26.4.2024 | Svátek má Oto


SPOLEČNOST: Rakety jsou průšvih...

12.3.2007

...ale odmítnout je by byl ještě větší

Myslím si, že rakety jsou průšvih. Jako každá zbraň. Platí o nich, že by bylo lépe, kdyby nebyly – pozor: kdyby nebyly potřebné. Jako křesťan a evangelický teolog pracuji s hypotézou, že Bůh svému stvoření přichystal budoucnost, kde rakety nebudou. Ani jiné násilí. Exponentem této budoucnosti byl zde na zemi Ježíš z Nazaretu. Předvedl život ve stylu této budoucnosti. Přivedlo ho to na kříž. Jeho následovníci, fascinovaní cestou svého mistra, se během celých dějin vzdávají násilí, pokoušejí se žít onen sen inspirovaný z budoucnosti – a nezřídka je to přivede na kříž, na hranici nebo za mříže.

Pokud jde o svět kolem nás, je onou Boží budoucností inspirován i zpochybňován. Zůstává ale něčím jiným než je tato budoucnost. Mučedník Hitlerova režimu, teolog Dietrich Bonhoeffer (popravený za účast na přípravách na atentát na Hitlera), mluvil o sféře „toho předposledního“. Označoval tak onu šedou zónu života, který křesťané sdílí se všemi jinak věřícími a nevěřícími. V této zóně se člověk sám za sebe může rozhodnout pro následování Krista, pro nenásilí. I pro kříž. Ale právě pouze pro sebe. Pokud má na obecné rovině stanovit pravidla fungování společnosti, musí to být pravidla fair-play, jasná a přijatelná bez ohledu na víru. Se svědomím lehce zjitřeným a tu a tam zahanbeným počítá křesťan s armádou a policií, které tu garantují „předposlední“ řád. Na mezinárodní rovině pak s bezpečnostními aliancemi své země. Spíše než aby plošně odmítal tyto mocenské nástroje, má se snažit o jejich přiměřené a zdůvodněné používání.

Platí to i pro ony nešťastné rakety, z nichž se možná nakonec vyklube jenom radar, ale to je jedno, protože ať radar, nebo raketa, jsou každopádně součástí silového řešení, kterým chce Amerika zajistit svou představu míru. Americká představa míru jistě není ideální. Pro mě samotného dostala naposledy vážné pukliny zbabranou válkou v Iráku. Vyrůstá ale z hodnotové škály, kvůli níž Američané už dvakrát hasili evropský požár. Jakkoli můžeme polemizovat o tom, zda bylo nejmoudřejší vyvážet demokracii do Iráku, není sporu o tom, že u nás bychom si demokracii udrželi rádi. V našem prostoru ji za žádný implantát nepovažujeme.

Je-li ale demokracie západního stylu hodnotou, o kterou nám jde, pak je projevem dospělosti, že se o její udržení a o její obranu budeme starat. Bylo by totiž projevem trapné vychytralosti, kdybychom s poukazem, že my-nic-my-muzikanti, na její obraně odmítli vzít svůj díl. V projevech odpůrců základny jsem až dosud slyšel hlavně přeskakující hlas čecháčků, znepokojených, že by za své zápaďáctví měli nyní platit touto formou zodpovědnosti. Za jejich záhonkem se zelím a mrkvemi by začalo růst něco, čím se mohou ocitnout ve frontové linii. Němec navíc prý říká, že Rusa nemáme dráždit. K tomu nakonec argument o to absurdnější, oč častěji zní z úst představitelů KSČM: že prý jde o totéž jako o „dočasný pobyt“ Sovětů po osmašedesátém. Kdo trvá na takovém srovnání, zavírá oči před sto a jedním rozdílem, který mezi velmocemi, jejich armádami a způsobem jejich eventuelního příchodu je.

Aby nebylo mýlky: vážím si pacifistů, kteří jsou ochotni nést všechny důsledky své cesty. Dávám za pravdu pro-Evropanům, když říkají, že je americký plán třeba sladit s NATO. Ale štvou mě zahrádkáři, jejichž odpor k základně je jen více nebo méně zahaleným „ať je to jinde, hlavně ne u nás!“

8.března 2007

Petr Sláma