Česká politika se pohybuje v kruzích. V opakujících se časových periodách pořád znovu prožíváme neduhy zrodu, vedení a skomírání veřejného diskursu. Vracejí se nám nemoci raného partajničení, dutého pragmatismu všedního dne, ale též radost z chvil převratných, až revolučních, když se zvládneme správně nasoukat do obou rukávů solidně padnoucího demokratického saka. Také proto není Charta 77 minulostí, jíž náleží toliko vznešené vzpomínání s pietou a zdvořilým tichem.

Zdejší rozvrásněné politické krajině může Charta 77 dál sloužit jako maják. Nebo spíš coby světlo na konci dlouhého tunelu, které signalizuje, že každému budou jednou sečteny a porovnány hříchy, stejně jako dobré skutky. Nepřekvapuje, že nikdo ze špiček současných parlamentních stran Chartu 77 nesignoval. Neučinila tak ani drtivá většina dnešních velkých komunistobijců a reformátorů země podle neokonzervativních návodů. Čím to asi je, že si někdejší chartisté i nyní uchovávají chladný úsudek a uměřené vystupování?

Josef Zvěřina ve sborníku „O svobodě a moci“ napsal, že Charta 77 je vyznáním víry v člověka. Odtud plyne notná dávka nadhledu, trpělivosti a pracovitosti protagonistů opozice, jež s Chartou 77 získala mnohem přesnější obrysy než v první půli sedmdesátých let. Normalizační komunistická garnitura byla po uhašení jisker osmašedesátého na koni a nedělalo jí nejmenší potíže potírat aktivity typu Malého akčního programu, Československého hnutí za demokratický socialismus. Světové společenství se zabývalo jinými otázkami než voláním atomizovaných skupinek odpůrců Husákova panování. Až uzavření helsinských konvencí o lidských právech v roce 1975 přineslo změnu. Jejich ratifikace se v očích vládnoucích vrstev měla stát ofenzivní tečkou za restaurací předlednového stavu a bylo z ní patrné sebevědomé uspokojení režimu, že zbytky opozice, která se bouřila proti srpnové intervenci a následnému utužení poměrů, byly spolehlivě zpacifikovány.

Štěstím Charty 77 bylo, že se vyklubala v době, kdy jí její předchůdci – slovy Jaroslava Šabaty – „vyseděli“ elementární prostor, a že měla dost síly se v tom prostoru zabydlet díky životním zkušenostem svých iniciátorů, zpravidla vytrénovaným vězeňským prostředím. Na podzim 1976 zmínil Ladislav Hejdánek před Jiřím Němcem a Václavem Havlem možnost, kterou publikace ratifikovaných paktů o lidských a občanských právech skýtá. Hejdánek přitom kladl důraz na dovolávání se pozitivního práva v duchu Havlíčka a Masaryka. Charta 77, jak sebe sama v úvodním prohlášení z 1. ledna 1977 definovala, vyrostla ze zázemí solidarity a přátelství lidí, kteří sdílejí starost o osud ideálů, s nimiž spojili svůj život a práci. Byla oproštěna úmyslu vytyčovat vlastní program politických či společenských reforem, ale chtěla vést v oblasti svého působení konstruktivní dialog s politickou a státní mocí, zejména tím, že hodlala upozorňovat na různé konkrétní případy porušování lidských a občanských práv, připravovat jejich dokumentaci, navrhovat řešení, předkládat obecnější návrhy směřující k prohlubování těchto práv a jejich záruk, působit jako prostředník v případných konfliktních situacích, které mohou bezpráví vyvolat apod.

Charta 77 znamenala nejen celou řadu podnětných dokumentů a návazných aktivit, z nichž klíčové bylo ustavení Hnutí za občanskou svobodu na pozadí manifestu „Demokracie pro všechny“ v roce 1988 (s přelomovou výzvou zrušit vedoucí úlohu strany, zahájit jednání o ochodu sovětských vojsk a nastoupit cestu k duchovní, politické i hospodářské pluralitě), ale také originální étos posilující statečné jedince napříč ideovým spektrem: Charta 77 zprostředkovala komunikaci, ba spolupráci proudů, které by se jinak dávaly dohromady jen velmi obtížně. Skloubila socialisty s konzervativními katolíky i reformní komunisty s liberálně naladěným undergroundem. Stala se platformou jak pro společné podniky, tak i zaštiťující demokratickým duchem prodchnuté působení jednotlivých skupin disentu. Jan Patočka psal o nové ideové orientaci vnesené do veřejného života a o suverenitě mravního citu, jemuž se jako celek podřizují státy a společenské formace.

Už počáteční prohlášení Charty 77 se stalo obdivuhodným politickým aktem (kdepak peticí, za niž ji mají tendenci vydávat ti, jejichž dějiny začaly až v osmdesátém devátém!) , který dodnes nemá obdoby. Moudře diplomatickým, rovněž ale zručně koncepčním. Komunistickou nomenklaturu chytilo do pasti, již si sama nastražila. Obhajoba lidských a sociálních práv měla daleko k sebelépe myšlenému chaotickému ostřelování režimních pozic. Pak nepřekvapí, že Radim Palouš neviděl v Chartě 77 politickou skupinu nebo frakci, ale pokus o nový typ politiky, která chce být vyjádřením „všeobecnosti lidského svědomí“ obracejícího se k celku světa. Není ostatně náhodou, kolik pozornosti Charta 77 věnovala mezinárodnímu dění – mírovému hnutí (zásadní byla Pražská výzva z roku 1985, s pětiletým předstihem předjímající řešení německé, potažmo středoevropské otázky), vývoji v Polsku, ale i kontroverznímu vodnímu dílu Gabčíkovo-Nagymaros jitřícímu vztahy Československa s Maďarskem.

Ani to však oficiálním médiím nezabránilo prezentovat Chartu 77 v odlišném světle. Navázáno tak bylo na kardinální omyl komunistických vládců: nepřevzít v poklidu nekonfliktní prohlášení, ale od prvního okamžiku kriminalizovat je i jeho autory. Legendární stať „Ztroskotanci a samozvanci“, otištěná v Rudém právu, tvrdila, že inspirátoři Charty mají za svými slovy na mysli zcela něco jiného – horování za „práva a svobody“ pro zbytky poražené buržoazní reakce. Jde jim prý o taková „práva a svobody“, které by jim umožnily, aby mohli znovu volně organizovat protistátní a protistranickou činnost, hlásat antisovětismus a znovu se pokusit o rozbití socialistické státní moci. Konání establishmentu však nebylo adekvátní ani v nejmenším. Podcenil vážnost okolností, za nichž byla Charta 77 ustavena. Požadoval veřejné odsouzení textu, který odmítl lidem poskytnout. Namočil do antichartovní hysterie mimo jiné také nešťastnou kulturní obec. Kdyby přistoupil na dialog, mohl pár bodů ještě uhrát. Místo toho se pomalu pustil do kopání svého hrobu.

Organizovaná a disciplinovaná opozice systematicky odškrtávala jednu problémovou položku československé reality za druhou. Zpracovávala svá stanoviska a srozumitelně je formulovala. Svoji cestu na stránky samizdatu a vlny zahraničních rozhlasů nacházela snadno. Kdo chtěl vědět, věděl. Mladá generace, dříve se soustřeďující kolem Plastic People Of The Universe či DG 307, se začala houfovat v iniciativách jako bylo Nezávislé mírové sdružení a tvořila stále širší síť posluchačů (a čtenářů) podzemních univerzit. Několik vět v roce 1989 i Horáčkův a Kocábův Most pak byly přirozeným vyústěním více než desetiletých hlubinných erupcí, rámovaných perzekucí především mluvčích Charty 77 (byli vždy tři, aby mohli reprezentovat různé ideové pilíře hnutí), včetně let nedůstojného věznění, a skandalizací všech, co se k Chartě 77 přiblížili.

Nebyla by to však Charta, kdyby produkovala zarputilé a souvislostí neznalé fanatiky známé z příběhu bratří Mašínů. Vždyť jejím symbolem se stal jemný muž s rozvitou fantazií a dalekosáhlou empatií, schopný vcítit se do kůže spojenců, protivníků i pasivní, normalizační atmosféru svou nečinností konzervující populace. Václav Havel byl spíše než projektantem talentovaným koordinátorem opozičního prostředí. Jeho zhusta vysmívaná „nepolitická politika“ představovala alternativu jak změnit ústavní a obecně společenské podmínky bez pokrytectví těch, co v 70. a 80. letech vstupovali do KSČ, aby ji „rozložili zevnitř“. Po listopadu 1989 Havel zůstal ztělesněním „čistoty“, charakterové nezkorumpovanosti a v konečném důsledku též zárukou, že přeskupení poměrů a příklon k demokracii není jen hříčkou soupeřících klak dosavadní politiky.

Charta 77 nevyléčila veškeré latentní potíže společnosti. Do děje vtáhla jen nepříliš početnou družinu Slováků a nebyla s to vyztužit česko-slovenskou federaci. Velmi chabě dokázala pracovat s ekonomickými veličinami, což v listopadu 89 vedlo k trestuhodnému přepuštění témat hospodářské transformace partě ambiciózních rychlokvašek. Neuměla obtisknout pluralitní prostředí disentu do institucionalizovaného a déletrvajícího politického hnutí, takže Občanské fórum poté, co v roce 1990 dobrovolně zkrátilo volební období na dva roky, čekal rozklad na dynamickou, většinově konformní ODS a neprakticky idealistické OH. Výsledek? Česká cesta transformace, privatizace, vypořádávání se s minulostí. Než se zformovala plnohodnotná demokratická opozice v podobě ČSSD (její výhodou v počáteční fázi byly zahraniční kořeny, jejichž představitelé byli s Chartou v pravidelném kontaktu), nabrala Klausova republika rychlé obrátky směrem k izolaci od trendů hýbajících integrující se Evropou, visegrádský prostor nevyjímaje.

Strážci plamene Charty 77 byli z vrcholné politiky vytěsňováni, nicméně někteří se zachytili drábkem natolik, že dokázali spoluformovat vládní koalici vymezující se v roce 2002 proti hokynářským způsobům Václava Klause a Miloše Zemana. Pokus o rovnoprávné partnerství evropsky cítících sociálních, křesťanských a liberálních demokratů (a v mimoparlamentní opozici se vztyčujících zelených) sice nevyšel a v červnu 2006 byl vystřídán drsnou polarizací na dvě absurdní stovkové skupiny v Poslanecké sněmovně, provázenou prosakováním pramínků nepřátelství i do občanské společnosti, leč jistota pohybu tuzemské politiky v kruzích zvěstuje, že není všem dnům konec.

Inspirace Chartou 77, jež „sílu slabých, kteří se bojí méně než včera“ (postřeh Petra Pitharta), přetavila v harmonizující proud těch, co našli společného jmenovatele svého občanského snažení, bude k mání (ne)straníkům levým i pravým zítra stejně jako za dlouhá desetiletí. Záleží jen na nás, kdy se vymotáme z temného tunelu ohraničeného předsudky, nedůvěrou a programově vyprázdněným, zato však populismem vyfutrovaným partajním sobectvím, a kdy oceníme, že „venku“ se rozprostírá okouzlující barevný svět, který nepoznat a neuchopit by byla věčná škoda.

Literární noviny 27.12.2006

ředitel Masarykovy dělnické akademie, think-tanku blízkého ČSSD