Skutečný příběh o tom, jak se normální kluk dostal k PTP a co tam skutečně zažil

Myslím, že jen málokdo neviděl, nebo alespoň neslyšel o filmu Černí baroni, natočeném podle knihy Miloslava Švandrlíka Černí baroni, aneb sloužili jsme za Čepičky. Později byl ještě natočen stejnojmenný seriál. Dlouho jsem přemýšlel, zda se mám o tomto tématu zmínit a to zvláště s ohledem na to, že dnešní generace rychle zapomíná na doby minulé. Když jsem několikrát slyšel o zděšení historiků, kteří hovořili o tom, že někteří mladí lidé už ani nevěří, že byla druhá světová válka a že otřesné záběry z koncentračních táborů jsou šikovně naaranžovány a podobné výroky, musel jsem plně souhlasit s tím, že je to neúcta k milionům nevinných obětí a hrdinným činům mnohých neznámých jednotlivců, kteří nezištně obětovali své životy v boji proti zvěrstvu a bezpráví. Totéž platí o padesátých letech, kde trpěli zase mnozí lidé za své přesvědčení, nebo také za nic, když je udali ti, kteří zbaběle chtěli dosáhnout nějakého postavení, aniž pro to měli předpoklady. Vrchol absurdity byl, když mezi uvězněnými byli mnozí hrdinové z období nacismu.

Ale vraťme se k únoru 1948, kdy mně bylo osm let a kdy jsem o to, co se děje neměl ani zájem, protože takoví kluci měli jiné starosti. Po tomto období začala éra černých baronů a mě vůbec nenapadlo, že bych měl také ještě někdy něco z této éry zakusit.

Období „pétepáků“ se také vyvíjelo a to od těch nejhorších dob na začátku 50tých let, kdy sloužili neomezenou dobu, až po ty „lepší doby“, kdy politický tlak poněkud polevoval a to bylo ke konci 50tých let. Každopádně se podmínky „pétepáků“ podřizovaly koloritu doby v daném časovém úseku. Pomocné technické pluky, jak se vznosně o „pétepácích“ oficielně mluvilo, byly vlastně jednotky politicky nespolehlivých, kteří měli „nějaký škraloup“, nebo také ne, protože je někdo udal za nic, jak tomu bylo v dobách gestapa a později komunismu, což českému národu na pověsti nepřidalo, ani přes argument, že 300 let poroby za to nese hlavní odpovědnost.

Já jsem byl koktejlový případ, to znamená, že jsem měl od každého něco, i když jsem sám vlastně neudělal nic. Ale o tom později.

Já jsem sloužil u PTP v letech 1959-1962, to znamená ke konci období těchto „elitních útvarů“.

Ještě než se začnu zabývat konkrétními vzpomínkami, musím se zmínit o filmu Černí baroni. Mohu zodpovědně a pravdivě prohlásit, že tento film odpovídal naprosto přesně skutečnostem včetně postav, které ve filmu vystupovaly. Major Terazky v podání Pavla Landovského, vojín Kefalín v podání Ondřeje Vetchého a také všichni ostatní herci přesně zapadali do rolí, které jsem já sám viděl a zažil na vlastní kůži. Naopak stejnojmenný seriál, který běžel v televizi vůbec neodpovídal skutečnosti a jednotlivé osoby neměly o PTP ani ponětí.

Rád bych zde proto zcela pravdivě vyprávěl svůj příběh jako jeden z mnoha a ukázal, jak se normální kluk, který nebyl nikdy trestán, ani neměl problémy s policií dostal k „pétepákům“.

Byl jsem z úřednické rodiny z obou stran (to byl jeden prohřešek). Můj otec byl revizorem KNV a později, když měl být povýšen na revizora Čs.státní kontroly, byl z politických důvodů propuštěn a rok nemohl najít práci; nakonec jí dostal v JZD jako ekonom, kam dojížděl z Prahy. Strýc z matčiny strany, středoškolský profesor, byl v roce 1953 zatčen za vlastizradu, která spočívala v tom, že jeho bratranec, kterému hrozil za vlastizradu trest smrti, označil strýce za spolupracovníka, aniž ten o tom věděl. Strýc dostal 12 let a jednu dobu „seděl“ na cele s Gustavem Husákem. Toto mě napadlo v plné šíři teprve později, neboť jako kluk jsem to vůbec nevnímal. Zajímal mě jen box a vzpírání. Trénoval mě náš olympionik Jan Heřmánek, který v roce 1928 v Amsterodamu na OH získal olympijskou medaili. Záhy se poznalo, že mám velmi silný úder a když jsem na tréninku po levém háku vytrhl boxovací pytel ze zdi i s upevňovacím hákem, byla mně věnována zvláštní pozornost. Lidé se těšili na má utkání kvůli mým úderům a já jsem byl tak naivní, že jsem byl pyšný na to, že jsem měl přezdívku „Jarda zabiják“. (Měl jsem se raději učit anglicky)

V tomto čase nadešla doba, kdy jsem měl nastoupit základní vojenskou službu. Nástup byl v říjnu 1959, ale týden před nástupem mě zavolali na vojenskou správu. Náčelník mně oznámil: „Nastoupíte 2. ledna 1960 a půjdete k jednotkám, kde se uplatníte, budete pracovat a mít se dobře.“ Jako sportovec jsem byl dost znám a tak jsem si myslel, že je to za odměnu.Začal jsem se připravovat a také shánět černý dřevěný vojenský kufr, což byla podmínka a těšil jsem se na změnu prostředí.

Dostal jsem rozkaz nastoupit ke 2. technickému pluku do Rajhradu u Brna. Už ve vlaku mě zarazila „sestava a typy“ branců. Za prvé mnozí byli o hodně starší a za druhé řada z nich byla podezřelá individua, o nichž jsem už za cesty zjistil, že jedou rovnou z vězení, kde byli za různé delikty až několik let. To už byl průvodní jev toho, že jdu k „pétepákúm“, ale to jsem ještě plně nepochopil.

Rajhrad bylo sympatické městečko nedaleko Brna a také blízko Bučovic, rodiště mých rodičů, kde jsem měl babičku a kde jsem strávil část války. To bude lahoda, říkal jsem si. Na volno budu jezdit do Bučovic, kde mám kamarády a u babičky dobré jídlo. Ale všechno bylo jinak.

Civil nám byl ponechán a ráno nám bylo oznámeno, že pojedeme do přijímače do Podolince u Popradu. Když jsme tam další den ráno přijeli a vešli v řadě jako „benderovci“ do kasáren, bylo 33 stupňů pod nulou. Nad námi se tyčilo nádherné panorama Tater, ale my jsme stáli v řadě, před sebou kufry. Přišli tři důstojníci, na něž nikdy nezapomenu. Pistole na „půl žerdi“ a přehlíželi nás přesně tak, jako v „Černých baronech“ generál „Postránecký“. Co viděli před sebou? I já jsem poprvé viděl, kdo vlastně jsme. Propuštění vězni, příslušníci cizinecké legie, a různí jiní jedinci, takže pohled na nás musel být pitoreskní. Jeden z důstojníků byl velitel, nadporučík Smolík, který měl čepici posunutou dozadu a zařval: „O krok zpět a otevřít kufry!“. Začal se v některých „hrabat“. Vedle mě o dva vojáky dál stál podnapilý branec, který přišel rovnou z pětiletého vězení a v kufru měl nedopitou flašku. Velitel jí vzal do ruky a zařval:“ Co to je?“ Branec mu jí vytrhl a řekl: „Nešahej, nekoupíš.“ Velitel ustoupil o krok vzad a složil ho pěstí. Dva vojáci ho zvedli a odtáhli do baráčku, který sloužil jako basa. Druhý nadporučík šel s nimi za naprostého ticha a za chvíli se ozvalo několik úderů (ten zvuk jsem dobře znal) a bolestivé zaúpění. Nadporučík vyšel, otřel si ruce v rukavicích a „vítání“ pokračovalo dál. Upadl jsem do stresu a ani mě nenapadlo, že jsem měl přezdívku „Jarda, zabiják“.

Tak a do ubikací. Svléknout, vykoupat, ostříhat a obléct. Ale do čeho. Házeli nám různé části uniforem a ochozených „půllitrů“. Také jsme dostali teplé boty po Němcích, možná ještě od Stalingradu. Byly komické, protože byly strašně velké. Byly tak neforemně vycpané, že např. číslo 43 mělo rozměr 50 a víc. Pak nacpat slamníky a už to začalo. V noci poplach a nástup. Pak najednou rozchod. Za chvíli zase a opět rozchod. Když to bylo poněkolikáté, tak si někteří dali šaty přes nahé tělo a vklouzli bosí do půllitrů. Ale ouvej a najednou další pochod, ale tentokrát 20 km ve 20 stupňovém mrazu. Mnohé přivezli zpět s omrzlinami a krvavými nohami a ještě dostali trest. Já jsem došel jen tak, tak, protože se mně shrnuly onuce (čtyřrohá látka jako šátek, která se vázala na nohy místo ponožek), protože jsem je neuměl správně „namontovat“.

Ale třetí den jsem dostal „dar z nebe“ – angínu a přežil první týden na marodce. Z okna jsem mohl pozorovat tento v pravdě lágr. Někteří vojáci byli už první dny v base a měl je „na povel“ četař absolvent Hrach. (Jen pro vysvětlení: všichni důstojníci a poddůstojníci byli u tohoto útvaru většinou za trest, když byli před tím u bojových útvarů, stejně tak tento četař). Nechal přivézt „vétřiesku“ (nákladní auto) sněhu a vězni museli tuto hromadu přehazovat holýma rukama na jiné místo a pak zase zpět a to ve velkém mrazu. Přemýšlel jsem, jak svoji hospitalizaci prodloužit, ale nebylo to nic platné. Hned první den po nástupu na rotu byl ráno ve 4 hodiny poplach. V tom zmatku jsem si lehl mezi slamníky a naházel na sebe deky s tím, že případně řeknu, že jsem ještě slabý. Když se vojáci vrátili, vyhrabal jsem se a dělal, že jsem také přišel – vyšlo to a tak jsem tento poplach „přežil“.

Rád bych se zmínil ještě o jedné zajímavosti a ta se týká našich výložek. Naše jednotky měly černé výložky, což byla mezi vojáky jiných jednotek potupa. My jsme však na ně byli hrdí a když byla v květnu 1960 vyhlášena ČSSR a vojsko dostalo jednotné uniformy a my jsme ty staré měli odevzdat, byla to pro nás „katastrofa“. Většina z nás si nějaké části uniformy s černými výložkami „ulila“ a na vycházce jsme si je vždy oblékli. Nemohli jsme je ale nosit dlouho. Na nových uniformách jsme měli alespoň znak buldozeru s kružítkem, což znamenalo pracovní pluky a i na to jsme byli hrdí.

Z počátku měli „pétepáci“ zajímavé zbraně. Byly to dřevěné pušky natřené černou barvou a s těmi cvičili. My už jsme přišli později a tak nám dali staré pušky, vyřazené z armády, které ovšem byly ve skladě a cvičili jsme s nimi jen jednou za čas. Jen jednou jsme si dvakrát vystřelili do terče za přísného dozoru a pak honem uložit. Slyšeli jsme podobné výroky jako známý výrok poručíka Hamáčka z Černých baronů: „Tak velkou důvěru soudruzi, vám dělnická třída zase dát nemůže.“

Svým způsobem možná měli pravdu. Proč? Část nováčků zůstala v Rajhradě, z nichž mnozí byli právě ti bývalí trestanci. A právě oni, když byli na jedné z prvních vycházek, opili se, vtrhli do tamního kláštera a udělali tam, jak prý říkali: „Letecký den.“ Co to znamenalo? Vyhazovali jeptišky z prvního patra kláštera na zahradu. Byla tam vážná zranění a viníci byli odsouzeni na několik let do vězení. A právě tady byl ten problém. Mnozí vojáci zde byli za své přesvědčení, mnozí byli vzdělaní, inteligentní a nyní byli mezi těmito individui. Bylo to vlastně stejné jako političtí vězni v této éře. Toto bylo zřetelné například při nástupu. Vedle sebe stála řada lidí, kteří byli různě staří, někteří měli ze zdravotních důvodů lehkou obuv, jiní bačkory (jednomu takovému vojákovi bylo přes 40 let a byl mnoho let ve vězení), dále stál bývalý kapitán cizinecké legie, o němž bylo známo, že v Africe padla celá jeho jednotka a on sám se probil nožem z obležení. A on tam stál mezi „bažanty“ a poslouchal „řvaní“ těch, kteří mu zkušenostmi nesahali ani po kotníky.

Vraťme se zase do Podolince. V „hrozném“ očekávání dnů příštích přišla pro mě náhle opět „záchrana z nebe“. Byl jsem vybrán do pětiměsíčního kurzu strojníků zemních strojů a odjel jsem do Seredi na Slovensko. Kurs se konal u bojového útvaru, ale my jsme si sebou přivezli své „pétepácké“ důstojníky a poddůstojníky, abychom „nenakazili“ vojáky bojových útvarů, takže jsme měli svůj vlastní režim. Byl jsem zařazen mezi strojníky autograderu – byl to ohromný stroj, zvláštního vzhledu, kterému se říkalo obecně „kozomrd“. Kabina byla ve výšce 2 m a byla otevřená, dopředu mohutný 6 metrový rám, pod nímž byla radlice a vpředu dvě ohromná kola. Vzadu dvě kyvné nápravy s ohromnými koly a motorem ze Stalince. Řidič kromě volantu ovládal 6 pák a tak potřeboval ruce, nohy, ale i bedra , břicho, zkrátka „radost pohledět“. Tento stroj se stal „mým chlebem“, protože se ukázalo, že mám k němu talent. Později jsem byl označen jako nejlepší autograderista 2. vojenského okruhu. Ale zpět k Seredi. Podmínky se nedaly srovnat s Podolincem, protože jsme byli v učebnách a na jízdách. V rámci kursu jsme také jeli se stroji (byl nás celý vlak), do vojenského prostoru Libavá, kde jsme dělali tankové přechody přes řeku a silnice. Na vycházky jsme chodili pěšky do 10 km vzdáleného Vítkova, kde byla „kultura“ a hospody. Nevraživost mezi „pétepáky“ a „bojováky“ byla skutečně taková, jako bylo ukázáno ve filmu „Černí baroni“. Ale „pétepáci“ většinou v boji zvítězili, protože mezi bylo více „hospodských válečníků“ z doby před vojnou. A také byli „vydřeni“ z práce lopatou a krumpáčem. Jeden takový příklad: Byl s námi hubený a šlachovitý dřevorubec, takového komického vzhledu a jmenoval se Myšiak. Každý si z něho „beztrestně“ utahoval. Byli jsme v hospodě, kde se najednou ukázal ve světle, které všechny šokovalo. Nejprve vzal do zubů roh stolu a zvedl ho i s pivama – a to měl vpředu jen několik zubů. Pak začala na zahradě před hospodou „bitva“. On tam „vlétl“ a zařval: „Dost“ a urazil holou rukou dřevěný sloup robustního plotu. A bylo po rvačce. Tehdy jsem si řekl, že síla nespočívá jen ve vypracovaných svalech, ale v houževnatosti. Já jsem se spoléhal na své vypracované svaly a vždycky jsem při bitce svlékl košili, aby byly vidět svaly a půl vítězství bylo „doma“. Když si na to vzpomínám, směji se své tehdejší naivitě – ale vždyť přestože jsme byli vojáci, byli jsme ještě hloupí kluci.

Po kurzu, který jsem absolvoval s výborným prospěchem jsem se vrátil do Rajhradu a těšil jsem se, že půjdu se strojem na stavbu. Ale bylo to jinak: Rozkaz zněl: Některé jednotky PTP pojedou do vojenského prostoru Padrť na Plzeňsku, kde budou vybírat bahno z velkých rybníků, které sloužily jako loviště „vládní šlechty“. Můj stroj nebyl potřeba, jen 30 Tater 111 a bagry. Co bude se mnou? Do čety regulovčíků. Nechtělo se mně, ale nakonec jsem vyfasoval dva červené praporky a postavili mě na křižovatku do velkého lesa a já jsem tam byl celý den a občas ukázal Tatře směr. Později mě postavili do jedné vesnice a já jsem seděl na křižovatce před hospodou. Chodili za mnou různí lidé, „pokecali“ a šli dál. V hospodě tehdy měli jen Plzeň a tam čepovali tehdy 8 stupňovou za 80 haléřů, takže za 5.- Kč jsem měl 6 piv a ještě rohlík. Odpoledne nás svezli do tábora, který byl v poli a tvořily ho velké stany a v nich byla na prknech vyvýšená lůžka. Když pršelo, tak voda a bahno sahaly až k pelesti a když pršelo, vesele jsme se váleli, protože se nedělalo. Na vycházky jsme chodili do Rožmitálu pod Třemšínem a to 10 km pěšky hlubokým lesem, takže když jsme se k ránu vraceli, byla taková tma, že jsme šli podle hvězd. Protože vycházku jsme měli jen do půlnoci, pohodlně jsme vlezli do stanu zadem, aniž nás kdo viděl. Zkrátka zde platilo obecné pravidlo: „V bordelu se dobře žije.“ Vzpomínám si na spousty hub, takže se mohly takřka kosit a to proto, že do vojenského prostoru nikdo nesměl a také tam bylo plno nevybuchlých tankových střel.

Po nějaké době přišel konečně den, kdy jsem byl přidělen k autograderu a to do Krásenska u Macochy na Moravě. Dělali jsme silnice, kde pracovalo spousta „pétepáků“ s významnou zbraní LK8KG, neboli lopata, krumpáč, 8 kilogramů. Patřil jsem mezi „šlechtu“, protože jsem obsluhoval stroj. Bydlel jsem s ostatními strojníky v jedné místnosti u hospody a ostatní v maringotkách. Stravovali jsme se sami, což byla velká výhoda, protože jsme nemuseli jíst vojenskou „šlichtu“. Braly jsme tzv. reluty, což bylo 19,60 na den. Možná se někdo zasměje, ale já jsem se dobře najedl za těchto platebních podmínek: Dobrá snídaně: 5.- Kč, dobrý oběd: 7.- Kč, večeře i s několika pivy 7.- Kč, a ještě mně něco zbylo.

Brzy jsem získal jako strojník pověst autograderového specialisty a každou chvíli mě někam zavolali. Jednou srovnat hřiště, jindy udělat příkopy a když jsem někam jel, tak jsem vzbudil takovou pozornost, že nikoho nenapadlo zkoumat, zda jedu služebně či soukromě. Když jsem jel, Tatry uhýbaly, protože proti autograderu neměly šanci. Samozřejmě, že jsem si občas něco přivydělal. Jednou jsem dostal za hřiště 200.- Kč a to byl pro vojáka nepředstavitelný „balík“. Pak následoval v Brně velký nákup.

Pomalu se blížila doba, kdy jsme se měli stát „mazáky“ a tak jsme na zimu byli staženi na rotu. To bylo strašné: Vojenská strava, občas pokus o rozcvičku a vycházky přes „bránu“. Různé posádky PTP měly své obřady. Zde byl obřad tzv. „Trhání bažantích brk“. Co to bylo? Mazáci se oblékli do dlouhých nočních košil, na hlavě přilbu a na ní hořící svíčka. Jeden měl kyblík s marmeládou, druhý kombinačky a třetí misku. Chytil se bažant (rozuměj voják nováček), stáhli se mu kalhoty a ze zadku se mu vytrhlo pár chlupů, které se daly obřadně na misku a postižené místo se vařečkou „zapláclo marmeládou“. Chlupy se pak obřadně spálily. Někdy z toho byl malér, když si některý voják stěžoval, ale většina to absolvovala bez problémů, protože se už těšila na to, až to bude dělat druhým sama. Já jsem to nezažil, protože to nezkusili. Věděli proč.

Tak jsme se stali mazáky a ve svých očích „vyrostli“. V mezidobí mezi dalším nasazením do práce byla služba celkem dobrá. Velitelé totiž věděli, že budeme brzy útvaru přinášet peníze a u vojska to bylo neobvyklé. Zimu jsme přežili celkem v pohodě až na pár „malérů“ vzhledem k návštěvě vinných sklípků a hospod, kde stejně jako ve filmu Černí baroni jsme byli účastni několika „bitev“ s „bojováky“ a také jsme zažili zpité poddůstojníky jako ve stejnojmenném filmu, kteří leželi na zemi „zpiti do němoty“ před tváří svých podřízených i nadřízených. Díky jistým morálním zásadám, které jsem měl jak z rodiny, tak ze sportu, jsem se nikdy nepodílel na opíjení se, ani na jiných zásadních malérech, kromě nějaké té rvačky.

A bylo jaro. Před námi necelý rok vojny a navíc jsme vyjeli na pracoviště. Můj autograder se převážel po vlastní ose. To byl pohled. Ohromná mašina s různými táhly na nichž visely bagly a dva vojenské kufry. Nahoře ve výšce seděli dva „polovojáci“, z nichž jeden (já) ovládal volant, který měl 6 metrové táhlo, které ovládalo přední kola, bez posilovače, takže v zatáčce jsem musel vstát a kolenem ještě ovládat páku, která nakláněla přední kola. Když jsme zastavili v Ivančicích, na náměstí se seběhlo plno lidí, protože tohle zkrátka ještě neviděli. Pracovali jsme za Ivančicemi na stavbě raketové základny, která mělo chránit Brno. Pracovali jsme s civilními dělníky, kteří vždycky v pátek jeli domů, takže jsme je pomalu začali napodobovat, protože jsme bydleli v takových starých barácích a dozor tam nebyl prakticky žádný a když, tak ten jel také domů. Jezdil jsem k babičce do Bučovic každý víkend. Po Ivančicích následovaly další stavby: Zbýšov, Jihlava, Jemnice a jiné. Mohli jsme sice bydlet v kasárnách, ale my jsme si již zvykli na maringotky a velitelé bojových kasáren, kde jsme měli bydlet byli rádi, že „pétepáci“ jim nebudou kazit morálku mužstva a tak dělali, že o ničem neví. V očích „normálních“ vojáků jsme proto byli „třída“.

Náš útvar za nás dostával peníze a něco z toho nám dával na knížku – mělo to být 20%, ale nikdo nevěděl kolik vlastně vydělal. Avšak na konci vojny jsme přece nějakou korunu měli, takže například já jsem se kompletně za ty peníze oblékl včetně šatů, botů, kabátu, kožené bundy, což vojáci u bojových útvarů rozhodně nemohli. Byli jsme zkrátka „elita“, protože který voják mohl jezdit každý víkend domů a mohl se sám stravovat?

Chtěl bych se ještě zmínit o „pétepáckých“ důstojnících. Nejlepší byli tzv. „fronťáci“ – to byli vojáci, kteří bojovali ve 2. svět. válce. Byli to tvrdí chlapi, ale byli lidští. Ti, kteří byli ze škol nebo nasazení politicky, byli jako poručík Dub ze Švejka. Oba tyto typy jsem měl ještě ke konci vojny zažít a veselo mně z toho nebylo.

Jak už jsem říkal, každý víkend jsem jezdil domů a do stejného místa jezdil jeden důstojník z našeho útvaru, před kterým jsem se ve vlaku důsledně ukrýval. Vždy se mi to podařilo. Jednou jsem ho potkal ve městě a on mě oslovil a řekl: „Šrámku (moje matka byla za svobodna Šrámková), vždyť vy jste byl chlape za vojnu dohromady 5 měsíců doma.“ Takže mě vlastně vždy zahlédl, ale neřekl nic a ani na útvaru se o ničem nezmínil.

Teď bych se chtěl zmínit o „tragédii“, které mě postihla a kde jsem byl v situaci velmi podobné té z Černých baronů, včetně poručíka Troníka a majora Terazkyho a kde se projevily vlastnosti jednotlivých důstojníků.

Jak už jsem říkal, jezdil jsem každý víkend domů a tehdy jsem pracoval v Jemnici. Vůbec mě nenapadlo, že jsou tento víkend volby, protože jsem se o politiku vůbec nezajímal. Protože musela být na útvarech 100% účast, stáhli na tento víkend všechny „pétepáky“ z pracovišť a pro některé dojeli sami. Mě samozřejmě nenašli a tak pátrali dva dny, kde bych mohl být. Nakonec jim někdo řekl, že jsem se nedávno oženil v Bučovicích.

Byla neděle dopoledne a já jsem v klidu, samozřejmě v civilu, čekal na oběd. Najednou zazvoní zvonek. Tchýně na mě zavolala: „Jarku, jdi otevřít!“ Jdu otevřít a „krve by se ve mně nedořezal“, ve dveřích stojí kapitán Kancír s eskortou a říká ironicky: „Dobrý den.“ A já s údivem: „Ahoj“. „Tak on je doma na černo a v civilu a ještě řekne kapitánovi ahoj.“ Vrazili mě do gazíku a po cestě jsme zastavili v jedné vesnici. Kapitán zazvonil, a hle, ve dveřích stojí náš kuchař Vítek s kuchařskou čepicí na hlavě, protože doma vařil. Vrazili ho ke mně a jeli jsme.

Co mě vše během zpáteční cesty napadalo, se nedá ani vypovědět, každopádně je to malér jako hrom a to hlavně proto, že šlo o volby a „šplhající“ velitelé byli hodnoceni podle účasti svých vojáků. Kapitán Borko, velitel naší roty byl uvědomělý komunista a to, že jeho voják byl na černo doma a to ještě v době voleb, bylo pro něho strašné. Když gazík zastavil v kasárnách, stál tam dlouhý špalír (ulička z vojáků) a na jeho konci rozkročený kapitán a strašně zařval: „Kde ste bol?“ Já odpověděl rezignovaně: „Doma.“ Přistrčil mně k nosu urnu a dal mně do ruky volební lístek a znovu zařval: „Sem to hodit!“

První rána byla, že jsem se už na stavbu nevrátil a druhá, že jsem čekal na ortel nového velitele pluku majora Fischingera, který přišel od bojového pluku a křičel, že tady pořádek udělá. „Zrovna mně se to musí stát a to v době tohoto nového „rasa“, před nímž se klepali všichni důstojníci.“

V můj prospěch by mělo hovořit, že jsem byl známý jako nejlepší pracovník na autograderu, že útvar měl ze mě peníze a že vlastně měl z toho jistou slávu i velitel roty. A tak by se dalo předpokládat, že za dva roky mé služby bych měl mít nějakou polehčující okolnost.

A teď přijdou na řadu charaktery, přesně tak, jako ve filmu Černí baroni, protože přesně to se stalo mně.

Kapitán Borko alias npr.Troník a velitel pluku major Fischinger alias major Terazky se projevili následovně: Velitel roty a velitel čety mě vedli do kanceláře velitele pluku. Jen pohled na jeho výraz, protože byl stále „rudý vztekem“, mně dával malé naděje. A nyní kpt. Borko, který měl ze mě řadu výhod a to po dlouhou dobu, byl mým žalobcem. „Navrhuji prokurátora za dezerci a to ještě v době voleb.“ Už jsem se viděl v Sabinově (tvrdá věznice pro vojáky). Čekal jsem „výbuch“ velitele pluku, ale on kupodivu vůbec nekřičel a začal mě vyslýchat, ale lidsky, což mě velmi překvapilo a uklidnilo. Ti dva „koukali jak vyorané myši.“ Nakonec mě poslal na chodbu. Slyšel jsem majora křičet na oba důstojníky a pak mě zavolali zpět. Major s kamennou tváří zavelel: „Vztyk, pozor.“ Oba velitelé se postavili do pozoru jak „latě“ (bylo to komické), a major vyřkl ortel: „Odsuzuji vojína Boudného k 10 dnům vězení po službě, sednout.“ Chvíli se na mě díval a pak řekl slova, na něž nikdy nezapomenu a která se těžko někde někdy opakovala. „To se radujete co? To mě v duchu chválíte co?“ V base jsem nebyl ani po službě, ale 10 dní jsem majorovi dělal „pucfleka“. Ráno jsem šel do jeho bytu, uklidil, vytřel, zamkl se zevnitř a až do oběda jsem „polehával“. Když jsem viděl v Černých baronech, jak npr. Troník chce dát vojákům prokurátora a jak mjr. Terazky se vojáků zastal a ještě důstojníky „zjezdil“, viděl jsem, že stejná situace se stala mně. Ano, byli zde důstojníci, kteří sice byli politicky uvědomělí, ale byli lidští a měli pro vojáky pochopení, ale jak už jsem řekl, většinou to byli „fronťáci“ stejně jako major Terazky. Z tohoto důvodu mohu potvrdit, že film Černí baroni byl skutečně natočen podle pravdy, ale z poněkud pozdější doby éry „pétepákú“, protože ti první sloužili, aniž věděli na jak dlouho a byli tam až 4 roky a třeba celou dobu v dolech a moc se nelišili od vězňů.

Ale pojďme zpět na rotu, protože se schylovalo k období „módních přehlídek“. Co to bylo? Asi tak měsíc před odchodem do civilu jsme si mohli nechat poslat civilní šaty, ve kterých půjdeme domů a tak vždy večer se konaly „módní přehlídky“. Byla to milá zábava, spojená se stříháním metru, který jsme vybarvený nosili připevněný v kapsičce kalhot. Asi 14 dní před odchodem jsme byli zavoláni na velký nástup a bylo nám oznámeno: „Vzhledem k mezinárodní situaci, která vznikla kvůli berlínské krizi, se odkládá odchod do civilu na neurčito.“ To byla rána, z níž jsme se těžko zotavovali. Nato přišli noví „bažanti“ a my jsme vytvořili do té doby neznámou třídu: „supermazáci“. Normální režim se už na nás nevztahoval, ráno jsme nevstávali, důstojníci se nás už jistým způsobem „báli“ a tak jsme byli jakousi „šlechtou“. Doba prodloužení trvala tři měsíce. A tak jsme konečně 2. dubna 1962 oblékli civil a prošli vstupní bránou do „svobodného světa“. Ale byl skutečně svobodný? V tu dobu nám tak připadal, protože člověk si v tomto věku mnoho věcí nepřipouští.

Když vezmu dnešní dobu a srovnám jí s tehdejší dobou, je tam propastný rozdíl. Samozřejmě dnešní demokracie je diametrálně odlišná, ale také některé způsoby jsou velmi odlišné. Například lidské vztahy byly daleko srdečnější, přátelštější. A i přes komunistickou diktaturu byli lidé mnohde spokojenější, protože je spojoval společný odpor a to je sjednocovalo. Kde je dnes jednota mezi lidmi? Mnozí se stali podnikateli a beze studu vydírají své zaměstnance, jiní tunelují co se dá, strach ze zločinnosti je obrovský. Cestování, které kdysi bylo nedostupné, je zase nebezpečné kvůli terorismu a globalizovaný svět zase přináší strach, že se něco zhroutí a postihne to naráz všechny. Zkrátka jak světoví odborníci, kteří se zabývají psychologií a stavem světa potvrzují: Žijeme v dobách strachu. A proto, přesto, že se máme v průměru lépe a můžeme svobodně mluvit a cestovat, často se vrátíme zpět k této nesvobodné době a řekneme, že takhle jsme si demokracii nepředstavovali a je nám smutno ne po minulém režimu, ale po lepších lidských vztazích.

Už v době vojny jsem se setkal s klenotem české literatury, Biblí a celá léta jsem jí pravidelně studoval. Biblická proroctví velmi přesně popisují dnešní celosvětové poměry a také jaké bude z tohoto stavu východisko. A tak celoživotní zkušenosti od mé sportovní kariéry, přes „klukoviny“ na vojně a pak v běžném životě, kdy jsem léta pracoval v různých podnicích i funkcích a byl jsem také pronásledován z náboženských důvodů, mě vedly k tomu, že můj pohled na svět koresponduje s pravdivými biblickými proroctvími, která jsou pozitivní a která jsou určena všem lidem, kteří touží po spravedlnosti. Ale to nebylo přímo účelem tohoto článku.

Chtěl jsem jen, aby čtenář pochopil ducha té doby, o které se často mluví a dnešní lidé vlastně neví vůbec o co šlo. Je to v souladu s myšlenkou, kterou jsem uvedl na začátku, že někteří mladí lidé ani nevěří, že byly koncentráky a dokonce, že byla 2. svět. válka. A někdy mluví o době minulé zcela zkresleně a o době „pétepáků“ to platí stejně. Lidé by neměli zapomínat, protože si z dob minulých mohou vzít mnohdy poučení, které jim může pomoci, když formují svou osobnost a když chtějí být dobrými sousedy, spoluobčany, zkrátka když „chtějí být lidmi“.

V Praze 21.8.2006

publicista