Před několika dny byl na NP příspěvek Ing. Jiřího Tyce, směnového inženýra Elektrárny Temelín, vysvětlující příčiny a důsledky úniku chladiva z odvzdušňovacího ventilu jednoho ze systémů primárního okruhu. V následující diskusi došlo ke standardní polarizaci na odpůrce jádra, zastánce jádra a střed. Byla i diskutována odbornost a případná zaujatost pana Tyce. Posouzení zaujatosti je čistě individuální a ponechávám je na každém čtenáři. Pokud jde odbornost, tak ta je dána už postavením směnového inženýra. Pro ty, kteří nemají jasnou představu, uvádím. Atomový zákon a jeho prováděcí vyhlášky definují vybrané pracovníky. V našem případě jsou to směnový inženýr, vedoucí reaktorového bloku, vedoucí blokové dozorny, operátor primárního okruhu a operátor sekundárního okruhu. Tito pracovníci přímo řídí provoz elektrárny. Dále definuje provozního fyzika a kontrolního fyzika. Kromě definice zákon rovněž přesně stanoví, jak musí být tito pracovních kvalifikováni. Musí mít předepsané vzdělání a svoji připravenost musí prokázat zkouškou před státní zkušební komisí. Aby ke zkoušce byli připuštěni, musejí absolvovat dvouletou odbornou přípravu a doložit i svoji bezúhonnost, zdravotní a psychický stav. Zkouška má tři části, písemnou, ústní a praktickou na trenažéru. Zkouška má omezenou platnost a musí se po dvou letech opakovat. Při dalších opakováních může být interval prodloužen až na 6 let. Zkouška rozhodně není lehká. Jsem členem státní zkušební komise a zúčastnil jsem se, až ne drobné výjimky, zkoušek prakticky všech vybraných pracovníků obou bloků Temelína. Jejich odbornost mohu potvrdit.

Primární okruh odvádí teplo ohříváním chladiva (voda s kyselinou boritou) do parogenerátorů. V nich předává teplo vodě sekundárního okruhu a vyrábí se pára pro turbinu. Koncentrace kyseliny borité se v průběhu provozu mění. Změny jsou krátkodobé pro kompenzaci rozložení neutronového toku po výšce aktivní zóny (tím se zabraňuje lokálnímu přehřátí palivových souborů) a dlouhodobé, kterými se kompenzuje vyhořívání uranu 235 v palivu. Z paliva se rovněž odstraňují nečistoty (pozor, to je technický termín pro korozní produkty, nejedná se o špínu) a plyny vznikající rozkladem vody působením radioaktivního záření. Zajištění jaderné bezpečnosti, to je podle Atomového zákona „stav a schopnost zařízení a obsluhujícího personálu zabránit vzniku nekontrolované štěpné reakce a úniku ionizujícího záření a radioaktivních látek do okolí a omezovat následky havárií“, vyžaduje existenci několika systémů odvodu tepla z aktivní zóny reaktoru v případech, že primární okruh tuto funkci neplní. Jak je vidět, jedná se o komplikovaný systém potrubí, čerpadel, výměníků a armatur. Pro správnou funkci musí být tento systém před uvedením do provozu odvzdušněn. A na jednom z těchto pomocných systémů byla ta neuzavřená odvzdušňovací armatura o světlosti cca 20mm, kterou uniklo chladivo. Únik chladiva je projektem předpokládán, žádné technické zařízení nemůže pracovat bez poruchy, ale právě pro splnění požadavků jaderné bezpečnosti se musí projekt umět i s takovými případy vypořádat. Proto jsou zařízení, kde se dá výskyt závady předpokládat, v uzavřených kobkách s nepropustnou podlahou (plech z nerezavějící oceli), s podlahovými vpuštěni (kanálky), svedenými do sběrných jímek. Odtud jdou úniky k přepracování a voda a kyselina boritá se vracejí zpět do technologického procesu. Odloučené nečistoty se zpracovávají jako odpad, případně radioaktivní odpad.

K únik došlo po naplnění systému. Jednalo se o odvzdušňovací ventil. Dokonalost odvzdušnění se kontroluje právě tím, že z ventilu už neuniká, ale vytéká chladivo. Problém byl v tom, že pak nebyl ventil uzavřen. To, že něco není v pořádku (v tomto případě že uniká chladivo), detekoval další systém měření hladiny ve sběrné jímce. Po indikaci zvýšení hladiny byla závada identifikována a odstraněna. Z uvedeného je vidět, že vše se odehrálo v rámci předvídaném projektem a že zařízení vzniklou situaci detekovalo a byl přijata adekvátní opatření. Otázkou zůstává, proč ventil nebyl včas uzavřen. Mně osobně by v případě, že mám uzavřít otevřenou armaturu nestačilo, že s ní nejde pohnout ve směru uzavírání, a zkusil bych jestli nejde otevřít. Druhou otázkou je, proč nebyla armatura zkontrolována, když údajně už její otevírání vyžadovalo nadměrné úsilí.

Ke druhé poruše. Mediálně to probíhalo zhruba stejně. Např. na NP tuto událost komentoval Bohumil Doležal 9. března. Oceňuji jeho konstatování“ pokud tomu dobře rozumím, tak ….“. Bohužel tomu dobře nerozumí, a není sám. Pro takovéto případy mne vždy moji pedagogové a starší kolegové učili jedné vynikající zásadě: “Když nevím, tak se zeptám.“ Řada diskutujících zřejmě neměla tak dobré učitele, a tak se neptá, ale zcela bezostyšně se k věci vyjadřuje

Co se tedy stalo. Pan Doležal píše „V Temelíně došlo k další poruše. Je, pokud tomu dobře rozumím, stejného typu jako ta, která rozpálila do běla rakouského kancléře.“ Za prvé, nejednalo se o poruchu, ale o průběh zkoušky, která má výskytu poruchy zabránit. Za druhé, jak už z předcházející věty vyplývá, nebyla to událost stejného typu jako předešlá. Rozpalující do běla rakouského kancléře.

Oč tedy šlo. V předcházejícím textu jsme si vysvětlili, co je primární okruh a co pomocné systémy. Tyto pomocné systémy jsou od primárního okruhu oddělitelné systémem armatur. Neoddělitelná část primáru, tj reaktor, cirkulační čerpadla a parogenerátory, kromě toho, že odvádějí z aktivní zóny teplo, slouží zároveň jako druhá bariéra zamezující úniku radioaktivních materiálů (zde štěpných produktů) do okolí. Je to jeden z požadavků zajištění jaderné bezpečnosti, vzpomínáte? (První bariérou je pokrytí palivových proutků, třetí ochranná obálka, kontejnment.) Aby primární okruh byl skutečně tou neprostupnou bariérou, musí být těsný. Během odstávky pro výměnu paliva se otevírá reaktor a při opravářských pracích i hlavní cirkulační čerpadla a parogenerátory. Po skončení všech prací se musí těsnost vyzkoušet a prokázat. Téměř všichni to známe z ústředního topení, kde se po montáži také dělá tlaková zkouška. Na reaktoru a primárním okruhu se tyto zkoušky dělají za studena se sníženým tlakem a pak za teploty cca 260°C s tlakem dokonce mírně převyšujícím provozní tlak 15,6 MPa. Při studené zkoušce byla zjištěna netěsnost na nátrubku pro pohon řídících tyčí, který je na víku tlakové nádoby. Netěsnost se dá zjistit jedině tím, že v místě jejího výskytu uniká médium, v tomto případě chladivo. Nešlo tedy o poruchu, ale o zjištění nedostatku při montáži. Zase se nabízí otázka, jak brzy mohl být únik detekován a kolik chladiva muselo uniknout. Ale pokud by únik nebyl detekován, mohl by vést k poruše provozu. Rozhodně nešlo o bezpečnostní závadu, jak konstatovala předsedkyně Státního úřadu pro jadernou bezpečnost. Plně s ní souhlasím v tom, že v obou případech mělo být zjištění úniku rychlejší.