Rusalka pokojně seděla na pahorku, zády se opírala o pokroucenou břízu. Rozčesávala své dlouhé zelené vlasy a prozpěvovala si. Obezřetně jsem se k ní přibližoval.

   Pokoušel jsem se vypadat jako jeden z vystěhovalců - zanedbaný, vousatý, vlasatý, oblečený v hadrech. Sžíraný žádostí. Sevřít v náručí bytost, která alespoň trochu připomíná ženu!

   Vypadat jako vandrák mi nedalo velkou práci. Po dlouhý čas jsem se neholil, ani jsem si nestříhal vlasy. Připomínal jsem hejkala, nebo alespoň hejkalova bratrance. Moje oblečení - kabát a kalhoty z kůže - dostalo v pustinách pořádně zabrat a už ani nebylo k poznání, že bývalo fešáckou důstojnickou uniformou.

   Loktem jsem si tiskl k žebrům balík hadrů, v němž jsem ukrýval Jarní vánek. Jílec zbraně jsem měl pro jistotu přivázaný k zápěstí řemenem.

   Rusalka zpívala a teď už jsem rozeznával i slova. Kupodivu to bylo v obecné řeči a znělo to nějak jako: "Ráda je ráda jablůňka mladá, když na ni jarní deštíček padá."

   Rusalka, která mluví po našem? Zvláštní.

   Všude kolem rostl nepěkný les plný pokřivených bříz, boučků a smrčků. Ať jsem se vydal na kteroukoliv stranu, mezi mnou a rusalčím pahorkem stále zůstával pruh země, který se mi nelíbil. Mělká rýha vyplněná dešťovou vodou, pokrytá zahnívajícím listím. Opatrně jsem se posouval po okraji té dlouhé louže, pomalu, jen co noha nohu mine, ale jak se zdálo, rýha obkružovala celý pahorek. Co to tu jen bylo? Vypadalo to jako měloučká loužička, hluboká sotva praseti pod kopejtka, široká asi deset kroků, ale mě to připomínalo... bažinu.

   Bažinu? Bažinu tady na vrchovině? Cožpak tohle je nějaký Orcigard? K smíchu! Jenže já jsem už pár bažin prošel, brodil jsem se v nich po kolena i po pás a smrdělo to tam úplně stejně. Ten čuch se nedá zapomenout.

   "Deštíček padá, sluníčko svítí, jablůňka celá se perlami třpytí."

   Jablůňka? Odkud zná tahle pralesní bytůstka jablůňku? Prošel jsem pustiny křížem krážem a viděl spoustu věcí, ale jablůňky mezi nimi nebyly.

   Pomalu jsem se šoural podél kaluže až k místu, kde jsem byl rusalce nejblíž. Právě skončila s rozčesáváním a začala se zaplétáním. Už jsem se nepokoušel být nenápadný. Předstíral jsem, že mi pohled na ni vyrazil dech. Otevřel jsem papulu dokořán a vykulil oči. Čuměl jsem, jako kdyby mi za to platili.

   Jenže mi neplatili za čumění, ale za to, abych našel tři ztracené chlapíky, kteří v posledních několika dnech vyšli tímhle směrem a už se nevrátili.

   Zíral jsem na rusalku, horečně jsem přemýšlel, po zádech mi stékaly čůrky potu. Ne, rusalka vůbec nevypadala nebezpečně. Vysoká sotva pět stop, celá pěkně buclatá. Přioděná jen do jakési řízy z travin, která nedostatečně zakrývala její bledou kůži. Na oblé kolínko si položila bělostný hřeben zdobený modrými kamínky. Chápal jsem, že třem ztraceným chlapíkům musela rusalka připadat jako výzva k ukojení jejich samčích potřeb.

   Teď už jsem věděl, že všichni tři vystěhovalci jsou mrtví. Došli až sem, zahlédli rusalku, nebo zaslechli její zpěv. Pak se pustili napříč tím uzoučkým páskem mokřiny.

   "Sýkorka čiřiká, deštíček padá, rozkvetla fialka pod bučinama..."

   Nedalo se dělat nic jiného než přestat s čuměním a zasloužit si večeři. Nakročil jsem vpřed a vstoupil do kaluže.

   Jeden krok, druhý, třetí. Podrážky mých vojenských bot nalezly pevné dno, polozetlelé listí mi čvachtalo sotva do poloviny lýtek. Čtvrtý krok. Už jsem došel téměř do poloviny té divné louže a pořád se nic nedělo.

   Další krok. Pak mi pravá noha zajela do břečky a nenašla dno. Kácel jsem se vpřed. Po mé levé straně vybuchl koberec z tlejícího listí a zazmítala se v něm tlama přeplněná ostrými zuby.

   Padal jsem do smrduté kaše po nose, ale přece jen jsem se stačil levou nohou odrazit a poskočit trochu vpřed. Pod tlejícím listím nebyla ani voda, ani bahno, ale něco mezi tím. Tůň, jejíž hladina by mi sahala po prsa, kdybych se postavil. Jenže místo toho, abych se v tůni plácal, jsem se, předkloněný a s hlavou pod vodou, rozběhl po dně. Šlo to strašně těžko, nohy mi vázly v usazeném kalu.

   Tři kroky v bahně byly tak namáhavé, že mi div neprasklo srdce. Jenže tři kroky stačily a já náhle stál v tůni jen po kyčle. Po mé levé straně cosi velkého rozráželo břečku. Bez rozmýšlení jsem se k tomu otočil a ťal shora dolů. Hadry skrývající Jarní vánek zůstaly někde pod hladinou, čepel se pyšně zablyštěla v lesním šeru.

   Tvor, který se ke mně hnal, vypadal jako přerostlá ještěrka. Jako velmi, velmi přerostlá ještěrka s odulým tělem a tlamou přeplněnou zubisky. Na první pohled mi bylo jasné, že mám co do činění se zabíječem, kterého vytvořil Temný mág. Čepel Jarního vánku mu neškodně přesvištěla těsně před protaženým čenichem. Zaútočil jsem předčasně.

   Když se ostří zaseklo do vody, chytil jsem jílec obouruč a trhl čepelí vzhůru.

   Můj nastavovaný útok už neměl správnou sílu, ale ostří Jarního vánku vykovali zwergové v Zrcadlových horách. Odspoda zasáhlo bestii do dlouhé čelisti a rozseklo ji podél. Prošlo jazykem a zaseklo se do horního patra.

   Ještěr zařval a trhl hlavou nazad. Jílec Jarního vánku mi vyklouzl z mokrých dlaní.

   Řemen, přivázaný k jílci meče, se napjal, trhnutí mi téměř vyrvalo pravičku z ramene a znovu mě strhlo do břečky. Pak se čepel vylomila z kostí a šplouchla do hnijící vody. Kdybych neměl ten šťastný nápad připoutat si meč k zápěstí, byl bych teď beze zbraně.

   Obluda řvala a bila ocasem do tlejícího listí. Z mordy jí chlístala krev. Znovu jsem sevřel jílec. Ustupoval jsem pozpátku na rusalčin pahorek a zdálo se, že si mě ještěr, pohlcený bolestí, nevšímá. Z bezpečné vzdálenosti jsem znovu sekl a obnažil ještěrův ramenní kloub na levé přední noze. Smýkl se ke mně a já jsem mu odťal kus nozdry.

   Zdálo se, že z něj budu takhle odsekávat kousky, dokud nezdechne, ale on se dal na útěk. Vrhl se do hluboké vody a snažil se dostat co nejdálo ode mne. Z těla mu s bubláním vytékala krev a barvila břečku do ruda.

   V polovině svého útěku přestal ještěr používat poraněnou nohu a snad proto se, zaslepený krví, vydrápal zpátky na rusalčin ostrůvek. Položil odulé břicho na pevnou zem, zadní nohy a ocas měl stále ponořené v břečce. Už se nezmítal, jen se zachvíval v křečích. Z hrdla se mu dralo hluboké skučení.

   Díval jsem se, jak krvácí a jak jeho pohyby malátní. Po několika nekonečných chvílích jsem už nemohl poslouchat jeho bolestné naříkání. Přiblížil jsem se k němu z boku a hrotem Jarního vánku jsem mu rozťal žluté, krví podlité oko, velké jako má pěst. Pak jsem ho obezřetně sekal do krku, dokud jsem mu nepřerazil krční obratel.

   Z čepele Jarního vánku stékala temná krev, kromě toho na ní ulpěly kousky masa, šupiny z kůže a bledá hmota z ještěrova oka. Otočil jsem se, abych zbraň očistil o trávu - a zahlédl jsem, že rusalka stále ještě sedí na svém místě.

   Došel jsem až k ní.

   Takhle zblízka už nevypadala přitažlivě. Kulatý obličejík měla plný vrásek, tak trochu žabí rysy, veliké oči. Kdysi musela být krásná. Ale teď? Byla stará.

   Velké dlaně si tiskla na prsa, hřebínek jí sklouzl z kolena do trávy. Odspodu se na mně prosebně dívala. Stará, nešťastná, opuštěná bytost.

   "Ráda je ráda jablůňka mladá..." pokusila se zazpívat.

   Mávl jsem mečem a přesekl ji v půli.