Pokračování cyklu Pandora

V předchozím románu Kristova epizoda loď obdařená inteligencí a věřící, že je bohem, ponechá svůj lidský náklad na mořské planetě Pandora. Po mnoha staletích se potomci lidstva, kteří se mezi tím rozdělili na vodní a ostrovní lid, musí opět sjednotit, protože původní vlastníci Pandory se vracejí…

Předčasně zemřelý americký spisovatel Frank Herbert (1920 - 1986) patří k autorům, kteří po sobě zanechali svébytné a okouzlující dílo. Jeho šestisvazkový epos Duna se dnes bezesporu počítá do zlatého fondu světové science fiction.

Frank Herbert se narodil v Tacomě ve státě Washington a vystudoval University of Washington v Seattlu. Než se stal profesionálním spisovatelem, byl člověkem mnoha řemesel. Po řadu let se na západním pobřeží Spojených států živil jako reportér a redaktor, profesionální fotograf a kameraman. Komentoval pro lokální rádiové stanice, jezdil na moře jako lovec ústřic a dělal instruktora pro přežití v džungli. Později, po oslnivém úspěchu Duny, se stal spisovatelem z povolání a učil také na univerzitě tvůrčí psaní.

Svou SF kariéru zahájil ve dvaatřiceti letech v časopise Startling Stories povídkou Hledáte něco? Po ní následovalo okolo dvaceti dalších publikovaných v nejrůznějších SF magazínech. Jeho povaha se vyznačovala touhou po nezávislosti, což se markantně projevovalo jak v jeho životě tak v originalitě jeho tvorby. Odmítal psát pro určitý segment trhu a proto se jeho opravdový úspěch dostavil až v roce 1965 díky románu Duna, který předtím odmítlo 23 nakladatelů. Přesněji řečeno, první část Duny vyšla pod názvem Svět Duny již v prosinci roku 1963 v předním SF magazínu Analog. Napsal celkem 30 románů a sbírek povídek včetně 6 knih o Duně.

Bill Ransom (1945) vystudoval sociologii na University of Washington. Poté pracoval v týmu opravářů leteckých motorů, ale vrátil se universitní dráhu, na University of Nevada v Renu se zabýval literaturami amerických minorit a středověkou anglickou literaturou. Po odchodu a university byl zaměstnán jako hasičský instruktor, člen záchranné služby a humanitárních organizací ve střední Americe. Kromě cyklu Pandora napsal pět románů (Jaguar, ViraVax a Burn byly též zfilmovány), básnické sbírky a mnoho povídek.

www.baronet.cz

Text dozadu:

Frank Herbert v nakladatelství Baronet:

• Cyklus Duna (Brian Herbert, K. J. Anderson)
• Duna
• Spasitel Duny
• Děti Duny
• Božský imperátor Duny
• Kacíři Duny
• Kapitula: Duna

Brian Herbert a Kevin J. Anderson:

• Předehra k Duně: Atreidové
• Předehra k Duně: Harkonnenové
• Předehra k Duně: Corinnové
• Historie Duny: Služebnický džihád
• Historie Duny: Křížová výprava strojů
• Historie Duny: Bitva o Corrin
• Cesta k Duně

Připravujeme:

• Lovci Duny

Cyklus Pandora (Bill Ransom)

• Vyslanci do prázdna
• Kristova epizoda
• Lazarův jev

Připravujeme:

• Faktor nanebevzetí

Jeden podíl lidství spočívá ve snaze napravit špatnosti, namířené proti druhým. Poznání zla je prvním základním krokem.
   Raja Thomas, Deníky
   
   STÍN PANILLE přikryl mrtvého Muta. Umyl si ruce v nádobě s alkoholem vedle nosítek. Místnost byla plná cinkotu ocelových nástrojů o podnosy. Tlumené jednoslovné povely a mručení se ozývaly od několika pilně pracujících skupin lékařů a zdravotníků. Panille se ohlédl přes rameno na dlouhou řadu nosítek, rozprostírající se středem místnosti – všechna byla obklopena zdravotníky. Krvavé cákance a šmouhy potřísnily šedé pláště a oči nad antiseptickými maskami hleděly hodinu od hodiny unaveněji a beznadějněji. Ze všech trosečníků, které přivezly sběrné týmy, jen dva unikli fyzické úhoně. Panille si připomínal, že tu byly i jiné druhy škod. Co ten prožitek asi udělal s jejich myslí. Zdráhal by se o nich říci, že přežili.
   Mut za Panillem mu zemřel pod rukama kvůli nedostatku náhradní krve. Zdravotnické zařízení nebylo připravené na krvácení v tak obrovském měřítku. Slyšel lupnutí, jak si Kareen Aleová za jeho zády stáhla rukavice.
   "Díky za asistenci," řekla. "Škoda, že to nezvládl. Tenhle to měl o vlásek."
   Panille sledoval, jak jeden z týmů zvedá nosítka a nese je na pooperační. Alespoň pár jich přežije. A jeden z jeho mužů prve řekl, že shánějí dohromady těch několik málo rybářských člunů, které byly na moři a unikly víru. Panille si promnul oči a hned toho litoval. Dotek alkoholu v nich pálil a začaly mu z nich prýštit slzy.
   Aleová ho vzala za rameno a odvedla k výlevce vedle příklopu. Byl u ní vysoký zahnutý kohoutek, pod nějž mohl strčit hlavu.
   "Nech si téct vodu přes oči," řekla. "Mrkáním pomůžeš vyplachování."
   "Díky."
   Podala mu ručník. "Jen klid," řekla, "to už jsou poslední."
   "Jak dlouho tu jsme?"
   "Dvacet šest hodin."
   "Kolik jich to přežilo?"
   "Když nepočítám ty, kteří jsou v šoku, máme na pooperačním devadesát těch, co ještě dýchají. Několik set jen s drobnými poraněními. Nevím. Rozhodně méně než tisíc, a šest jich je ještě tady na stolech. Věříš tomu, co říkal tenhle?"
   "O té ponorce? Těžko to připisovat halucinacím nebo deliriu, když uvážíš okolnosti."
   "Měl jasnou hlavu, když ho přinesli. Viděl jsi, co dokázal s nohama? Škoda že to nezvládl, snažil se víc než většina ostatních."
   "Obě nohy uťaté v podkolení a samotnému se mu podařilo zastavit krvácení," řekl Panille. "Já nevím, Kareen. Nejspíš se mi tomu nechce věřit. Ale věřím."
   "A co to s tou ponorkou, která se převalila vzhůru nohama, než se potopila?" zeptala se Aleová. "Nemohlo to znamenat, že někdo prostě ztratil kontrolu nad strojem? Žádný Mořan by přece neudělal něco takového naschvál."
   "Ten pacient," Panille máchl rukou k nosítkům za svými zády, "tvrdil, že mořanská ponorka naschvál potopila jejich Ostrov. Říkal, že to celé viděl, že ponorka projela přímo vzhůru jejich středem a-"
   "Byla to ostrovanská ponorka," trvala Kareen na svém. "Určitě."
   "Ale on říkal-"
   Kareen se zhluboka nadechla a vzdychla. "Mýlil se, můj milý," řekla. "A abychom se vyhnuli vážným nesnázím, měli bychom to dokázat."
   Oba ustoupili stranou, když dva zřízenci vynášeli poklopem nosítka s mrtvým Mutem. Mířili do márnice. Kareen začala odříkávat věty, o nichž Panille věděl, že se stanou mořanským stanoviskem: "Byl to Mut. Mutové nemají takové schopnosti, ani za těch nejlepších okolností."
   "Trávíš moc času s Gallowem," řekl Panille.
   "Ale podívej se na to, s čím jsme tu museli pracovat," řekla. Její hlas hraničil s šepotem. Panilleovi se to nelíbilo, nelíbil se mu ani směr, kterým se rozhovor ubíral. Beznaděj a únava odhalily povahovou stránku Kareen Aleové, o níž ani nevěděl, že existuje. "Chybějící části těl, části těl navíc, části těl chybně umístěné." Rozmarně mávla rukou. "Co probírají jejich medici v hodinách anatomie, to mi nejde na rozum. Ne, Stíne, musela to být ostrovanská ponorka. Vyřizovali si nějaké vnitřní účty. Co by kdo z nás získal takovým činem? Nic. Jářku, měli bychom si zajít na sklenku. Prostě se napít a zapomenout. Co ty na to?"
   "To, co popisoval, nebyla ostrovanská ponorka," trval na svém Panille. "To, co popisoval, byla řasová ponorka s řezači a radlicemi."
   Kareen ho odtáhla stranou, jako když matka odtáhne stranou zlobivé dítě během NáLoděnského obřadu.
   "Stíne! Nemluvíš rozumně. Kdyby ten Ostrov potopili Mořané, proč by se tolik namáhali vytvořit sběrné týmy? Proč by je prostě nenechali být? Ne, my jsme se tady dřeli, abychom zachránili co se dá. Ne, že by to něco znamenalo."
   "Jak to myslíš: 'Ne, že by to něco znamenalo'?"
   "Viděl jsi, v jakém byli stavu. Ti, co na tom byli nejlíp, umírali hlady. Kost a kůže. Vypadali jako nábytek."
   "Pak bychom je měli nakrmit," řekl Panille. "Ryan Wang nevyvinul největší distribuci potravin v dějinách jenom proto, aby nechal lidi umírat hlady."
   "Je mnohem snazší je nakrmit, než vytahovat mrtvé," řekla.
   "Jsou to lidé!" vyštěkl Panille.
   Hbité oči Kareen Aleové uhnuly od Panillea a přelétly po místnosti k chirurgickým a úrazovým týmům a pak zase zpátky. Rty se jí chvěly a muž s překvapením pozoroval, že se jen stěží ovládá.
   "Ten pacient byl sice Mut, ale nebyl hlupák," naléhal Panille. "Ohlásil to, co pozoroval, a udělal to jasně."
   "Já mu nechci věřit," řekla Aleová.
   "Ale věříš." Panille ji objal kolem ramen.
   Aleová se pod jeho dotykem zachvěla. "Musíme si promluvit," řekla. "Půjdeš se mnou do mého bytu?"
   Jeli potrubím, Kareenina hlava mu spočívala na rameni. Trochu zachrápala, zarazila se a přitiskla se k němu těsněji. Líbil se mu pocit, jak do něj prosakuje její teplo. Jakmile jejich vůz vjel do zatáčky, objal její ramena trochu pevněji, aby ji pohyb neprobudil, a sám tak získal čas k přemýšlení. Kareen si chce promluvit. Chce ho přesvědčovat? Jak bude argumentovat? Tělem?
   Panille usoudil, že tato myšlenka není důstojná. Zapudil ji.
   Dvacet šest hodin na operačním sále, říkal si. Brzy bude Aleová čelit obtížné politice, kterou operační sál na čas vystřídal. Všiml si temnějících kruhů po bezesných nocích, které se usazují pod jejíma krásnýma očima. Jedna stránka chirurgie Panillea potěšila – vyvolala z Aleové lékařku, tu část její osobnosti, která se během jejího krátkého vztahu s Ryanem Wangem stala spíš přízrakem. Ačkoliv byla bdělá a při smyslech po celou tu zoufalou záležitost s Ostrovany z Guemesu, Aleová usnula takřka ještě dřív, než se za nimi zavřel transportní příklop. Zatímco Ostrované umírali na operačním stole jeden za druhým, sledoval, jak její modré oči nad maskou temní.
   "Jsou tuze neduživí," říkala. "Tak ubozí!"
   Náhradní krev došla za dvě hodiny. Plazma a kyslík za šestnáct. Chirurgičtí supervizoři doporučovali sterilizovat mořskou vodu a použít ji místo plazmy, ale Aleová odmítla.
   "Držme se toho, co známe," říkala. "Teď není vhodná doba na experimenty."
   Ve spánku vklouzla Kareenina ruka Panilleovi kolem pasu a přitáhla si ho blíž. Vlasy jí páchly dezinfekcí a potem, ale jemu ta směs byla příjemná, protože patřila k ní. Líbilo se mu, jak ho její vlasy šimrají na nahé šíji. Po těch hodinách dřiny byl rád, že si sám nechal vlasy spletené. Toužil po sprše ještě víc než po lůžku. Panille se přistihl, že podřimuje, právě když se s trhnutím zastavili. Na panelu nad jejich hlavami svítilo oznámení: Organizace a distribuce.
   "Kareen," řekl, "jsme tady."
   Vzdychla a pevněji stiskla jeho pas. Volnou rukou zmáčkl na panelu knoflík čekat.
   "Kareen?"
   Další vzdech. "Slyšela jsem tě, Stíne. Jsem tuze unavená."
   "Dojeli jsme," řekl. "Uvnitř to budeš mít pohodlnější."
   Vzhlédla k němu, ale neodtáhla se. Oči měla zarudlé a opuchlé nevyspáním, ale zmohla se na úsměv. "Právě jsem se s tebou seznámila," řekla. "Já věděla, že tě znám, ale teď už tě nespustím z očí."
   Položil jí prst na rty. "Jen tě odvedu do tvého bytu. Povídat si můžeme později."
   "Copak pohání toho záhadného Stína Panillea?" zeptala se šeptem. Pak ho políbila. Byl to krátký polibek, ale vlahý a silný. "Nevadí ti to, že ne?" zeptala se.
   "A co Gallow?"
   "No," řekla, "čím dřív odtud vypadneme, tím dřív půjde život dál."
   Odtáhli se od sebe. Líbilo se mu, jak mu zahřátá místečka přetrvávala a mravenčila na kůži. Aleová vystoupila příklopem do přístaviště a vztáhla zpět štíhlou ruku, aby ho vytáhla ven.
   "Jsi krásná," řekl a její silný stisk ho přitáhl až k ní. Pak ho pevně objala. Znovu odsunul své pochybnosti.
   "Ty umíš najít správná slova," řekla.
   "Máme to v rodině."
   "Mohl bys být chirurg," řekla. "Máš dobré ruce. Ráda bych trávila víc času studiem tvých rukou."
   "To by se mi líbilo," zamumlal jí do vlasů. "Vždycky jsem tě chtěl poznat líp. To přece víš."
   "Musím tě varovat. Chrápu."
   "Všiml jsem si," řekl. Objímali se a kolébali v přístavišti. "Taky slintáš," řekl.
   "Nebuď hrubý!" Štípla ho do žeber. "Dámy neslintají."
   "A co ten mokrý flek, který mám na rameni?"
   "To je ale trapné," řekla. Pak ho vzala za ruku a vedla po chodníčku ke svému domu. Ohlédla se na něj a řekla: "Nikdo nežije tak dlouho, aby mohl chodit kolem horké kaše. Jdeme na to!"
   Panille si v té chvíli uvědomil, že se tempo jeho života právě rozeběhlo naplno. Jakkoli byl unavený, jiskřil množstvím energie, kterou vypustila do vzduchu kolem něj. V jejím kroku byla nová bujnost, které si na operačním sále nevšiml. Její tělo se pohybovalo hladce, hbitě přes černě dlážděnou halu, a Panille s ní srovnal krok. Když vstoupili do velvyslaneckého bytu, ještě pořád se drželi za ruce.
    Systém patří tomu, kdo vidí za formu:
   Život je toho, kdo vidí za slova.
   Lao Cu, Záznamy Lodi
   
   OBĚ SLUNCE stála vysoko na temné obloze a zvedala z vody tetelivý žár. Brettovy citlivé oči, cloněné tmavými brýlemi, které Scudi našla ve skříňkách křídláku, přejížděly moře. Křídlák protínal vlny s lehkostí, která ho vzrušovala. Žasl nad tím, jak rychle se jeho smysly přizpůsobily rychlosti. Konejšil ho pocit volnosti, úniku. Pronásledovatelé se nemohou pohybovat takhle rychle. Nebezpečí může číhat jen před nimi, kde obzor deformuje tetelení žáru. Nebo jak to nazýval Twisp: "budoucnost".
   Když byl Brett docela malý a poprvé s maminkou stanul na břehu Vashonu, obývaly horkem oslněný vzduch spirály vousatých draků. Dotek dnešního slunce na pažích a tváři mu připadal nový, odrážel se třpytivě od krytů na přístrojích. Slunce roznítilo v černých vlasech Scudi zlaté odlesky. Žádní draci.
   Scudi se soustředěně skláněla nad řízením, pozorovala moře, ciferníky, naváděcí obrazovku nad svou hlavou. Ústa měla chmurně sevřená a zněžněla, jen když pohlédla na Bretta.
   Široká plocha řasy kreslila temný stín na vodě po jeho pravici. Scudi zakormidlovala do závětří řasy, hledala tam hladkou vodu. Brett zíral ven na oválnou zelenou plochu uvnitř řasy. V samém středu oválu právě tato zeleň živě odrážela sluneční světlo. Zeleň od středu temněla, až byl porost řasy u okrajů žlutavý a hnědý.
   Jakmile si všimla, nač se dívá, Scudi řekla: "Vnější okraje odumírají, svinou se a posílí zbytek porostu."
   Nějakou dobu pokračovali v cestě mlčky.
   Zčistajasna ho Scudi vylekala tím, že vypnula motory křídláku. Velké plavidlo ztratilo s prudkým škubnutím tempo.
   Brett pohlédl zděšeně na Scudi, ale ta se zdála klidná.
   "Nastartuj," řekla Scudi.
   "Cože?"
   "Nastartuj!" Její hlas byl klidně naléhavý. "Co kdybych byla zraněná?"
   Brett se zabořil do svého sedadla a shlédl na ovládací panel. Pod obrazovkou u středu kokpitu byly čtyři spínače a samolepka s nadpisem "Postup startování".
   Přečetl si instrukce a stiskl vypínač označený "Zapalování". Ze zadní části křídláku se ozval horký sykot vodíkového motoru.
   Scudi se usmála.
   Jak mu pokyny velely, Brett vzhlédl k naváděcí obrazovce. Kolem zelené tečky se na obrazovce objevila miniaturní kresba obrysu křídláku. Od zelené tečky vyrazila červená čára. Dotkl se knoflíku označeného dopředu a jemně zatlačil plyn, volnou rukou pevně svíral volant. Cítil, jak se mu potí dlaně. Plavidlo se začalo zvedat, naklánělo se na hřbetu vlny.
   "Rovnou napříč," připomněla mu Scudi.
   Lehce stočil volant a přitlačil páku plynu dál dopředu. Křídlák jemně klouzavým pohybem vyvstal z vody a Brett ještě přidal plyn. Ještě o stupeň se zvedli – viděl blikat měřič rychlosti a vzdálenosti, který se pak usadil na cifře "72". Zelená tečka kopírovala červenou čáru.
   "Výborně," řekla Scudi. "Už si to vezmu. Jen nezapomínej dodržovat instrukce."
   Scudi zvýšila rychlost. Vzduch v kabině byl chladnější, jak ventilátory měnily nadmořský vzduch z jasného a slunečného dne.
   Brett takřka nevědomky přejížděl očima celý horizont, který byl z kabiny vidět; to se naučil od Twispa. Byla to jeho krajina, výhled, který znal od narození – širý oceán s dlouhými vlnami, tu a tam přerušenými porosty řasy, stříbřitými křižovatkami proudu a hřebeny zpěněnými větrem. Byl v tom rytmus, který ho uspokojoval. Všechna různorodost se v něm spojovala, jelikož na moři všechno tvořilo jednotu. Slunce vycházela odděleně, ale setkala se, než klesla za obzor. Vlny se křížily a sdělovaly mu ledacos, co bylo za jeho zorným polem. Všechno to k sobě patřilo. Pokusil se něco z toho říci Scudi.
   "Slunce to dělají kvůli svým elipsovitým drahám," řekla. "O těch vlnách to vím. Všechno, co se jich dotkne, o sobě něco vypovídá."
   "Elipsovitým?" zeptal se.
   "Maminka říkala, že když byla malá, setkávala se slunce v poledne."
   Brettovi to připadalo zajímavé, ale měl pocit, že Scudi uniklo, co měl na mysli. Anebo se o tom nechtěla bavit. "Asi ses od maminky hodně naučila."
   "Byla velmi chytrá, jenom na muže ne," řekla Scudi. "Aspoň to říkávala."
   "Když byla naštvaná na tvého otce?"
   "Ano. Nebo na jiné muže na předsunutých výspách."
   "Co jsou ty předsunuté výspy?"
   "Místa, kde je nás málo, kde těžce pracujeme a různě se činíme. Když přijdu do města nebo jen na odpalovací základnu, uvědomuji si, že jsem jiná. Mluvím jinak. Upozornili mě na to."
   "Upozornili?" Brett vnímal podtóny jakési temné zášti mezi Mořany.
   "Maminka říkala, že když budu ve městě mluvit jako na předsunuté výspě, nezapadnu. Lidé na mě budou hledět jako na vetřelce – nebezpečná vyhlídka."
   "Nebezpečná?" zeptal se. "Vidět něco jinak?"
   "Někdy." Scudi na něj pohlédla. "Musíš zapadnout. Mohl bys projít, ale podle řeči v tobě poznám Ostrovana."
   Scudi se ho snaží varovat, říkal si.
   Nebo učit.
   Všiml si, že její přízvuk je tady venku jiný, než v jejím příbytku. Nešlo ani tak o volená slova jako o to, jak je pronášela. Teď v ní byla jakási strohost. Byla dokonce i přímější.
   Brett hleděl ven na oceán, uhánějící kolem. Přemýšlel o té mořanské jednotě, o té mořanské společnosti, která poměřuje nebezpečí v přízvuku řeči. Stejně jako vlny, které se setkávají v nahodilých úhlech, i proudy v mořanské společnosti se o sebe lomí. "Interference," říkají tomu fyzici; to věděl.
   Lehkost, s níž Scudi udržovala velký křídlák v klouzavém pohybu po vrcholcích vln, sdělovala Brettovi něco z její minulosti. Stačil jí jen pohled na naváděcí obrazovku a ven na oceán, aby s tím vším splynula. Vyhýbala se hustým porostům divoké řasy a udržovala je bezpečně v kurzu směrem k té záhadné Odpalovací základně.
   "Poslední dobou je víc divoké řasy," řekl. "Žádní Mořané ji neošetřují."
   "Pandora kdysi řase patřila," řekla. "Teď řasa roste a rozprostírá se na vrcholku exponenciální křivky. Víš, co to znamená?"
   "Čím víc řasy je, tím rychleji se šíří a tím rychleji roste," řekl.
   "V téhle chvíli je to spíš jako exploze," řekla, "nebo jako okamžik krystalizace v nasyceném roztoku. Přidáš jeden malinkatý krystalek a celé se to promění v jeden masivní krystal. To teď udělá řasa. Momentálně se učí starat sama o sebe."
   Brett potřásl hlavou. "Já vím, co píšou dějiny. Ale stejně- myslící rostliny?"
   Pokrčením ramen setřásla jeho nevěřícnost jako šál. "Jestli má Kápéčko pravdu – jestli měli všichni pravdu – klíčem k řase je Vata. Ona je ten krystal, který převáží své vědomí. Nebo svou duši."
   "Vata," zašeptal, v hlase dětinskou zbožnou úctu. Nepotrpěl si na NáLoděnství, ale vážil si každého člověka, který přežil tolik generací. Žádný Mořan to nikdy nedokázal. Věří Scudi těm řečem kaplana-psychiatra?
   Zeptal se jí.
   Scudi pokrčila rameny. "Já jen vím, co si dokážu uspořádat v hlavě. Viděla jsem, jak se řasa učí. Je myslící, ale na velmi nízkém stupni. V té inteligenci není žádné kouzlo, jen život a čas. Vata má geny řasy, to je fakt."
   "Twisp říká, že posledně to řase trvalo čtvrt miliardy let, než se probudila. Jak se vůbec dozvíme-"
   "Pomohli jsme jí. Zbytek už je na ní."
   "Co s tím má Vata společného?"
   "To vážně nevím. Tuším, že je něco jako katalyzátor. Poslední přirozený spojovací článek s předkem řasy. Stín říká, že Vata je vlastně v kómatu. Do toho kómatu upadla, když řasa vymřela. Asi šok."
   "A co Duque? Nebo my všichni – včetně Mořanů – kteří máme geny řasy? Proč my nejsme těmi katalyzátory, o kterých mluvíš?"
   "Žádný člověk nemá všechny geny řasy – taková bytost by byla řasa, ne člověk," řekla. "Jeden každý může mít úplně odlišnou kombinaci."
   "Duque říká, že Vata má za něj sny."
   "Někteří zbožnější říkají, že Vata má sny nás všech," řekla Scudi. Popotáhla. "Fakt, že ty a já jsme byli vězni a uprchli jsme, to žádný sen nebyl." Střelila po něm přívětivým pohledem. "Jsme dobrý tým."
   Brett se zarděl a přikývl.
   "Jak blízko jsme od Odpalovací základny?" zeptal se.
   "Do tmy tam budeme," řekla.
   Brett přemýšlel o nadcházejícím střetnutí. Odpalovací základna bude významné místo, plné lidí. Mezi těmi lidmi mohou být ti, kteří naschvál zničili Guemes. Jeho ostrovanský přízvuk by mohl znamenat nebezpečí. Obrátil se ke Scudi a pokusil se na to jako by nic zavést řeč. Nechtěl se s ní hádat ani ji děsit. Okamžitě však bylo zřejmé, že Scudi uvažovala stejně.
   "V červené skříňce vedle hlavního příklopu," řekla. "Potápěčské obleky a výstroj. Na Odpalovací základně budeme ve studenější vodě."
   "Hypotermie zabíjí," řekl. Viděl už ta dvě slova zářivě žlutě vyvedená na červené skříňce; připomněla mu někdejší lekce přežití. Ostrovní děti se učily o nebezpečí studené vody, sotva dovedly mluvit. Mořané zřejmě měli stejné osnovy, ačkoliv Twisp tvrdil, že Mořané snášejí chlad lépe.
   "Podívej se, jestli najdeš obleky, které by nám padly," řekla. "Kdybychom museli jít přes palubu-" Nechala větu nedokončenou, protože věděla, že pokračovat je zbytečné.
   Pohled na hromadu šedých potápěčských obleků uvnitř skříňky vyloudil Brettovi úsměv na tváři. Organikové obleky, navržené a vyrobené Ostrovany, představovaly jednu z mála výhod, které oproti Mořanům měli. Vybral "malý" a "střední" a roztrhl obaly, aby je aktivoval. Přidal dva oranžové balíčky, ležící u obleků, a zastrčil vše pod velitelská křesla v kabině.
   "Na co jsou ty balíčky?" zeptal se.
   "To jsou balíčky přežití," řekla. "Nafukovací člun, nůž, lana, pilulky proti bolesti. Jsou tam dokonce odpuzovací granáty proti švihounům."
   "Musela jsi někdy použít granáty?"
   "Ne. Ale maminka jednou ano. Jeden člověk z jejího týmu neunikl."
   Brett se otřásl. Švihouni se už jen zřídka přibližovali k Ostrovům, ale rybáři už zahynuli a povídalo se o dětech, které švihouni uchvátili při bleskových útocích na břeh Ostrova. Zčistajasna ztratil širý oceán kolem jejich uhánějícího křídláku něco ze své přívětivé něhy, ze své ochranitelské známosti. Brett zatřepal hlavou, aby si ji pročistil. On a Twisp žili na maličkém koraklu. Pro lásku Lodi! Křídlák nemůže být tak zranitelný jako křehký korakl. Jenže na křídláku nemají kvakoše, a kdyby museli do vody v potápěčských oblecích- dokázaly by je vlastní smysly varovat včas? Švihouni jsou rychlejší než blesk.
   Obě slunce se k sobě znatelně přiblížila, blížila se ke svému setkání při západu. Brett zíral před sebe, hledal první stopy jejich cíle. Věděl, že tenhle strach ze švihounů je pošetilost, něco, čemu se jednoho krásného dne zasmějí-
   Něco, co se pohupovalo na vodě před nimi, upoutalo jeho pozornost naplno.
   "Co to je?" ukázal na skvrnku daleko před nimi, mírně na pravoboku.
   "Myslím, že je to nějaký člun," řekla Scudi.
   "Ne," uvažoval, "ať je to co chce, jsou to dvě věci."
   "Dva čluny?"
   Rychlost křídláku přibližovala oba předměty ohromujícím tempem. Jeho hlas byl stěží slyšitelný: "Dva korakly."
   "Jeden vleče druhý," řekla Scudi. Stočila křídlák směrem k nim.
   Brett vstal a opřel se o řídící konzoli, mžoural na korakly. Mávl na Scudi rukou, dlaní dolů: "Zpomal!" Přitáhla páku plynu a Brett se chytil konzole, aby udržel rovnováhu, když trup klesl do vody a zvedl přitom přídí vlnu.
   "To je Queets!" vykřikl Brett a ukázal na muže u kormidla. "Lodizuby, to je Queets!"
   Scudi vypnula jeden motor a manévrovala křídlákem na návětrnou stranu koraklů. Brett zápolil s uzávěry přístřešku, odklopil jej, vyklonil se a křičel na čluny vzdálené jen padesát metrů po větru: "Twispe! Queetsi!"
   Twisp vstal a zaclonil si oči rukou, dlouhá paže mu nemotorně visela podél boku.
   "Kluku!"
   Brett po něm hodil tradiční pozdrav rybářů na moři: "Jsi plně naložený?"
   Twisp si stoupl ke kormidlu, zahoupal koraklem ze strany na stranu a zatleskal rukama nad hlavou. "Tys to zvládl!" hulákal. "Tys to zvládl."
   Brett se stáhl zpátky do kokpitu. "Scudi, zajeď k němu."
   "Tak to je Queets Twisp," řekla. Znovu nastartovala motor a jemně sunula loď kupředu. Obkroužila korakly širokým obloukem a připlula k prvnímu člunu. Otevřela přístupový příklop, když se korakly přiblížily.
   Twisp popadl madlo křídláku a ani ne za minutu už byl v kokpitu, dlouhé paže ovinuté kolem Bretta. Obrovskýma rukama bušil Brettovi do zad.
   "Já věděl, že tě najdu!" Twisp si podržel Bretta na délku paže a širokým gestem obsáhl křídlák, Scudi, jeho oblečení a tmavé brýle. "Co je tohle všechno?"
   "Hodně dlouhé vyprávění," řekl Brett. "Míříme na mořanskou Odpalovací základnu. Neslyšels-?"
   Twisp spustil paže a vystřízlivěl. "Byli jsme tam," řekl. "Aspoň tak blízko, že už je to jedno." Otočil se a ukázal na druhého muže v koraklu. "Tahle naplavenina je Iz Bushka. Pokusil jsem se ho odvézt na Odpalovací základnu kvůli moc závažné věci."
   "Pokusil?" zeptala se Scudi. "Co se stalo?"
   "Kdopak je tahle perlička?" zeptal se Twisp a podal jí ruku. "Já jsem Queets Twisp."
   "Scudi Wangová," řekli dívka a Brett jednohlasně. Rozesmáli se.
   Twisp na ni polekaně civěl. Je tohle ta krásná mladá mořanská zachránkyně, kterou předtím viděl, když se zasnil za bílého dne? Ne! To je hloupost.
   "No, Scudi Wangová," řekl Twisp, "na Odpalovací základně nás nevyslechli – vůbec nás na základnu nepustili." Twisp sevřel rty. "Odtáhli nás pryč křídlákem větším než tenhle. Řekli nám, ať se nepřibližujeme. Dali jsme na jejich radu." Rozhlédl se kolem sebe. "A co tady vůbec děláte? Kde je posádka?"
   "Posádka jsme my," řekl Brett.
   Brett vysvětlil proč mířili na základnu, co je potkalo, řekl mu o Náčelníkovi justice a politické scéně dole pod vodou. Bushka vstoupil do kabiny, právě když Brett končil. Brettův přednes na Bushku znatelně zapůsobil, zbledl a zajíkavě, mělce dýchal.
   "Předběhli nás," mumlal Bushka. "Já to vím."
   Zadíval se na Scudi. "Wangová," řekl. "Vy jste dcera Ryana Wanga."
   Brett se na pokraji výbuchu vzteku zeptal Twispa: "Co je s ním?"
   "Má něco na svědomí," řekl Twisp. I on pohlédl na Scudi. "Je to pravda? Jste dcera Ryana Wanga?"
   "Ano."
   "Já ti to říkal!" zakvílel Bushka.
   "Ale kuš!" odsekl Twisp. "Ryan Wang je mrtvý a mě už ty tvoje kecy otravujou." Obrátil se k Brettovi a Scudi. "Kluk říká, že jste mu zachránila život. Je to tak?"
   "Ano." Lehce pokrčila rameny. Oči upírala na přístroje konzole.
   "Ještě něco bychom měli vědět?"
   "Asi- ne," řekla.
   Twisp zachytil Brettův pohled a rozhodl se dostat z něj všechny špatné zprávy najednou. Ukázal palcem na Bushku. "Tahleta návnada na švihouny," řekl, "pilotovala ponorku, co potopila Guemes. Tvrdí, že nevěděl, co mají za lubem, dokud ponorka neprokousla dno Ostrova. Prý ho obelstil mořanský velitel, chlap jménem Gallow."
   "Gallow," zašeptala Scudi.
   "Znáš ho?" zeptal se Brett.
   "Viděla jsem ho mnohokrát. S tatínkem a Kareen Aleovou, často-"
   "Já ti to říkal!" přerušil ji Bushka. Dloubl Twispa do žeber. Twisp popadl Bushku za zápěstí, prudce je zkroutil dozadu a pak ho odhodil stranou.
   "A já ti říkal, abys toho nechal," řekl Twisp. Brett i Scudi se obrátili k Bushkovi.
   Instinktivně ucouvl.
   "Proč se na mě takhle díváte?" zeptal se Bushka. "Twisp vám to celé může vyprávět – nemohl jsem jim zabránit-" Zarazil se, když na něj dál mlčky zírali.
   "Oni ti nevěří," řekl Twisp, "a já taky ne. Ale kdyby tě Scudi dopravila pěkně zabaleného a živého na Odpalovací základnu, možná by to tomu Gallowovi právě tak vyhovovalo. Jestli je to manipulátor, bude mít své lidi všude na politické scéně. Mohl bys prostě zmizet, Bushko." Twisp si mnul šíji a mluvil tlumeně. "Nejdříve musíme napravit tohle. Nebudeme mít čas něco měnit. Brett a já bychom mohli vzít korakly a vrátit se na Vashon."
   "Ne," prohlásil Brett. "Scudi a já zůstaneme spolu."
   "Mohla bych jet na základnu sama," řekla Scudi. "Až mě uvidí samotnou, budou vědět, že jsme se odloučili a ostatní naše vyprávění vyslechnou."
   "Ne!" opakoval Brett. Pevněji stiskl její ramena. "Jsme tým. Držíme při sobě."
   Twisp se zamračil na Bretta, ale pak jeho výraz i chování změkly. "Tak takhle je to?"
   "Takhle je to," řekl Brett. Pevně držel Scudi kolem ramen. "Vím, že bys mi mohl rozkázat, abych šel s tebou. Pořád jsem tvůj učeň. Ale neposlechnu."
   Twisp promluvil mírným hlasem. "Pak bych raději neměl vydávat žádné rozkazy." Zazubil se, aby svým slovům ubral na pichlavosti.
   "Tak co uděláme?" zeptal se Brett.
   Bushka je polekal, když promluvil. "Nechte mi křídlák a pusťte mě na Odpalovací základnu samotného. Mohl bych-"
   "Mohl bys ledacos povědět svým přátelům a sdělit jim, kde sebrat dva pomalé korakly," řekl Twisp.
   Bushka zbledl ještě víc. "Povídám ti, že nejsem-"
   "Momentálně jsi neznámý," řekl Twisp. "To jsi. Pokud je to, co říkáš, pravda, jsi blbější než vypadáš. Na žádný pád si nemůžeme dovolit ti věřit – ne tak, abychom ti svěřili své životy."
   "Potom mě pusťte zpátky v koraklech," řekl Bushka.
   "Prostě by tě zase odvlekli. Tentokrát dál." Twisp se obrátil k Brettovi a Scudi. "Vy dva jste rozhodnutí zůstat spolu?"
   Brett přikývl, a Scudi rovněž.
   "Potom my s Bushkou poplujeme v koraklech," řekl Twisp. "Bude lepší, když se rozdělíme, tím jsem si jistý, ale neměli bychom zase ztratit kontakt. Zapneme lokační vysílačku. Znáš frekvenci, kluku?"
   "Ano, ale-"
   "Na téhle příšeře musí být přenosný RDF," řekl Twisp. Rozhlédl se po kokpitu.
   "Malé přenosné hledače směru jsou ve všech nouzových balíčcích," řekla Scudi. Šťouchla špičkou nohy do balíčku pod sedadlem.
   Twisp se sklonil a pohlédl na malý oranžový balíček. Napřímil se. "Máte je po ruce, co?"
   "Pokud to považujeme za nutné," řekla.
   "Pak navrhuju, abychom pluli v koraklech za vámi," řekl Twisp. "Kdybyste museli do vody, najdete nás. Nebo naopak."
   "Jestli budou naživu," zamumlal Bushka.
   Twisp Bretta chvíli pozoroval. Je ten kluk dost mužem na to, aby rozhodoval? Nemůže ho před tou slečnou zahanbit. Scudi a Brett jsou skutečně tým. Spojený poutem, jemuž nemůže konkurovat. Je to klukovo rozhodnutí, a podle Twispova názoru to z Bretta dělalo muže.
   Brettova paže pohladila Scudiina ramena. "Už jsme prokázali, že spolu fungujeme dobře. Dostali jsme se až sem. Co chceme udělat, je sice nebezpečné, ale ty jsi vždycky říkal, Twispe, že život nedává žádné záruky."
   Twisp se zazubil. Co chceme udělat- Kluk se rozhodl a slečna souhlasila. A je to.
   "No dobrá, parťáku," řekl Twisp. "Žádné kolísání a žádná lítost." Obrátil se k Bushkovi. "Jasný, Bushko? Máme posilu."
   "Jak dlouho vydržíte?" zeptal se Brett.
   "Počítám nejmíň dvacet dní, jestli tolik potřebujete."
   "Za dvacet dní už možná nezbude žádný Ostrov k zachraňování," řekl Brett. "Měli bychom postupovat rychleji."
   Twisp vzal dva nouzové balíčky do koraklů a naložil brblajícího Bushku zpátky na palubu.
   Scudi vsunula paži Brettovi kolem pasu a přitiskla ho k sobě. "Už bychom se měli obléct do těch potápěčských obleků," řekla. "Později možná nebude čas."
   Vytáhla svůj zpod křesla a přehodila jej přes opěradlo sedadla. Brett učinil totéž. Odstrojování pro něj bylo tentokrát stejné a říkal si, že to možná bylo tím, jak viděl všechny ty Mořany plavat kolem základny, většinou oděné jen opaskem plným nářadí kolem pasu. Možná to bylo tím, že vyjel z přístaviště křídláků s rozhalenou košilí. Brett získal pocit jistoty v soužití s vlastní kůží. Kromě toho Scudi nereagovala tak ani onak. To se mu líbilo. A líbilo se mu, že se tentokrát nezmiňovala o jeho cudnosti. Začínal si osvojovat věcnou mořanskou nahotu. Ale byl teprve začátečník. Když Scudi vyklouzla z trička a stáhla si je přes hlavu, sledoval každičký pohyb jejích pevných ňader a věděl, že bude hodně těžké necivět. Toužil se na ni dívat věčně. Odkopla palubní střevíce dvěma lehkými kmity nohou a za křeslem spustila kalhoty. Měla velmi malý porost černých chloupků – kučeravých, hedvábných a lákavých.
   Zčistajasna si všiml, že Scudi stojí s hlavou nakloněnou ke straně. Počínala si jemně, neřekla mu, aby přestal civět, ale dávala mu na srozuměnou, že ví, co Brett dělá.
   "Máš moc krásné tělo," řekl. "Já na tebe necivím naschvál."
   "Tvoje je taky hezké," řekla. Položila mu dlaň doprostřed hrudi a přitlačila. "Jen se tě chci dotknout," řekla.
   "Ano," hlesl, protože ho nic jiného nenapadlo. Položil jí levou ruku na rameno, cítil její sílu a teplo, příjemnou hebkost její pleti. Druhá ruka se mu zvedla ke Scudiiným ramenům a dívka ho políbila. Doufal, že se jí to líbí tolik jako jemu. Byl to měkký, vlahý a zadýchaný polibek. Když se o něj opřela, její ňadra se mu zploštila na hrudi a Brett cítil, jak ho tam rozpalují tvrdé uzlíky bradavek. Cítil jak tvrdne proti jejímu stehnu, stehnu tak silnému a půvabnému. Hladila mu ramena, pak mu sevřela obě paže kolem krku a políbila ho silně, její jazýček zaťukal na špičku jeho jazyka. Loď znenadání poskočila a oba se se smíchem svalili na palubu.
   "Jak půvabné," řekl.
   "A studené."
   Měla pravdu. Slunce po odchodu Twispa a Bushky zapadla. Ve vzduchu už byl strnulý chlad. Nevadila mu tvrdost paluby, ale nenadálý šok studeného kovu na zpocené pokožce. Když se posadili, uslyšel podivně loupavý zvuk vlhké kůže. Tenhle zvuk vydávaly vrstvičky pokožky, když byl ještě kluk a kamarád mu sloupával sluncem spálená záda.
   Brettovi by se chtělo polehávat se Scudi navěky, ale Scudi se už snažila za neklidného kymácení křídláku vstát. Vzal ji za ruku a pomohl jí na nohy. Nepustil.
   "Už je skoro tma," řekl. "Nebude problém najít základnu? Chci říct, pod vodou je vždycky mnohem temněji."
   "Znám cestu," řekla. "A ty máš noční vidění, které poslouží nám oběma. Už bychom měli jít-"
   Tentokrát ji políbil on. Na okamžik se o něj opřela, měkká a příjemná, potom se odtáhla. Pořád ho držela za ruku, ale v očích měla neklid, který si Brett vyložil jako strach.
   "Copak?" zeptal se.
   "Jestli zůstaneme tady, uděláme, víš- uděláme, co chceme udělat."
   Brett měl v hrdle sucho a věděl, že nemůže promluvit, aniž by mu selhal hlas. Zůstal zticha, chtěl ji vyslechnout. Nevěděl mnoho o tom, co chtěli udělat, a pokud by mu mohla sdělit několik náznaků, byl připraven. Nechtěl, aby byla zklamaná, a nevěděl, co od něj očekává. Nejdůležitější bylo, že nevěděl, jaké má Scudi v těchto záležitostech zkušenosti, a nyní pro něj bylo důležité to zjistit.
   Stiskla mu ruku. "Mám tě ráda," řekla. "Mám tě moc ráda. Pokud existuje někdo, s kým bych se ráda- tolik sblížila, pak jsi to ty. Ale je tu otázka dítěte."
   Zarděl se. Ale nebylo to rozpaky. Bylo to hněvem na sebe, že nepomyslel na to, co bylo nasnadě, že neuvážil, že krok od dítěte k rodiči může nastat docela klidně a znenadání, a ani on na něj nebyl připraven.
   "Mamince bylo taky šestnáct," pokračovala. "Starala se o mě, takže nikdy nebyla volná. Nikdy nepoznala tu volnost pohybu jako ostatní. Snažila se a já jejím prostřednictvím hodně poznala. Ale nevídala jsem jiné děti, jen tu a tam."
   "Takže ona ztratila dospělost a ty jsi ztratila dětství?"
   "Ano. Není čeho litovat. Je to jediný život, jaký jsem poznala, a je dobrý. Teď je dvojnásob dobrý, když jsem poznala tebe. Ale není to život, který by se měl opakovat. Ne pro mě."
   Kývl, vzal ji za ramena a znovu ji políbil. Tentokrát se nedotkli hruděmi, ale pevně se drželi za ruce a Brett alespoň pocítil úlevu.
   "Nezlobíš se?" zeptala se.
   "Myslím že není možné, abych se na tebe naštval," řekl. "Kromě toho se budeme znát hodně dlouho. Chci být s tebou, až odpovíš 'ano'."
    -já má poněkud povahu výsledku, dosaženého cíle, čehosi, co přichází velmi postupně a je prožíváno se značnou trýzní.
   C. G. Jung, Záznamy Lodi
   
   VATĚ SE ZDÁLO, že jí něco zašmodrchává vlasy. Něco se jí plazilo po šíji, šimralo ji to, jako by to nemělo nohy, a uvelebilo se to za pravým uchem. Ta věc byla černá, kluzká a měla skořápku jako nějaký hmyz.
   Slyšela ve snu zvuky bolesti, jako už v tolika minulých snech, a všechno to promítala do Duquea, kde to nabývalo povahy vědomí. Nyní v některých hlasech poznávala pozůstatky z jiných snů. Absolvovala mnoho výprav do tohoto prázdna. Byl tam někdo jménem Scudi Wangová a ta věc, která se plazila Vatinými vlasy, chňapala krutými čelistmi po jejím hlase.
   Duque poznal, že Vatě se ta věc nezamlouvá. Svíjela se a házela hlavou, aby se jí zbavila. Ta věc se zavrtávala, zatínala čelisti do jejích vlasů a vyškubávala chumáče vlasů i s kořínky. Vata zasténala hrdelním stenem, napůl zakašlala. Vyškubla si mokrého broučka z vlasů a rozmáčkla ho v dlani.
   Kousky jí vyklouzly z prstů a několik tlumených výkřiků zaniklo ve tmě. Duque prožil náhlé vědomí, že ta snová věc je možná skutečná. Vycítil z ní na pouhý okamžik jiné myšlenky – myšlenky vyděšeného člověka. Vata se uvelebila v pohodlné pozici a soustředila se na to, aby ten sen změnila v něco příjemného. Jako vždy odplynula k oněm prvním dnům v údolí, jemuž její lidé říkali "Hnízdo". Během několika okamžiků se pohroužila do bujné vegetace toho posvátného místa, kde se narodila. Bylo tam jen to nejlepší, co mohla pandorská pevnina nabídnout, a nyní nad ní bylo mnoho studených metrů neklidného moře. Ale ve snech mohlo být ledacos jinak, a sny byly veškerou geografií, kterou si Vata uchovala. Říkala si, jak je příjemné zase chodit, aniž by vnímala, že je to jen ve snu. Ale Duque věděl – slyšel ty vyděšené myšlenky v okamžiku smrti a Vatino snění už pro něj nebylo jako dřív.
    Strázně volby jsou naší možností dosáhnout požehnání.
   W. H. Auden, Záznamy Lodi
   
   V TOM BLEDNOUCÍM okamžiku předtím, než se poslední světlo soumraku usadilo pod horizontem jako vyhaslá pochodeň uhašená ve studeném moři, uviděl Brett odpalovací věž. Její šedý trup tvořil most mezi nízkou vrstvou mraků a mořem. Ukázal.
   "To je ono?"
   Scudi se předklonila, aby viděla skrz slábnoucí světlo.
   "Nevidím to," řekla, "ale podle přístrojů je to asi dvacet kliků daleko."
   "Ztratili jsme trochu času s Twispem a tím Bushkou. Co mu říkáš?"
   "Tomu tvému Twispovi?"
   "Ne, tomu druhému."
   "Takové Mořany máme taky," vyhnula se přímé odpovědi.
   "Taky se ti nelíbí."
   "Je to kňoural, možná i vrah," řekla. "Není snadné mít rád někoho takového."
   "Co si myslíš o tom jeho příběhu?" zeptal se Brett.
   "Nevím," řekla. "Co když to všechno udělal na vlastní pěst a posádka ho hodila přes palubu? Nemůžeme mu věřit ani nevěřit na základě toho mála, co jsme slyšeli – a to všechno jen od něj."
   Křídlák se smekl přes okraj pole řasy, zpomalil a nato se vzpamatoval, jakmile se jeho ostré opěry prořízly spletencem porostu.
   "Tu řasu jsem neviděla," řekla Scudi. "Je tak špatně vidět- To bylo ode mě nešikovné!"
   "Ublíží to křídláku?" zeptal se Brett.
   Zavrtěla hlavu. "Ne, ublížila jsem řase. Budeme muset vystoupit z křídláku."
   "Ublížit řase?" To Brett nechápal. "Jak můžeš ublížit rostlině?"
   "Řasa není jenom rostlina," řekla. "Je to inteligentní stadium vývoje- těžko se to vysvětluje. Budeš mě mít za blázna jako Bushku, když ti řeknu všechno, co o řase vím."
   Scudi snížila rychlost. Syčivé burácení ustalo a člun kolébavě sklouzl a usadil se trupem na vodě, jemně se zvedal s pohybem vln. Příproudové motory za jejich zády už jen tlumeně ševelily.
   "Přijít v noci je pro nás nebezpečnější," řekla. Červená světla přístrojů se automaticky rozsvítila, jak se venku zešeřilo, a dívka pohlédla na Bretta, jehož tvář byla zespodu ozářena rudým osvětlením.
   "Neměli bychom tady počkat, až se rozední?" zeptal se.
   "Mohli bychom se ponořit a sednout na dno," řekla. "Je to jen asi šedesát sáhů."
   Když Brett nereagoval, řekla: "Ty nejsi radši dole, viď?"
   Brett pokrčil rameny.
   "Na zakotvení je to moc hluboko," řekla, "ale klidně můžeme zůstat na hladině, pokud budeme hlídkovat. Nic nám tady nemůže ublížit."
   "Švihouni?"
   "Do křídláku se nedostanou."
   "Pak zůstaneme na hladině. Řasa by nás mohla udržet na místě. Souhlasím s tebou, myslím, že bychom tam neměli přijít v noci. Potřebujeme, aby nás všichni viděli a věděli, kdo jsme a proč tam jsme."
   Scudi vypnula ševelící motory a v nenadálém tichu začali vnímat pleskání vln o trup, slabé vrzání plavidla kolem nich.
   "Jak daleko je to teď k základně?" zeptal se Brett. Zamžoural šerem soumraku směrem k věži.
   "Přinejmenším dvacet kliků."
   Brett, zvyklý posuzovat vzdálenost podle výšky Vashonu nad obzorem, tlumeně hvízdl. "Ta věc musí být pěkně vysoká. Je to div, že ji Ostrované ještě nezahlédli."
   "Myslím, že řídíme proudy tak, aby se Ostrovy do oblasti nedostaly."
   "Řídíte proudy," zamumlal. "Jo, samozřejmě." Pak se zeptal: "Myslíš, že nás viděli?"
   Scudi stiskla knoflík na konzoli a ze stropního amplionu zazněla série známého cvakání a pípání. Tyhle zvuky čas od času zaslechl, když klouzali po vlnách.
   "Nic nás nesleduje," řekla. "Kdyby nás zacílili, tak by to houkalo. Možná ale vědí, kde jsme. Tohle jen znamená, že nejsme sledováni." Brett se sklonil nad knoflíkem, který Scudi prve stiskla, a přečetl si označení: "S-P TEST."
   "Automatika," řekla. "Sděluje nám, jestli jsme zaměření sledovacím paprskem."
   Křídlák znenadání nadskočil na vlně. Brett, zvyklý na nejistou půdu Ostrovů a koraklů, našel rovnováhu jako první. Scudi se chytla jeho paže, aby vyrovnala.
   "Řasa," řekl Brett.
   "Asi ano. Měli bychom-" Zarazila se s polekaným zajíknutím a zadívala se přes Bretta k zadnímu příklopu.
   Brett se otočil na patě a viděl, že tam stojí Mořan, z nějž stéká mořská voda a obličej i potápěčský oblek má pomalovaný groteskním vzorem zelenou barvou. Muž držel namířenou laserovku. Další Mořan stál v tmavé chodbě za ním.
   Scudiin hlas zněl v Brettově uchu jako suchý šepot: "Gallow. Za ním je Nakano."
   Překvapením z toho, že se Mořané mohli dostat takhle blízko, aniž by byli zpozorováni, Brett oněměl. Pokusil se vstřebat závažnost chraplavého šepotu Scudi. Tak tohle je ten Mořan, kterého Bushka obviňuje z potopení Ostrova Guemesu! Muž byl vysoký a hladce svalnatý, a potápěčský oblek ho obepínal jako druhá kůže. Proč ten zelený vzor? ptal se v duchu Brett. Nedokázal se ubránit tomu, aby mu pohled sjel k funkčnímu konci laserovky.
   Mořan se zachechtal. "Malá Scudi Wangová! No tomuhle říkám štěstí! Poslední dobou vůbec máme štěstí, co, Nakano?"
   "To, co nás zachránilo, když nás ten pitomý Ostrovan potopil, nebylo štěstí," zabručel Nakano.
   "No ááááno," souhlasil Gallow. "Tvá nadlidská síla přetrhala pouta, která tě držela. Ovšemže." Mžikl pohledem po kokpitu. "Kde je posádka? Potřebujeme doktora."
   Brett, jemuž Gallow otázku adresoval, čelil Gallowovu tázavému pohledu mlčky a říkal si, že dialog mezi těmito dvěma Mořany odpovídá té podivné Bushkově historce.
   "Vašeho doktora!" naléhal Gallow.
   "Žádného nemáme," řekl Brett, sám překvapen silou svého hlasu.
   Gallow zaznamenal jeho přízvuk a mžikl opovržlivým pohledem po Scudi. "Kdo je ten Mut?"
   "Přítel," řekla Scudi. "Brett Norton."
   Gallow si prohlédl Bretta v červeném šeru, a pak se obrátil zpět ke Scudi. "Vypadá skoro normálně, ale stejně je to Mut. Tatínek tě přijde strašit!" Promluvil přes rameno. "Podívej se, Nakano!"
   Ťap-ťap mokrých kroků zaznělo za Gallowem, jak se Nakano vracel chodbou. Posléze se znovu objevil a pronesl jediné slovo: "Nic."
   "Jen ti dva," řekl Gallow. "Vyrazili si na malou plavbu v jedné z těch velkých lodí. Jak sladké."
   "Nač potřebujete doktora?" zeptala se Scudi.
   "To jsme ale zvědaví!" řekl Gallow.
   "Aspoň máme křídlák," konstatoval druhý muž.
   "To máme, Nakano," připustil Gallow.
   Nakano se protlačil kolem Gallowa do kokpitu a Brett ho konečně uviděl celého. Byla to mohutná postava, nadloktí měl silná jako leckterý člověk trup. Zjizvená tvář plnila Bretta neblahou předtuchou.
   Gallow vykročil kupředu k jednomu z velitelských křesel. Sklonil se a odečítal z přístrojů. "Sledovali jsme vás, jak se blížíte," řekl. Otočil se a vyslal zlobný pohled ke Scudi. "Měli jste náramně naspěch a pak jste zastavili. To je u člověka v prázdném křídláku moc zajímavé. Copak to děláte?"
   Scudi pohlédla na Bretta, který se zarděl.
   Nakano se zachechtal.
   "I propána," škádlil je Gallow, "hnízdečka lásky jsou rok od roku rafinovanější. Ano, ano!"
   "Nechutné," zasmál se Nakano a mlaskl jazykem.
   "Na tomhle křídláku je vypnuté poplašné zařízení, Scudi Wangová," řekl Gallow. Zvážněl příliš rychle, než aby to Brettovi bylo příjemné. "Vy jste ho ukradli. Co říkáš, Nakano? Vypadá to, že Zelení Švihouni zajali párek desperátů."
   Brett hleděl na groteskní zelené potápěčské obleky obou Mořanů. Skvrny, šmouhy a čáry zeleně z obleků splývaly se vzory, které měli namalované na obličejích.
   "Zelení Švihouni?" zeptala se Scudi.
   "My jsme Zelení Švihouni," řekl Gallow. "Tyhle obleky jsou pod vodou dokonalá kamufláž, obzvlášť v okolí řasy. A my v řase trávíme spoustu času, viď, Nakano?"
   Nakano zamručel a pak řekl: "Měli jsme se nechat od řasy dorazit. My-"
   Gallow ho umlčel letmým gestem. "Zajistili jsme si předsunutou výspu jednou ponorkou a hrstkou mužů. Byla by škoda promarnit takové nadání u řasy."
   Brett poznal, že Gallow je jedním z těch týpků, kteří se hrozně rádi poslouchají – a co víc, patřil k lidem, co se hrozně rádi vytahují.
   "S jednou malou ponorkou a tímhle křídlákem," rozmáchl se Gallow rukou, "dokážeme zajistit, že nikdy nebude víc pevniny, než kolik dokážeme ovládnout. Člověk nemusí velet, aby řídil představení. Stačí aby to zkazil těm, kteří velí. Lidem brzy nezbude, než ke mně připlavat."
   Scudi se zhluboka nadechla pro uklidnění. "Patří k vám Kareen?"
   Gallowovy oči zatěkaly a téměř se setkaly se Scudiiným pohledem. "Ona je- pojistka-"
   "Bezpečnostní schránka," vyhrkl Nakano a oba muži se rozesmáli tím hlasitým smíchem, jakým chlapi reagují na hrubý nebo krutý vtip.
   Brett podle Scudiina hlubokého vzdechu poznal, že se jí při Gallowově chvástání ulevilo. Zbavila se snad konečně pochybností o otcově spojení s Gallowem?
   "A co ten doktor?" zeptal se Nakano.
   Nad oceánem zavládla tma a kokpit byl osvětlen jen červenými kontrolkami a světly přístrojů na konzoli. Makabrózní červená záře plnila prostor kolem obou Mořanů. Stoupli si k řídícím sedadlům, dali hlavy dohromady a šeptali si, zatímco se Scudi a Brett ošívali. Brett stále pozoroval příklop, kudy Mořané vstoupili. Je tu možnost uniknout tudy dolů k hlavnímu příklopu? Jenže Guemes zničila ponorka. Tihle Mořané sem nepřipluli od Odpalovací základny. Jejich ponorka leží nedaleko, patrně přímo pod trupem křídláku. A potřebují doktora.
   "Myslím, že nás potřebujete," řekl Brett.
   "Myslíš?" zeptal se Gallow s blahosklonně zvednutým obočím. "Mutové nemyslí."
   "Máte raněného, někdo potřebuje doktora," řekl Brett. "Jak si hodláte opatřit pomoc?"
   "Na Muta je bystrý," konstatoval Gallow.
   "A nejste dost silní, abyste si dojeli pro doktora z Odpalovací základny," řekl Brett. "Ale můžete nás za doktora vyměnit."
   "Dcera Ryana Wanga se vyměnit dá," řekl Gallow. "Ty jsi krmení pro ryby."
   "Jestli ublížíte Brettovi, nebudu spolupracovat," řekla Scudi.
   "Spolupracovat?" ušklíbl se Gallow. "Kdo potřebuje spolupráci?"
   "Vy," řekl Brett.
   "Nakano vás oba rozseká na kousíčky, jestli vydám rozkaz," řekl Gallow. "To je spolupráce."
   Brett umlkl a pozoroval oba muže v tom krvavě rudém světle. Proč otálejí? Řekli, že potřebují doktora. Twisp vždycky říkal, že člověk musí umět číst mezi řádky, pokud jedná s lidmi, kteří se naparují a chlubí. Na Gallowa takový popis rozhodně seděl. Nakano byl zřejmě něco jiného – nebezpečná neznámá. Twisp s oblibou sondoval u takových lidí pomocí nepřístojných otázek nebo konstatování.
   "Vy nepotřebujete jen tak nějakého doktora," řekl Brett. "Vy potřebujete konkrétního doktora."
   Oba Mořané zaměřili na Bretta polekané pohledy.
   "Copak to tu máme?" zamumlal Gallow. Úsměv, kterým blýskl přes temnou kabinu, Bretta ani v nejmenším neodzbrojil.
   Nervózní, říkal si Brett. Pořád kouká. Znal obavu Mořanů, že Ostrované zmutovali do telepatie, a hrál na ni.
   Nakano řekl: "Myslíš-"
   "Ne!" varoval ho Gallow.
   Brett zachytil v Gallowově tváři pouhý záblesk zaváhání, který se v jeho hlase neprojevil. Ten člověk skvěle ovládal svůj hlas. Byl to jeho nástroj k manipulaci, spolu s pohotovým úsměvem.
   "Ten druhý křídlák by tu měl brzy být," řekl Nakano.
   Konkrétní křídlák s konkrétním doktorem a konkrétním nákladem, říkal si Brett. Pohlédl na Scudi. V šeru kokpitu jasně viděl její unavenou tvář.
   "Vy nás nepotřebujete na výměnu, potřebujete nás k odpoutání pozornosti," řekl Brett. Přitiskl si špičky prstů ke spánkům a potlačil nadšený úsměv.
   Jedno Gallowovo obočí se zvedlo, tmavá vlnka ve šmouhovaté zeleni maskování.
   "Tohle se mi nelíbí," řekl Nakano. Z obrova hlasu zněl strach.
   "Něco si vymyslel," řekl Gallow. "To je všechno. Podívej se na něj! Skoro normální. Možná má přece jenom mozek."
   "Ale trefil-"
   "Nech toho, Nakano!" Gallow se dál soustředil na Bretta. "Proč bychom vás měli potřebovat k odpoutání pozornosti?"
   Brett spustil ruce a dopřál si úsměv. "To je velmi jednoduché. Nevěděli jste, že na tomhle člunu jsme my. Venku je tma a vy jste viděli jen křídlák. Tečka."
   "Na Muta hodně dobré," řekl Gallow. "Možná máš ještě naději."
   "Museli jste se jít podívat na identifikační destičku na řídící konzoli, než vám došlo, že tenhle křídlák je hledaný."
   Gallow přikývl. "Pokračuj!"
   "Doufali jste, že je to jiný křídlák, nějaký konkrétní," řekl Brett. "Na tom druhém bude jednotka Bezpečnosti. Vstoupili jste ozbrojení, připravení na ni."
   Nakano se uklidnil, viditelně se mu ulevilo. Tohle zdůvodnění očividně zaplašilo jeho strach z telepatie.
   "Zajímavé," řekl Gallow. "To je všechno?"
   "Takže teď čekáme na ten druhý křídlák," řekl Brett. "Proč byste s námi jinak marnili čas? Jestli na palubu naskáče jednotka Bezpečnosti, aby zajala Scudi a mě, máte příležitost."
   "Příležitost k čemu?" Gallowův tón sděloval, že ho to baví. Nakano se začal znovu ošívat.
   "Chcete něco konkrétního z toho druhého křídláku," řekl Brett. "Doktora. A chcete náklad. Teď vidíte příležitost získat nejen ten jeden, ale dva nepoškozené křídláky. A ten druhý křídlák byste museli zničit, abyste ho zastavili, protože nemáte nic než ponorku."
   "Víš, možná by ses mi hodil," řekl Gallow. "Nechceš se k nám přidat?"
   Brett řekl bez rozmýšlení: "To bych radši plaval ve sračkách."
   Gallowova tvář se stáhla, tělo ztuhlo. Nakano se uchechtl. Gallowovi se znovu rozprostřel v obličeji vypočítavý úsměv. V očích měl ale šílené světlo, červený odlesk, jenž Bretta přiměl litovat, že vůbec promluvil.
   Scudi se sunula od Bretta k velitelskému sedadlu, pohybovala se, jako by se obávala důsledků jeho poznámky.
   Nakano přistoupil blíž ke Gallowovi, sklonil se a pošeptal mu něco do ucha. Zatímco šeptal, vyslal Nakano kopanec k ruce Scudi, která se blížila ke katapultovací páce mezi řídícími sedadly.
   Scudi uskočila s výkřikem bolesti, tiskla si zápěstí těsně k hrudi.
   Brett vykročil směrem k Nakanovi, ale velký Mořan varovně zvedl ruku. "Jen klid, kluku," řekl. "Jen jsem ji plácnul. Nic nemá zlomeného."
   "Šla po katapultovací páce," řekl Gallow. V jeho hlase bylo upřímné překvapení. Zaškaredil se na Scudi. Oba muži stáli na světelném spoji, který odděloval přední část kabiny od zadní.
   "Rozřezalo by nás to na kusy, kdyby to vyletělo," řekl Nakano. "Nic hezkého."
   "Je to dcera Ryana Wanga, bodejť," řekl Gallow.
   "Teď vidíte, proč potřebujete naši spolupráci," řekl Brett.
   "Potřebujeme vás svázat a dát vám roubíky," zavrčel Gallow.
   "A co se stane, až přirazí ten druhý křídlák, aby se podíval, co se tu děje?" zeptal se Brett. "Budou hodně opatrní, jestli nás tu neuvidí. Někdo z jejich Bezpečnosti vstoupí na palubu, zatímco ostatní budou čekat ve vlastním člunu."
   "Navrhuješ dohodu, Mute?" zeptal se Gallow.
   "Ano."
   "Poslechneme si to."
   "Scudi a já zůstaneme uvnitř tak, abychom byli dobře vidět. Budeme dělat, jako by byl křídlák porouchaný. Tak nebudou nic tušit."
   "A potom?"
   "Dopravíte nás na předsunutou výspu, odkud se dostaneme zpátky k našim."
   "Zní to rozumně, Nakano?" zeptal se Gallow.
   Nakano zamručel.
   "Platí, Mute," řekl Gallow. "Bavíš mě."
   Brett uvažoval nad neupřímností v hlase toho člověka. Copak si neuvědomuje, jak průhledné jsou jeho úmysly? Není možné skrývat lež za umaštěným úsměvem navždy.
   Gallow se obrátil k Nakanovi. "Jdi se kouknout ven. Zjisti, jestli je všechno zajištěné."
   Nakano prošel zadním příklopem a několik minut byl pryč, zatímco Gallow si pro sebe pobzukoval a pokyvoval. Jeho výraz byl naplněn sebeuspokojením. Scudi přistoupila těsně k Brettovi, stále si držela zápěstí.
   "Není ti nic?" zeptal se Brett.
   "Jen pohmožděnina."
   "Nakano měkne," řekl Gallow. "Ztlumil ten kop. Dokáže ti rozmáčknout krk, prostě jen tak!" Gallow pro ilustraci luskl prsty.
   Nakano se vrátil, zase z něj stékala voda. "Jsme v řase a pěkně nás drží. Ponorka je stabilizovaná přímo pod námi a stín křídláku by ji měl skrývat, dokud nebude pozdě, aby s tím něco udělali."
   "To je dobře," přikývl Gallow. "Kdepak necháme tyhle dva, dokud nebude čas na jejich výstup?" Okamžik uvažoval a pak řekl: "Rozsvítíme světla v kabině a dáme je do otevřeného příklopu. Budou hned vidět."
   "A my počkáme vedle příklopu," řekl Nakano. "Rozumíte, děcka?"
   Protože Brett nereagoval, Scudi řekla: "Rozumíme."
   "Poběžíme dopředu a zhasneme světla," řekl Brett. "Tím se zajistí, že lidé z Bezpečnosti budou muset přijít na palubu."
   "Dobré!" řekl Gallow. "Moc dobré."
   Ten se tedy moc rád poslouchá, říkal si Brett. Vzal Scudi za paži, opatrně, aby se nedotkl jejího zápěstí. "Pojďme ta světla rozsvítit a vrátíme se k hlavnímu příklopu."
   "Nakano, doprovoď naše hosty zpátky a postarej se, aby byli dobře vidět," řekl Gallow. Přistoupil k řídící konzoli a stiskl několik spínačů. V celém křídláku zaplála světla.
   Brett náhle zaváhal. Otevřený příklop? "Švihouni," řekl.
   Scudi ho táhla ke koridoru v zadní části křídláku. "Naše šance s černou odrůdou jsou úplně stejné," zamumlala.
   Přežívat se musí vteřinu od vteřiny, říkal si Brett. To bylo další Twispovo rčení. A také si říkal, že jestli on a Scudi tohle přežijí, bude se Twisp muset dozvědět, jak jim jeho učení pomohlo. Šlo o to, jak věci pozorovat a správně reagovat – něco, co se nedá naučit zpaměti, ale dá se to pochopit.
   "Dělejte, vy dva!" nařizoval Nakano.
   Sledovali ho dlouhou chodbou dolů k otevřenému příklopu, jehož okraj byl zaplavený světlem. Brett se zadíval ven na tmavé plynutí vln posetých řasou a pleskajících o trup člunu.
   Nakano řekl: "Vy dva počkáte tady. A koukejte stát tak, aby vás bylo dobře vidět, až se vrátím." Odspěchal chodbou.
   "Co dělá ten chlap v kokpitu?" zeptal se Brett.
   "Patrně vyřazuje z provozu startovací systém," řekla Scudi. "Nemají v úmyslu nás pustit."
   "Ovšemže ne."
   Ohlédla se na úložnou skříňku, kde Brett našel nouzové balíčky. "Nebýt té ponorky pod námi, vyrazila bych hned."
   "V té ponorce nikdo není," řekl Brett. "Jsou jen dva- a možná jeden, co potřebuje doktora. Ten nám nic neudělá."
   "Jak to víš?"
   "To bylo zřejmé z toho, co říkali a jak jednali. A pamatuješ, co říkal Bushka? Jsou tři."
   "Na co tedy čekáme?"
   "Až vyřadí startovací mechanismus," řekl. "To nejde, aby se tady proháněli v téhle věci a hledali nás." Přistoupil k úložné skříňce a vyndal další dva balíčky, jeden hodil Scudi. "Měli dost času?"
   "Já- myslím, že ano."
   "Já taky."
   Scudi vytáhla z vnější kapsy svého balíčku kus lana, jeden konec připevnila k Brettovu opasku a druhý k vlastnímu pasu. "Zůstaneme spolu," řekla. "Jdeme."
   Daleko v chodbě zčistajasna zařval Gallowův hlas: "Hej! Vy dva! Co to děláte?"
   "Jdeme si zaplavat," křikl Brett. Chytili se za ruce a vyskočili do oceánu.

Lazarův jev
Bill Ransom, Frank Herbert
cyklus Pandora II.
Nakladatel: Baronet
ISBN: 80-7214-909-1
Vyjde - prosinec 2006