29.3.2024 | Svátek má Taťána






UKÁZKA: B. Ransom a F. Herbert, Lazarův jev

29.11.2006

Lazaruv jevVesmír je přirozeným prostředím člověka. Planeta je koneckonců vesmírný objekt. Jsem přesvědčen, že lidé mají přirozené puzení pohybovat se ve vesmíru, ve svém přirozeném prostředí.
   Raja Thomas, Dějiny
   
   OBRAZ ZACHYCENÝ na malém napjatém organikovém plátně ukazoval stříbřitou trubici, letící oblohou. Trubice neměla křídla ani žádné jiné viditelné zdroje pohybu. Jen tu oranžovou záři na jednom konci, bledý oheň na pozadí stříbrného a modrého pandorského nebe. Proces, který zachytil obraz, byl prchavý a barvy už začaly blednout.
   Ward Keel byl upoután stejně tak jeho krásou jako jedinečným dopadem. Obrazy zhotovené tímto způsobem byly mezi Ostrovany velmi oblíbenou uměleckou formou, spoléhaly na citlivost organismů na světlo, která způsobovala, že se obraz dal přimět, aby přilnul v tenké vrstvě na napjatou organiku. Obrazy zachycené na takto připravené pozadí pomocí čoček byly obdivovány jak pro svou pomíjivou existenci, tak pro svou vnitřní krásu. Toto vyobrazení však, navzdory úžasné hře barev a kompozice, bylo svým tvůrcem zamýšleno jako sdělení posvátného významu.
   Není to Loď nebo nějaký artefakt z Lodi?
   Člověku se nechtělo loučit se svým výtvorem, ale Keel využil sílu svého postavení, aby diskusi umlčel. Udělal to vlídně a beze spěchu, spoléhal především na zdržování – dlouhé a košaté věty s mnoha odkazy na důvěru a blaho Ostrovů, časté pauzy a mlčenlivé pokyvování masivní hlavou. Oba si byli vědomi, že obraz bledne a zanedlouho z něj bude nevýrazně šedá plocha, připravená k novému zachycení jiného obrazu. Muž nakonec odešel, nešťastně ale rezignovaně – hubený chlapík s pavoučíma nohama a příliš krátkými pažemi. Ale umělec, to Keel musel uznat.
   Bylo ráno teplého dne a Keel chvilku seděl ve svém rouchu a užíval si vánek, který si pohrával ve ventilačním systému jeho příbytku. Joy před odchodem trochu uklidila, uhladila mu přikrývky na gauči a urovnala jeho šatstvo na průsvitném plazmovém křesle. Před ním na desce stolu, zhotoveného ze stejného materiálu, ležely ještě zbytky snídaně, kterou mu připravila – kvakoší vejce a murí. Keel odstrčil talíř a jídelní hůlky stranou a položil na stůl napjaté plátno s tím podivným obrazem. Ještě chvilku na ně zíral a přemýšlel. Posléze sám pro sebe přikývl a zavolal náčelníka Vnitroostrovní bezpečnosti.
   "Za dvě hodiny tam pošlu dva lidi," řekl náčelník. "Hned se do toho pustíme."
   "Dvě hodiny je moc," řekl Keel. "Do té doby už bude obraz skoro vybledlý."
   Hluboce vrásčitá tvář na obrazovce se zamračila. Muž chtěl užuž něco říci, ale pak si to rozmyslel. Přetřel si masitý nos tlustým prstem a zvedl pohled. Náčelník zřejmě procházel data z nějakého zdroje mimo Keelovo zorné pole.
   "Pane sudí," řekl posléze, "za pár minut vás někdo vyhledá. Kde budete?"
   "Ve svém příbytku. Předpokládám že víte, kde to je."
   Náčelník se zarděl. "Samozřejmě, pane."
   Keel vypnul spojení a litoval, že byl na Bezpečnost tak ostrý. Byli protivní, ale jeho reakce vycházela z myšlenek probuzených tím blednoucím obrazem. Bylo to rozčilující. Umělec, který zachytil podobu onoho předmětu na obloze, nezanesl své dílo Kápéčku. Důkaz návratu Lodi, říkal si, ale odnesl ho Náčelníku justice.
   Co s tím mám dělat? ptal se v duchu Keel. Ale já jsem taky nezavolal Kápéčko.
   Simone Rocksackové to bude vadit, to věděl. Bude jí muset brzy zavolat, ale nejprve pár jiných věcí.
   Vodní buben u jeho dveří zaduněl jednou, dvakrát.
   Bezpečnost už je tady? podivil se.
   Keel vzal blednoucí obraz té věci na obloze a prošel příklopem do hlavní místnosti, cestou přitom zavřel kuchyňský kout. Některým Ostrovanům vadili lidé, kteří jedli v soukromí, ti, které zámožnost oddělovala od hlučné tlačenice jídelen.
   U vchodu do svého příbytku se dotkl smyslové membrány, reagující organika se rozevřela a odhalila Kareen Aleovou, stojící v klenutém otvoru. Nervózně sebou trhla, když ho uviděla, ale pak se usmála.
   "Velvyslankyně Aleová," řekl, na okamžik překvapen vlastní formálností. Na debatním poli si už několik sezon tykali. Něco na jejím nervózním držení těla však prozrazovalo, že jde o formální návštěvu.
   "Odpusť mi, že k tobě přicházím takhle bez ohlášení," řekla. "Ale musíme něco probrat, Warde."
   Pohlédla na obraz v jeho ruce a pokývla, jako by se tím něco potvrzovalo.
   Keel ustoupil stranou, aby mohla vstoupit. Zajistil dveře, aby nikdo nemohl náhodně vejít, a sledoval, jak si Aleová vybírá místo a usedá bez vyzvání. Jako vždy si uvědomoval její krásu.
   "Slyšela jsem o tom," řekla Aleová a ukázala na napjaté organikové plátno v jeho ruce.
   Zvedl obraz a pohlédl na něj. "Kvůli tomu jsi přišla nahoru?"
   Na okamžik zachovala nehybnou tvář, pak pokrčila rameny. "Monitorujeme četné aktivity nahoře," řekla.
   "Často jsem uvažoval o vašem špionážním systému," řekl. "Začínám ti nedůvěřovat, Kareen."
   "Proč na mě útočíš, Warde?"
   "Tohle je raketa, viď?" Zamával na ni obrazem. "Mořanská raketa?"
   Aleová udělala obličej, ale nezdálo se, že by byla překvapená tím, že to Keel uhodl.
   "Warde, ráda bych tě vzala s sebou dolů. Říkejme tomu instruktážní návštěva."
   Neodpověděla na jeho otázku, ale její chování mu stačilo. Ať se děje cokoli, Mořané z toho chtějí masu Ostrovanů a náboženskou obec vynechat. Keel přikývl. "Vy jdete po hybernačních tancích! Proč nebyla Kápéčko požádána, aby tomuhle podniku požehnala?"
   "Byli mezi námi takoví." Pokrčila rameny. "Čelní Mořané to chápou jako politickou záležitost."
   "Chcete další mořanský monopol," vyčetl jí.
   Odvrátila od něj pohled a neodpověděla.
   "Jak dlouho tahle instruktážní návštěva potrvá?" zeptal se.
   Vstala. "Asi týden. Možná déle."
   "Jakého tématu se tato instruktážní návštěva bude týkat?"
   "To se dozvíš při samotné návštěvě."
   "Takže se mám připravit na návštěvu tam dole, neznámo jak dlouhou, jejíž účel mi neprozradíte, dokud tam nebudu?"
   "Prosím, věř mi, Warde!"
   "Věřím, že jsi loajální k mořanským zájmům," řekl, "stejně jako já jsem loajální vůči Ostrovanům."
   "Přísahám ti, že se ti nic nestane."
   Dopřál si zasmušilý úsměv. To by bylo pro Mořany tuze trapné, kdyby tam dole zemřel! Ale může se to stát. Lékaři si dali záležet, aby se nevyjádřili o termínu rozsudku smrti, který nad Náčelníkem justice Wardem Keelem vynesli.
   "Dej mi pár minut, abych si sbalil a předal své nejnaléhavější povinnosti ostatním," řekl.
   Uklidnila se. "Děkuju ti, Warde. Nebudeš toho litovat."
   "Politická tajemství mě odjakživa zajímají," řekl. Připomněl si, že si musí vzít novou psací tabulku na deník. Na této instruktážní návštěvě bude co zaznamenávat, tím si byl jistý. Slova na plazmě a zpěvavá říkání v paměti. Bude to akce, žádná filozofická spekulace.    

Celoplanetární vědomí vymřelo s řasou a s tím se pojí počátky kolektivního lidského vědomí. Proto jsme zabili řasu?
   Kerro Panille, Sebrané spisy
   
   ZA STÍNEM Panillem vlál tlustý cop černých vlasů, jak utíkal dlouhou chodbou směrem ke Kontrole proudu. Ostatní Mořané mu uhýbali z cesty. Znali Panilleovu práci. Už se to rozkřiklo po celém centrálním komplexu – nespecifikovaný problém s jedním velkým Ostrovem. Velký problém.
   U dvojitého příklopu Kontroly proudu se Panille ani nezastavil, aby nabral dech. Odjistil vnější příklop, proklouzl jím a zajistil vnější západku jednou rukou, přičemž už druhou odjišťoval vnitřní příklop. Rozhodně proti Procedurálnímu řádu.
   A už byl v hřmotu Kontroly proudu, v tlumeném osvětlení. Dlouhé řady přístrojů a displejů zářily a blikaly podél dvou stěn. Ruch a displeje mu hned sdělily, že se jeho lidé zmítají v krizi. Osm obrazovek bylo naladěných na dálku a ukazovaly tmavé kusy mořského dna, na nichž byly roztroušené rozervané bubliny a další trosky Ostrova. Povrchové monitory sledovaly malé čluny na hladině, všechny přeplněné trosečníky.
   Panille se chvilku snažil zhodnotit vše, co viděl. Malé plavidlo se pohupovalo na veliké olejové skvrně mezi troskami. Těch několik málo ostrovanských tváří, které viděl, vyjadřovalo tupý šok a beznaděj. Mezi trosečníky viděl mnoho raněných. Ti, kteří se mohli hýbat, se pokoušeli zastavit krvácení z potrhaných těl. Někteří ranění se svíjeli a zmítali v důsledku silných popálenin. Všechna malá plavidla byla ponořená téměř po okraj. Na jednom byla navršená mrtvá těla a kusy těl. Starší žena s šedými vlasy a špalkovitými pažemi byla připoutaná v dlouhém koraklu, očividně aby se nevrhla do moře. Přenos přicházel beze zvuku, ale Panille viděl, že trosečníci křičí.
   "Co se stalo?" otázal se Panille. "Exploze?"
   "Mohla to být výrobna vodíku, ale zatím to nevíme."
   To byl Lonson, Panilleova denní hlídka číslo dvě, u centrální konzole. Lonson mluvil, aniž by se obrátil.
   Panille přistoupil blíž k centru dění. "Který Ostrov?"
   "Guemes," řekl Lonson. "Jsou hodně daleko, ale upozornili jsme záchranáře a sběrné týmy v jejich oblasti. A jak vidíš, zvedli jsme skenery ode dna."
   "Guemes," řekl Panille a vybavil si poslední hlášení hlídky. I pro ty nejrychlejší záchranné ponorky vzdálený několik hodin. "Na kolik hodin odhadujeme příchod prvních trosečníků?"
   "Nejdříve zítra ráno," řek Lonson.
   "Krucinál! Potřebujeme fólie, ne záchranné ponorky!" řekl Panille. "Žádal jsi o ně?"
   "Hned. Dispečer řekl, že se bez nich neobejdou. Kontrola vesmíru má přednost." Lonson udělal obličej. "Samozřejmě!"
   "Jen klid, Lonsone! Budou po nás žádat zprávu, to je jasné. Zjisti, jestli bude mít první záchranný tým na scéně dost lidí, aby vyslechli trosečníky."
   "Bojíš se, že Guemes narazil na mělčinu?" zeptal se Lonson.
   "Ne, musí to být něco jiného. Lodi! To je ale malér!" Panilleova rovná ústa se stáhla do úzké čáry. Třel si rýhu v bradě. "Už máme nějaký odhad, kolik lidí přežilo?"
   Mladá žena u centra počítačových záznamů řekla: "Vypadá to na necelou tisícovku."
   "Při posledním sčítání jich bylo něco přes deset tisíc," připomněl Lonson.
   Devět tisíc mrtvých?
   Panille zavrtěl hlavou a zvažoval monumentální úkol: posbírat a zlikvidovat tolik mrtvých. Těla se budou muset odstranit. Kontaminují mořanský prostor. A jestliže plují, mohla by jen povzbudit švihouny a další predátory k novému návalu agresivity. Panille se otřásl. Jen máloco rozčilovalo Mořany víc, než vyrazit si na kluzáku a narazit na nafouklého mrtvého Ostrovana.
   Lonson si odkašlal. "Náš poslední průzkum říká, že Guemes byl chudý a ztrácel bubliny kolem okraje."
   "To nemohlo způsobit tohle," řekl Panille. Přelétl pohledem lokační monitor se souřadnicemi tragédie a přibližujícími se čárami záchranných plavidel. "Moc hluboko, než aby narazili na dno. Musela to být nějaká exploze."
   Panille se otočil doleva a zvolna kráčel podél řady displejů. Nakukoval přes ramena svým operátorům. Když se zastavil a požádal o speciální záběr, operátoři zoomem obraz přiblížili nebo vzdálili.
   "Ten Ostrov se nemohl jen tak rozpadnout," řekl Panille.
   "Vypadá to, že se roztrhl a shořel," řekl jeden operátor. "Co se to tam, u všech lodních zubů, přihodilo?"
   "To nám povědí trosečníci," řekl Panille.
   Hlavní vstup za Panillem zasyčel, otevřel se a proklouzla jím Kareen Aleová. Panille se zaškaredil na její odraz na temné obrazovce. Sprosťák osud! Museli za ním pro první hlášení poslat Aleovou! Byla doba, kdy. No, to už byla minulost.
   Zastavila se vedle Panillea a přelétla pohledem displej. Panille viděl šok, který jí zaplavil tvář, jakmile zaregistrovala důkazy na obrazovce.
   Než stačila promluvit, řekl: "Podle prvních odhadů budeme muset posbírat nejméně devět tisíc mrtvých. A proud je žene do jedné z našich nejstarších a největších plantáží řasy. Bude to hotové peklo, dostat je odtamtud."
   "Máme hlášení sondy z Vesmírné kontroly," řekla.
   Panilleovy rty se zformovaly do nehlasného ááá-ha! Dali jí vědět jako člence diplomatického sboru, nebo jako nové ředitelce Mořanského obchodu? A je v tom nějaký rozdíl?
   "Nedokázali jsme naladit žádné zprávy ze sondy," řekl Lonson z druhého konce místnosti.
   "Byly zadrženy," řekla Aleová.
   "Co v nich je?" zeptal se Panille.
   "Guemes se sesul dovnitř a potopil."
   "Žádná exploze?" To Panillea polekalo víc než odhalení, že hlášení sondy bylo zadrženo. Hlášení sondy se dala zadržet z mnoha důvodů. Ale ostrov veliký jako Guemes se jen tak zčistajasna nesesype a nepotopí!
   "Exploze ne," řekla Aleová. "Jen nějaké narušení poblíž středu Ostrova. Guemes se rozlomil a většina z něj se potopila."
   "Patrně shnil," řekl operátor před Panillem.
   "Ani omylem," řekl Panille. Ukázal na obrazovky, přenášející zmrzačené trosečníky.
   "Nemohla to udělat ponorka?" zeptala se Aleová.
   Panille zůstal zticha, šokován významem její otázky.
   "No?" naléhala Aleová.
   "Mohla," řekl Panille. "Ale jak by mohla taková nehoda?"
   "Neřeš to!" řekla Aleová. "Prozatím zapomeň, nač jsem se ptala."
   Nebylo mýlky, že šlo o rozkaz. Chmurný výraz na tváři Kareen Aleové přidával příkazu na trpkosti. Panillem projel hněv. Co bylo na tom zadrženém pohledu ze sondy?
   "Kdy sem dostaneme první trosečníky?" zeptala se Aleová.
   "Zítra kolem svítání," řekl Panille. "Ale žádal jsem, aby do prvního záchranného týmu zařadili vyšetřovatele. Mohli bychom?"
   "Nebudou podávat hlášení na otevřené frekvenci," řekla Aleová.
   "Ale?"
   "Vyšleme fólii," řekla. Přistoupila ke komunikační desce a vydala tlumeným hlasem příkaz. Potom se vrátila k Panilleovi. "Záchranné ponorky jsou moc pomalé. Tady musíme jednat urychleně."
   "Nevěděl jsem, že máme fólií nazbyt."
   "Měním priority," řekla Aleová. O krok ustoupila a oslovila celou místnost. "Poslouchejte všichni! K tomuhle došlo ve velmi špatné chvíli. Právě jsem odvezla dolů Náčelníka justice. Zabýváme se velmi delikátním jednáním. Klepy a předčasné zprávy by mohly způsobit veliké nesnáze. To, co uvidíte a uslyšíte v téhle místnosti, se odtud nesmí dostat ven. Nic se odtud nesmí vynést."
   Panille uslyšel tu a tam tlumené bručení. Všichni si zde uvědomovali, jakou moc Aleová má, o naléhavosti situace však ledacos vypovídalo, že vydávala rozkazy na jeho hřišti. Aleová byla diplomatka, dovedla osladit hořké sousto.
   "Řeči se už šíří," řekl Panille. "Cestou sem jsem v chodbách ledacos slyšel."
   "A lidé tě viděli utíkat," řekla Aleová.
   "Bylo mi řečeno, že jde o stav nouze."
   "Ano, to je jedno. Ale nesmíme ty řeči přiživovat."
   "Nebylo by lepší oznámit, že došlo k tragédii jednoho Ostrova a že přivezeme trosečníky?" zeptal se Panille.
   Aleová přistoupila těsně k němu a promluvila tlumeným hlasem. "Připravujeme prohlášení, ale formulace je delikátní. Tohle je politická noční můra a zrovna v takovéhle době! Musí se to pojednat jaksepatří."
   Panille vdechl sladký odér voňavého mýdla, které Aleová používala; ta vůně se dotkla jeho vzpomínek. Zaplašil podobné myšlenky. Kareen má pravdu, samozřejmě.
   "Kápéčko je z Guemesu," připomněla mu Aleová.
   "Mohli to udělat Ostrované?" zeptal se.
   "Možná. Panuje rozšířená zášť ke guemeskému fanatismu. Ale stejně."
   "Jestli to udělala ponorka," řekl Panille, "mohla to být jen jedna z našich. Ostrovanské ponorky nemají vybavení, které by způsobilo takové škody. To jsou jen rybáři."
   "To je jedno, o čí ponorku jde," řekla. "Kdo by dal rozkaz k takovému zločinu? A kdo by ho vykonal?" Aleová znovu pozorovala obrazovky, ve tváři výraz hlubokých obav.
   Je přesvědčená, že to byla ponorka, říkal si Panille. To hlášení sondy asi obsahovalo nebezpečné odhalení. Určitě jedna z našich ponorek!
   Začínal vnímat dalekosáhlý politický dopad. Guemes! Právě Guemes! Ostrované a Mořané si udržovali v podstatě vzájemnou závislost, kterou by tragédie ostrova Guemesu mohla narušit. Ostrovanský vodík, organicky separovaný z mořské vody, byl bohatší a čistší a poptávka po nejčistším vodíku stoupala.
   Pohyb viditelný skrz plazmové okénko upoutal Panilleovu omámenou a roztěkanou pozornost. Kompletní eskadra Mořanů proplula kolem a táhla za sebou hydrostaticky vyvážený kluzák. Potápěčské obleky jim přiléhaly jako druhá kůže, ukazovaly mocné svaly při práci.
   Potápěčské obleky, říkal si.
   Dokonce i ty jsou potenciálním zdrojem nesnází. Ostrované vyrábějí nejlepší potápěčské obleky, ale trh ovládají Mořané. Stížnosti Ostrovanů na kontrolu cen nemají velkou váhu.
   Aleová, protože viděla, kam se upírá jeho pozornost, a zřejmě uhádla jeho myšlenky, ukázala na nový výsev řasy, viditelný přes plazmové okénko. "To je jen část problému."
   "Co?"
   "Řasa. Bez souhlasu Ostrovanů se 'Projekt řasa' zpomalí a skoro zastaví."
   "Utajení byla chyba," konstatoval Panille. "Ostrované se do toho měli zapojit od začátku."
   "Jenomže se nezapojili," řekla Aleová. "A až odhalíme další masy pevniny nad hladinou." Pokrčila rameny.
   "Nebezpečí, že Ostrovy ztroskotají, narůstá," řekl Panille. "Já vím. Tady je Kontrola proudu, nevzpomínáš si?"
   "Jsem ráda, že chápeš politická nebezpečí," řekla. "Doufám, že to vštípíš svým lidem."
   "Udělám co mohu," ujistil ji, "ale myslím, že se to už vymklo z ruky."
   Aleová řekla něco tak tiše, že to Panille neslyšel. Naklonil se ještě blíže k ní. "To jsem neslyšel."
   "Říkala jsem: čím víc řasy, tím víc ryb. To Ostrovanům taky prospívá."
   No ano, pomyslel si Panille. K přesunům politické kontroly se stavěl čím dál cyničtěji. Už bylo pozdě zastavit "Projekt řasa" úplně, ale mohl by se zpomalit a zdržet mořanský sen na celé generace. To je moc špatná politika. Ne, prospěch musí být takový, aby ho všichni viděli. Všechno se soustředí na řasu a na hybernační tanky. Nejprve stáhnout hybernační tanky z oběžné dráhy, pak se vypořádat se snílky. Panille viděl praktické výhody, uznával, že se politika musí vypořádat s reálnými problémy a přitom mluvit hlavně o snech.
   "Uděláme, co je praktické," řekl; téměř to zavrčel.
   "Ráda věřím, že uděláte," přikývla Aleová.
   "Kvůli tomu tu přece Kontrola proudu je," připomněl. "Chápu, proč mi zdůrazňuješ 'Projekt řasa'. Žádná řasa – žádná Kontrola proudu."
   "Nebuď zlý, Stíne!"
   Bylo to poprvé od chvíle, kdy do Kontroly proudu vstoupila, co ho oslovila jménem, ale Panille odmítl důvěrnost, kterou to naznačovalo.
   "Zemřelo tam víc než devět tisíc lidí," řekl tlumeným hlasem. "Pokud to udělala naše ponorka,"
   "Obvinění se bude muset vznést přímo," řekla. "Nesmějí existovat žádné pochybnosti, žádné otázky,"
   "Žádné pochybnosti, že to udělali Ostrované," řekl.
   "Nehraj si se mnou, Stíne! Oba víme, že existuje mnoho Mořanů, kteří budou hledět na zkázu Guemesu jako na věc prospěšnou celé Pandoře."
   Panille se rozhlédl po Kontrole proudu a vnímal přitom ostražité postoje svých lidí a jejich okázalé soustředění na práci to. Vypadalo to, jako by jejich napjatý rozhovor vůbec nevnímali. Věděl však, že jim neujde ani slovíčko. Rozladilo ho, že se i tady najdou takoví, kteří by souhlasili s výrokem Kareen Aleové. Co bylo až do nynějška jen pouhou fámou, kavárenskými tlachy a nepodloženými historkami, náhle nabývalo nového rozměru. Vnímal toto zjištění jako předčasné dozrání, způsobené smrtí rodičů. Krutá realita se už nedala ignorovat. Polekalo ho zjištění, že ještě před několika minutami choval snové fantazie o dobré vůli lidí, skrývající se pod naoko drsnějším povrchem. Procitnutí ho rozhněvalo.
   "Osobně vyšetřím, kdo to udělal," řekl.
   "Modleme se, aby to byla jen nějaká hrozná nehoda," odpověděla Kareen.
   "Tomu sama nevěříš, a já také ne." Vyslal pohled k úděsnému svědectví na těch mžikajících obrazovkách. "Byla to velká ponorka – jedna z našich S-dvacítek nebo ještě větší. Ponořila se hluboko a unikla pod vrstvou rozptylu?"
   "V hlášení sondy není nic určitého."
   "Takže to tak bylo."
   "Stíne, nedělej si problémy," řekla Aleová. "Mluvím jako přítelkyně. Nechej si svá podezření pro sebe, Žádné šíření dohadů mimo tuhle místnost!"
   "Tohle bude pro kšeft moc špatné," řekl. "Chápu tvé obavy."
   Ztuhla a její hlas náhle zněl studeně a úsečně. "Musím se jít připravit na přijetí trosečníků. Proberu to s tebou později." Otočila se na patě a odešla.
   Příklop za jeho zády se s tichým sykotem zavřel a Panilleovi zůstala v paměti představa jejích hněvem blýskajících očí a sladké vůně jejího těla.
   Ovšemže musí jít, říkal si. Aleová je zdravotnice a všichni dostupní zdravotníci budou povoláni k tomuto stavu nouze. Ale Kareen není jen zdravotnice. Politika! Proč každá politická krize čpí tím, že se kolem ní potloukají obchodníci?

    Vědomí je dar boha-druhu jedinci. Vědomí je dar boha-jedince celému druhu. Ve vědomí nalézáš strukturu, formu vnímání, krásu.
   Kerro Panille, "Překlady z Avaty,"
   Dějiny
   
   "ZDÁ SE JÍ o mně," řekl Duque. Jeho hlas zněl silně ze stínu na okraji velké organikové vany, kterou sdílel s Vatou.
   Hlídač běžel pro Kápéčko.
   Skutečně, Vata začala snít sen. Byly to konkrétní sny, zčásti její vlastní vzpomínky, zčásti jiné vzpomínky, které zdědila od řasy. Vzpomínky Avaty. Ty zahrnovaly lidské vzpomínky, nabyté během vektoru hyletounu řasy, a jiné lidské vzpomínky, získané kdoví odkud, Ale byla v nich smrt a bolest. Byly tu i vzpomínky Lodi, a ty byly ze všeho nejpodivnější. Žádná z nich nevstoupila tímhle způsobem do vědomí žádného člověka už po mnoho generací.
   Lodi! říkal si Duque.
   Loď se pohybovala prázdnotou jako jehla zvrásněnou tkaninou – na jednom místě dovnitř, na druhém ven, a to vše během mžiku. Loď jednou vytvořila rajskou planetu a vysadila na její povrch lidi s požadavkem:
   "Musíte se rozhodnout, jak budete vyznávat NáLoděnství!"
   Loď přinesla lidi na Pandoru, která nebyla rájem, ale planetou takřka úplně pokrytou mořem, jejíž ty vody se pohybovaly v neuspořádaných cyklech dvou sluncí. Fyzicky nemožné, kdyby to Loď nedokázala. Tohle všechno viděl Duque v trhavých záblescích Vatiných snů.
   "Proč ke mně Loď přinesla své lidi?" zeptal se tehdy Avata.
   Ani lidé ani Loď neodpověděli. A nyní Loď zmizela, ale lidé zůstali. A nová řasa, to jest Vata, už neměla nic než záchytný bod v moři a její sny plnily Duqueovo vědomí.
   Vata snila donekonečna.
   Duque prožíval její sny jako vizuální hry, reprodukované ve svých smyslech. Znal jejich zdroj. To, co mu dělala Vata, mělo vlastní prazvláštní příchuť, vždy identifikovatelnou, které se nikdy nedalo vzdorovat.
   Zdálo se jí o ženě jménem Waela a o další, zvané Hali Ekelová. Sen o Hali Duquea rozčiloval. Cítil jeho reálnost, jako by jeho vlastní tělo kráčelo po těch pěšinách a dotýkalo se těch bolestí. To jeho přesouvala Loď časem a jinými dimenzemi, aby pozoroval nahého muže přibitého k břevnu. Duque věděl, že tuhle věc viděla ve skutečnosti Hali Ekelová, ale nedokázal se od jejího prožitku odloučit. Proč na něj někteří diváci plivali a jiní plakali?
   Nahý muž zvedl hlavu a zvolal: "Otče, odpusť jim!"
   Duque to cítil jako kletbu. Odpustit něco takového bylo horší než žádat pomstu. Spáchat něco takového a získat odpuštění – to mohlo být jen strašnější než kletba.
   Do místnosti Vaty vstoupila Kápéčko. Ani její plandavá roucha a dlouhý krok nedokázaly zakrýt jemné křivky jejích štíhlých boků a bujných ňader. Její tělo bylo dvojnásob rozptylující, protože byla Kápéčkem a protože byla uvězněná za tou guemiánskou tváří. Poklekla nad Duquea a místnost okamžitě utichla až na bublání systémů udržujících život.
   "Duque," řekla Kápéčko, "co se děje?"
   "Je to skutečné," řekl Duque. Jeho hlas zněl napjatě a usouženě. "Stalo se to."
   "Co se stalo, Duque?" zeptala se.
   Duque vnímal jakýsi hlas v dálce, mnohem dál než sen Hali Ekelové. Cítil Halino trápení, cítil to stařičké tělo, které měla při výpravě Lodi na ten kopec strašných křížů; cítil Halin zmatek.
   Proč to dělali? Proč Loď chtěla, abych to viděl?
   Duque vnímal obě otázky jako své vlastní. Neznal odpovědi.
   Kápéčko opakovala svou žádost: "Co se stalo, Duque?"
   Vzdálený hlas mu bzučel v uchu jako hmyz. Měl sto chutí ho plácnout.
   "Loď," řekl.
   Od přihlížejících se ozvalo zajíknutí, ale Kápéčko se ani nepohnula.
   "Loď se vrací?" zeptala se.
   Tato otázka Duquea rozběsnila. Chtěl se soustředit na sen Hali Ekelové. Kdyby mu chtěli dát pokoj, snad by dokázat najít odpovědi na své otázky!
   Kápéčko zvýšila hlas: "Vrací se Loď, Duque? Musíš odpovědět!"
   "Loď je všude!" vykřikl Duque.
   Jeho výkřik úplně zaplašil sen o Hali Ekelové.
   Duque cítil úzkost. Byl tak blízko! Už jen pár sekund, a odpovědi mohly přijít.
   Nyní se Vatě zdálo o básníkovi jménem Kerro Panille a mladé ženě Waele z dřívějšího snu. Její tvář splývala s řasou unášenou proudem, ale její tělo na Panilleově těle bylo horké a jejich orgasmus Duquem otřásl, zahnal všechny ostatní pocity.
   Kápéčko otočila své vystouplé oči směrem k přihlížejícím. Její výraz byl přísný.
   "O tomhle nesmíte nikomu nic říct!" přikázala.
   Kývali na souhlas, ale někteří z nich už uvažovali, komu by mohli toto odhalení prozradit – jen jednomu důvěryhodnému příteli nebo milence. Byla to příliš velká věc, než aby si ji mohli nechat jen pro sebe.
   Loď je všude!
   Je Loď jakýmsi záhadným způsobem právě v této místnosti?
   Tato myšlenka napadla i Kápéčko a zeptala se na to Duquea, který ležel v polospánku v postkoitální relaxaci.
   "Všude je všude," zamumlal Duque.
   Kápéčko nemohla takovou logiku zpochybňovat. Ustrašeně se rozhlédla kolem sebe, do stínu Vatiny místnosti. Pozorovatelé napodobili její tázavou prohlídku okolí. Kápéčko se rozpomněla na slova, která jí bývala opakována, když ji předvolali, a zeptala se: "Kdo sní tvé sny, Duque?"
   "Vata!"
   Vata se ospale zavrtěla a kolem ňader se jí zčeřil kalný nutrient.
   Kápéčko se naklonila těsně k jednomu z Duqueových bachratých uší a promluvila tak tlumeně, že to slyšeli jen nejbližší přihlížející, a někteří z nich to ani neslyšeli správně.
   "Vata procitá?"
   "Vata sní mé sny," zasténal Duque.
   "Sní Vata o Lodi?"
   "Anoooo." Poví jim cokoli, jen aby odešli a zanechali ho těm strašlivým a báječným snům.
   "Posílá nám Loď nějakou zprávu?" zeptala se Kápéčko.
   "Jděte pryč!" zaječel Duque.
   Kápéčko se zhoupla na patách. "Je to poselství Lodi?"
   Duque zůstal zticha.
   "Kam máme jít?" zeptala se Kápéčko.
   Ale Duque uvízl ve Vatině porodním snu a sténavém hlase Waely, Vatiny matky: "Mé dítě bude spát v moři."
   Duque to opakoval.
   Kápéčko zasténala. Duque ještě nikdy nemluvil takhle konkrétně.
   "Duque, nařizuje nám Loď sestoupit dolů?" otázala se.
   Duque zůstal zticha. Díval se, jak stín Lodi zastiňuje zkrvavenou pláň, slyšel nepřeslechnutelný hlas Lodi: "Cestuji Bránou Ox!"
   Kápéčko opakovala svou otázkou, téměř ji sténala. Znamení však byla jasná. Duque odříkal své a dál už nebude reagovat. Zvolna, strnule se Kápéčko zvedla na nohy. Cítila se stará a unavená, mnohem starší než na svých pětatřicet let. Myšlenky jí plynuly ve zmatku. Jaký je význam tohoto poselství? Bude se to muset velmi pečlivě zvážit. Slova působila tak jasně, a přece, nemohlo by existovat jiné vysvětlení?
   Jsme dítě Lodi?
   To byla závažná otázka.
   Zvolna vrhla pohled na užaslé přihlížející. "Nezapomeňte na mé rozkazy!"
   Kývli, ale během několika hodin už toho byl plný Vashon: Loď se vrátila. Vata se probouzí. Loď jim všem rozkázala sestoupit dolů.
   Než nastala noc, šestnáct dalších Ostrovanů už dostalo zprávu rádiem, někteří ve zkomolené podobě. Mořané, kteří zaslechli něco z rádiových vysílání, se vyptávali svých lidí z řad Vatiných pozorovatelů a vyslali Kápéčku ostře formulovaný dotaz.
   "Je pravda, že Loď přistála na Pandoře poblíž Vashonu? Co je pravdy na tom, že Loď nařizuje Ostrovanům přesídlit se dolů?"
   Mořané chtěli vědět ještě víc, ale Kápéčko Rocksacková, protože si uvědomila, že zabezpečení Vaty bylo porušeno, nasadila svou nejoficiálnější důstojnost a odpověděla stejně ostře.
   "Veškerá odhalení týkající se Vaty vyžadují nanejvýš pečlivé uvážení a obšírnou meditaci kaplana-psychiatra. Až bude třeba, abyste to věděli, bude vám to sděleno."
   Takhle strohou odpověď Mořanům ještě nikdy nedala, ale povaha Duqueových slov ji rozrušila a tón mořanského poselství byl téměř – ale ne úplně – takové povahy, která si říkala o její oficiální pokárání. Připojená mořanská pozorování jí připadala obzvlášť urážlivá. Ovšemže si uvědomovala, že nemůže nastat okamžitá a úplná migrace Ostrovanů pod moře! To bylo fyzicky nemožné a psychologicky nežádoucí. Tohle jí ze všeho nejvíc sdělovalo, že Duqueova slova vyžadují jinou interpretaci. A znovu žasla nad moudrostí předků, kteří zkombinovali funkci kaplana s funkcí psychiatra. 

   Ti kdo sestupují na moře v lodích
   Kdo se činí ve velikých vodách;
   Ti vidí dílo Páně,
   A jeho zázraky v hlubinách.
   křesťanská Kniha mrtvých

   KDYŽ PADAL z mola, uvazovací lano koraklu omotané kolem levého kotníku, Brett věděl, že jde ke dnu. Rychle nasál dech, než dopadl do vody. Rukama horečně šátral po něčem, co by ho udrželo nahoře, a ucítil, jak mu o prsty škrábla Twispova ruka, ale nebylo čeho se chytit. Korakl, kotva, zátěž, to vše ho táhlo dolů. Narazil na ponořenou římsu bublin a převrátil se vzhůru nohama, čímž ho voda odhodila ke středu laguny a Brett si na okamžik myslel, že je zachráněn. Vynořil se asi deset metrů od mola a přes vytí sirén slyšel, jak ho Twisp volá. Ostrov se rychle vzdaloval a Brett si uvědomil, že se poutací lano koraklu utrhlo od přístavního kabelu. Nabral si do plic co možná nejvíc vzduchu a ucítil, jak ho lano na kotníku táhne směrem k Ostrovu. Pod vodou se ohnul a pokusil se uvolnit, ale lano se zauzlilo a jeho váha stačila, aby stáhla korakl z bublin pod molem. Ucítil, jak se lano švihem napnulo a vleklo ho dolů.
   Výstražná raketa zbarvila vodu nad ním do krvavě oranžova. Hladina se zdála hladká, okamžik klidu před vlnostěnou. Valící se voda ho nabalila, lano na kotníku ho vytrvale táhlo a Brett cítil zvětšující se tlak v nose a na hrudníku.
   Utopím se!
   Otevřel oči dokořán a náhle užasl nad tím, jak jasně vidí pod vodou – ještě lépe než potmě. V okolí dominovaly odstíny tmavě modré a červené. Bolest v plicích se zvětšovala. Pevně zadržel dech, nechtěl pustit ten poslední dotek života, netoužil po prvním doušku vody a dusivé smrti, která bude následovat.
   Vždycky jsem si myslel, že to bude švihoun.
   Ze rtů mu unikl první pramínek bublinek. Začala jím otřásat panika. V rozkroku ho náhle zahřála moč. Otočil hlavu a uviděl její záři kolem sebe, zadržující chladný tlak moře.
   Já nechci umřít!
   Svým skvělým podvodním zrakem sledoval bublinky unikající vzhůru, táhly se ke vzdálené hladině, která už nebyla viditelnou plochou, nýbrž jen beznadějnou vzpomínkou.
   V okamžiku, kdy už věděl, že je veškeré naději konec, zahlédl koutkem oka tmavý záblesk, mžiknutí stínu na pozadí stínu. Otočil k tomu hlavu a viděl, že pod ním plave nějaká žena, její tělo v potápěčském úboru vypadalo jako neoděné. Otočila se, něco držela v ruce. Zčistajasna sebou lano na jeho kotníku škublo a pak povolilo.
   Mořanka!
   Převalila se pod ním a Brett uviděl její oči, otevřené a bílé v tmavé tváři. Zasunula nůž do pochvy na noze a současně mířila k němu nahoru.
   Z pramínku bublin od jeho úst se stal proud, hnal se mu z úst v horké úlevě. Žena ho popadla v podpaží a Brett jasně viděl, že je mladá a pružná, skvěle zformovaná plaváním. Převalila se přes něj. V hlavě se mu zrodil bílý záblesk kyslíkové nedostatečnosti. Žena přitiskla svá ústa na jeho a foukla mu do hrdla sladký dech života.
   Vychutnal jej, vydechl, a Mořanka mu dala dýchnout znovu. Uviděl na její šíji vzduchorybu a pochopil, že mu předává napůl spotřebovaný nadbytek, který její krev vylučuje do plic. O této věci Ostrované slýchali, byla to mořanská záležitost a Brett jakživ nečekal, že něco takového zažije.
   Couvla, vlekla ho za jednu paži. Zvolna vydechoval a žena mu znovu vdechla vzduch.
   Jak viděl, nějaký mořanský tým pracoval na podmořském útesu. Vedle Bretta se do výšky vlnila řasa a na skalnatém vrcholku zářila světla – malé naváděcí značky.
   Zatímco jeho panika ustupovala, všiml si, že jeho zachránkyně má kolem pasu spletené lano s připevněnou zátěží. Vzduchoryba, vlající vzadu za její šíjí, byla bledá a tmavě žilkovaná, s hlubokými podélnými prohlubněmi vnějších žaber. Šeredně to kontrastovalo s hladkou tmavou pletí mladé ženy.
   Plíce ho přestaly bolet, ale bolelo ho v uších. Potřásl hlavou a zatahal se volnou rukou za ucho. Žena ten pohyb uviděla a silně mu stiskla paži, aby upoutala jeho pozornost. Stiskla si prsty nos a mimicky předvedla silné fouknutí. Ukázala na jeho nos a kývla. Napodobil ji a v pravém uchu mu prasklo lup! Bolest vystřídala nepříjemná plnost. Zopakoval to a povolilo i levé ucho.
   Zatímco mu dávala znovu dýchnout, přivinula se k němu o trochu déle, a když se odtrhla, široce se usmívala. Bretta zaplavil pocit štěstí od hlavy až k patě.
   Jsem naživu! Jsem naživu!
   Podíval se přes vzduchorybu na to, jak žena vytrvale kope nohama, na silné plynutí jejích svalů pod těsně přiléhajícím oblekem. Světelná znamení na skalnatém útesu je míjela.
   Zčistajasna ho zatahala za paži a zastavila vedle lesklého kovového válce, asi tři metry dlouhého. Uviděl na něm úchytky, malé řídící kormidlo a trysky. Znal to z hologramů – mořanský kůň. Navedla jeho ruku k jednomu ze zadních úchytů a dala mu znovu dýchnout. Viděl, jak uvolňuje lano u špice zařízení, pak se na ně obkročmo vyšvihla. Ohlédla se a zamávala na něj, aby udělal totéž. Poslechl, zaklesl nohy kolem studeného kovu, obě ruce na madlech. Kývla a provedla něco u špice. Brett začal vnímat slabé bzučení pod nohama. Před ženou se rozzářilo nějaké světlo a z koně vylezlo cosi hadovitého. Otočila se a přiložila mu ke rtům dýchací náustek. Viděl, že žena ho má také, a uvědomil si, že tím vzduchorybu zbavuje dvojnásobné zátěže, kterou musela snášet. Ryba vlající z její šíje a přes jeho rameno jako by se zmenšila, už nebyla tak nafouknutá a její žaberní prohlubně se prohloubily.
   Brett popadl náustek do zubů a silně si ho přitiskl k obličeji.
   Ústy dovnitř, nosem ven.
   Každý Ostrovan absolvoval ponorkové školení a paralelní výcvik s mořanskou záchrannou výstrojí.
   Vyfouknout, nadechnout.
   Plíce se mu plnily sytým chladivým vzduchem.
   Pak ucítil škubnutí a něco ho bouchlo do levého kotníku. Poklepala mu na koleno a přitáhla ho těsněji ke svým zádům, přičemž zdvihala madla, až vytvořila opěru u svého zadečku. Ještě nikdy neviděl nahou ženu a její potápěčský úbor neponechával nic představivosti. Jakkoli situace nebyla právě romantická, její tělo se mu velmi líbilo.
   Kůň vyrazil vzhůru, pak klesal a její vlasy vlály dozadu, zakrývaly hlavu vzdochoryby a otíraly se o jeho tvář.
   Brett zíral skrz opar jejích vlasů a přes její pravé rameno, cítil, jak se voda valí kolem nich. Daleko v tmavém tunelu moře viděl přes hladké rameno oslnivou hru světel – nesčetných světel – velkých, malých, širokých. Tvary se začínaly zviditelňovat: hradby a věže, rozlehlé pláně plošin, tmavé průchody a jeskyně. Světla se změnila v plazmová okna a Brett si uvědomil, že sestupuje do mořanské metropole, jednoho z velkých center. Muselo tomu tak být, při takové rozloze a tolikerých světlech. Tanec osvětlení ho uchvacoval, prostřednictvím zmutovaného zraku ho naplňoval bujnou radostí; sám vůbec netušil, že jí dokáže tolik pociťovat. Část vědomí mu připomínala, že jeho radost způsobuje fakt, že přežil nepřekonatelné, ale jiná část jásala nad vším novým, co jeho podivné oči mohly pozorovat.
   Křížové proudy začaly koně stáčet a škubat jím. Brett měl problém udržet se na svém místě; jednou mu sjela noha. Jeho zachránkyně to ucítila, natáhla se dozadu a navedla si jednu jeho ruku kolem pasu. Zanožila a zaklesla své nohy do jeho. Skláněla se nad řízením a naváděla je směrem k rozlehlému seskupení kvádrů a kopulí.
   Pod rukama cítil hladké teplo jejího břicha. Vlastní šatstvo mu náhle připadalo směšné a poprvé pochopil, proč Mořané dávají přednost potápěčským oblekům a podmořské nahotě. Na dlouhou práci v chladu nosili potápěčské obleky ostrovanské výroby, ale na kratší trasy nebo do teplejších proudů jim stačila kůže. Bretta dřely kalhoty do stehen a škrtily ho, třepetaly se v proudu.
   Už byli mnohem blíž ke komplexu budov a Brett začínal mít jasnější představu o velikosti konstrukcí. Nejbližší věž se nad nimi tyčila do ztracena. Pokusil se ji sledovat pohledem až nahoru a uvědomil si, že nahoře se už setmělo.
   Nemůžeme být moc hluboko, říkal si. Ta věž možná sahá až nad hladinu!
   Jenže nikdo seshora o existenci takové konstrukce nic nehlásil.
   Loď nás ochraňuj, kdyby někdy nějaký Ostrov na něco takového narazil!
   Světla z budovy mu poskytovala víc než dostatečné osvětlení, ale v duchu se ptal, jak se jeho zachránkyně může vyznat ve tmě; uvědomoval si, že je pro obyčejné lidské vidění příliš hluboká. Potom si všiml, že ji navádí pevná světla zakotvená u dna – červené a zelené řady.
   Ani ta nejtemnější noc nad hladinou mu nikdy nebránila ve snadné orientaci, ale tady byla hladina jen modřinou kdesi v dálce. Brett se zhluboka nadechl z hadice a přitiskl se k mladé ženě pevněji. Poplácala jeho ruku na svém břiše, zatímco hnala stroj do bludiště kaňonů se strmými břehy. Zahnuli za roh a ocitli se v širokém, dobře osvětleném prostoru mezi vysokými budovami. Přímo před nimi se tyčila stavba s kopulí, z níž vyčnívaly přistávací výčnělky. Mnoho lidí plavalo v jasném osvětlení, které zářilo všude podél výčnělků. Brett viděl mrkání světelných znamení "zapnuto-vypnuto" na řadě příklopů, které se rozevíraly a zavíraly, aby jimi mohli vstupovat plavci. Jeho zachránkyně jen s malým zadrhnutím zaparkovala na rampě. Nějaký Mořan za nimi uchopil koně za zadní madlo. Mladá žena pokynula Brettovi, aby se zhluboka nadechl. Poslechl. Jemně mu odebrala náustek, odložila vzduchorybu a uložila ji k ostatním do klece vedle příklopu.
   Za příklopem se ocitli v komoře, odkud se rychle vypouštěla voda a nahrazoval ji vzduch. Brett viděl, že stojí v kaluži naproti mladé ženě, která setřásla vodu, jako by její kůže i průsvitný oblek byly naolejované.
   "Jmenuji se Scudi Wangová," řekla. "A ty?"
   "Brett Norton," odpověděl. Rozpačitě se zasmál. "Ty, zachránila jsi mi život." Toto konstatování znělo tak absurdně nedostatečně, že se znovu zasmál.
   "Měla jsem pátrací a záchrannou hlídku," řekla. "Během vlnostěny jsme vždycky obzvlášť bdělí, když jsme někde poblíž Ostrova."
   Nikdy o ničem takovém neslyšel, ale znělo to rozumně. Život byl vzácný a Brettův světový názor říkal, že to všichni chápou stejně, dokonce i Mořané.
   "Ty jsi mokrý," řekla a prohlédla si ho od hlavy k patě. "Existuje někdo, kdo by měl vědět, že jsi naživu?"
   Naživu! Při tom pomyšlení se mu zrychlil dech. Naživu!
   "Ano," řekl. "Je možné vzkázat to nahoru?"
   "Postaráme se o to, až se zabydlíš. Jsou tu formality."
   Brett si všiml, že na něj zírá skoro stejně, jako se sám soustředil na ni. Odhadoval, že je asi stejně stará jako on – patnáct nebo šestnáct let. Byla malá, s malými ňadry, s pletí snědou, jako by byla opálená seshora. Zírala na něj klidnýma zelenýma očima se zlatými skvrnkami. S ohrnutým nosíkem vypadala uličnicky – jako ti okatí sirotci z koridorů na Vashonu. Ramena se jí svažovala a byla svalnatá, svalnatá jako člověk, udržující se ve špičkové formě. Na krku jí žhnula jizva po vzduchorybě, ostře růžová na pozadí tmavé záplavy mokrých černých vlasů.
   "Jsi první Ostrovan, kterého jsem kdy zachránila," řekla.
   "Já," Zavrtěl hlavou, protože zjistil, že neví, jak jí za něco takového poděkovat. Chabě se zeptal: "Kde to jsme?"
   "Doma," pokrčila rameny. "Tady žiju." Škubnutím za uzel spustila pás se zátěží a přehodila si jej přes rameno. "Pojď se mnou. Opatřím nám oběma něco suchého na sebe."
   Čvachtal za ní skrz příklop, z kalhot mu kapalo, zanechával za sebou mokrou cestičku. V dlouhé chodbě, která byla za příklopem, bylo chladno, ale Brettovi nebylo tak chladno, aby přehlédl příjemné pohupování těla Scudi Wangové, když se od něj vzdalovala. Pospíšil si, aby ji dohnal. Chodba byla pro Ostrovana znepokojivě cizí – pevná půda pod nohama, bytelné stěny osvětlené dlouhými zářivkovými trubicemi. Stěny zářily stříbřitou šedí, přerušovanou neprodyšně uzavřenými příklopy s barevnými symboly – zelenými, žlutými a modrými.
   Scudi Wangová se zastavila u příklopu s modrým kódem, odjistila jej a zavedla Bretta do velké místnosti, jejíž stěny lemovaly úložné skříňky. Střed zabíraly čtyři řady laviček. Další příklop vedl ven na opačné straně. Otevřela skříňku a hodila mu modrý ručník, pak se sklonila a prohledala další skříňku, kde našla košili a kalhoty, podržela je ve výšce a prohlédla si Bretta. "Tohle ti asi bude. Později to můžeme vyměnit." Hodila na lavičku před ním vybledlé zelené kalhoty a triko s dlouhými rukávy stejné barvy. Obojí bylo z lehkého materiálu, který Brett neznal.
   Brett si osušil obličej a vlasy. Nerozhodně tam stál, z oděvu mu stále kapalo. Mořané prý nevěnují valnou pozornost nahotě, jak slýchal, ale Brett nebyl zvyklý chodit neoblečený, natožpak ve společnosti krásné ženy.
   Bez rozpaků odložila potápěčský oblek, našla v jiné skříňce jasně modrou kombinézu a sedla si, aby si ji navlékla na tělo, přičemž se osušovala ručníkem. Vstal a shlížel na ni, neschopný odvrátit pohled.
   Jak jí mám poděkovat? uvažoval. Bere to zřejmě jako by nic, že mi zachránila život. Po pravdě řečeno, zdálo se, že dívka bere jako by nic úplně všechno. Dál na ni civěl a zarděl se, když v mokrých studených kalhotách ucítil sílící erekci. Copak tu není nějaká přepážka nebo něco, kde by se mohl ztratit z dohledu a obléknout? Rozhlédl se po místnosti. Nic.
   Uviděla, jak se rozhlíží, a kousla se do rtu.
   "Promiň," řekla. "Já zapomněla. Ostrované jsou prý komicky cudní. Je to pravda?"
   Brettův ruměnec zesílil. "Ano."
   Natáhla si kombinézu a rychle zapnula zip. "Já se otočím," řekla. "Až se oblékneš, půjdeme se najíst."
   Příbytek Scudi Wangové byl stejně stříbřitě šedý jako chodby, prostor asi čtyři na pět metrů, samé pravoúhlé rohy a ostré hrany, pro Ostrovana cizí. Ze stěn vyčnívaly dvě spací pohovky o velikosti kavalců, obě zakryté přikrývkami s propleteným červenožlutým geometrickým vzorem. Na jednom konci místnosti stála kuchyňská linka a na druhém skříň. Příklop vedle skříně byl otevřený a bylo za ním vidět koupelnu s malou zapuštěnou vanou a sprchou. Všechno bylo ze stejného materiálu jako stěny, podlaha a strop. Brett přejel rukou po jedné stěně a ucítil chladnou tvrdost.
   Scudi našla pod jedním kavalcem zelený polštář a hodila ho na druhý kavalec. "Udělej si pohodlí," řekla. Stiskla spínač na stěně vedle kuchyňské linky a místnost naplnila zvláštní hudba.
   Brett usedl na kavalec, čekal, že bude tvrdý, ale povolil pod ním překvapivě poddajně. Opřel se o podušku. "Co je to za hudbu?"
   Otočila se od otevřené skříňky. "Velryby. Slyšel jsi o nich někdy?"
   Podíval se ke stropu. "Jsou v rejstříku hybernačního tanku, jak jsem slyšel. Obří pozemský savec, který žije v moři."
   Pokynula k malé mřížce amplionu nad spínačem. "Jejich píseň je tuze příjemná. Budu je ráda poslouchat, až je přitáhneme z vesmíru."
   Brett naslouchal mručení, hvízdání a trylkům, cítil jejich konejšivý vliv jako dlouhé šumění vln v pozdním odpoledni. Nestihl se hned soustředit na to, co řekla. Navzdory písni velryb, nebo snad právě kvůli nim, panoval v místnosti hluboký klid, jaký ještě nikdy nezažil.
   "Co děláš nahoře?" zeptala se Scudi.
   "Jsem rybář."
   "To je dobré," činila se pilně u linky. "Dostaneš se na vlny. Vlny a proudy, tak my generujeme svou energii."
   "To už jsem slyšel," řekl. "Co děláš ty – kromě zachraňování?"
   "Matematiku vln," řekla. "To je moje opravdová práce."
   Matematika vln? Neměl představu, co to znamená. Přinutilo ho to uvědomit si, jak málo toho ví o mořanském životě. Brett se rozhlédl po místnosti. Stěny byly tvrdé, ale s tím chladem se mýlil. Byly teplé, na rozdíl od skříní šatny. Ani Scudi nepůsobila chladně. Když ho vedla bytelnými chodbami, míjeli mnoho lidí. Většinou jí kývli na pozdrav, zatímco klábosili se svými přáteli nebo spolupracovníky. Všichni se pohybovali hbitě a jistě a chodby nebyly plné lidí, kteří se stále strkali v tlačenici. Kromě pracovních opasků byli mnozí nazí. Nic z toho venkovního ruchu však do této malé místnosti nepronikalo. Bylo to jiné než na povrchu, kde organika přenášela i ty nejslabší zvuky. Tady byly luxus hluku a luxus ticha jen pár metrů od sebe.
   Scudi něco udělala nad svým pracovním prostorem a stěny místnosti se náhle jasně zbarvily plynulými tahy žluté a zelené barvy. V proudu se vlnily dlouhé šlahouny čehosi podobného řase – abstrakce. Bretta fascinovalo, jak pohyb barev na stěnách doprovázel velrybí píseň.
   Co jí mám říct? uvažoval. Sám v místnosti s hezkou dívkou, a nic mě nenapadá. Geniální, Nortone! V konverzaci přímo záříš!
   V duchu uvažoval, jak dlouho s ní je. Nahoře si udržoval dobrý přehled o čase podle světla sluncí a tmavých skvrn mezi nimi. Tady dole bylo všechno světlo podobné. Bylo to dezorientující.
   Díval se na záda Scudi, která pracovala. Stiskla knoflík ve zdi a Brett uslyšel, jak něco polohlasem říká do mořanského transfonu. Pohled na transfon mu připomněl technologickou propast mezi Ostrovany a Mořany. Mořané mají tenhle přístroj, Ostrovanům se na trhu nenabízí. Nepochyboval, že si někteří Ostrované transfony opatřili na černém trhu, ale nechápal k čemu jim byly, ledaže by pořád jednali s Mořany. O některých Ostrovanech to platilo. Posádky ostrovanských ponorek nosily přenosné přístroje, které zachycovaly některé transfonní kanály, ale to bylo stejně tak kvůli Mořanům jako kvůli Ostrovanům. Mořané se ke svému bohatství staví zatraceně snobsky!
   Od pultu, kde Scudi pracovala, se ozvalo slabé pneumatické zasyčení. Posléze se obrátila, balancovala podnosem, na němž byly zakryté misky a příbory. Postavila tác na stůl mezi oba kavalce a přitáhla si polštář za záda.
   "Sama moc nevařím," řekla. "Centrální kuchyně je rychlejší, ale já si přidávám vlastní koření. V centrální jsou moc fádní!"
   "Ano?" Díval se na ni, jak odkrývá misky; vůně se mu zamlouvaly.
   "Lidi se už na tebe ptají," řekla. "Několik mi jich volalo. Řekla jsem jim, ať počkají. Jsem hladová a unavená. Ty taky?"
   "Mám hlad," souhlasil. Rozhlédl se po pokoji. Jen tyhle dva kavalce. Očekává snad, že bude spát tady, s ní?
   Přitáhla si misku a lžíci do klína. "Otec mě naučil vařit," řekla.
   Zvedl misku, ležící nejblíže od něj, a chopil se lžíce. Nepodobá se to ostrovanskému jídelnímu rituálu, povšiml si. Scudi si už vkládala do úst lžíce polévky. Ostrované nakrmili nejprve hosty, teprve pak snědli, co jim hosté nechali. Brett slyšel, že u Mořanů to takhle nechodí – často snědli všechno a hostiteli nenechali nic. Scudi si slízla pár kapek polévky ze hřbetu ruky.
   Brett si na ochutnání usrkl ze lžíce.
   Lahoda!
   "Je ten vzduch pro tebe dost suchý?" zeptala se Scudi.
   Přikývl, ústa plná polévky.
   "Můj pokoj je malý, ale tím pádem je snazší udržet vzduch takový, jak ho mám ráda. A líp se tu uklízí. Pracuju hodně často nahoře. Sucho je mi teď příjemné a vlhkost na chodbách a ve veřejných prostorách mi vadí." Přiložila si misku ke rtům a vyprázdnila ji.
   Brett ji napodobil a pak se zeptal: "Co se mnou bude? Kdy půjdu zpátky nahoru?"
   "O tom si promluvíme po jídle," řekla. Přinesla další dvě misky a odkryla je, ukázaly se malé kousky ryby v tmavé omáčce. S miskou mu podala pár vyřezávaných kostěných jídelních hůlek.
   "Po jídle," souhlasil a vzal si sousto ryby v omáčce. Byla ostře pikantní a vehnala mu slzy do očí, ale pak to chutnalo příjemně.
   "To je náš zvyk," řekla Scudi. "Jídlo uvolňuje tělo. Mohu říkat: 'Brette Nortone, tady jsi v bezpečí a je ti tu dobře.' Ale vím, že je ti to tady dole cizí. A byl jsi v nebezpečí. Musíš mluvit ke svému tělu jazykem, kterému rozumí, než se ti vrátí rozum. Jídlo, odpočinek – tomu tvé tělo rozumí."
   Líbil se mu racionální smysl jejích slov a vrátil se k rybě, každé sousto mu chutnalo lépe. Scudi, jak viděl, jedla stejné množství jako on, ačkoliv byla mnohem menší. Líbilo se mu jemné kmitání jejích jídelních hůlek v misce a u okraje jejích rtů.
   To jsou ale krásná ústa, říkal si. Rozpomněl se, jak mu poprvé vdechla život.
   Přistihla ho, jak na ni civí, a Brett se rychle znovu soustředil na svou misku.
   "Moře bere hodně energie, hodně tepla," řekla. "Nosím potápěčský úbor co nejméně. Horká sprcha, hodně horkého jídla, teplá postel – to je vždycky zapotřebí. Pracuješ nahoře na ostrovanských ponorkách, Brette?"
   Její otázka ho zaskočila. Už si začínal myslet, že na něj vůbec není zvědavá.
   Možná jsem pro ni jen svého druhu závazek, říkal si. Když někoho zachráníš, asi ti zůstane na krku.
   "Nahoře jsem rybářem u kontraktora jménem Twisp," řekl. "Hlavně jemu chci vzkázat, že jsem přežil. Je to zvláštní člověk, ale na lodi jsem lepšího nikdy neviděl."
   "Nahoře," řekla. "Tam hrozí velké nebezpečí od švihounů, ne? Viděl jsi švihouny?"
   Pokusil se polknout náhle vyschlým hrdlem. "Vozíme kvakoše. Ti nás varují, víš." Doufal, že si nevšimne toho úhybného manévru.
   "Bojíme se vašich sítí," řekla. "Někdy je špatná viditelnost a není je vidět. Někteří Mořané v nich už zahynuli."
   Přikývl, rozpomněl se na zmítání a krev a Twispovo vyprávění o smrti dalších Mořanů v sítích. Neměl by se Scudi o tom zmínit? Neměl by se zeptat na podivnou reakci Námořního soudu? Ne, asi by to nepochopila. Tohle by mezi nimi vytvořilo bariéru.
   Scudi to také vycítila. Poznal to, protože promluvila příliš rychle. "Nechtěl bys raději pracovat na vašich ponorkách? Já vím, že jsou měkkobřiché, vůbec ne jako naše, ale,"
   "Myslím, asi bych raději zůstal u Twispa, pokud se nevrátí k ponorkám. Rád bych věděl, jestli je v pořádku."
   "Odpočineme si a až se probudíme, setkáš se s několika našimi lidmi, kteří ti mohou pomoci. Mořané cestují daleko. Proháníme se po světě. Dozvíš se o něm a on o tobě, pokud si to přeješ."
   "Přeju?" Civěl na ni a vstřebával to slovo. "Chceš říct, že bych se mohl rozhodnout, zmizet?"
   Nakrčila obočí, což zdůraznilo její uličnické vzezření. "Máš být tam, kde chceš být. Kým chceš být, to je to samé, ne?"
   "Tak jednoduché to být nemůže."
   "Jestliže jsi neporušil zákon, pak jsou tady dole všelijaké možnosti. Mořanský svět je velký. Nechtěl bys tady zůstat?" Zakašlala a Bretta napadlo, zda nechtěla říci "zůstat se mnou?" Scudi náhle vypadala mnohem starší, mnohem dospělejší. Hovory mezi Ostrovany budily v Brettovi dojem, že Mořané mají jakousi vyšší rafinovanost, pocit, že náleží kamkoli, kam přijdou, že toho vědí víc než Ostrované.
   "Ty žiješ sama?" zeptal se.
   "Ano. Tohle patřilo mé matce. A blízko odtud žil můj otec."
   "Nežijí mořanské rodiny spolu?"
   Zamračila se. "Moji rodiče, byli tvrdohlaví, oba. Nemohli spolu žít. Dlouho jsem žila u otce, ale, zemřel." Potřásla hlavou a Brett viděl, že ji vzpomínky bolí.
   "Promiň," řekl. "Kde je maminka?"
   "Je taky mrtvá." Scudi od něj odvrátila pohled. "Matka uvízla v síti ani ne před rokem." Scudiino hrdlo se pohnulo křečovitým polknutím, když se obrátila zpátky k němu. "Bylo to těžké, existuje jeden muž, GeLaar Gallow, který se stal matčiným, milencem. To bylo potom," Zarazila se a ostře potřásla hlavou.
   "Promiň, Scudi," řekl. "Nechtěl jsem vracet bolestné,"
   "Ale já o tom chci mluvit! Tady dole není nikdo, s kým bych mohla, totiž, moji nejbližší přátelé se tomu tématu vyhýbají a já," Přetřela si levou tvář. "Ty jsi nový přítel a posloucháš."
   "Samozřejmě, ale nechápu co,"
   "Po otcově smrti matka přepsala, Chápeš, Brette, že můj otec byl Ryan Wang, že tu bylo velké bohatství?"
   Wang! pomyslel si. Mořanský obchod. Jeho zachránkyně je bohatá dědička!
   "Já, já jsem,"
   "To nic. GeLaar měl být mým otčímem. Matka mu připsala kontrolu nad značnou částí toho, co zbylo po otci. Pak zemřela."
   "Takže ti nic nezbylo."
   "Cože? Aha, ty myslíš po tatínkovi. Ne, to není můj problém. Kromě toho, mou novou poručnicí je Kareen Aleová. Tatínek jí odkázal, mnoho věcí. Byli přátelé."
   "Co, říkala jsi, že je tu problém."
   "Všichni chtějí, aby si Kareen vzala GeLaara a GeLaar se o to snaží."
   Brett si všiml, že dívčiny rty sevřou pokaždé, když vysloví Gallowovo jméno. "Copak je s tím Gallowem?" zeptal se.
   Scudi promluvila tlumeným hlasem. "Bojím se ho."
   "Proč? Co udělal?"
   "Já nevím. Ale byl v posádce, když zemřel můj otec, a když zemřela matka."
   "Tvoje matka, říkala jsi síť,"
   "Ostrovanská síť. To řekli oni."
   Sklopil oči, rozpomněl se na svůj nedávný zážitek s Mořanem v síti.
   Když uviděla výraz v jeho tváři, Scudi řekla: "Nechovám k tobě žádnou zášť. Vidím, že toho lituješ. Maminka znala nebezpečí sítí."
   "Říkala jsi, že Gallow byl s tvými rodiči, když zemřeli. Ty,"
   "Ještě nikdy jsem o tom s nikým nemluvila. Nevím, proč to říkám tobě, ale jsi mi sympatický. A, totiž,"
   "Jsem tvým dlužníkem."
   "Ale ne! Nic takového. Jenže, líbí se mi tvůj obličej a to, jak posloucháš."
   Brett zvedl oči a setkal se s jejím upřeným pohledem. "Copak není nikdo, kdo by ti mohl pomoct?" zeptal se. "Říkala jsi Kareen Aleová, každý ji zná. Nemohla by,"
   "Tyhle věci bych Kareen nikdy neřekla!"
   Brett Scudi chvíli pozoroval, viděl v její tváři zděšení a strach. Vycítil už jakousi zběsilost v mořanském životě z historek, které se vyprávěly mezi Ostrovany. Násilí tady dole nebylo ničím mimořádným, pokud se těm historkám dalo věřit. Ale to, co naznačila Scudi,
   "Říkáš si, jestli Gallow neměl něco společného se smrtí tvých rodičů," řekl.
   Beze slova přikývla.
   "Proč ho podezíráš?"
   "Chtěl po mně, abych podepsala mnoho papírů, ale já prohlásila, že tomu nerozumím a poradila jsem se s Kareen. Myslím, že ty papíry, které jí ukázal, byly jiné než ty, které přinesl mně. Zatím mi neřekla, co bych měla dělat."
   "On," Brett si odkašlal. "Chci říct, ty jsi, totiž, někteří Ostrované se žení a vdávají mladí."
   "Nic takového tu nebylo, ledaže mi řekl, abych si pospíšila a dospěla. To je jen vtip. Prý už ho unavuje na mě čekat."
   "Kolik je ti let?"
   "Příští měsíc mi bude šestnáct. A tobě?"
   "Mně bude za pět měsíců sedmnáct."
   Podívala se na jeho ruce, zmozolnatělé od sítě. "Tvoje ruce říkají, že těžce pracuješ – na Ostrovana." Okamžitě si připlácla ruku na ústa. Oči se jí rozšířily.
   Brett už slyšel mořanské vtípky o líných Ostrovanech, kteří se sluní, zatímco Mořané budují svět pod mořem. Zamračil se.
   "Jsem hubatá," řekla Scudi. "Konečně najdu někoho, kdo může být můj opravdový přítel, a urazím ho."
   "Ostrované nejsou líní," řekl Brett.
   Scudi se impulzivně natáhla a uchopila jeho pravou ruku do svých. "Stačí se na tebe podívat a už vím, že ty řeči lžou."
   Brett odtáhl ruku. Pořád byl uražený a zmatený. Scudi sice může říkat něco, aby to napravila, ale pravda mimoděk vyšla najevo.
   Pracuju těžce, na Ostrovana!
   Scudi vstala a horlivě sklízela nádobí a zbytky jídla. Všechno přišlo do pneumatické štěrbiny v kuchyňské stěně a zmizelo s cvaknutím a zasyčením.
   Brett na štěrbinu zíral. Pracovníci, kteří se o to postarají, jsou pravděpodobně Ostrované, trvale skrytí z dohledu.
   "Centrální kuchyně a všechny tyhle prostory," řekl. "Tihle Mořané, ti to mají snadné."
   Otočila se k němu, ve tváři soustředěný výraz. "To říkají Ostrované?"
   Brett cítil, jak mu do tváře stoupá horkost.
   "Nemám ráda vtipy, které lžou," řekla Scudi. "Myslím, že ty taky ne."
   Brett polkl, aby uvolnil knedlík, který se mu náhle vytvořil v hrdle. Scudi je tak přímá! Mezi Ostrovany to takhle vůbec nechodilo, ale uvědomoval si, že ho to přitahuje.
   "Queets tyhle vtipy nikdy nepovídá, a já taky ne," řekl Brett.
   "Ten Queets je tvůj otec?"
   Brett si zčistajasna vzpomněl na otce a matku – motýlí život mezi intenzivními návaly malování. Vzpomněl si na jejich byt v Centru, na to množství věcí, které vlastní a mají rádi – nábytek, umělecká díla, dokonce i několik mořanských elektrospotřebičů. Queets však vlastní jen to, co se mu vejde do člunu. Má to, co doopravdy potřebuje – jakási trosečnická selekce.
   "Ty se stydíš za svého otce?" zeptala se Scudi.
   "Queets není můj otec. To je ten rybář, kterému patří můj kontrakt – Queets Twisp."
   "Aha. Ty toho moc nemáš, viď, Brette? Vidím, jak se rozhlížíš po mém bytě a," Pokrčila rameny.
   "Ty šaty, co jsem měl na sobě, byly moje," řekl Brett. "Když jsem prodal svůj kontrakt Queetsovi, vzal mě do učení a dal mi, co jsem potřeboval. Na koraklu není místo pro zbytečnosti."
   "Ten Queets je šetrný? Je k tobě krutý?"
   "Queets je hodný! A je silný. Nikdy jsem nepoznal nikoho silnějšího. Queets má ty nejdelší paže, jaké bys kdy viděla, ideální pro práci se sítěmi. Jsou skoro tak dlouhé, jak je vysoký."
   Scudiina ramena se sotva postřehnutelně otřásla. "Ty máš toho Queetse moc rád," řekla.
   Brett od ní odvrátil pohled. To nestřežené zachvění mluvilo za vše. Mořanům běhá z Ostrovanů husí kůže po zádech. Hluboko v útrobách cítil bolest zrady. "Vy Mořané jste všichni stejní," řekl. "Mutanti nemůžou za to, jací jsou."
   "Já tě neberu jako mutanta, Brette," řekla. "Každý vidí, že jsi normalizovaný."
   "Tak!" odsekl Brett a zaškaredil se na ni. "Co je normální? Ano, já jsem ty řeči slyšel: Ostrované mají poslední dobou víc 'normálních' porodů, a vždycky je tu možnost operace. Twispovy dlouhé ruce ti vadí? No, ale on není žádná zrůda. Je to nejlepší rybář na Pandoře, protože se jeho ruce hodí k tomu, co dělá."
   "Vidím, že jsem se naučila hodně věcí špatně," řekla Scudi tlumeným hlasem. "Queets Twisp je určitě hodný člověk, protože ho Brett Norton obdivuje." Na rtech jí vytanul sarkastický úsměv a zase zmizel. "Ty ses nenaučil nic špatně, Brette?"
   "Já, Po tom, co jsi pro mě udělala, bych s tebou neměl takhle mluvit."
   "Ty bys mě nezachránil, kdybych se chytila do tvé sítě? Ty bys,"
   "Skočil bych tam za tebou a švihouny vem čert!"
   Zazubila se. To bylo nakažlivé – Brett se přistihl, že ji napodobil.
   "Já vím, Brette. Mám tě ráda. Učím se od tebe o Ostrovanech ledacos, co jsem nevěděla. Jsi jiný, ale,"
   Brettův široký úsměv zmizel. "Moje oči jsou dobré!" odsekl v domnění, že myslela tento rozdíl.
   "Tvoje oči?" Zadívala se na něj. "To jsou krásné oči! Ve vodě jsem viděla tvoje oči ze všeho nejdřív. Jsou velké a, těžko přehlédnutelné." Sklopila zrak. "Tvoje oči se mi líbí."
   "Já, já myslel,"
   Znovu mu pohlédla do očí. "Nikdy jsem neviděla dva úplně stejné Ostrovany, ale Mořané taky nejsou nikdy úplně stejní."
   "Každý tady dole to takhle brát nebude," vyčetl jí.
   "Někteří budou civět," souhlasila. "Není to normální, být zvědavý?"
   "Budou mi říkat Mut," řekl.
   "Většina nebude."
   "Queets říká, že slova jsou jen divné vlny ve vzduchu nebo vytištěné klikyháky."
   Scudi se zasmála. "Toho Queetse bych ráda poznala! Vypadá to, že je to moudrý člověk."
   "Nikdy mu nic moc nevadilo, ledaže ztratil loď."
   "Nebo že ztratil tebe? Bude mu to vadit?"
   Brett se vzpamatoval. "Můžeme mu poslat zprávu?"
   Scudi se dotkla knoflíku transfonu a vyslovila svůj požadavek do mřížky ve zdi. Odpověď byla tak tichá, že ji Brett neslyšel. Udělala to jako by nic. Tehdy ho napadlo, že tohle vyjadřuje rozdíl mezi nimi důkladněji, než jeho příliš velké oči se svým zázračným nočním viděním.
   Posléze Scudi řekla: "Pokusí se vzkázat do Vashonu." Protáhla se a zívla.
   I při tom zívání je krásná, pomyslel si. Rozhlédl se po místnosti, všiml si, jak blízko u sebe jsou oba kavalce. "Ty jsi tady bydlela jen s maminkou?" zeptal se. Okamžitě zpozoroval smutný výraz, který se do její tváře vrátil, a proklínal se. "Promiň, Scudi! Neměl bych ti ji pořád připomínat."
   "To nic, Brette! My jsme tady a ona ne. Život jde dál, a já dělám maminčinu práci." Znovu jí zkřivil ústa ten uličnický úsměv. "A ty jsi můj první spolubydlící."
   Poškrábal se v rozpacích na hrdle, neznal morální pravidla mezi pohlavími tady dole. Co to znamená, být spolubydlící? Hrál o čas. Zeptal se: "Co je to za práci, kterou jsi převzala po mamince?"
   "Už jsem ti říkala. Matematika vln."
   "Já nevím, co to znamená."
   "Jdu tam, kde jsou spatřeny nové vlny nebo struktura vln. Tak jak to dělala moje matka a před ní oba její rodiče. Je to něco, pro co má naše rodina přirozené nadání."
   "Ale co děláš?"
   "Jak se vlny pohybují, to nám říká, jak se pohybují slunce a jak na ten pohyb reaguje Pandora."
   "Ale? Jenom z toho, že pozoruješ vlny, chci říct, vlny přece zmizí takhle!" Luskl prsty.
   "Simulujeme ty vlny v laboratoři," řekla. "Ve vlnostěnách se určitě vyznáš," řekla. "Některé úplně oběhnou Pandoru víckrát za sebou."
   "A ty pak poznáš, kdy přijdou?"
   "Někdy."
   Zamyslel se nad tím. Rozsah mořanských znalostí ho zčistajasna omračoval.
   "Víš přece, že upozorňujeme Ostrovy, když můžeme," řekla.
   Přikývl.
   "Abych mohla vlny matematicky zpracovat, musím je překládat," řekla. Nepřítomně si zaklepala na hlavu, zatvářila se přehnaně uličnicky. "Překlad je lepší slovo než matematika," řekla. "A taky učím to, co dělám, samozřejmě."
   Samozřejmě! pomyslel si. Dědička! Záchranářka! A teď ještě specialistka na vlny!
   "Koho učíš?" zeptal se a v duchu se zamýšlel, jestli by se dokázal naučit tuhle věc, kterou Scudi dělá. Jak by to bylo pro Ostrovy užitečné!
   "Řasu," řekla. "Překládám vlny řase."
   Byl otřesený. Žertuje, dělá si legraci z ostrovanské nevědomosti?
   Všimla si výrazu v jeho tváři, protože rychle pokračovala: "Řasa se učí, Může se naučit ovládat proudy a vlny, Až se jí vrátí dřívější hustota, bude se učit ještě víc. Učím ji některé věci, které musí vědět, aby na Pandoře přežila."
   "To je vtip, ne?" zeptal se.
   "Vtip?" Zatvářila se nechápavě. "Copak neznáš příběhy o řase, jaká bývala? Sama se živila, přesouvala plyny do vody a z vody. Hyletouny! Ach, ty bych hrozně ráda viděla! Řasa znala tuze moc věcí a ovládala proudy, ovládala samotné moře. Tohle všechno řasa kdysi uměla."
   Brett na ni civěl s otevřenou pusou. Vybavil si školní historky o rozumné řase, jediném stvoření žijícím jako jediná identita ve všech svých součástech. Ale to byla prastará historie z časů, kdy lidé žili na pevné zemi nad Pandorským mořem.
   "A bude to umět zase?" zašeptal.
   "Učí se. Učíme ji, jak dělat proudy a neutralizovat vlny."
   Brett uvažoval o tom, co by to mohlo znamenat pro ostrovní život – plout předvídatelným proudem v předvídatelné hloubce. Mohli by sledovat počasí, ryby, V jeho mysli to probouzelo prazvláštní pocity. Připadalo mu to skoro neslušné, ale kdo může s jistotou říci, co by mohla cizí inteligence udělat?
   Scudi si všimla jeho výrazu a zeptala se: "Není ti nic?"
   Promluvil takřka mechanicky. "Jestli můžeš naučit řasu ovládat vlny, pak musí vědět, jak vlny vyrobit. A proudy. Co jí zabrání, aby nás vyhladila?"
   Zatvářila se opovržlivě. "Řasa je rozumná. Řase by nijak nepomohlo zničit nás nebo Ostrovy. Takže to neudělá."
   Znovu potlačila zívnutí a Brett si vybavil její poznámku, že se brzy musí vrátit do práce.
   Myšlenky, které mu nasadila do hlavy, tam však vířily, zaměstnávaly jeho fantazii, odháněly veškeré pomyšlení na spánek. Mořané toho tolik dělají! Tolik toho vědí!
   "Řasa bude myslet sama za sebe." Vybavil si, že tohle už od někoho slyšel, nějaký rozhovor v příbytku jeho rodičů – významní lidé mluvili o důležitých věcech.
   "Ale s Vatou by k tomu nemohlo dojít," odpovídal na to tehdy někdo. "Vata je klíčem k řase."
   Začalo to, jak si vzpomínal, jako rozverný rozhovor podnícený bú, který se jako obvykle vyvíjel od spekulací ke stihomamu a zase zpět.
   "Zhasnu světlo, aby ses nestyděl," řekla Scudi. Zachichotala se a dotekem ztlumila světlo, až byla skoro tma. Sledoval ji, jak hledá cestu ke svému lůžku.
   Pro ni je tma, pomyslel si. Pro mě jen ztlumila oslnivou záři. Posunul se na okraj své postele.
   "Máš nahoře nějakou dívku?" zeptala se Scudi.
   "Ne, vlastně ne."
   "Nikdy jsi neměl se žádnou dívkou společný pokoj?"
   "Na Ostrovech máš všechno společné se všemi. Ale mít pokoj, jen sami dva pro sebe, to je pro páry, které spolu začínají žít. K páření. Je to hodně drahé."
   "Propána!" řekla. Ve stínohře svého podivného zraku sledoval, jak její prsty nervózně tančí po povrchu kavalce.
   "Tady dole jsme spolu kvůli páření, to ano, ale máme společné pokoje i z jiných důvodů. Pracovní partneři, spolužáci, dobří přátelé. Totiž jen aby ses mohl jednu noc vzpamatovat. Zítra budou jiní, otázky a obchůzky a hodně hluku," Její ruce se stále pohybovaly v tom nervózním rytmu.
   "Nevím jak ti kdy oplatím, že jsi ke mně tak hodná," řekl.
   "Ale to je náš zvyk!" bránila se. "Když tě Mořan zachrání, můžeš mít všechno, co ten Mořan má, dokud, nepůjdeš dál. Jestliže na tohle území přivedu život, jsem za něj zodpovědná."
   "Jako bych byl tvoje dítě?"
   "Něco takového." Vzdychla a začala se odstrojovat.
   Brett pocítil, že nechce vnikat do jejího soukromí, a odvrátil oči.
   Možná bych jí to měl povědět, pomyslel si. Není vlastně fér, že takhle vidím a nepovím jí to.
   "Raději bych se ti nemíchal do života," řekl.
   Slyšel, jak Scudi vklouzla pod přikrývky. "Nemícháš se," konstatovala. "Tohle je jedna z nejzajímavějších věcí, které mě kdy potkaly. Jsi můj přítel, mám tě ráda. Stačí to?"
   Brett odložil šatstvo a vklouzl pod přikrývky. Přitáhl si je až ke krku. Queets vždycky říkal, že se v Mořanovi člověk nevyzná. Přátelé?
   "Jsme přátelé, ne snad?" naléhala.
   Natáhl ruku přes prostor mezi lůžky. Uvědomil si, že ji nevidí, proto sám uchopil její ruku. Stiskla mu silně prsty, její ruka ho hřála v dlani. Posléze vzdychla a jemně ruku odtáhla.
   "Musím spát," řekla.
   "Já taky."
   Její ruka se zvedla z lůžka a našla vypínač na zdi. Velrybí zvuky ustaly.
   Brettovi se zdálo, že v místnosti panuje přepychový klid, ticho, jaké si nedovedl ani představit. Cítil, jak se mu uši uklidňují, ale potom pozor, zčistajasna naslouchají, čemu? Nevěděl. Spánek však byl nezbytný. Musí spát. Mozek mu říkal: "Něco se dělá pro to, aby byli informováni tvoji rodiče a Queets." Byl naživu a rodina a přátelé budou mít radost – po obavách a smutku. Alespoň v to doufal.
   Po několika nervózních minutách usoudil, že spánku brání nedostatek pohybu. Tohle zjištění mu umožnilo uvolnit se víc, dýchat snadněji. Jeho tělo se rozpomínalo na jemný houpavý pohyb nahoře. Horlivě o tom přemýšlel, lstí se snažil přesvědčit vlastní mysl, že se pod ním ještě stále zvedají a klesají vlny.
   "Brette?" Scudiin hlas zněl o málo silněji než zaševelení.
   "Ano?"
   "Ze všech tvorů v hybernátoru bych nejradši měla ptáky, ty malé ptáčky, kteří zpívají."
   "Slyšel jsem nahrávky z Lodi," řekl ospalým hlasem.
   "Ty písně jsou stejně krásné jako písně velryb. A ptáci létají."
   "My máme holuby a kvakoše," řekl.
   "Kvakoši jsou kachny a nezpívají," řekla.
   "Ale hvízdají, když letí, a je legrace se na ně dívat."
   Její přikrývky zašustily, jak se od něj odvracela.
   "Dobrou noc, kamaráde," zašeptala. "Vyspi se do růžova!"
   "Dobrou noc, kamarádko," odpověděl. A tam, na pokraji spánku, si představil její krásný úsměv.
   Takhle začíná láska? napadlo ho. Hruď měl sevřenou a nepovolovalo to, dokud neupadl do neklidného spánku.

Lazarův jev
Bill Ransom, Frank Herbert
cyklus Pandora II.
Nakladatel: Baronet
ISBN: 80-7214-909-1
Vyjde - prosinec 2006

Bill Ransom a Frank Herbert










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...