V loňském roce uplynulo již devadesát let od okamžiku, kdy se k zákopům francouzské 87. zeměbranecké divize držící pozice severně od městečka Ieper, známějšího pod francouzským pojmenováním Ypres, začala valit oblaka žlutozeleného plynu. První vojáky brzy přepadly neustávající záchvaty dusivého kašle. V následujících dnech zemřelo udušením v důsledku poleptaní plic asi 600 mužů. Byl 22. duben 1915, první světová válka trvala již několik měsíců a právě začala moderní chemická válka.

Přestože v průběhu první světové války i po ní nasadily různé válčící strany otravné plyny ještě mnohokrát, valného výsledku nikdy nedosáhly. Není však možné, aby po nich nyní sáhli teroristé? Pokusila se o to japonská fanatická sekta Óm Šinrikjó 20.března 1995, kdy vypustila na pěti místech tokijského metra sarin. Zasaženo bylo pět až šest tisíc lidí, z nichž 12 zemřelo. Pokud jde o mnohem akceschopnější Al Kajdu, ta již v roce 2001 otevřeně prohlásila, že se pokusí získat radiologické, chemické a biologické zbraně. Televizní stanici CNN pak v roce 2002 dodala krátký snímek, na kterém byli k vidění tří umírající psi, nejspíš otrávení nervově paralytickým jedem. Hrozbu teroristických útoků chemickými zbraněmi musíme rozhodně brát vážně.

Co jsou vlastně chemické zbraně? Jsou to sloučeniny, u nichž využíváme jejich škodlivého chemického působení na lidský organismus. Mohou způsobit udušení (fosgen), poleptání (yperit, lewisit) anebo extrémně jedovaté nervově paralytické látky (sarin, soman, tabun, VX), které rozvrátí přenos nervových vzruchů. Vesměs nejde o plyny, ale o snadno se odpařující kapaliny. Jejich přípravu zvládne zkušený chemik s odpovídajícím vybavením.

Jak by takový chemický útok vedený teroristy mohl vypadat? Způsob, popsaný v prvním odstavci, kdy útočníci prostě vypouštěli jedovatý dým z lahve, se ukázal jako neúčinný a velmi závislý na směru a síle větru již za první světové války. První anglický plynový útok 25. září 1915 u městečka Loos skončil katastrofou, protože vítr se otočil a nahnal chlor do vlastních řad. Později proto bojující strany sáhly po dělostřeleckých a minometných granátech. Ze strany teroristů takový útok sotva přichází v úvahu.

Další možností, jak rozptýlit chemické zbraně, je rozprašovací zařízení vyvinuté v šedesátých letech minulého století, připevněné na letadla či vrtulníky. To již vypadá nadějněji, malý letoun startující ze zapadlého letiště by mohl uniknout pozornosti, proniknout nad centrum města a začít rozprašovat. Problémem však zůstává množství jedovaté látky, kterou musíme vypustit. Pouhý půl miligram sarinu sice spolehlivě zabije každého člověka, musí mu však proniknout do těla, ať už kůží nebo dýcháním. Znamená to, že pokud bychom chtěli zamořit centrum Prahy, tedy asi plochu deseti kilometrů čtverečních, aby každého člověka v této oblasti během pěti minut zasáhla smrtelná dávka, minimální množství nasazeného nervového plynu je 10 tun. Podotýkám, že toto množství je nutné účinně rozptýlit ve formě jemného aerosolu, nikoli třeba vylít z několika cisteren. Tedy zcela mimo možnosti i většího počtu malých letadel.

Nejen, že otravných plynů musíme nasadit velké množství, ale i za mimořádně příznivých povětrnostních podmínek. Vítr by měl vát jen velmi mírný, silný by je příliš rozptýlil. Chemicky jde o poměrně reaktivní látky, protože jejich škodlivost spočívá v tom, že se účastní dějů v živých organismech. Proto je vlhko hydrolyzuje a sluneční svit rozkládá. Za horka se odpaří příliš rychle, za chladu málo. Déšť je spláchne a rozloží. Jako optimální pro nasazení chemických zbraní se jeví příjemný jarní den doprovázený mírným vánkem, s úplně zataženou oblohou, avšak bez jakýchkoli, i jen drobných srážek. O obtížnosti provést účinný chemický útok svědčí události z konce března 1988, kdy irácká armáda opakovaně nasadila yperit i nervově paralytické látky proti zcela nepřipravenému a nechráněnému obyvatelstvu kurdského města Halabža. Z 80.000 obyvatel města bylo 50.000 zasaženo, z nich 5.000 zemřelo. Při vší úctě k nesmyslně zmařeným životům musíme říci, že z vojenského hlediska šlo o naprostý neúspěch.

Zcela nevhodné počasí tak připravilo polské městečko Bolimów o pochybnou čest být místem prvního masového nasazení chemických zbraní a tato meta připadla později Yperu. Dne 1. ledna 1915 vystřílely německé 150 mm houfnice na ruské linie poblíž Bolimówa nedaleko Varšavy 18.000 granátů s náplní 3,5 kg xylylbromidu. Vzhledem k tomu, že na místě panoval silný mráz, krystalky xylylbromidu zůstaly ležet na zemi a Rusové si ani nevšimli, že se stali obětí plynového útoku. Vidíme tedy, že klasicky provedený útok chemickými zbraněmi může teroristická organizace sotva provést dostatečně účinným způsobem.

Čtenářům možná začíná vrtat hlavou, když je vlastně chemický útok pro teroristy neproveditelný, proč o tom tolik hovoříme? Vezmeme-li v úvahu, že útoky Al Kajdy jsou připraveny s velkým citem pro psychologii západního člověka a s notnou dávkou invence, pak bych očekával, že v prvé řadě využijí toho, že lidé se bojí více chemických zbraní než klasických. Jde vlastně o strach z neznámého a neuchopitelného, kdy v zamořeném prostředí po několika nadechnutích člověk padá mrtev k zemi, aniž by si čehokoli povšiml. Útok trhavinou je proti tomu smyslově mnohem uchopitelnější. Z toho důvodu předpokládám, že pokud teroristé podniknou rozsáhlý útok pomocí chemických zbraní, postarají se zároveň, aby se o tom veřejnost okamžitě dozvěděla a vypukla panika. Ta by mohla být hlavním cílem útoku. Představme si třeba přeplněné metro v dopravní špičce, ve kterém skutečně dojde k několika koordinovaným, nevelkým útokům a všichni cestující se o tom dozvědí z šikovně formulovaného hlášení rozhlasu, které bude řízeno teroristy. Samozřejmě může dojít i k akcím menšího rozsahu, které budou podobné již popsanému útoku sekty Óm Šinrikjó, domnívám se však, že počet obětí v tomto případě bude menší než při použití klasické trhaviny.

www.akademon.cz