HLEDÁME MUŽE, věk 21 – 40 let, přednost svob., voj. nebo tech. zkuš., dobrá fyz. kondice, na dobře placenou práci spoj. s cest. do zahr. Engineering Studies Co., 305 E. 45, 9 – 12, 14 – 18 hod.
   
   „Víte, ta práce je poněkud neobvyklá,“ řekl pan Gordon.
   „A důvěrná. Předpokládám, že umíte zachovat tajemství?“
   „Obvykle ano,“ kýval Manse Everard. „Samozřejmě záleží na tom, co je to za tajemství.“
   Pan Gordon se usmál. Byl to zvláštní úsměv; tak uzavřenou křivku rtů Everard ještě nikdy u nikoho neviděl. Mluvil běžnou hovorovou americkou angličtinou a měl na sobě dobře padnoucí, ale nijak zvlášť výrazný oblek, přesto však v něm bylo cítit něco cizího, něco víc než jen tmavá pleť, bezvousé tváře a podivná nesourodost mongolských očí nad úzkým evropským nosem. Bylo ho těžké zařadit.
   „Nejsme špioni, jestli vám jde o tohle,“ řekl.
   Everard se usmál. „Promiňte. Nemyslete si, prosím, že podléhám stejné hysterii jako většina lidí v téhle zemi. Ostatně jsem stejně nikdy neměl přístup k důvěrným informacím. Ale v inzerátu jste se zmiňovali o práci v zahraničí, a při současné situaci – zkrátka nerad bych přišel o pas, chápejte.“
   Everard byl vysoký muž s mohutnými rameny a trochu pochroumaným obličejem pod nakrátko ostříhanými hnědými vlasy. Jeho papíry ležely před ním na stole: Po válce propuštěn z armády, doklady z několika zaměstnání, kde pracoval jako strojní inženýr. Zdálo se, že se na ně pan Gordon sotva podíval.
   Kancelář byla docela obyčejná, psací stůl a pár židlí, kartotéka a vzadu dveře vedoucí někam dál. Otevřeným oknem sem z hloubky šesti pater doléhal hluk newyorské dopravy.
   „Nezávislý duch,“ podotkl muž za stolem. „To se mi líbí. Spousta lidí se sem vplíží, jako kdyby prosila o kopanec. Samozřejmě, s vašimi zkušenostmi ještě nejste v zoufalé situaci. Pořád můžete dostat práci, dokonce i v situaci, jako je… myslím, že teď se tomu říká průběžné přizpůsobování.“
   „Zaujalo mě to,“ vysvětlil Everard. „Jak vidíte, pracoval jsem v zahraničí, a rád bych znova cestoval. Ale abych byl upřímný, pořád nemám nejmenší ponětí, co vaše firma vlastně dělá.“
   „Děláme velkou spoustu věcí,“ řekl pan Gordon. „Počkejme… vy jste byl na frontě. Francie a Německo.“ Everard mrkl; v jeho papírech byly záznamy o medailích, ale byl by přísahal, že ten člověk neměl čas je přečíst. „Ehm… byl byste tak laskav a položil ruce na ty knoflíky na područkách křesla? Děkuji. A teď: jak reagujete na fyzické nebezpečí?“
   Everard se naježil: „Tak podívejte…“
   Oči pana Gordona zalétly k přístroji, který mu ležel na stole: Byla to jen krabička s indikační ručičkou a několika číselníky. „To nic. Jaké máte názory na internacionalismus?“
   „Poslyšte…“
   „Komunismus? Fašismus? Ženy? Vaše osobní ambice?… To je všechno. Nemusíte odpovídat.“
   „Co to sakra má být?“ neudržel se Everard.
   „Malý psychologický test. Zapomeňte na to. Vaše názory mě zajímají jen do té míry, do jaké odrážejí základní citovou orientaci.“ Pan Gordon se pohodlně opřel a sepnul ruce před obličejem. „Zatím je to velmi slibné. Tedy, věci se mají takto. Děláme práci, která je, jak jsem vám již řekl, velmi důvěrná. My totiž… ehm… hodláme připravit našim konkurentům malé překvapení.“ Zasmál se. „Klidně mě ohlaste FBI, pokud si přejete. Vyšetřování naší činnosti už proběhlo a prošli jsme jím s čistým štítem. Zjistíte, že skutečně provádíme finanční a stavební operace celosvětového rozsahu. Ale je tu ještě jedna stránka té práce, a právě pro ni potřebujeme lidi.
   Zaplatím vám sto dolarů za to, že půjdete tam do té zadní místnosti a absolvujete sérii testů. Bude to trvat asi tři hodiny. Když neprojdete, tak to tím končí. Pokud ano, sepíšeme smlouvu, řekneme vám fakta a začneme s výcvikem. Souhlas?“
   Everard zaváhal. Měl pocit, že se na něj příliš pospíchá. Za touhle firmou je něco víc než jedna kancelář a jeden uhlazený cizinec. Ale i tak…
   Rozhodl se. „Podepíšu smlouvu potom, co mi řeknete, oč jde.“
   „Jak si přejete,“ pokrčil pan Gordon rameny.
   „Mně je to jedno. Testy prokážou, jestli podepíšete nebo ne, víte? Používáme jisté velmi vyspělé techniky.“
   To byla rozhodně pravda. Everard věděl něco o moderní psychologii – encefalografech, asociačních testech, osobnostních dotaznících. Nerozeznal účel žádného z těch zakrytých přístrojů, které kolem něj hučely. Otázky, které na něj asistent – úplně holohlavý muž neurčitého věku s velmi světlou pletí, těžkým přízvukem a neproniknutelným výrazem v tváři – velkou rychlostí pálil, mu připadaly úplně bez souvislostí. A co byla ta kovová helma, kterou při tom musel mít na hlavě? Kam vedly ty dráty od ní?
   Nenápadně se rozhlížel po cifernících, ale písmena i čísla se nepodobala ničemu, co kdy viděl. Nebyla to angličtina, francouzština, ruština, řečtina, čínština, nic, co by patřilo do roku 1954. Možná si dokonce už v té chvíli začínal uvědomovat pravdu.
   Jak testy pokračovaly, narůstalo v něm stále silnější uvědomění sama sebe. Manson Emmert Everard, třicetiletý, dříve poručík americké armády, zkušenosti z konstrukce a výroby v Americe, Švédsku, Arábii; dosud svobodný, ačkoli stále častěji závidějící svým ženatým přátelům; v současné době žádná stálá dívka ani jiný blízký vztah; trochu bibliofil; vášnivý hráč pokeru; láska k plachetnicím, koním a puškám; na dovolené táborník a rybář. Samozřejmě, že to všechno o sobě věděl, ale jen jako oddělené střípky faktů. Bylo to zvláštní, takhle si najednou uvědomit sám sebe jako jednolitý organismus, pochopit, že každý rys je jen jedna nezbytná faseta celkového obrazu.
   Vyšel ven vyčerpaný a zalitý potem. Pan Gordon mu nabídl cigaretu a rychle přelétl očima sérii kódovaných listů, které mu předal asistent. Tu a tam si pro sebe něco zamumlal: „…Zet-20 kortikální… tady nerozlišená hodnota… psychická reakce na antitoxin… slabiny ústřední koordinace…“ Sklouzl přitom do přízvuku, do hlasu se mu vloudila zvláštní melodie a samohlásky protahoval tak, jak to Everard ještě u nikoho neslyšel – a že už měl dlouhou zkušenost s nejrůznějšími způsoby, jakými se dá komolit angličtina.
   Trvalo půl hodiny, než znovu vzhlédl. Everard už začínal být netrpělivý a začínal se v něm rodit neurčitý vztek na to velkopanské chování, ale byl tak zvědavý, že zůstal tiše sedět. Pan Gordon se konečně spokojeně, zeširoka usmál a ukázal při tom neuvěřitelně bílé zuby.
   „Tak konečně. Víte, že jsem už musel odmítnout dvacet čtyři kandidáty? Ale vy se hodíte. Vy se nám docela určitě hodíte.“
   „Hodím se kam?“ Everard se naklonil vpřed a uvědomil si, že se mu zrychlil puls.
   „Do Stráže. Budete něco jako policista.“
   „Ano? A kde?“
   „Kdekoli. A kdykoli. Připravte se, bude to pro vás šok. Víte, naše společnost, i když je zcela legální, slouží jen jako zástěrka a zdroj peněz. Naše skutečná práce je střežit čas.“
   
   
   2
   
   Akademie byla na americkém Západě. Byla také v oligocénu, teplé době lesů a trávy, kdy myšovití předchůdci člověka obezřetně prchali z cesty obřím savcům. Postavili ji před tisícem let; udržována bude půl milionu let – dostatečně dlouho na to, aby jí prošlo tolik žáků, kolik bude Stráž času potřebovat – a pak bude pečlivě demolována, aby po ní nezbyla ani stopa. Později přijdou ledovce a za nimi lidé, a v roce 19352 po Kr. (v roce 7841 od Morennského triumfu) najdou tito lidé způsob, jak cestovat časem a vrátit se do oligocénu, aby tam založili Akademii.
   Byl to komplex dlouhých nízkých budov, hladkých křivek a měnících se barev, který se rozprostíral po louce pod obrovitými starými stromy. Za nimi se táhly kopce a lesy až k veliké hnědé řece, a v noci bylo občas slyšet hřmotný hlas titanotheria nebo vzdálené zařvání šavlozubého tygra.
   Everard vystoupil z časoplánu, veliké strohé kovové krabice, a měl sucho v krku. Byl to stejný pocit jako první den v armádě před dvanácti lety – nebo patnáct až dvacet milionů let v budoucnu, když na to přijde. Cítil se osamělý a bezmocný a zoufale toužil najít nějaký čestný způsob, jak odtud utéct domů. Moc útěchy mu nepřinesl ani pohled na další časoplány, které vyložily celkem asi padesát mladých mužů a žen. Nováčci se pomalu shlukli a vytvořili neuspořádanou, nejistou skupinku. Nejdřív nemluvili, jen si jeden druhého prohlíželi. Everard rozeznal tvrdý límeček a buřinku; styly oblečení i účesu zahrnovaly všechno, co znal do roku 1954, a zjevně pokračovaly i dál. Odkud asi je ta dívka v duhových, těsně padnoucích kalhotách, se zelenou rtěnkou a divoce vlnitými žlutými vlasy? Ne… odkdy? Vlastně ze kdy?
   Vedle něj stál náhodou asi pětadvacetiletý muž: podle tvídového obleku a hubeného obličeje zjevně Brit. Pod uhlazeným a ovládaným zevnějškem jako by skrýval sveřepou trpkost. „Ahoj,“ oslovil ho Everad. „Co kdybychom se seznámili?“ Řekl své jméno a od
kud je.
   „Charles Whitcomb, Londýn, 1947,“ odpověděl ten druhý ostýchavě. „Zrovna mě demobilizovali – byl jsem v R.A.F. – a tohle vypadalo jako dobrá příležitost. Ale teď už si nejsem tak jistý.“
   „Možná je,“ řekl Everard a vzpomněl si na mzdu. Patnáct tisíc ročně jako nástupní plat! Ale jak vlastně počítají roky? Nejspíš podle osobního času každého zaměstnance.
   Rázoval k nim nějaký člověk. Byl to štíhlý mladý muž v přiléhavé šedé uniformě s tmavomodrým pláštěm, který blikal, jako by v něm byly vetkány hvězdy. Tvář měl příjemnou, usmíval se a promluvil tiše s neutrálním přízvukem: „Zdravím vás! Vítejte v Akademii. Předpokládám, že všichni umíte anglicky?“ Everard si všiml člověka ve zbytcích ošuntělé německé uniformy a nějakého Inda i dalších, kteří pravděpodobně byli cizinci.
   „Takže budeme užívat angličtinu, dokud se nenaučíte temporal.“ Muž stál pohodlně s rukama v bok. „Jmenuji se Dard Kelm. Narodil jsem se – počkejme – roku 9573 křesťanského letopočtu, ale specializoval jsem se na vaši dobu. Ta se mimochodem počítá od roku 1850 do roku 2000, i když vy všichni jste spíš kolem prostředka. Já jsem vaše oficiální zeď nářků, kdyby se něco dělo.
   Tohle učiliště je organizované jinak, než jste asi čekali. Nevyrábíme tady absolventy ve velkém, takže důsledná disciplína jako ve škole nebo v armádě tu není nutná. Každý z vás projde jak všeobecným, tak individuálním výcvikem. Nemusíme nijak trestat studijní neúspěchy, protože předběžné testy nám zaručily, že žádné nebudou a že i možnost pracovních nezdarů je malá. Každý z vás dosáhl vysokého stupně zralosti v kulturním kontextu své doby. Ovšem existují tu rozdíly ve schopnostech, takže pokud chceme každou osobnost rozvinout skutečně naplno, musíme používat individuální vedení.
   Kromě běžné zdvořilosti tu neplatí téměř žádné formality. Budete mít možnost nejen studovat, ale i odpočívat. Nebudeme od vás nikdy čekat víc, než čeho jste schopni. Podotýkám, že možnosti lovu a rybolovu jsou pořád docela slušné – dokonce i v nejbližším okolí, a když letíte pár set kilometrů dál, jsou vynikající.
   Pokud nemáte žádné otázky, pojďte prosím za mnou a já vás ubytuji.“
   Dard Kelm jim ukázal vybavení typického pokoje. Bylo takové, jaké by člověk čekal řekněme v roce 2000: nenápadný nábytek, který se okamžitě přizpůsobil do nejpohodlnějšího tvaru, malý bar s občerstvením, obrazovky, na nichž bylo možno si vybrat z rozsáhlé knihovny zvukových i obrazových záznamů. Zatím nic příliš neznámého a složitého. Každý kadet měl svůj vlastní pokoj v »obytné« budově; jedlo se v ústřední jídelně, ale daly se zařídit i soukromé večírky. Everard cítil, jak jeho napětí pomalu ustupuje.
   Konal se banket na uvítanou. Jídla byla známá, ale tiché stroje, které je podávaly, ne. Bylo tu víno, pivo a velká zásoba tabáku. Možná bylo do potravy něco přimícháno, protože Everard stejně jako ostatní začal pociťovat euforii. Skončilo to tak, že mlátil do piána boogie, zatímco asi deset lidí rvalo ostatním ušní bubínky svými pokusy o zpěv.
   Jen Charles Whitcomb se toho neúčastnil, seděl sám v rohu a zasmušile upíjel. Dard Kelm byl taktní a nesnažil se ho přinutit, aby se přidal k ostatním. Everard usoudil, že se mu tady bude líbit. Ale práce a organizace a účel toho všeho mu pořád nebyly o mnoho jasnější.
   „Cestování časem bylo objeveno v době, kdy mizelo Choritské arcikacířství,“ vykládal Kelm v přednáškové síni. „Podrobnosti budete studovat později, prozatím mi věřte, že to byly bouřlivé časy, kdy se v komerčním a genetickém soupeření mezi obrovskými koncerny používalo doslova všech prostředků; všechno bylo v pohybu a jednotlivé vlády byly jen pěšci v mohutné galaktické hře.
   Cestování v čase bylo vedlejším produktem při hledání způsobu okamžitého přemisťování, které, jak si někteří z vás jistě uvědomí, vyžaduje k svému matematickému popisu nekonečně nespojité funkce… právě tak jako cestování do minulosti. Nebudu se teď pouštět do teorie – něco z toho se dozvíte při hodinách fyziky – ale uvedu jen, že se využívá pojetí nekonečněrozměrných relací v 4N-rozměrném kontinuu, kde N je celkový počet částic ve vesmíru.
   Skupina, která to objevila, takzvaná Devítka, si přirozeně uvědomila možnosti toho objevu. Nejen komerční – jako je obchod, těžba surovin a další podniky, které si jistě všichni dovedete představit – ale také možnost zasadit smrtelnou ránu svým nepřátelům. Víte, čas je proměnlivý, minulost se dá změnit…“
   „Dotaz!“ To se ozvala ta dívka z roku 1972, Elizabeth Grayová, která ve své vlastní době byla slibnou mladou fyzičkou.
   „Ano?“ pobídl ji Kelm zdvořile.
   „Myslím, že popisujete logicky nemožnou situaci. Připouštím možnost cestování v čase, vzhledem k tomu, že jsme všichni tady, ale žádná událost se přece nemůže současně stát a nestat. To je protimluv.“
   „Jedině pokud trváte na logice, která není alef-alef-hodnotová,“ odpověděl Kelm. „Stane se asi tohle: Předpokládejme, že bych se vrátil v čase a zabránil vašemu otci, aby se setkal s vaší matkou. Nikdy byste se nebyla narodila. Tato část všeobecné historie by se prostě odehrála jinak; vždycky by byla jiná, i když já bych si uchoval vzpomínku na »původní« stav věcí.“
   „A co kdybyste totéž udělal sobě?“ nedala se Elizabeth. „Přestal byste existovat?“
   „Ne, protože bych patřil do té části historie, která se odehrála už před mým zásahem. Ukážu vám to na vašem vlastním příkladu. Kdybyste se vrátila, řekněme, tak do roku 1946 a zabránila tomu, aby se vaši rodiče v roce 1947 vzali, pořád byste v tom roce existovala; nepřestala byste existovat jen proto, že jste ovlivnila události. Totéž by platilo, kdybyste byla v roce 1946 třeba jen mikrosekundu před zastřelením muže, který by se jinak stal vaším otcem.“
   „Ale pak bych existovala bez – bez původu!“ protestovala. „Měla bych život a vzpomínky a… všechno … i když by je nic nevytvořilo.“
   Kelm pokrčil rameny. „A co má být? Trváte na tom, že zákon příčinnosti, nebo přesněji řečeno zákon zachování energie, zahrnuje jen spojité funkce. Ale ve skutečnosti je nespojitost docela dobře možná.“
   Zasmál se a opřel o katedru. „Samozřejmě jsou jisté nemožné věci,“ pokračoval. „Například se nemůžete stát svou vlastní matkou – z čistě genetických důvodů. Kdybyste se vrátila a vdala se za svého dřívějšího otce, děti by byly jiné, žádné z nich by nebylo vy, protože každé by mělo jen polovinu vašich chromozomů.“
   Odkašlal si: „Ale neodbíhejme. Detaily se dozvíte v jiných přednáškách. Já vám jen všeobecně líčím situaci. Abych tedy pokračoval. Devítka viděla možnost vrátit se zpátky v čase a zabránit svým nepřátelům, aby vůbec vznikli, aby se narodili. Ale pak se objevili Danelliané.“
   Poprvé opustil svůj lehký, napůl žertovný tón a vypadal teď jako člověk stojící tváří v tvář nepoznatelnému. Mluvil tiše: „Danelliané jsou součástí budoucnosti – naší budoucnosti, ještě víc než milion let po mně. Člověk se vyvinul v něco … co se nedá popsat. Vy se s žádným Danellianem pravděpodobně nikdy nesetkáte. A kdyby, byl by to… dost velký šok. Nejsou zlí – ani dobří – jsou tak daleko od všeho, co můžeme znát nebo cítit, jako my jsme od těchhle hmyzožravců, z kterých se stanou naši předkové. Takovým věcem není dobře stanout tváří v tvář.
   Zajímalo je jen to, aby ochránili vlastní existenci. V jejich době bylo cestování časem už stará známá věc a pošetilí, mocichtiví a šílení lidé už měli nesčetné příležitosti vrátit se a obrátit historii naruby. Nechtěli cestování zakázat – byla to součást složitého vývoje, který vedl až k nim – ale museli ho omezit.
   Zabránili Devítce v provedení jejích plánů. A založili Stráž, aby hlídala cesty času.
   Vy budete pracovat většinou ve své vlastní éře, ledaže časem dosáhnete nezávislého statutu. V podstatě budete žít obyčejným životem, budete mít rodinu a přátele jako každý jiný; tajná část toho života vám bude přinášet uspokojení z dobrého platu, ochrany, občasné dovolené na nějakém velmi zajímavém místě a vysoce hodnotné práce. Ale budete pořád v pohotovosti. Občas budete pomáhat cestovatelům v čase, kteří se nějakým způsobem dostali do potíží. Občas budete mít úkol – zatčení nějakého budoucího politického nebo vojenského nebo ekonomického dobyvatele. Občas Stráž přijme škodu jako neodčinitelnou a místo toho bude v pozdějších obdobích vyvíjet protikladné vlivy, které by vrátily historii zpět do žádaného směru.
   Přeji vám všem hodně štěstí.“
   První část výcviku byla fyzická a psychologická. Everard si nikdy neuvědomil, jak ho jeho vlastní život zmrzačil na těle i na duchu; byl jen polovinou toho muže, kterým mohl být. Bylo to pro něj tvrdé, ale na konci ho čekala radost z dokonale ovládané síly svalů, z citů, které se staly hlubšími, protože byly ukázněné, z rychlosti a přesnosti vlastních myšlenek.
   V průběhu výcviku byl také pečlivě kondicionován k tomu, aby neprozradil nic o Stráži, aby dokonce ani nenaznačil její existenci žádné nepovolané osobě. Prostě to nemohl udělat pod žádným nátlakem; bylo to pro něj stejně nemožné jako vyskočit na Měsíc. Naučil se také podrobně znát svou »veřejnou osobnost« pro 20. století.
   Temporal, umělý jazyk, kterým se mohli dorozumívat Strážci ze všech věků, aniž by jim rozuměl někdo cizí, byl zázrak logicky organizované expresivity.
   Myslel si, že ví něco o bitvách, ale musel se naučit ovládat zbraně a triky padesáti staletí od kopí doby bronzové až po cyklickou výbušninu, která by dokázala zlikvidovat celý kontinent. Až se vrátí do vlastní doby, dostane jistý omezený arzenál, ale mohl by být povolán i do jiných dob a přílišné anachronismy se povolovaly jen výjimečně.
   Měli přednášky z historie, vědních i uměleckých oborů a filosofie, studovali jemné detaily řeči a chování. To poslední se týkalo jen let 1850 – 1975; kdyby měl příležitost dostat se jinam, vyžádal by si speciální instrukce z hypnotického podmiňovače. Právě takové stroje mu umožnily dokončit výcvik za tři měsíce.
   Poznal i organizaci Stráže. Daleko »vpředu« ležela záhada danellianské civilizace, ale kontakty s ní byly spíše výjimečné. Stráž měla polovojenský charakter, s hodnostmi, ale bez zvláštních formalit. Historie se dělila na jednotlivé sektory, hlavní kancelář byla vždy umístěna ve vybraném dvacetiletí a v důležitém městě své doby (maskována nějakou vnější činností, například obchodem) a měla různé pobočky. V jeho době existovaly tři sektory: Západní svět, centrála v Londýně; Rusko, v Moskvě; Asie, v Pekingu; všechny v lehkovážných letech 1890 – 1910, kdy utajení bylo snadnější než v pozdějších dekádách – tam byly menší kanceláře, jako byla ta Gordonova. Obyčejný přidělený agent žil obvykle ve své vlastní době a často měl skutečné zaměstnání. Mezi lety se komunikovalo malými robotickými člunky nebo přes kurýra a automatické přepínače se staraly o to, aby se vzkazy nenahromadily všechny do stejného okamžiku.
   Celá ta organizace byla tak obrovská, že si to ještě ani nestačil pořádně uvědomit. Dostal se do něčeho nového a vzrušujícího; to bylo to jediné, co doopravdy pochopil všemi částmi svého vědomí… aspoň zatím.
   Zjistil, že jeho instruktoři jsou přátelští a rádi si popovídají. Nabručený veterán, který ho učil pilotovat kosmické lodě, bojoval v Martské válce v roce 3890. „Vy tady se chytáte rychle,“ říkal. „Ale učit předindustriální lidi, to je hrůza. Už se ani nepokoušíme jim dát víc než základy. Měl jsem tu jednou Římana – z Caesarovy doby – moc chytrej kluk, to jo, ale nepodařilo se mi natlouct mu do hlavy, že s mašinou nemůže zacházet jako s koněm. No a pokud jde o Babyloňany, ti cestování v čase nebyli schopní pochopit vůbec. Museli jsme je nakrmit povídačkama o bitvě bohů.“
   „A čím krmíte nás?“ zeptal se Whitcomb.
   Kosmonaut se na něj podezíravě podíval. „Pravdou,“ řekl nakonec. „Kolik jí snesete.“
   „Jak ses dostal k téhle práci?“
   „No… sestřelili mě u Jupitera. Moc ze mě nezbylo. Posbírali mě, vyrobili mi nové tělo – a protože nikdo z mých příbuzných nežil a mě taky považovali za mrtvého, neměl jsem celkem proč se vracet domů. Žít pod Dohlížitelskými jednotkami není žádná legrace. Tak jsem vzal místo tady. Dobrá společnost, snadnej život a dovolená ve spoustě různejch dob.“ Kosmonaut se usmál. „Počkejte, až se dostanete do úpadkového stádia Třetího matriarchátu! To teprv uvidíte, co je to zábava.“
   Everad neřekl nic. Příliš ho zaujal pohled na obrovskou Zemi kutálející se po koberci hvězd.
   Spřátelil se s ostatními kadety. Byli dost sourodá parta – bylo to přirozené, protože Stráž si vybírala podobné typy, statečné a s inteligentní myslí. Bylo tu i pár milostných vztahů. Žádná tragédie; svatba byla docela dobře možná, stačilo, aby se pár dohodl, ve kterém roce se chce spolu usadit. Jemu samotnému se ty dívky líbily, ale zachoval chladnou hlavu.
   Kupodivu nejblíže se spřátelil a tichým a zasmušilým Whitcombem. V tom Angličanovi bylo něco, co se mu líbilo; byl tak kultivovaný, tak zgruntu dobrý chlapík, a přesto vypadal jako ztracený.
   Byli se jednoho dne venku projet na koních, jejichž vzdálení předkové prchali svým obrovským potomkům z cesty. Everard měl s sebou pušku, protože doufal, že se mu podaří ulovit pratura, kterého zahlédl. Oba měli na sobě světle šedou uniformu Akademie, která byla pod horkým žlutým sluncem chladivá a hedvábně hladká.
   „Divím se, že nám povolují lovit,“ poznamenal Američan. „Co kdybych zastřelil šavlozubého tygra – myslím nejspíš v Asii – který měl původně sežrat některého z těch hmyzožravých předchůdců člověka. Nezměnilo by to celou budoucnost?“
   „Ne,“ odpověděl Whitcomb. Ve studiu teorie cestování časem už postoupil dál než Everard. „Víš, to je jako by kontinuum bylo síť tuhých gumových pásů. Není snadné ji zkřivit; má vždycky sklon vrátit se zpátky k svému, no, »dřívějšímu« tvaru. Na jednom jediném hmyzožravci nezáleží, to celý genetický fond toho druhu vedl k člověku.
   Stejně jako když zabiju ve středověku jednu ovci, nezničím tím všechny její pozdější potomky a třeba všechny ovce, které existovaly v roce 1940. Budou existovat pořád a ani jejich geny se nezmění, i když budou mít jiné předky, protože za tak dlouhou dobu jsou všechny ovce, nebo i lidé, potomky všech dřívějších ovcí nebo lidí. Kompenzace, chápeš; někde v průběhu té doby jiný předek poskytne ty geny, které sis myslel, že jsi vymýtil.
   A stejně tak… no, řekněme, že bych se vrátil a zabránil Boothovi zabít Lincolna. Kdybych neudělal velmi pečlivá opatření, patrně by vystřelil někdo jiný a na Bootha by se to stejně svedlo.
   Tahle pružnost je důvod, proč je vůbec cestování časem dovoleno. Když chceš něco změnit, musíš na to jít z té správné strany – a i tak je to obvykle tvrdá práce.“
   Ušklíbl se. „To věčné poučování! Pořád a pořád nám opakují, že když my zasáhneme do běhu věcí, tak nás potrestají. Nesmím se vrátit a zastřelit toho zatraceného parchanta Hitlera hned v kolébce. Musím ho nechat vyrůst, rozpoutat válku a zabít moji holku.“
   Everard jel chvíli mlčky. Bylo slyšet jen skřípání kožených sedel a šustění vysoké trávy. „To je mi líto,“ řekl nakonec. „Chce se ti o tom mluvit?“
   „Ano. Ale ono toho moc není. Byla ve W.A.A.F, v pomocném leteckém sboru – Mary Nelsonová se jmenovala – chtěli jsme se po válce vzít. V roce 44 byla v Londýně. Sedmnáctého listopadu. Na to datum nikdy nezapomenu.
   Dostala ji bomba. Šla k sousedům do Streathamu – byla na dovolené, víš, bydlela u matky. Ten dům vyletěl do povětří; na jejím vlastním nebylo ani škrábnutí.“
   Whitcomb byl smrtelně bledý. Zíral nepřítomně před sebe. „Bude sakra těžké nezkusit… nezkusit se vrátit, jen o pár let, a naposledy ji vidět. Jen ji znova vidět… Ne! Neodvážím se.“
   Everard položil svému příteli neohrabaně ruku na rameno a dál jeli mlčky.
   Třída postupovala ve výcviku, každý kadet svým vlastním tempem, ale navzájem se to vyrovnalo, takže všichni graduovali společně: byl to krátký ceremoniál následovaný velkým večírkem a mnoha plačtivými sliby dalších setkání. Pak se každý z nich vrátil do toho roku, z něhož odešel – do stejné hodiny.
   Everad přijal Gordonovo blahopřání, dostal seznam agentů, kteří byli jeho současníky (několik z nich bylo zaměstnáno na takových místech, jako je třeba vojenská rozvědka) a vrátil se do svého bytu. Později mu Stráž pravděpodobně zařídí zaměstnání na nějakém citlivém místě vhodném k naslouchání, ale jeho současné pověření – pro daňový úřad byl »zvláštní poradce Engineering Studies, Co.« – zahrnovalo jen přečíst denně tucet novin a hledat v nich náznaky cestování časem, které ho naučili rozeznávat, a kromě toho být stále připraven nastoupit do akce.
   A náhodou si svůj první úkol vlastně přidělil sám.
   
   
   3
   
   Byl to zvláštní pocit, číst titulky a víceméně vědět, co přijde dál. Znamenalo to, že se z událostí trochu vytratila palčivá děsivost, ale smutek ještě vzrostl, protože tohle bylo tragické období. Začínal sympatizovat s Whitcombovou touhou vrátit se a změnit historii.
   Jenže jeden člověk má příliš omezené možnosti. Nemohl by ji změnit k lepšímu, leda náhodou; nejpravděpodobnější by ale bylo, že by všechno jenom zpackal. Vrať se a zabij Hitlera a japonské a sovětské vůdce – možná jejich místo zaujme někdo chytřejší. Možná atomová energie zůstane ležet ladem a nádherný rozkvět Venušanské renesance nikdy nenastane. Co my víme…
   Vyhlédl z okna. Na neklidném nebi plála světla; ulice se hemžila automobily a spěchajícími lidmi bez tváří; mrakodrapy na Manhattanu odtud neviděl, ale věděl, že se pyšně tyčí k nebi. A to všechno byla jen jedna zákruta řeky, která se vinula od pokojné předlidské krajiny, kde přednedávnem byl, až k nepředstavitelné danellianské budoucnosti. Kolik miliard a bilionů lidských bytostí žilo, smálo se, plakalo, pracovalo, doufalo a zemřelo v jejích proudech!
   No… Povzdechl, nacpal si dýmku a obrátil se k oknu zády. Dlouhá procházka ho nezbavila jeho neklidu; jeho mysl i tělo byly netrpělivé, jak toužily něco dělat. Ale bylo už pozdě a… Došel ke knihovně, víceméně náhodně si vybral knihu a začal číst. Byla to sbírka viktoriánských a edwardiánských povídek.
   Zaujala ho letmá poznámka. Něco o tragédii v Addletonu a pozoruhodném obsahu staré britské mohyly. Nic víc. Hm. Cestování časem? Usmál se pro sebe.
   Ale přece jen…
   Ne, myslel si. To je bláznovství.
   Ale co mu ostatně udělá, když si to prověří? Ta příhoda se měla stát v roce 1894 v Anglii. Může projít staré ročníky londýnských Times. Stejně nemá co dělat… Třeba proto mu přidělili tuhle otupující práci s novinami: aby jeho mysl, znervóznělá nudou, pátrala v každé představitelné skulině.
   Když se ráno otevírala veřejná knihovna, už tam čekal.
   Zmínky o té příhodě tam byly. První měla datum 25. června 1894 a další se táhly po několik následujících dní. Addleton byla vesnička v Kentu, významná především jakubovským sídlem, které patřilo lordu Wyndhamovi, a mohylou neznámého stáří. Šlechtic byl nadšeným archeologem amatérem a pustil se do vykopávek v mohyle spolu s jistým Jamesem Rotherhithem, odborníkem z Britského muzea, který byl náhodou jeho příbuzným. Lord Wyndham odkryl dost skrovnou pohřební komoru: několik uměleckých předmětů, téměř zrezavělých a rozpadlých, kosti lidí a koní. Byla tam také překvapivě dobře zachovaná truhlice obsahující slitky neznámého kovu, o němž se předpokládalo, že to je slitina olova nebo stříbra. Lord pak těžce onemocněl s příznaky podivné smrtelné otravy; Rotherithe, který se do truhlice skoro ani nepodíval, zasažen nebyl a nepřímé důkazy naznačovaly, že šlechtici podstrčil nějaký prapodivný asijský jed. Když lord Wyndham pětadvacátého června zemřel, Scotland Yard Rotherithe zatkl. Jeho rodina najala známého soukromého detektiva, který velmi důmyslnými argumenty a následnými testy na zvířatech dokázal, že obviněný je nevinen a že příčinou smrti byly »smrtící výpary« z truhlice. Bedna i s obsahem byla vhozena do kanálu La Manche. Všeobecná blahopřání. Zatmívačka, happyend.
   Everard mlčky seděl v dlouhé tiché místnosti. Ten příběh mu neřekl dost. Ale byl přinejmenším vysoce sugestivní.
   Ale proč to tedy neprozkoumala viktoriánská kancelář Stráže? Nebo ano? Asi ano. Své výsledky by nejspíš nerozhlašovali, to je jasné.
   Ale přesto jim radši pošle upozornění.
   Když se vrátil do svého bytu, vzal jeden z malých komunikačních člunků, které dostal, vložil do něj zprávu a ovladače nastavil na londýnskou kancelář, 25. června 1894. Když stiskl poslední knoflík, krabička zmizela se slabým zasyčením vzduchu, ženoucího se do prostoru, kde dřív byla.
   Vrátila se za pár minut. Everad ji otevřel a vytáhl z ní arch papíru popsaný úhledným strojopisem – ano, psací stroje už tenkrát byly vynalezeny. Prolétl ho jedním pohledem, jak ho to naučili.
   
   „Vážený pane,
   
   v odpověď na Váš dopis z 6. září 1954 potvrzujeme příjem a pochvalně se zmíníme o Vaší píli. Zmíněná záležitost u nás teprve začala a právě v současné době jsme velmi zaměstnáni tím, abychom zabránili zavraždění Jejího Veličenstva, stejně jako balkánskou otázkou, opovrženíhodným opiovým obchodem s Čínou i dalšími problémy. Mohli bychom samozřejmě vyřídit nynější závazky a posléze se vrátit k této otázce, je však dobře vyhýbat se podivnostem, jako je být na dvou místech zároveň, což by nemuselo ujít pozornosti. Proto bychom velmi ocenili, kdybyste nám Vy a některý kvalifikovaný britský agent přišli na pomoc.
    Neurčíte-li jinak, budeme Vás očekávat 26. června 1894 o půlnoci na adrese Old Osborne Road, 14-B. Zůstávám Vaším nejuctivějším služebníkem,
   
   J. Mainwethering.“
   
   Následoval popis prostoročasových koordinát, který pod vší tou květnatostí dopisu vypadal dost nepatřičně.
   Everad zavolal Gordona, dostal schválení a zařídil, aby na něj ve »skladišti« společnosti čekal tempocykl. Pak poslal vzkaz Charliemu Whitcombovi do roku 1947, dostal od něj jednoslovnou odpověď – „Samozřejmě“ – a šel si vyzvednout svůj stroj.
   Připomínal motocykl bez kol a stojánku. Měl dvě sedačky a antigravitační pohonnou jednotku. Everard nastavil ovládání na Whitcombovu dobu, stiskl hlavní tlačítko a ocitl se v jiném skladišti.
   Londýn 1947. Chvíli seděl a přemítal nad tím, že ve stejnou dobu on sám, o sedm let mladší, studuje ve Státech na vysoké škole. Pak se kolem strážce protáhl Whitcomb a stiskl mu ruku. „Rád tě zas vidím, kamaráde,“ řekl. Vyzáblý obličej se mu rozzářil tím podivně okouzlujícím úsměvem, který se Everard naučil dobře znát. „Takže Viktorie?“
   „Vypadá to tak. Nasedej.“ Everard znovu nastavil ovladače. Tentokrát se vynoří v kanceláři. Ve velmi soukromé kanceláři.
   Ani to nedomyslel a už byla kolem něj. Dubový nábytek, tlustý koberec a plameny plynových lamp na něj udělaly nečekaně silný dojem. Elektrické světlo už bylo k dispozici, ale Dalhousie
& Roberts byla solidní, konzervativní dovozní společnost. Sám Mainwethering se zvedl z křesla a přišel je přivítat: byl to velký a pompézní muž s mohutnými licousy a monoklem. Ale byla z něj zároven cítit síla a měl tak vypěstovaný oxfordský přízvuk, že mu Everard stěží rozuměl.
   „Dobrý večer, pánové. Doufám, že jste měli příjemnou cestu? Ach, jistě… omlouvám se… pánové jsou v naší práci noví, že? Zpočátku je to vždycky trochu zneklidňující. Vzpomínám si, jak jsem byl šokován svou návštěvou v 21. století. Vůbec nebylo britské… Je to res naturae, samozřejmě, jen další rys našeho překvapujícího vesmíru, že? Musíte omluvit nedostatek pohostinnosti, ale jsme velice zaměstnáni, skutečně velice. Fanatický Němec se v roce 1917 dozvěděl o tajemství pohybu v čase od neopatrného antropologa, ukradl stroj a přijel do Londýna zavraždit Její Veličenstvo. Obracíme nebe a zemi, abychom ho našli.“
   „A najdete?“ zeptal se Whitcomb.
   „Ale ano. Ale je to zatrachtile těžká práce, pánové, zvlášť když musíme jednat tajně. Rád bych najal soukromého detektiva, ale ten jediný, který za něco stojí, je až příliš chytrý. Vychází z principu, že když člověk vyloučí všechno nemožné, pak to, co zůstane, jakkoli nepravděpodobné to je, musí být pravda. A cestování v čase by pro něj nemuselo být příliš nepravděpodobné.“
   „Vsadil bych se, že je to tentýž, který pracuje na tom addletonském případu, nebo na něm začne pracovat zítra,“ podotkl Everard. „To není důležité; víme, že prokáže Rotherhitheovu nevinu. Důležitější je ta silná pravděpodobnost, že v dávné britské minulosti nejspíš došlo k nějakým nepravostem.“
   „Chceš říct saské,“ opravil ho Whitcomb, který si údaje sám nezávisle ověřil. „Spousta lidí si plete Brity a Sasy.“
   „Skoro tolik, kolik si jich plete Sasy a Juty,“ podotkl Mainwethering uhlazeně. „Kent byl přepaden z Jutska, pokud vím… Ehm. Šaty máte zde, pánové. A fondy. A doklady, všechno je pro vás připraveno. Občas mám dojem, že vy agenti v terénu nedoceňujete, kolik práce musíme my v kancelářích vykonat i v souvislosti s nejmenší operací. Ehm! Pardon. Máte nějaký plán akce?“
   „Ano.“ Everard si začal svlékat šaty z dvacátého století. „Myslím, že ano. Oba víme o vikotriánské době dost, abychom si poradili. Já ovšem budu muset zůstat Američanem… ano, vidím, že jste to uvedl v mých dokladech.“
   Mainwethering se tvářil truchlivě. „Pokud se ta příhoda s mohylou dostala do slavného literárního díla, jak říkáte, budeme dostávat stovky upozornění. Vaše náhodou přišlo první. Od té doby už dorazila dvě další z let 1923 a 1960. Ach Bože, jak bych si přál, abych mohl mít robota sekretáře!“
   Everard bojoval s nešikovným oblekem. Padl mu slušně, jeho míry byly uloženy v jeho kartotéčním záznamu, ale nikdy dřív dostatečně neocenil relativní pohodlnost módy své doby. Zatracená vesta! „Berte to takhle,“ řekl. „Celá ta věc může být naprosto neškodná. Vlastně vzhledem k tomu, že jsme tady, musela být naprosto neškodná. Ne?“
   „Tak to vypadá teď,“ kývl Mainwethering. „Ale uvažujte. Vy dva, pánové, se vrátíte do jutských dob a najdete toho záškodníka. Ale neuspějete. Třeba vás zastřelí dřív, než stačíte zastřelit vy jeho; možná si počká v záloze na ty, které pošleme za vámi. Pak bude moci rozpoutat průmyslovou revoluci nebo cokoli má v plánu. Historie se mění. Vy, kteří jste se dostali před bod změny, stále existujete… i když jen jako mrtvoly… ale my tady jsme nikdy nebyli. Tento rozhovor se nikdy neodehrál. Jak praví Horác…“
   „To je jedno,“ zasmál se Whitcomb. „Nejdřív v tomhle roce prozkoumáme mohylu a pak se vrátíme zpátky sem a rozhodneme, co dál.“ Sklonil se a začal přendávat vybavení z kufříku dvacátého století do monstrózní tašky z květované látky. Dvě pušky, několik fyzikálních a chemických přístrojů, které v jeho vlastní době nebyly ještě vynalezeny, malé rádio, kterým se v případě potíží dalo zavolat do kanceláře.
   Mainwethering se podíval do vlakového jízdního řádu. „Můžete jet zítra ráno v 8.23 z Charring Cross,“ řekl. „Odsud na nádraží je to asi půl hodiny.“
   „Dobře.“ Everard a Whitcomb znovu nasedli na tempocykl a zmizeli. Mainwethering si povzdechl, zívl, nechal na stole instrukce svému úředníkovi a šel domů. Když se tempocykl v 7.45 znova zhmotnil, úředník byl na svém místě.

Poul Anderson
Stráž času (Time Patrol)
Copyright © 1991 by Poul Anderson
Czech translation © 1997, 2006 by Veronika Volhejnová
Cover ilustration © 2006 by Harman, Dominic
2nd Czech Edition © 2006 by Václav Soukup - Wales
ISBN 80-86939-17-0
Cena: 399 Kč (Klub čtenářů SF: 366 Kč)
Stran: 540