Zdeněk Lukeš vidí problém „vydání“ vily Tugendhat velmi jednoznačně a v tomto smyslu se i vyjadřuje, naposledy k části mé polemiky s Bohumilem Doležalem v příspěvku TUGENDHAT: Ještě ke sporu Doležal vs. Zlatuška. Známý popularizátor architektury a její historie se, bohužel, v tomto případě vyjadřuje tak trochu jako Rádio Jerevan. Ve vile není bronzový odlitek, ale nepříliš kvalitně vypracovaná sádrová (patrně) kopie pouze natřená bronzovou barvou (pan architekt mohl vyfotit i umělohmotné podlahy a stejně argumentovat, že jejich výměna za přírodní linoleum je zbytečná). Jako syn sochařů sice postřehl, že autor může pořídit pět číslovaných odlitků, které platí za originály, nechává však stranou, že je může vytvořit jen a pouze autor nebo někdo pod jeho vedením, ale díky tomu, že Lehmbruck je – jak známo - již drahnou dobu po smrti, byla tato možnost nenávratně využita před stoletím. Originál také nebyl (ani „údajně“, jak píše Z. Lukeš) v sádře, nýbrž se jednalo o umělý kámen (na fotografii se takový výdusek opravdu sádře může podobat). Odlitky plastiky s hodnotou originálu rodina určitě prodávat nemůže (rodiče pana Lukeše tak zacházeli s odlitky vlastních plastik, nikoli plastik, které si od jiného autora koupili), po prodeji plastiky nejspíš nezhotoví ani její kopie. Naprosto navíc není vyloučeno, že by ve skutečném prostoru nemohl být instalován dostatečně zabezpečený originál. Nač by jinak byly plánovány skoro čtyři miliony na zabezpečovací zařízení? Ve světě je řada galerií i prostorů, kdy jsou stejně cenné sochy vystaveny a přitom jsou v bezpečí. Je to otázka techniky, ale i taktu a výcviku personálu.

Je samozřejmě pravda, že Tugendhatovi měli právo svou plastiku prodat, stejně jako by měli právo udělat cokoli s vilou, pokud by ji měli ve vlastnictví. Problém je, že vilu ve vlastnictví nemají, i to, že jejich nárok na ni je nadmíru sporný. Brněnské zastupitelstvo se rozhodlo dát možnost odsunout tuto spornost stranou a otevřelo zadáním přípravy (zatím nic víc) převodu na stát možnost nalézt legální cestu, jak cestu k navrácení realizovat. Po rocích prodlených lhůt i létech projevování důvěry a úcty k této rodině vyšlo Brno žadatelům bezprecedentně vstříc. Nutno povážit, že šlo o výjimku všech výjimek. Učinilo tak pod dojmem manifestovaného zájmu sester Tugendhatových o věrnou restauraci vily a s přesvědčením o souladu úmyslů s činy, které mají následovat. Prodej Lehmbruckova Torza diskvalifikuje tento předpoklad. Rodina Tugendhatova měla samozřejmě právo Torzo prodat, zbavila se však možnosti, aby deklarace úmyslu o věrné rekonstrukci vily do původního stavu mohly být brány vážně (jako pravdivé). Torzo bylo součástí Miesova návrhu vily, nikoli incidencí v jeho interiéru, kterou lze ve finanční nouzi prodat bez toho, aby možnost skutečně kvalitního návratu do původního stavu nepřišla vniveč. To, jestli mělo nebo nemělo město 61 let času, aby Torzo nechalo zapsat mezi kulturní památky (u galerijních sbírek něco takového přitom není potřebné), není podstatné pro konstatování skutečnosti, že rodina prodejem demonstrovala, jak to s deklarovaným úmyslem věrné rekonstrukce vily skutečně myslí. Nechávám stranou další zavádějící nepřesnost v údajích, se kterými Z. Lukeš tak suverénně žongluje – socha byla náhodně objevena sice v galerii ale mimo sbírky až v roce 1984 a žádných 61 let k dispozici nebylo.

Z. Lukeš před časem uveřejnil v Lidových novinách (Ostudná kauza vily Tugendhat, LN 12.1., NP 13.1. – pozn. red.) svou apologetiku oprávněnosti žádosti o vydání jako uměleckého díla. Již tenkrát se pustil do značně zavádějícího výkladu. Žádost Mgr. Augustina Kohoutka, který Tugendhatovy v této věci zastupuje, vychází z § 3 zákona č. 212/2000 Sb., o zmírnění některých majetkových křivd, který se týká uměleckých děl. A. Kohoutek i Z. Lukeš argumentují tím, že architektura vily musí být uměleckým dílem a že vila proto není jen nemovitostí, u které by možnost vydání na základě žádost datované 27. prosince 2006 již neexistovala, nýbrž uměleckým dílem, u kterého lhůta pro žádost o vydání uplynula až 31. prosince 2006. Vila je sice uměleckým dílem, o tom není sporu, ale uměleckým dílem speciálním, čili architekturou. Proto se jen zřídka mluví o stavbách jako o umění, protože slovo architektura jejich uměleckost pokrývá daleko vhodněji. Zcela nepřijatelné je to ale pro právní jazyk, protože vila, i když je „uměním“, a to velkým uměním, je zároveň stavbou a nemovitostí, kteréžto podléhají – jak známo – jinému režimu, než ostatní, volné, čili mobilní předměty. Zákonodárce naprosto jistě nestanovil zákonem č. 212/2000 Sb. režim pro nemovitosti. Fakt, že se toto ustanovení zákona vztahuje na „umělecké předměty“ lze jednoznačně nalézt ve vystoupení Pavla Rychetského při odůvodňování přijímaných změn návrhu zákona v Poslanecké sněmovně 19. května 2000. Z povahy těchto děl jako předmětů movitých, pak vychází také motivace prodloužení lhůty, kterou A. Kohoutek pro podání žádosti evidentně scestně použil. Stačí se podívat na odůvodnění, které Pavel Rychetský 14. února 2002 k potřebě prodlouženého termínu uvedl: „Všichni víme, že ve skutečnosti jde o umělecké předměty, které se dostaly různými cestami do státních sbírek. Přitom vlastně patřily v 99 % našim spoluobčanům, většinou židovské příslušnosti, kteří byli transportováni do vyhlazovacích táborů během druhé světové války. Ministerstvo kultury mezitím provedlo úplnou lustraci všech státních sbírek ať už v Národní, nebo v jiných státních galeriích, zámcích nebo muzeích a zveřejnilo na internetové stránce celkem asi 7,5 tisíce takových uměleckých předmětů. Bohužel, skutečnost je velice trpká. Většina vlastníků těchto uměleckých předmětů, jejich manželů, manželek, dětí a potomků se nedožila. Ze 7,5 tisíce zveřejněných uměleckých předmětů byl k dnešnímu dni za rok a půl účinnosti zákona vydán jeden - slovy jeden. Dále jsou podány dvě konkrétní žádosti, které jsou v jednání. Dále jsou v jednání dvě větší kolekce - Federerova sbírka z Galerie výtvarných umění v Ostravě a tzv. Feldmanova sbírka z Moravské galerie v Brně. Feldmanova sbírka patrně bude v nejbližší době vydána, zatímco pokud se týče druhého případu, tam je věc komplikována ještě narovnáním mezi bývalou ČSSR a Kanadou v 70. letech, kde už k odškodnění došlo. Znamená to, že přes veškerou snahu se většinou nenaleznou ani původní vlastníci, ani jejich potomci.“

Úmysl zákonodárců a konkrétní podoba platných zákonů by samozřejmě nemusela nijak zpochybňovat morální nárok Tugendhatů na vrácení vily. Překrucovat zákon týkající se vydávání uměleckých děl by však v tomto případě mělo být zcela zbytečné. Vila Tugendhat neležela v galerijním archivu a nebylo ji potřeba nijak komplikovaně dohledávat. Úmysl přihlásit se o rodinné dědictví zde v té době evidentně nebyl – což mohou dosvědčit dřívější brněnští primátoři (vesměs z ODS), kteří také členy rodiny k akcím spojených s vilou pravidelně zvali, včetně účasti na vyhlášení vily památkou UNESCO. Tehdy, ani v letech kolem, by přitom nebylo bývalo potřeba překrucovat smysl paragrafů v zákonech. Od listopadu 1989 uplynulo šestnáct let. Je známo, že rodina zvažovala žádost o vydání již na přelomu tisíciletí, ale rozhodla o vilu nepožádat. Ernst Tugendhat, který v roce 2002 přebíral čestné občanství města Brna, se dokonce zmínil, že by žádat o vydání vily bylo pošetilé, neb je to nezměrná starost. V rozhovoru pro brněnskou část MFDnes („K vile mám lhostejný vztah, říká Ernst Tugendhat“, MFDnes Brno, 23.1.2002) si na neustálé spojování s vilou stěžuje a ke svému vztahu k domu svých rodičů říká: „Kdyby bylo stavení za války nějak poškozeno, nijak by mě to nepoznamenalo.“

Město bylo nesporně celých šestnáct let po roce 1989 (doby nacistické či koministické totality samozřejmě do těchto úvah nepočítám) v dobré víře, že Tugendhatovi o vilu nestojí, když při řadě příležitostí rodina neprojevila sebemenší zájem a jejich odmítavý postoj přetrvával navzdory tomu, že je k žádosti o vydání řada lidí přemlouvala. Právní i morální nároky od počátků civilizace netrvají neomezeně dlouho. To je fakt, který musí respektovat také volení správci. Vlastnictví je dnes zavazuje, i když by byli v jednodušší situaci, kdyby tomu bylo jinak. Pokoušet se po letech marně uplynulých po roce 1990 operovat morálním nárokem není bez problémů. Na straně majetkového nároku města totiž dnes nestojí někdejší nacistická krádež, ale institut vydržení, který v § 134 Občanského zákoníku u nemovitého majetku předpokládá desetiletou lhůtu pro jeho uplatnění (u movitých děl se jedná o tři roky – také proto byl důležitý zákon č. 212/2000 Sb., který u sbírkových předmětů tuto lhůtu prodloužil).

Vydržení patří k vlastnictví. Najdeme ho jako důležité téma např. v Talmudu, Kapitola X. Právo, B) Občanské právo § VIII. Držba a X. Vydržení. Samozřejmě je také přítomno v římském právu (to mělo dva pojmové znaky držby: corporalis possessio - fyzické ovládání věci a animus possidendi - vůle držitele mít věc pro sebe a nakládat s ní jako s věcí vlastní, a chápalo držbu jako stav faktický i právní; k souladu dlouhodobého faktického stavu s právem složil pojem usucapio - vydržení, neboli nabytí práva k držení věci při splnění jistých podmínek, z nichž nejdůležitější a k našemu případu relevantní jsou dvě podmínky ze starého římského usus auctoritas: podmínka bona fides, držby v dobré víře, že tím není jinému způsobena škoda, a podmínka tempus, tedy doby, po kterou se tak dělo). Středověké deskové a nakonec později i nedeskové majetky nevznikaly jinak než vydržením.

Institut vydržení v našich krajích od vyhlášení Všeobecného občanského zákoníku roku 1811 neexistoval jen za komunismu v období mezi mezi přijetím občanského zákoníku z roku 1964 do jeho novely zákonem č. 131/1982 Sb. Komunističtí legislativci v roce 1964 vydržení zamítli jako neoprávněné obohacování neslučitelné se zákazem obohacování se „na úkor společnosti“. Soudružka Litvajová tehdy v Národním shromáždění zrušení institutu vydržení odůvodňovala takto: „Nový občiansky zákonník v § 451 a ďaľších formuluje ako novú vec postihnutie každého, kto akýmkoľvek spôsobom na úkor spoločnosti alebo spoluobčanov sa obohatí. Táto inštitúcia nahradzuje predchádzajúce obohatenie, ktoré svojim obsahom a rozsahom bolo príliš úzske a nemohlo postihnúť všetky prípady, ktoré to vyžadovali. § 458 hovorí jasne, že čo bolo neoprávnene získané, musí byť vrátené tomu, kto bol poškodený.“ Naivní představa Z. Lukeše o tom, že Tugendhatům po 17 letech bez potřebných oprav bez jakýchkoli pochyb trvá jejich nárok (morální nebo právní) na vrácení vily je bohužel hodně podobná tomuto pohledu vzešlému z někdejšího předvoje naší dělnické třídy, rolníků a pracující inteligence. Pomíjí elementární atribut vzniku vlastnictví, který je součástí tradičních teorií práva a práv. Z. Lukeš tohle vše opomíjí – jeho rádobyodborný pohled na problém vlastnictví vily se podobá rozhodování o vlastnictví Svatovítské katedrály podle SMS ankety Radiožurnálu, kterou jsem dnes odpoledne náhodou zaslechl: Na otázku, zda má církev katedrálu vydat státu, odpovídali posluchači v poměru 2:1 kladně (a nepochybuji o tom, že rozsudky soudů v této věci nečetl žádný z hlasujících).

Explicitně připomínám římskou zásadu „Mala fides superveniens non nocet“, že podmínka jednání bona fides je podmínkou vztahující se k průběhu vydržení a případný původní vlastník si svůj postoj nemůže po uplynutí vydržovací lhůty jen tak rozmyslet, když – řečeno se Z. Lukešem – ztratí trpělivost nebo – řečeno s jinými – přijde na to, že by mohl své někdejší vlastnictví zpeněžit, kdyby nebývalo přešlo na jiného. Výslovně zdůrazňuji, že neobstojí případná námitka, že je špatné, že český Občanský zákoník na rozdíl od Římského práva umožňuje i vydržení věci kradené – rodina Tugendhatova po roce 1989 dobře věděla, co se s vilou děje, a město ani jeho správci po celé toto období (a nebyli to komunisté, ani nacisté - po celou tuto dobu měla primátora i většinu v městské radě ODS) neměli žádný důvod pro domněnku, že by jejich nabytí vily i další držba byla v konfliktu s úmysly potomků někdejších vlastníků.

Samostanou smutnou kapitolou jsou peripetie postupu rekonstrukce. Zrušené výběrové řízení, o kterém píše v článku v LN Z. Lukeš, se týkalo výběru zhotovitele podle podkladů, u kterých autoři přiznali výrazné nahodnocení uvažovaných částek a potřebných prací. „Pokažené výběrové řízení“, o kterém se zmiňuje v NP 5. 3., je výsledkem pochybných machinací konkrétního pracovníka investičního odboru, stejně jako toho, že minulá Rada města Brna (většinu v ní měla ODS, která je dnes nejhalasnějším proponentem okamžitého předání vily Tugendhatům) při svém rozhodování i tehdejší brněnský primátor Svoboda při následném podpisu smlouvy ignorovali upozornění člena komise z ČKA pro posouzení nabídky na zpracování projektové dokumentace, který jim v dopise 24. února 2004 uvedl konkrétní kvalifikační nedostatky vítězného uchazeče. Tyto nedostatky posléze vedly k pravomocnému soudnímu verdiktu, který vítězství architektů, o kterých Z. Lukeš ještě letos v lednu tvrdil, že mají dostat za svou práci zaplaceno, prohlásil za odporující zákonu. Zde je reálná naděje, že se osoby odpovědné za tento stav podaří jasně identifikovat a škodu jimi způsobenou napravit, podrobnější popis by však přesahuje možnosti tohoto článku.

Odmítavý postoj k vydání nestaví na „trapných výmluvách typu prodej sochy“, ale na odpovědnosti městských radních za majetek města. Žádost o vydání z konce roku 2006 není žádostí, která by se týkala nápravy křivd z období Šoa, protože ti, jichž by se tyto křivdy měly týkat, by byli bývali v době uplynulé po roce 1989 mluvit i jednat jinak.

člen Rady města Brna a senátor (místopředseda ústavně-právního výboru)