Nejstabilnější segment tvoří lidé, kteří do KSČ vstupovali nadšeně a upřímně se snažili budovat socialismus a jejich partneři. Z jejich pohledu bylo radostné budování spojeno s růstem kariéry a životní úrovně. Nikdy o své pravdě nepochybovali a pád vedoucí úlohy strany s následnou demontáží socialistického hospodářství se stal jejich největším životním traumatem. Od té doby úpěnlivě hledají sebemenší náznak nedokonalosti postkomunistického systému. Radují se nad každým neúspěchem a problémem nedokonalé demokracie. Každé zvýšení důchodu nebo zlepšení jejich situace prohlubuje jejich utrpení, protože zpochybňuje jejich přesvědčení, kterému zasvětili celý život. Netrpělivě očekávají kolaps kapitalismu a čekají, že se probudí ze zlého snu. Nemohou přijmout fakt, že celý život zasvětili budování nesmyslu, kterým současná společnost pohrdá. Uzavírají se do vnitřních debat vzájemně mezi sebou a ujišťují se, že jim jednou ostatní dají za pravdu.

Znám takové lidi a je mi jich upřímně líto, nemá smysl jim cokoliv vysvětlovat, protože pochopení marnosti pomýleného života je pro ně totéž co poprava. Tihle přesvědčení komunisté budou vždy disciplinovaně volit KSČ a všechny její pokračovatele, dokud udrží v ruce volební lístek, i když už samotná volba, při které lze vybírat z více stran, je pro ně ponížením.

V dobách komunismu se měla většina lidí téměř stejně až na pár komunistických papalášů, veksláků a lidí v korupčně exponovaných profesích. Až na papaláše si zbohatlíci museli dávat pozor, aby u toho „žraní příliš nemlaskali“. Rovnostářství bylo všem nepříjemné, ale paradoxně stmelovalo masu v nenávisti k oficiálnímu režimu. Konfrontace nižší životní úrovně se západními sousedy byla jednou z hlavních příčin pádu totality. Jen pár intelektuálů se možná dodnes naivně domnívá, že to byly nějaké ideje.

Většina lidí, s výjimkou přesvědčených komunistů, očekávala zaplavení obchodů zbožím a postupné dohnání západních konzumentů. Ne všem však docházelo, že za zboží se musí platit a čím je zboží luxusnější, tím více. Tržní principy nejlépe znali lidé přilepšující si korupcí a veksláctvím a také kariérní komunisté, protože jejich členství byl také business (směnný obchod papalášů a kamarádičků). Ve vzniklém tržním prostředí tuto konkurenční schopnost mnozí využili, ty méně schopné trh vyřadil. Bez ohledu na tyto pochmurné začátky kapitalismu se bez problémů prosadili i lidé s běžnými morálními zásadami, a dnes zřejmě tvoří většinu úspěšných podnikatelů.

Dopad liberalizace pracovního trhu na příjmy byl zcela logický, ale pro většinu lidí naprosto neočekávaný. Vysoká poptávka po různých kvalifikovaných a specializovaných profesích vyhnala individuální platy do mnohanásobků průměru. Reálná hodnota lidské práce postupně rozvrstvila společnost do širokého spektra příjmových skupin.

Zjištění mnohých, že nedokáží vydělat pro sebe a svou rodinu dostatek prostředků, aby mohli konzumovat široké spektrum nabízeného blahobytu, vyvolalo obrovskou frustraci. Sledování rostoucího konzumu bývalými kolegy a sousedy vyvolalo u těchto lidí většinou bezbřehou závist. Nesplnění svého konzumního snu většina z nich vnímá jako podvod, očekávali totiž, že jim někdo něco dá, přidělí a většinou čekají dodnes. Takoví lidé jsou vděčni za každé prohlášení a stanovisko, které z nich snímá odpovědnost za vlastní nenaplněný sen a přenáší ji na druhé. Dokud budou setrvávat u konzumního snu, nemůže je uspokojit žádné zlepšení celkové prosperity země, protože na zmenšení rozdílů v životní úrovni nemá významný vliv. Oni ve skutečnosti nepotřebují zvýšit svoji životní úroveň, oni potřebují zmenšit rozdíly v ní. Proto nostalgicky vzpomínají na doby před rokem 1989, kdy na tom byli téměř všichni stejně blbě. Nechtějí prosperitu země, chtějí neprosperitu těch co se mají lépe, závidí jim a nenávidí je. Většinu času tráví kritizováním čehokoliv a vůbec nechápou, že i kdyby fungoval stát bez korupce a problémů, stejně by to jejich situaci vůbec nezměnilo. Tihle neúspěšní konzumenti se rozhodují mezi volbou KSČM a její alternativou, a když bude pršet, volit nebudou.

Velká skupina lidí, kteří se úspěšně uplatnili v tržní ekonomice, žije relativně spokojeně a politika je většinou vůbec nezajímá. Většina z nich se zpočátku opájí konzumem a po nasycení začíná reálně žít, i když mnoho z nich se nenasytí nikdy a honba je cíl. Všem bezproblémovým však neúspěšní konzumenti závidí jejich relativní bohatství. Úspěšní jsou více méně smířeni s tím, že jim část plodů jejich práce stát jánošíkovsky sebere a neefektivně spotřebuje. Stát v podstatě příliš nepotřebují a respektují fakt, že se ho není možné zbavit. Spokojení lidé vědí, že je oškube každá politická strana, bojí se komunistů a volí toho, o kom si myslí, že se jim bude nejméně plést do života. Bude-li příliš pěkně, vyrazí do přírody a volit nebudou.

Zbývá heterogenní skupina lidí, kteří nemají konzumní cíle, mají své ideály a jsou přesvědčeni, že právě oni vědí nejlépe, co je pro lidi a lidstvo dobré. Často jsou aktivní a praktikují svou víru, která nemusí být náboženská. Obvykle jsou ochotni přinášet i oběti pro úspěch své vize a bohužel také často prosazují skryté násilí k přesvědčování ostatních, protože si myslí, že to je pro dobro přesvědčovaných. Mezi levicové idealisty často uměle pronikají neúspěšní konzumenti, kteří tím svůj neúspěch maskují nebo aktivitou substituují. Idealisti jsou reprezentování množstvím názorově naprosto odlišných proudů, volí své úzce profilované favority a často se také stávají představiteli různých politických stran. V případě, že volby neodmítají ze zásady, půjdou volit za každého počasí.

Z uvedeného rozboru plyne můj volební tip: Když bude v době voleb hodně pršet, vyhraje pravice, když bude nádherně, vyhraje levice.