Víkendový kongres ODS je nepochybně po červnových volbách do PS nejvýznamnější politickou událostí tohoto roku. Nejsilnější česká politická strana rozhodovala o tom, jak ovlivní život naší země v příštích čtyřech letech. Výsledek je, jak se dalo očekávat, skličující. Pamětníkům se nikoli náhodou vybaví politická atmosféra podzimu 1968. Paralela je volná, následky nebudou – doufejme – tak dlouhodobé a tak kruté jako tenkrát; ale jistá podobnost tu je.

ODS není strana příliš vábná. Je to však v současné době jediná reálná politická síla, která se může postavit proti bloku komunistů a postkomunistické ČSSD. A hrálo se o to, zda odolá volání po „historickém kompromisu“ s Paroubkovými sociálními demokraty. Na kongresu k němu vyzýval její zakladatel, prezident Klaus. Brojil proti „kontraproduktivní polaritě celé společnosti“, kdy je „každý kompromis vydáván za zbabělost a rozumnost je postavena do role zrádce“. Ve skutečnosti bývá v Česku nebezpečí spíš opačné: společnost je sjednocena, farmáři a čuňata sedí družně za jedním stolem, kritici jsou za zrádce a kapitulanti se drze vydávají za zachránce národa. Naše národní dějiny probíhají v jakýchsi cyklech: na počátku bývá malý zázrak (říjen 1918, listopad 1989) a pak pomalý sesuv, v němž vychází najevo neschopnost udržet a rozmnožit to, čeho se nám tak trochu nezaslouženě dostalo. Obávám se, že právě skončený kongres občanských demokratů je jednou z klíčových událostí takového sesuvu.

Topolánek

Předseda strany hovořil v pompézním úvodním proslovu o „týmu vítězství“. Předpokládá, že o tom v jednacím sále nikdo kromě přítomných novinářů nepochybuje. Prskání na novináře patří k folklóru české politické scény. A pan Topolánek se často projevuje jako nepodařený klon Jiřího Paroubka. Nevím tudíž, zda platí sebevědomé: „podařilo se nám postupně zbavit oné nezasloužené nálepky arogantní a agresivní strany“ – možná že jde – po Klausovi - jen o sestup do nižší cenové skupiny. Pokud se týče vítězství, vyhrál sice předseda ODS všechny volby, ovšem v těch nejdůležitějších, do Poslanecké sněmovny, utrpěl vítězství Pyrrhovo, protože se nepromítlo do počtu mandátů. Naopak, ODS udržela plichtu jen s odřenýma ušima.

Předsedovo heslo je „kapitalismus a svoboda“ (jakási obměna slavného liberté, égalité, fraternité). Voliči ODS (často ji volili z nezbytí, nikdo jiný, důvěryhodnější není po ruce) by se byli spokojili s tím, kdyby se ODS bylo podařilo zastavit plíživou degeneraci naší svobody, nastartovanou Paroubkem, nikoli Grossem nebo Špidlou (etatizace, monopolizace, nemravné plány na omezování svobody projevu).

Základní tón projevu je: ODS si rozvracet nedáme! Předseda mluví o „nervozitě, hysterii, nihilismu“, které stranu ohrožují. „Nesmíme hazardovat, nesmíme připustit ani to nejmenší riziko, že se komunisté dostanou přímo či nepřímo k moci“ (proboha, jak ten člověk chce dělat politiku bez rizika), „musíme zabránit návratu komunistů k moci“. Jde o politiku odvracení nedozírných následků. Během odvracení nedozírných následků se nedozírné následky poznenáhlu dostavují. Normální politická strana by měla v první řadě něco dělat, a ne něco odvracet.

Panu předsedovi není cizí ani demagogie: „Každý, kdo dnes vystoupí s návrhem na předčasné volby v roce 2007, tak by měl okamžitě vysvětlit, jak k nim dojde, kde sežene těch 101, resp. 120 hlasů v PS a zda vůbec četl Ústavu.“ Pan Topolánek velmi dobře ví, že nejjednodušší cestou k mimořádným volbám je teď cesta zbývajících dvou pokusů o sestavení vlády, druhý má on, a k tomu, aby likvidoval třetí, mu stačí hlasů maximálně sto: ty nominálně má. Jenomže ve vedení ODS se zřejmě rádi navzájem straší: úsilí o třetí pokus je prý naivní, protože “kdo získá možnost sestavovat vládu ve třetím pokuse, ten ji taky díky strachu poslanců o vlastní existenci sestaví.“ Je málo povzbudivé, že pan předseda považuje své kolegy z PS za takový dobytek. Ve skutečnosti, pokud se pravostředé strany dokážou domluvit, neměl by pro ně být problém Paroubkovu vládu ve třetím pokuse zabít. A pokud by se to náhodou nepodařilo, tak co? Paroubkova vláda bude slabá, bude stát na podpoře několika lidí, jimiž bude veřejnost právem pohrdat. Pokud se pokusí nahradit nedostatek politických prostředků mocenskými, bude záležet na veřejnosti a na opozici, zda si to nechá líbit. Předseda říká: „Já rozhodně nechci vést ODS po úspěšných volbách do opozice.“ Pokud by na to došlo, bylo by slušné, kdyby se tomu nebezpečí vyhnul včasnou demisí: protože se na neblahém vývoji přes všechna slavná vítězství podepsal: kdo se to vykašlal na projekt trojkoalice a místo toho se vrhl do Paroubkovy smrtící náruče?

Projev končí vzletně: „Obci starosti své osobní podrob.“ Zde se zdržíme jedovatých poznámek na téma soukromého života pana předsedy a jeho peripetií v době bezprostředně před volbami a omezíme se na konstatování, že zásada obecně vzato není liberální, nýbrž nestydatě kolektivistická, s lehkým černorudým přídechem. Obec je pro občany, a ne občané pro obec. To věděl už Karel Havlíček.

Miroslava Němcová

Vedení ODS vědělo o nespokojenosti odéesáckého plebsu s její kapitulantskou politikou, zaštiťovanou svéráznou teorií o „zadržování komunismu“. Místopředsedové strany se tématu (který Topolánek sám nechtě učinil tématem ústředním, a kdyby to nebyl udělal on, udělali by to jiní) většinou úplně vyhnuli. Ten nejšikovnější, primátor Bém, přišel s mimořádně vyčůranou formulací: „Pokud mezi demokratickými politickými subjekty nalezneme porozumění pro udržení základní programové linie ODS a nezpronevěříme se svým zásadám, nechť se stanou našimi politickými partnery. Pokud nikoliv, neváhejme a pojďme si pro další a silnější mandát v předčasných volbách, a to tak brzy, jak jen to půjde.“ To je návod na vydírání Paroubka třetím pokusem, k němuž ovšem navrhovatele dovedl strach před Paroubkovým vydíráním třetím pokusem. Východisko je nasnadě: vždycky se dá nějak dokázat (nebo aspoň okecat), že jsme porozumění vlastně nalezli a zásadám se nezpronevěřili.

Jakousi výjimku učinila (teď už bývalá) místopředsedkyně Němcová. A to v tom smyslu, že se k problému postavila tak říkajíc čelně. Mluvila vlastně jen o něm. Řekla delegátům, že si strana musí zachovat politickou věrohodnost vůči voličům a že Paroubek mnohokrát prokázal, jak nevěrohodný je partner. Jeho zásady jsou se zásadami ODS neslučitelné. „Možnost předčasných voleb a víra v to, že ODS ji neopustila, tvořila osu důvěry mezi námi a veřejností.“ Paroubkova vláda s komunisty je podle ní málo pravděpodobná, přestože jí neustále hrozí. „Kde vezme další hlasy?“ V přeběhlíky Němcová příliš nevěří.

Podstatná pasáž projevu v písemné podobě zněla: „Nejčistším řešením jsou pro nás předčasné volby na jaře příštího roku. Je to termín málo reálný, ale ne nemožný. Je to ústavní cesta, tři jmenování a tři neúspěchy v Poslanecké sněmovně. Je třeba vidět riziko této varianty; zablokovaná sněmovna, ústavní krize, riziko nástupu komunistů. Připouštím, že je možné se bavit i o ústupku, pokud jde o termín voleb, ale znamená to jasné rozhodnutí o typu vlády, která k nim povede. Nesmí to být v žádném případě vláda, která setře rozdíly mezi ČSSD a ODS.“ V závěru, jak vidno, dělá paní Němcová jakýsi úkrok k Bémově formulaci. Pak ale uzavírá: „Nenastane konec světa, nepřistoupíme-li na jednu, vnucovanou variantu.“

V mluvené verzi projevu (a mluvená verze platí) udělala místopředsedkyně ODS bohužel dva dost podstatné ústupky: velmi zrelativizovala smysluplnost třetího pokusu a na závěr přidala odstavec, v němž prakticky zopakovala Bémovu formulaci. Tím vyznění svého projevu velmi oslabila. Problém je nejspíš v tom, že odpůrci „vlády národního porozumění“, nebo jak se to jmenuje, se nedokázali mezi sebou domluvit a společně čelit tlaku těch, co ji prosazují. Neštěstí takovýchto ústupků spočívá v tom, že vám je v budoucnu kdykoli otlučou o hlavu jak ti, kteří si je vynutili, tak ti, kterým už tenkrát (právem) nešly pod fousy. Nechci však paní Němcovou nadměrně kritizovat, měla to velmi těžké.

Disidenti

Z pléna pak zazněla zcela zásadní kritika spolupráce s ČSSD. Přišli s ní řadoví delegáti (Milan Strakoš, Milan Franc) i renomovaní představitelé strany (poslanec Jan Klas, senátor Kubera). Strakoš seznámil přítomné s prohlášením skupiny asi 300 členů ODS (navazujícím na otevřený dopis, který jsme zde uveřejnili). Protestuje proti dohodě s Paroubkovou ČSSD a vyzývá k politické odvaze, již je třeba projevit tím, že ODS připustí třetí, Paroubkův pokus o sestavení vlády. Čestná prohra něco váží a je lepší než zpatlané vítězství. Odvaha se do budoucna vyplatí a zhodnotí se v příštích volbách. Bez odvážných rozhodnutí nelze u nás odstranit resty komunismu. Prohlášení ústí do návrhu, aby vedení ODS jednalo o volbách v roce 2007. Strakoš dále navrhl, aby se na kongresu nevolilo nové vedení ODS, ale aby se jen nynějšímu prodloužilo funkční období do doby po předčasných volbách, nejpozději ovšem do června 2007. Tento poslední návrh byl velmi racionální.

Poslanec Klas upozorňoval na to, že být u moci za každou cenu je velmi riskantní. Paroubek potřebuje oddechový čas a vedení ODS mu ho chce z neznámých důvodů poskytnout. Varoval před něčím podobným, jako bylo Kalouskovo „salto mortale“ a citoval jednoho z místopředsedů ODS, který měl na regionálním sněmu středočeské organizace ODS říci: „Jakákoli koalice s ČSSD je zradou na našich voličích, proto se nebojme ani třetího pokusu, ten totiž ukáže, ´kdo je kdo´.“ Vyslovil se jednoznačně proti vytvoření „mikulášské vlády“ a vyjádřil přesvědčení, že není třeba se hystericky bát dalšího pobytu v opozici.

Problém této opozice proti Topolánkově koncepci byl v tom, že si nechali vnutit dvě teze (nebo se jim aspoň dost energicky nebránili): za prvé, že jde o problém zásadovosti a morálky, a za druhé, že to, s čím přicházejí, je v podstatě odchod do opozice. Přitom spolupráce s Paroubkem je pro ODS především nešikovná: ve vládě, kterou si vydupali, ponesou odpovědnost, přičemž ČSSD bude pečovat o to, aby toho moc nemohli udělat, a zároveň se k vládě (v níž bude hrát druhé housle) postaví tak, že expředseda KDU-ČSL Kalousek bude ve srovnání s ní vzorem loajality. Kromě toho, realisticky vzato, vůbec není předem jasné, že by Paroubek v třetím pokuse uspěl. Je daleko pravděpodobnější, že neuspěje. Ale i kdyby se mu to podařilo, vznikla by vláda s velmi slabou důvěrou veřejnosti, a pokud by se svou slabost po komunisticku pokusila vyvážit mocenskými opatřeními, narazila by na odpor veřejnosti: jak velký by to byl odpor, by bylo mj. věcí parlamentní opozice. ODS příliš často strašila veřejnost „návratem totality“, až tomu sama uvěřila. Je to nesmysl, pohled na svět černými brýlemi. Dělat politiku by bylo o něco těžší a riskantnější. Nic víc.

V rámci ODS se poprvé projevila v důležité politické otázce názorová pluralita (v minulosti se taková situace řešila např. „sarajevským atentátem“). K tomu, aby se v rámci politické strany uplatňovala názorová pluralita, je zapotřebí jednak organizačních a technických předpokladů a jednak jakýchsi návyků, které zastáncům různých názorů umožní spolu komunikovat, takže „jinak smýšlející“ se mohou uplatnit jinak, než jako chaotická změť nadšenců. Např. pan Milan Franc svým poněkud chruščovovsky laděným vystoupením věci příliš nepomohl. Publikum nadšeně tleská, ale jen na tom potlesku se nedá nic postavit.

Hasiči

Jejich vystoupení dělá dojem organizovanosti. Na tom není nic špatného, naopak. Chybou jejich oponentů byl nedostatek organizovanosti. Politická iniciativa má být organizovaná. Uplatnila se známá jména, např. předseda pražského regionálního sdružení Bürgermeister, ministr Říman, poslanec Beneš, senátor Oberfalzer . Pan Bürgermeister kladl důraz na slib ODS, že zabrání vládě Paroubka s komunisty. Nepůsobí ovšem příliš přesvědčivě, když zábrana spočívá v tom, že komunistické místo zasednou sami. Nepochybně proto (známe ten argument), aby se tam neusalašil někdo ještě horší. Říká se tomu u nás tradičně „držení pozic“. Přitom pak člověk musí dělat leccos z toho, co by měl správně dělat ten horší, jemuž to místo původně patřilo. Komunistům se nelze ubránit zadnicemi. O standardním strašení tím, že se strana octne v opozici, jsme se už zmínili: nikde není dáno, že cesta třetího pokusu vede do opozice, ale jsou případy, kdy je nejen morálnější, ale i šikovnější být v opozici.

Senátor Oberfalzer se odpoutal natolik, že hned vyjmenoval tři lidovecké odpadlíky, kteří dají svůj hlas Paroubkově vládě. Tento způsob věštění považuji vůči jmenovaným za natolik neslušný, že mi to brání zopakovat jejich jména. Taky se nemá přehánět: „Středopravicové strany dostaly o dvě stě tisíc hlasů víc než levicové. Ta společnost od nás očekává, že důvěru, kterou nám dala, proměníme přinejmenším v zastavení socialismu a komunismu, který pomalu začal být budován v érách posledních socialistických vlád.“ Přitom výpověď o vůli občanů je pouhá řečnická finta a opravdu znepokojivou politiku začala dělat až Paroubkova vláda, přičemž i v jejím případě bych se rozpakoval použít přímo slovo komunismus. „Čím větší kompromis musíme udělat, tím kratší dobu si můžeme dovolit v takové vládě strávit.“ Ale co je mírou velikosti kompromisu a délky vládnutí? Příspěvek pana senátora patří do učebnice politické demagogie.

Je skoro neuvěřitelné, co si někteří lidé ve víru vzrušené debaty dokážou vymyslit. Ministr Říman cituje Šimona Perese: „Politici nemají hledat spravedlnost, politici mají za úkol zajistit, aby lidé mohli klidně žít.“ Je pozoruhodné, že se dosti militantní představitel ODS dovolává sociálního demokrata. Nemusel ostatně chodit tak daleko, podobný citát by se dal bez problémů najít u dr. Husáka (jen místo „lidé“ by tam asi stálo „lid“). Desauvovat zásadní postoje za „nerealistické a salonní“ bývá zvykem ve vypjatých dobách: ve srovnání s Chamberlainem se mohl Churchill na konci třicátých let minulého století jevit jako nerealistický a salonní politik. Příliš mnoho realismu často vede k docela nerealistickým koncům. Pan ministr odlišuje spravedlnost „individuální“ (proti té nic nemá) a „ideologickou, společenskou, třídní, skupinovou“, která je v zásadě vadná. A co takhle spravedlnost národní? Pokud ji pan ministr Říman, proslulý svými šovinistickými postoji, jen tak odmítá, je to slovo do pranice. A vůbec: mají snad vztahy mezi skupinami být postaveny na nějakém jiném základě než na spravedlnosti? A na jakém? A proč? Problém by se nejspíš vyřešil, kdyby obyvatelstvo zeměkoule představovalo jednu jedinou skupinu. Co by ale dělala ODS, které už pokusy o větší integraci EU způsobují záchvaty ideologické nevolnosti? Pan ministr rovněž rozšířil definici odvahy: „Za odvážného nelze považovat politika, který „statečně a neochvějně“ brání svou jedinou pravdu, ale toho, který má odvahu ze své pravdy slevit, v jeho(?) rámci nabídnout kompromis a obhájit jej.“ Když každý slevíme ze své pravdy, sejdeme se na lži. Kompromis si nežádá slevovat z pravdy, resp. žádá si to jen shnilý kompromis. Zatímco spousta srabů si trvá zbaběle na svém, my ze svého odvážně slevujeme. Tak vynalézavou obhajobu defétismu jsem snad ještě nečetl.

Věrohodnost hájené věci se obyčejně zrcadlí ve způsobu argumentace. Na uvedených třech příkladech je to dost názorně vidět.

Závěry

Výsledek voleb se dal očekávat. Byl nepochybně aspoň v hrubých rysech nějakým způsobem předjednaný a není na tom nic špatného. Např. paní Němcová nemohla předem nevědět, že její funkce je velmi ohrožena. Každý z kandidátů měl jakousi možnost svým vystoupením to, co bylo předem dohodnuto, ještě zvrátit. To, že se nikdo z nespokojených nedostal do vedení, odpovídá rozložení sil ve straně. Topolánek dostal 70%. Kdyby na předsedu kandidoval ještě jeden člověk, byl by to triumf, takhle to není žádná sláva. Šéf ODS tvrdí, že těch 30% jsou ti, kteří chtěli předčasné volby bez kompromisu s ČSSD. To je příliš optimistické. Drtivá většina z těch třiceti procent jsou lidé, kteří mají velké pochybnosti o schopnostech pana předsedy: to ještě vůbec neznamená, že by museli být nutně pro předčasné volby v co nejkratším termínu.

V usnesení stojí, že prioritou je zabránit vzniku vlády ČSSD a KSČM. Odmítá se možnost velké koalice a opoziční smlouvy (připomínám, jakákoli duhová koalice je jen zastřená velká koalice). Vedení a předseda se zavazují, aby usilovali o volby v co možná nejkratším termínu v roce 2007, a jen kdyby to náhodou nešlo, měli by se snažit o sestavení vlády, která bude schopna maximálně plnit volební program ODS (tato formulace je mimořádně vyčůraná).

ODS zvolila širokou, dlážděnou cestu do pekla. Úzká a trnitá cesta k předčasným volbám byla zavržena. Kdo málo riskuje, málo vydělá. Naopak: obyčejně prodělá kaťata.

20. listopadu 2006

Další události komentovány na www.bohumildolezal.cz
Publikováno s laskavým svolením autora.