30.4.2024 | Svátek má Blahoslav






UKÁZKA: Milan Petrák, Výrobce osudů

28.3.2007

Výrobce osudů PetrákTOPlistUprostřed spouště na Kurcově stole se ozvalo nechutné mlaskání. Umělec zabořil do toho chlívu ruku a vylovil elegantní stříbrný mobil. Podíval se na jeho obrazovku a spokojeně konstatoval: „Vida, Alence se povedlo přeobjednat let do Berlína na dřívější termín.“

„To je kdy?“

„To je za tři hodiny, Alenka je poklad. Vzal sis s sebou věci na cestu?“

Neubránil jsem se sarkasmu: „Myslíš, že jsem si je přinesl v kapse?“

„No co, někteří lidé se obejdou bez dvou loďáků, když někam jedou,“ odvětil, stiskl volbu na mobilu a přiložil si ho k uchu. „Alenko, pan Bajer nemá žádné cestovní pomůcky. Můžeš se prosím postarat o kartáček, pastu, holení, pár obleků, pantofle, pyžamo a tak? Pastu vlastně nemusíš, já mu ji kdyžtak půjčím. Co? Ne ne ne – pyžamu mu kup, ať má svoje!“

Teprve teď jsem se posadil. Bylo to symbolické – jako by se mi z toho překotného vývoje podlomila kolena. A to ještě ke všemu Kurc okamžitě zahlaholil: „No no, nesedej si, musíme natočit reklamní šot. Máme co dělat, abychom to před odletem stihli.“

V okamžiku, kdy jsem křeslo opustil, mě pohltil kolotoč. Sotva jsme natočili klip, ocitl jsem se v Berlíně a za chvíli jsem již byl v Amsterodamu a pak v Stockholmu a Londýně a Milánu a odpovídal jsem novinářům na tiskovkách, účastnil se brančů, pracovních obědů, rautů a recepcí a už při přeletu z Holandska do Švédska jsem toho měl plné zuby. Pokud je člověk stále v kontaktu s novináři, tak si hodování příliš neužije.

Až v Londýně mi bylo dopřáno užít si dvou hodin odpočinku. Padl jsem na lavičku u jezírka v Hyde Parku, lehl si na ni, dal ruce pod hlavu a zavřel oči. Vnímal jsem šumění listů, na nic nemyslel a užíval si nicnedělání, na jehož nedostatek jsem si za poslední rok a půl před setkáním s Kurcem nemohl stěžovat, ale teď jsem ho zoufale potřeboval. Dokonce ani v Perplexu jsem nepracoval šestnáct hodin denně – a netušil jsem, že vůbec někdy budu.

Celé dvě hodiny jsem se téměř nepohnul a labužnicky vstřebával vánek, jemné šplouchání vody v jezírku, bzučení hmyzu i kroky a tlumený hovor kolemjdoucích. Nerad jsem tento stav opouštěl.

„Máš dvacet osm sekund zpoždění!“ peskoval mě napůl z legrace, napůl vážně Kurc, když jsem dorazil na Piccadilly Circus, a hned mě táhl do nějaké restaurace na další akci. V tom, co se kdy koná, jsem se již přestal orientovat.

„Není to tvoje obvyklá strategie? Napřed aktéra pořádně vyčerpat, aby byl při fate-makingu tvárnější?“

„Strategie v tom je, ale cíl je zcela jiný.“

„A to?“

„Zvítězit v referendu,“ odpověděl netrpělivě.

„Kdy si budu moct dopřát další pauzu?“

Kurc místo odpovědi ukázal na nápis na silnici, kterou jsme přecházeli, a nadšeně řekl: „Podívej to je šikovné, jak oni všude píšou LOOK RIGHT a LOOK LEFT. Aspoň nemusíš dumat, na jakou stranu se dívat, aby tě nic nepřejelo...“ Jeho hlas zanikl v ostrém zaúpění trápených pneumatik. Z okénka fordu, kterého si Kurc kvůli kochání se písmeny LOOK RIGHT nevšiml, vykoukla proplešatělá hlava a cosi naštvaně křičela.

„Škoda, že se mi tohle nestalo raději před patnácti lety,“ řekl Kurc. „To jsem ještě neuměl anglicky – ty nadávky bych líp snášel.“

Když jsme se dostali bezpečně na chodník, opakoval jsem svůj dotaz.

„Neboj, v Miláně snad bude nějaká mezera v programu,“ odpověděl Kurc ledabyle.

Nechal jsem se tedy dál vláčet po propagačních akcích a těšil se na „mezeru v programu“ a když na ni došlo, spěchal jsem do parku v okolí milánského Il Castello, abych strávil volný čas podobně jako v Londýně. Jenže najednou se odněkud vyrojila skupinka mladých Italů a Italek, obklopili mě a já se bál, že mě chtějí přinejmenším okrást, ale pak jsem si všiml, že stojím přímo pod realboardem s mou podobiznou. Bože, takhle si naběhnout. Mládež mě obklopila, vytahovala časopisy s mou fotkou i čisté papíry a nabízela tužky. Poctivě jsem se podepisoval a někdo z nich se pokoušel pokládat mi dotazy v angličtině. Někteří, uspokojení podpisem a znechucení jazykem, kterému nerozuměli, odešli, ale nahradili je jiní, přilákaní ruchem a já proti své vůli propagoval Nedohnilého muže o svém volnu. Navíc jsem se přistihl, že koukám Italkám za výstřihy, jak to jen jde, a uvědomil jsem si, že v této situaci bych se neovládl, ani kdybych již byl pod drobnohledem miliónů diváků.

„Doufám, že sis pořádně odpočinul,“ řekl mi Kurc u vchodu sálu, který měl být naší další štací. „Italští novináři, ti dovedou dát člověku do těla.“

Raději jsem mlčel.

Prošli jsme chodbou obklopenou bohatě zdobeným sloupořadím a octli se v sále, naplněném zhruba dvěma stovkami lidí. Za to, že jsme se objevili na pódiu, nám obecenstvo drahnou chvíli aplaudovalo. Smutně jsem zaregistroval, že na pódiu nejsou židle a já budu muset celou dobu prostát. Jen vepředu trčí jako dvě suché větve mikrofony a vedle nich stojí velký proutěný koš přikrytý kusem bílého plátna.

Zatímco Marek pronáší svou obvyklou řeč a představuje chystané fate-makingové přenosy, prohlížím si přítomné. Většina z nich jsou novináři – prozrazují je pichlavé pohledy a vyzývavé výrazy. Ale proč mají na sobě všichni pláštěnky? Všechny jsou stejného střihu, zřejmě je dostali jako pozornost u vchodu. Jen Marek a já jsme vyšli s prázdnou a nic nedostali.

Marek domluvil a vyzval přítomné k pokládání otázek. Dotazy jsou stále stejné, ať se člověk vrtne do jakéhokoli koutu Evropy. I Marek, při vší úctě k jeho kreativitě, používá stejné odpovědi a stejné žerty. A tím spíš já. Snad by celé turné bylo méně únavné, kdyby se vše neopakovalo pořád dokola.

Novináři se dozvěděli vše, co chtěli slyšet, další dotazy nejsou. Marek ale ostrým gestem umlčí jejich potlesk. Stojí rozkročený před mikrofonem a téměř křičí: „Teď ode mě uslyšíte něco, co jsem ještě nikomu neřekl. Vy si myslíte, že jste publikum a my umělci, kteří vás mají bavit – že my budeme dělat vše pro vaše rozptýlení a vy nás podle toho budete hodnotit. Jenže to funguje i naopak. I my vás hodnotíme. Některé publikum nás uspokojí více, některé méně nebo dokonce vůbec! A vy jste příšerné publikum! Takhle jsem se už dlouho nenudil. Vaše otázky za nic nestály! Ale dostanete, co si zasloužíte!“

Marek odhrnuje plátno z koše a já vidím, že koš je plný nahnilých rajčat. Marek bere jedno po druhém a vší silou je vrhá dolů mezi publikum. Lidé se smějí a uhýbají před rajčaty či jim nastavují pláštěnkami chráněná předloktí.

„No tak, do toho!“ sykne Marek a přisune koš ke mně.

S chutí se přidávám a zasahuji břicho důležitě vypadajícího muže v první řadě. Další ránu odnese rameno vedle sedící ženy. Následující zásahy již nesleduji. Metám páchnoucí zeleninu do davu se stejným zaujetím jako Marek, až přední řady vstávají a dávají se na ústup, k nemalému veselí těch, kteří jsou bezpečně skryti v zadních řadách.

Když je koš prázdný, narovnám se a prohlížím si sál. Naše oběti cosi křičí, chechtají se a nadšeně aplaudují.

Kurc se rozhlédne a zakřičí: „Příště na vás naházím granáty!“

Publikum exploduje.

Název: Výrobce osudů
Autor: Milan Petrák
Nakladatel: Triton
ISBN: 80-7254-918-9
Počet stran: 297
Vazba: Brožovaný
Rok vydání: 2007
Běžná cena: 189,- Kč

Knihu je možné objednat v nakladatelství Triton, s jehož svolením byla ukázka publikována. 

Milan Petrák










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...