Manželé chtěli dítě. Paní dvakrát otěhotněla, ale nepodařilo se jí plod donosit. Rozhodli se proto pro asistované otěhotnění. Ujaly se hned tři plody. Problém byl v tom, že nebylo možné donosit všechny tři. Jeden tedy bylo nutno odstranit.

Tím se do příběhu dostává už první prvek Sofiiny volby, jak to popsal ve svém románu William Styron, tedy prvek rozhodnutí, které z dětí bude žít a které ne. Je to potrat, nebo to není potrat? Úředně se tomu říká fetocida. To je tedy jasné. Fetus je plod, v slově „cida“ cítíme „homicidum“, tedy vraždu člověka. Čistě technicky vzato je to bezpochyby potrat, ale jak je to eticky? Už tahle fáze příběhu stačí na zamotání hlavy. Nedejme se a pokračujme. Je to prostě výběr, nic jiného.

V přírodě dělá výběr příroda. Při oplodnění se z řádově milionu spermií uplatní jedna, řidčeji dvě nebo tři. Nikoho nenapadne si lámat hlavu nad etikou přírodního výběru. Výběr patří k principu všeho, jak příroda funguje.

Příběh ale pokračuje. Těhotenství pokračovalo s dvěma plody. Následovalo genetické vyšetření a to ukázalo, že jeden plod má ve svém genovém fondu zaděláno na Downův syndrom. Na jednadvacáté pozici je místo dvojice chromozomů trojice, a tím vznikne to, čemu se lidově říká mongolismus. Co teď s tím?

Nápad číslo jedna: zbavit se postiženého plodu. Je to Sofiina volba na pokračování. Navíc se ukázalo, že odebrání jednoho plodu by nemusel přežít ani plod druhý. Nebo snad by bylo lepší zlikvidovat oba? Na billboardech podél silnic visí velkoplošné plakáty s fotografií utržené dětské nožičky, kvůli měřítku položené vedle tužky. V angličtině mají pro takové situace pěkné označení „emotion overload“. Citové přetížení. Dotyčná rodina by mohla vyprávět o tom, co to je.

Příběh pokračuje. Rodina se rozhodla s Downovým syndromem žít. Dobře udělala, protože porucha zůstala jen latentní, zakódována v genové výbavě dítěte. Narodili se dva chlapečkové, oba se mají k světu, jsou to veselé a bystré děti. Takže happy end.

Drama s happy endem nicméně zůstává dramatem a to, co mě na něm přitahuje, je absence literárního vzoru. Příměr k Sofiině volbě je totiž zcela nepatřičný. Ve Styronově románu šlo o situaci mezi lidmi, kdy lidé stáli i na straně zla. Byli to lidé, kteří Sofii nutili zabít jedno z jejích dětí. Tady se stalo něco, co se schématu lidské interakce vymyká. Nikdo nespáchal žádné zlo, dokonce ani chybu. Jenomže tím, že člověk vstoupil do procesu, který byl až dosud rezervován čistě pro přírodu nebo, chcete-li, pro Boží úradek, převzal za něj odpovědnost. Tam, kde je odpovědnost, může nastat i konflikt, a kde je konflikt, je drama. Co s tím, spisovateli? Stojíš před dramatem, které nelze personifikovat, nelze ho převést do schématu zla a dobra. Takových případů bude přibývat, stejnou měrou, jakou člověk přebírá funkce doposud vyhrazené přírodě. Nebo Bohu. Ostatně, jde v podstatě o totéž.

Jsme na počátku jednadvacátého století a to bude vytvářet jiné příběhy, než byly ty, na jaké jsme byli zvyklí. Třeba je někdo ztvární. Jako autor ze staré školy si představuji, že to bude třeba zrovna ten dnešní klučina, s Downovým syndromem v genové mřížce.

LN, 5.3.2007