29.3.2024 | Svátek má Taťána






UKÁZKA: Neil Gaiman, Anansiho chlapci

7.6.2006

Anansiho chlapci Začíná to, jak už začíná většina věcí, písničkou.
Na počátku byla koneckonců slova a ta přišla s melodií. Tak byl stvořen svět, tak bylo rozděleno prázdno, tak vznikly souše a hvězdy a sny a bůžkové a zvířata.
Byly vyzpívány.
Velká zvířata byla přizpívána, poté co Pěvec skončil s planetami a kopci a stromy, s oceány a drobnou zvěří. Vyzpíval i útesy, jež ohraničují existenci, i loviště a temnotu.
Písně zůstávají. Trvají. Správná píseň dokáže udělat z císaře směšnou figurku, dokáže svrhnout dynastie. Píseň umí přetrvat dlouho potom, co se události a lidé v nich změní v prach a sny a zaniknou. Taková je síla písní.
S písněmi můžete dokázat ještě spoustu dalších věcí. Nedávají pouze vzniknout světům a nevytvářejí jsoucno. Tak třeba otec Tlustého Charlieho Nancyho je prostě užíval k tomu, aby si zajistil, jak doufal a očekával, báječný flám.
Než se v hospodě objevil otec Tlustého Charlieho, zdálo se barmanovi, že celý večer karaoke bude jeden velký propadák. Pak vplul stařík do lokálu a zamířil ke stolu poblíž provizorního pódia, u něhož seděla skupinka blondýnek s čerstvým opálením a úsměvy turistů. Cvrnkl jim na pozdrav do klobouku, protože měl klobouk, zelený plstěný klobouk bez poskvrnky a také citronově žluté rukavice, a přistoupil k jejich stolu. Zachichotaly se.
„Bavite se dobře, dámy?“ zeptal se.
Chichotaly se dál a pověděly mu, že se mají bezvadně, dík za optání, a že jsou tu na dovolené. A on jim sdělil, že to je teprve začátek, jen ať počkají, jak to roztočí.
Byl starší než ony, mnohem, mnohem starší, ale byl okouzlující, jako by přicházel ze starých časů, kdy ještě platily dobré mravy a dvorná gesta. Barman si oddechl. Když je v baru někdo takový, večer se vydaří.
Karaoke se rozjelo. Pak se tancovalo. Stařík ne jednou, hned dvakrát vyskočil na jevišťátko a zpíval. Měl příjemný hlas a krásný úsměv a nohy, které se při tanci jen míhaly. První písnička, kterou zpíval, se jmenovala „Co je nového, kočičko?“. Když se objevil na pódiu podruhé, zničil Tlustému Charliemu život.

Tlustý Charlie byl ve skutečnosti tlustý jen pár let. Začalo to, ještě mu nebylo ani deset, bylo to tehdy, co jeho matka oznámila světu, že jestli tedy s něčím skoncovala ( a pokud gentleman, kterýho se to týká, má nějaký námitky, může si je nacpat, víte kam), je to její manželství s tím starým kozlem, protože to byl její největší životní omyl, a že ráno odejde někam hodně daleko a udělá jí velikou radost, když se ji nebude snažit hledat, a skončilo, když mu bylo čtrnáct. Tehdy Charlie trochu povyrostl a taky trochu víc cvičil. Nebyl tlustý. Po pravdě řečeno nebyl ani buclatý, jen trochu jako měkčí kolem kostry. Ale jménu Tlustý Charlie se ho drželo jako žvýkačka podrážky. Představoval se jako Charles nebo (to mu bylo něco přes dvacet, Chaz, podepisoval se C. Nancy, ale nebylo to k ničemu: to jméno ho vždycky nějak dohonilo, vplížilo se do nové etapy jeho života, jako švábi prolezou škvírami do světa za ledničkou v nové kuchyni, a ať se mu to líbilo, nebo nelíbilo – a ono se mu to nelíbilo – zase byl Tlustý Charlie.
Aniž nad tím přemýšlel, věděl, že je tomu tak proto, že to jméno mu dal otec. A když jeho otec věci pojmenoval, bylo to napořád.
Třeba ten pes, co žil v domě naproti, tehdy na Floridě, kde Tlustý Charlie vyrost. Byl to boxer, kaštanově hnědý, s dlouhýma nohama a špičatýma ušima a čumákem, který vypadal, jako by ten pes, když byl ještě štěně, vrazil v rozběhu do zdi. Hlavu nosil hrdě vzpřímenou, ohon vztyčený. Nebylo pochyb, byl to šlechtic mezi psy. Účastnil se přehlídek, měl stuhy za Nejlepší z vrhu, Nejlepší ve své třídě, dokonce i jednu Vítěz soutěže.Těšil se jménu Campbell Macinrory Arbuthnot Sedmý a jeho majitelé mu v přátelských chvílích říkali Kai. Aspoň tedy do dne, než ho otec Tlustého Charlieho, sedící s plechovkou piva na polorozpadlé houpačce na verandě, zahlédl, jak se na vodítku loudá z jedné strany sousedovy zahrady na druhou podél šňůry natažené od palmy k plotové tyčce.
„To je ale pitomý pes,“ řekl otec Tlustého Charlieho. „Úplně jako ten kámoš Kačera Donalda, Goofy. Ahoj, Goofy.“
A to, co bývalo Vítěz soutěže, najednou nějak zmizelo a změnilo se. Tlustý Charlie náhle viděl zvíře otcovýma očima a byl to opravdu pěkně pitomý pes. Skoro jako by byl gumový.
Za chvíli už mu tak říkala celá ulice. Majitelé Campbella Macinroryho Arbuzhnota Sedmého s tím bojovali, ale bylo to, jako by se stavěli proti hurikánu. Úplně cizí lidé škrábali kdysi hrdého boxera za ušima a říkali: „Nazdar, Goofy. Jak se vede, pejsku?“ Brzy potom ho majitelé přestali přihlašovat do soutěží. Neměli odvahu. „Takové trdlo pes,“ říkali porotci.
Jména, která dal věcem otec Tlustého Charlieho, držela jako přilepená. Tak už to prostě bylo.
A to zdaleka nebylo na otci to nejhorší.
Za ta léta, co s ním vyrůstal, mohl Tlustý Charlie sepsat dlouhý seznam otcových nejhorších stránek: otáčel se za každou sukní a neuměl udržet ruce, aspoň tak to mámě říkaly mladé ženy z okolí, vždycky pak byly doma problémy. Kouřil malé černé doutníky, říkal jim viržinka, hrozně páchly a zápach se držel všeho, na co otec sáhl. Vášnivě rád tančil jakousi podivnou šouravou formu stepování, co byla nejspíš v Harlemu v módě tak maximálně půl hodiny někdy ve dvacátých letech.
Absolutně neměl ponětí o současné situaci ve světě, ale zato byl skálopevně přesvědčený, že seriály jsou půlhodinové přenosy ze života skutečných lidí. Ale žádný z těch nedostatků sám o sobě nebyl, aspoň podle Tlustého Charlieho, to nejhorší, i když všechny přispívaly k té opravdu nejhorší věci.
To nejhorší na otci Tlustého Charlieho bylo tohle: byl trapný.
Pochopitelně, všichni rodiče jsou trapní. Patří to k věci. Rodiče přirozeně ztrapňují už samotnou svou existencí, stejně jako se děti v jistém věku přirozeně svíjejí studem, hanbou a ponížením, když na ně rodiče třeba jen promluví na ulici.
Otec Tlustého Charlieho tohle mučení pochopitelně přivedl k dokonalosti a přímo se v něm vyžíval, stejně jako se vyžíval v kanadských žertících, od nejjednodušších – Tlustý Charlie nikdy nezapomene, jak si poprvé lehl do jablkového koláče schovaného v posteli – až po nepředstavitelně složité.
„Jako třeba?“ zeptala se Rosie, snoubenka Tlustého Charlieho, jednou večer, když se jí Charlie, který normálně o otci nikdy nemluvil, rozpačitě pokoušel vysvětlit, proč si myslí, že pozvat otce na jejich nadcházející svatbu by byl velice špatný nápad. Byli tenkrát v jedné z vinárniček v jižním Londýně. Tlustý Charlie byl skálopevně přesvědčen, že čtyři tisíce mil a Atlantický oceán jsou dvě věci velice dobré na to, aby ležely mezi ním a otcem.
„No…“ před očima mu defilovala přehlídka potupení a z každého mu naskakovala husí kůže. Jedno vybral. „No, když jsem jednou přecházel na jinou školu – to jsem byl ještě na základce – táta mi nadšeně vyprávěl, jak se jako kluk vždycky hrozně těšil na Den prezidentů, protože existuje zákon, že děti, které ten den přijdou do školy oblečené jako jejich nejoblíbenější prezident, dostanou velký sáček bonbónů.“
„Jé, to je hezký zákon,“ řekla Rosie. „Škoda, že my v Anglii nic takového nemáme.“ Rosie nikdy nebyla jinde než ve Velké Británii, pokud tedy nepočítala dovolenou s Klubem 18 – 30, to byla na ostrově někde ve Středozemním moři, aspoň si to myslela. Měla teplé hnědé oči a dobré srdce, i když zeměpis nepatřil k jejím silným stránkám.
„To není žádný hezký zákon,“ vrčel Tlustý Charlie. „Není to vůbec žádný zákon. Vymyslel si to. Ve většině států na Den prezidentů ani není vyučování. A tam, kde se učí, žádná taková tradice, že by se žáci převlékali za své oblíbené prezidenty, neexistuje. Žádný zákon Kongresu jim nezajistí tašky bonbónů, tvoje popularita v dalších letech taky nezávisí na tom, za kterého prezidenta se rozhodneš přestrojit – průměrný školák si stejně vybere Lincolna nebo Washingtona nebo Jeffersona. Ti, kteří budou populární, se obléknou jako John Quincy Adams nebo Warren Gamaliel Harding nebo někdo podobný. A nesmí se o tom předem mluvit, nese to smůlu. Teda, nenese, ale on to tvrdil.“
„Oblékají se za prezidenty i dívky?“
„No jasně, chlapci i děvčata. A tak jsem celý týden před Dnem prezidentů četl v Encyklopedii světa všechno, co tam psali o prezidentech, a snažil jsem se vybrat toho nejsprávnějšího.“
„Nikdy tě nenapadlo, že si z tebe utahuje?“
Tlustý Charlie zavrtěl hlavou. „Když tě táta začne zpracovávat, nic takového ti nenapadne. Je to nejlepší lhář, jakého kdy potkáš. Je fakt přesvědčivý.
“ Rosie usrkla Chardonnay. „A za kterého prezidenta jsi nakonec šel?“
„Za Tafta. Byl to sedmadvacátý prezident. Táta mi kdesi našel hnědý oblek, nohavice jsem měl vyrolované a kalhoty vycpané polštářem. Taky mi namaloval plnovous. Sám mě zavedl do školy. Vkráčel jsem dovnitř celý pyšný – ostatní děti vřískaly smíchem a ukazovaly si na mě a já se zamkl na chlapeckém záchodě a brečel jsem. Nedovolili mi jít se domů převléct. Musel jsem v tom být celý den. Bylo to peklo.“
„Měl sis něco vymyslet,“ řekla Rosie. „Že jdeš rovnou ze školy na maškarní večírek nebo tak. Nebo jsi jim měl říct pravdu.“
„Jo,“ řekl Tlustý Charlie chmurně a i po těch letech se mu sevřel žaludek.
„A co říkal táta, když ses vrátil domů?“
„Co by, řval smíchem. Chechtal se a ryčel a pohihňával se a tak. Pak mi řekl, že možná už se to nedělá. A prý co kdybychom šli spolu na pláž a hledali mořské panny.“
„Hledali… mořské panny?“
„To jsme šli k moři a chodili po pláži a on byl úplně nejtrapnější ze všech lidí na téhle planetě – vždycky začal zpívat a dal se do takového praštěného šoupavého tance v písku a mluvil na lidi, které jsme potkávali – vůbec je neznal, nikdy předtím je viděl, nenáviděl jsem to, akorát že on tvrdil, že v Atlantiku jsou mořské panny, a když se budu pořádně dívat, nějakou uvidím.
„‚Tamhle!‘ vykřikoval. ‚Viděl jsi ji? Byla to rusovláska, se zeleným ocasem.‘A já jsem se díval a díval, ale nikdy jsem žádnou neviděl.“
Potřásl hlavou. Pak si nabral z misky na stole hrst oříšků a házel si je do pusy. Hlučně je křupal, jako by každý z nich představoval jedno dvacet let staré ponížení, jež se nedalo vymazat.
„Teda,“ radovala se Rosie. „Tvůj táta musí být fantastický, fakt číslo! Musíme ho přesvědčit, aby přijel na svatbu. Bude duší celé oslavy.“
Tlustý Charlie se málem udusil para ořechem, jak se jí snažil vysvětlit, že to je to poslední, co by si člověk na vlastní svatbě mohl přát. Otec, co je duší celé té slávy. Taky dodal, že táta je bez nejmenších pochyb pořád ještě ten nejtrapnější člověk na celé boží zemi. A on že je navýsost šťastný, že toho starého kozla už pár let neviděl a že to nejlepší, co máma v životě udělala, bylo to, že od něho odešla a odstěhovala se k tetě Alanně do Anglie. A to všecko podepřel kategorickým prohlášením, že ať se propadne do horoucích pekel a třeba k samému satanáši, jestli otce pozve. Když to tak vezme, uzavřel nakonec, to nejlepší na ženění je, že nemusí tátu pozvat na svatbu.
A pak viděl výraz na tváři své nastávající a ledový třpyt jejích jindy přátelských očí a spěšně se opravil, že druhé nejlepší, ale už bylo příliš pozdě. „Prostě se s tím budeš muset smířit,“ prohlásila Rosie. „Konečně, svatba je báječná příležitost zbořit ploty a opravit mosty. Je to tvá příležitost ukázat mu, že mu nic nezazlíváš.“
„Ale já mu zazlívám,“ nedal se Tlustý Charlie. „Zazlívám mu spoustu věcí.“
„Máš jeho adresu? Nebo telefonní číslo? Nejspíš bys mu měl zavolat. Dopis je trochu neosobní, když se někomu žení jediný syn… ty jsi jeho jediný syn, že? Má e-mail?“
„Ano. Jsem jeho jediný syn. Nemám tušení, jestli má e-mail nebo ne. Spíš ne.“ Dopisy jsou náhodou dobrá věc, myslel si. Už proto, že se mohou cestou ztratit.
„Neva, určitě máš adresu nebo telefonní číslo.“
„Nemám,“ přiznal Tlustý Charlie. Třeba se otec přestěhoval. Třeba odešel z Floridy a je někde, kde nemají telefony. Ani adresy.
„Tak kdo je má?“
„Paní Higglerová,“ řekl Tlustý Charlie a ztratil sílu bojovat s nevyhnutelným.
Rosie se sladce usmála. „A kdo je paní Higglerová?“
„Rodinná přítelkyně. Když jsem byl kluk, bydlela vedle nás.“
Mluvil s paní Higglerovou před několika lety, když umírala matka. Na její prosbu telefonoval paní Higglerové a žádal ji, aby to otci vyřídila a řekla mu, aby se s ním spojil. A o několik dní později našel po návratu z práce na záznamníku zprávu. Hlas nepochybně patřil otci, i když zněl dost staře a trochu opile.
Sdělil mu, že se mu to nehodí a že ho obchodní záležitosti nutí zůstat v Americe. Pak dodal, že přes to všechno je matka Tlustého Charlieho zatraceně fajn ženská. Za dalších pár dní byla do nemocnice doručena váza s květinami. Když si matka přečetla přiloženou vizitku, pohrdavě si odfrkla.
„Myslí, že mu na to naletím?“ prohlásila. „Tak to se pěkně mýlí, to ti povídám.“ Ale nechala vázu postavit na čestné místo u postele a v dalších dnech se Tlustého Charlieho ptávala, jestli se otec neozval, jestli přijede, než bude po všem.
A Tlustý Charlie musel říkat, že nic neví. Začal tu otázku nenávidět, nenáviděl i svou odpověď i mámin výraz, když jí říkal, že ne, že otec nepřijede. Nejhorší den byl ten, kdy si ho vzal doktor, nevrlý drobný mužík, stranou a řekl mu, že už to nebude dlouho trvat, že matka rychle slábne a že už jde jen o to, aby příliš netrpěla.
Tlustý Charlie přikývl a šel za ní. Držela ho za ruku a ptala se, jestli nezapomněl zaplatit účet za plyn, když se na chodbě ozval hluk – rachotivý, pšoukavý, dupavý, chrastivý, řinčivý a dunivý hluk, jaký v nemocnici nečekáte, protože všude visí cedule o tichu, co pomáhá léčit, a sestry vás pořád sledují ledovými pohledy.
Hluk sílil.
Tlustý Charlie se lekl, že by to mohli být teroristé. Matka se však té kakofonii slabě usmála. „Žlutý pták,“ zašeptala.
„Cože?“ Tlustý Charlie na ni vytřeštil oči, zděšený, že se pomátla.
„Žlutý pták,“ opakovala hlasitěji a pevněji. „To, co hrají.“
Šel ke dveřím a vyhlédl ven.
Nemocniční chodbou se, navzdory protestům sester a vytřeštěným pohledům pacientů v pyžamech a jejich rodin, blížilo cosi, co se dalo označit jako maličká neworleánská džezová kapela. Byl tam saxofon a suzafon a trubka. Byl tam taky obrovský chlap a na krku měl pověšené něco, co vypadalo jako basa. A chlapík, který bušil do basového bubnu. A v čele hordy, ve šviháckém kostkovaném obleku, zeleném plstěném klobouku a žlutých rukavicích, kráčel otec Tlustého Charlieho. Nehrál na žádný nástroj, ale tančil chodbou svůj speciální step v měkkých botách, zvedal klobouk na pozdrav všem zaměstnancům nemocnice a potřásal si rukou s každým, kdo k němu přistoupil, aby s ním promluvil nebo si stěžoval. Jestli je na světě nějaká spravedlnost, pomyslel si Tlustý Charlie, půjde otec chodbou pořád dál, mine naše dveře a zapadne do urologicko-venerického oddělení. Spravedlnost však neexistuje a jeho otec dotančil ke dveřím onkologického oddělení a zastavil se.
„Tlustý Charlie,“ zvolal tak hlasitě, že celé oddělení – celé patro – celá nemocnice – musely pochopit, že to je někdo, kdo zná Tlustého Charlieho. „Tlustý Charlie, ustup od těch dveří. Tvůj otec je tady.“
Tlustý Charlie ustoupil.
Kapela, vedená otcem, se propletla oddělením k matčině posteli. Dívala se, jak se blíží, a usmívala se.
„Žlutý pták,“ řekla slabě. „Moje oblíbená písnička.“
„Co bych to byl za člověka, kdybych si to nepamatoval?“ zeptal se otec Tlustého Charlieho.
Pomalu zavrtěla hlavou, natáhla ruku a sevřela jeho dlaň ve žluté rukavici.
„Promiňte,“ odvážila se drobná bílá žena s papíry na podložce. „Tihle lidé patří k vám?“
„Ne,“ bránil se Tlustý Charlie celý rudý. „Nepatří. Vlastně ne.“
„Ale tohle je vaše matka, ne?“ pokračovala žena s baziliščím pohledem. „Musím vás požádat, aby okamžitě opustili oddělení, a to bez jakýchkoliv dalších výtržností.“
Tlustý Charlie cosi zamumlal.
„Cože?“
„Jen že se bojím, že je k ničemu nedokážu přinutit.“ Utěšoval se, že horší už to být nemůže, když otec vzal od bubeníka plastovou tašku a začal z ní vytahovat plechovky černého piva a rozdávat je členům kapely, sestřičkám a pacientům. Pak si zapálil viržinko.
„Promiňte,“ opakovala žena s podložkou, když ucítila kouř, a vrhla se přes pokoj na otce jako řízená střela s budíkem vzhůru nohama.
Tlustý Charlie využil okamžiku a utekl. Připadalo mu to nejrozumnější.
Toho večera seděl doma a čekal, že zazvoní telefon nebo se ozve klepání na dveře. Podobně je asi člověku, který klečí pod gilotinou a čeká, až ho ostří políbí na krk. Nikdo nezavolal, nikdo nezaklepal.
Skoro nespal a druhý den odpoledne se plížil do nemocnice připravený na nejhorší.
Matka na lůžku vypadala šťastnější a klidnější než v posledních několika měsících pamatoval. „Už zase odjel,“ řekla Tlustému Charliemu, když vešel. „Nemohl se zdržet. Nezlob se, že to říkám, ale nemusel jsi utéct jako malý kluk. Měli jsme tu bezva mejdan. Jako za starých časů.“
Tlustý Charlie si nedovedl představit nic horšího než mejdan na onkologickém oddělení, snad jen mejdan organizovaný jeho otcem a džezovou kapelou. Neřekl jí to.
„On není zlý,“ ujišťovala ho matka a oči jí zářily. Pak se zamračila. „No, zas tak úplně pravda to není. Rozhodně to není dobrý chlap. Ale včera v noci mi fakt udělal radost,“ a usmála se. Byl to opravdový úsměv a na okamžik vypadala zase mladá.
Ve dveřích se objevila ta žena s podložkou na psaní a prstem mu kývla, aby šel za ní. Tlustý Charlie spěchal na chodbu a už zdálky se omlouval. Když byl blíž, uvědomil si, že už nehledí jako bazilišek v žaludeční křeči. Připomínala spíš kotě. „Váš otec,“ řekla.
„Moc se omlouvám,“ vyhrkl Tlustý Charlie. Stejně to říkával v dětství, pokaždé, když se někdo zmínil o jeho otci.
„Ne, kdepak, vůbec ne,“ mávl rukou bývalý bazilišek. „Není proč se omlouvat. Jen mě tak napadlo. Váš otec. Pro případ, že bychom ho museli kontaktovat – nemáme v papírech ani jeho telefon ani adresu. Měla jsem se ho včera zeptat, ale úplně jsem na to zapomněla.“
„Myslím, že telefon ani nemá. A pokud ho chcete najít, nejjednodušší je doletět na Floridu a jet dálnicí A1A – to je ta pobřežní silnice, co běží podél východního cípu poloostrova. Odpoledne ho můžete najít na mostě, chytá tam ryby. A večer bude v baru.“
„Okouzlující muž,“ řekla nostalgicky. „Co dělá?“
„Jak jsem řekl. Loví zlaté rybky.“ Hleděla na něho nechápavě a on si připadal hloupě. Když to řekl otec, lidé se vždycky smáli. „No, jako v té pohádce. Chytíte zlatou rybku a ona vám přinese bohatství. Táta vždycky uloví někoho, kdo ho pozve na skleničku. Byl to takový vtip.“
Zasněný pohled. „Ano. Říkal ty nejlegračnější vtipy.“ Luskla jazykem a už z ní zase byla vrchní sestra. „Takže, potřebuji, abyste tady byl v 530.“
„Proč?“
„Vyzvednout maminku. A její věci. Doktor Johnson vám neřekl, že ji propouštíme?“
„Vy ji posíláte domů?“
„Ano, pane Nancy.“
„A co, co rakovina?“
„Zdá se, že to byl falešný poplach.“
Tlustý Charlie nechápal, jak to mohl být falešný poplach. Minulý týden mluvili o tom, že matku pošlou do hospice. Doktor používal fráze jako ‚týdny, ne měsíce‘ a ‚udržet ji co nejvíc bez bolestí, než nastane konec‘.
Ale v 530 byl v nemocnici a vyzvedl matku, kterou jaksi ani nepřekvapilo, když se dověděla, že už neumírá. Cestou domů sdělila Tlustému Charliemu, že utratí své životní úspory na cestu kolem světa.
„Doktoři říkali, že mám tři měsíce. A já si tenkrát pomyslela, jestli se z týhle nemocnice dostanu, pojedu se podívat na Paříž a Řím a na takový místa. Ještě jednou se vrátím na Barbados a na Saint Andrews. Zajedu třeba i do Afriky. A do Číny. Mám rády čínský jídla.“
Tlustý Charlie nechápal, co se děje, ale ať to bylo cokoliv, určitě za to mohl otec. Doprovodil matku a její mohutný kufr na letiště v Heathrow a u mezinárodních letů jí zamával na rozloučenou. Široce se usmívala, tiskla k hrudi pas a letenku a vypadala mladší než před deseti lety.
Poslala mu pohlednice z Paříže a z Říma a z Athen, pak z Lagosu a Kapského Města. Na pohlednici z Nankingu mu svěřila, že to, čemu v Číně říkají čínské jídlo, jí ani trochu nechutná a že už se těší domů do Londýna a na pravou čínu.
Zemřela ve spánku, v hotelu ve Williamstownu, na karibském ostrově Saint Andrews.
Na pohřbu v krematoriu v jižním Londýně čekal Tlustý Charlie, že se otec objeví. Možná vpochoduje v čele džezové kapely, třeba za ním uličkou mezi lavicemi přiskotačí skupina cirkusových klaunů nebo přijede půl tuctu šimpanzů na trojkolkách s kouřícími doutníky. I během obřadu se Tlustý Charlie stále obracel ke dveřím kaple. Ale otec tam nebyl, jen matčini přátelé, většinou tlusté ženské v černých kloboucích, které smrkaly a utíraly si oči a potřásaly hlavami.
Rozezněl se závěrečný chorál, kněz zmáčkl knoflík a matka Tlustého Charlieho kodrcala na dopravním páse vstříc své poslední odměně. A tehdy si Tlustý Charlie všiml muže stojícího skoro u dveří kaple. Zcela zjevně to nebyl otec, muž byl asi tak starý jako Charlie. Neznal ho a nejspíš by si ho byl tam vzadu a v příšeří vůbec nevšiml, nebýt toho, že pořád vyhlížel otce… a tak uviděl toho neznámého, v elegantním černém obleku, se sklopenýma očima a sepjatýma rukama.
Tlustý Charlie na něho upřeně hleděl a neznámý si to uvědomil. Zvedl zrak a usmál se na něho neradostným úsměvem, jako by mu naznačoval, že se jich to týká obou stejně. Takový výraz nevídáte na obličejích cizích lidí, ale Tlustý Charlie si muže nedokázal nikam zařadit. Otočil se zpět k oltáři. Lidé zpívali „Vozíčku, teď ke mně leť“, vzpomněl si, že matka tuhle píseň odjakživa nesnášela, a reverend Wright zval všechny přítomné k pratetě Tlustého Charlieho Alanně na malé pohoštění.
Všechny, kdo se u ní sešli, znal. V letech po matčině smrti o to muži občas uvažoval, kdo to byl a proč tam byl. A občas měl pocit, že si ho jen představoval…
„Takže,“ prohlásila Rosie, když dopila svoje Chardonnay, „zavoláš té paní Higglerové a dáš jí mé telefonní číslo. Povíš jí o svatbě a kdy bude… teď mě napadá: myslíš, že bychom ji měli pozvat?“
„Můžeme, jestli chceš. Ale nejspíš nepřijede. Není příbuzná, jen přítelkyně. Znala tátu odjakživa.“
„No, poptej se. Zjisti, jestli bychom jí měli poslat pozvání.“
Rosie byla hodná holka. Bylo v ní cosi z Františka z Assisi, Robina Hooda, Buddhy i Glindy Dobrotivé a teď se rozhodla, že dá své svatbě nový rozměr – svede dohromady svého milovaného a jeho odcizeného otce. Nebude to už jen svatba, bude to svým způsobem humanitární mise. A Tlustý Charlie znal Rosii už dost dlouho, aby mu bylo jasné, že se nikdy nesmí stavět mezi svou snoubenku a její potřebu Konat Dobro.
„Zítra jí zavolám,“ slíbil.
„Víš co,“ roztomile pokrčila Rosie nosík. „Zavolej jí dnes. V Americe je teď den.“
Tlustý Charlie přikývl. Společně vyšli z vinárny, Rosie dychtivě, skoro jako by tancovala, Tlustý Charlie jako člověk kráčející k šibenici. Říkal si, že zbytečně nervuje – paní Higglerová se mohla odstěhovat, třeba odhlásila telefon. Bylo to možné. Všechno je možné.
Šli k němu domů, do horního poschodí domku v Maxwellových zahradách, kousek od Brixtonské ulice.
„Kolik hodin je teď na Floridě?“ zeptala se Rosie.
„Pozdě odpoledne.“
„Fajn. Tak to vytoč.“
„Možná bychom měli ještě chvilku počkat. Třeba je venku.“
„Možná bychom měli volat teď, než začne večeřet.“
Tlustý Charlie našel svůj starý papírový adresář a pod H našel útržek obálky, na které bylo matčinou rukou napsané telefonní číslo a pod ním Callyanne Higglerová.
Telefon zvonil a zvonil.
„Není tam,“ řekl Rosie, ale v tom okamžiku to na druhém konci zvedli a ženský hlas řekl: „Ano? Kdo volá?“
„Hmm. Je to paní Higglerová?“
„Kdo volá?“ znovu chtěla vědět paní Higglerová. „Esli ste jeden z těch zatracenejch prodavačů, okamžitě mě vymažte ze svýho seznamu, nebo vás dám k soudu. Znám svý práva.“
„Ne. To jsem já. Charles Nancy. Kdysi jsme bydleli vedle vás.“
„Tlustý Charlie? No to mě podrž. Celý dopoledne sem hledala tvoji adresu. Obrátila sem celej kvartýr vzhůru nohama, a mysliš, že sem ji našla? Myslim, že sem ji měla nejspíš zapsanou ve starý účetní knize. Vzhůru nohama sem to tu obrátila. A říkám si, Callaynne, nezbejvá než se modlit a věřit, že tě pánbu uslyší a uvidí, a tak sem klekla na kolena, teda, ať nelžu, kolena už mi moc nesloužej, tak sem jen sepjala ruce, ale stejně sem to číslo nenašla, a podívej, ty mi zrovna zavoláš a to je ještě lepší, dyž uvážim, že nemám peněz na vyhazování a nemůžu si dovolit telefonovat do cizejch zemí, i když jde o něco takovýho, teda já ti chtěla zavolat, to se neboj, za týhle situace—“
A najednou zmlkla, snad aby popadla dech nebo aby se napila z toho obrovského kafáče s vařící kávou, co vždycky nosila v levé ruce. A během toho kratičkého ticha řekl Tlustý Charlie: „Chci pozvat tátu na svou svatbu. Žením se.“ Na druhé straně bylo ticho. „Je to až na konci roku,“ dodal. Pořád ticho. „Jmenuje se Rosie,“ informoval dál. Začínal uvažovat, jestli je nepřerušili, rozhovory s paní Higglerovou byly normálně dost jednostranná záležitost, často za vás říkala i odpovědi, a teď najednou mu dovolila tři věci bez přerušení. Rozhodl se zkusil ještě čtvrtou. „Můžete přijet taky, jestli chcete.“
„Pane Bože, pane Bože,“ ozvala se konečně paní Higglerová. „Nikdo ti to neřek?“
„Co mi měli říct?“
A tak mu to pověděla, obšírně a do detailu, zatímco on stál a neříkal vůbec nic, a když skončila, řekl: „Děkuji vám, paní Higglerová.“ Něco si zapsal na kousek papíru, pak zase řekl: “Díky. Ne, opravdu, díky.“ A zavěsil.
„Tak co?“ zeptala se Rosie. „Máš jeho číslo?“
„Táta na svatbu nepřijede.“ Pak dodal: „Musím jet na Floridu.“ Řekl to klidně, bez emocí, asi jako by říkal: „Musím si objednat novou šekovou knížku.“
„Kdy?“
„Zítra.“
„Proč?“
„Pohřeb. Tátův. Je mrtvý.“
„To je mi líto. Je mi to strašně líto.“ Objala ho a přitiskla k sobě. Stál v tom objetí jako figurína z výlohy. „Jak se to, on… byl nemocný?“
Tlustý Charlie zavrtěl hlavou. „Nechci o tom mluvit.“
A Rosie ho sevřela ještě víc a pak soucitně kývla a pustila ho. Myslela, že je příliš zdrcený zoufalstvím, aby o tom mohl mluvit.
Nebyl. V tom to vůbec nebylo. Bylo mu trapně.

Název: Anansiho chlapci
Autor: Gaiman Neil
Nakladatelství: Polaris
Překlad: Ladislava Vojtová
Obálka: Marek Fišer, Rubin Kostov
Stran: 296
ISBN: 80-7332-079-7
Cena: 239,- Kč

Neil Gaiman










Přijďte si popovídat na nový Sarden
Denně několik článků s obrázky, které zde nenajdete. Denně mnohem více možností a zábavy. Denně diskuze s přáteli i oponenty. Denně možnost dám najevo redaktorům a ostatním čtenářům, které texty stojí za to číst... více... 

Členství vás nic nestojí, naopak můžete něco získat. Čtěte více...