Prezident Klaus se nechal slyšet, že když nedostane důvěru Topolánkova vláda napoprvé, poskytne další příležitost opět ODS. Ozvali se nejdříve někteří politologové, že to není "standardní postup". Že by správně druhou příležitost měl dostat Jiří Paroubek, jakožto lídr druhé největší strany. A samozřejmě se v závěsu za "svými" politology ozvali i sociálnědemokratičtí politici, že Klaus jako čestný předseda ODS tuto stranu neoprávněně zvýhodňuje.

Nu dobře, řekněme si ale, co v téhle povolební situaci může jakýkoli prezident udělat - při známých postojích šéfů parlamentních stran.

Tak tedy nejdříve by měl standardně pověřit šéfa strany, která získala nejvíce hlasů, aby sestavil vládu. To se stalo. Další standardní postup je, že se sejde sněmovna, zvolí si orgány, načež stávající vláda podá demisi. (Když ji nepodá, pak je prezident povinen odvolat ji v tomto případě sám.) Teprve potom může prezident jmenovat šéfa nejsilnější strany premiérem a ten má 30 dnů na to, aby požádal sněmovnu o důvěru.

Vládní koalice se právě ustavila. Jsme však v nestandardní situaci, kdy má jenom 100 (a fyzicky 99) poslanců z 200. V této situaci jsme svědky zcela nestandardního chování šéfa ČSSD, která přece jenom, připusťme to, v těchto volbách za ODS zaostala o 3,1 procenta. Tato nestandardnost přitom graduje:

Fáze první: Jiří Paroubek se v ajfru nad domnělým součtem 101 hlasů pro levici veřejně proflákl jako její vůdce.

Fáze druhá: Jiří Paroubek prohlašuje, že ČSSD má nesporný nárok na post předsedy poslanecké sněmovny. Tuto funkci přímo vyžaduje, ale zároveň říká, že za to koalici nepodpoří.

Fáze třetí: Jiří Paroubek žádá ODS, aby sestavovala menšinovou koalici bez přítomnosti jedné ze dvou menších stran, nejspíš KDU-ČSL (pro kterou, jak doufá, to bude znamenat vymetení ze sněmovny při dalších volbách).

Fáze čtvrtá: Jiří Paroubek požaduje po budoucí koalici, aby měla program ČSSD.

Ještě před volbami jsme přitom mohli pozorovat nultou fázi, kdy byla patrná jasná snaha o rozbití zelených zevnitř založením "levicové frakce". Podle nestandardních výroků Jiřího Paroubka vůči Staně zelených to vypadá, že za touto snahou byli agenti ČSSD.

V této situaci prezident republiky nesmí takového nestandardního politika jmenovat jako předsedu vlády! Vždyť by se lehko mohlo stát, že po zlanaření jediného koaličního poslance by po druhém kole Česká republika měla v čele poslanecké sněmovny sociálního demokrata a nestandartního Jiřího Paroubka jako premiéra menšinové vlády ČSSD s podporou KSČM, jak ji tento politik praktikoval prakticky celou dobu od svého nástupu do úřadu premiéra.

Totéž hrozí ve třetím kole, pokud do čela sněmovny bude bez předběžné politické dohody dnes instalován nějaký sociální demokrat - protože je pak na něm jmenovat vládu třetího pokusu.

Standardních postupů v této politické situaci a za tohoto nestandarního chování poraženého vůdce sociálních demokratů je málo, řekl bych, že limitně jenom dva. Protože podle mě všechny ostatní podvarianty směřují k těmto výsledkům:

1. Sněmovna zvolí do svého čela politika ODS, současný premiér podá demisi a Topolánek dostane 30 dnů k vládnutí. Pokud nezíská důvěru, bude jmenován opět, opět nedostane důvěru, a po třetím jmenování předsedou sněmovny a třetím marném pokusu budou vyhlášeny předčasné volby. Toto Paroubek nechce.

2. Po předcházející politické dohodě bude do čela sněmovny zvolen zástupce ČSSD, třeba i Paroubek, a ČSSD pak umožní koalici přežívání. Toto Paroubek taky nechce.

Jiří Paroubek chce mít ODS na obojku, či spíše na škrtící smyčce v čistě menšinové vládě. To je ale nestandardní situace. Další možnost, kterou Paroubek už navrhoval, totiž "vláda odborníků", je vlastně Paroubkova kopncepce "vlády talentů", jen jinak pojmenovaná. To jest opět nestandardní situace. (Stačí jeden Jandák a jeden "dvacetiprocentní" Rath!) A už mnohokrát zmíněná Paroubkova představa, že ČSSD, která tyto volby opravdu prohrála, bude vládnout s komunisty jako tichými společníky, je úplně nestandardní!

K tomu "standardnímu postupu prezidenta republiky" ještě podotknu: V roce 1935 vyšla z demokratických voleb jako nejsilnější Henleinova Sudetoněmecká strana. Měla 15 procent proti 14 procentům agrárníků. Přesto prezident Masaryk pověřil sestavením vlády Berana. Štěstí bylo, že agrárníci díky volební aritmetice měli největší počet poslanců. Přesto si nemyslím, že by Masaryk vůbec uvažoval o tom, že by pověřil Henleina sestavením československé vlády - i kdyby ten měl nakrásně matematickou převahu i v počtech poslanců.

Konrád Henlein byl totiž velice nestandardní politik.

Psáno v Praze dne 26. června 2006