Spíš mi to připadá, jako když hokejista na ledě vyvolá bitku, je přerušena hra a všichni jsou vyvedeni z tempa. Čert ví, komu to má sloužit. Václav Klaus říká, že nebude případ komentovat. Macek je ale jeho dlouholetý spolupracovník a poradce.

Ať je to jakkoliv, V. Klaus nese obecnější odpovědnost za hrubý styl české politiky. V. Havel o tom nakonec píše ve své knize Prosím stručně. Píše o tom, jak si s tímto silovým stylem nevěděl rady. Líčí Klausovy metody na schůzkách, které si tehdejší premiér na něm prakticky vynucoval, aby tehdejšího prezidenta mustroval a tlačil ke zdi.

Předehrou násilí je násilnická rétorika. Mnohokrát jsme byli ve Sněmovně svědky, jak Klausovo dítě ODS vyhlašuje „nulovou toleranci“ vládě. Vladimír Špidla jako premiér byl veřejně přirovnáván ke Stalinovi, Berijovi nebo byl opakovaně posílán do ústavu pro choromyslné.

Není divu, že na tento způsob politiky přijde dřív či později podobná reakce. Na Klausův nátlakový styl odpověděl Miloš Zeman, označil ODS za hlavního nepřítele a spálenou zemí začal praktikovat pořekadlo Na hrubý pytel hrubá záplata. A na intoleranci ODS, prezentovanou ve sněmovně I. Langrem, V. Tlustým a P. Nečasem, nastoupil „buldok“ Paroubek s heslem Každý úder musí být vrácen.

Najít odpověď na styl ODS se pro soc. demokracii stalo věcí záchrany vlastní tváře a zachování určité sebeúcty. Měli jsme na vybranou? Jistě, měli teoretickou možnost nastavovat druhou tvář. A vystavit se posměchu...

Čelíme nebezpečnému trendu, vedoucímu k fatálnímu zhrubnutí politické kultury. Zvláště když jsme v poslední době svědky množících se případů násilností (Jiří Dolejš, Kateřina Jacques), které nyní s M. Mackem vstupují přímo na politické jeviště. Násilnická rétorika nakonec vrcholí skutečným fyzickým napadením před očima veřejnosti i médií.

Miroslav Macek byl už nyní docela chmurnou postavou české politiky, teď to vypadá, že by ji chtěl vést ještě do nižších pater. Člověk, který se vždy chlubil svou sečtělostí, si asi špatně přečetl Hamletův výrok, že „člověk se má bít jako lev, když byla pošpiněna jeho čest“. Výsledkem špatně pochopené četby je trapnost. Trapnost a nekulturnost.

Trapnost spočívá i v tom, že nejháklivější na urážky jsou dnes ti, kteří v minulosti pozuráželi úplně všechny.

M. Macek v sérii sloupků v Lidových novinách nazval svobodné matky parazity a pronesl řadu nejextrémnějších osobních urážek. Zajímavé je, že tomu některá média poskytovala tak ochotně prostor. Také nesou odpovědnost za to, o čem píše V. Havel, že se tady vytvářejí podmínky pro militantní, téměř neofašistickou atmosféru. Co jiného nakonec připomíná onen kult síly, intelektuální nesnášenlivosti, úspěch a vítězství za každou cenu?

Miroslav Macek není anonymní chuligán nebo neznámý policista s „policajtskými“ sklony. Byl vysokým ústavním činitelem: dokonce členem federální vlády a význačným činitelem ODS. A je poradcem prezidenta. Jeho promyšlená násilnická demonstrace zavádí do nižších pater politiku jako věc veřejnou.

Právo 22.5.2006

předseda Sněmovny za ČSSD