Třináctá kapitola

   Joemu Hansonovi bylo nevyslovitelně špatně. Připadalo mu, že se mu smíchaly všechny smysly. Hůř mu snad nikdy nebylo, ani poté, co si na žal koupil láhev toho nejlevnějšího rumu a bez váhání ji vypil. Omračovaly ho mdloby, tělo ho brnělo a svědilo. Měl dojem, že mu v kostech žhne oheň a rozšiřuje se mu do svalů. Myslí se mu míhala jedna myšlenka za druhou, ale žádnou z nich neudržel v paměti.
   „Už se probírá.“ Řeč neznámého člověka přicházela z velké dálky a připadala mu nesouvislá.
   Joe zkusil polknout. Fuj. V ústech měl příšernou pachuť. Jazyk měl navíc narvaný až někde v krku. Každou chvíli se v něm probouzel reflex zvracení, takže ho záhy začalo bolet břicho, jak jím bez ustání cloumaly křeče. Do hajzlu, buď to vybliju, nebo polknu. Jděte někam. Na své poměry byl sám pro sebe nečekaně vulgární. Jenže musel vydržet.
   „Joe?“ ozvalo se nad ním. „Joe? Slyšíš mě?“ dožadoval se ten hlas jeho pozornosti.
   Hanson původně ani nechtěl otevřít oči, ale pak mu to nedalo. Však toho hned litoval. Viděl rozmazaně, jako by koukal na svět zpod vodní hladiny. Několikrát zamrkal, ale výsledek byl stejný. Tak je nechal zavřené. Lepší nevidět nic než tohle.
   „No tak, Joe, já vím, že mě slyšíš.“
   „Dejte mu trochu napít,“ ozval se další, mladší hlas.
   Jakmile mu na jazyk dopadlo několik kapek vody, ucukl. Instinktivně tu tekutinu polkl. Následovalo další nutkání na zvracení a další křeče. Do pusy mu vlítla žluč vyzvrácená ze žaludku. Začal se dusit. Rozkašlal se a lapal po dechu. To, co mu nalili do pusy, ho pálilo v krku jako plamen. Udělalo se mu ještě hůř, bylo-li to možné. Zoufale lapal po dechu. Oči měl zakalené slzami.
   Když se trochu zklidnil, znovu zkusil pootevřít oči. Žádné velké změny nenastaly, přesto zaznamenal, že kousek od něj je omítnutá zeď. Ležel na betonové podlaze. Kdesi nad ním bylo tlumené nažloutlé světlo. Dělal, co mohl, aby rozpoznal tvář člověka, který se nad ním z boku nakláněl. Viděl jen světlé vlasy. Tvář měl ve stínu.
   „No vida, jde to,“ prohodil ten mladší hlas. „Už ho skoro máme.“
   „Joe?“ znovu se za ním ozval ten hluboký hlas. „Ještě jednou ti dáme napít. Soustřeď se. Zkus to spolknout. Bude ti o trochu líp.“
   Blonďák se nad ním naklonil o něco víc. Joe si všiml, že v ruce drží láhev s pítkem. Jakmile se jím dotkl jeho rtů, začal sát. Hrdlo mu zchladila studená tekutina. Ten hlas měl pravdu, bylo to lepší.
   Pak ale zase lapal po dechu. Zkusil soustředit zrak na bod na podlaze. Tvrdý beton ho zezdola docela příjemně chladil. Přesto mu připadalo, že se do něj každou chvíli proboří.
   „Joe, zkus něco říct,“ vybídl ho hluboký hlas. Zněl konejšivě. „Když s námi nebudeš mluvit, nemůžeme ti pomoct.“
   „Co– Co–“ Rty ho odmítaly poslouchat.
   „To je dobrý, zkoušej to dál. Bude ti to chvíli trvat.“
   „Co se sta– sta–“
   „Co se stalo?“
   „Jo.“
   „Měl jsi nehodu. Pomohli jsme ti. Víme, že ti je špatně, a můžeme ti pomoct ještě víc. Nejdřív nám ale musíš něco říct. Zvládneš to, Joe? Soustřeď se.“ Odmlka. „Pořádně se soustřeď, neber to na lehkou váhu.“
   Hanson jen zahuhlal: „Jo.“ I to jediné slovo mu vzalo skoro všechnu sílu.
   „Jsi hlavní vyšetřovatel případu vraždy Elizabeth Carterové.“
   „Jo.“ Kéž by se ten svět aspoň přestal točit jako kolotoč. Ten hlas zná, najednou mu došlo. Už ho někde slyšel. Kde to jen bylo§
   „Musíme vědět, kdo to udělal. Kdo to byl?“
   „Ne- nevím. Myslím§“ Zkoušel sestavit srozumitelnou větu, ale v hlavě mu hučelo jako v úlu. „Církev.“
   „Jaká?“
   „Brownova.“
   „Určitě?“
   „Asi jo.“ Polkl. Měl dojem, jako by měl plnou pusu lepidla.
   „Máš důkaz?“ zúčastněně se ten hlas ptal dál.
   „Ne.“
   „Takže je to jen tvoje domněnka, jo?“
   „Jo.“ Zamrkal. „Jedna žena§ mi to řekla.“
   „Elizabeth Carterová.“
   „Jo.“
   „Co si myslí tvůj šéf?“
   „Nevím. Ramsey§“ Co je s Ramseym? „Taky nemá důkaz.“
   „Máš nějaká konkrétní vodítka, Joe? Máš v ruce něco, co by obstálo před soudem?“
   Chvíli přemýšlel. V mezích možností. „Ne,“ hekl.
   „Myslíš si, že by ti soudce na to, co máš, dal na Browna zatykač? Nebo aspoň obsílku?“
   „Ne.“
   „Co telefony?“
   „Prošli jsme je. Nic.“ Konečně se mu začínalo v hlavě rozsvěcet. Zároveň začal trnout, k čemu to všechno může spět.
   „Máš nějaký pádný důkaz, který by nakonec mohl vést k tomu, že církev přinejmenším iniciovala všechny ty vraždy?“
   „Ne, nemáme nic.“
   „No tak, Joe, přemýšlej trochu. Proč by Billy Barnes Brown zabíjel Scotta Ferrise?“ V hlase zazněl náznak účasti.
   Proč? Tu otázku slyšel snad stokrát. „Nevím.“ Polkl. „Leda kvůli genetice§ a evoluci.“
   „Ty si opravdu myslíš, že by někdo zabil člověka kvůli evoluci?“
   Hanson zaúpěl. V hlavě měl prázdno. „Nevím, nedává to smysl.“
   „Proč ne?“
   „Není co získat, ani ztratit.“ Přesně tak. Ale něco mu dělalo starosti. Jen kdyby věděl, co to je. Myšlenky mu poskakovaly sem a tam. Svaly ho odmítaly poslouchat.
   „A Ramsey si myslí, že církev ty lidi zabila, Joe?“
   Zkoušel zformulovat odpověď. Jak má vědět, co si myslí Ramsey? „Já nevím, co§ co si myslí.“ Nakonec řekl přesně to, co měl na mysli.
   „Mluvil jsi s Brycem Johnsonem?“
   „Ne.“ Zkoušel pohnout pažemi. Udivilo ho, že je ani necítí, natož aby jimi pohnul. „Zmizel.“ Něco chtěl dodat. Aha. „Volal mi.“ A co říkal? „Něco§“ Nevěděl, co to bylo, ale má to na jazyku. Kdyby jen§
   „Joe, soustřeď se, je to moc důležitý. Kdo podle tebe pracuje pro tu církev? Přemýšlej, dělej.“
   Veškeré soustředění bylo pryč. „Cože?“ Na jinou odpověď se nezmohl.
   „Chci od tebe jméno, Joe. Kdo je Brownova spojka?“
   „Spojka?“
   „Člověk, který za něj dělá špinavou práci.“
   „Nevím.“ Chtěl zavrtět hlavou, ale krk mu odmítl poslušnost. „Víc lidí. Tým.“
   „Myslí si to i Ramsey?“
   „J᧠říkal jsem mu to.“
   Blondýn se posunul. Spolu s ním se pohnulo i světlo. Alespoň to tak Joeovi připadalo.
   „A věřil ti? Vzal to?“
   „Těžko říct.“
   „Uvažuj logicky, Joe,“ klidně a soucitně ho vedl ten hlas. „Když si dáš dohromady, co FBI ví, dokáže ten případ vyřešit?“
   Chtěl něco říct, ale jazyk se mu samovolně zkroutil. Počkal, až to přestane. „S tím, co teď máme, tak ne.“
   Hlas nabyl obezřetnější tón. „A co víš o těch dětech?“
   Zaokrouhlil rty, ale nevyšel z nich žádný zvuk. Zkusil to znovu. „Jaké děti?“ Něco tušil, ale bylo to daleko, v mlze. „Betsy a Brad. Čtvrtého července. Piknik.“
   „Dík, Joe, to stačí. Moc jsi nám pomohl. Teď se potřebuješ pořádně prospat. Máš v těle spoustu chemických látek. Tělo je musí zpracovat a vyloučit. Až ti bude dobře, trochu se spolu projedeme a necháme tě někde, kde tě Ramsey s jistotou najde.“
   Blondýn se narovnal. Nažloutlé světlo ho uhodilo do očí. Zavřel je a zaúpěl.
   Zaslechl vzdalující se kroky. Odhadl, že jsou to dva muži. Cvakla klika, otevřely se dveře. Světlo zhaslo. Místnost se ponořila do tmy. Pak se dveře zase zavřely. Bylo slyšet, že na závoru umisťují visací zámek. Pak ho zamkli a pustili. Bouchl o dveře.
   Joe měl pocit, že se mu tělo vznáší a pak zase klesá dolů. Poté ho zase popadl vír a točil jím děsivou rychlostí.
   
   Univerzální pneumatiky mohutného terénního auta Chevrolet Suburban tlumeně hučely na silnici. Musely projet dopravní zácpou na spojku k washingtonskému letišti Dulles International. Stromy po obou stranách silnice chránily vozidla před paprsky dopoledního slunce. I tak každou minutou nabývaly na intenzitě. Fronta aut byla nekonečná. Všechna směřovala západním směrem právě k letišti.
   Ted „Levhart“ Paxton se nervózně zavrtěl. Prsty si tlakem přejížděl po krku. Problémy důvěrně znal, ale tyhle nějak začaly přesahovat jeho kapacitu. Největší starosti mu dělala skutečnost, že se jedna věc nabaluje na druhou, takže není šance, aby se alespoň něčeho zbavil. A s tím Joem Hansonem tomu nasadili korunu. S jeho profesionální zdatností a zkušenostmi by si radši neměli zahrávat. Informace, které od něj získali, chtějí použít proti FBI. Tedova výhoda spočívá v tom, že FBI nemá nejmenší tušení, kdo je. Pokud on a Elias neudělají další chybu, pořád mají šanci, že to úspěšně zvládnou. Jenže po smrti Liz Carterové jejich naděje tak jako tak poklesla. S psychopaty do určité míry pracoval i předtím, vlastně si někdy říkal, jestli náhodou taky není jeden z nich, ovšem na Rona Eliase opravdu nemá. Po očku mrkl na muže sedícího na vedlejším sedadle.
   Jeho spolujezdec měl tmavé brýle, vítr mu pootevřeným oknem cuchal světlé vlasy. Na sobě měl černé tričko s krátkým rukávem. Jeho střih zvýrazňoval Eliasovo silné, vypracované paže i statnou hruď. V kontrastu k triku si oblékl vybledlé rifle těsně obepínající jeho svalnatá stehna. Na nohou měl sportovní boty. Vypadal naprosto klidně, jako by se právě vracel z dovolené.
   Paxton si chtěl trochu ulevit od starostí, proto se ho zeptal: „Co si o tom myslíš?“
   Blondýn lhostejně pokrčil rameny. Díval se z okna na ubíhající krajinu. „Zatím jsme v pohodě.“
   „No právě. Zatím.“ Paxton pohlédl do zpětného zrcátka. Pro jistotu kontroloval, jestli se za nimi někdo nedrží až moc dlouho. Ale co, i kdyby je sledovala FBI, nepřišel by na to. Používají asi deset aut a žádné by se jich nedrželo dost dlouho na to, aby si byli jisti, že je sledují.
   „Jestli to chceme dotáhnout do konce, měli bychom zpomalit. Carterová byla na hraně, ta akce s Hansonem už tu hranici trochu překročila.“ Podíval se na kolegu. „Doufám, že si to taky uvědomuješ. Jestli to nezvládneme bez jediné chyby, Ramsey má zelenou.“ Blondýn podrážděně zavrčel. „Uvědom si, že Carterová nás mohla položit na lopatky. Zvolili jsme jen to nejmenší zlo ze všech možných. A Ramsey nic nemá. Jestli se chce dostat dál, potřebuje důkazy. A ty mu nikdo nedá. Hlavně musíme dokonale zahladit stopy, to je teď nejdůležitější. Pak bude mít další průšvih, ale bez šance na řešení.“
   „A proč jsi ji, sakra, přibíjel k podlaze? Takhle si to hned spojili.“ Paxton vztekle praštil pěstí do volantu.
   Elias pevně sevřel rty. „Ty to pořád nechápeš, co? Tohle je válka. Umřela tak, jak umřela, protože byla spojenkyní ďábla.“
   „Do prčic, prober se! Je jednadvacátý století. Inkvizice je dávná minulost.“
   „Bacha na rouhání, kamaráde.“ Odmlčel se. „Navíc jsi za to, co děláš, placenej, nezapomínej.“ Blondýn se smutně usmál. „Je mi tě líto, bratře. Nevíš, o čem to je, protože jsi ještě nikdy nepřišel o svoji duši. Mě zavřeli a ukradli mi duši. Víš vůbec, jaké to je? Sesypala se na mě celá armáda vědců v bílých pláštích. Každý den do mě cpaly nějaký prášky a injekce. Pořád dokola. Po několika dnech jsem ani nevěděl, kdo vlastně jsem. Oni mi vzali duši, Paxtone, chápej.“ Hlas se mu zlomil. „To si neumíš představit ani v tom nejhorším snu. Pořád jsi zavřenej na cimře, rvou do tebe, co je zrovna napadne. A duše ti uniká mezi prsty, protože tak prostě nemůže dál.“ Otřásl se. Svaly se mu napjaly. Zašeptal: „Pak za mnou přišel Bůh. A zachránil mě.“
   Paxton si všiml, jak se blondýnovi zalesklo v očích. Rozhodl se, že radši změní téma, jinak riskuje průšvih. „Zatím jsme měli štěstí, ale bojím se, že nás jednou zaskočí nějaká podělaná náhoda a budeme v loji.“
   „Ďábel nikdy nepřichází bez varování.“ Blondýn se zadíval přímo před sebe.
   Paxton na něj znovu po očku mrknul. Otráveně protáhl obličej. „Budeme dělat jen svoji práci, jo? Stejně jsem toho udělal mnohem víc, než na čem jsme se původně domluvili.“
   Blondýn na něj upřel prázdný pohled. „Nejdřív jsi ničemu nevěřil, šlo ti jen o peníze. Nebo se pletu?“
   „Ne, nepleteš. Mně šlo o půl milionu na účtu.“ Povzdychl si. „Eliasi, proč jsi vlastně přišel právě za mnou?“
   „Protože jsi byl jedním z nich. Věděl jsi, jak uvažují. A jsi schopný, to se mi líbí.“ Blondýn se usmál. Bylo vidět, že si na něco vzpomněl. „Bůh tě ale nakonec stejně přesvědčí.“
   „Jasně,“ bez zájmu odpověděl Paxton. Radši se věnoval řízení. Dopravní situace nebyla nejrůžovější.
   Blondýn se natáhl na zadní sedadlo a přitáhl si na klín látkový kufr. Rozepnul zip a vyndal hliníkovou krabičku. Měla zámek na heslo v podobě číselné kombinace. Nastavil čísla do žádoucí pozice, otevřel víko a vyndal z ní teleskopickou pistoli Thompson Center Contender. Měl ji pečlivě uloženou v polystyrenové konstrukci. Byla to výjimečná značka s masivní hlavní doplněnou tlumičem.
   Paxton se blondýna zeptal: „Už jsi s ní někdy při nějaké akci střílel?“
   „V Afghánistánu, po válce. Je nedocenitelná. Střílíš takřka bezhlasně, není slyšet ani z blízké vzdálenosti. Do dvou set metrů je naprosto přesná. Jakmile se dostaneš za hranici deseti metrů od objektu a nesoustředíš se na to, co bys měl slyšet, ani nevíš, že někdo vystřelil. Prostě si někdo chodí sem a tam a najednou se vznáší v nebi, aniž by si toho kdokoli všiml.“
   Blondýn se zasmál, uložil pistoli zpátky a zakódoval krabičku. Vrátil ji do kufru a zatáhl zip.
   „Doufám, že se nám ten charterový let vyplatí,“ zavrčel si Paxton pod vousy.
   Elias poklepal dlaní na kufr. „Neřekl bych, že od jedenáctého září se dá zbraň dostat na druhý konec Států lepším způsobem. Říkals to sám. Kontrolují všechny na letišti, zavazadla projíždějí laserem. Snad je ti jasný, že tu pušku nemám proclenou. Speciální lety jsou bezpečnější a taky rychlejší. Sám jsi slyšel, jak Hanson říkal, že FBI nemá ani tušení, co všechno máme k dispozici.“
   „Díkybohu,“ ironicky pronesl Paxton. „Už jsi volal našim lidem v Coloradu?“
   Blondýn přikývl. „Dodávka bude přistavená na letišti. Budeme mít plnou nádrž a můžeme hned vyrazit. Na předním sedadle nám nechají i mapu.“
   „A co víš o Friscu?“
   „Je to zimní lyžařské centrum, v létě horské letovisko. Bryce Johnson si pro smrt vybral hezké místo.“
   
   Abel se dokonce přestal bát. V horách se mu totiž moc líbilo. Slunce příjemně hřálo, matka mu oblékla tenké bavlněné tričko a nezapomněla ani na klobouk, aby ho horské slunce hned nespálilo. Prozkoumává okolí, chodí s matkou na procházky a stále si ji pátravě prohlíží. Tuší, že se něco děje.
   Matka právě sedí na kdysi vyvráceném kmeni stromu. Těm dvěma v chatě řekla, že potřebuje na chvíli ven, aby mohla přemýšlet. Abel je rád, že jsou venku. Neví totiž, co si má myslet o Veronice. Vadí mu, jak se na něj pořád tak divně dívá, jako by mu chtěla nahlédnout až do hlavy. A opakovaně hledí na místo vedle sporáku, kde v noci odšroubovala desku a pak za ní něco hledala. Něco ji tam zlobí. Bryce je docela příjemný, ale i on je nějaký nervózní a taky pořád nad něčím hloubá.
   Abel zavře oči a zhluboka vdechuje krásnou vůni lesa a vody. Jehličí mu tiše křupe pod nohama. Zaslechne výkřik ptáka. Matka mu říkala, že je to sojka. To slovo se mu špatně vyslovuje. Sojky mají dlouhou, tmavě modrou chocholku, která se jim kývá, když pohybují hlavou.
   Prstem zajede pod loupající se kůru stromu. Trocha mu jí zůstane za nehty. Přičichne si k ní. Vůně borovice ho nadchne. Strčí si kousek kůry do pusy a zkouší ji kousat. Když ji v puse pořádně rozmělní, chutná trochu jako houba.
   Vzhlédne. Veverka právě přeskočila z jedné větve na druhou. Rozhlédne se, sklopí zrak. Zadívá se na něj. Ocas má vztyčený a trochu zakroucený. Něco zavrčí, ale moc hezky. Abel se zasměje. Natáhne se nad sebe, chytí se nejbližší větve a bez sebemenší námahy se vyhoupne nahoru. Leze po větvích čím dál výš, za veverkou. Ta ho chvíli pozoruje, pak zase něco zašvitoří, odrazí se a skočí na větev sousedního stromu. Pak se zastaví a pozoruje ho.
   Abel rozpustile za tu její větev zatahá. Zvířátko se dá na útěk. Abel se zasměje. Je rád, že vyhrál. Ve větvích zašeptá vítr. Napadá ho, že stromy možná zpívají. Větev se s ním začne houpat. Zasměje se. Líbí se mu, jak s ním vítr dovádí. Konečně je mu dobře. Po několika dlouhých dnech si připadá svobodný a hlavně bezstarostný. Mezi větvemi pohlédne dolů na matku. Stále sedí na kmeni, zrak má upřený na jezero a přemýšlí.
   Jestli ho uvidí tady nahoře, napadne ho, bude se o něj bát. Nemá ráda, když leze tak vysoko na stromy. Pomalu se spouští dolů. Když stojí na nejnižší větvi, oddychne si. Kdyby se matka otočila a uviděla ho, nevyděsila by se tak moc, jako kdyby ho spatřila pod vrcholky stromů.
   Moc rád visí na větvích a houpe se. Nějak ho to uklidňuje. Po chvilce houpání seskočí na zem. Všimne si, že má lepkavé ruce. Zkusí si je otřít o kalhoty, ale není to nic platné. Navíc si kalhoty ušpinil, zpozoruje. Ach jo, zase bude zle. Matce se nelíbí, když se z procházek vrací špinavý, jenže ono stejně moc věcí není čistých. Jenže matka obyčejně nepochopí, že to není jeho vina, když se umaže. Špína se na něj lepí hlavně tehdy, když se nedívá nebo nedává pozor, třeba jako před chvílí na stromě.
   Olízne si lepkavý prst. Smůla mu chutná. Sice má dost neobvyklou příchuť, ale není špatná. Mezi stromy zahlédne nepatrné pohyby. Matka takové věci zpravidla nevídá. Přichází tak o spoustu zážitků. Ostřížím zrakem najde Abel veverku. Právě visí hlavou dolů na větvi na sousedním stromě. Chlapec by ji nejradši honil, ale rozmyslí si to.
   Matka se prakticky nepohnula. Dělá mu starosti. Obvykle z něj totiž nespouští oči, pořád sleduje, co Abel dělá, aby se nedostal do potíží.
   Rozhlédne se po vodní hladině. Drobné vlnky na několika místech narážejí na skály. Slyší i vrčení motorových člunů, prohlíží si rybáře, kteří si hoví na loďkách a bez pohybu čekají, až přijde jejich příležitost.
   Jde za matkou. Pořád má zachmuřený výraz, Abelovi je z toho smutno. „Jši v požádku?“ zeptá se tak, jak to slýchá od dospělých.
   „Ano, zlatíčko, jistě,“ ujišťuje ho. Přesto i nadále neurčitě hledí přes vodní hladinu kamsi do dálky.
   Abel se zamyslí. „Velonica ti žekla něco a ty jši teď šmutná?“ Dotkl se prstem rtů. Hmm, teď mu lepí i brada.
   Matka se usměje, ovšem v jejích očích vůbec žádná radost není. „Je to s ní těžké, viď? Scott vždycky říkal, že by na tu svou pusu potřebovala zbrojní pas. Ale ne, nic mi neřekla, ani neudělala, nejsem kvůli ní smutná. Jen si něco potřebuju promyslet, víš? Nevím, co mám udělat, potřebuju se rozhodnout co nejlépe. Najednou se všechno změnilo, takže se musíme přizpůsobit situaci.“
   „Bojím se.“ Znovu si zkusí očistit ruce o kalhoty. Marně.
   „Já vím, zlatíčko.“ Bouchne dlaní do klády, na níž sedí. „Pořád nemůžu uvěřit tomu, že Amanda je mrtvá. A Scott taky. Tušili jsme, že se vynoří nějaké problémy, ale tohle jsme nečekali ani v nejmenším. Nikdo si nemyslel, že by nakonec mohlo dojít i k vraždám.“
   Abel mlčí. Opětovně se v něm probouzí strach, či spíš sílí. Nemá ho rád, nikdy neví, co si s ním má počít, když je sám. Je horší než zlí skřítkové, kteří se mu schovávají pod postelí.
   „Žlí muži pšídou i šem?“
   Matka pokrčí rameny. „Nejspíš ne. Jak by nás našli? Nikomu jsme neřekli, kam jedeme.“
   Abel přesto vidí, že se matka pořád něčeho bojí. Zkusí změnit téma hovoru. „Něčo§ něčo na mně lepí.“ Natáhne k matce ruku, aby se přesvědčila.
   Jenže matku to výjimečně nezajímá. Namísto toho se ho zeptá: „Co si myslíš o Veronice? Věříš jí?“
   Abel neví, jak má na tu otázku odpovědět. „Chči domů.“
   Matka ho soucitně pohladí po vlasech. „Abele, je mi to moc líto, ale zdá se, že se do Salt Lake už nikdy nebudeme smět vrátit. V tom je teď největší problém. Kromě toho musím někde najít práci, abychom si mohli koupit jídlo, abychom si našli nové bydlení. Mysleli jsme si, že když mám vzdělání v oboru fyzioterapie, tak že si mě nikdo nebude spojovat s antropologií. Mýlili jsme se. Jakmile zjistí, jak se jmenuju, najdou nás.“
   „Budeš dělat šelvílku?“
   Pokrčila rameny. „Pořád lepší, než kdybychom neměli co jíst, ne?“
   Abel se zamyslí. Pak opatrně dodá: „Já tě budu mít požád lád.“
   Poprvé za celý den se matka usměje opravdově, upřímně. Nakloní se k Abelovi a pohladí ho po vláskách. „Vždyť já vím, že jsi moje zlatíčko. Co to máš ve vlasech? A na rukou? Smůlu? Abele, že tys byl§ Ty jsi ale darebák.“
   „Plomiň. Ale nešplhal jšem vyšoko, oplavdu ne.“
   Abel nedokáže odhadnout, jestli se na něj matka bude zlobit nebo jestli jeho prohřešek přejde jen napomenutím. Nakonec si odevzdaně povzdychne. „No co, stalo se. Pojď, půjdeme do chaty a zkusíme s tím něco udělat. A pak se dohodneme, jak si budeme po zbytek života vydělávat na živobytí.“ Vezme ho za ulepenou ruku a zamíří zpět k domu. „Ale ta servírka je pořád lepší než luxusní bydlení pod mostem, viď?“
   Abel se zarazí. Proč by měli bydlet pod mostem? Nerozumí tomu. Z myšlenek ho však vytrhne křik sojek. Když procházejí kolem stromu, po němž předtím lezl, z výšky se na něj culí veverka.

Název: Temné dědictví
Autor: Michael a Kathleen Gear
Překlad: Dagmar Brejlová
Obálka: Valentino Sani
Nakladatel: Baronet
ISBN: 80-7214-900-8
Počet stran: 531
Vazba: Vázaný
Rok vydání: 2006
Běžná cena: 289,- Kč