půlky Jizerek a půlky Golan teče voda dolů na druhou stranu - do Čech a do Sýrie. Do Sýrie méně, protože jezero Kinneret, které tvoří 85 % sladkovodní izraelské zásoby, je 200 metrů pod hladinou moře, takže svahy k němu jsou delší - a ještě ke všemu návětrné. (Takže Izraelci kradou Syřanům i vítr...)

Je pravda, že existoval velkolepý plán, který měl zabránit vodě téci dolů do údolí. Byl to syrský plán, kterým se měla ukrást voda Izraeli. Začalo se i se stavbou - ale pak Izraelci Golany zabrali. Byl to jeden z důvodů anexe tohoto území.

Je pořád ještě středa 26. dubna 2006, 28. nissanu 5766, chystá se oslava Jom Haacmaut - dne nezávislosti; ve všech obcích, kterými projíždíme se zdobí domky, vyvěšují se vlajkoslávy. Projíždíme pláckem s jakýmsi památníkem, řidič Boaz dvakrát krátce zatroubí. Tady je místo, kde se srazily dvě izraelské transportní helikoptéry, které letěly na akci do Libanonu. 68 výsadkářů přitom zahynulo. On ten mír tady nikdy nebyl zadarmo.

Konečně autobus s naší výpravou zajíždí k hostelu v Tel Hai. Trochu jsem se zdržel při vykládání krabic z katzrinskými víny. A najednou jsem zjistil, že nemám kam jít. Vrata v plotu, který obíhá hostel, byla už dálkově zavřená. Zazvonil jsem, mile se usmál do kamery a byl vpuštěn. Teprve teď si uvědomuji, že jsem za hlídaným plotem. Za dvěma ploty - jeden působí solidně a technologicky a vydržel by náraz náklaďáku. Směrem do okolní krajiny se kolem něj táhne ještě jeden, s žiletkovými drátem na výložnících, které se natahují směrem ven. Ten slouží k zadržení či zpomalení osob s nekalými úmysly.

Než se úplně setmí, vyběhnu ještě na terasu vyplácat posledních pár snímků, co mi zbývají na kartě půjčeného foťáčku. Fotím severovýchod - dříve syrské Golany přes současný Libanon, pak jihozápad, na vršku hřebenu je zase Libanon. Ony ty ploty zde mají své opodstatnění. Stejně jako kibucník se samopalem, který se dostavil k večeři. Hizballáh je nejbližším směrem jenom tři kilometry daleko.

V tomto Young Hostelu jsme byli ubytováni poněkud spartánsky, totiž v nejmenších pokojích a na nejjednodušších postelích, co jsme v Izraeli zažili. Ale sprchu jsme měli - i fungující klimatizaci. Taky televizi, na kterou jsme ale neměli čas. Jídlo však bylo vynikající. Například večeře se skládaly nejdříve z předkrmů. Různých zeleninových salátů, jogurtů, humusů, okurek, nakládaných rajčátek, oliv... Pak přišla polévka. Následoval hlavní chod - mohli jsme si vybrat rýži a nebo opékané malé neoloupané brambůrky - ty zejména jsem si oblíbil. K tomu rybí filé nebo hovězí, které se rozpadalo na vidličce - nebo to všechno. Na konec dezert - pudink z kelímku a potom ještě sladké řezy. Košer kuchyně není vůbec špatná a zle se vám po ní neudělá. (Mně se tedy za celých čtrnáct dní neudělalo - a že jsem se neodbýval.)

Po večeři vycházím opět na terasu. je už hluboká tma, ta zde přichází rychle. Dole v údolí i vysoko pod hřebeny hor svítí striktně ohraničené řádky světel. Teprve teď si uvědomuji, jak jsou ty vesničky semknuté. Kolem každé je plot, dovnitř vede jediná vstupní brána, hlídaná ozbrojenou stráží - od roku 1920, kdy byl zde nedaleko ve své usedlosti zastřelen Trumpeldor a jeho sedm společníků, došlo k mnoha dalším útokům. Ale teď je tu mír.

V noci byl mír poněkud narušen bujnou izraelskou mládeží, která zde v Young Hostelu přespávala na svém školním zájezdu. Ale my byli tak unaveni, že jsme přesto tvrdě usnuli.

Další den se už se svým prvním izraelským hotelem loučíme. Ještě si dáme výbornou snídani, a pak už hurá do autobusu. Na poslední chvíli si u recepce ještě odskočím Když vcházím k toaletám, zakopnu o nesmyslně široký a vysoký betonový práh. Když se vracím, vidím, že se jedná o stupeň mezi trezorovými dveřmi. Záchod v trezoru??? Ne, jde o pancéřové dveře do krytu. Podle šipky scházím ještě o dvacet čtyři schody níže, kde jsou další pancéřové dveře - a za nimi se nachází vlastní kryt (ze kterého je možno vyběhnout si do toho méně chráněného záchoda). Jsou tu židle, školní tabule, veselé kresby na stěnách a nízký strop. To je v Izraeli taková norma - všechny hotely musí mít nějaký kryt.

Tenhle se našim přátelům v Tel Hai na severní výspě Izraele v nedávných dnech opět dobře hodil.

Nakonec se všichni naloďujeme do autobusu a odjíždíme směrem k dalšímu hotelu. Ale nejdříve se zastavíme v městě kabaly - Safedu. Ale o tom až příště.

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 26. dubna 2006, zapsáno v Praze 17. července 2006

Foto autor

Předcházející díly Míru v Izraeli:

09.05. 2006: Mír v Izraeli
18.05. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.05. 2006: Mír v Akku
26.05. 2006: Mír v Galilei
30.05. 2006: Mír v dešti
06.06. 2006: Mír pod hřebenem
15.06. 2006: Mír na severu
22.06. 2006: Mír pod Hermonem
15.07. 2006: Mír na Golanech