(Tento text neprošel redakční ani jazykovou úpravou)
   vyjde 2006 jaro
   
   I.
   
   Do díla uvedení
   
   Odloučen od nás propastí času a ještě podivnějších rozměrů dlí v snách prastarý Ydkin, svět věží, lebek, klenotů, mečů a temných kouzel. Všechny známé ydkinské země se tísní kol Vnitřního moře: na severu divoké lesnaté Osmiměstí, na východě stepi mingolských koňáků, poušť, přes niž se plouží karavany z bohatého Východu a řeka Nivina. Leč na jihu, s pouští spojena jen Ponornou zemí a navíc chráněna Velkou hrází a Hladovými horami, leží úrodná země kamenných měst, Lankhmar, první mezi všemi. Korunou Lankhmaru, chráněnou mezi poli v bahnité deltě řeky Hlal z jedné strany Slanou bažinou a z druhé Vnitřním mořem, je mohutně opevněné hlavní město plné propletených uliček, zlodějů, vyholených kněží, hubených kouzelníků a vypasených kupců, věčný Lankhmar, Město černé tógy.
   Pokud máme věřit runovým zápisům Šílby Bezokého, právě tady se poprvé setkali oni pochybní hrdinové a rozmarní darebáci, Fafhrd a Šedý Myšilov. O Fafhrdově původu nebylo díky jeho necelým sedmi stopám výšky a mohutným ramenům, tepaným ozdobám a těžkému dlouhému meči pochyb: byl na první pohled barbar ze Sněžných plání severně od Osmiměstí a Trollích schodů. Myšilov byl o poznání záhadnějšího původu a z jeho dětské postavy, šedivého oblečení, myší kápě, plochého snědého obličeje a klamně křehkého rapíru bylo těžké cokoli uhadovat. Něco na něm ale upomínalo na jižní města, temné uličky i sluncem vybělená náměstí. Když si ti dva měřili jeden druhého v mlze nepřímo osvětlené vzdálenými pochodněmi, už v koutku duše tušili, že jsou dlouho odloučené dílky většího bohatýra, že jeden v druhém našel společníka na tisíc cest a celý život, nebo i stovku životů plných dobrodružství.
   V té chvíli by nikoho nenapadlo, že Myšilovu se říkalo Myšák a Fafhrd se cvičil ve zpěvu vysokým hláskem, nosil jen bílé kožišiny a ještě v osmnácti letech spal v matčině stanu.
   
   ***
   
   II.
   
   Sněžné ženy
   
   V Studeném koleni uprostřed zimy vedly ženy ze Sněžného klanu studenou válku proti mužům. Ploužily se v nejbělejších kožišinách, proti čerstvě padlému sněhu téměř neviditelné, vždy spolu s družkami, mlčky nebo za zlého sykotu jako nahněvané stíny. Boží síni s jejími stěnami z rostlých stromů a napjatých koží, se střechou z borového jehličí na vznosných korunách, se obloukem vyhýbaly.
   Scházely se ve velkém oválném Ženském stanu, který stál na stráži před menšími domácími stany, a tady monotónně vyzpěvovaly, hrozivě sténaly a mlčky prováděly další rituály, aby mocnými kouzly připoutaly kotníky manželů k Studenému koleni, spoutaly jejich bedra a zmořily je otravnou rýmou; Veliký kašel a Zimní horečku si nechávaly v záloze. Když se nějaký muž pošetile odvážil za dne vyjít sám, mohl čekat, že bude napaden, zkoulován, a když se nechá chytit, i ztlučen, byť by byl nejsilnější lovec či slavný skáld.
   A zkoulování ženami Sněžného klanu rozhodně nebylo k smíchu. Házely sice horním švihem, to je pravda, ale právě na něj měly svaly značně posílené štípáním dřeva, lámáním vysokých větví a tlučením do kůží včetně jako železo houževnatého kožichu sněžného behémóta. A občas dělaly ledovky.
   Šlachovití, mrazem ošlehaní muži to všechno přijímali navýsost důstojně a v nápadném černém, červenohnědém či vícebarevném obřadním oděvu se nosili jako králové, hojně, ale nenápadně pili a vychytrale jako Ilthmarští obchodovali s jantarem a ambrou, se sněžnými diamanty, které jsou vidět jen v noci, s lesklými zvířecími holinami a ledovými bylinami, za něž dostávali tkané látky, pálivé koření, modré a hnědé železo, voskové svíčky, ohnivý prach, jenž plane mnoha barvami, a další zboží z civilizovaného jihu. Přesto se raději drželi pohromadě ve skupinkách; mnozí měli neodbytnou rýmu.
   Obchodování ženám nevadilo. Muži obchodovali dobře a smetanu stejně pokaždé slízly ženy. Obchod jim voněl daleko víc než občasné pirátské výpady, při nichž se neukáznění muži dostávali z jejich područí daleko k východním břehům Vnějšího moře, kde nebyli pod každodenním dohledem a co hůř: pod vlivem mocných kouzel, jak se ženy občas obávaly. Studené koleno bylo nejjižnější výspou Sněžného klanu, jehož členové trávili většinu života v Sněžných pláních a v podhůří nezměrných Obřích hor a ještě severněji položených Kostí prastarců, zimní tábor v Studeném koleni tedy představoval jedinou příležitost k obchodu s všetečnými Mingoly, Sarínmarci, Lankhmarskými a výjimečně i s pouštním nomádem z Východu, zabaleným až po oči do černých látek, na nohou boty a na rukou rukavice ze sloní kůže, na hlavě veliký turban.
   Ani proti nasávání ženy skoro nic nenamítaly. Jejich manželé byli zdatní pijáci medoviny, piva a dokonce i domorodé pálenky ze sněžných brambor, nápoje silnějšího než všechna vína a likéry, kterými je v naději na slevu hostili kupci.
   Ne, Sněžné ženy s takovou záští, že neváhaly použít žádných, ani kouzelných prostředků, nenáviděly divadlo, které spolehlivě vyráželo na sever s kupci; herci měli tváře oznobené a nohy omrzlé, ale srdce rozpálené láskou k měkkému severskému zlatu a nenáročnému, byť divokému diváctvu – představení bylo tak rouhavé a nestydaté, že si na něj muži zabírali Boží síň (Boha nelze šokovat) a odmítali vpustit ženy a mládež. Podle žen byli herci jen oplzlí dědci a ještě oplzlejší vyzáblé jižanské běhny stejně volných mravů jako spodniček, když na sobě vůbec něco měly. Sněžné ženy stěží napadlo, že vyhublá dívčina, v mrazu Boží síně celá modrá a osypaná husí kůží, by těžko vzbudila necudný zájem, kdyby okatě neriskovala omrzliny po celém těle.
   Sněžné ženy tedy pokaždé uprostřed zimy syčely a čarovaly a plížily se a ze zálohy vrhaly ledové koule na velké muže, kteří pompézně ustupovali, a často lapily starého, nerozumného, mladého či opilého manžela a bytelně mu natloukly.
   Tento napohled komický boj měl zlověstné podtóny. Zvláště když spojily síly, vládly Sněžné ženy mocnou magií, jejíž účinky vycházely převážně z mrazu: klouzavost, omrzliny, lepení kůže na kov, křehnutí věcí, sněhem hrozivě obtížené větve a ještě hrozivější laviny z hor. V Sněžném klanu nebylo muže, který by se nebál hypnotické moci jejich ledově modrých očí.
   Každá Sněžná žena, většinou s pomocí družek, udržovala svého muže plně ve své moci, byť mu naoko nechávala volnost, a šeptalo se o vzpurných manželích stižených ranou či smrtí mrazem a jeho různými projevy. Ježibabí kliky i každá čarodějnice na vlastní pěst zároveň vedly mezi sebou válku, v níž ani nejsilnější a nejodvážnější muži, ba i šamani a náčelníci nebyli víc než pěšci.
   Během dvou týdnů obchodování a dvou dnů divadla hlídaly zlé stařeny a kolohnátské mladice Ženský stan ze všech stran, zatímco zevnitř se bez ustání linuly silné vůně, smrady, cinkání, řinčení, praskání a syčení, v noci navíc mezi švy blýskaly blesky a blikala světla.
   Toho rána se zdálo, že čáry Sněžných žen jsou všude, protože bylo zataženo a bezvětrno, v mrazivém vzduchu visely cáry mlhy, krystalky ledu se srážely na každém keříku a větvi, lístku a jehlici, ba i na knírech mužů a na štětičkách ochočených rysů. Krystalky byly modré a blýskavé jako oči Sněžných žen a stačila trocha představivosti, aby v nich pozorovatel zahlédl podobu vysoké Sněžné ženy v bílém plášti s kapucí, neboť mnohé krystaly rostly vzhůru jako diamantové plameny.
   Dnes ráno Sněžné ženy chytily, či spíše téměř s jistotou lapily neuvěřitelně šťavnatou kořist. Jedna herečka, ať z neznalosti či pošetilé drzosti, snad oklamána klidem bezvětří a krásou třpytivého jíní, vyšla po křupavém sněhu z bezpečí hereckých stanů za Boží síň až k srázu a odtud mezi dva remízky sněhem obtížených jehličnanů na zasněžený přírodní skalní most, jímž začínala Stará silnice na jih do Gnampf Naru, dokud se před kopou let část mostu v délce pěti mužů nepropadla do propasti.
   Krůček od nebezpečné hrany se zastavila a dlouho hleděla přes cáry mlhy na jih, kde opar řídl do hebkých chomáčů čerstvě nadraného prachového peří. Pod ní, na dně hlubokého Schodového kaňonu, připomínaly zasněžené koruny borovic maličké bílé stany armády sněžných gnómů. Pohledem pomalu sjela od východního ústí Schodového kaňonu k jeho nejužšímu místu, nad nímž stála, a dál k protějšímu kraji, kde se kaňon zase rozšiřoval v údolí a stáčel na jih, ukryt za trčícím pahýlem protějšího konce někdejšího přírodního mostu. Pak se podívala na Novou cestu, která se od hereckých stanů vinula v serpentinách dolů po stěně kaňonu, až po mnoha zatáčkách, zásecích a zaváháních zmizela na dně údolí mezi borovicemi, pod nimiž pokračovala na jih.
   Podle toužebného pohledu by případný pozorovatel herečku odhadl na hloupou subretu, které se stýská po domově a která už teď lituje, že se vydala na vymrzlý sever, a nejraději by byla zpátky v nějakém dusném zablešeném hereckém kutlochu za Osmiměstím a Vnitřním mořem, ale teskný pohled zrazovaly jisté pohyby, hrdě nesená ramena a volba nebezpečné rozhledny. Pahýl mostu totiž nehrozil jen nebezpečím pádu, ale také měl skoro stejně blízko k Ženskému stanu jako k Boží síni a navíc byl tabu, protože s propadlou částí mostu se před šedesáti lety do propasti odporoučel náčelník s dětmi a dřevěná náhrada se před dvaceti lety propadla pod povozem kupce s pálenkou. Ztráta nákladu nejohnivější pálenky byla dostatečným důvodem vyhlásit nejpřísnější tabu, jež mimo jiné zakazovalo další pokusy o opravu mostu.
   A jako by takové tragedie nestačily utišit hlad žárlivých bohů a utvrdit neporušitelné tabu, jen před dvěma lety se jistý Skif, nejlepší lyžař Sněžného klanu za mnoho let, opit sněžnou pálenkou a ledovou pýchou, pokusil přeskočit díru v mostu ze strany Studeného kolene. Roztažen kumpány a hnán silou dvou hůlek se rozjel, na hraně se odrazil jako orel, leč nedolétl o délku paže; špičky lyží nespočinuly na sněhu, ale narazily do zlomené skály a Skif o něco později do dna údolí.
   Zasněná herečka na sobě měla plášť ze zlatohnědé lišky, přepásaný pozlaceným mosazným řetízkem. Ve vyčesaných tmavohnědých vlasech se jí začínalo srážet jíní.
   Podle střihu pláště bylo lze tušit vychrtlou nebo alespoň hubenou postavu, jakou od hereček čekaly Sněžné ženy, ale umělkyně měla skoro šest stop na výšku, což urostlé ženy Sněžného klanu ještě více rozlítilo. Tiše se stahovaly kolem oběti.
   Neopatrná noha v chlupaté botě křísla o ledovou krustu.
   Herečka se otočila a bez zaváhání se rozběhla, odkud přišla. První tři kroky ji ale zpomalily, protože si nedala pozor a prošlápla krustu, pak ale pochopila, jak se má s každým krokem sklouznout, a rozlétla se po námraze.
   Liščí plášť si vysoko vykasala. Měla černé kožešinové boty a jasně červené punčochy.
   Sněžné ženy klouzaly za ní, za běhu přes hlavu házely tvrdé sněhové koule.
   Jedna herečku zasáhla do ramene. Udělala tu chybu, že se otočila.
   Nešťastnou náhodou v tom okamžení dostala další dvě rány, do čela a do brady, první doprostřed klenutého obočí, druhou těsně pod namalovaný ret.
   To už se útočnicím postavila čelem a do solaru ji silou kamene z praku zasáhla další ledová koule; vyrazila jí dech a zlomila ji v pase.
   Herečka spadla do sněhu. Bílé ženy se k ní rozeběhly, v modrých očích plameny.
   O kůru omrzlého živého pilíře Boží síně se opíral vysoký hubený muž s černým knírem, na sobě prošívaný šedivý kabát a černý turban. Teď se rozběhl na pomoc padlé ženě. Sice se propadal hluboko do sněhu, ale silné nohy ho hnaly rychle vpřed.
   V půli kroku se ale zastavil, protože ho nesmírně lehce a neuvěřitelně rychle předběhla vysoká, bílá, štíhlá postava, tak lehká a elegantní, až se zdálo, že běží na lyžích. Muž v turbanu si na okamžik pomyslel, že je to další Sněžná žena, ale pak si všiml, že postava má krátkou kazajku, ne dlouhý plášť, a tak to bude spíš muž nebo mládenec, i když černý knír nikdy neviděl muže ze Sněžného klanu oblečeného v bílém.
   Podivná hbitá postava klouzala s hlavou svěšenou a očima sklopenýma, jako by se bála pohlédnout Sněžným ženám do nenávistných očí. Pak, když neznámý spěšně poklekl k bezvládné herečce, zpod kápě mu vypadly dlouhé světleryšavé kadeře. Podle toho a štíhlé postavy černý knír hádal, že jde o značně vysokou Sněžnou mladici, která se nemůže dočkat, až zasadí vetřelkyni první ránu zblízka.
   Pak ale uviděl vystrčenou bradu porostlou mladickým chmýřím a masivní stříbrné náramky, jaké nosí jen piráti. Mladík zvedl herečku a dal se na klouzavý útěk před Sněžnými ženami, které teď z oběti viděly už jen červené punčochy. Zachránce zasáhla do zad salva tvrdých sněhových koulí. Zakolísal, ale s hlavou staženou mezi rameny se hnal dál.
   Největší ze Sněžných žen, držením těla hotová královna, tváře ztrhané, ale pohledné, vlasů bílých jako sníh, se zastavila a vzkřikla hlubokým hlasem: „Okamžitě se vrať, synu! Slyšíš, Fafhrde, vrať se!“
   Mladík maličko přikývl, ale nezpomalil. Aniž otočil hlavu, zavolal nápadně vysokým hlasem: „Vrátím se, ctěná máti Moro... za chvíli.“
   Ostatní ženy se připojily k pokřiku: „Hned se vrať!“ Některé si přidaly epiteta jako „Nezdárný prostopášníku!“, „Kletbo Mořina lůna!“ a „Kurevníku!“
   Mora je umlčela mávnutím ruky dlaní dolů a panovačně zavelela: „Počkáme tady.“
   Muž v černém turbanu se zarazil, pak vykročil za uprchlíky a často se ohlížel po Sněžných ženách. Kupce by napadat neměly, ale barbarky jsou stejně nespolehlivé jako barbaři.
   Fafhrd doklouzal ke stanům herců, vztyčeným na udusaném plácku za oltářním koncem Boží síně. Nejdál od srázu stál vysoký kuželovitý stan principálův. Dále se roztahoval společný stan herců, třetina pro dívky, dvě třetiny pro muže. Nejblíž Schodovému kaňonu stál střední půlkulový stan napjatý na ohnutých tyčích. Přímo přes něj natahovala stará smokvoň sněhem obtíženou větev, vyváženou z druhé strany kmene dvěma kratšími. Do stanu se vstupovalo polokruhovou chlopní, s níž měl Fafhrd těžkou práci, protože zachráněná se mu v náruči ještě neprobrala.
   Fafhrdovi vstříc vyšel majestátním a mladicky houpavým krokem pupkatý staroušek. Na sobě měl orvanou parádu samé kočičí zlato. I dlouhý šedivý knír a kozí bradku mu zdobily zlatisté flitry. Pod zarudlýma očima měl veliké pytlíky, ale v zorničkách mu jiskřilo. Do čela měl naražený purpurový turban s pozlacenou korunou, na níž si čiré křemeny bez úspěchu hrály na diamanty.
   Za ním vylezl vychrtlý jednooký Mingol, pak tlustý orientálec s černým plnovousem načichlým spáleninou a dvě vyzáblé dívčiny, které přes všechno zívání vypadaly pozorné a bystré jako toulavé kočky.
   „Co se to děje?“ uhodil na barbara velitel a hned přehlédl celou situaci. „Zabils Vlanu? Znásilnil a zabil? Věz, mladý vrahu, že za to povyražení draze zaplatíš. Možná mě neznáš, ale ty mě poznáš! Od vašich náčelníků vymohu náhradu! Velikou náhradu! Mám vliv, to tedy mám. Přijdeš o ty pirátské náramky i o stříbrný řetěz, co nosíš pod kazajkou. Tvoje rodina přijde na mizinu až do sedmého kolena. Jen počkej, co s tebou příbuzní udělají –“
   „Jsi Essedinex, principál divadla,“ uťal ho suverénně Fafhrd a jeho vysoký jasný tenor snadno překřičel principálův chraplavý baryton. „Já jsem Fafhrd, syn Mory a Nalgorna Lamače legend. Taneční umělkyně Vlana není znásilněna ani mrtva, nýbrž omráčena sněhovými koulemi. Tuť její stan. Otevřete ho.“
   „My se o ni postaráme, barbare,“ prohlásil Essedinex, i když o něco tišeji, zaskočen a zaražen mladíkovým pedantickým trváním na tom, kdo je kdo a co je jak. „Vydej ji. Pak můžeš jít.“
   „Sám ji uložím,“ nedal se Fafhrd. „Otevři stan!“
   Essedinex pokrčil rameny a pokynul Mingolovi; ten s úsměškem jednou rukou rozvázal chlopeň. Zevnitř zavoněl santál a palisandr. Fafhrd se skrčil a vstoupil. V půli stanu uviděl kožešinové lůžko, nízký stolek a stříbrné zrcadlo opřené o džbánky a nízké láhve. V protějším koutě stál věšák na kostýmy.
   Fafhrd obešel ohňový koš, z něhož stoupal proužek bledého dýmu, opatrně poklekl a s nejvyšší něhou odložil své břímě na lůžko. Pak sáhl Vlaně na puls pod čelistí a na zápěstí, odtáhl jí víčka a prozkoumal obě oči, ohleduplně konečky prstů ohmatal velké boule, které jí už rostly pod rtem i na čele. Zatahal ji za lalůček levého ucha, a když nezareagovala, roztáhl jí plášť a začal jí rozepínat knoflíčky červených šatů.
   Essedinex s ostatními nechápavě sledoval Fafhrdovo počínání, ale teď mu svitlo. „No to snad... Hned toho nech, sprosťáku!“
   „Ticho,“ okřikl ho Fafhrd a dál rozepínal.
   Hubená děvčata zabalená v dece se zahihňala a hned se chytila za pusu, což Essedinexovu družinu pobavilo.
   Fafhrd si sčísl dlouhé vlasy za pravé ucho a to přiložil Vlaně na hruď mezi prsa, maličká jako půlky granátového jablíčka, bradavky růžově bronzové. Fafhrd zachoval vážný výraz. Děvčata zase nepřemohla hihňání. Essedinex si odkašlal, jako by se chystal k delšímu proslovu.
   Fafhrd se narovnal a řekl: „Duch se jí brzy navrátí. Rány ošetřete obklady se sněhem a sníh obnovujte, sotva začne tát. Teď chci šálek vaší nejlepší pálenky.“
   „Mojí nejlepší pálenky!“ zvolal hněvivě Essedinex. „Zacházíš příliš daleko. Napřed si sám zařídíš striptýz, teď ho chceš zapít! Ihned odejdi, drzoune!“
   „Chci jenom –“ začal Fafhrd jasným a konečně trochu výhružným hlasem.
   Debatu ale rázně ukončila sama pacientka, neboť otevřela oči, zakroutila hlavou, sykla bolestí a rozhodně se posadila – načež zbledla a zakoulela očima. Fafhrd jí pomohl zpátky na lůžko a podložil jí nohy polštáři. Pak se jí podíval do tváře. Oči měla otevřené a nechápavě si ho prohlížela.
   Fafhrd uviděl malý hubený obličejík, ve tvářích propadlý, ne zrovna dívčí, ale i přes boule ostrý a vyvážený jako tvář rysa. Z velikých hnědých očí měly mezi dlouhými řasami téct slzy, ale netekly. Byly to oči samotářky, zářilo z nich odhodlání a opatrný úsudek.
   Vlana viděla pohledného bledého mládence snad osmnáct zim starého. Hlavu měl širokou a bradu dlouhou, jako by ještě rostl. Podél tváří mu padaly dlouhé rudozlaté vlasy. Oči měl zelené, záhadné, pohled upřený jako kočka, rty široké, ale stisknuté, jako by v sobě věznily slova a vypouštěly je jen na povel záhadných očí.
   Jedno děvče nalilo z láhve do půli hrnku pálenky. Fafhrd si vzal hrnek ze stolku a zvedl Vlaně hlavu, aby ji napojil. Druhé děvče přineslo ve vlněném šátku zabalený prašan, zakleklo k Vlaně z druhé strany a přiložilo jí obklad na boule.
   Když se Vlana zeptala Fafhrda na jméno a ujistila se, že ji zachránil před Sněžnými ženami, otázala se: „Proč mluvíš tak vysokým hlasem?“
   „Chodím do učení ke skáldovi. Praví skáldi zpívají vysoko, ne jako ti neumětelové, kteří řvou jako zvěř.“
   „Jakou odměnu žádáš za to, žes mě zachránil?“ zeptala se přímo.
   „Žádnou,“ odpověděl Fafhrd.
   Děvčata se zase rozhihňala, ale Vlana je zpražila pohledem.
   Fafhrd dodal: „Bylo mou povinností tě zachránit, protože Sněžné ženy vedla moje matka. Musím ji sice poslouchat, ale rovněž jí musím bránit ve zlých skutcích.“
   „Ach tak. Proč jednáš jako kněz nebo léčitel?“ vyzvídala dál Vlana. „Přeje si to tvoje matka?“ Neobtěžovala se zapnout si šaty, ale Fafhrd se jí nedíval na prsa, nýbrž do očí a na rty.
   „Léčení patří k umu zpívajícího skálda. Pokud jde o matku, dělám jen to, k čemu mě zavazuje synovská povinnost.“
   „Vlano, s tímhle klukem není moudré mluvit,“ vložil se do hovoru nervózní Essedinex. „Musí hned –“
   „Sklapni!“ utřela ho Vlana a obrátila se zase k Fafhrdovi. „Proč chodíš v bílém?“
   „Bílá je barva Sněžného lidu. Nová móda barvených kožešin se mi nelíbí. Můj otec vždycky nosil bílou.“
   „Už nežije?“
   „Zemřel při výstupu na zakázanou horu Bílý tesák.“
   „A matka po tobě chce, abys nosil bílou, protože jí připomíná manžela?“
   Fafhrd na rafinovanou otázku neodpověděl ani slovy, ani výrazem obličeje. Změnil téma: „Kolik řečí umíš? Myslím kromě téhle lankhmarštiny pro barbary.“
   Konečně se usmála. „Co je to za otázku? Domluvím se mingolsky, kvarčsky, quarmallsky, umím horní a dolní lankhmarštinu, starou ghúlštinu, pouštní řeč a tří východní jazyky.“
   Fafhrd pokýval hlavou. „To je dobře.“
   „Proč, propána?“
   „Protože to znamená, že jsi civilizovaná,“ odvětil Fafhrd.
   „Co je na tom tak úžasného?“ zasmála se Vlana.
   „To bys měla vědět ty, jsi přece taneční umělkyně. A mě prostě zajímá civilizace.“
   „Jde sem,“ sykl od vchodu Essedinex. „Vlano, ten kluk musí hned –“
   „Nic nemusí!“
   „Opravdu už musím jít,“ pravil Fafhrd a vstal. „Nech si sněhové obklady,“ uložil Vlaně. „Do západu slunce odpočívej, pak doporučuji pálenku a horkou polévku.“
   „Proč musíš jít?“ zlobila se Vlana.
   „Slíbil jsem to matce,“ odvětil Fafhrd, ani se neotočil.
   „Ta tvoje matka!“
   U chlopně se Fafhrd přece jen ohlédl. „Své matce jsem v mnohém povinován. Tobě zatím v ničem.“
   „Vlano, musí hned zmizet! Jde sem on,“ šeptal dramaticky Essedinex. Za řeči strkal do Fafhrda, ale byť byl mladík štíhlý, stál pevně jako strom.
   „Bojíš se ho?“ Vlana si už zapnula knoflíčky.
   Fafhrd si ji ještě hloubavě prohlédl a bez dalších řečí vyšel před stan. V mlze pak vyčkal příchodu muže se zlostným výrazem ve tváři.
   Příchozí byl stejně vysoký jako Fafhrd, o polovic tlustší a širší a zhruba dvakrát starší. Na sobě měl hnědou tuleninu, stříbrné šperky s ametysty a jako odznak pirátského velitele zlaté náramky a řetěz na krku.
   Fafhrd dostal strach, ale ne z příchozího, nýbrž z ledových krystalků, které pokrývaly stany ve viditelně silnější vrstvě, než když přinesl Vlanu. Živel, jímž vládla Mora a její sestry ježibaby, byl chlad, ať v mužově polévce, či v moudí, v zkřehlém meči nebo lezeckém laně. Fafhrda často napadalo, zda má srdce tak chladné účinkem Mořina kouzla. Teď se mráz stáhne kolem tanečnice. Měl by ji varovat, ale ona by se mu vysmála, protože je civilizovaná.
   Veliký chlap už došel ke stanu.
   „Dobrý den, ctihodný Hringorle,“ pozdravil ho tiše Fafhrd.
   Muž odpověděl levým hákem, Fafhrd se zaklonil, hladce ráně uhnul a pak prostě odešel, kudy přišel.
   Hringorl ho chvíli s funěním sledoval, než se vsoukal do půlkulového stanu.
   Hringorl je bezpochyby nejmocnější muž v Sněžném klanu, říkal si Fafhrd, i když není náčelník, protože je surový a nedodržuje zvyky. Sněžné ženy ho nenáviděly, ale neuměly se mu dostat na kůži, protože matku už pochoval a manželku si nevzal, neboť si vystačil s konkubínami přivlečenými z pirátských výprav.
   Ze své nenápadné skrýše k Fafhrdovi tiše přistoupil černovousý muž v černém turbanu. „To bylo pěkné, příteli. Stejně jako když jsi přinesl tanečnici.“
   „Ty jsi Vellix Všudybud,“ odvětil klidně Fafhrd.
   Vousáč přikývl. „Přivezl jsem pálenku z Klelg Naru. Ochutnáš se mnou nejlepší várku?“
   „Omlouvám se, ale mám schůzku s matkou.“
   „Tak jindy,“ mávl rukou Vellix.
   „Fafhrde!“
   To zavolal Hringorl. Už se nezlobil. Fafhrd se otočil. Obr stál před stanem, a když se Fafhrd nepohnul, vykročil k němu. Vellix se mezitím uklidil do ústraní stejně hladce, jako mluvil.
   „Promiň, Fafhrde,“ zafuněl Hringorl. „Nevěděl jsem, žes jí zachránil život. Prokázals mi velkou službu. Tumáš.“ Stáhl si ze zápěstí zlatý náramek a podal ho mladíkovi.
   Fafhrd nechal ruce spuštěné podle těla. „Tobě jsem žádnou službu neprokázal. Snažil jsem se jen zabránit matce ve zlém skutku.“
   „Plavil ses pod mým velením,“ rozeřval se najednou Hringorl a zbrunátněl, i když se snažil neztratit úsměv. „Moje dary budeš přijímat stejně jako moje rozkazy.“ Chytil Fafhrda za ruku, vtiskl mu do dlaně těžký šperk, zavřel mu pěst a odstoupil.
   Fafhrd poklekl a rychle spustil: „Omlouvám se, ale nemohu přijmout, co jsem si nevysloužil. A teď musím za matkou, jak jsem slíbil.“ Hned vstal, otočil se a odkráčel. Na neporušené krustě zmrzlého sněhu se blýskal zlatý náramek.
   Slyšel, jak Hringorl zavrčel a polkl kletbu, ale nepodíval se, zda odmítnutý dar zvedl. Měl co dělat, aby na odchodu nekličkoval, protože prchlivý velitel byl schopen po něm těžký kus zlata mrštit.
   Za chvíli došel tam, kde se sedmi Sněžnými ženami seděla jeho matka; dohromady jich bylo osm. Vstaly. Fafhrd se zastavil krok od nich, sklonil hlavu, podíval se stranou a oznámil: „Jsem tady, Moro.“
   „Dal sis na čas,“ odtušila matka. „Trvalo ti to moc dlouho.“ Šest žen kolem ní vážně pokývalo hlavou. Jen Fafhrd si periferním viděním všiml, že sedmá, nejútlejší Sněžná žena si odsedá z kroužku.
   „Ale přišel jsem,“ prohlásil Fafhrd.
   „Neposlechl jsi můj rozkaz,“ pravila ledově Mora. Nebýt její ztrhaný, kdysi krásný obličej tak pyšný a panovačný, tvářila by se Mora nešťastně.
   „Teď jsem uposlechl,“ kontroval Fafhrd. Všiml si, že sedmá Sněžná žena utíká mezi obytnými stany k bílému hvozdu, který se Schodovým kaňonem tvořil hranici Studeného kolene. Bílý plášť za ní vlál.
   „Jak myslíš,“ řekla Mora. „Teď uposlechneš můj další rozkaz a půjdeš se rituálně očistit do stanu snů.“
   „Nejsem poskvrněný,“ prohlásil Fafhrd. „Navíc se očišťuji jiným způsobem, který se také líbí bohům.“
   Mořina klika se nesouhlasně rozkvokala. Fafhrd promluvil troufale, ale hlavu měl stále svěšenou, aby jim neviděl do tváře a do čarovných očí, ale jen na březový hájek jejich bíle oděných postav.
   Mora řekla: „Podívej se mi do očí.“
   „Plním všechny náležité povinnosti dospělého syna,“ odvětil Fafhrd, „od shánění potravy po ochranu mečem. Ale pokud vím, dívat se matce do očí mezi tyto povinnosti nepatří.“
   „Tvůj otec mě vždycky poslechl,“ prohlásila zlověstně Mora.
   „Kdykoli viděl velikou horu, zlezl ji, a přitom poslouchal jen sebe,“ namítl Fafhrd.
   „Ano, a zabil se!“ zvolala Mora a mistrně přitom ovládala žal i vztek, aniž je skrývala.
   „Odkud se vzal mráz, který mu na Bílém tesáku rozlámal lano a roztříštil cepín?“ nedal se Fafhrd.
   Slepičinec zalapal po dechu a Mora pronesla nejhlubším hlasem: „Mateřskou kletbu na tvoji neposlušnost a zlé myšlenky, Fafhrde!“
   Fafhrd překvapivě ochotně přitakal: „Přijímám vaši kletbu, matko.“
   „Neproklínám tebe, ale tvé zlovolné výmysly.“
   „Přesto budu kletbu nosit nadosmrti u srdce,“ přerušil ji Fafhrd. „A teď musím uposlechnout sám sebe a odejít, než vás démon hněvu propustí ze své moci.“
   A s tím, hlavu stále skloněnou, rychle odešel do lesíka východně od obytných stanů, ale západně od velikého jazyka hvozdu, který se táhl na jih až k Boží síni. Za sebou slyšel syčení Mořiny kliky, ale jeho matka nezavolala ani slovo. Fafhrd by byl skoro raději, kdyby za ním něco křikla.
   Mladé šrámy se rychle hojí. Než Fafhrd vstoupil do milovaného lesa, kde se s jistotou vyhýbal všem omrzlým větvím, měl oči na stopkách, hlavu vztyčenou a duši tak čistou a připravenou na nové zážitky jako čerstvý sníh před ním. Volil nejsnazší cestu mezi třpytivým omrzlým trním vlevo a borem porostlými žulovými skalami vpravo.
   Viděl ptačí stopy, veverčí stopy, včerejší medvědí stopy; sněžní ptáci klapali černými zobáky po červených bobulích; ze závěje na Fafhrda zasyčel chlupatý sněžný had, ale Fafhrda by nezaskočil ani drak s namrzlými ostny.
   Proto ho nijak nepřekvapilo, když se před ním otevřela zasněžená kůra mohutné borovice a odhalila stromovou dryádu, veselou tvář, modré oči, plavé vlasy, sotva sedmnáct let. Fafhrd takové zjevení očekával od chvíle, kdy uviděl sedmou Sněžnou ženu utíkat do lesa.
   Přesto po dva údery srdce předstíral údiv. Pak přiskočil se zvoláním: „Maro, má čarodějko,“ a odtáhl ji, bílou, od bílého stromu, u něhož se skrývala. Teď se tiskla k němu stejně jako předtím k borovici, kápě na kápi a rty na rty, snad po dvacet rozjařených tepů šťastného srdce.
   Pak ho vzala za pravou ruku, přitáhla si ji rozparkem pláště na stehno a dál pod kabátek až mezi prstýnkové chloupky.
   „Hádej,“ pošeptala mu a olízla mu ucho.
   „Je to něco holčičího. Myslím, že se tomu říká...“ začal nevážně, i když mu myšlenky utíkaly úplně jiným směrem.
   „Ale ne, hlupáčku, je tam něco tvého,“ radila mu horoucím šeptem Mara.
   Myšlenky už mu ujížděly po ledové skluzavce hrozné předtuchy. Přesto zachoval pózu: „To doufám; přece nebudeš zkoušet jiné muže, i když na to máš právo. Musím přiznat, žes mě opravdu potě–“
   „Pitomče! Je to nás obou!“
   Skluzavka se proměnila v černý ledový tunel do propasti. Fafhrd náležitě ztěžka polkl a řekl: „Snad ne...“
   „Jo! Jsem si jistá, ty netvore. Dvakrát mi to vynechalo.“
   Fafhrdovy rty lépe než kdy jindy uzamkly slova v hrdle. Když se konečně otevřely, ony i jazyk za nimi byly plně pod vládou zelených očí, a ty uznaly za vhodné projevit radost. „Bohové! To je báječné! Budu otec! Ty jsi ale chytrá potvůrka, Maro!“
   „To chce velkou chytrost, udělat z tvého hrubiánského zacházení něco tak pěkného,“ uznala Mara. „Ale teď tě musím ztrestat za tu urážku, že bych chtěla zkoušet jiné.“ Vykasala si sukni a zavedla jeho ruce k uzlu na pásku za kostrčí. (Sněžné ženy nosí kožešinový plášť s kapucou, kožešinové boty, kožešinové punčochy upevněné podvazky k opasku a jeden či více kožešinových kabátů – je to praktický oděv, až na délku pláště podobný mužskému.)
   Když ohmatával uzel, z něhož vedly tři pásky, řekl Fafhrd: „Milovaná Maro, tyhle pásy cudnosti nemám rád. Nejsou civilizované. A kromě toho ti jistě kazí krevní oběh.“
   „Ty a ta tvá civilizace! Láskou ji z tebe dostanu. Dělej, rozvaž pásky, ať vidíš, žes je sám zavazoval, a nikdo jiný.“
   Fafhrd vyhověl a musel uznat, že je to jeho uzel a ne něčí cizí. Rozvazování mu chvíli trvalo a podle Mařina vzdychání, sténání a něžného okusování soudě jí bylo velice příjemné. I Fafhrda úkol zaujal. Když skončil, vybral si odměnu všech dvorných lhářů: Mara ho za všechny jeho nepoctivé lichotky milovala, za ně ho teď sváděla a Fafhrd se nenechal dlouho přemlouvat.
   Když si dali tak i onak najevo, jak se mají rádi, spadli společně do sněhu, zabaleni do dvou plášťů včetně kapucí.
   Kdyby šel v tu chvíli někdo kolem, řekl by si, že tu sebou hází sněhová závěj a že zřejmě pracuje k porodu sněžného muže, skřítka nebo démona.
   Za nějakou chvíli se ale závěj uklidnila a hypotetický kolemjdoucí by se musel nahnout až k ní, aby zpod pláště zaslechl tiché hlasy.
   MARA: Hádej, na co myslím.
   FAFHRD: Že jsi královna rozkoší. Ááách!
   MARA: Jen si áchej. Ty jseš král netvorů. Tak já ti to povím. Myslela jsem na to, jak jsem ráda, že sis užil lauzrování na jih ještě před svatbou. Určitě jsi znásilnil tucty jižanek, nebo se s nimi dokonce neslušně miloval, což snad přispívá k tvému nesmyslnému opojení civilizací. Ale to mi vůbec nevadí. Já tě z toho láskou dostanu.
   FAFHRD: Maro, jsi chytrá jako liška, ale přesto příliš přeceňuješ přínos jediné pirátské výpravy, kterou jsem s Hringorlem podnikl, a zvláště přeceňuješ případné příležitosti k milostnému podnikání. Zaprvé: všichni obyvatelé přímořských osad, především pak mladá děvčata, utekli do přilehlých hor, než jsme přistáli. A kdyby se přece vyskytla příležitost k znásilnění, já byl nejmladší a proto poslední v pořadí; nelákavá perspektiva. Abych řekl pravdu, na celé výpravě mě zaujali jen dva starci, které jsme zajali kvůli výkupnému a od nichž jsem naučil něco quarmallštiny a horní lankhmarštiny, a pak hubený chlapec, učedník nějakého čarodějného mastičkáře. Uměl to s dýkou a měl hlavu legendáře jako já a můj otec.
   MARA: Nebuď z toho smutný. Až se vezmeme, budeš mít hned větší radost ze života.
   FAFHRD: V tom se mýlíš, nejdražší Maro. Zadrž, vysvětlím to! Znám svoji matku. Až se vezmeme, bude od tebe Mora čekat, že zastaneš všechnu domácí práci. Bude s tebou jednat jako ze sedmi osmin otrokyní a z jedné osminy mojí milenkou.
   MARA: Ha! To je tím, že neumíš svoji matku zkrotit, Fafhrde. Nemusíš mít strach, milovaný. Nevíš nic o zbraních, které může proti zlé tchyni použít silná a neúnavná mladá manželka. Ukážu jí, kde je její místo, i kdybych ji měla otrávit – ne zabít, jen oslabit. Než pominou tři luny, bude se přede mnou třást a ty si budeš připadat jako opravdový muž. Vím, že jako jedináček bez otce jsi byl úplně v její moci, ale –
   FAFHRD: Právě teď si připadám jako muž, ty nemravná travičko, ty sněžná tygřice, a rád ti to hned dokážu. Braň se! Dej si...
   Závěj se znovu rozhýbala, až připomínala ledního medvěda, který umírá padoucnicí. Medvěd skonal za tónů trianglů a tamburín, tolik zvonily ledové krystaly, které Maru a Fafhrda za prošeptanou chvíli podezřele hojně obrostly.

Leiber, Fritz: Meče a čertoviny (Swords and Deviltry)
nakladatel: Triton
obálka: Milan Fibiger
264 stran; paperback; 110 x 165
199 kč
ISBN: 80-7254-775-5
plánováno na květen 2006