Anebo rovnou nějaký milion. Chcete-li stavět něco většího. Nekoukejte na to, jestli se v tom bude dát bydlet! To není důležité. Hlavní je, aby to bylo "in".

Ale vraťme se ještě na chviličku k vile Thugendhat (viz předchozí část) a podívejme se na prostřední obrázek na Czech-paradise.cz. Vidíme schodiště. Extravagantní schodiště naleznete skoro v každém takzvaně "moderním" domě. Podívejte se dobře na schodiště vily Thugendhat. No, tak po něm bych chtěl chodit! Třeba ráno, když se pospíchám. Anebo až mi bude sedmdesát. A na takový věk má už dneska čáku kdekdo z nás. Ono se totiž nahoře u schodiště není prakticky čeho chytit. Estetika schodiště vynikající. Ale chybí kus zábradlí, kde by se člověk podržel. Nebylo by to s ním ovšem na pohled tak estetické. To je pravda, ale snadno z něj spadnete jak hruška. A také pro malé děti je tohle naprosto dokonalé schodiště. Ale zapište si nejdřív telefon na záchranku, dřív než vaše dítě začne chodit anebo tam dejte dřevené žbrdlení a přivažte ho provazem, nebude to sice tak estetické, ale nezabije se vám dítě. (A taky nezapomeňte na to, jak se bude čistit ta prosklená stěna!)

Když se díváme na třetí obrázek úplně vpravo, věnujme tichou vzpomínku těm, co budou několikrát denně tahat ty prosklenné obrovské tabule, když se bude muset větrat. Ti tahači šoupacích oken budou upřímně a srdečně proklínat každý den, kdy vyjde slunce.

Ostatně, jeden z čtenářů první části napsal:
Ve vile T. jsem jednou krátce bydlel, když jsem doprovázel zahraniční návštěvu (byla to rezidenční vila města Brna). Je to krásný a pohodlný dům, pravda, provozně velmi náročný - náklaďák uhlí na týden - ale Tugendhatovi byli miliardáři, mohli si to klidně dovolit. Ráno se probudit, sejít dolů do obýváku, dát si kafe a dívat se do krásné zahrady... Neopakovatelný zážitek!
A mě jen tak s plebejskou praktičností hned napadlo - a co kdybyste tam přijel na podzim anebo v zimě, holé větvě stromů, prší, vlezlo.... A každý den se na to ráno koukat.... To je za pár dní tak vzít si špagát a jít se oběsit. Anebo odjet na celou zimu na Maledivy. Což je ovšem nad možnosti většiny lidí na světě. Taky by se ti, co mají dům od architekta, na ty Maledivy nevešli.

Vila Thugendhat nás poučí i v jiném. Bydlet nahoře, v té betonové nadstavbě s tenkými stěnami a rovnou střechou, to musí být v zimě rozkoš tak pro Eskymáky. A na horké prosluněné léto si tam můžete nastěhovat chov tropických ptáků. Obyvatelé rovníkové Afriky odmítnou, ti jsou na vysoká vedra dosti hákliví- viz např. knížka Evžen Menert: "Na západ od Londýna".

Abych vás příliš neunavoval, přejdu ke konkrétním věcem. V EXTRA příloze Reflexu č. 14 jsou vyobrazeny domy našich architektů. Totiž architektek. Skutečně bych nechtěl být na ty dámy ošklivý, ony nejsou o nic lepší ani horší než jejich mužští konkurenti, ale tohle se nedá přejít mlčením. Ta strašlivá neznalost praxe a základních skutečností:

Omlouvám se vybraným autorům - jde o náhodné ukázky a jistě existují výtvory ještě podstatně horší. Například dům - prkenná hasičská hláska, vydávaný za nesmírně vzrušující architektonický počin, či obytný dům, kterému dala porota mladých architektů cenu a jak ukázala televizní reportáž, nedalo se v něm bydlet. Prkenné obložení štítu se trhalo, dveře nalepené zvnějšku na plášť se zkroutily a nedaly otevřít. A odpověď poroty, která toto svěží dílko ocenila? "Nám je jedno, že se dům nedá používat. My jsem hodnotili jeho architektonické ztvárnění."

Hned na titulu přílohy Reflexu EXTRA je ukázán dům obložený vodorovně krátkými prkénky - viz obrázek č. 1 a na www stránce, kde jsou zobrazeny výsledky soutěže Nový domov roku 2005, kterou uspořádalo Ministerstvo pro místní rozvoj ČR. Dům, o kterém budu mluvit, je návrh č. 28 - Rodinný dům v Konárovicích oceněný 1. cenou.

Na obrázku je stodolovitá stavba obložená nakrátko nařezanými prkénky.

Podívejme se na ten dům z praxe, vynechme to, zda se někomu líbí či nikoliv. To je na každém samotném. Základním vjemem je naprostá "prkénkovitost".

Nevím, čím jsou použitá prkénka impregnována, ale co vím, že se budou vlivem povětrnosti a svých přirozených vlastností kroutit. A také vím, že kroutící se dřevo má neuvěřitelnou sílu. Ať jsou ona krátká vodorovná prkénka přidělána čímkoli, skoro jistě se vytrhnou. Vyrvou vruty z podkladního roštu, pokud budou pevně přišroubována, přetrhne síla dřeva šroub. Zvláště ten moderní. Budou-li šrouby držet pevně, prorve se hlava šroubu skrz dřevo a prkno se stejně odtrhne. V stovkách mezer mezi prkénky se bude usazovat prach, v zimě sníh a led a v létě tam bude mít eldorádo hmyz. Vosám se tam určitě bude líbit! A jak! A na podzim se tam do izolací nastěhují mršky-myšky. Celoročně pak bude dutý zvuk dřeva doslova lákat strakapúdy, datly a jiné. Nehledě na to, jak je příjemné, když se vám na takovéto stěně, která zní dutě, usadí ráno datel a začne bušit. Co potom s těma dírama, ha?

Základem podobných řešení je naprosto naivní víra, že dřevo je nějaký "ekologický" prvek a že když jej používali staletí naši předkové, tak je to postě úžasný a trvanlivý materiál. Ony ty trvanlivé trámy a stropy a podobně, které přetrvaly dodnes, však byly tesány ručně a než byly použity, předkové je dokonale impregnovali skutečnou "volskou krví". Ze skutečného poraženého vola. A to tak, že dlouho a složitě. Až skoro zkameněly. Pak ovšem mají trvanlivost na staletí. Zda vydrží staletí dřevo ošetřené dnešními chemickými prostředky, je otázka. Spíše však ne.

Ostatně použít na stavbu vodorovně položená krátká prkénka je věc z oblasti šílenství. Vnější obklady domů z prken byly a jsou téměř vždy dělány tak, aby prkno bylo umístněno vertikálně. Voda pak může po struktuře dřeva stékat, na vodorovně uložených prknech se však shromažďuje. Na stovkách hran takto situovaných prken se sráží kapky vody a to i například přes noc v bezdešťovém období. Hrany se vymývají, zbývá brzo jen celulosa a prkno začíná teřit a hnít. Každá svislá spára musí být překryta vnějším obložením, jinak do stěny zatéká. Už nemám sílu dále vysvětlovat, proč si takové obložení může pořídit jen ten, kdo rád přispěje architektovi nějakým tím desetitisícem na "neotřelý" nápad a za pár let vymění na své náklady celé obložení. Do kterého mimo jiné bude zatékat ze štítového oplechování střechy a kolem zvenku přistavěného komína atd. atd. Opusťme tento "vítězný projekt" a pojďme dál.

Pohled do dnešních děl našich architektů tak bohužel dává občas člověku pocit, že jen něco opsali ze starých a hluboce neosvědčených řešení. Objekt uveřejněný v Reflexu od arch. Kovářové, předsedkyně Urbanisticko-architektonické stálé komise Dolních Břežan, mi ze všeho nejvíc připomíná staré socialistické školky a jesle v kombinaci s kočárkárnou paneláku na Proseku. A vnější obložení zase průmyslový kontejner. Případně přestavěnou prodejnu Jednoty ze sedmdesátých let. Obrázek na internetu jsem nesehnal, najdete je však v Reflexu č.14, ale pojďme dál.

Na jiných řešeních, která naleznete jako oceněný projekt další 1. cenou (viz obr. č. 2) je použit poslední hit - zašupovací okenice

Nehledě na to, že objekt pak vypadá po jejich uzavření jako stodola kombinovaná s bunkrem, co s takovým zařízením bude za deset let? Jak se se zástěnami bude pohybovat? Jak se budou kolejničky a lyžiny mazat? A když nebudou už kluzné, co s nimi? Navíc, jak se zdá z vyobrazení domu v Reflexu, v době, kdy se vevnitř svítí, příliš nestíní, tak na co vlastně jsou?

Je málo místa, tak jen pár praktických poznámek k uvedenému domu:

- Žlaby na dešťovou vodu jsou umístněny tak, že je první větší "deka" sněhu na střeše, až začne tát, utrhne

- Nulový přesah střechy k bočním stěnám i štítům zajistí brzké zatékání do objektu a rychlé "opršení" stěn

- Cestička k objektu vysypaná kamínky znamená, že se do domu nikdo nedostane jinak než v bagančatech anebo adidaskách. (Byl jsem nedávno pozván v Holandsku do domu, ke kterému vedla také takováto "in" přístupová cesta. Dámy přišly normálně oblečené. Boty na podpatcích. První si zvrkla nohu Němka, takže byla odeslána na chirurgii. Češka pravila česky, že by jí ten idiot mohl políbit p..... a odkráčela domů. Úžasný úspěch!!)

- Podíváte li se na vstup do domu, malé schodiště do pravého úhlu ke dveřím - jak tam bude někdo stěhovat lednici! Anebo dětem kola?

Dorazil mne však komentář v Reflexu. Tento dům prý svým charakterem vyhovuje přísným požadavkům Chráněné krajinné oblasti Český kras. Tak to bych chtěl, tedy spíš nechtěl vidět dům, který by nevyhovoval. Chudák Český kras!

Pokud bych chtěl někdy pro naši firmu zařídit nový sklad, vypadal by asi tak, jak vypadá "uzavřený" objekt uveřejněný v Reflexu č.14 (bohužel není na webu) podle návrhu arch. Malcové. A opět přesvětlené interiéry, neosobní a soukromí nezaručujících vnitřní řešení. Navíc ta šílená myšlenka použít kanadský pasivní dům - s vytápěcím systémem pro jejich podnebí - do středoevropského prostoru! Jak bude majitel řešit problémy s tepelnou setrvačností? U nás, kde je jeden den mínus 15 a druhý den plus 5 stupňů Celsia? A navíc, v prašném prostředí okraje Prahy použít k vytápění ventilační systém! Jak často se budou měnit filtry? Měnit se musí, jinak budou mít obyvatelé brzo astma. A zase z louky rovnou do obýváku? V botách? Kdo to bude udržovat?

Velká část objektů, které nám časopisy představily, vypadá téměř jako provozní průmyslové stavby. Jejichž použitelnost je omezená, estetická hodnota nulová a životnost podle použitých materiálů tak na dvacet-třicet let. Tomu odpovídá to, že přesahy střechy ve štítech i po obvodě jsou prakticky žádné, voda, sníh, led a vítr se tak dostane lehce do míst styku střechy a stěn. Okna téměř nezapuštěná - ono většinou není ani do čeho, stěny jsou tenké. Po oknech často poteče déšť a budou tedy silně trpět. Po pár letech do nich bude pravděpodobně po každém dešti zatékat. Jako u mnoha paneláků.

Koleduji si o to, že mne někdo nebude mít rád. I když s ním budu nejdříve souhlasit. Jedna z autorek uveřejněných projektů odpovídá na otázku: "Jste schopna poznat, jestli stavbu navrhla žena nebo muž?" A odpověď zní: "Nejsem. Dům je buď dobrý, anebo špatný.." obr. č. 3

S tím lze jedině souhlasit. Viz rodinný dům v Klokočné. Ovšem objekt mně osobně připomíná skutečnost, že praxe autorky je v projektování pro Státní statek Praha. Dům určený prý pro venkov mi připomíná něco mezi teletníkem bývalých JZD a účelovými stavbami, které u nás začal stavět jako první wehrmacht a pak byly v pozměněné podobě dlouholetou a děsivou součástí vojenských újezdů, rekreačních táborů ROH a stavenišť panelákových sídlišť. Dívám se na obrázek a čekám, až se z nekonečné řady dveří stavby, která má být rodinným domem, vyhrnou pionýři a začnou se řadit k nástupu.

Domnívám se, že většina takovýchto "ukázkových" a "moderních" projektů, o kterých jsem zde mluvil, je jen architektonické vyjádření naprosté bezradnosti v architektuře evropského bydlení. Vypadá to, jako bychom se v architektuře obyčejných domů pohybovali v jakémsi "bezčasí". Možná se najdou stavby, které přetrvají staletí. Z hlediska architektury. A životního stylu.

Chcete-li se někdy podívat na krásné stavby i interiéry postavené ve stylu, který se dnes jen marně snažíme napodobovat, je možno se nejen podívat třeba na staré pražské letiště, ale stačí si sednout a dívat se na slavný anglický seriál Hercule Poirot a chvíli sledovat ne "co dělá", ale "kde to dělá". Už jenom dům, v kterém má Poirot byt, a ten jeho interiér. Jednota, elegance a účelnost. A když už to náhodou není účelné,jak je vidět na záběrech některých venkovských sídel, jsou alespoň krásná a neuráží evidentní neschopností pochopit účel a funkci objektu. A pokud pak architekti tvrdí, že vycházejí z funkcionalismu a konstruktivismu, člověk neví, zda se smát anebo plakat. Ostatně, co kdyby naši architekti přestali listovat díly slavných z počátku dvacátého století a jeli se podíval do Bahrajnu, Kanady, Singapuru anebo Tajwanu? Třeba by tam našli inspiraci. Stokrát se pokoušet kopírovat Kotěru, Benše a další je marné. Jen se ukáže rozdíl mezi mistry a epigony.

Proboha prosím, páni architekti, nejezděte do Skandinávie, kde nejkřiklavější skupina architektů dospěla k názor, že nejlíp se bydlí v domě, který vypadá jako kontejner!!!

Rád bych ještě reagoval na čtenáře první části, kteří mi vyčítali zaujatost a tvrdili, že jsou projektovány i úplně úžasné stavby. Jen se prý podívat. Podíval jsem se. Chcete-li se podívat na to, jaké "úžasné" stavby se projektují, podívejte se na Vítězné ceny 7. ročníku soutěží POROTHERM.

Tohle, tyhle podivné, krabiciózní, hranaté beze smyslu a účelu, v krajině zoufale trčící a pro lidi nepohodlné, zbytečně drahé, a přitom stavebně a materiálově odfláknuté stavby, to že má být ta světlá architektonická budoucnost? Tyto objekty nám říkají, že člověk v pohledu těchto architektů je jen anonymní výrobní jednotka. To, co nám předvádí dnešní architektura, tak si představuji svět, v kterém vládne "Velký Bratr".

Jsem asi zaostalý stařec. Ale já si skutečně myslím, že v domě se má hlavně dobře bydlet. Žít, vychovávat děti, vzdělávat se a odpočívat. Abychom mohli pracovat. A jak říkal Jan Werich: "Musíme pracovat. Hodně pracovat! Ještě víc pracovat! Ale to není proto abychom pracovali sto let anebo tisíc let. Musíme si napracovat, abychom měli více času na vzdělání a na zábavu." A já skromně dodávám: "V domě, který slouží nám a ne my jemu."