S přelomem roku dostavilo se již třicáté výročí Charty 77. Takže, kakraholte, nutno vzpomenout zásluh i antizásluh. I zavzpomínal nám na stránkách LN Petr Pithart a vzpomínat budou jistě i mnozí další. Před pěti léty LN přetiskly k povzbuzení nálady lidu seznam všech představitelů našeho „kulturního života“ tehdy se na podnět KSČ různě scházejících a své podpisy, protestující proti chartistickým odrodilcům a samozvancům, připojujících. Žel, jako v případě soupisů spolupracovníků StB, i u nás zřejmě zásadně chyběla sebemenší zmínečka o těch, kdož podepsat dávali. Co to tehdy bylo a co zase nebylo? A vůbec už ne o těch, kdo tehdy, ač vyzváni, odmítli.

Těch, kdož s Chartou přišli, si nutno považovat, ale sám bych ji tehdy nepodepsal, i kdybych (býval byl) ještě žil v Československu. Neboť těžko podepisovat se pod cosi, co takový Pavel Kohout (e tutti quanti všichní ostatní, včetně pana Pitharta, kterým okupační režim poprvé po létech jejich bujarého bolševictví ukázal svou nevlídnou tvář) podepisovali. Chartě jako takové dodala význam až výhradně hysterická kampaň organizovaná vládnoucí KSČ. Kdyby této hektické aktivity nebylo, mohli, ale kdo ví jestli, o významu Charty 77 nejvýše bádat historikové. Obecně vyzvedněme, že jí nešlo o víc, než jen prý o jakýsi dialog s mocí. (Ještě nevěděli, že s komunisty se nemluví.) S mocí, jež sdostatek ukázala, že vést s ní nějaký dialog nemá smysl, neboť má a musí být zničena. Rok 1968 dostatečně ukázal, že tento způsob vlády a života v poddanství obyvatelstvu nevyhovuje. Tvrdit, že národ uvěřil na nějaký reformovaný komunismus, je zhůvěřilost, ba spíše čirá lež. Nutno navíc podotknout, že mezi komunistickými chartisty nalézáme pohříchu hlavně osoby, které se s KSČ samy nerozešly; byla to tato strana, která je vyvrhla! O čem s ní chtěly vést dialog? Že je jim teskno po bývalé moci a výnosných postaveních? Vedly svůj a nikoli náš spor o to, kdo lepší je soudruh.

***
Srovnání:
Kdyby vláda věcí našich podobně zareagovala na výzvu Děkujeme, odejděte! nebo Impuls 99, také bychom o nich dnes možná ještě cosi slyšeli, a nikoli, jak jsme toho svědky, že po nich pes neštěkne. Což realita jest. Což také tehdejší realita byla. Neprohlašoval nám ostatně Saša Dubček ještě v listopadu 1989, že teď je nutné všechny ty vyloučené soudruhy přijmout nazpět do strany? Na mou duši, přímo visionář. O tohle jim hlavně šlo, když jim devět dnů po pádu zdi v Berlíně převrat připravil Zifčákův spolek?
***

Před pětí léty tehdejší pan prezident pořádal k tomuto výročí setkání (pečlivě vybraných) chartistů; paní prezidentová ochořela, migrénami, též jakýmisi životními tlaky prý trpěla a do rukou lékařů se svěřila. Věru, působilo by podivně, kdyby tento druhdy diblík reálného socialismu, Antichartu samozřejmě podepsavší, o významu Charty 77 promlouval s inteligencí i šarmem sobě vlastním a svá neotřelá moudra o jejím významu pronášel.

Naprostá většina těch, kteří podepsali Antichartu („ve jménu socialismu a míru“ byly ty listy nadepsány, žádné, přinejmenším v ND, pouhé presenční listiny, jak dodnes ve svém studu mnozí tvrdí), činili tak pod nátlakem a v zájmu svého chleba s máslem v atmosféře okupační beznaděje. Mnozí unikli prvému volání na setkání v Národním, leč byli vyhmátnuti a do Divadla hudby dopraveni. Byť tedy šlo právě jen o ten chleba s máslem a nikoli, jako po popravě Heydrichově, o krk. Dokonce se ani nevolalo po trestech smrti, jako u Horákové a dalších. Jedna režimní akce, cosi na způsob organizovaných lidových pobouření nad Vietnamem, dobrovolně povinná jako prvomájový průvod. Odbudeme si a žijeme dál. U herců (nikoli agentů a straníků) v nemenší míře ale šlo také o možnost říkat alespoň tolik, kolik šlo, být i nadále ve spojení se svým publikem.

Taková Marta Kubišová, pokud si vzpomínám, jedinkrát nevzpomenula, že Chartu podepsala a dokonce byla její mluvčí, ačkoli zaplatila za okupaci a svůj příkladný vzdor lidsky i umělecky nejdráže. Jediný PaveI Landovský, který také byl u toho, pak rovněž vzpomenul, že po roce 1980 se podpis Charty stal snadnou a hojně používanou cestou k bezproblémovému výjezdu do krajin ovládaných dosud třídními nepřáteli a rovněž bezproblémovému usazení se tam. (Pokud možno dodnes na místní sociálce.) Ne, nemyslím si, že jim cosi dlužíme, jak se nám snaží připomenout. Musíme dodat, že někteří šťastně vyexilovaní chartisté, jako pan a paní Tominovi, se „v exilu“ a zřejmě bez existenčních starostí, se spoustou volného času, hbitě zapojili do protestů proti „Reaganovým raketám“ po boku pana Kavana. Zajisté ani slovo u toho nepadlo o těch sovětských, kvůli kterým je Američané v Evropě umisťovali. Tehdejší heslo dne bylo: Raději být rudý než mrtvý, pamatujeme!

Mezi těmi, kdo odmítli Antichartu podepsat a pykali za to (ač o těch dodnes opravdu nic nezmíněno), nacházíme například režisérku Kristinu Vlachovou. Podstatné na tom je, že ti, kdo ji a četné další tehdy k podpisu naháněli v TV i divadlech nadále úřadují. Pokud jde o pět let staré hrdé interview Jiřího Suchého, že Antichartu nepodepsal; inu, snad ani nemusel, jsa prověřen jinak. Jeho jméno se vyskytuje na seznamu fízlů, kryto jménem Faust, či snad Teufel. Nikoli sám mezi naší intelektuální elitou, dodejme. Kde byl význam a smysl tohoto náhlého rozruchu?

Samozřejmě, že jsme i my venku tehdy byli za Chartu vděční, jako za vše, co komunistům vadilo. Bylo to něco v obecném nic. Nemajíce už doma Mašínů a v nevědomosti o Hučínech, jsme to cosi jako takové přijímali. Penízky se vybíraly a na nadaci Charty posílaly. Dolárek k dolárku. Anebo naráz. Americká Československá společnost pro vědu a umění například $ 220 000.

Snad před pěti léty na ten nápad s publikací Anticharty a jejích podpisových archů přišly LN díky jedné naší miniaféře. Krátce před tím vedenou soudní pří zpěvačky „Helenky“ Vondráčkové proti kritiku Rejžkovi. (A musím vzpomenout. Když pan prezident Havel zveřejnil roku 1990 seznam zástupů svých poradců, sedl jsem a vypsal z něho - z Frolíkových materiálů v USA - všechny tehdy známé fízly a na Hrad poslal. Dotyčný Rejžek, tenkrát Havlův zaměstnanec, mi na to odpověděl, že nepotřebují žádné kádrováky.) Vondráčková svou při prohrála. Prohrála ji díky svému podpisu na Antichartě, který byl za onoho času uveřejněn v Rudém právu. Ačkoli prokázala, že na shromáždění nebyla, neb byla mimo republiku. Protestovat ovšem tehdy zajisté mohla v zájmu svého zpěvného chleba s máslem opravdu jen těžko. Celkem hloupé od ní bylo, že se do té pře vůbec pustila. Zajisté nikoli sama, tvořila stafáž tehdejšímu režimu. Zpívala a dosud zpívá. Na rozdíl od té zmíněné Kubišové. Ta zpívat nesměla a dosud se k tomu dostává jen zřídka. Rejžek pak zřejmě nevěděl o tom nadšení pro socialismus nastolený okupací, jež Helenka dávala najevo například při interview v cizině (Kanada). Jenže stejně si Eva Pilarová stěžovala v RP, že jí emigranti vykouřili cigarety, o krásách a přednostech socialismu se vyjadřovali Karel Gott i Miloš Forman. (Ten poslední ostatně ještě 24. listopadu 1989, dotázán v Paříži na svůj názor na události v Praze, si v americké TV stěžoval, že nějaké studentské kravály zbytečně rozzlobí pražskou komunistickou vládu. Dojemná starost, byla to snad jeho vláda?)

Obecně si prostě i letos zas trošku zažvástáme o tom, že u nás byl jakýsi bolševický režim. Nutno připomenout zásluhy. Pan exprezident a pravdě a lásce oddaní lidé kolem něho se třeba chystají (dá se po vzoru Richarda III. přemluvit) na přicházející presidentskou volbu roku 2008. Jenže k těm zásluhám, nezapomínejme, zejména patří dnešní stav země, k němuž přispěli svou benevolencí při dobrovolném a připraveném odchodu bolševika od válu. Pan president Havel nenalezl sdostatek důvodů k rozpuštění KSČ, ale nalezl jich dost k rozpuštění Charty, že?

Ve všech těch sporech však nějak nezmíněno, že „Helsinky", jež Chartu odstartovaly, dosud trvají a konference OBSE (Organizace bezpečnosti a spolupráce v Evropě) se stále pravidelně scházejí. Z takovéto konference OBSE roku 1997, například, vyšla výzva, aby země bývalých totalitních režimů zpřístupnily materiály svých bývalých tajných policií. Měly by tam patřit i jejich materiály o Chartě 77, řekl bych.

Jenže to bychom asi zjistili, že nám i nadále prakticky vládne StB a kolik zasloužilých chartistů se, co spolupracovníků StB, v těch materiálech vyskytuje. Pročpak asi naši srdnatí chartisté, tato elita národa, tak tvrdě odmítli své seznamy prolustrovat ?

Komu čest, tomu čest. Není to jejich vina, ale ani zásluha, že bolševiku už tehdy povypadaly zuby. Lze snad srovnat to, čím prošli političtí vězni let padesátých i šedesátých, s tím, čemu byli vystaveni chartisté? (Zde velice poučná i četba Janem Lopatkou připravených Dopisů Olze). Myslím, že jen těžko. Nutno tu vzpomenout, že utrpení nesnadno měřit, ale tak jako irituje srovnávání dnešních problémů za cosi, co jako zlodějina vypadá u pana Železného s Miladou Horákovou (i to jsme si vyslechli), případně vítězství ODS ve svobodných volbách s únorem 1948, jen těžko asi můžeme přijmout do výčtu trápení a utrpěných příkoří hojně zmiňované vyloučení z KSČ. Opravdu, takovou bolest jako Trefulkovi hned dvojím vyloučením ze strany, třeba Horákové nikdy nezpůsobili, že?