První kniha trilogie Virex
   
   Eric Brown
   
   Tento román věnuji
   Sandře Sogas Romeu
   s celou svou láskou –
   Els somnis més bonics també es poden convertir en realitat!
   
   New York City
   Zima 2040
   
   Jedna
   
   Tato noc byla jako tisíce ostatních, do kterých se v El Barrio probudil. Zpětně si však Halliday uvědomil, že znamenala začátek snad nejtemnějšího období jeho života.
   Budík spustil v deset. Halliday mžoural, dokud se neprobral a jeho dech se srážel v ledovém vzduchu měsícem zalitého podkroví. Vedle něho ležela Kim a její teplo ho svádělo, aby si ještě na hodinku schrupnul. Myšlenky na to, jakou práci by pro něj mohl Barney mít, ho přiměla, aby opustil útočiště futonu a přešel podkroví do koupelny, i když se třásl zimou.
   Sprchoval se a vychutnával proud horké vody. Jak stál pod sušákem a vyhlížel otevřenými dveřmi přes půdní místnost, všimnul si, že Kim zase přestavěla nábytek. Gauč z Armády spásy a ošuntělá pohovka teď byly obrácené k oknu vedoucímu do zadní uličky.
   Když se minulý týden pokoušel najít věšák na kabáty, vytušila jeho pohled, převrátila ho na postel a paže mu znehybnila svými koleny. Vlasy jako černý jantar jí padaly kolem zářící oválné tváře. „Jak dlouho se teď známe, pane Hallidayi?“
   „Připadá mi, že deset let.“
   Plácla ho. Silně. „Ani deset měsíců, Hale. A co se za tu dobu stalo?“
   V těch deseti měsících jeho společný podnik s Barneyim prosperoval: zdálo se, že nikdy netrvalo víc než den nebo dva, než dostali další případ, a jejich úspěšnost při řešení zločinů byla větší než kdy jindy. Halliday to přičítal náhodě a tomu, že se psychicky cítil líp, když tato překrásná čínská víla vstoupila do jeho života jako miniaturní tornádo a odvála jeho starou apatii a zoufalství. Byl celkově spokojenější a usilovněji pracoval: proto vyřešil víc případů.
   „Koukla jsem na tohle místo, Hale…“ Kim se rozmáchla po podkrovní místnosti „a cítila negativní energie, nezdravý prostor, špatnou čchi. Bylo mi jasné, že to tu musím změnit. A tak jsem jen přestavěla nábytek. A nazdar, tvoje štěstí se obrátí – máš víc práce, víc dolarů.“
   Halliday z místnosti zaslechl vrznutí. Dooblékl se a vyšel z koupelny. Kim tancovala po místnosti jako nahý derviš, dlouhé vlasy jí padaly až k dětsky útlému pasu. Natáhla si prádlo, maličké kalhotky a podprsenku, a přitom se jí dařilo ho upřeně sledovat svýma ohromnýma očima. „Řekla jsem ti, Hale, abys nastavil budík na osm!“
   „A kdy? Nikdy mi nic neřekneš!“
   „Přišla jsem v poledne, byl jsi vzhůru a já jsem ti řekla, abys dal budík na osm. Řekl jsi O.K.“ Sotva si pamatoval, že vklouzla vedle něj pod vyhřívanou přikrývku. „Byl jsem úplně tuhej…“
   „Ale odpověděl jsi!“
   „Ze spaní!“
   Proklela ho v mandarínštině, skákala po jedné noze a druhou strkala do džínsů.
   Halliday si našel bundu a vytáhl zip až k bradě, rozhodnutý nepustit mráz dovnitř. „A proč jsi vlastně chtěla být v osm vzhůru?“
   „Mám práci, Hale. Vést stánky. Čeká mě rušná noc.“
   „Můžeš zkusit delegovat pravomoci na někoho jiného.“
   Na chviličku se přestala oblékat, zírala na něj a vrtěla hlavou. „Delegovat pravomoci“ byla fráze, která se ještě nedostala do jejího slovníku. Kim Longová v téhle čtvrti vlastnila tucet čínských stánků s občerstvením a Halliday jednou spočítal, že každý den pracuje aspoň čtrnáct hodin denně. Když protestoval, že se s ní potkává jenom v posteli, vždycky vypadla ze své rutiny a udělala si na něj čas – vzala ho do restaurace nebo na holo-drama – nějakým gestem chtěla uchlácholit jeho nespokojenost. Pak se, za den nebo za dva, vrátila ke svému strašlivému pracovnímu režimu a nikam si nevyrazili, dokud se zase přinutil jí to říct.
   „Nemůžeš svěřit ostatním to, co bys měl udělat sám, Hale,“ odpověděla. „Musím vydělávat dolary. Jsem zaměstnaná holka.“
   Nevěděl, jestli má být jejím materialismem ohromený, nebo jestli se mu z něj dělá špatně. V patnácti, po malajské invazi před deseti lety, přijela ze Singapuru. Byla bez pětníku poté, co restauraci jejího otce zkonfiskovali komunisti. Naučila se anglicky, koupila si mikrovlnku a flek ve vedlejší ulici a postupně vybudovala prosperující podnik s rychlým občerstvením.
   U dveří se zarazil. „Proč trochu nezpomalíš, neuvolníš se, Kim? Užívej si.“
   Ve sněhulích a silné horolezecké bundě rozšířila oči nad jeho odpadlictvím. „Pane Hallidayi, moje práce mě těší. Kdyby tebe těšila tvoje, byl bys šťastnější.“
   Utíkala do koupelny.
   Skoro to přešel a pak se nad tím zamyslel.
   „Hej, to není fér. Moje práce je jiná.“ Došel do koupelny, botou rozkopnul červeně natřené dveře a opřel se o dřevěné futro. „Trávím hodiny tím, že hledám lidi… někdy je najdu, jindy najdu mrtvolu. A někdy nezjistím vůbec nic… to může být ještě horší.“
   Dřepěla na záchodě, džínsy jí poutaly kotníky a močila. „Fajn, ale já svou práci miluju!“ vykřikla. „Mám ráda to, co dělám! Tak mi to nevyčítej, Hale!“
   „Já ti to nevyčítám, já jen…“ Vytratil se ven. Někdy uvažoval, proč se s ní vůbec hádá. Stejně ji nezmění.
   Byla jakoby složená z protikladů. Ženskou jemnost a skoro obsesivní touhu ho potěšit při těch vzácných příležitostech, kdy byli spolu, spojovala se zuřivě průbojnou odhodlaností jít si svou vlastní cestou ve věcech, které se týkají finančních záležitostí a obchodu. Vídal ji na ulici, jak dává příkazy svým vedoucím a huláká na ně rychlopalnou mandarínštinou, která zní jako když šílenec hraje na xylofon ve vysoké poloze. Intenzita jejího hněvu ho často překvapila.
   Jednou ji obvinil, že má rozpolcenou osobnost.
   Odfrkla si: „Pane Hallidayi, ty freudovský kecy na mě nezkoušejte! Nikdy jsi neslyšel o jinu a jangu?“
   Teď naznačil zamávání. „Já padám.“
   „Hale, proč děláš svou práci, když ji nemáš rád?“
   Vyrazil ke dveřím. To si taky někdy říkám, pomyslel si. „Zatím, Kim.“
   Když opouštěl místnost, zavolala na něj: „A nezapomeň být zpátky v …,“ ale zbytek neslyšel, protože zabouchl dveře. Podivil se, o čem to mluví: nevzpomínal si, že by se domluvili, že se sejdou v určitou dobu.
   Seběhl ze schodů ke kanceláři v prvním poschodí, klesal do pohostinného, škrobem provoněného vedra, které stoupalo z čínské prádelny.
   Za litým sklem svítilo světlo. Vrazil do dveří. Kancelář byla dlouhá úzká místnost s kobercem zemité barvy a stěnama obarvenýma nikotinem. Na vzdálenějším konci stál stůl u okna, z něhož byl vidět rezavý požární žebřík. Většinu zdi napravo zabírala veliká obrazovka rozdělená na dvanáct oddílů. Její pravý dolní čtverec byl pořád porouchaný, aspoň pokud se Halliday dokázal upamatovat. Dveře naproti obrazovce se otevíraly do ložnice, kde v noci spával Barney. Na stropě řinčel větrák a vířil vlhké horko. Vedle stolu praskalo v přenosném krbu. Po polární zimě v podkroví znamenalo teplo úlevu.
   Barney seděl s nohama nataženýma na stole, hrnek s kafem vyvážený na pahrbku svého břicha. Jako vždycky měl v koutku úst vraženého špačka tlustého doutníku.
   Halliday se ho jednou zeptal, jestli někdy ze zdravotních důvodů nechtěl přestat kouřit. Ale Barney se jenom rozesmál a povídá: „Je to součást mojí image, takové klišé, Hale. Co bych to byl za privátní vočko bez levnýho cigára? A navíc jsem závislej.“
   Přes véčko svých pantoflí sledoval obrazovku stolního počítače. Halliday hádal, že si jeho partner dneska asi netroufl moc daleko z kanceláře.
   „Hale, jsem hotovej,“ zaduněl Barney. „Hřbitovní šichta je tvoje.“
   Halliday si nalil kafe, posadil se na jednu z odřených klubovek pod oknem a hřál se u kamínek. „Něco nového?“
   „Jen to, co je na seznamu,“ opáčil Barney, „a to, co nám minulý týden poslal Jeff.“
   Jeff Simmons z NYPD jim občas posílal staré případy, které policie nedokázala vyřešit. Platili Hallidayovi a Barneymu dvě stě dolarů za kus, jen za to, že převezmou kancelářskou práci; pokud se jim podařilo případ vyřešit, dostali prémii. Byla to monotónní a mnohdy zbytečná činnost, ale vydělala na režii.
   Halliday často vzpomínal na to, jak v tomhle podnikání začínal, a divil se, že v něm pokračuje. Když před deseti lety pracoval na newyorkské policii, přidělili ho do oddělení pohřešovaných osob, pod Jeffa Simmonse. Barney byl v Metropolitní policii spolu se Simmonsem jeho partner, dobře spolu vycházeli a tvořili skvělý tým. Před osmi lety Barney opustil sbor a založil si vlastní agenturu, která se specializovala na nezvěstné osoby. Před pěti lety, po smrti své ženy, za ním Barney přišel s nabídkou: pojď ke mně, budeš dělat pátrání jako děláš na okrsku a za pět let budeš společníkem.
   Hallidayovi se tehdy dělalo špatně z ubíjející rutiny a nekončícího papírování, které mu bránilo v policejní práci. Zviklalo ho zvýšení platu a slib, že se Barney o úředničinu postará. Přidal se k Barneymu a dařilo se jim fajn; účtovali si hodinovou sazbu a požadovali prémii, pokud pohřešovaného člověka objevili – jejich úspěšnost se pohybovala kolem padesáti procent, což v tomhle druhu podnikání nebylo vůbec špatné.
   „Máš tady seznam,“ řekl Barney. „Až se zítra vrátím z města, budu pracovat na případu Lubanski.“
   Halliday na něho posměšně pohlédl.
   „Poslední den kurzu, Hale,“ připomenul mu Barney.
   Přikývl. „Hele, zatím jsem ještě nic neřekl, nebo jo?“
   „Máš nějakej problém?“
   Uvažoval, jestli si nemyslí, že se Barney ulejvá. V posledních měsících si Barney platil soukromého učitele, který ho měl zasvětit do technických aspektů virtuální reality. Pokud šlo o Hallidaye, myslel si, že to bude další senzace, která se prožene Amerikou a brzy umře na úbytě. O holo-dramatu si ale myslel to samé.
   Halliday zíral do svého kafe. „Myslíš si, že to v naší práci budeme potřebovat? Podle toho, jak o tom mluvíš, budou lidi kvůli virtuální realitě opouštět skutečný svět jako v nějakém šíleném sci-fi holo-dramatu.“ Mrkl na Barneyho. „Myslíš, že tam budeme muset chodit za nima, abychom je dostali ven?“
   Barney zavrtěl hlavou. „Zatím ne. Z bezpečnostních důvodů je pobyt v nádrži omezen. Bude trvat deset let, než tam budeš moct zůstat opravdu dlouho.“
   „Co to znamená ,opravdu´? Týdny?“
   Barney pokrčil rameny. „Někteří lidé tvrdí, že budeme schopní žít ve virtuální realitě nekonečně dlouho. Ale toho se asi nedožiju.“
   Halliday se usmál. Představil si vylidněný New York a ohromné hangáry nacpané nádržemi, z nichž každá obsahuje plovoucí a snící lidskou bytost.
   „Ale mezitím,“ pokračoval Barney, „bych chtěl jít s dobou. Pokud se děje něco, co by mohlo mít vliv na moje podnikání, potom to Barneyho Klugera zajímá.“
   Halliday se usmál a zhluboka si loknul kafe. Tohle na svém šéfovi v skrytu obdivoval. Barneymu teď je asi tak – přes šedesát. Vede třetiřadou detektivní agenturu ve zchátralé oblasti El Barria, jeho žena je šest let mrtvá a on sám se netěší zrovna nejlepšímu zdraví – a přece je stále připravený do boje. Připomínal Hallidayovi stárnoucího napůl omráčeného boxera, který nedokáže pochopit slovo porážka.
   Na sklo zaklepaly kotníky a dveře na vzdálenějším konci místnosti se otevřely. Kim se protáhla dovnitř, pestré barvy jejích rudých sněhulí a žluté vycpané bundy nezdvořile vtrhly do fádní, kouřem zamlžené kanceláře. V čepici lemované kožešinou vypadala jako eskymák.
   „Hale, slyšel jsi mě? Říkala jsem, abys byl v deset zpátky, platí?“ Pak zamávala. „Ahoj, Barney.“
   „Ahoj zlatíčko, jak jdou obchody?“
   Vystrčila spodní ret. Její nenamalovaná jakoby nedospělá tvář jí někdy propůjčovala vzhled dítěte. „Nahoru a dolů, Barney.“
   „Tak to bys měla dělat do výtahů, holka.“ Tuhle repliku už Halliday slyšel mockrát. Kim poslušně protočila oči.
   „A co se děje v deset?“ zeptal se Halliday.
   „Hal si pořád stěžuje,“ pokračovala Kim k Barneymu. „Tvrdí, že si s ním nikam nevyrazím a že nikam nechodíme. Na zítřek mám ohromné překvapení, Hale. Tak se nezpozdi.“
   Než se stačil zeptat jaké, zabouchla dveře a pospíchala ze schodů.
   „Ohromné překvapení. Dobře ví, jak nesnáším překvapení.“
   Barney zavrčel. „Stěžuješ si, že nikam nechodíte, a když něco domluví, co uděláš? Zase si stěžuješ. Poslouchej, Hale, trošku se rozjasni. Ona je to nejlepší, co tě kdy potkalo.“
   „Myslíš?“
   „Já to vím, kamaráde. Před rokem jsi byl smutnej mizernej hajzlík, to mi věř. A já jsem musel tu hromadu svinstva nést s tebou.“
   „Bylo to až takhle zlý?“
   „Až takhle.“ usmál se Barney. „Někdy mi připadá, že si ani neuvědomuješ, jaký máš štěstí.“
   Halliday pokrčil rameny. „Já nevím…“ Přemýšlel o tom, jak jednoduché se zdají všechny vztahy vnějšímu pozorovateli.
   „Hale, máš tu holku rád?“
Halliday se rozesmál. „Rád? Ježíši Kriste, co je to láska?“
   „Vždyť víš, ten prostý lidský cit, zájem o druhého člověka, vášeň smíšená s náklonností. Touha být v jeho společnosti.“
   „Jo tohle… Jenom nevím, jestli to dohromady dá lásku.“
   Barney pokrčil rameny. „Hale, s tebou je ta potíž, že si ani nevšimneš, když ti něco dobrého spadne do klína.“ Zarazil se, jeho oči zahlédly něco, co už je dávno pryč, a Halliday uvažoval, jestli spustí další obehraný riff o sobě a Estelle.
   V duchu se usmál. Chtěl by Barneymu říct, že není možné poměřovat jeden vztah druhým. Každý pár je odlišný, složený z komplexních a neuchopitelných psychologických proměnných. A navíc byly tenkrát, před třiceti lety, věci jinak. Především se lidé brali – údajně a překvapivě – na celý život. Halliday nikdy neviděl dál do budoucnosti než do příštího týdne.
   Možná, uvažoval, byl ještě s Kim jen proto, že se viděli tak málo. Pak se za takový cynismus pokáral a přemýšlel, jaké překvapení by pro něj mohla mít Kim na zítřek nachystané.
   Barney si protáhl ruce nad hlavou a bohatýrsky zívl. „Já to balím, Hale. Uvidíme se ráno.“
   Nenuceně vstal z otáčecího křesla, ve stoje jen o málo vyšší než vsedě, celý jakoby průbojné robustní torzo, pivní břicho a nohy do o. Zavřel za sebou dveře do ložnice a za minutku už Halliday slyšel ze sprchy bušení kapek a nějaký truchlivý irský nářek v podání Barneyho barytonu.
   Vklouzl do otáčecího křesla a přihlásil se do stolního počítače. Procházel půltucet jejich současných případů, známých tak důvěrně, že ho to až naplňovalo pocitem marnosti.
   Už se chystal prověřit vodítka k jednomu z případů – obchodník s balíkem firemních peněz nezvěstný celý měsíc – když si všiml hvězdičky blikající vedle jednoho ze jmen, což znamenalo nový případ. Přemítal, proč se o tom Barney nezmínil, a rychle pročítal poznámky, které si jeho šéf udělal předešlého dne.
   V pondělí ráno přišla do kanceláře žena jménem Carrie Villeuxová, a oznámila zmizení své milenky Sissi Nigeria. (Lesby – psal Barney ve svých poznámkách – to mohlo znamenat patriotickou změnu jména, ve stylu návratu ke kořenům. Proč si asi Villeuxová nezměnila jméno na Quebeck?) Nigeria jednou ráno odešla z bytu do práce a od té doby se neukázala. Do své kanceláře v Cyber-Techu, kde pracovala jako počítačový technik, nedorazila. Villeuxová to po pár dnech ohlásila policii, která to vyšetřovala a nezjistila nic.
   Halliday si na nástěnnou obrazovku pustil počítačový záznam setkání a sledoval nádhernou vysokou ženu, která v drahém stříbrném plášti do deště s vyholenou lebkou, potetovanou mandalami, působila jako z ukázky poslední lesbické módy. Fakta případu načrtla pevným hlasem s francouzským přízvukem, ale pod jejím sofistikovaným zevnějškem dokázal Halliday odhalit, že se žena o bezpečí své milenky zajímá víc než jen trochu.
   Donesla s sebou obrázky Sissi Nigeria: nápadně krásné černé ženy s vyholenou hlavou a vysokými ostře řezanými lícními kostmi.
   Halliday se v duchu usmál, když si vzpomněl na svou sestru, když se zlobila nad jeho šovinistickým slovníkem. „Označení kterékoli ženy jako krásné je jenom další bigotní, falocentrické kritérium používané k vymezení a ponížení ženství…“ nebo tak nějak. Myšlenka na Sue vyvolala spoustu bolestných vzpomínek. Pohlédl zpátky na obrazovku a přečetl adresu Villeuxové: Solano Building, Greenwich Village.
   Teď věděl, proč se Barney o tomhle případu nezmínil. Nebylo moc z čeho vycházet. Takže Nigeria si na týden vyrazila, neukázala se v práci a své milé neřekla, kam má namířeno… Ale Villeuxová byla ochotná agentuře platit pět set dolarů za hodinu, aby se pokusila její milenku najít, a to byl pro Hallidaye dostatečný podnět.
   V kontaktních údajích připojených k souboru s případem se Halliday dočetl, že Villeuxová většinou bývá doma večer po sedmé. Čtvrteční a páteční večery trávívala v baru Šlem ve Východní Village.
   Na klávesnici vyťukal kód jejího bytu a pár minut poslouchal vyzváněcí tón. Přemýšlel, jestli to počká až se vrátí domů, nebo jestli se má odvážit do nepřátelské atmosféry baru Šlem v naději, že ji tam objeví. V kanceláři jim nechala vstupní kartu do baru, což byl další důvod, proč Barney za tímhle případem nešel. Představa, jak si Barney Kluger rovná ramena před vchodem do takové lesbicko-separatistické enklávy jako je bar Šlem, byla stejně nepravděpodobná jako komická.
   Našel kartu v šuplíku stolu a vsunul si ji do zadní kapsy. Na počítači nechal vzkaz, pak zamkl dveře a po schodech vyrazil k Barneyho omlácenému fordu.
   
   Dva
   
   Mráz potáhl chodník zrádným kluzkým povlakem. Halliday si vyhrnul límec a pohlédl na noční oblohu. Poprvé za celé týdny se pokrývka mraků nad městem protrhala a odhalila poprašek jasně jiskřicích hvězd. Spalující mráz se zakousl do jeho odhalené kůže. Ukryl se do fordky, která naskočila na druhý pokus, a zahnul do ulice.
   Oblaka dráždivé páry visela nad pestrými jídelními stánky lemujícími chodník, s rudými, bílými a modrými umělohmotnými markýzami. Před každým stánkem se shromáždil malý hlouček lidí, kteří čekali na objednané jídlo a podupávali nohama. Stánky měly otevřeno ve dne v noci a stále měly napilno, na směny se tu stravovali dělníci z blízkých továren a skladišť, uprchlíci i příležitostný noční pták. Na každé straně ulice bylo snad padesát stánků podávajících nejrůznější orientální kuchyni – vietnamskou, korejskou, thajskou, čínskou – a Kim patřilo asi deset z nich, a jeden nebo dva stánky o blok dál. Noční vzduch naplňovala kakofonie pronikavých hlasů a vzdálené kvílení patrolujících policejních droidů.
   Zahnul po Východní Stošesté směrem k Park Avenue. Projížděl ulice lemované stany, plastovými krabicemi a dokonce i všemožnými nádobami, které se daly proměnit v provizorní obydlí. Některé rodiny dokonce i tento luxus přístřeší postrádaly: tábořily pod širým nebem, natěsnané okolo koše s uhlím nebo třepotavého plamínku plynových kamen. Příliv uprchlíků z jihu začal před pěti lety. Od té doby, co se roztavil plášť v Raleigh, proudili do města neustále. Po teroristických útocích na další jaderné elektrárny v Memphisu, Knoxvillu a Norfolku se daly do pohybu miliony lidí: ne všichni utečenci z oblastí zasažených radiací mířili do New Yorku – mnozí se stěhovali na jih, do New Orleansu nebo na Floridu – ale většina šla na sever, a město přelidněné už před tímhle přívalem praskalo ve švech. V posledním roce došlo v New Jersey k výtržnostem, k pouličním bojům mezi uprchlíky a rozzuřenými místními a celé řady obytných domů lehly popelem. V důsledku toho byl do těchto čtvrtí kdysi hustě osídlených střední třídou přísně zakázaný vstup, staly se z nich brlohy gangů, a jak se povídalo, i ozářených uprchlíků, kteří pronikli přes bezpečnostní opatření uplatněná vládou po prvních katastrofách.
   Nejhorší na tom bylo, uvažoval, že změna se odehrávala tak postupně, že si sotva dokázal vzpomenout na dobu, kdy New York nepřipomínal zchátralé hlavní město někde ve třetím světě. Úřady samozřejmě tvrdily, že na řešení problémů s bezdomovci pracují, ale nevypadalo to, že se něco zlepšuje. Chudáci dál hladověli v ulicích a do města každý den proudili další uprchlíci.
   A Hallidayovým úkolem bylo pátrat po nezvěstných ve zhruba třicetimilionové populaci. To je jako hledat pověstnou jehlu v kupce sena. Zázrak byl, že vůbec někdy uspěl.
   Chodníky byly nacpané lidmi bez přístřeší, ale ulice samotné byly klidné; ve kteroukoli noční dobu napočítal na silnici jenom pár desítek aut. To byla další změna, která se obyvatel New Yorku dotkla. Před dvěma roky, aby předešla snížení zisků, zvýšila Arabská unie ceny ropy a v důsledku toho se cena benzinu zvedla zhruba o pět set procent. Benzin teď stál přes deset dolarů za litr. Většina lidí nechávala auta doma a jezdila veřejnou dopravou; Halliday a Barney používali ford zřídka, většinou v noci, kdy autobusy nejezdily tak často.
   Vyhnul se skupince spících uprchlíků, kteří se skutáleli do vozovky a zahnul na Park Avenue; mířil do města kolem řady budov zkrášlených novými holografickými fasádami.Věděl, co se za nimi skrývá, protože minulý týden viděl, jak technici pokrývají průčelí těchto domů systémem holografických kapilár. Otočením vypínače se podle přání svých majitelů změnila z fádních hnědých cihel na nejrůznější architektonické zázraky. Většinou byly vkusně vyzdobené ve stylu viktoriánských městských domů s medově hnědými sloupky a zdobenými římsami. Halliday už viděl jiné, okázalejší příklady architektonické extravagance: miniaturní verze Taj Mahalu nebo příležitostné pyramidy, které neskrývaly nic víc než obchoďák.
   Dřív si myslel, že poslední trik holografických čarodějů jsou dálkové projekce osob oblíbené mezi obchodníky a boháči. Možnost kosmetického vylepšení budov ho nikdy nenapadla. Uvažoval, kam by mohl vývoj v holografii pokračovat dál… pokud tuto technologii nenahradí virtuální realita, jak předpovídal Barney.
   Zrovna přemýšlel nad tím, co mu Barney o virtuální realitě povídal, když v dálce zahlédl první VR bar ve městě, nebo spíš holografický poutač upozorňující obyvatele New Yorku na nedávno otevřený zázrak. Nad křižovatkou s Východní Dvaasedmdesátou se vznášela projekce tropického ráje: zlatá pláž obklopující modrou lagunu. Pohyblivý titulek mezi dvěma budovami hloupě opakoval: Je vám zima? Přijďte si užít tepla!
   Halliday zpomalil, když bar míjel. Viděl, že to je staré Paradiso; holo-kino zavřené v minulém roce. Vzpomněl si na Barneyho slova a přemítal, jestli je to znamení věcí budoucích.
   Chodník před barem byl nacpaný frontou lidí ve dvojstupu, která se táhla přes celý blok. Občas se trošičku posunula dopředu a Halliday si spočítal, že tu lidé musejí čekat celé hodiny. To, navzdory počátečnímu pesimismu, vzbudilo jeho zvědavost. Jestli ta zkušenost byla opravdu tak autentická, jak tvrdil Barney, jestli je možné si užívat náhražkového slunce uprostřed zimy, aniž by to člověk rozeznal od skutečnosti, pak by to třeba stálo za cenu lístku. Ale to je další věc: kolik si za to počítají? Ráno se na to Barneyho zeptá. Za barem přidal a mířil na jih.
   Bar Šlem sídlil v úzké vedlejší uličce nedaleko Christopher Street. Šarlatový neon ve tvaru dvoubřité sekery zářil do tmy nad zavřeným vchodem. Halliday nechal forda na Sedmé Avenue, a pronásledovaný větrem, který se nejspíš přihnal rovnou z tundry, pospíchal po ulici. Samotnou uličku lemovaly desítky lidí zahalených do tenkých dek a všichni natahovali ruku do ledového vzduchu. „Dolar pane. Dejte mi dolar!“
   Vpředu se ke dveřím baru Šlem občas přiblížila tmavě oděná postava, ukázala u mříže kartu a vklouzla dovnitř.
   Když se dostal ke dveřím, zdvihl kartu, kterou Villeuxová dala Barneymu. Čekal, shrbený v chladu, a očekával, že mu řeknou, ať si dá odchod. Asi za minutu se dveře k jeho překvapení trošičku otevřely a on se bokem protáhl do tepla a tmy. Vnímal chemické výpary, které mu dráždily nosní mandle, a oslepující záři baterky mířící do jeho obličeje. Pak mu něco jako čelisti mechanického přesazovače stromů stisklo paži až zalapal po dechu. „Co chceš?“
   „Zatraceně mám kartu,“ hekl.
   Čelisti maličko povolily. „Tudy.“ Někdo ho postrčil stranou, že skoro ztratil rovnováhu. Otevřely se další dveře do malého kumbálu, tentokrát tak jasně ozářené zářivkami, že ho jejich světlo oslňovalo jako supernova. Přikryl si přimhouřené oči. Chemické výpary zesílily. Když se jeho zrak přizpůsobil, všiml si, že v místnosti jsou dvě tmavě oblečené ženy. Jedna seděla za stolem a druhá překvapivě se zkříženýma nohama balancovala na starožitném sejfu.
   Vdechovaly spin z aerosolových sprejů.
   Čelisti uvolnily své sevření a Halliday málem vzdychl úlevou. Ohlédl se: jeho věznitelka se sladce usmívala. Vypadala asi na dvanáct a nevinně jako školačka, ale na její pravé ruce se stříbřitě blýskala ocelová metakarpální protéza.
   Za stolem na něho zírala lesba s ostře řezanou tváří a chumáčem blond vlasů. Uvažoval, jestli zášť v jejím výrazu je vyvolána drogou, nebo jestli je to projev jejích politických postojů.
   „Co chceš?“ zeptala se a otázku zdůraznila dlouhým šlukem spinu. V jejích ledově modrých očích se na okamžik objevila extáze.
   „Mám kartu. Chci se tu setkat s Carrie Villeuxovou.“
   Žena natáhla ruku. „Tu kartu.“
   Halliday jí ji podal. Žena zírala na stříbrný obdélníček a pak pohlédla na něj. „Jak jsi k ní přišel?“
   „Už jsem to říkal – Carrie Villeuxová.“
   „Co po ní chceš?“
   Kolik jí toho má říct? Přemýšlel, jak je asi nakloněná soukromým detektivům. „Včera byla u mě v kanceláři. Její milenka se pohřešuje – Sissi Nigeria. Snažím se ji najít.“
   Žena na něho nedůvěřivě pohlédla. „Proč by asi chtěla použít tvou agenturu?“
   „Zřejmě se doslechla, že jsem dobrej,“ odpověděl.
   Žena usazená na sejfu promluvila – a Halliday nerozuměl ani slovo. Nějaká privátní sapfická hantýrka?
   „Sestra říká, jak můžeme vědět, že jsi Carrie nepřepadl a nevzal jí kartu?“
   Je paranoidní, sjetá spinem nebo prostě blbá?
   „Ukrást kartu, abych se moh’ dostat dovnitř? A proč bych to sakra dělal?“
   Obě ženy se začaly radit, slova mu nedávala smysl, ale tón byl rozzlobený.
   „Koukněte,“ skočil jim do řeči. „Nejsem nepřítel, rozumíte? Carrie mi důvěřuje a dala mi kartu. Jsem na vaší straně. Tak mě prostě pusťte dovnitř a nechte mě s ní promluvit.“
   Ostře řezaná tvář na něj zírala a zase si natáhla spinu.
   Zkusil vytáhnout trumf, a uvědomoval si, že možná dělá ohromnou chybu. „Znáte Sue… Susannu Halliday?“
   „Odkud ji znáš ty?“ zeptala se.
   „Je to moje sestra. Nevidíte, jak jsme si podobní? Tmavé kudrnaté vlasy, rýha na bradě?“
   Jako děti spolu vždycky dobře vycházeli, ale když se Sue dostala do puberty, a některé věci o sobě zjistila, jejich vztah se pokazil. Asi před pěti nebo šesti lety Sue bez vysvětlení přestala odpovídat na jeho telefony a odstěhovala se ze Solano Building bez udání nové adresy.
   Ostře řezaná tvář teď mluvila s Čelistí, která ho zase vzala za paži, tentokrát holčičími prstíky své levé ruky. Zase se nevinně usmála. „Ukážu vám to tady, pane Hallidayi.“ Zahihňala se. „Je to trochu džungle a budete potřebovat bodyguarda.“
   Než vyšli z místnosti, Ostře řezaná tvář znovu promluvila: „Dej na sebe pozor, Hallidayi. Některé z nás nejsou tak smířlivé.“ Zírala na něj. „Nezapomeň na to.“
   Vyšel do temného foyer a její slova mu nepříjemně zněla v hlavě. Holčička se ho chytila za prsty pravé ruky a vedla ho do křídlových dveří.
   „Říkala jsem, že tam je džungle, pane Hallidayi. Držte se u mě a budete v pohodě, platí?“
   Bar Šlem byl staré holografické kino, a dneska dávali scénu z nějakého lesního příběhu: kam až oko dohlédlo promítaly holoprojektory optické iluze stromů. Byly to věrné obrazy, ale podle nepatrného chvění na jejich okraji se dalo poznat, že je to iluze. Hrála tu náladová hudba spolu s patřičným ptačím zpěvem a na mýtinách mezi kmeny stromů se do rytmu pohybovaly páry.
   Přiblížili se k tančícím a jeho přítomnost vyvolávala pohledy vyjadřující celou škálu pocitů. Od zvědavosti až po otevřené nepřátelství. Byl rád, že v pološeru je méně nápadný, ale i tak se necítil příjemně.
   Vedla ho ke kruhovému baru v podobě něčí představy domorodé chatrče s bambusovými stěnami a slaměnou střechou. Usadil se na vysoké stoličce. „Dáš si drink?“
   „Dík. Pivo. Brazilské, jestli to platíš.“
   Tmavě oblečená barmanka na něj zírala bez jakéhokoli výrazu.
   Halliday objednal dvě Caribas, barmanka otevřela dvě lahve a poslala je k nim po pultě. „Dělá to čtyřicet.“
   Snažil se nedat najevo žádnou reakci nad tak zjevnou loupeží. Oddělil čtyři bankovky a nechal je na baru. Dítě vedle něj uchopilo lahev do svých ocelových čelistí a usrklo. Halliday usrkával pivo a odhadoval tanečnice. V šeru se pohupovala spousta módně vyholených hlav a zdálo se, že tělesná smyslnost je zase v módě; kolo času se obrátilo a tělesný typ Matka Země byl zase největší móda, alespoň mezi klientkami baru Šlem.
   Přehlédl tančící a řekl: „Carrie Villeuxovou tu nevidím.“
   Čelist vytáhla svůj stočený jazyk z lahve a rozhlédla se. „Někde tady musí být, pane Hallidayi. Vždycky přichází v deset. Počkejte tady, mrknu se, jestli ji někde neobjevím.“
   S rukama pohybujícíma se podle hudby vyrazila dívka přes parket, tanečnice ji vítaly úsměvy. Halliday zjistil, že uvažuje nad tím, jestli její máma ví, kam chodí v pátek večer. V duchu se usmál. Z čeho ho to Sue obviňovala? „Z podmíněné tendence k tradičním buržoazním hodnotám?“ Vzhledem k tomu, že ho vychovával otec s vojenským vzděláním, se to zřejmě dalo očekávat.
   Dívenka občas nějaké tanečnici zaklepala na rameno nebo ji zatahala za oblečení, pak si stoupla na špičky a křičela do nastaveného ucha. Ženy se koukly na Hallidaye, zamračily se a vrtěly hlavou. Holčička pokračovala dál, až mu zmizela z dohledu za haluzemi kapradí.
   Halliday se sebejistě držel svého Caribas a snažil se vypadat, že ho ta hudba baví. O dvě minuty později se dívka objevila mezi stromy a otírala si imaginární pot z čela.
   „Carrie se ještě neukázala. Měla tu být v deset. Pár jejích přítelkyň je u druhého baru. Můžete mi koupit další drink, pane Hallidayi.“
   Tentokrát ignoroval její ruku a následoval ji mezi stromy. Došli k dalšímu, úplně stejnému baru, kde se další hlouček tanečnic vlnil podle stejného rytmu.
   „Dvakrát Caribas, Terri,“ objednala Čelist. „Můj nápadník to platí.“
   Halliday vytáhl dalších čtyřicet, v duchu je odepsal jako náklady, a dopil první pivo. Našel si stoličku a sledoval tanečnice. Jeho domněnka o módním typu postavy byla zřejmě předčasná; ženy, které okupovaly toto území, neměly nic společného se svými mateřskými sestrami tam vedle. Na ženy byly hubené a skoro kostnaté, a pár z nich si dokonce dalo odstranit prsa, hluboké výstřihy odhalovaly bílé srpky jizeb po tomto módním zohavení.
   Po chvilce se z tančícího hloučku oddělila žena vysoká a ebenová jako masajský válečník a zamířila k němu. Zatímco Halliday musel na stoličku vylézt, ona se na tu vedlejší spustila a zkřížila dlouhé nohy zakryté kalhotami. Byla oblečená ve dvouřadovém jemně pruhovaném saku a když se natáhla pro drink a její klopy se ohnuly, Halliday zahlédl, že i ona je rozhodným zastáncem mastektomie.
   „Ahoj, já jsem Kia,“ zavrněla. „Kia Johansenová.“
   „Halliday.“ Ukázal jí průkaz. „Hledám Nigerii. Neukáže se tu Carrie Villeuxová?“
   „Normálně už tu bývá, zlato.“ Vyzařovala přehnanou afektovanou ženskost královny transsexuálních transvestitů a Hallidaye napadlo, jestli v opoziční kultuře není lesbička předstírající, že je muž předstírající, že je žena posledním módním výstřelkem.
   Kia měla oholenou hlavu a nad obrysem její kostnaté lebky by frenolog předl blahem. Až když překvapeně vyvalil oči, všiml si stříbrného ornamentu implantátu, který lemoval její hlavu. Do jejího pravého ouška vedl konektor. Uvažoval, jestli je opravdu vybavená neurálním implantátem, nebo jestli je tohle zařízení jen mazaný kosmetický trik.
   „Všechny máme o Nigerii obavy,“ pronesla a prsty jako viržinka mu položila na paži. „Prý ji dokážeš najít.“
   „Jsi její dobrá přítelkyně?“
   „Jedna z nejlepších. Chci tím říct, před mnoha Lunami jsme se milovaly, ale to je trochu jiná historka. Je to tak, Missy?“
   „Povídej mi o tom, Kio,“ usmála se holčička.
   Halliday se zeptal: „Nebylo s ní něco v nepořádku, předtím než zmizela? Nechovala se nějak divně?“
   Kia zdvihla hlavu ke kymácejícím se holografickým větvím nad svou hlavou a zařičela nápadným smíchem. „Bože, bylo by zvláštní, kdyby se nechovala divně.“ Kia zavrtěla hlavou. „Ne, byla to pořád ta stará dobrá Sissi, jako jindy. Vždycky byla pro každou srandu.“
   Halliday si dlouze loknul ze svého piva. „Stává se Carrie, že se tu neukáže, když to má domluveno?“
   Kia ho zachmuřeně pozorovala. „Hele drahouši, to mi dělá starost. Od té doby, co sem v pátek chodím, Carrie se tu vždycky ukázala. Ty myslíš…“
   „Zatím si nemyslím nic.“
   „Ale už je po dvanácté, drahoušku. Začínám o ni mít strach.“
   Pozorovala ho a uvažovala. „Koukni, mám záložní vstupní kartu do Sissiina bytu. Pro případ nouze. Mohli bychom se tam zastavit.“
   Halliday si povzdechl. „Zavolám jí. Třeba šla brzo spát.“ Z vnitřní kapsy vytáhl komunikátor, propojený se stolním počítačem v kanceláři a stáhl si kód Carrie Villeuxové. O pár vteřin později už naslouchal pulzování vyzváněcího tónu.
   Čekal dvě minuty, zatímco Kia ho pozorovala očima velkýma jako golfové míčky. Zavrtěl hlavou a strčil počítač do kapsy. „Neodpovídá.“
   „Bojím se o ni. Musíme tam. Co myslíš, Missy?“
   Čelist se přemítavě hryzala do jazyka. „Kdyby to byla moje kámoška…“ Přikývla. „Jo, šla bych tam.“
   „Tím je to rozhodnuto. Jestli chceš, můžeš se mnou Hallidayi. Já vyrážím.“
   Kia se zvedla ze stoličky, koukala na něj svrchu a její výraz říkal, že to je poslední nabídka. Halliday vzdychl. „Mám tu auto. Budu řídit. Je to Solano Building, že jo?“
   „Víš, kde to je?“
   „Jo, vím.“ Představa, že se tam vrátí po tak dlouhé době, ho naplňovala pocitem neurčitého znepokojení. Bude to podivné jít do toho domu, aniž by se chtěl stavit za sestrou.
   Missy s protézou je doprovázela zpátky deštným pralesem. Prošli lítačkami do tmavého foyer.
   Vnější dveře se otevřely a vpustily dovnitř závan ledového vzduchu. Kia se efektně roztřásla a Halliday hned po ní. Missy ho poklepala po zádech. „Neschází vám něco, pane Hallidayi?“
   Otočil se. Usmívala se sacharínově sladkým úsměvem školní svůdnice. Jednu ruku – tu levou, neozbrojenou – měla za zády.
   Sáhl si na kapsu, kde nosil peněženku, ale byla tam.
   Vsunul ruku do bundy a jeho automatická pistole na svém místě pod žebry nebyla.
   Vůbec nic necítil…
   „Moc šikovná, Missy. Jestli dovolíš…“ Natáhl ruku.
   Na chviličku zkřivila rty ve zlomyslném vítězném úsměšku a pustila pistoli do jeho dlaně. „Příště byste na ni měl být opatrnější, pane Hallidayi. Nikdy nemůžete vědět, kdy ji budete potřebovat. Člověk se nikdy nemá nechat oddělit od své zbraně. To vím i já.“
   „Vždyť už jsi dost stará, Missy.“
   „V květnu mi bude jedenáct,“ opáčila.
   „Pošlu ti blahopřání,“ sliboval. „A ještě jednu radu, dej si pozor, ať máma nezjistí, kde trávíš volný čas, platí?“
   Missy si zakryla hezkou tvářičku ocelovou čelistí. „Pane Hallidayi, ta dáma za stolem je moje máma.“
   Smála se ještě když se za ním zabouchly dveře. Zavrtěl hlavou a vyrazil.
   Kia už byla v půli uličky a hádala se s uprchlíkem, který po ní chtěl peníze. Obrátila se k Hallidayovi. „Proč to zdržení, zlato?“
   Halliday pospíchal uličkou kolem žebráků a nasměroval ji k autu. Nastartoval a jel přes celé město do Greenwich Village. Solano Building byla fádní budova s hnědou fasádou obrácenou na Washington Square. Našel volné místo pod stromy a následoval Kiu do schodů.
   „Hele, nechoď tak blízko. Teda, není to nic osobního, ale jestli nás někdo uvidí spolu, fííí a moje reputace je na hadry.“
   Zíral na proužkovanou lesbickou obryni. „Tvoje reputace?“ zamumlal. Zastavil se, aby jí nechal náskok, a pak ji s odstupem následoval do budovy.
   Uvnitř to bylo stejně fádní a depresivní, jak si vzpomínal, zdi natřené na hráškově zelenou, ze které se zvedal žaludek. Jako v nějakém psychiatrickém ústavu kolem roku 1900. Před lety si Sue pronajala pokoj v nejvyšším poschodí, s výhledem na náměstí a na budovy univerzity. Hallidayovi se vybavil starobylý výtah se čpavým zápachem moči, který dělal z každé jízdy test odolnosti. Tentokrát bude této zkušenosti ušetřen: Kia ho vedla dlouhou chodbou v přízemí k ocelovým dveřím. Vytáhla kartu z náprsní kapsy a okamžik na to otevřela dveře a vstoupila dovnitř.
   „Carrie! Jsi tu, zlato?“
   Automatické světlo se rozsvítilo a přidalo na jasu. Odhalilo pokoj, který vypadal spíš jako prostřední rozkládací stránka nějakého časopisu o zařizování interiérů než jako cokoli, co si Halliday spojoval se Solano Building. Vzpomněl, že Villeuxová i Nigeria mají vysoce kvalifikovanou práci, Villeuxová v oděvním návrhářství a Nigeria přes počítače – a zřejmě měly i dostatečné příjmy, aby mohly utrácet za výzdobu a zařízení bytu. Rozlehlý obývák spojený s jídelnou byl laděný do krémového odstínu a zařízený přepychovým norským nábytkem, doplněným uměle vypěstovanými kožešinami. Na stěnách procházely křiklavými změnami psychedelické hologramy a vyvolávaly v Hallidayovi nejistý pocit, že je na palubě lodi uprostřed vlnobití.
   Kia chodila z pokoje do pokoje a volala Carriino jméno. Halliday přešel obývák ke skleněnému stojánku s holo-kostkami. Jednu vzal do ruky a ta začala hrát.
   Sledoval, jak se Carrie Villeuxová a Sissy Nigeria ruku v ruce procházejí po korze. Zamávaly, pohlédly na sebe a políbily se. Halliday si všiml, že v tomhle hologramu byla Sissiina hlava, stejně jako hlava Kii Johansenové ozdobena stříbrným vykládáním neurálního implantátu, i když nebylo možné určit, jestli je skutečný nebo jen ozdoba.
   Kia se objevila ve dveřích, skoro tak vysoká, jako otvor samotný. Šokovaně se opřela o dřevěné futro. „Hallidayi! Tady…“
   Spěchal přes pokoj s jistotou, že Kia objevila tělo. Ustoupila stranou. „To je Sissiin pokoj. Podívej…“
   Jakmile překročil práh, zasáhl ho ostrý pach spálených obvodů. Rozhlédl se po černě zařízeném pokoji. Kia ukazovala k řadě něčeho, co možná byly počítačové terminály, vyrovnané u protější zdi.
   „Co je to?“ vyptával se Halliday.
   „Její deck. Dělala spoustu práce z domova.“
   Halliday napočítal půl tuctu obrazovek, tři touchpady a náhlavní připojení. O náhlavním připojení zatím jenom četl: byla to poslední novinka, nejvyspělejší neurální zařízení ve stadiu vývoje.
   „Působivé,“ řekl.
   Teprve když se podíval blíž, pochopil příčinu Kiina zájmu. Terminály ohromného počítače byly roztavené, vstupní porty zčernalé a zuhelnatělé. To vysvětlovalo ten zápach. Přejel rukou po rozteklém povrchu počítače. Byl chladný, ani tohle mu nic moc neříkalo.
   Kia vrtěla hlavou. „Sissi miluje svůj deck, Hallidayi. Žije pro něj.“
   „Co přesně dělala?“ zeptal se a okamžitě zalitoval, že použil minulý čas.
   Kia si toho zřejmě nevšimla. „Dělá systémového experta pro Cyber-Tech: pracuje na analogové logice a rekombinaci dat.“
   Halliday přikývl jako kdyby rozuměl tomu, co říká. „Vyznáš se v odborném slangu.“
   „To musím, cukrouši. Pracuji pro Mantoniho virtuální realitu.“
   Ukázal na roztavené terminály. „Nemáš nějakou představu, co se tady stalo?“
   Zavrtěla hlavou. „Vypadá to jako úmyslná sabotáž. Tím chci říct, že žádná systémová porucha nemohla způsobit takovouhle škodu, ani u jediného portu.“
   Halliday se rozhlédl po místnosti a pak dveřmi po obýváku. „Zbytek bytu vypadá netknutý. Myslíš, že sem někdo přišel jenom kvůli tomu?“
   „Hele, ty jsi expert. To mi řekni ty!“
   „Já dělám do pohřešovaných osob. Nepovažoval bych se zrovna za odborníka.“ Zarazil se. Nemůže existovat nějaký důvod, kvůli kterému by to Nigeria třeba udělala sama?“
   „Sissi? A zničit svůj comp? To v žádném případě. V žádném případě.“
   Halliday se rozhlédl po místnosti. Vedle postele stál osobní diář, regál natřený matnou černí, aby ladil s barevným schématem pokoje. Sebral držák záznamových jehel a zastrčil ho do kapsy u bundy. Jestli si Nigeria vedla deník, mohly by jehly obsahovat důležité informace.
   „Nelíbí se mi to, Hallidayi. Nejdřív zmizí Sissi a pak se Carrie ne a ne objevit.“
   „Nevíš, jestli neměly nějaké nepřátele?“
   „Sissi a Carrie? Všechny sestry je milovaly, zlato. Ne, neměly nepřátele.“
   „Ani vně komunity?“
   „Vně komunity se s nikým nestýkaly.“
   „A co drogy?“
Vehementně zavrtěla hlavou. „Ani spin.“
   Halliday vzdychl. „Není toho moc, z čeho bychom mohli vyjít. O Nigeriině zmizení policie ví. A z toho, že se Carrie neukazuje, bych velký strach neměl.“ Rozhlédl se po pokoji. „Teď projdu byt, jestli na něco nenarazím.“
   Vrátil se do obýváku. Uvažoval, kde má začít, když zhaslo světlo. „Kio, co to sakra…?“
   „Hele, já jsem…“ začala.
   Trošku osvětlení poskytovaly jenom rudě pulzující hologramy na stěně. Cítil, jak v šeru a s převracejícími se hologramy, které deformují jeho vnímání, ztrácí pocit rovnováhy. Později přemýšlel, jestli to bylo záměrné nebo pouhá náhoda. Natáhl se, aby se opřel o zeď, ale místo toho padl na kolena. Teď se mu zdálo, že se hologramy pohybují mimo hranice toho, co považoval za jejich rámy. Beztvaré zelené a modré přízraky se hemžily po zdech a po stropě a naprosto ho zbavovaly orientace.
   Nedaleko něj křičela Kia. „Co se to děje? Dostaň mě odtud!“
   „Kde jsou sakra dveře?“ volal Halliday.
   Ležel na podlaze a pokoušel se sebrat. Dokázal se jenom zvednout na kolena. Nějaká nepatrná racionální část jeho mysli mu říkala, že dezorientace nemůže být způsobena jen vizuálním zkreslením – a v tu chvíli si uvědomil, že se vzduch chvěje podprahovým tónem, spíše než skutečný zvuk to bylo tělesné tušení, děsivé nervózní pulzování v jeho solárním plexu naladěné tak, aby působilo na jeho rovnováhu. Infrazvuk, pomyslel si. To, že si uvědomil, co použili na jeho zneškodnění, ho naplnilo strachem. Tohle tedy nebyla jenom nějaká porucha osvětlení: on a Kia byli cíl. Jakmile infrazvuk zapůsobil, chtělo se mu zvracet, snažil se ponechat si obsah svého žaludku.
   Pokoušel se plazit po podlaze směrem, kde hádal, že by mohly být dveře. Pokojem třeskl zvuk: otevření a zavření ocelových dveří. Ozvalo se to za ním, takže mířil špatným směrem. Otočil se a zíral do rudé tmy. Domníval se, že viděl, jak se přes plovoucí holografický přízrak mihla temná postava. Současně slyšel Kiu vykřiknout: „Tudy, Hallidayi!“ O sekundu později zaslechl otevírání hlavních dveří a Kiin výkřik: „Tak dělej!“
   Dokázal se maximálně zdvihnout na všechny čtyři. Na to, že by se postavil na nohy a utíkal ke dveřím, nemohl ani pomyslet. Dávil řídkou žluč, vděčný, že už celé hodiny nic nejedl. Zaslechl nějaký pohyb, kroky. V hrudníku se mu jako infarkt šířila panika. Sáhnul po pistoli a podařilo se mu ji vytáhnout z kapsy u bundy. Stále ještě na zemi, zvláštně zkroucený na boku, před sebe napřáhl zbraň, držel pažbu oběma rukama a snažil se přesně zamířit.
   Chtěl vystřelit do vzduchu a vystrašit útočníka, ať to byl kdokoli. S rozhoupanými smysly se zoufale rozhlížel po nějaké známce temné postavy. Zdálo se mu, že ji znovu zahlédl, jako ducha před hologramem. Loktem do něčeho narazil, byl to tmavý stín norské pohovky. Převalil se za ni a dostal její masu mezi sebe a strašidelnou postavu.
   Pokoušel se ovládnout své dýchání a uklidnit se. Od jeho bojového výcviku na policii už uplynula dlouhá doba. Nepamatoval si z něj nic, v hlavě měl prázdno způsobené uplynulými roky i situací, ve které se nacházel. Říkal si, že se mu možná něco z toho, co pochytil, instinktivně vybaví až útok přijde. Aspoň že má zbraň. Váha pistole v rukou mu dodávala jistotu a pomáhala mu uklidnit nervy. Vtom ho zaplavila další vlna nevolnosti. Bojoval proti ní, snažil se zůstat při vědomí.
   Něco zaslechl, jemný, opatrný krok na parketách. Sebral síly a zamířil automatem přibližně do směru, odkud zvuk přicházel.
   Ticho se protahovalo, každý zlomek sekundy ocejchovaný bušením jeho srdce. Náhle ho napadla ve svých důsledcích děsivá myšlenka. Jak mohl ten, kdo po něm jde, zvládat dezorientující účinky infrazvuku a závratných vizualizací? Kdo to kurva je?
   Rozhodl se, že nebude mířit do vzduchu.
   Něco zasyčelo vzduchem a prořízlo ticho. Zahlédl, jak čára stříbrného světla dopadá jako zářivý meč. Pohovka se rozevřela, rozpadla se na dvě stejné části a připravila ho o úkryt. Halliday vyrazil ke světlejšímu obdélníku, který považoval za okno. Jestli dokáže něco těžkého prohodit sklem a pak se dostat ven…
   A zase kroky, kráčející k němu. Další zasyčení – a vedle něj se zhroutila polička a zasypala jeho natažené tělo ozdobami a objets d’art. Něco těžkého ho uhodilo do břicha a vyrazilo mu dech. Udusil heknutí a tápal okolo sebe, aby našel tu věc. Byla to nějaká socha. Chytil ji volnou rukou, obrátil se a pevnou hmotou máchl do vzduchu směrem k osvětlenému obdélníku. Jestli Villeuxová a Nigeria nahradily sklo zesíleným plastexem…
   To byla jeho poslední myšlenka předtím, než socha vyrazila okno a kolem něj začaly pršet skleněné střepy. Do místnosti vtrhl ledový vzduch. Halliday se vytáhl na kolena a chvilku visel na parapetu jako tonoucí na obrubě záchranného člunu. Pak se nadechl a přehoupl se přes římsu.
   Něco mu bránilo v útěku a Halliday cítil, jak mu hrdlo svírá panika. Pokusil se vykřiknout. Obrátil se a s hrůzou si uvědomil, že ho to drží za bundu. Ve světle pouliční lampy zahlédl útočníka.
   Byl to muž asi jeho výšky a věku, Portorikánec s krutýma očima a hlubokou jizvou, která se obloukem táhla od spánku až ke koutku úst. Halliday cítil, jak ho zaplavuje bizarní vlna naděje a úlevy, když teď měl přelud tvář a identitu. Z jeho protivníka byl najednou zranitelný člověk.
   Muž zvedl pravou ruku a Halliday zahlédl malý stříbřitý srpek řezáku. Stiskl mu zápěstí a jediným pohybem je narazil na okenní rám. Výraz odhodlané krutosti v mužově obličeji se ani nezachvěl, ale řezák mu vypadl z prstů a poskakoval po parketách. Halliday zvedl automatickou pistoli, bez míření ji přidržel u zjizvené tváře, a stiskl spoušť ještě než si rozmyslel, co dělá.
   Trochu se uhnul, aby zmírnil zpětný ráz a uhnul cákajícímu mozku, ale úderník cvaknul do prázdné komory. Zkusil to znovu se stejným výsledkem a než ho zachvátila panika, švihl pistolí prudkým zvedákem a zasáhl mužovu čelist. Slyšel, jak útočník zasténal. Halliday se vysoukal z okna, jeho rameno zasáhlo zemi s bolestivým zaduněním. Narovnal se, vystřízlivělý náhlým chladem a utíkal. Byl ve tmavé uličce, v kaňonu mezi řadou hnědých budov a řadou třípatrových domů. V běhu překontroloval pistoli. Zásobník byl pryč.
   Missy…
   Pořád se mu motala hlava, po účincích infrazvuku postrádal koordinaci a při každém kroku měl pocit, že se mu podlomí nohy. Riskl rychlý pohled přes rameno. Po Portorikáncovi ani stopa. Naděje, že by jeho šťastná rána útočníka vyřadila, by asi byla přehnaná. Vdechoval studený vzduch a plíce ho pálily. Když se znovu podíval za sebe, jeho pronásledovatel už zase jako anonymní tmavý stín vyskakoval z okna.
   Zrychlil krok, teď běžel ze všech sil. Zvažoval, jaký dosah má mužův řezák a svaly na zádech se mu sevřely při představě nečekaného zásahu. Před ním byla odbočka, úzká soutěska mezi budovami. V poklusu do ní zahnul, narazil na vzdálenější stěnu a skoro ztratil rovnováhu. Utíkal dál a pak se zastavil. Na hlavě ho zasvědil strach a on si uvědomil náhlý příval ledového potu.
   Byl ve slepé uličce. Stál tváří v tvář vysoké zdi z červených cihel. Rozhlédl se. Byly tu dveře, ale opatřené visacími zámky a dokonce i okna, pro změnu zajištěná tlustými železnými mřížemi. Najednou cítil ledový děs a mimoděk se mu vybavila podoba jeho otce. Vrtěl hlavou v němém zklamání. Vzpomínka byla pořád živá, jako by to bylo včera a ne před dvaceti lety, kdy Halliday promáchl a netrefil třetí strike.
   Otočil se v očekávání, že se Portorikánec každou chvíli objeví. Napravo se nahoru po zdi budovy klikatilo rezavé požární schodiště. Halliday se k němu rozběhl, vyskočil a zachytil se spodní příčky. Svaly jeho rukou bolestivě protestovaly. Chviličku visel, než odněkud sebral sílu se přitáhnout a dosáhnout k další příčce. Připadalo mu, že to trvá celé věky naplněné trýznivým zápolením, než se nohama dostal na první schod. Chytil se zábradlí a po dvou schodech utíkal nahoru. Na každé otáčce mrkl dolů a zkontroloval celou uličku. Už byl skoro nahoře, když zahlédl, jak se Portorikánec zastavil na konci uličky. Vytáhl něco zastrčeného za pasem a opatrně postupoval kupředu.
   Halliday slezl z požárního schodiště. Stál na ploché betonové střeše postříbřené měsíčním svitem a kromě satelitních parabol a mikrovlnných servopřístrojů úplně prázdné. Táhla se před ním jako fotbalové hřiště a neskýtala skoro žádný úkryt. Mohl utíkat, ale nemohl se schovat, ani přeskočit na vedlejší budovu. Odhadoval, že sousední budovy jsou vzdálené asi pět metrů. Rozhlížel se po obvodu střechy po nějakém jiném požárním žebříku, ale nic neviděl.
   Pod sebou slyšel na požárním schodišti kroky. Vyrazil a utíkal k nejbližší satelitní anténě. Byla nastavená v úhlu pětačtyřiceti stupňů a otočená směrem ke schodišti. Rozhodl se, že to by bylo příliš nápadné. Sprintoval po střeše k místu, kde oblohu sledovalo půl tuctu dalších parabol. Uchopil jednu z nich a trochu ji naklonil, aby její spodní okraj poskytoval lepší oporu jeho botám a pak se chytil antény a vyhoupl se nahoru jako nějaký zoufalý surfař.
   Ve spoji antény scházel nýt, a když Halliday sklonil hlavu a pohlédl do dírky, rozeznal plochu střechy a vzdálený obrys požárního schodiště.
   Uvažoval, jestli Portorikánec bude dost hloupý, aby si neuvědomil, že paraboly jsou jediný možný úkryt. Jestli je zkontroluje, nebo nenechá nic náhodě a jednu po druhé buď rozřeže nebo do nich napumpuje olovo…
   Teprve pak se Halliday zamyslel nad tím, proč ho chce Portorikánec zabít, a jestli ho něco spojuje se zmizením Sissi Nigeria.
   Prsty ho bolely a měl pocit, jako kdyby ho do rukou, kterými svíral mrazivý kov antény, někdo řezal spoustou žiletek. Držel se jednou rukou, druhou si zahříval v podpaží. Sklonil se k dírce po nýtu a sledoval požární schodiště.
   Portorikánec se vynořil. Vrcholek jeho hlavy se pomalu objevoval, následovaný zdviženou pravačkou se zbraní. Jakmile zjistil, že jeho bezprostřední okolí je čisté, slezl ze žebříku a přikrčil se. Pozoroval celou plochu střechy a zvažoval možnosti. Hallidayovi vyschlo v ústech. Když tohle přežije, jestli tohle přežije, bude mít pro Barneyho a Kim zatraceně dobrou historku. Uvědomoval si namáhavé bušení svého srdce, a jeho dech mu připadal dost hlasitý, aby se podle něj dal určit jeho úkryt.
   Halliday dál pozoroval svého pronásledovatele a cítil, jak se mu obrací žaludek a bylo mu skoro fyzicky zle. Portorikánec přešel k nejbližší anténě, k té obrácené k požárnímu schodišti, a vypadal, že zvažuje možnost jejího potenciálního využití jako úkrytu. Zřejmě se rozhodl, že paraboly poskytují dokonalou skrýš. Revolver, který držel v ruce zasunul za opasek, vytáhl řezák a namířil ho na parabolu. Tmu prozářil stříbrný paprsek laserového světla. Pronikal kovem a horní polovina antény se zařinčením sklouzla na střechu. Bože, jestli to udělá se všemi…
   Portorikánec přešel k další anténě a vyřízl do kovu zející ránu. Blížil se ke stojanu, kde se ukrýval Halliday. Ze vzdálenosti dvou metrů rozřízl první parabolu a pokročil k další. Halliday se snažil přemýšlet co nejrychleji, vymyslet, co má dělat. Když se ukáže, je z něho kus masa. A když zůstane na místě…
   Portorikánec rozkrojil další parabolu a Hallidaye napadlo, jak by mohl střetnutí přežít. Anténa, v níž se skrýval, byla třetí v řadě, stály jedna za druhou jako lžíce. Aby se dostal k Hallidayově anténě ve správném úhlu, bude muset přijít blízko… možná dost blízko na to, aby Halliday vyskočil a překvapil ho.
   Připravil se, vytáhl pistoli z kapsy; chtěl ji použít jako obušek. Portorikánec za dlouhého kvílení trhajícího se kovu přepůlil první z antén a postoupil k další. Byl asi dva metry daleko. Když bude Halliday čekat, až bude řezat tu jeho, bude už možná pozdě. Vyrazí, když bude řezat druhou parabolu a zkusí využít jeho nepozornosti.
   Portorikánec zdvihl řezák a vypálil. Vyšlehl paprsek stříbřitého světla a rozťal anténu napříč celým jejím průměrem. Jakmile přestal a sklonil zbraň, Halliday vyskočil z úkrytu.
   Jednou se dotkl země a odrazil se, zasáhl Portorikánce do bránice a svíjejícího se ho srazil k zemi. Znovu vyskočil, dopadl přes jeho hrudník a ruku s řezákem přitiskl k zemi. Tloukl do ní pažbou pistole a lámal kosti, dokud prsty neuvolnily sevření a řezák z nich nevypadl. Halliday ho mrštil ze střechy a teprve teď pocítil opojnou vlnu euforie, že by to nakonec mohl přežít. Sáhl svému protivníkovi za opasek, našel revolver a odhodil ho tak daleko, jak to dokázal. Jeho zajatec pořád zápasil, pokoušel se zdravou rukou zasáhnout Hallidayův obličej a vyškrabat mu oči.
   Halliday zdvihl automatickou pistoli vysoko nad hlavu, silně udeřil a rozdrtil muži lícní kost.
   Nic, říkal si později Halliday, vůbec nic by ho nedokázalo připravit na to, co viděl potom. Nejdřív si myslel, že má halucinace, že adrenalin vzedmutý pronásledováním a soubojem ovlivnil jeho vnímání.
   Portorikáncova tvář prodělala rychlou změnu. Zdálo se, že samotné maso jiskří a ztrácí ohraničení a tvar. Na zlomek sekundy to byla úplně odlišná tvář, skoro podprahový záblesk někoho jiného, příliš rychlý, aby Halliday dokázal říct, jestli to byl muž nebo žena, mladá nebo stará. Pak to zase byl Portorikáncův obličej, než zase zablikal a změnil se, tentokrát na několik sekund. Zírala na něho blondýna s hezkou tvářičkou – i když oči, mihlo se mu hlavou, měla stejně kruté jako Portorikánec. Ten pohled naplnil Hallidaye větším strachem než cokoli, co zažil během pronásledování, strachem z něčeho nevysvětlitelného.
   Vykřikl a odvalil se, zdvihl se na nohy a utíkal. Chtěl běžet k požárnímu schodišti, ale ztratil orientaci a zamířil opačným směrem. Zastavil se, teď skoro brečel a obrátil se. Portorikánec… nebo co to sakra bylo… se pomalu vydrápal na nohy, potácel se s rozdrcenou rukou položenou na hrudi. Uviděl Hallidaye a kymácel se k němu. Zase vypadal jako Portorikánec, i když v jeho rysech bylo něco mlhavého, skoro neurčitého – jako kdyby se snažily vrátit k původnímu vzezření, ale nějak se jim to docela nedařilo. Halliday se otočil, rozběhl se a rychle se zastavil. Byl na kraji budovy. Obrátil se k Portorikáncovi. Ježíši, ta euforie, kterou prožíval před několika vteřinami, mu teď zhořkla v ústech. Věděl, že musí bojovat, ale vyhlídka na to, že by se měl postavit něčemu, co nedokáže vysvětlit ani pochopit, ho naplňovala iracionálním strachem. Portorikánec se blížil, přikrčený a připravený, kdyby na něho Halliday vyrazil.
   „Kdo kurva jsi?“ zařval Halliday.
   Portorikánec jenom zíral, jeho neochota promluvit byla skoro stejně děsivá jako jeho dřívější proměna.
   Hallidaye překvapil. Nečekal, že Portorikánec zaútočí, že se na něj vrhne. Vyjekl, když útočník dopadl a zasáhl ho do bránice.
   Halliday vnímal, jak padá dozadu a cítil náhlé, jen zlomek vteřiny trvající poznání, že není nic, vůbec nic, čeho by se mohl chytit.
   Nával nevolnosti.
   Ach Bože…
   A on padal. Stalo se to příliš rychle na to, aby pochopil že je mrtvý, že nemohl přežít pád ze dvaceti nebo třiceti metrů, ale vědomí prohry ho zasáhlo jako vlna. Jeho zvířecí mozek nastavený tak, aby přemýšlel pouze o přežití, odmítal všechny možnosti a naříkal nad svým zánikem.
   Pak někam dopadl, na něco měkkého. Zdálo se mu, že se odráží, kutálí, bolest vystřelovala do jeho trupu i končetin, ale nebyla to definitivní bolest. Převaloval se na nějaké hromadě, a teprve později zjistil, co mu zachránilo život: odpadky nacpané v pytlích z polykarbonové tkaniny a čekající na odvoz.
   Znovu padal, tentokrát z malé výšky. Zařval, jak se dostal mimo odpadky. Na zem dopadl silou, která mu vyrazila dech. Snažil se vyškrábat na nohy, ale podařilo se mu jenom převalit se na záda. Sténal na pokraji vědomí a koukal na jasný poprašek hvězd. Něco teplého mu stékalo do očí. Uvědomil si, že to musí být krev. Zjistil, že uvažuje, jak umře – kvůli ztrátě krve, nebo zmrzne v ledovém vzduchu? – než konečně blaženě omdlel.

Newyorské noci
Autor: Brown Eric
Nakladatel: Triton
Překladatel: Pavel Toman
Běžná cena: 199 Kč
Klubová cena: 139 Kč
ISBN: 80-7254-839-5
Popis: 344 str., brož.,
Obálka Jan Doležálek