20.4.2024 | Svátek má Marcela


SPOLEČNOST: Jsme vyrovnaní, nebo odrovnaní?

7.4.2007

Nedávno se na těchto stránkách objevil můj článek o českém undergroundu. Nebyl to článek o kapele PPU, ani o undergroundové hudbě. Nechtěl jsem polemizovat o kvalitách lidí, kteří se v podzemí pohybovali, ani o jejich aktivitách. Už vůbec jsem tím nechtěl kohokoliv soudit. Chtěl jsem tím poukázat na stav (nejen) české společnosti z pohledu člověka, který klade velký důraz na kulturu.

V diskuzi, která doprovází každý článek, se objevily různé reakce, které mi potvrdily to, čeho jsem si začal všímat už mnohem dřív. Češi se naprosto nevyrovnali s minulostí. Za 17 let, které nás dělí od pádu minulého režimu, spousta (zdráhám se použít výraz většina) lidí nedokázala udělat tečku za tím, co bylo. Například já mám štěstí, že coby ročník 85 jsem nestihl spáchat nějaký osobní hřích, který bych si musel odčinit. Bohužel na mě doléhá citlivost daného tématu, umocněná mojí občasnou chutí „rýpnout do vosího hnízda“. Nedovedu si představit pro český národ citlivější téma, než je jeho komunistická minulost.

Opustil mě můj radikální idealismus a naprosté odsuzování všeho, co mělo s minulým režimem cokoliv společného. Sám nevím, jak bych se v postavení hlavy rodiny zachoval, kdyby mě ústřední diktatura začala svádět. Nechci si hrát na hrdinu, ale ani nechci dělat chudáčka, tak prostě řeknu, že si to neumím představit.O to víc mě dokáže vytočit, když se objeví člověk, který háže špínu na všechny, co se (a třeba i nevědomky) jakkoliv zapletli s „rudým Ďáblem“, a sám má „bláto na šlapáku“ nebo je v situaci jako já – byl moc mladý na to, aby po něm chtěl kdokoliv cokoliv podepsat.

Spousta lidí se snaží o vyrovnání jak osobní, tak i celospolečenské. To je chvályhodné. Hodně z nich vydává různá prohlášení, píše články (třebas teď já) a zabývá se nejrůznějšími aktivitami, které mají určitý společný obsah – vymanit se ze zlého snu, který by se už dlouho neměl zdát, ale zdá se. Jak jsem již napsal, je to chvályhodné. Otázkou však je, zda dobrý obsah není zničen nevhodnou formou.

Útočit na kohokoliv za to, že se objevil na nějakém kusu papíru, za to, že ho kdosi kamsi zapsal, aniž bychom znali příběh toho člověka, mi přijde dost neúčelné. Sami vidíme, že se na seznamech StB objevila spousta bludů a nesmyslů. Útočíme na bývalé agenty, o kterých tvrdíme, že jsou to lháři, udavači a třeba i vrazi, ale zprávám, které napsali (kdoví s jakým úmyslem) věříme, jako by to bylo Písmo svaté. Stejně je tomu i se členstvím ve Straně. Každý měl možnost vstoupit, ale i nevstoupit. Každý měl pro to či ono své vlastní pohnutky, které jsou podstatnější než členství samotné.

Přiznám se, že nemám komunismus rád. Ale říct například : „S komunisty se nemluví“, to bych asi neudělal. Stále věřím, že většina Čechů byla, je a bude slušnými lidmi. A vezmeme-li v úvahu počty lidí ve straně, musí nás (nebo alespoň mě) trknout, že tam tedy bylo hodně slušných a poctivých lidí. A hodně prevítů ve straně nikdy nebylo.

Další věcí, která tomuto nenahrává, je stav současné vládnoucí „třídy“. Nedivím se dělníkům, kteří se (vidíce svět ze svého pohledu) měli lépe, že nadávají na dnešní pseudokapitalistické zřízení. Na masce KSČ(M), která je nyní lidská, otevřená a demokratická, mají nemalí podíl aféry a neúspěchy nekomunistických stran. To je dle mého to, co je opravdovou hrozbou. Říká se, že když se dva perou, třetí se směje. KSČM je třetí (a to nejen v mém přirovnání). Jaká ironie.

Nechápu, proč komunismus nebyl ihned po revoluci postaven mimo zákon, tak jak tomu bylo například v Německu v případě národních socialistů po druhé světové válce. Vím, že to není nejšťastnější srovnání, vím ale také, že by bylo nešťastné nesrovnávat. Nyní, když je komunistická strana jakžtakž přijata jako regulérní politické těleso, jsou snahy o postavení komunistické ideologie (česká legislativa má paradoxně zákon o protiprávnosti komunismu již od roku 1993) předhazovány jako potlačování demokratických principů a politické konkurence. Souhlasím s postavením komunismu na stejnou úroveň jako je například nacismus, tragické je, že k tomu nedošlu již dříve.

Nemyslím si, že tento bolestný cejch smažeme nějakým zákazem, zákonem nebo vyhláškou. Dovedu si představit, že kdyby nás někdo cizí jen tak napadl a podrobil si naši malou zem, národ by byl jednotnější a vyrovnal by se s tím daleko jednodušeji. Bohužel, v tomto případě šlo o zradu spojenců, ba co víc o zradu z vlastních řad a selhání mnoha našich lidí. Jak tedy udělat tlustou čáru za minulostí? Nevím. Vím jen, že prokazatelné zločince a zaprodance „rudého teroru“ je třeba – pokud to jejich věk či stav nedovoluje, tak alespoň morálně – odsoudit, ostatním odpustit a hlavně dát šanci, aby si odpustili oni sami. Člověk by měl žít v přítomnosti a myslet na budoucnost a já bych přál celému národu - a taky sám sobě – aby se zbytečně nezdržoval ohlížením zpět, ale šel rovně kupředu.

Radek Holomčík