Byl kdesi hluboko pod povrchem: snad v nějakém tunelu, nebo možná v kanále. Světlo sem přich á zelo v záblescích, temnotu spíš podtrhovalo než rozptylovalo.
    Nebyl sám. Kolem procházeli další lidé.
    Teď už kanálem běžel. Kolem kotníků mu stříkalo bláto a špína. Kapičky vody zvolna padaly za stropu a v té temnotě mu připadaly křišťálově čisté.
    Zahnul za roh a tam to na něho čekalo.
    Bylo to obrovské. Zaplňovalo to celý prostor kanálu: veliká hlava skloněná, z těla a tlamy se v mrazivém vzduchu kouřilo. Nějaký druh divočáka, napadlo ho, a hned si uvědomil, že je to nesmysl: žádný divočák nemohl být tak obrovský. Bylo to veliké jako býk, jako tygr, jako auto.
    Hledělo to na něho. Ta chvíle, kdy pomalu zvedal oštěp, mu připadala jako století.
    A pak to zaútočilo.
    Hodil oštěp, ale už bylo pozdě. Cítil, jak mu šelma proťala bok ostrými kly, cítil, jak mu život uniká do černého bahna: a uvědomil si, že leží obličejem ve vodě, která nyní rudne divokými víry dusivé krve...
    Chtěl křičet, chtěl se probudit, ale jenom vdechoval vodu, bláto a krev, jen cítil bolest...
    "Zlý sen?" zeptala se dívka.
    Richard se posadil. Lapal po dechu. Závěsy byly dosud zatažené, ale věděl, že už je ráno. Šmátral po gauči, cosi ho tlačilo pod zády. Bylo to dálkové ovládání. Vypnul televizi.
    "Ano. Něco takového."
    Protřel si oči slepené spánkem a zkontroloval se. Potěšilo ho, když zjistil, že si sundal boty a sako, než usnul. Přední část košile byla ztuhlá zaschlou krví a špínou.
    Dívka neříkala nic. Vypadala příšerně: pod nánosem špíny a zhnědlé krve byla bledá, hubená. Měla na sobě spoustu různých kousků oblečení naházených jeden přes druhý: špinavý samet, zablácené krajky, divné sukně a kabáty, a díry, kterými všechny ty vrstvy a styly prosvítaly.
    Vypadala, pomyslel si Richard, jako kdyby se byla o půlnoci vloupala do oddělení módy Viktoriina a Albertova muzea a měla na sobě všechno, co se jí podařilo ukrást.
    Richard k smrti nenáviděl lidi, co konstatovali samozřejmosti: lidi, kteří k vám přistoupili a mluvili o věcech, které jste prostě nemohli přehlédnout. Jako třeba: "Prší," nebo "Roztrhla se vám taška a nákup vám spadl do kaluže." Nebo dokonce: "Ach, to vás určitě bolí."
    "Jste vzhůru," řekl Richard, a nenáviděl se za to.
    "Čí je to panství?" zeptala se dívka. "Čí je to léno?"
    "Cože?"
    Podezíravě se rozhlédla. "Kde jsem?"
    "Byt číslo čtyři, Newtonům blok, ulice Little Comden..." Zarazil se. Stála u okna a odhrnula záclonu. Hleděla na město za oknem, obyčejný, nezajímavý výhled. Ale ona s vytřeštěnýma očima zírala na auta a autobusy, na řádku obchodů dole v ulici - novinový stánek, pekařství, drogerie, obchod s alkoholem.
    "Jsem v Nadlondýně," řekla.
    "Ano, jste v Londýně," kývl Richard. Proč nad? zapřemítal. "Asi jste včera zažila nějaký šok nebo něco. Ta rána na ruce byla ošklivá." Čekal, že něco řekne, že mu to vysvětlí. Pohlédla na něho a znovu se obrátila k oknu, k ulici s autobusy a obchody pod ním. Richard pokračoval: "Já jsem, totiž, našel jsem vás na chodníku. Byla tam spousta krve."
    "Nedělejte si starost," řekla vážně. "Většina nebyla moje."
    Spustila záclonu.
    Pak si prohlédla rozříznutou paži.
    "Budeme s tím muset něco udělat," rozhodla. "Chcete mi pomoct?"
    Richard znejistěl "Já se v tom moc nevyznám."
    "No, jestli vám to dělá zle, stačí, když mi podržíte obvazy a uděláte uzly.
    To jednou rukou nesvedu. Máte přece obvazy?"
    Richard přikývl. "Ano, samozřejmě. V lékárničce. Pod umývadlem."
    A šel se převléct do ložnice. Když sundával košili, uvažoval, jestli se mu podaří to svinstvo z ní (z jeho nejlepší košile, kterou mu dala, dobrýbože, Jessica, tu z toho trefí šlak) někdy vyprat.
   
   
    Krví růžová voda mu cosi připomněla, snad nějaký sen, který se mu kdysi zdál, ale za nic na světě si nemohl vzpomenout, co přesně.
    Vytáhl zátku, nechal vytéct vodu a znovu umývadlo napustil. Do čerstvé vody přidal trochu Dettolu. Ostrý pach antiseptika mu připadal velice rozumný a léčivý: lék na podivnou situaci, v níž se ocitl, první pomoc pro podivnou návštěvnici. Předklonila se a on jí vlažnou vodou oplachoval paži a rameno.
    Richardovi nikdy pohled na krev tak zle, jak si myslel, že mu dělá. Nebo spíš, dělalo se mu zle, když šlo o krev na plátně: dobrý horror nebo naturalističtější drama z lékařského prostředí způsobovaly, že se krčil v koutku, prudce dýchal a s rukama na očích mumlal: "Řekněte, až to skončí." Ale když se jednalo o skutečnou krev, skutečnou bolest, prostě šel a něco s tím udělal.
    Vyčistili ránu - nebyla tak hrozná, jak Richardovi připadala předešlý večer - a zavázali ji. Dívka se snažila necukat sebou při té operaci a Richarda napadlo, kolik je jí asi let. A jak vypadá pod tou špínou a proč žije na ulici a--
    "Jak se jmenujete?" zeptala se.
    "Richard. Richard Mayhew. Dick."
    Kývala hlavou, jako by si ukládala informaci do paměti.
    "Richardrichardmayhewdick," opakovala.
    Zazvonil zvonek.
    Richard přeletěl očima nepořádek v koupelně, pak dívku a uvažoval, jak to asi bude připadat rozumnému a nezaujatému pozorovateli. Jako třeba...
    "Kristepane," vyhrkl, když si uvědomil, že došlo k nejhoršímu. "To je určitě Jess. Zabije mě." Poplach, poplach! "Poslyšte," obrátil se na dívku, "počkejte tady."
    Zavřel za sebou dveře koupelny a vyšel do předsíně.
    Otevřel dveře do bytu a vydechl úlevou. Nebyla to Jessica. Byli to - kdo vlastně? Mormoni? Svědci Jehovovi? Policie? Nedovedl říct. Každopádně byli dva.
    Měli na sobě černé obleky, trochu umaštěné, trochu obnošené, a dokonce i Richard, který sám sebe počítal mezi krejčovské analfabety, cítil, že s jejich střihem není tak nějak všechno v pořádku. Jako kdyby je před dvěma stoletími ušil krejčí, kterému někdo popsal moderní oblek. Ale neukázal mu ho. Linie byla nějak jiná a ozdobné prvky neseděly.
    Lišák a vlk prolétlo mu hlavou. Pak zauvažoval, proč ho to napadlo.
    Muž vpředu, lišák, byl menší než Richard. Měl řídké mastné vlasy a bledou pleť. Když Richard otevřel dveře, muž se zeširoka usmál. "Dobré jitro vám, vzácný pane, v tento krásný den," řekl.
    "Ah. Nazdar," pozdravil Richard.
    "Provádíme osobní šetření ve velice delikátní záležitosti, jak bych řekl.
    Dveře po dveřích. Můžeme na chviličku dál?"
    "No, teď se mi to moc nehodí," řekl Richard. "Jste od policie?"
    Druhý z návštěvníků, vysoký muž, vlk, který stál za svým kolegou, držel v náručí stoh nějakých fotokopií. Dosud mlčel, jen čekal, veliký a nezúčastněný. Teď se zasmál, jen krátce, tichým a zlým smíchem. Snad to ani nebyl smích.
    "Bohužel," řekl ten menší, "nepatříme mezi ty šťastné. Bohyně Štěstěna nám nedopřála potěšení tohoto bezpochyby lákavého povolání strůjců řádu a zákona. Mně ani mému bratrovi zde. Jsme jen obyčejní měšťané. Dovolte, abychom se představili. Mé jméno je pan Croup a tento gentleman je můj bratr, pan Vandemar."
    Nevypadali jako bratři. Nevypadali jako nic, co Richard kdy viděl.
    "Váš bratr?" zeptal se. "Neměli byste mít stejné jméno?"
    "Velkolepé! Tomu říkám mozek, pane Vandemare! Bystrý a pronikavý, a to je slabé hodnocení. Někteří lidé mají tak pronikavý úsudek," naklonil se těsně k Richardovi, "že si musí dát pozor, aby se nepropíchli."
    Richard couvl.
    "Můžeme dovnitř?" zeptal se pan Croup.
    "Co chcete?"
    Pan Croup vzdychl a snažil se, aby to vypadalo smutně a filozoficky zároveň. "Hledáme naši sestřičku," vysvětloval. Je to vzpurné dítě, nezvladatelné a tvrdohlavé, naše matka, ubohá vdova, je z ní zoufalá."
    "Utekla," přidal se pan Vandemar mírně. Vrazil Richardovi do ruky jeden z nakopírovaných listů. "Je trochu... zvláštní," dodal a zatočil si prstem u spánku, aby naznačil, že to děvče je úplný cvok.
    Richard se podíval na papír.
    Stálo na něm:
    VIDĚLI JSTE TUTO DÍVKU?
    Pod tím byla šedivá fotografie děvčete, které vypadalo jako upravenější, čistější a dlouhovlasejší verze mladé dámy v jeho koupelně.
    Dál četl:
    SLYŠÍ NA JMÉNO DOREEN. KOUŠE A KOPE. UTEKLA.
    DEJTE NÁM VĚDĚT, POKUD JSTE JI VIDĚLI. CHCEME JI ZPĚT. ODMĚNA.
    A dole telefonní číslo.
    Richard se znovu podíval na fotografii. Určitě je to ta dívka v koupelně.
    "Ne," řekl. "Lituji, ale nikdy jsem ji neviděl. Opravdu lituji."
    Pan Vandemar ho však neposlouchal. Zvedl hlavu a čichal, jako člověk, který cítí něco divného nebo nepříjemného. Richard natáhl ruku s papírem, ale muž ho odstrčil a vešel do bytu. Jako vlk na lovu.
    Richard běžel za ním.
    "Jak si to představujete? Co to děláte? Vypadněte. Poslyšte, tam nemůžete - -" Protože pan Vandemar mířil přímo ke koupelně.
    Richard doufal, že tu dívku - Doreen? - napadlo zamknout dveře. Ne.
    Rozlétly se, když do nich pan Vandemar strčil. Vešel dovnitř a Richard, který si připadal jako malý a bezmocný psík štěkající za listonošem, mu byl v patách.
    Nebyla to velká koupelna. Byla v ní vana, záchod, umývadlo, několik lahviček šamponu, mýdlo a ručník. Když z ní Richard před pár minutami odcházel, byla v ní ještě ušmudlaná a zakrvácená dívka, velice špinavé umývadlo a otevřená lékárnička. Teď bylo všechno uklizené a zářivě čisté. Děvče se tam rozhodně nemohlo schovávat.
    Pan Vandemar vyšel z koupelny, otevřel dveře do ložnice, vešel a rozhlížel se.
    "Nevím, o co vám jde," řekl Richard. "Ale jestli oba okamžitě nevypadnete z mého bytu, zavolám policii."
    Pan Vandemar zrovna prohlížel Richardův obývací pokoj. Otočil se a Richard si uvědomil, že se velice, velice bojí. Jako psík, který zrovna zjistil, že to, co považoval za listonoše, je ve skutečnosti příšerný požírač psů z takových těch filmů, pro které Jessica neměla nejmenší pochopení. Richard přemýšlel, jestli je pan Vandemar ten typ, kterému říkáte:
    "Neubližujte mi!" a pokud ano, jestli je to něco platné.
    A pak ten liškovitý pan Croup řekl: "Ale, ale, pane Vandemare, co je to s vámi? To se vám asi zatočila hlava zoufalstvím nad ztrátou naší drahé sestřičky. Hezky se tomu pánovi omluvte, no tak."
    Pan Vandemar kývl a okamžik uvažoval. "Zdálo se mi, že nutně musím na toaletu. Mýlil jsem se. Promiňte."
    Pan Croup zamířil ke dveřím.
    "Ještě jednou se omlouváme. Jistě bratrovi prominete nevhodné společenské chování. Jsem si jist, že to vše způsobila starost o naši drahou ovdovělou matku a o naši ubohou sestru, která v těchto okamžicích bloudí ulicemi Londýna, opuštěná a nemilovaná. To ho tolik rozrušilo, věřte mi. On je jinak velice hodný člověk. Že je to tak, statný příteli?"
    To už stáli na chodbě, u schodů. Pan Vandemar mlčel. Nevypadal moc zkrušený žalem.
    Croup se znovu obrátil k Richardovi a obdařil ho dalším úsměvem. "Dáte nám vědět, pokud ji uvidíte," řekl.
    "Sbohem," řekl Richard. Pak zavřel dveře a zamkl. A poprvé, co se sem nastěhoval, použil i bezpečnostní řetěz.
   
   
    "Nejsem tlustý," vrčel pan Vandemar.
    Pan Croup, který odřízl Richardův telefon při první zmínce o policii, zrovna začal uvažovat, jestli přeřízl správnou šňůru. Technika dvacátého století nebyla zrovna jeho obor.
    "To jsem nikdy neřekl." Vzal panu Vandemarovi jeden leták. "Plivněte!"
    Pan Vandemar zhluboka zakašlal a elegantně plivl pořádný kus hlenu na zadní stranu papíru. Pan Croup připlácnul leták na zeď vedle Richardových dveří.
    Držel jako nejlepším lepidlem.
    VIDĚLI JSTE TUTO DÍVKU? stálo na něm.
    "Řekl jste 'statný příteli'. To je tlustý."
    "Statný taky znamená silný, houževnatý, rozhodný, udatný, nekompromisní, neohrožený, bujarý a nebojácný," vysvětloval pan Croup. "Věříte mu?"
    Scházeli po schodech.
    "Hovno," odpověděl pan Vandemar. "Mám dobrý čich. Byla tam."
   
   
    Richard čekal za dveřmi v předsíni, dokud neslyšel o několik poschodí níž bouchnout hlavní dveře. Telefon začal zvonit, když se vracel do koupelny. Řinčivý zvuk ho vylekal.
    Běžel zpět do předsíně a zvedl sluchátko.
    "Haló?" ohlásil se. "Haló?"
    Ve sluchátku bylo ticho. Ale ze záznamníku na stolku vedle telefonu se ozval Jessičin hlas. "Richard? Tady je Jessica. Škoda, že tam nejsi, protože tohle by byl náš poslední rozhovor, a já jsem ti to hrozně chtěla říct přímo."
    Uvědomil si, že telefon je úplně hluchý. Od sluchátka viselo nějakých třicet centimetrů šňůry, zbytek byl úhledně odříznutý. Ale Richard přesto do něho křičel, něco jako: "Jessiko!" a "Jsem tady!" a "Prosím tě, nezavěšuj!"
    "Včera jsi mě velice urazil, Richarde." pokračoval hlas. "Pokud mě se týká, je naše zasnoubení zrušeno. Nemám nejmenší úmysl vracet ti prsten, natož ještě někdy tě vidět. Doufám, že i s tou svou chudinkou shniješ v pekle. Sbohem."
    "Jessiko!" křičel Richard v naději, že snad silou hlasu pronikne do telekomunikační sítě.
    Pásek se přestal otáčet, ozvalo se další cvaknutí a červené světýlko začalo blikat.
    "Špatné zprávy?" zeptala se dívka.
    Stála těsně za ním, v tom minikoutku, kterému se říkalo kuchyňka. Ruce měla úhledně ovázané. Vyndával z poličky čajové sáčky a dávala je do hrnků.
    V konvici vřela voda.
    "Ano." odpověděl Richard. "Velice špatné." Přešel za ní a podal jí leták s VIDĚLI JSTE TUTO DÍVKU? "To jsi ty, že?"
    Zvedla obočí. "Na té fotografii ano."
    "A jsi... Doreen?"
    Zakroutila hlavou. "Jsem Dvířka, Richardrichardmayhewdicku. Mléko a cukr?"
    To už bylo na Richarda moc. A řekl: "Richard. Jenom Richard. Bez cukru."
    Pak řekl: "Podívej, pokud to není moc osobní otázka, co se ti stalo?"
    Dvířka nalila do hrnků vroucí vodu. "Radši ne," řekla jen.
    "No dobře, promiň, jestli jsem--"
    "Ne, Richarde. Věř mi, nemá to smysl. K ničemu by ti to nebylo. Už jsi v tom stejně zapletený víc než dost."
    Vyndala sáčky a podala mu hrnek s čajem. Vzal ho a uvědomil si, že pořád ještě drží v ruce telefonní sluchátko.
    "No, když, nemohl jsem tě tam přece nechat."
    "Mohl," řekla. "Ale neudělal jsi to."
    Přitiskla se ke stěně a opatrně vyhlédla z okna. Richard se vyklonil ven.
    Na druhé straně ulice pan Croup a pan Vandemar právě vycházeli z trafiky a v okně obchodu byl na nápadném místě přilepený leták VIDĚLI JSTE TUTO DÍVKU?
    "Jsou to opravdu tví bratři?" zeptal se.
    "Prosím tě," mávla Dvířka rukou. "Nespěchej na mě tolik."
    Usrkával čaj a předstíral, že je všecko úplně normální.
    "Kde jsi vlastně byla? Myslím před chvílí."
    "Tady," řekla. "Poslyš, protože ti dva se tady pořád potulují, musíme poslat vzkaz." Zarazila se. "Vzkaz někomu, kdo mi může pomoct. Neodvážím se odtud odejít."
    "Nemohl bych třeba já někam zajít? Nebo někomu zatelefonovat?"
    Vzala mu z ruky hluché sluchátko s uříznutým drátem a zavrtěla hlavou. "Mí přátelé nemají telefon. Zavěsila sluchátko do vidlice. Leželo tam, zbytečné a opuštěné.
    Po tváři jí přeletěl krátký zlomyslný úsměv. "Drobečky!" řekla.
    "Prosím?" nechápal Richard.
   
   
    Otevřela okno na konci ložnice a rozhlížela se po střechách a okapech. Pak nasypala na římsu trochu strouhanky. Musela při tom stát na Richardově posteli.
    "Nerozumím tomu," ozval se Richard.
    "Pochopitelně," souhlasila. "Teď tiše."
    Ozvalo se plácání křídel a za oknem se objevil fialově šedozelený holub.
    Pustil se do drobtů. Dvířka natáhla ruku a chytila ho. Zvědavě se na ni díval, ale nestěžoval si.
    Sedli si na lůžko. Richard musel holuba držet a dívka mu zářivě modrou gumičkou, kterou Richard používal na stahování účtů za elektřinu, připevnila na nožku papírek se vzkazem.
    Richard nad svou funkcí zrovna nadšením nejásal.
    "Nechápu, k čemu je to dobré, Tohle přece není poštovní holub. Je to úplně obyčejný londýnský holub, co kálí na lorda Nelsona."
    "Jistě," souhlasila Dvířka. Tvář měla odřenou a vlasy rozcuchané.
    Rozcuchané, ale zdravé a lesklé. Vzala ptáka, opatrně a něžně, zvedla ho a hleděla mu do očí. Holub naklonil hlavu na stranu a hleděl na ni.
    "Fajn," řekla a pak vydala zvuk, který se velice podobal vrkavé a bublavé holubí řeči, "fajn, Vrkúú , hledáš Markýze Carabase. Je to jasné?"
    Holub zavrkal chápavou odpověď.
    "Šikovná holka. Víš, je to velice důležité, takže už raději - -"
    Holub ji přerušil dost netrpělivě znějícím zavrkáním. "Promiň," řekla Dvířka. "Víš, co děláš, pochopitelně."
    Donesla ptáka k oknu a pustila ho.
    Richard celou scénu udiveně pozoroval. "Víš, že to skoro vypadalo, jako by ti rozuměl?" vydechl, když holub vylétl k obloze a zmizel mezi střechami. "To je nápad," řekla Dvířka. "No nic, teď budeme čekat."
    Zamířila ke knihovničce v rohu ložnice, vybrala si Mansfieldský park, o jehož vlastnictví Richard neměl vůbec tušení, a šla do pokoje.
    Richard šel za ní. Usadila se na pohovce a otevřela knížku.
    "Z čeho je to zkratka?" zeptal se.
    "Co?"
    "Tvé jméno."
    "Z ničeho."
    "Jak se to píše?"
    "D-v-í-ř-k-a. Jako něco, čím procházíš."
    "Aha." Musel něco říct, a tak pokračoval: "Co je to za jméno, Dvířka?"
    Podívala se na něho svýma zvláštníma očima a vysvětlila: "Moje jméno." Pak se vrátila k Jane Austenové.
    Richard zvedl dálkový ovladač a zapnul televizi. Pak přehodil kanál. Znovu.
    Povzdechl si. Pak zase přehodil kanál.
    "Na co vlastně čekáme?"
    Dvířka obrátila stránku. Nezvedla hlavu. "Na odpověď."
    "Jakou odpověď?"
    Pokrčila rameny.
    "Tak nic."
    Napadlo ho, jak velice bílou pleť má, když si umyla většinu špíny a krve.
    Uvažoval, jestli je tak bledá po nemoci, nebo z toho krvácení. Nebo jestli je to z nedostatku slunce. Možná byla ve vězení. I když na to vypadala příliš mladá. Možná ten velký chlap nelhal, když říkal, že je šílená.
    "Poslyš, když ti lidé přišli..."
    "Lidé?" Zvláštní barva v očích jí zablýskala.
    "Croup a ten, Vanderbilt."
    "Vandemar." Chvíli uvažovala a pak kývla. "Asi jo, asi jim můžeš říkat lidi. Dvě nohy, dvě ruce, i hlavu mají."
    Richard pokračoval. "Když sem přišli, před tím. Kde jsi opravdu byla?"
    Olízla si prst a obrátila stránku. "Byla jsem tady."
    "Ale - -"
    Zmlkl, protože nevěděl, co by řekl. V bytě nebylo jediné místo, kde se mohla schovat. Ale ven nevyšla. Ale--
    Něco zaharašilo a z hromádky videokazet pod televizí se vyhrabalo něco tmavého.
    "Ježíši!" vyhrkl Richard a praštil po tom vší silou dálkové ovládání.
    Trefil kazety. Po tmavém tvaru nebylo ani památky.
    "Richarde!" zvolala Dvířka.
    "To nic," vysvětloval. "Myslím, že to byla jen krysa nebo něco."
    Blýskla po něm rozzlobeně očima. "Samozřejmě to byla krysa. Musel jsi ji k smrti vyděsit, chudinku." Prohledávala pokoj, pak tichounce hvízdla mezi předními zuby. "Haló?" volala. Klekla si na podlahu, Mansfieldský park už ji vůbec nezajímal. "Haló?"
    Znovu se rozzlobila na Richarda: "Jestli jsi ji poranil," vyhrožovala. Pak zase tiše mluvila do pokoje: "Omlouvám se, on je idiot, slyšíte?"
    "Já nejsem žádný idiot," bránil se Richard.
    "Psst!" přerušila ho. "Haló?"
    Zpod pohovky vyhlédly drobné černé oči. Pak následovala hlava, podezíravě se rozhlížela na všechny strany. Na myš to bylo příliš velké, tím si byl Richard jistý.
    "Nazdar!" vítala to Dvířka přátelsky. "Jsi v pořádku?"
    Nastavila dlaň. Zvíře do ní vběhlo, pak se rozběhlo vzhůru po paži a skrčilo se v ohybu lokte. Dvířka prstem hladila tmavý bok. Bylo to temně hnědé, s dlouhým růžovým ocasem. Na jednom boku to mělo připevněné něco jako složený kousek papíru.
    "Je to krysa," prohlásil Richard s pocitem, že jsou situace, kdy je odpustitelné mluvit o zjevných pravdách.
    "Ano, je to krysa. Omluvíš se jí?"
    "Co?"
    "Jestli se omluvíš."
    Možná špatně rozuměl. Možná už mu to jde na mozek. "Kryse?"
    Dvířka mlčela, velice významně.
    "Je mi líto, jestli jsem tě vylekal," řekl nakonec důstojně Richard kryse.
    Krysa se dívala na Dvířku.
    "Ne, on to opravdu myslí vážně. Neříká to jen tak. Tak, co pro mě máš?"
    Chvíli šmátrala kryse na boku a pak vytáhla mnohokrát přeložený kousek
    hnědého papíru, stažený něčím, co Richardovi silně připomínalo jasně modrou gumičku na účty.
    Rozevřela ho: kousek otrhaného hnědého papíru popsaného černým pavoučím písmem.
    Přečetla si ho a kývla. "Děkuji," obrátila se na krysu. "Moc si cením toho, co jsi pro mě udělal."
    Krysa seběhla na pohovku, okamžik se nazlobeně dívala na Richarda a pak zmizela ve stínu.
    Dívka, která si říkala Dvířka, podala papír Richardovi. "Tu máš, přečti si to."
   

 

Neil Gaiman
Nikdykde (Neverwhere)
přeložila L. Vojtková,
obálka: Dave McKean,
Váz., 320 str.,
cena 249 Kč,
vyšlo 12. 10. 2006