29.3.2024 | Svátek má Taťána






UKÁZKA: Isaac Asimov, Oblázek na obloze

15.11.2006


 Oblázek na obloze  Isaac ASIMOV
   
   
   Křemínek na obloze 
    
       
   Otci, který mě přivedl k science fiction 
    
      
    
   Z anglického originálu Isaac Asimov: Pebble in the Sky vydaného nakladatelstvím Fawcet Crest Books přeložil Petr Kotrle.
   Rožnov pod Radhoštěm, 5.7.1993
   
   
   OBSAH:
   
   1 Mezi dvěma kroky
   2 Jak se zbavit cizince
   3 Jeden svět – nebo mnoho?
   4 Královská cesta
   5 Nedobrovolný dobrovolník
   6 Noční předtucha
   7 Rozhovor s blázny?
   8 Všichni v Chicu
   9 Konflikt v Chicu
   10 Výklad událostí
   11 Mysl, která se změnila
   12 Mysl, která zabíjela
   13 Pavučina ve Washennu
   14 Druhé setkání
   15 Síly se vyrovnaly
   16 Zvolte si stranu!
   17 Změňte stranu!
   18 Souboj!
   19 Osudná chvíle se blíží
   20 Osudná chvíle nastala
   21 Osudná chvíle pominula
   22 To nejlepší nás ještě čeká 
    
   
Oblázek na obloze 2   1. MEZI DVĚMA KROKY
   
   Dvě minuty před tím, než navždy zmizel z povrchu Země, jak ji znal, si Joseph Schwartz vykračoval poklidnými ulicemi chicagského předměstí a recitoval si Browninga.
   Svým způsobem to bylo neobvyklé, neboť Schwartz by náhodnému kolemjdoucímu stěží připadal jako typ, který si recituje Browninga. Vypadal přesně jako to, co byl: krejčí na penzi, postrádající to, čemu dnešní vzdělanci říkají „společenské vzdělání“. A přesto velkou část své zvídavé povahy uspokojoval právě četbou. Ve své nekritické hltavosti fušoval prakticky do všeho a díky skvělé paměti si o všem uchovával přehled.
   Tak například když byl mladší, přečetl si dvakrát Browningova Rabína Bena Ezru, a dodnes ho uměl nazpaměť. Většina mu zůstávala záhadou, ale tři první verše byly v těch posledních letech zajedno s tlukotem jeho srdce. Přednášel si je hluboko v němé pevnosti svého ducha i toho slunečného, zářivého dne počátkem léta roku 1949:
   
   „Stárni jako stárnu já!
   Nejlepší nás ještě čeká,
   podzim života, pro který bylo jaro stvořeno...“
   
   Schwartz to prožíval celým srdcem. Po nelehkém mládí v Evropě a o nic snazších začátcích ve Spojených státech bylo poklidné stáří příjemné. Měl svůj dům, své peníze, mohl jít do penze, a tak šel. Manželka byla zdravá, dvě dcery dobře provdané, měl vnuka, ze kterého se mohl v těch posledních nejlepších letech těšit… Čím by se trápil?
   Jistě, byla tu atomová bomba a nestoudné řeči o třetí světové válce, ale Schwartz věřil v to dobré, co je v člověku. Říkal si, že další válka nebude. Říkal si, že Země již nespatří to slunci podobné peklo zlostně explodujících atomů. A tak se vlídně usmíval na děti, které míjel, a v duchu jim přál rychlou a nepříliš komplikovanou cestu mládím ke klidu toho nejlepšího, co je teprve čeká.
   Zvedl nohu, aby překročil hadrovou Anču, ušpiněnou ale usměvavou panenku, která ležela uprostřed chodníku a ještě ji nikdo nezačal hledat. Ani nedošlápl a... 
   
Oblázek na obloze 3   V jiné chicagské čtvrti stál Ústav jaderného výzkumu, kde možná měli jiný názor na základní hodnoty lidské povahy, ale zpola se za ně styděli, neboť ještě nebyl zkonstruován žádný přístroj, který by je kvantitativně změřil. Když o tom přemýšleli, často vystačili s přáním, aby nějaký nebeský zásah zabránil lidské povaze (a té zatracené lidské vynalézavosti) proměnit každý nevinný a zajímavý objev ve smrtící zbraň.
   Přesto by tentýž člověk, který nedokázal nasadit uzdu své zvědavosti a vzdát se jaderného výzkumu, jenž by jednoho dne mohl smazat ze světa půlku Země, neváhal v nouzi nasadit svůj život, aby zachránil život třebas i bezvýznamnému kolegovi.
   Tím, co upoutalo pozornost doktora Smithe, byla modrá zář za chemikovými zády.
   Povšiml si jí, když míjel pootevřené dveře. Chemik, veselý, hvízdající si mladík, převracel titrační nádobu, do které předtím doplnil roztok na náležitý objem. Bílý prášek lenivě klesal kapalinou a pomalu se rozpouštěl. Na první pohled nic podezřelého. Pak ale instinkt, který doktora Smithe předtím zastavil, donutil jednat.
   Vtrhl dovnitř, popadl metr a smetl všechno, co bylo na desce stolu, na podlahu. Ozvalo se výhružné zasyčení taveného kovu. Doktor Smith cítil, jak mu na špičku nosu sklouzla slza.
   Mladík nechápavě zíral na betonovou podlahu, na které zatím stříbřitý kov stačil ztuhnout do tenkých cákanců. Ještě byly žhavé a sálaly.
   „Co se stalo?“ zašeptal.
   Doktor Smith pokrčil rameny. Ani on si nebyl jistý. „Nevím... Řekněte mi, co jste vlastně dělal.“
   „Nic jsem nedělal,“ zaúpěl chemik. „To byl jen vzorek surového uranu. Provádím elektrolytické zjišťování mědi... nevím co se mohlo stát.“
   „Ať to bylo cokoli, mladíku, mohu vám říct, co jsem viděl. Nad tím platinovým tyglíkem byla vidět koróna. Vznikalo těžké záření. Uran, říkáte?“
   „Ano, ale surový uran a ten není nebezpečný. Chci říct, že jednou z nejdůležitějších podmínek štěpení je vysoká čistota, ne?“ Rychle si jazykem olízl rty. „Vy se domníváte, že to bylo štěpení, pane? Není to plutonium a nebylo bombardováno.“
   „A nebylo ho kritické množství,“ doplnil doktor Smith zamyšleně. „Aspoň ne takové, jaké za kritické množství považujeme.“ Prohlížel si mastkovou desku stolu, ožehlý a zpuchýřovatělý nátěr skříněk a stříbřité cákance na podlaze. „Ale uran taje při 1800 stupních Celsia a jaderné jevy zatím neznáme tak dobře, abychom si mohli dovolit ukvapené závěry. Určitě je to tady řádně zamořené rozptýlenou radiací. Až ten kov zchladne, mladíku, měl by se odloupat, sebrat a důkladně analyzovat.“
   Zamyšleně se rozhlédl, pak přešel k protější zdi a nad tečkou ve výši ramen zneklidněl.
   „A co je tohle?“ zeptal se chemika. „To tu bylo vždycky?“
   „Co, pane?“ Mladík nervózně přistoupil a prohlédl si místo, na které starší muž ukazoval. Byla tam malinká dírka, jakou mohl zanechat do zdi zaražený a pak vytažený hřebík – jenže to by musel prorazit omítku a cihly v celé tloušťce stěny, neboť na druhé straně bylo vidět denní světlo.
   Chemik zavrtěl hlavou. „Toho jsem si nikdy nevšiml, pane. Ale taky jsem to nikdy nehledal.“
   Doktor Smith na to neřekl nic. Pomalu couvl a prošel kolem termostatu, hranolovité bedýnky z tenkého ocelového plechu. Motorkem poháněné míchadlo se monotónně otáčelo a vířilo vodu, a elektrické žárovky pod hladinou, sloužící k ohřívání, střídavě blikaly, současně s cvakáním rtuťového relé.
   „A tohle, to tady bylo?“ Doktor Smith lehce poškrabal nehtem skvrnku u horního okraje širší strany termostatu. Byl to čistá, kruhová dírka provrtaná kovem. Voda až k ní nesahala.
   Chemikovy oči se rozšířily úžasem. „Ne, pane, to tam nikdy předtím nebylo. Za to dám krk.“
   „Hm, je to i na druhé straně?“
   „No nazdar. Chci říct ano, pane.“
   „Tak, pojďte sem a podívejte se těmi dírkami. Vypněte termostat, prosím. Zůstaňte tam.“ Položil prst na dírku ve stěně. „Co vidíte?“ zvolal.
   „Vidím váš prst, pane. Tam je ta dírka?“
   Dr. Smith neodpověděl. S klidem, který zdaleka necítil, řekl: „Podívejte se opačným směrem. Co vidíte teď?“
   „Teď nic.“
   „Ale na tom místě stál tyglík s uranem. Díváte se přesně na to místo, ne?“
   Muž váhavě připustil: „Asi ano, pane.“
   Dr. Smith přelétl očima jmenovku na stále ještě otevřených dveřích a mrazivě přikázal: „Pane Jenningsi, to, co se tu stalo, považujte za nejpřísněji tajné. Rozumíte?“
   „Ovšem, pane.“
   „Pojďme pryč. Pošleme sem chlapce z radiačního, aby to tady zkontrolovali, a my dva budeme muset absolvovat prohlídku na ošetřovně.“
   „Myslíte, že jsme dostali silnou dávku záření?“ Chemik zbledl.
   „Uvidíme.“
   Ale příznaky nemoci z ozáření nebyly potvrzeny. Krevní obraz byl normální a zkouška vlasových kořínků také nic neodhalila. Nevolnost, kterou cítili, byla nakonec prohlášena za psychosomatickou, a žádné další symptomy se už neobjevily.
   A v celém ústavu se nenašel nikdo, tenkrát ani později, kdo by vysvětlil, proč se tyglík se surovým uranem, kterého zdaleka nebylo kritické množství a nebyl vystaven přímému neutronovému bombardování, z ničeho nic roztavil a vyzářil smrtící a mnohoznačnou korónu.
   Jediný závěr byl ten, že v poznatcích o jaderné fyzice zůstávají podivné a povážlivé mezery.
   Doktor Smith nenalezl dost odvahy, aby ve zprávě, kterou nakonec sestavil, sdělil celou pravdu. Nezmínil se o dírkách v laboratoři, nemluvě o tom, že ta, která byla nejblíž místu, kde stál tyglík, byla stěží viditelná, ta na druhé straně termostatu o chlup větší, a tou ve zdi, která byla od osudného místa třikrát dál, by se dal prostrčit hřebík.
   Paprsek rozšiřující se přímo úměrně mohl mít před sebou několik mil, než zemské zakřivení stačilo povrch dostatečně odklonit, aby nedošlo k dalším škodám. Tou dobou by měl tři metry v průměru. Pak by se naprázdno vyzářil do kosmu, rozptýlil se a zeslábl, jako prapodivný kaz v jeho struktuře.
   Nikdy se s touto představou nikomu nesvěřil.
   Nikdy nikomu neřekl, že si další den, když byl ještě na ošetřovně, nechal přinést ranní noviny a pozorně si prošel všechny sloupky.
   Jenže ve velkém městě zmizí několik lidí beze stopy každý den. A nikdo se s křikem nepřihnal na policii a neblouznil o tom, jak mu před očima zmizel člověk (nebo půlka?). Aspoň takový případ nikdo neohlásil.
   Doktor Smith se nakonec přinutil zapomenout.
   
   Josephu Schwartzovi se to přihodilo mezi dvěma kroky. Zvedl pravou nohu, aby překročil hadrovou panenku, a na okamžik pocítil závrať – jako by se ho na nepatrný zlomeček vteřiny zmocnil nějaký vír a převrátil ho naruby. Když pravou nohou opět došlápl, zalapal po dechu, a cítil, jak se mu podlamují kolena a sklouzává do trávy.
   Dlouho čekal se zavřenýma očima – a pak je otevřel.
   Byla to pravda! Tam kde předtím kráčel po betonu, teď seděl v trávě.
   Domy zmizely! Bílé domy s trávníkem okolo, čapící tu v jedné řadě za druhou, ty všechny zmizely!
   A to, na čem seděl, vůbec nebyl trávník, neboť tráva byla přerostlá, neudržovaná a kolem byly stromy, spousta stromů, a na obzoru ještě víc.
   V tu chvíli přišel ten nejhorší šok, neboť některé listy na stromech byly červenohnědé a on cítil jak mu v záhybu dlaně jeden takový křehký mrtvý list praská. Byl sice městský typ, ale podzim poznal.
   Podzim! Vždyť když zvedal pravou nohu, byl červnový den a kolem sebe měl svěží, zářivou zeleň.
   Když mu to došlo, automaticky se podíval pod nohy, vykřikl a shýbl se. Ta Hadrová panenka, kterou překračoval, ten maličký pozůstatek reality…
   To ne! Převracel ji v roztřesených rukách a nemohl si pomoci, ani ona nebyla celá. Nebyla však jen natržená, ale překrojená. Ale jak! Čisťounce překrojená po délce, takže v bavlněné vycpávce se ani nitka nepohnula. Vlákna byla přerušená, rovně ustřižená.
   Jeho pozornost upoutal záblesk na levé botě. Panenku nepustil, ale zvedl botu nad koleno. Špička podrážky, tam, kde přesahovala svršek, byla hladce ukrojená. Ukrojená tak, jak by to žádný švec ani tím nejostřejším nožem nedokázal. Čerstvě obnažený povrch se skoro třpytil, jak byl neuvěřitelně hladký.
   Zmatek, který se ho zmocnil, vystřelil z míchy do mozku, a zaplavil ho hrůzou.
   Pak hlasitě promluvil, protože ve světě, který jinak zešílel, mohl zvuk jeho hlasu působit uklidňujícím dojmem. Hlas, který uslyšel, byl tichý, napjatý a udýchaný.
   „Tak především,“ řekl, „nezbláznil jsem se. Uvnitř se cítím stejně jako dřív. Jistě, třeba bych o tom ani nevěděl, kdybych byl blázen, nebo ne? Ne…“ Cítil, jak se v něm vzedmula hysterie a potlačil ji. „Musí být ještě jiná možnost.“
   Zamyslel se. „Že by to byl sen? Jak to mám poznat, jestli je to sen nebo ne?“ Štípl se a cítil to, ale zavrtěl hlavou. „Štípnutí se mi může klidně zdát. To není důkaz.“
   V zoufalství se rozhlédl kolem. Je možné, aby sen byl tak ostrý, tak podrobný a trval tak dlouho? Kdysi někde četl, že většina snů netrvá déle než pět vteřin, vyvolávají je drobné poruchy a jejich zdánlivá délka je jen klam.
   Chabá útěcha! Nadzvedl manžetu košile a pohlédl na hodinky. Vteřinová ručička běžela dál, dál a dál. Jestli to byl sen, těch pět vteřin se dost natahovalo.
   Odtrhl oči od hodinek a otřel si chladný pot z čela. „A co ztráta paměti?“
   Neodpověděl si, jen pomalu pohřbil hlavu v dlaních.
   Jestli zvedl nohu a jeho mysl v tu chvíli vybočila z vyběhaných, dobře namazaných kolejí, jichž se tak dlouho věrně držela... Jestli za tři měsíce, na podzim, nebo za rok a tři měsíce nebo za deset let a tři měsíce došlápl na tomto neznámém místě, když zase přišel k sobě... Připadalo by mu to jako jediný krok a tohle všechno... Ale kde potom byl a co dělal mezitím?
   „Ne!“ To slovo vyrazilo ven jako hlasitý výkřik. Tak to nemohlo být! Schwartz si prohlédl košili. Byla stejná jako ta, kterou si ráno oblékl, nebo aspoň tehdy, co za ráno považoval, a byla nová. Rozpomenul se, zajel rukou do kapsy saka a vytáhl jablko.
   Prudce se do něj zakousl. Bylo čerstvé a dosud si uchovávalo chlad z ledničky, ve které před dvěma hodinami bylo – nebo před tím, co za dvě hodiny považoval.
   A co ta hadrová panenka?
   Zmocňoval se ho vztek. Buď to byl sen nebo opravdu zešílel.
   Došlo mu, že se změnila i denní doba. Bylo pozdě odpoledne, stíny se protahovaly. Náhle a mrazivě na něj dopadla tichá bezútěšnost okolí.
   Potácivě vstal. Bude muset najít lidi, nějaké lidi. A také nějaký dům. A nejlepší způsob, jak to udělat, bude najít nějakou cestu.
   Automaticky se obrátil do směru, kterým se stromy zdály být nejřidší, a vykročil.
   Když narazil na rovný, neosobní pruh asfaltu, pod sako mu již zalézal večerní chlad a vrcholky stromů začínaly být neurčité a hrozivé. Vrhl se k němu se štkavou vděčností a vychutnával pod nohama jeho pevnost.
   Avšak oběma směry nebylo nic než prázdno a on znovu ucítil ten ledový dotek. Doufal, že na cestě budou auta. Jak snadné by bylo zamávat na některé a říct – v horlivosti to řekl nahlas: „Nejedete náhodou na Chicago?“
   Co když byl od Chicaga daleko? Nevadí, do kteréhokoli většího města, kamkoli, kde by našel telefon. Měl v kapse pouhé čtyři dolary a dvacet sedm centů, ale vždycky může zajít na policii...
   Šel prostředkem cesty a rozhlížel se na obě strany. Západ slunce na něj neudělal žádný dojem, ani to, že na obloze vyskakovaly první hvězdy.
   Ani jedno jediné auto. Nic! A už byla opravdu tma.
   Zdálo se mu, jako by se vracela ta závrať, kterou to všechno začalo, protože obzor nalevo od něj se matně zatřpytil. Mezerami mezi stromy spatřil chladivou modrou zář. Nebyla plápolavá a rudá, jak by si představoval lesní požár, byl to bledý, nehybný svit. A ten asfalt pod nohama jako by se také slabě třpytil. Shýbl se, aby se ho dotkl, ale nic zvláštního neucítil. Jen koutkem oka zahlédl to nepatrné jiskření.
   Najednou si uvědomil, že běží po cestě a jeho nohy dusají v strohém, nepravidelném rytmu. Uvědomil si, že v ruce stále svírá rozbitou panenku a divoce ji odhodil za hlavu.
   Škodolibá, posměšná připomínka života...
   A pak se zděšeně zastavil. Byla to sice hloupost, ale ta panenka byl důkaz, že nezešílel. A takové ujištění zoufale potřeboval! A tak šmátral kolem sebe tmou, lezl po kolenou, dokud ji nenašel, temnou skvrnu rýsující se proti na slaboučké záři.
   Pustil se dál, ale běžet se mu nechtělo, byl unavený.
   Dostával hlad, ne malý, a zmocňoval se ho opravdu strach, když tu napravo zahlédl jiskřičku světla.
   Byl tam dům!
   Na jeho divoký pokřik nikdo neodpověděl, ale byl tam dům, jiskřička reality, která probleskla z té strašlivé, bezejmenné divočiny, v níž strávil poslední hodiny. Sešel se silnice a vzal to nejkratší cestou, přes příkopy, mezi stromy, křovím a přes potok.
   Bylo to zvláštní, dokonce i potok slabě zářil, světélkoval. Ale on si toho skoro ani nevšiml.
   A pak byl na místě a natáhl ruce, aby se té pevné bílé stavby dotkl. Nebyly to cihly, kámen ani dřevo, ale na tom mu pramálo záleželo. Vypadalo to jako matný, pevný porcelán, ale to mu bylo fuk. Hledal dveře, a když k nim došel a nenašel žádný zvonek, začal do nich kopat a vřískal přitom jako čert.
   Uvnitř uslyšel pohyb a požehnaný, nádherný zvuk lidského hlasu, jiného než jeho. Znovu zařval.
   „Hej, vy tam!“
   Dveře se s tichým, naolejovaným zabzučením otevřely a v nich stála žena, viditelně znepokojená. Byla vysoká, šlachovitá a za ní vyhlížela hubená postava přísně se tvářícího muže v pracovním oděvu... Ne, to nebyl pracovní oděv. Schwartz si musel přiznat, že vlastně nic takového dosud neviděl, ale z nějakého nepopsatelného důvodu mu to připadalo jako šaty na práci.
   Ale moc nad tím nepřemýšlel. Pro něj byli oni i jejich šaty krásní. Tak krásní, jak to člověk chápe jedině tehdy když spatří přátele.
   Žena promluvila. Její hlas byl melodický, ale přísný a Schwartz se musel chytit dveří, aby se udržel na nohou. Jeho rty se pohnuly naprázdno a v tom okamžiku ho všechny ty neodbytné chmury zavalily znovu, přiškrtily ho a zastavily mu srdce.
   Žena totiž promluvila jazykem, který nikdy neslyšel.
   
   
   2. JAK SE ZBAVIT CIZINCE
   
   Byl chladivý podvečer. Loa Marenová a její apatický manžel Arbin hráli karty, když tu starší muž, který seděl v motorovém kolečkovém křesle v koutě, vztekle zašustil novinami a zvolal: „Arbine!“
   Arbin Maren neodpověděl ihned. Pečlivě se probíral hladkými obdélníčky a uvažoval, co dál. Pak, když pomalu došel k rozhodnutí, zareagoval nepřítomným: „Co chceš, Grewe?“
   Prošedivělý Grew si svého zetě bojovně změřil přes vršek novin a znovu jimi zašustil. Zjistil, že se mu tím zvukem pokaždé značně uleví. Když muž překypuje energií, ale je uvázán na kolečkové křeslo a místo nohou má dva mrtvé pahýly, musí si, při ...“, najít způsob, jak se vyjádřit. Grew k tomu používal noviny. Šustil jimi; mával jimi; když bylo třeba, mlátil jimi do věcí kolem sebe.
   Grew věděl, že všude jinde než na Zemi mají pro přísun nejnovějších zpráv telenovinové přístroje, z nichž vycházejí svitky mikrofilmu, které se pak promítají na obrazovku běžné knižní čtečky. Ale Grew nad tím ohrnoval nos. Hloupý a zvrhlý zvyk!
   „Četl jsi o té archeologické výpravě, kterou posílají na Zemi?“ zeptal se Grew.
   „Nečetl,“ odvětil klidně Arbin.
   Grew to věděl, protože kromě něj ještě noviny nikdo neměl a videa se rodina loni vzdala. Jeho poznámka prostě patřila k zahajovacímu gambitu.
   „Jedna sem letí,“ oznámil. „A má podporu Impéria, co na to říkáš?“ Pustil se do předčítání a hlas mu přitom nenormálně kolísal jako většině lidí, když mají číst nahlas. „´Bel Arvardan, vedoucí výzkumu v Imperiálním archeologickém ústavu, se v rozhovoru poskytnutém Galaktic Pressu vyjádřil nadějně o očekávaném přínosu archeologického průzkumu, k němuž má dojít na planetě Zemi, nacházející se na okraji sektoru Sírius (viz mapka). Prohlásil, že, Země se svou archaickou kulturou a jedinečným životním prostředím, má mimořádnou kulturní hodnotu, která byla našimi společenskými vědci až příliš dlouho opomíjena a byla chápána pouze jako oříšek pro místní správu. Vše nasvědčuje tomu, že během jednoho dvou let dojde v našich domněle základních koncepcích společenského vývoje a dějin lidstva k revolučním změnám.´ A tak dál a dál,“ zakončil rozmáchle svůj monolog.
   Arbin Maren poslouchal jen na půl ucha. „Co to znamená, ´archaická kultura´?“
   Loa Marenová neposlouchala vůbec. Poznamenala jen: „Hraješ, Arbine.“
   Grew ale pokračoval: „Ty se mě ani nezeptáš, proč to v Tribune otiskli? Víš přece, že by neotiskli zprávu Galactic Pressu ani za milion imperiálních kreditů, kdyby pro to neměli hodně dobrý důvod.“
   Na odpověď čekal marně, a tak se připomenul znovu: „Protože k tomu mají komentář. Komentář na celou stránku, který toho Arvardana cupuje na kousky. Někdo sem chce přiletět cosi zkoumat a oni se div nezalknou zlostí, jak ho odhánějí. Podívej se, takhle se verbují davy. Podívej se!“ Zatřepal novinami směrem k nim. „No tak si to přečti!“
   Loa Marenová odložila karty a stiskla úzké rty. „Tati, měli jsme těžký den, nechme politiku na jindy. Třeba později, co? Prosím, tati.“
   Grew se zakabonil a napodobil ji: „Prosím, tati! Prosím, tati! Tak se mi zdá, že ti tvůj starý otec asi pěkně leze krkem, když mu už nepřeješ ani to, aby si mohl potichu komentovat kulturní události. Asi ti překážím, když tu sedím v koutku a vy dva musíte dělat za tři. Kdo za to může? Jsem silný. Mám chuť pracovat. A vy víte, že bych si mohl nechat dát nohy do pořádku, aby byly jako dřív.“ Jak mluvil, plácal se do nich; byly to tvrdé, prudké, zvonivé rány, které slyšel, ale necítil. „Brání mi v tom jenom to, že jsem moc starý, takže by se léčba nevyplatila. Není právě to ´archaická kultura´? Jak jinak byste nazvali svět, kde člověk nemůže pracovat, protože ho nenechají? Při ...“, myslím, že přišel čas skoncovat s těmi nesmysly kolem našich takzvaných ´zvláštních zákonů´. Nejsou jenom zvláštní, jsou taky nemorální! Myslím…“
   Mával rukama a tvář mu brunátněla hromadící se krví.
   Ale Arbin již vstal ze židle a teď vzal starého pána za rameno. „Proč se rozčilovat, Grewe? Až budeš s těmi novinami hotový, tak si ten úvodník přečtu.“
   „Jo, jenže ty s nimi budeš souhlasit, takže čemu to? Vy mladí jste všichni poserové; ohebné gumy v rukou Strážců.“
   „Ticho, tati,“ napomenula ho ostře Loa. „Nezačínej s tím.“ Seděla a chvíli poslouchala. Nemohla říct přesně jak to myslela, ale...
   Arbina zamrazilo v zádech, jako vždy, když padla zmínka o Společenstvu strážců tradic. Bylo nebezpečné mluvit jako Grew, vysmívat se staré pozemské kultuře...
   Zavánělo to asimilacionismem. Napjatě polkl. Na to slovo bylo nepříjemné jen pomyslet.
   Jistě, ještě když byl Grew mladý, často se mluvilo o upuštění od starých tradic, ale dnes byla jiná doba. Grew si to měl uvědomit – a nejspíš si to také uvědomoval, jenže pro člověka odsouzeného na kolečkové křeslo, počítajícího dny do dalšího sčítání, nebylo snadné uchovat si rozum a cit.
   Grew si z okřiknutí moc nedělal, ale raději zůstal potichu. Postupně ztichl úplně a dělalo mu čím dál větší potíže zaostřovat oči na malé písmo. Ještě se nedostal k tomu, aby podrobnému a kritickému rozboru podrobil sportovní stránky, když jeho klimbající hlava pomalu klesla. Začal tiše chrápat a noviny mu s posledním, nechtěným zašustěním vypadly z rukou.
   Loa znepokojeně zašeptala: „Možná k němu nejsme spravedliví, Arbine. Pro člověka jako je otec je to těžký život. Ve srovnání s tím, jak žil, si musí připadat jako mrtvý.“
   „Ale není mrtvý, Loo. Má své noviny a své knihy. Nech ho být. Takové rozčilení ho jenom povzbudí. Pár dní bude šťastný a bude od něj klid.“
   Arbin se znovu zamyslel nad kartami, ale ve chvíli, kdy pro jednu sáhl, se rozlehlo bušení na dveře a chraptivý křik, v němž nebylo možné poznat slova.
   Arbinova ruka sebou škubla a zastavila se. Loiny oči se rozšířily hrůzou; zírala na svého manžela a spodní ret se jí chvěl.
   „Ukliď někam Grewa,“ nařídil Arbin. „Rychle!“
   Ani to nedořekl a Loa stála u kolečkového křesla. Konejšivě zamlaskala.
   Ale spící muž zalapal po dechu a při prvním pohybu křesla procitl. Narovnal se a automaticky zašmátral po novinách.
   „Co se děje?“ zeptal se podrážděně a zdaleka ne šeptem.
   „Pšššt. To nic,“ zašeptala neurčitě Loa a odvezla křeslo do vedlejšího pokoje. Zavřela dveře a opřela se o ně zády. Pohledem vyhledala manželovy oči a cítila, jak se jí vzdouvá hruď. Znovu se ozvalo zabušení.
   Když dveře otevřeli, stáli blízko sebe, skoro v obranném postoji. A když před sebou spatřili drobného, buclatého muže, který se na ně lehce usmál, objevil se jim na tváři nevraživý výraz.
   „Můžeme pro vás něco udělat?“ nabídla Loa s nucenou zdvořilostí a vzápětí uskočila, protože muž zalapal po dechu a natáhl ruku, aby neupadl.
   „Není mu něco?“ zeptal se nechápavě Arbin. „Víš co, pomoz mi s ním dovnitř.“
   O několik hodin později se v Loa a Arbin v tichu ložnice pomalu chystali k spánku.
   „Arbine?“
   „Co je?“
   „Není to nebezpečné?“
   „Nebezpečné?“ Zdálo se, že záměrně nepochopil smysl.
   „Vzít toho muže do domu. Kdo je to?“
   „Jak to mám vědět?“ zněla popuzená odpověď. „Ale přece nemůžeme vyhnat nemocného. Jestli zítra neprokáže svou totožnost, dáme vědět Oblastní bezpečnostní radě a tím to skončí.“ Otočil se a dal tak jasně najevo, že nehodlá v rozhovoru pokračovat.
   Ale jeho žena mlčení opět porušila a její tichý hlas zněl tentokrát naléhavěji. „Tak podle tebe to nemůže být agent Společenstva strážců? Víš, že tu máme Grewa…“
   „Myslíš kvůli těm jeho dnešním řečem? To nemá logiku. O tom se s tebou vůbec nebudu bavit.“
   „Dobře víš, že tak to nemyslím. Mluvím o tom, že tu máme Grewa nezákonně už dva roky a ty víš, že tím porušujeme to skoro nejvážnější nařízení.“
   „Nikomu neděláme škodu,“ zašeptal Arbin. „Svou kvótu plníme, ne? I když je stanovená pro tři lidi – tři pracující. Jak by mohli něco vytušit? Vždyť ho ani nepouštíme z domu.“
   „Třeba je upozornilo to kolečkové křeslo. Motor a materiál jsi musel koupit venku.“
   „Hele, nezačínej s tím zase, Loo. Nevím, kolikrát jsem ti už vysvětloval, že všechno, co jsem na to křeslo nakoupil, bylo běžné vybavení domácnosti. Navíc to nemá žádnou logiku, považovat ho za agenta Společenství. Myslíš si, že by si dávali takovou práci kvůli staříkovi na kolečkovém křesle? Proč tedy nepřišli ve dne a s oprávněním k domovní prohlídce v ruce? Uvažuj logicky, prosím tě.“
   „Tak dobře Arbine,“ ustoupila a oči se jí najednou rozhořely. „Jestli se na to vážně tak díváš – a já jsem v to doufala – pak to musí být Cizinec. Nemůže být Pozemšťan.“
   „Jak to myslíš? To je snad ještě směšnější. Proč by se někdo z Impéria obtěžoval právě na Zem?“
   „To nevím. Vlastně ano, vím; třeba tam spáchal nějaký zločin.“ Loa svému nápadu okamžitě podlehla. „Proč ne? To by dávalo smysl. Odletět na Zem by bylo přirozené. Koho by napadlo ho tady hledat?“
   „Jen jestli je to Cizinec. Jaký máš pro to důkaz?“
   „Nezná náš jazyk. To musíš přiznat. Rozuměl jsi mu jediné slovo? Určitě pochází z nějakého odlehlého kouta Galaxie, kde se mluví nesrozumitelným nářečím. Lidé z Fomalhauta se prý musí naučit prakticky nový jazyk, aby jim u imperátorova dvora na Trantoru rozuměli. Nechápeš, co to všechno může znamenat? Jestli je na Zemi jako Cizinec, nebude zaregistrovaný Radou pro sčítání obyvatel a bude jenom rád, když se jim nebude muset hlásit. Můžeme ho využít na farmě místo otce a na splnění dlouhodobé kvóty za tři pracující budou zase tři lidé, ne dva... Hodil by se nám už teď, při žních.“
   Znepokojeně pohlédla do manželovy nejisté tváře. Arbin dlouho přemýšlel, a pak rozhodl: „Pojďme spát, Leo. Ráno bývá moudřejší večera, budeme pokračovat potom.“
   Šepot utichl, světlo zhaslo a celý dům konečně usnul.
   Další den ráno přišla řada na Grewa, aby se k věci vyjádřil. Arbin mu otázku přednesl s nadějí, že se dočká rady. Cítil k tchánovi důvěru, kterou nenacházel v sobě.
   „Vaše starosti, Arbine, pramení jednoduše z toho, že jsem zaregistrovaný jako pracovník, takže výrobní kvóta je stanovena pro tři. Ale už vám nechci dělat problémy. Přežívám svůj čas už o druhý rok. To stačilo.“
   Arbin zrozpačitěl. „Ale o to přece vůbec nejde. Nemyslím to tak, že jsi pro nás přítěž.“
   „A co na tom záleží? Za dva roky bude sčítání a budu muset jít stejně.“
   „Když nic jiného, budeš mít o dva roky víc na své knihy a na odpočinek. Proč by ses jich měl zříct?“
   „Protože jiní taky musí. A co ty a Loa? Až si pro mě přijdou, seberou i vás dva. Co bych to byl za člověka, kdybych chtěl žít o pár mizerných let déle za cenu...“
   „Přestaň, Grewe. O divadlo nestojím. Řekli jsme ti mnohokrát, jak to uděláme. Odhlásíme tě týden před sčítáním.“
   „A napálíte doktora, že?“
   „Podplatíme doktora.“
   „Hmm. A co ten nový… to by byl dvojnásobný přestupek, když budete ukrývat i jeho.“
   „Pustíme ho. Při kosmu, proč si z toho dělat hlavu teď? Máme na to ještě dva roky. Co s tím mužem?“
   „Cizinec,“ dumal Grew, „přijde si a zabuší na dveře. Odnikud. Mluví tak, že mu není rozumět. Nevím, co poradit.“
   „Je slušný, vypadá na smrt vyděšeně,“ prohlásil farmář. „Nemůže nám nijak uškodit.“
   „Tak vyděšeně, ano? Co když je to prosťáček? Co když to jeho blábolení není cizí nářečí, ale nepříčetné mlácení hubou?“
   „To nezní pravděpodobně.“ Ale Arbin se neklidně ošil.
   „Namlouváš si to, protože ho chceš využít. Fajn. Poradím ti, jak to máš udělat. Vezmi ho do města.“
   „Do Chica?“ Arbina to vyděsilo. „To by byl konec.“
   „Vůbec ne,“ pokračoval klidně Grew. „Kdybys aspoň občas nakoukl do novin! Ještě štěstí, že to v téhle rodině dělám já. V Ústavu jaderného výzkumu údajně sestavili aparát, který má lidem usnadňovat učení. Ve víkendové příloze byla celostránková reportáž. A shánějí dobrovolníky. Vezmi ho tam. Přihlas ho jako dobrovolníka.“
   Arbin rezolutně zavrtěl hlavou. „Ty jsi blázen. Něco takového bych přece nemohl udělat, Grewe. Nejdřív ze všeho se zeptají na jeho registrační číslo. Mít doklady v nepořádku je to samé jako říkat si o průšvih. Přijdou i na tebe.“
   „Ne, nepřijdou. Náhodou jsi úplně vedle, Arbine. V ústavu chtějí ty dobrovolníky proto, že ten přístroj teprve zkoušejí. Třeba dokonce pár lidí zabil, takže se určitě vyptávat nebudou. A když při tom ten cizinec přijde o život, nejspíš na tom nebude hůř, než je teď. Arbine, podej mi knižní čtečku a nastav navíjení na šestku. A přines mi noviny, hned jak přijdou, buď té lásky.“
   
   Když Schwartz otevřel oči, bylo po poledni. Cítil tupou, srdce přiškrcující bolest, jaká se přiživuje sama, když vedle sebe při probuzení necítí manželku a známý svět je ztracený...
   Jednou už takovou bolest cítil. Kratičký záblesk osvítil scénu zasutou v paměti ostrým jasem. On, ještě mladík, uprostřed zasněžené vesnice... čekající sáně... cesta, na jejímž konci bude vlak... a potom velká loď...
   Ta neodbytná, sžíravá touha po známém světě z něj v tom okamžiku znovu udělala jednadvacetiletého mladíka, který odjíždí do Ameriky.
   Bolest byla až příliš silná. To nemohl být sen.
   Když světlo nade dveřmi bliklo a on zaslechl nesrozumitelný baryton svého hostitele, vyskočil. Dveře se otevřely a muž mu přinesl snídani – obilnou kaši, kterou nepoznával, ale chutí trochu připomínala kukuřičnou (jinak ochucenou) s mlékem.
   „Díky,“ řekl a energicky přikývl.
   Farmář cosi odpověděl a sáhl na Schwartzovu košili, která visela přes opěradlo židle. Pečlivě si ji prohlédl ze všech stran, zvlášť velkou pozornost věnoval knoflíkům. Pak ji vrátil na původní místo a otevřel zasunovací dveře na toaletu. Schwartz si až teď všiml, že stěny jsou z jakéhosi teplého, mléčného materiálu.
   „Plast,“ řekl si pro sebe. Všeobsažnost tohoto pojmu mu umožňovala udělat tak s definitivností pro laika typickou. Všiml si také, že místnost nemá žádné rohy a kouty, stěny zaobleně přecházely jedna do druhé.
   Muž mu něco ukazoval a předváděl nezaměnitelné pohyby. Schwartz pochopil, že se má umýt a obléknout.
   S mužovou pomocí a vedením se mu to podařilo. Jen nenašel nic, čím by se oholil, a když si začal třít bradu, byl z toho jen nesrozumitelný zvuk, který ten muž doprovodil pohledem, v němž se zračil odpor. Schwartz si poškrábal šedivé strniště a hlasitě si povzdechl.
   Pak ho ten muž dovedl k malému, podlouhlému autu na dvou kolech a naznačil mu, aby nastoupil. Země pod nimi se dala do pohybu a prázdná cesta ubíhala dozadu, dokud před nimi nevyvstaly nízké, zářivě bílé budovy, za kterými se v dálce modrala vodní hladina.
   Dychtivě ukázal před sebe. „Chicago?“
   Byla to poslední naděje, kterou ještě choval, přestože podobné město v životě neviděl.
   Farmář neodpověděl.
   A tak poslední naděje uvadla.

Isaac Asimov: Oblázek na obloze (Pebble on the Sky)
překlad: Petr Kotrle
obálka: Jan Patrik Krásný, grafická úprava: Dagmar Krásná
medailon autora: Martin Šust
Triton, edice Trifid, 2006
300 stran, 209 Kč (členové klubu Trifid 149 Kč)
ISBN 80-7254-697-X

Isaac Asimov










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...