"Aby to fungovalo, museli by ukázat, že přese mě prošli," řekl vévoda. "Kdyby přišli z východu nebo západu, každý by věděl, že nedokážu sám uhlídat celou severní hranici. A takhle daleko na severu ji na západ ode mě nikdo nedrží. Důkaz - pak by museli zanechat nějaký důkaz -"
   "Ani jedna z vesnic by proti větší síle neobstála," řekl Valichi. "Kdyby některou vydrancovali - nebo dokonce vzali zajatce -"
   "To je ono." Vévodův hlas ztvrdl. "U bohů, myslím, že to je ono. Paks?"
   "Ano, pane. Mám pocit, že je to správná domněnka."
   "Co teď? Nechte mě přemýšlet. Kolik skřetů by mohli vyčlenit pro útok na nás? Ve tmě by jich nebylo potřeba mnoho - nějaké zápalné šípy, pokus proniknout do sklepa - proti hradbám tak padesát. Cracolnyo, s kolika lučištníky bys dokázal udržet tohle místo?"
   "Já? U Tirových vnitřností! Hmm - potřeboval bych k tomu většinu kohorty - celou, pokud bych to tu měl bránit dlouho. Nezapomínejte, že je tu ten tunel."
   "Nezapomínám. Ale i tak - nechám ti tu četu Arcolinových lidí, aby vám kryli záda na hradbách, a vezmu si dvě čety tvých lučištníků. Paks, jdi najít Arcolina a Dorrin. Vyřiď jim, aby připravili své kohorty k okamžitému odchodu a potom přišli sem za mnou. Ty zajeď do Východního Vévodova - udeří tam, protože přes něj vede cesta do Vérelly. Zburcuj domobranu a řekni jim, že dorazíme co nejdříve. Heribert Fontaine, starosta, má velký roh - zaduj na něj, když uvidíš nějaké známky přítomnosti skřetů."
   "Ano, pane." Paks se otočila k odchodu.
   "A i když jsi paladin, nezkoušej je všechny pobít sama."
   "Ne, pane, nebudu." Paks se na něj usmála a vyběhla z místnosti. Předtím nedokázala přesně vycítit, co je špatně, ale z tohoto plánu měla dobrý pocit.
   Jakmile našla Arcolina s Dorrin, ti vše okamžitě pochopili, a když sedlala rychlého koně, kohorty už zbrojily na pochod. Paks vyvedla koně ven postranním vchodem a zjistila, že se nachází sama na temné, chladné a větrné planině. Vyšvihla se do sedla a navedla koně směrem k Východnímu Vévodovu. Severní vítr k ní zezadu nesl zvuky probuzené kumpanie. Pobídla koně do cvalu, důvěřovala jeho nočnímu vidění více než svému. Zvuky za ní utichaly, až zcela zanikly v dusotu kopyt a svištění větru.
   Ještě nikdy nejela tak temnou nocí. Připadala si jako v jeskyni - oblohu zakrývaly těžké mraky a ona nedohlédla ani na koňskou šíji před sebou. Asi po míli dorazili k mírnému svahu, poznala to jen podle ryzákova skoku, pravidelnost jeho pohybů se přerušila. Na druhé straně sjížděli dolů do stejné temnoty. Paks pomyslela na to, že by zkusila vyvolat světlo, ale rozhodla se, že počká, dokud nedojde k bitce. Kdyby ho vyvolala nyní, jen by ji to prozradilo všem případným pozorovatelům.
   Nakonec před ní zablikala světla Východního Vévodova. Kůň zafrkal a vyrazil vpřed. Světla se blížila, nyní viděla jednotlivé pochodně, plápolající ve větru na nízkém valu na severní straně vesnice. Zpomalila koně do klusu a zavolala na hlídku.
   "Stůj a promluv," křikl na ni jeden ze strážných za valem.
   Přitáhla koni uzdu a ten zastavil. "Nesu zprávu od vévody pro starostu Fontaina," křikla zpět. "Jsem Paksenarrion -"
   "Tak pojeď," odpověděl strážný. "Co se děje?"
   Vjela pomalu do kruhů světla vrhaných pochodněmi a před strážnými sklouzla z koně. "Musíte zburcovat domobranu. Vévoda sem co nejdříve přivede kumpanii - je přesvědčen, že tu zaútočí skřeti."
   "Tady? Proč?" Paks poznala Pitera, hostinského.
   Zavrtěla hlavou. "To je na dlouhé vysvětlování, ale má k tomu důvod. Buďte připravení. Kde je starosta?"
   "Doma. Víš, kde bydlí?" zeptal se Piter. Paks kývla. "Jdi tam a já zatím svolám ostatní. Kolik se tu má objevit skřetů?"
   "Nevím, ale vévoda má za to, že jich bude hodně." Paks vedla koně ulicí ke starostovu domu. Za sebou slyšela Pitera, jak udílí pokyny hlídce, a potom ozvy rychlých kroků, jak se vydali zburcovat ostatní.
   U starosty zrovna dojídali pozdní večeři členové Rady Východního Vévodova. Když Paks vešla, Kolya se na ni usmála, jakmile jim však Paks předala zprávu od vévody, zvážněla.
   "Kdy dorazí vévoda?" otázal se ustaraný Fontaine.
   "Když jsem odjížděla, kohorty se šikovaly," odpověděla Paks.
   "Větší nápor neudržíme," řekl. "Ten val je jen zpomalí a dá našim hlídkám možnost vystřelit jednu spršku šípů. Máme jen necelou stovku bojeschopných -"
   "Většina budov se dá bránit," podotkla Kolya. "Vévoda trval na kamenných střechách i zdech, takže nás nemohou vypálit. Moje chalupa by se neudržela, ale ta je stejně u jižního valu."
   "Přestěhujeme všechny kromě domobrany do několika nejbytelnějších domů," rozhodl starosta. "Máme čas na to, abychom sem přivedli i nějaké farmáře? Ne, nejspíš nemáme. Zapomeňte na mlýn a budovy u jižního valu, pokusíme se udržet kolem návsi."
   Paks se ještě s celou Radou nesetkala, a proto nevěděla, kdo je ten mohutný černovlasý muž, který promluvil jako další. "Dohlédnu na to, aby sem přišli lidé od jižního valu, pane starosto -"
   "Díky, Tame," odvětil Fontaine a muž rychle odešel. Starosta se obrátil k radnímu s obličejem poznamenaným širokou jizvou. "Viku, zajisti, aby v domech uprostřed byly dostatečné zásoby potravin. Použij zásoby na zimu, pokud budeš mít čas je přestěhovat. Stejně nám nebudou k ničemu, jestli je dostanou skřeti."
   "Ano, starosto - a co sundat mlýnské kameny? Kdyby spálili mlýn, mohly by kameny popraskat."
   "Dobrý nápad. Řekni to mlynáři. Kolyo -"
   "Já vím." Už byla téměř u dveří, naposledy se ještě usmála na Paks. Starosta se toporně postavil a zavolal do patra na svou ženu: "Vytáhni roh, Arne, a přines ho sem dolů." Pohlédl na Paks. "Tenhle dům má příliš mnoho dveří, pošlu rodinu k návsi."
   -----------------------
   Uplynula více než hodina. Paks čekala u nejsevernějšího rohu valu, který se táhl kolem Východního Vévodova, a poslouchala spolu s ostatními, zda neuslyší něco, co by jim naznačilo, že se skřeti chystají zaútočit. Věděli, že to vévodově kumpanii bude trvat ještě nejméně další půlhodinu, než v bitevní formaci ujde vzdálenost od pevnosti sem, pokud ovšem cestou nenarazí na nepřítele. Vesnice za nimi byla zabezpečená, jak se dalo. Všichni, kdo nemohli bojovat, se tísnili v domech kolem návsi. Ty měly všechny pouze jeden vchod a úzká okna, která se dala snadno bránit. Ti, co dokázali napnout luk, stáli u oken v patře. Paks náhle zvedla hlavu a začichala. Nic neslyšela, ale pocítila neklid a v tu chvíli k ní také vítr zavál nakyslý zápach.
   "Přicházejí," řekla muži vedle sebe. Byl, jako většina, jedním z veteránů vévodovy kumpanie a silně kulhal kvůli zranění, které utržil během posledního roku v Aarenis. Byl farmářem, dokud skřeti jeho farmu nevypálili. Zavrčel, předal zprávu dalšímu v řadě a tasil meč, Paks slyšela, jak skřípe o pochvu. Měli připravené pochodně, ale dokud nedorazí nepřítel, hořely jen některé v širokých rozestupech.
   Paks ucítila poblíž něco hrozného, naskočila jí husí kůže. Ve tmě se pohybovalo ještě něco jiného než skřeti. Tasila Tammarrionin meč. Jeho čepel modře zazářila. Paks zamžourala proti větru - byl to nějaký odlesk? S výkřikem se obrátila k Nejvyššímu a z její zvednuté paže vyšlehlo světlo. Čirá bílá záře odhalila dvě pavoučí těla pouze několik délek od nich a za nimi hordu skřetů. Zaslechla výkřiky hlídky a uviděla první plameny, jak pochodně vzplály po celé délce valu. Skřeti spustili jeden ze svých pochodových pokřiků, divoký a zuřivý, a hrnuli se kupředu. Daleko vzadu uslyšela Paks hluboký zvuk starostova rohu. Pavouci při prvním světle couvli, ale nyní se také vyřítili vpřed.
   Když bez nejmenší námahy zdolávali val, Paks sekla po jejich hlavách. Jeden uskočil stranou a vyhnul se jí. Ten druhý, přímo před ní, ucouvl, aby si chránil hlavu, a ohnal se po ní přední nohou. Paks uhnula, přiblížila se k němu a zaútočila na zranitelný krk. Tammarrionin meč zlehka švihl a projel černým krunýřem jako máslem. Hlava odlétla a nohy sebou zaškubaly. Paks uskočila zpět na vrchol valu a rozhlédla se po druhém pavoukovi. Ten zmizel. Jeden člen domobrany mávl rukou a Paks uviděla za jejich řadami lesklý nahrbený obrys, který se rychle pohyboval směrem ke středu vesnice.
   "Pozor!" křikl další muž a Paks se bleskově otočila, aby čelila skřetům. O její čepel zazvonily meče, domobrana vedle ní vyšplhala na val také a noční vzduch se naplnil řinčením zbraní. Paks zabila skřeta před sebou a zranila jiného, ale mezery hned zaplňovali další. Nápor masy ji zatlačil zpátky za vrcholek valu. Tam to bylo na okamžik snadnější - jakmile se skřeti dostali na vrchol, mohli na ně obránci útočit zespodu, kde byli zranitelnější. Množství skřetů je však znovu zavalilo a domobrana začala ustupovat směrem k návsi. Nemohli s sebou ani vzít své mrtvé, protože skřeti se v černých vlnách hrnuli přes val a málem se jim povedlo narušit řadu obránců.
   Potom zleva zazněl drsný řev útočící vévodovy kumpanie. Obě kohorty udeřily z boku do postupujících skřetů. Při prvním zakolísání skřetího útoku Paks křikla na obránce kolem sebe, aby utvořili dvojitou řadu. Jí a ostatním se potom podařilo tlačit na skřety a znovu držet jeden konec linie u valu. Za ní se řada obránců zkrátila a zdvojila, ale dosáhla jen od valu k prvnímu domu, aniž by před sebou měla nějakou hradbu. Zatímco pozornost skřetů zaměstnával vévodův útok, vztyčili před sebou slabou hradbu z nábytku a sudů z jednoho domu a z kamenů zahradní zdi. Skřeti byli zatlačeni tak, aby proudili podél provizorní barikády směrem do vesnice.
   Ti takový odpor očividně nečekali. Jakmile byla linie obránců na svém místě, domobrana cítila, že slábnoucí tlak skřetů se stáčí doprava a dozadu. Paks držela svou pozici, dokud nebylo jasné, že skřeti boj o ni vzdali. Potom zavolala posily.
   "Ale kam -?"
   "Ten druhý pavouk - musím ho najít." Hostinský - neboť to byl on, kdo na její zavolání přišel - zabručel.
   "Ať při tobě stojí bozi."
   Paks si proklestila přes zbytky domobrany cestu k návsi. I když všechny pochodně hořely, vidět jasně bylo těžké, všude se míhaly a svíjely temné stíny. Dívala se po odlesku tvrdého krunýře nebo očí.
   Mezi domy na návsi ležely převrácené povozy, ale tato ochrana nestačila. Skřeti je odsunuli stranou a Paks našla náves zaplněnou těly, skřetími i lidskými. Uprostřed hořely dva povozy a dobře náves osvětlovaly, ale po obřím pavoukovi neviděla ani stopy.
   "Paks!" ozval se Kolyin hlas z okna v patře jednoho domu.
   Paks vzhlédla. "Ano?"
   "Už jsou pryč?"
   "Všichni ještě ne - já hledám toho pavouka."
   "Přelezl tady ten povoz - a mířil někam tam -" ukázala jí Kolya. Paks jí zamávala a vydala se naznačeným směrem. "Paks! Ne! Nechoď sama!"
   Paks se na ni ohlédla a koutkem oka zachytila něco - nějaký pohyb ve stínech - na střeše nad oknem. Snažila se rozeznat, co to je, ale pak si to uvědomila. "Kolyo! Je na střeše!" Jakmile vykřikla, pavouk se náhle spustil dolů, za ním se táhlo lesklé vlákno, na kterém visel. Zachytil se dvěma nohama za okenní římsu, kde byla Kolya, a zhoupl se, aby vlezl dovnitř. Paks křikla: "Hoďte mi někdo luk!"
   Ale než se pavouk mohl dostat dovnitř, Kolya nebo někdo jiný vrazil do přikrčeného těla pochodeň. Pavouk se stáhl a rychle se spouštěl k zemi. Paks se mu rozběhla naproti, doufala, že se jí podaří po něm seknout, než získá nohama oporu na dláždění, ale pavouk se odrazil ode zdi k ní.
   Paks před prvním skokem uhnula a sekla po jeho hlavě, ale minula. Skočil po ní znovu, tentokrát bokem, a ona znovu uhnula. Pavouk rychle odcupital stranou a otočil se tak, že jí záře z planoucích povozů svítila do očí. Paks se zazubila, proběhla daleko od něj a popadla z ohně hořící kus dřeva. Pavouk ustoupil, zůstával však přichystaný ke skoku. Paks se pohybovala pomalu s rozpřaženýma rukama, připravená zaútočit pochodní i mečem. Zaslechla zarachocení šípu o kámen, jak se někdo z domu pokusil na pavouka vystřelit a minul. Pavouk po ní skočil, měl rozpřažené přední nohy, které sahaly dál než její ruce, a pokusil ji sevřít. Paks se vrhla po jeho břichu, bodla výš pochodní a níž mečem. Proti sobě uviděla snovací bradavky a všimla si i stahů, které by z nich vypudily jedovatá vlákna. Vzápětí se však pavouk sesul dozadu, hlavu měl poraněnou od pochodně a břicho rozpárané. Ruku jí zasáhla jediná krůpěj šedavé tekutiny a propálila se rukavicí. Paks bolestí zalapala po dechu, ale zaútočila znovu, aby oddělila pavoučí hlavu od těla.
   To už přicházeli na náves vévodovi muži.
   "Tyhle půlnoční porady začínají být poněkud únavné," prohlásil Arcolin. Paks přemýšlela, jestli to nemyslí z legrace. Arcolin?
   "Přijde sem vévoda?" zeptal se Heribert Fontaine, opět oděný do hávu starosty, poté co rozdal korbely s pivem.
   "Pochybuju." Arcolin si zezadu promnul krk. "Simmitt říká, že bude v pořádku, ale trval na tom, že vévoda musí noc a den odpočívat. Bozi vědí, že to potřebuje -"
   "Je si jistý, že -"
   "Ano, je si jistý, že se vévoda zotaví. Povídal, že nejde o nic jiného než o poranění tkáně a vyčerpání, a Simmitt by nelhal."
   Dovnitř vešel Valichi a pečlivě za sebou zavřel dveře. "Za řekou došlo k překvapivě malým škodám, starosto Fontaine. Vrazili ke Kolye, ale nevypálili to tam. Pokud jsme si všimli, zničili pouze dva stromy. Vypadá to, že zpanikařili a proběhli tamtudy. Postavili jsme na noc kruh hlídek, uvnitř něj jsou i chalupy u jižního valu, ale ne odlehlé farmy."
   Zbytek připadal Paks právě tak únavný, jak povídal Arcolin, protože museli podrobně vysvětlovat události předešlých dní, aby uklidnili Radu Východního Vévodova. Nebyl to právě snadný úkol, protože je stále přerušovali otázkami, poznámkami a vzpomínkami na minulá tažení. Odhalení, že Venner byl zapleten do smrti Tammarrion, vyvolalo bouři rozhořčení. Zpráva, že vévoda poslal pro maršála, je však všechny umlčela. Paks viděla na některých tvářích úlevu a spokojenost, zděšení na žádné.

Název: Zlatá přísaha
Autor: Elizabeth Moon
Překladatel: Ondřej Marek
Obálka: Valentino Sani
Nakladatel: Baronet
ISBN: 80-7214-872-9
Počet stran: 417
Vazba: Vázaný
Rok vydání: 2006
Běžná cena: 239,- Kč