V trávě za masivním plotem se vinula cestička. Byla ohlazená častým používáním a přerušovaná četnými křižovatkami, z nichž ta nejdůležitější končila v tmavém otvoru u trsu suché ostřice, která, i když suchá, vévodila svou výškou zdupané okolní vegetaci. Právě v této chvíli se zdálo, že se v temnotě otvoru pod ostřicí něco pohnulo. Pak se z něj vysunul černý čumáček s chvějícími se vousky. Nebylo pochyb, z otvoru hleděl malý hlodavec válcovitého tělíčka. Větřil, ale nic podezřelého nezaznamenal. Proto si dodal odvahy a vyběhl na cestičku. Vůbec si neuvědomil, že jej jeho chodníček vede po směru větru, takže z místa, ke kterému směřoval, neměl žádné pachové zprávy. Ale když území, ležící za vysokým plotem, nabízelo chomáče dosud zelené a šťavnaté trávy! Všude jinde už zastavilo růst vegetace podzimní sucho…
   Hlodavec opustil území, které jemu a dalším příslušníkům jeho druhu skýtalo určité bezpečí. Jeho černá očka připomínající korálky měla v zorném poli hustý trs lákavé trávy. Vyrazil k němu a nožičky mu kmitaly jako křidélka letícího kolibříka. Vtom se nad cestičkou mihl podivný stín. Že by si na neopatrnou myšku počkal dravý pták? Jenže tak ohromný srpovitý dráp neměl žádný pták na Zemi. Dohnal svou kořist a jeho ostří tvrdší než ta nejlepší damascénská ocel propíchlo vypasené tělíčko. Zaznělo smrtelné vykvíknutí a myš navždy opustila cestičku. Na čumáčku se jí usadila kapička krve. Křečovité záškuby nožiček ještě dávaly vědět o posledních zbytcích života. Nestačily ale vyprchat úplně, když se před myškou rozestoupila řada třpytivě bílých zubů, připomínajících dýky. Před dodělávajícím zvířátkem zela veliká tlama plazího dravce. Pak se válečkovité tělíčko propadlo do nitra tlamy a čelisti za neopatrnou myškou zapadly.
   V podzimním slunci modře zářila dračice. Jako jediná svého druhu byla obdařená kobaltově modrou kůží a teď měla docela obyčejný hlad. Mytologické zvíře si měřilo nevelkou plochu za dvojí řadou mřížoví, kde bylo šest vyhublých dobytčat. Nalétávaly na ně muchničky, které sem zanášel větřík z nedaleké mokřiny. Dobytčata se k sobě tiskla, aby zmenšila plochu pro nalétávající krvežíznivce. Dračice naprázdno polkla. Pošvihávající ocasy týraných dobytčat ji dráždily. Její pancéřovaná víčka se malinko víc pootevřela a odhalila zlatou barvu jejích očí. V pruhu seschlé a zdupané trávy mezi masivními ploty v jakémsi území nikoho začali zase pobíhat maličcí hlodavci, ale lidské hlasy jejich aktivitu opět zmrazily.
   Dračice dál setrvávala ve zdánlivé netečnosti, ale ti tlachající lidé si byli jisti vzdáleností mezi ploty. Byli čtyři, tři muži a jedna žena. Slyšela ženin úžas, který projevovala připitomělým ječením.
   „Ten drak je ale krásně modrý a jak je velký!“
   „Má drahá,“ opravil ji muž, stojící po jejím boku, „je to dračice a ty jsou vždycky větší a mohutnější!“
   Uječená žena jej nebrala vůbec na vědomí. Panovačně nařizovala:
   „Tak tuhle si ještě dneska odvezem!“
   Muž zvedl ruce a zoufale zaskuhral:
   „Nechtěli mi ji prodat už minule! Vyberem si jiného…!“
   „Tak to ne! Ty chcípáky bez zubů ať si nechaj!“
   Muž, který těmto zvláštním lidem dělal průvodce, jen zavrtěl hlavou. Žena spustila jek, připomínající rozmazlené dítě.
   „No tak, drahoušku, dělej něco! Víš, co by se s ní dalo vyhrát zápasů?!“
   Průvodce ji s naprostým klidem upozornil na to, že se od modré dračice právě pokoušejí získat mládě. Uřvaná žena jej zas přerušila. Na svém mobilním telefonu cosi vymačkala a pak mu přístroj s nezvykle velkým displejem vstrčila před oči.
   „Tak co, líbily by se vám? Můžete je mít, když si pospíšíte, už za půl hodiny!“
   Průvodce zavrávoral.
   „Ale tak rychle to nejde! Potřebujem čas!“ zanaříkal.
   Žena se znovu ozvala:
   „Než to mládě přijde na svět a než vyroste, vláda s touhle podařenou rezervací skoncuje! Ale prachy, které včas shrábnete, vám už nikdo nevezme!“
   Další rozhovor, jehož tématem byly peníze, byl přerušen hlukem přijíždějících aut a čtveřici nebylo vhod, aby byli v prostoru rezervace spatřeni.
   Zdánlivě netečná dračice jejich překřikování slyšela. Přivezli ji sem před rokem a za celý svůj dosavadní život tak strašné zacházení s příslušníky svého druhu neviděla. Byli tady rozdělení po malých skupinách. A každý týden dvě vychrtlé krávy pro tolik draků! Napočítala jich tady na šedesát a každý byl vyhublý na kost. Všichni měli amputovaná křídla, vytrhané zuby a ostříhané drápy. Ohňometné žlázy jim odebrali už v útlém věku. Proč nechali křídla jí a ušetřili ji dalších zásahů, dobře věděla. Věděla, co se skrývá za zdánlivou ohleduplností: bylo to tučné konto, které za ni tito starostliví správci rezervace dostanou. Jen nevěděla, kdy ji přijdou omráčit. Pak ji odveze nenápadná dodávka, jako kdyby nikdy v rezervaci nepobývala…
   Zvedla své tělo poznamenané častým hladověním a vlezla do nízkého srubu. Na udusané podlaze leželi dva draci – samci. Žili v rezervaci už několik let; pohybovali se, jen když to bylo nezbytně nutné. Tady leželi celý týden od doby, kdy si urvali několik soust z dávno chcíplého dobytčete. Část svého přídělu dali modré dračici. Nyní šetřili drahocennou energii na další rvačku o potravu. Oba byli zmrzačení, své strašné rány utržili v bojích s armádou. Vláda Spojených států amerických chtěla jejich rod použít ve válce daleko za mořem. Oni odmítli. Zdánlivě se nic nedělo, ale vláda nezapomněla a dva roky po skončení Světové války poslala do hor armádu, aby se drakům pomstila. Draci odolávali, dokud na ně nevyslali letadla, která je dostala…
   Starší z dvojice draků, zvaný Křivá tlama zasyčel na modrou dračici:
   „Uteč! Ty můžeš, máš křídla! My dva napadneme stráže. Dnes v noci bude měsíc za mraky a déšť ztlumí zvuky a smyje tvoje stopy!“
   „Ne!“ přerušila jej. „Nechci, aby vás zabili!“
   Po chvilce se k nim připojil i drak, kterému se kvůli jeho barvě říkalo Šedák.
   „Co z toho,“ promluvil Šedák, „když zahyneš? Umíš mnoho věcí, které znají jen lidé! Nikdo z draků, co tady byli, nic takového neuměl! Proto je roztrhané pohodili nám před oči, aby nás zastrašili!“
   „…A my jsme je z hladu sežrali!“ přerušila jej dračice. „Nic nevíte!“ zasyčela na dva ležící draky. „Lidé, u kterých jsem žila odmala, mě mnoho naučili. A když mě museli před rokem vydat na čísi příkaz těmto lidem, kteří nás pomalu zabíjejí, stáli bez hnutí a oči měli plné slz!“
   „Všichni lidé jsou stejní!“ zasyčel Šedák.
   „Nemáš pravdu!“ přerušil jej Křivá tlama. „Když mě zranili lidé v těch letadlech, s kterými jsme bojovali, spadl jsem do propasti a ležel mnoho dnů a nocí a čekal konec. Přesto se za mnou spustil člověk a přivázal mě na lano. Pak mě pomocí koní vytáhl. Ten člověk riskoval život pro draka! Žil jsem u něj. Ale lidé žijí jen chvilku… Tak mě sem přivezli. A já zas ležím v propasti!“
   „Máš pravdu,“ přisvědčila modrá dračice. „Lidé, u kterých jsem žila, zamlčeli, že mohu použít oheň!“
   Oba draci překvapeně zvedli hlavy, ale nic na to neřekli.
   Zítra snad draci dostanou dvě vyzáblé krávy. Ale nebylo to jisté, při neposlušnosti nebo odporu býval půst i několikatýdenní…
   *
   Ráno přivítalo dračici nezvyklým tichem. Vypadá to, že žádná dobytčata nedostanem! pomyslela si. Vtom ucítila pach psa. Ne, jsou dva! To nevěstí nic dobrého, protože s pachem psů obvykle přichází i pach lidí. Jako teď… Nemýlím se, jsou to ti lidé! Dva brutální strážci v ochranných oblecích a přilbách, v rukách drží zbraně, kterými v případě nutnosti změní draka v mrtvolu. Ale ten třetí je uspávač. Všichni draci ho nenávidí. Dovede na dálku ochromit jakéhokoli draka. Modrá dračice nevěděla, jak to ten uspávač dělá. Poznala však, že jeho zbraň účinkuje jen do určité vzdálenosti. Už dávno znala dosah svého ohně. Ten byl daleko větší. A dnes přišla řada právě na obyvatele tohoto srubu.
   Modrá dračice vstala a naposledy pohlédla na Šedáka a Křivou tlamu. Pak co nejtišeji vyšla ven. Do cesty se jí postavili dva statní psi. Štěkotem upozornili své pány na blízkost draka. Modrá dračice vyrazila tlamou proti tomu, co stál blíž, a její čelisti sklaply, ale ne naprázdno. Dosud zelená tráva zrudla šplíchancem krve. Pak dopadl na zem odkousnutý zadek psa. Nohama probíhaly křečovité škubavé stahy. Současně zasáhla pravá dračí tlapa druhého psa. Třičtvrtěmetrákové zvíře odletělo k mřížím plotu a rozpláclo se na nich. Mříže pružily a odmrštily jeho tělo. Pes dopadl na záda a jeho tělem probíhalo chvění; svého druha přežil jen o několik vteřin. Dračice stiskem zubů drtila silné psí kosti jako včera maličkou myš. Bez zjevných potíží spolkla polovinu hafana.
   Z uličky mezi sruby vyšli strážci s uspávačem; připomínali lovce na trestné výpravě. Mužům se zjevil nevábný pohled na dokonalou zkázu psů.
   „Kurva!!“ zařval jeden z ochránců uspávače. Zvedl zbraň a přes mířidla se zadíval na dračici. Červený laserový paprsek zaměřovače nalezl její hlavu a usadil se mezi jejíma očima.
   „Klid,“ zazněl jasný rázný hlas uspávače. „To bude dobrý, chlapci! Má jen hlad a ti psi jí přišli k chuti. Co byste chtěli od trochu lepšího krokodýla?!“
   Druhý ozbrojenec, který dosud mlčel, měl pochybnosti:
   „Až se k ní přiblížíme, vystartuje proti nám!“
   Znovu promluvil uspávač; na to, že byl drobnější postavy, měl rázný hlas; jako by ani nepatřil jemu.
   „Klid, chlapci, klid! Je zesláblá cílenou dietou!“
   Oba ozbrojenci sklonili zbraně. Bylo slyšet uchichtávání. Uspávač ještě dodal:
   „Je zvyklá na lidi. A už nemá svou hlavní zbraň!“
   Trojice začala postupovat. Uspávač před sebe zvedl zbraň, která měla tvar válce většího průměru než zbraně jeho ochránců.
   Dračici jejich zbraně nezajímaly. Sledovala obdélníkový otvor ve srubu. Věděla, že až ti tři budou před vchodem, vyrazí její druhové a srazí strážce k zemi. To nechtěla. Její tlama se pootevřela a vytvořila rouru. Právě takovou měly starověké galéry na vrhání řeckého ohně, který nedokázala uhasit voda, vyvíjel ohromnou teplotu a byl postrachem nepřátel. Jenže dračí oheň byl ještě mocnější. Právě teď o tom podal pádný důkaz. Dračice vypustila z plic nahromaděný vzduch a přesně ve správný čas otevřela pevné svalové uzávěry dvou žláz s chemickými látkami. Mocně proudící vzduch strhával vystřikující tekutinu hnanou dalšími svaly, které vyvíjely tlak na rezervoáry této speciální látky. Vše se řítilo ven a v proudícím vzduchu vznikala správná aerosolová hořlavá substance. Venku, ani ne půl metru od dračí tlamy, přecházel dosud do běla zabarvený plamen v oslnivý oheň, který požíral šílenou rychlostí kyslík. Řítící se ohnivý jazyk vydával děsivý zvuk.
   Pohotoví zabijáci draků, chránící uspávače v okamžiku, kdy dračice zmizela za smrtícím ohněm, oba současně pozvedli své zbraně, které nebyly ničím jiným než pozměněnými pancéřovými pěstmi proti tankům. Jen jejich ráže byla zredukována a mířící optika doznala lepší kvality, protože drak je mnohem menší a obratnější než tank.
   Oheň však byl rychlejší než jejich myšlenky. Pouze uspávač zmáčkl spoušť své zbraně. Z ní vyletěla střela o velikosti štíhlé čtvrtinkové lahve, která obsahovala chemikálie a měděné vinutí a po nárazu šípovité přídě na pancíř draka vyvinula ve zlomku sekundy silný elektrický výboj. Člověka by usmrtila i poloviční dávka, ale drak byl jen paralyzován. Střela letěla vstříc dračímu ohni a v okamžiku byla změněna v plyn. V dalším zlomku času narazil oheň do trojice. Dva ozbrojenci ještě zvedali zbraně, jenže náraz ohně byl překvapující. Neudrželi se na nohou. Padali na zem, ale oheň je už rozebíral. Ochranný oděv byl rázem pryč. Vnitřnosti explodovaly a vrhly do ohně svůj obsah. Na zem už dopadly jen masivnější části kostry. Ale bez hlav, které, ač chráněné přilbami, vybuchly také. Na zemi se vše zrychleně změnilo v popel. Oheň spěchal, byl mu dán život na mizerných patnáct vteřin. Zato se činil, vydával žár srovnatelný se žárem při sváření elektrickým obloukem.
   Dračice zastavila proudící oheň a zvedla svá masivní víčka. Sama byla překvapená tím, co viděla. Srub, ze kterého před chvilkou vyšla, byl v plamenech. Chytaly další a další sruby v okolí. Prach vytvořil nad místem s rezervací ohromný mrak. Do dračice bušil šílený nárazový vítr. Pak ustal, tlaky se vyrovnaly. Byla rozhodnuta odletět a bojovat proti lidem. Otočila hlavu do míst, která nyní kryl prach. Temnotu proťal druhý oheň. Mířil do míst, kde stála dobytčata. Ale dračici nezajímala hrůzou šílená zvířata narážející do mřížoví. Za jejich výběhem začínala mokřina. Přáním vzbouřené dračice bylo umožnit útěk alespoň části dostatečně silných draků. Neuvědomila si pošetilost svého počínání; propalováním mříží zavinila smrt všech dobytčat. A protože vše trvalo déle, začala hořet hlína, ačkoliv v noci pršelo…
   
   *
   
   Několik vteřin před touto tragédií bylo v domě nedaleko rezervace veselo. Slavil se tam neobvyklý obchod. Dračice byla prodána na zápasy za zatím největší částku: milion dolarů plus procenta za výhru. Nebylo divu, byla veliká a zdravá. Žena, která tropila scény a nakonec si vynutila vykoupení dračice z rezervace, nyní zářila a byla samý žert a šprým. Pozvedla nově naplněnou sklenici a přistoupila k oknu. Pohlédla k rezervaci, ale byl to poslední obraz, který viděla. Od rezervace pronikl oknem dovnitř tlak vzduchu a prolomené sklo bylo vmeteno do tváře nic netušící ženy. Jeden velký úlomek ji zasáhl do krku. Její šaty zbarvila krev. Místnost se naplnila prachem a spalinami z ohně.
   Oslepení lidé v panice naráželi do sebe a do nábytku. Jejich výkřiky zanikaly v hučení větru, který obrátil směr a vracel se k místu boje. V hrůze vybíhali ven a v šeru, které nastalo, hledali svá zaparkovaná auta. Světlo, které znovu proťalo vzduch zhoustlý prachem, je na okamžik ochromilo. Probrali se až ve sprše použitých plastových lahví, krabic od mléka a limonád. Bičováni plastovými sáčky a reklamními taškami, které vichr vyčesal z rákosí mokřiny a vrátil lidem, se snažili otevřít auta.
   Až v autě si muž všiml, že postrádá svou manželku. Nemohl hned vylézt, protože kolem něho divoce projížděla auta prchajících. Vzduchem létaly blinkry. Stopy na autech připomínaly dračí škrábance. Konečně se mu povedlo dostat se z auta a těžce dýchaje vběhl do domu; po chvíli tápání ji objevil. Byl na ni děsivý pohled – byla pokrytá prachem a tříští z okna. Prach okolo ní prosákl krví. K smrti vyděšený ji zvedl a vypotácel se ven. Nebyl už v takové formě, ale donesl svou bezvládnou ženu do auta a opatrně ji uložil. Usedl k volantu, ale než se rozjel, zdálo se mu, že na silnici, po které odjeli účastníci oslavy před ním, vidí zář. Nastartoval auto a ve zpětném zrcátku spatřil ohnivý hřib, stoupající z domu, ve němž se sotva před dvěma minutami nacházel. Brzy spatřil následky ohně. Postupně dojížděl auta, která už jen dohořívala, zbývaly z nich jen zkroucené plechy. Míjel další a další. Některá ležela v příkopě. V okolí silnice hořela tráva, keře. Nic nechápal. Co chvíli s autem najel do výmolu. Nechápal ani to; když sem přijížděl, byla silnice bez sebemenšího kazu.
   Další hořící vrak… už nestačil strhnout volant a pravou stranou zachytil anonymní zbytky auta. Ze zatáčky vyjelo auto s majáčkem. Strašně se lekl. Strhl volant na pravou stranu. Následoval náraz na svodidla. Poté bylo auto, řítící se stokilometrovou rychlostí, vymrštěno do vzduchu, ladným obratem přes bok se ocitlo koly nahoru a po dvaceti či třiceti metrech akrobatického letu přistálo na hladině jezera. Posádka přijíždějícího vozu, kterou tvořila dvojice uniformovaných policistů, s otevřenými ústy spatřila, že i auto může napodobit skákání hozeného plochého kamínku zvaného házení žabek. Ale auto se pro tento účel příliš nehodilo, dokázalo skočit jen jednou. Jeho střecha byla i po tomto skoku vražena hluboko k sedadlům. Poté, celé zahalené bublající vodou, zmizelo v hlubinách.
   Policejní auto už dávno zastavilo. Jeho dveře se rozletěly, připomínajíce křídla motýla. Přes pokroucená svodidla doslova přeletěl ramenatý černoch. V běhu odhazoval svršky a poté se vrhl do vody. Ráznými tempy směřoval k místu, kde jako by se vařila voda. Sotva dorazil k bublinám, stoupajícím k hladině, okamžitě zmizel pod vodou. Řídil se jen odhadem a mohutnými rozmachy směřoval do chladné hlubiny, ale zakalená voda jako by ani neměla dno. V uších mu začínalo stále víc šumět. Náhle na něj padla hrůza z neznámé hloubky. Rozhodl se vrátit. Nyní si uvědomil, jak málo sil si nechal na návrat. Zoufale zabíral slábnoucíma rukama a stále víc jej mučil nedostatek vzduchu. Začal ztrácet naději. S posledním zbytkem sil udělal už jen polovičatý záběr, ale ten jej vynesl na hladinu. Chroptivě se nadechl. Přes šum v uších slyšel volání svého kolegy a díky tomu se zorientoval a nabral správný směr. S úlevou vylezl na břeh.
   Jeho kolega jej zahrnul výčitkami:
   „Máš rozum?! O tomhle jezeře místní říkají, že snad nemá dno!“
   
   *
   
   Ani jeden z ustaraných policistů nezaznamenal stín letícího draka, který občas prokmitl v chuchvalcích kouře. Modrá dračice létala nad hořící krajinou. Opisovala pravidelný kruh a mocnými záběry křídel za přispění ohřátého vzduchu stoupala vzhůru, zahalená v mračnech jemného popela. Její oči se snažily proniknout clonou. Byla znepokojená, nezahlédla jediného draka z rezervace. Snad neuhořeli! zadoufala. Oni jsou odolní, ale ti lidé shořeli docela určitě! Propálila jsem přece mřížoví plotu, museli všichni uniknout! Ale lidé je zmrzačili, nemůžou utéct daleko!
   Za jediný rok života v rezervaci v ní vybujel vzdor a nenávist k lidem, kteří k ní patřili. Vzpomněla si na jejich poslední oběť; týrali své svěřence i žízní, často celé týdny. Až v nebývale horkém létě, jaké bylo letos, zaútočil slepý drak na mříže, ohrazující studni. Rozzuřil se a nenáviděnou překážku zprohýbal a vytrhal. Pak si strážní z bezpečné vzdálenosti udělali z jeho vychrtlého těla terč. Když skončili, byly části jeho těla rozesety v širokém okruhu. Modrá dračice viděla, že slepý drak měl jen své pancíře. Kdyby je neměl, zbyl by z něj jen stín, tak byl příšerně hubený. Po odchodu spokojených strážců se žízniví draci vrhli ke studni a chlemtali krví zbarvenou vodu. Tehdy do ní s chutí krve slepého draka vstoupilo rozhodnutí lidi v rezervaci upálit…
   Nyní ji stále více ovládala touha letět na jih. „Tam jsou lesy a hory a málo lidí,“ říkali jí staří draci. Nabrala směr, který důvěrně znala. Rychlost letu se zvyšovala a pro ni nepřátelská zem zůstávala za ní. Byla už tak vysoko, že policejní vrtulník pod ní připomínal vážku. Nabytá svoboda ji vzrušovala a poháněla za vysněným cílem. Nedbala na vzrůstající únavu, která začínala stravovat její síly – myslela, že poletí po zbytek dne a pak celou noc. Jenže už za hodinu letu se projevilo strádání v rezervaci a naprostý nedostatek pohybu. Zuřivě bojovala s únavou. Začala ztrácet výšku, kterou pracně nabrala nad rezervací a ztráta výšky letu znamenala i ztrátu rychlosti. Ocitla se ve smrtelném nebezpečí. Před ní se rozprostírala široširá rovina bez souvislejších lesů. Asi míli před sebou spatřila dálnici. Teď už se zoufalstvím mávala ochablými křídly. Uvědomovala si, že pokud ji nepřeletí a nepoletí ještě dál za ni, bude vše ztraceno. V kritické chvilce před širokánskou vozovkou, připomínající řeku plnou různobarevných ryb, chytila dračice druhý, možná už třetí dech. S vypětím posledních sil zabrala a překážku překonala. Její stín přeletěl dálnici.
   Muž v autě, řítící se větší rychlostí, než bylo zdrávo a krátící si monotónní jízdu telefonováním, mimoděk zvedl oči a uviděl draka, skutečného draka, letícího sotva deset metrů nad vozovkou, jehož modř odrážela sluneční paprsky. Šokovaný muž začal brzdit a pneumatiky jeho auta začaly kreslit veliké es. Pak se stočil bokem, ale už viděl jen chladič kamionu. Více mu v jeho životě nebylo dopřáno; těžký tahač jej začal drtit a lisovat pod sebe.
   Řidič kamionu nechápal, proč ten v osobáku tak bezhlavě brzdil. Jeho návěs částečně přehradil vozovku. Do něj se napasoval dodávkový vůz. Řidič dodávky byl ještě zasněný po příjemné chvilce s přítelkyní. Měl krásnou smrt s úsměvem na rtech. Hromada aut v místě neštěstí už dál nepřirůstala. Zato ve směru příjezdu vznikaly karamboly těch, co viděli hrůzu hromadné srážky a začali brzdit, jenže další nepozorní do nich najížděli. Různobarevné krabičky, jak se auta z výšky jevila, byly vidět na míle daleko.
   Dračice otočila hlavu za podivným hlukem, který ji začal pronásledovat. Jejím užaslým očím se naskytlo ohromující divadlo. Ti lidé zešíleli! pomyslela si. Musím se dostat co nejdál od nich! Bylo to jen její zbožné přání. Řítila se ke skupince stromů. Opustily ji všechny síly. Rychle složila křídla a sevřela v objetí smrk. Ten pod její vahou zapraštěl a povážlivě se ohnul. Aby nesklouzla, zaťala do něj drápy. Chvilku jí trvalo, než si uvědomila, kde je. A byla asi deset metrů nad zemí. Nemohla slézt, ne že by se bála, ale díky naprostému vyčerpání. Ve strnulém stavu zůstala hodiny viset na smrku. Přes svůj letargický stav nevnímala vzdálené houkání sanitek a přelety vrtulníků. Až pozdě v noci začala po centimetrech slézat a pak zalezla dál mezi stromy a upadla do jakéhosi dračího spánku.
   Těžká víčka spící dračice nesměle pohladily paprsky podzimního slunce, pronikající mezi kmeny stromů. Ucítila příjemné teplo a pootevřela oči na nepatrnou škvírku. Její velejemný čichový aparát předal do jejího složitého mozku nejnovější zprávy ze světa pachů. Informace byla zpracována bleskovou rychlostí a dračice byla okamžitě připravena na boj s kýmkoli. Zpráva totiž říkala, že se nedaleko nachází stádo skotu a že některé kusy jsou velmi mladé. Rovněž nedaleko bude také benzínem poháněný stroj s jedním člověkem, který se dost potí a má střelnou zbraň. Kousek od ní zachytil její sluch dusot dobytčete. Zlaté oči dračice se zvětšovaly pod zvedajícími se víčky. Nyní vypadaly jako srpky měsíců, jen jejich zřítelnice byly zúžené, jak tomu bývá u nočních lovců. Pramálo jí vadilo, že není noc, když právě teď měla možnost zahnat hlad.
   Mezi listím zaregistrovala pohyb a ztratila rozvahu. Její mohutné nohy naprázdno prohrábly měkký mechový polštář a celé chuchvalce vyrvaného mechového pokryvu vyletěly vysoko do korun stromů. V okamžiku, kdy tlapy pronikly k pevnému podkladu, vyletěla rychlostí geparda. Větve křoviny, zakrývající výhled, neměly čas se elasticky ohnout a byly odseknuty nebo zlomeny.
   Ještě doznívalo praskání lámaných větví a dračice byla už dávno na volném prostranství. Útok byl tak prudký, že sama už nedokázala pořádně odhadnout, kam udeřit. Proto jen ťala k hlavě zvířete a zasáhla je do krku. Její srpovité drápy pronikly svalovinou a jen škrábly o krční páteř. Zvíře nevydalo ani hlásku. Přišlo o jícen a polovina jeho šíje byla přetnuta. Saň i dobytče zrudly krví.
   Dračice nad sebou ztratila kontrolu, zuřivě trhala a polykala. Obsah střev a žaludku vylétl do vzduchu a zkropil korunu nejbližšího stromu. Kolem se šířil nelibý zápach. Dračice si ani neuvědomila, že zabila mladé dobytče, které nemělo ani polovinu velikosti. Když zčásti naplnila své prázdné útroby, vzpamatovala se. Sluch jí dal vědět, že jejím směrem vyrazil brumlající dopravní prostředek. Za skupinou stromů jela terénní čtyřkolka a na ní trůnil obtloustlý honák, jehož panděro mu vadilo při držení řidítek.
   K místu dračích hodů směřoval velký krkavec. Jeho bystré oči z výšky zachytily krvavou skvrnu na zeleni pastviny. Bez váhání zamířil k místu mordu. Těšil se na zbytky z dračí tabule stejně jako jeho předkové, když viděli, že drak skolil osamoceného bizona. Ale zapomněl na opatrnost. Někde dole štěkl výstřel. Černý pták se zachvěl, pak jeho křídla ochabla a on začal padat rychleji a rychleji. Po dopadu mu poslední záškub křeče zvrátil hlavu a vzhůru trčel jeho ostrý zobák. Na letkách jeho křídel zasychaly krůpěje krve. Pravidelné brumlání sílilo, až bylo všude, a přes tělo ležícího opeřence přejela široká pneumatika čtyřkolky.
   Tlouštík si posunul bílý stenson na zátylek. Čtyřkolka zastavila, brumlání motoru se ztišilo. Farmář začal nabíjet brokovnici. Pak ji zasunul do pouzdra za sebou, takže měl stále pažbu u ruky. Brumlání zesílilo, muž přidal plyn a objel skupinu stromů. Před nic nechápajícím mužem se objevila modrá dračice, která požírala zadní kýtu dobytčete. Jeho pravá ruka hrábla po pažbě brokovnice. Cvik měl, zbraň používal víc než často… Ale tenhle hnusný krokodýl mu žere jeho majetek! Vůbec se nepozastavil nad tím, kde by se tady uprostřed pastvin vzal krokodýl. Dračice reagovala stejně pohotově a otočila se čelem k protivníkovi.
   Tlouštíkovo vozidlo zastavilo. Tlusťoch si zapřel loket levičky o prostředek řidítek. Vzápětí na dračí hlavu padl první výstřel. Střílel dobře, mířil na oči a čenich plaza. Druhý výstřel zastihl dračici v pohybu. Kulky sklouzávaly, zanechávaly sice na povrchu modrého pancíře prohlubně, ale to bylo všechno, čeho mohl muž svou brokovnicí docílit. Ale po druhém výstřelu začal pracovat mozek sádelníka. Pochopil, že to, na co střílí, není krokodýl, ale něco mnohem nebezpečnějšího. Odmrštil zbraň do strany, chňapl řidítka a sešlápl plyn.
   Čtyřkolka neměla klasické řazení, u ní se přidával jen plyn. Motor zavyl; na jeho výkonu závisel život řidiče. Zabírající kola rvala celé drny trávy a vítr z nich vybíral uvolněná suchá stébla, která odnášel dál. Dračice zareagovala okamžitě. Octla se vedle burácející čtyřkolky. Tlouštík ždímal z přetíženého motoru maximální rychlost. Jeho hrůzou přetékající oči zahlédly prohlubeň. Nezdála se být velká, ale ztepilý rákos ji usvědčoval ze zákeřnosti. Tlouštík strhl řidítka, ale špetka rozumu mu zavelela ubrat rychlost. Kdyby tak neučinil, převrácené vozidlo by ukončilo útěk před smrtí. Takto srovnal rejd a vymáčkl z vozítka maximum. Přesto mu chyběl kousek štěstí.
   Dračice se vymrštila a pohybem více podobná divoké kočce než plazu, z něhož draci vzešli, sekla pravou přední tlapou. Její hrůzu nahánějící drápy vyjely z pouzder těsně před dopadem na tlusťochova záda. Cestou dolů pronikly oděvem a vnikly do tukové vrstvy, kterou byl obrněn. Proťaly ji až k pasu, tam tělo opustily, ale než je dračice zatáhla, rozštíply sedadlo pro spolujezdce.
   Tlouštíkovi téměř vylezly oči z důlků. Soustředil se na jediný cíl, na dálnici. Stále na ní stály žluté jeřáby a bylo vidět požární a policejní auta. Kdyby se muž podíval do zpětného zrcátka, viděl by, že dračice ho už dávno přestala pronásledovat.
   Její zuřivost byla tatam. Toho chlapa by snadno zabila, jenže žila odmalička mezi lidmi. Včera zabila mnoho lidí v rezervaci, ale když na ně dýchla oheň a plameny uhasly, lidé už nebyli. Vlastně nezůstalo vůbec nic. Když chtěla útočícího muže zabít drápy, bylo to zcela jiné. Ten člověk byl bezbranný. Byl takový, jací byli lidé na farmě, kde vyrůstala. Dračice procitla ze snu, ve kterém byla šťastná. Tenkrát to nebyl sen. Pak přišla zlá noční můra, rezervace.
   Pohlédla k dálnici – nebyla ani jeden a půl míle daleko a poskakující vozidlo splynulo s náspem, který vyvyšoval dálnici nad okolní roviny. Otočila se směrem od dálnice, roztáhla fialová blanitá křídla a mocnými odrazy nohou urychlila start. Prudkými rozmachy křídel nabírala výšku, ale bolest svalů jí nedovolila vystoupat k výšinám. Proto zvolila přízemní let. Už celý rok nelétala a bylo to znát. Navíc byla o několik metráků těžší, protože pohltila dobytče.
   Její let byl úžasný. Žádný obratlovec na Zemi neměl čtyři nohy a navíc pár křídel, což představovalo dohromady šest končetin. Všichni ostatní zaplatili za létání daň v podobě úbytku nohou. U ptáků byl tento handicap značný, ale z evolučního hlediska jsou úspěšní. Jenže čas přinesl do světa zvířat člověka, který ničí přírodu a tím ničí i sám sebe…
   Dračice směřovala stále k jihu. Po několika mílích usoudila, že takhle nepřátelům neunikne. Byli všude kolem a už o ní věděli na stovky mil daleko. Při letu měla spíš štěstí, že ji nikdo nezpozoroval, navíc už neměla dost sil, aby ještě bojovala a pak zas unikala. Proto byla ráda, když zahlédla bažinatou krajinu, táhnoucí se na východní straně. Kéž by si tam mohla aspoň na jeden den odpočinout!
   Změnila směr letu. Do záběrů křídel dala poslední sílu. Sama nemohla uvěřit tomu, jak ji jediný rok v rezervaci oslabil. Ještě dvě, ale raději pět mávnutí… Až teď přitáhla křídla. Zmizela v rákosí a vysoko nad porost vystříkla kalná voda. Ptáci na osamocených stromech a křovinách, odolávajících kyselé vodě močálu, rázem utichli ve svém trylkování. Ale nevydrželi být dlouho potichu a spustili svůj koncert nanovo.

V nenávisti člověka
Ziková, Ilona
Nakladatel: Klub Julese Vernea
Obálka: Jan Patrik Krásný
Redakce: Egon Čierny
Rok vydání: 2006
Počet stran: 450
Rozměr: 110 x 180
Provedení: paperback