29.3.2024 | Svátek má Taťána


ŠAMANOVO DOUPĚ: Mír v Tiberias

14.8.2006

Užili jsme si se ženou slavných tiberiadských termálních lázní do sytosti. Ve tři hodiny odpoledne jsme jich už měli dost. Vyrážíme tedy podél pobřežní komunikace projít se pěšky do nedalekého Tiberias. Teprve při odchodu si všímám ceny vstupného - je to v přepočtu zhruba 250 korun na jednoho. Ještěže je koupel v těchto lázních již zahrnuta v ceně hotelu!

Do Tiberias je to po rovince jen dva kilometry, ale co krok, to historie. Město se jmenuje po římském císaři. Samotné lázně byly i jnými římskými císaři tak oblíbeny, že se dostaly až na minci. Je na ní zobrazena bohyně Hygie (ta, co vynalezla hygienu), jak se oblažuje právě v těchto lázních. A na pahorku nad lázněmi se nachází zase jiné centrum blaženství - hrobka rabína Meira, jež patří mezi k nejsvatejším místům židovství. Tento rabín byl totiž ve 2. století spoluautorem Mišny. Jedná se o kodex, který je základem života každého pravověrného Žida. V šesti částech předepisuje, jak se má správně vést zemědělství, vyjmenovává svátky i způsoby jejich slavení, definuje pravidla svatby - i rozvodu, kodifikuje trestní právo i zákony rituální čistoty a nečistoty. Tak v Chamat (Hammat) Tiberias (Hammé Teverya) bylo koupání jistě z hlediska ritu správné, ale Římané nejspíš nechtěli, aby jim jejich hygienu narušovalo místní obyvatelstvo. Nejspíš i proto rabína Meiera popravili ...

Nemáme však už sílu na další zřídla blaženosti, jen jdeme po cestě, nad kterou se sklánějí stromy v nekonečné aleji, k cíli, jímž má být nějaký obchůdek, kde bychom si mohli koupit něco mléka a jogurtu. Po pravé straně je chodník lemován plotem, který zabraňuje přístupu na pláže Kinneretu. Travnaté pláže jsou položeny na navigační hrázi, k samotné vodě se sestupuje po schůdkách. Ty jsou zamčeny další mříží. A na samotné vodě se houpají bójky, za něž již nelze. Vyznačují plavební prostor zhruba deset na deset metrů. Nedivím se, že na těch plážích nikdo není! Dokonce i luxusní Vodní park s mohutnými skluzavkami ve stylu horské dráhy je prázdný. Ale pilně se tu pravuje: kropičky kropí trávník, uklízeči uklízejí, obslužné osoby připravují plantáže slunečníků - zítra je šabat, budou mít nával.

horolezci

Jenže šabat začíná už dnes, v pátek, hned po západu slunce. A zasahuje i do času odpoledního. Kolem čtvrté hodiny se začínají zavírat krámky - musíme si pospíšit. Ale přestože spěcháme, nemůžeme historii uniknout. Míjíme vykopávky z římské doby, jeskyně nad nimi hostily neandertálce už před 50.000 lety. Pak ještě procházíme podél soudobého hřbitova, který se vyznačuje tím, že do něj z blízko zaparkovaných aut proudí neobyčejné množství svátečně oblečených lidí, kteří cestou z parkoviště k bráně hřbitova bezstarostně zaplňují protější jízdní pruh silnice, takže se jim všechna auta musejí pozorně vyhýbat.

A už jsme v samotném Tiberiasu. Nebyl tak blízko, jak to zpoza plotu lázní vypadalo. Nejdříve si v jednom z rychlých občerstvení na ulici HaGalil koupíme rychlé, avšak dobré občerstvení. Já kuřecí gyros, to značí, že kuřecí maso v pitě je obklopeno hromadou různých zeleninových salátů a zalito jogurtem či snad tzaziky, žena si dala podobně naditý falafel. K tomu jsme si koupili nezbytné pití. V Izraeli je výhodné, že nemusíte mít peníze ani v takovýchhle krámcích - stačí kreditní karta. Občerstvení není tak úplně "rychlé" - totiž rychlá je jeho příprava - když se to umí. Ke konzumaci je možné usednout ke stolu na chodníku. Náš stolek stojí hned vedle autobusové zastávky. Autobusy se ale neobjevují. Jen velké množství bílých taxíků. Cestující číhají na autobusy a taxikáři lákají cestující. Všímám si dvojice mladíků, působí velice spořádaně: černé kalhoty, bílé košile s krátkými rukávy. Jeden má sako přehozené přes ruku a na hlavě slušivý klobouk. Ten druhý nese batoh, pod kterým se klimbá horolezecké lano. Nejspíš se oba budou o víkendu věnovat horolezectví - tedy přesněji slaňování do roklí, které je v Izraeli prý velice oblíbené. A už přijíždějí v rychlém sledu autobusy několika linek, zastávka se vyprazdňuje, někteří cestující přesedají do taxíků - inu, šabat se blíží a mnohé linky už nejedou. Nejvyšší čas rozhlédnout se po mlékárně. Great Mosque

Nacházíme něco jako nákupní centrum, uličku vedoucí k jezeru. Na jedné straně stojí jednopatrová budova se spoustou kavárniček, hospůdek a občerstvoven s předzahrádkami, z druhé strany je ulice uzavřena jakousi přízemní kolonádou, ze které vybíhají nákupní stolky. Ale tady se potraviny neprodávají. Mléko? Jedině jako součást zmrzliny. Obcházíme kolonádu a dostáváme se na pravé tržiště. Jenže je to trochu jako u nás na Lužinách: textil, kamínky, náhrdelníky, pohlednice, jídlo ne. To jsme na špatné tržnici - krom toho, prodejci už balí a zákazníci odcházejí.

 Hledáme nějakou sámošku, když už ne hypermarket. Místo toho nacházíme starou mešitu, jejíž bělostná kamenná klenba je zarostlá náletovými keři. Přicházíme k velkému bloku, kde by mohl být supermarket - jenže všechno je už zavřené. Krom toho se v této oblasti z neznámých důvodů rozléhá nepříjemný zápach. Vracíme se na HaGalil a hodláme se už vrátit do hotelu. Ale jsme nějak uondaní, chceme jet autobusem. Přicházíme k autobusové zastávce nedaleko starých hradeb. Číslo linky znám, ale jízdní řád má několik dílů. Každý den se jezdí jinak. Čísílkům rozumím, ale hebrejsky neumím. Oslovuji dvojici vojáků, která se u zastávky rozložila na svých báglech a svačí tu. Je to chlapec a děvče. Hoch anglicky neumí, děvče angličtinu ovládá - lépe, nežli já. Nezná to tady, není místní, jen projíždí, ale pomůže mi: na jízdním řádu ukazuje pátek. Sorry, poslední autobus odjel 16:10, je 16:30. 

zbytky opevnění Starého městaŽena mezitím našla správný krámek a nakupuje mléko a jogurty na svačinu. A taky nějaké ovocné limonády, bez pití se v Izraeli neobejdete. Dá se pít i voda z vodovodu - ale grape z hroznů je lepší. Opět platíme kartou. Ptám se pana vedoucího, jak se lze nejlépe dostat do Royal Plaza. Ani nemusím říkat, že je u Hot Springs. Chceme taxík? Chceme. Obchodník zvedá mobil, řekne pár slov - a už před dveře krámku nacouvá bílá oktávie. Nasedáme. Zpáteční cesta je rychlejší. Řidič se vyhýbá davům u hřbitova. Jako řidič vidím tu nezodpovědnost chodců, kteří se promenují po jízdní dráze a projíždějících aut si vůbec nevšímají! Jako by se už těšili, že budou na tom hřbitově ležet...

Taxikář to nekomentuje. Je vůbec mlčenlivý. Jenom nás sveze ty dva kilásky k lázním, pak zamíří příjezdovou cestou do stráně k hotelu. Jediné co řekne je "twenty shekels". Víme, že cesta z města stojí dvacet šekelíků, řekl nám to včera večer Šajke. Taxíky zde mají pevnou cenu na pevné vzdálenosti - o šabatu slouží jako veřejná doprava, často i hromadná. Státní autobusová doprava striktně dodržuje náboženská pravidla. Ještěže v Izraeli existují taxikářští hříšníci.

Nevím, co by tomu řekl rabi Meir. Zatím asi nic, šabat začíná totiž až po západu slunce.

Prožito a popřemýšleno v Izraeli dne 28. dubna 2006, zapsáno v Praze dne 12. srpna 2006.

Příště: Mír šabatu

Foto autor (nezapomeňte si prohlédnout také fotogalerii)

*********************************************************

Předcházející díly Míru v Izraeli:

9.5. 2006: Mír v Izraeli
18.5. 2006: Mír v oblacích, mír na moři
23.5. 2006: Mír v Akku
26.5. 2006: Mír v Galilei
30.5. 2006: Mír v dešti
6.6. 2006: Mír pod hřebenem
15.6. 2006: Mír na severu
22.6. 2006: Mír pod Hermonem
15.7. 2006: Mír na Golanech
18.7. 2006: Mír v Tel Hai
20.7. 2006: Mír v Safedu
25.7. 2006: Mír v Kafarnau
27.7. 2006: Mír v Gamle
31.7. 2006: Mír na Kinneretu
3.8. 2006: Mír v Jardenitu
8.8. 2006: Mír v lázních