Vila Tugendhat je jedna ze staveb, která nastartovala funkcionalistický stavební sloh ve světovém měřítku. Projektoval ji architekt Ludwig Mies van der Rohe, je zapsanou památkou UNESCO. Její význam je nesporný a je vyhledávaným cílem milovníků architektury z celého světa.

Její pohnutý osud je vcelku znám. Byla dostavěna v roce 1930. Rodina Tugendhatů ji obývala do roku 1938, pak přišla doba nesvobody. Chtělo by se věřit, že po roce 1990 jí město Brno a český stát vrátily její původní význam. Obávám se, že tomu tak ve skutečnosti není. Zdá se mi, že nám v tom bránila naše česká malost a brněnský provincionalismus.

Po roce 1990 se každý, kdo byl poškozen dobou nesvobody, snažil o restituci svého majetku, což je zcela legitmní přístup. Jenomže potomci majitelů vily Tugendhat, které dnes zastupuje Daniela Hammer – Tugendhat, o navrácení po roce 1990 nepožádali. Jejich postoj nebyl projevem nezájmu o rodinné dědictví, nýbrž obsahoval v sobě hluboké poselství, kterému jsme vinou naší malosti, chamtivosti nebo vychytralosti neporozuměli.

Co vedlo oprávněné dědice k tomu, že nepožádali o majetek nevyčíslitelné ceny a umělecké hodnoty? Určitě přesvědčení, že vila je víc než rodinným majetkem kulturním dědictvím světového významu. Rozhodli se ponechat vilu ve vlastnictví státu (nebo města, ale to je z jejich hlediska jedno) ve víře, že se majitel o památku důstojně postará. Je zcela lhostejné, zda také proto, že stát/město má (nebo měl by mít) k tomu více prostředků resp. dokáže si je zajistit. Tato víra je pro majitele současně poselstvím i závazkem.

Jenomže majitel (a je směšné rozlišovat, kdo ze zodpovědných je členem které politické strany, jak se o to pokouší pan Zlatuška, přihřívaje si svoji vlastní politickou polívčičku) na celé čáře zklamal naděje, které do něho oprávnění dědicové vložili. O důvodech je zcela zbytečné hovořit (a že by asi bylo o čem). Rodina Tugendhatů jistě sledovala, jak se svého úkolu zhostí ten, kdo od nich dostal důvěru. Jenomže jaké jiné zprávy k nim mohly doputovat, než že kolem vily probíhají nechutné tahanice o to, kdo se na jejím osudu nejvíc obohatí. Dar byl svěřen do nesprávných rukou a projevená důvěra byla zklamána.

Žádost potomků původních majitelů o navrácení vily je jediným možným vyústěním této trapné záležitosti, která se táhne druhou desítku let. Že nemají na vrácení právní nárok? Ale to je přece úplně jedno. Oprávnění dědici se památky vzdali ve prospěch veřejnosti v době, kdy měli právo o ni požádat a nejspíš by jim asi byla vrácena. Nyní, když vidí, kam až současný majitel památku dovedl, se nabízejí, že se vily ujmou. Je možno je za těchto okolností vinit z chamtivosti? Je jejich postoj alespoň náznakem nemorální? Má vůbec smysl se ohánět paragrafy a promlčenými lhůtami? A co je vůbec nejtrapnější, proč vyčítat oprávněným majitelům, že prodali Lehmbruckovu plastiku a považovat to za důvod, proč by se jim vila neměla vracet?

I žádost potomků rodiny Tugendhat o navrácení zanedbané památky je velkorysým poselstvím pro ty, kdo chtějí rozumět a kteří alespoň trochu dokáží vyrůst z věčné malosti.