Sbírka povídek A Second Chance at Eden (1998), odehrávajících se ve světě Úsvitu noci, obsahuje povídky (Sonnie's Edge (1991), A Second Chance at Eden (1997), New Days Old Times (1997), Candy Buds (1992), Deathday (1991), The Lives and Loves of Tiarella Rosa (1993) a Escape Route (1997).

   (Tento text neprošel redakční ani jazykovou úpravou) 
   Plánováno na jaro 2006 - nakladatelství Triton 
    
   Země 2070
   
   Na Sonnie si nepřijdete
   
   V Battersea byly ucpané ulice, jako každý den za světla. Dálnice M500 nad Temží nás při sto padesáti kilometrech za hodinu dovedla rovnou do srdce Londýna, jakmile jsme ale sjeli po spirále na Chelsea Bridge, nejvyšší rychlost klesla na slušný kilometr za hodinu. Cíl ležel ještě tři kilometry před námi.
   Zařadili jsme se do fronty chromově stříbrných vozidel a zvýšili jsme odraznost předního skla. Mezerami kličkovaly motocykly, jezdci měli přiléhavé cool kombinézy. Houkačky se za nimi zuřivě honily jako letištní naváděcí světla. Jako by to nestačilo, všechna vozidla naléhavě hučela, osové motory a klimatizace vibrovaly na frekvenci, která zaručeně způsobuje migrénu. Tři hodiny.
   Nesnáším velkoměsta.
   V poledne jsme jako starodávná pouťová maringotka zajeli do zpustlého dvora. Dělala jsem Jacobovi závozníka, seděla jsem vedle něj v kabině kamionu s nohama na hromadě McObalů. Kolem se motali zvědaví poskoci z arény a civěli na nás. Naše zbývající dvě auta se konečně dokodrcala. Za druhým zapadla veliká rezavá brána.
   Jacob zatáhl ruční brzdu a odpojil palivový článek. Slezla jsem na beton. Chromované části náklaďáku byly potažené smogem, ale přesto jsem se v nich viděla. Blond vlasy na kluka, potřebovaly by víc péče, jako oblečení: černý nátělník a olivové bermudy jsem měla přes rok, na nohou roztřepané bílé číny. Je mi dvaadvacet, i když mám takovou tu vyzáblou postavu, co si pořizují třicítky ve fitku, aby vypadaly na dvaadvacet. Obličej nemám špatný; Jacob mi ho předělal, protože jsem od puberty chtěla výrazné lícní kosti. Možná už není, co býval, ale křivky náklaďáku nejsou nejlepší zrcadlo.
   Venku mi do hlavy hned vrazil londýnský kravál a s ním vedro a smrad. Trojjediný odpad osmnácti milionů konzumentů, rozhodnutých udržet si životní styl utrácením a spalováním v takové míře, jakou dokáže zajistit jen průmysl jedenadvacátého století. A i ten má problémy stačit poptávce.
   Ta jejich nenažranost mě živí, jejich touha po troše vzrušení. Já nejlíp vím, co chtějí, a právě to jim dáváme.
   Odvaz, na tom s Predátory vyděláváme peníze. A sem do Battersea jsme ho přivezli pěknou haldu. Večer se bude bojovat.
   Štvaní bestií, nejdotaženější brutální sport, násilný, přehnaně krvavý a bez výjimky smrtelný. Je nový a živý; od dezinfikovaných virtuálních her, co si konzumenti večer co večer nahrávají do helmy, ho dělí celý vesmír. Tohle je doopravdy, probouzí to staré instinkty, nejsilnější a nejnávykovější. Predátoři jsou nejostřejší tým, co sem za dva roky vpadnul. Sedmnáct vítězství v řadě. Fanoušci po nás slintají od Orknejí po Cornwall.
   Měla jsem kliku a šla jsem do toho hned na začátku, když všichni vylepšovali dobrmany a rotvajlery tesákovými implantáty a břitvovými drápy. Když chudák Wing Tsit Chong vymyslel spřízněnost, na tohle asi nepomyslel.
   Karran a Jacob tvořili jádro týmu, v kapse čerstvé biotechnologické diplomy z Leicesterské univerzity. Se svým vzděláním mohli do každé firmy na světě, vrhnout se do korporačního vesmíru aplikovaného výzkumu a každoročních tahanic o rozpočet. Zařizují se tak miliony absolventů, zůstanou za větrem a mají z čeho splácet školné. Zhruba tou dobou se ale papežka snažila smířit s konzervativním křídlem v církvi a veřejně zpochybnila mravní neškodnost spřízněnosti a způsobu, jakým se jí užívá k ovládání zvířat. Brzy se k ní připojili mulláhové. Problém etiky biotechnologií se začal přetřásat na kabelu, ochránci zvířat zahájili boj proti laboratořím. Biotechnologický establišment záhy ztratil kouzlo.
   Kdyby nezačali splácet školní půjčku do šesti měsíců po promoci, banka by je prostě přidělila firmě (a strhávala jim z platu manipulační poplatek). Štvaní představovalo jedinou finančně schůdnou alternativu.
   Irvina byla bývalá chirurgická sestra a když jsem přišla, právě jim začala pomáhat s roubováním. Neměla jsem ambice, natožpak vzdělání, ale hned jsem viděla, že tohle je něco jiného, něco, co mě může pohltit a na čem třeba něco vytřískám. Všichni jsme byli začátečníci, všichni jsme se učili. Vzali mě jako šoféra a holku pro všechno.
   Wes k nám přišel o tři měsíce později. Byl expert přes hardware, nebo úchyl, záleží na předsudcích. Ve sportu, který se vyvíjí prakticky den ode dne, nám hodně prospěl. Staral se o klonovací nádrže, o počítače, o systémy podpory Žrravcova života a o tisíc dalších přístrojů.
   Coby Jacobovým fůriím se nám docela dařilo, snažili jsme se proslavit. Měli jsme slušný poměr vítězných zápasů, skoro šedesát procent. Jacob s Karanem sice neměli na splacení dluhu, ale s úroky neměli problémy. Kapesné nám dopřálo nezávislost, když naši vrstevníci škemrali u korporací. Chudoba cti netratí, jak se říká odjakživa. Čekali jsme, až se sport dostane na kabel a začne sypat. Všechny týmy tomu věřily.
   Pak se mi stala nehoda a já dostala svou zabijáckou výhodu.
   Bzukot osových motorů obou dodávek utichl a zbytek týmu za mnou došel mezi plevel a kaluže kočičí moči na betonu. Podle cedule Londýnské samosprávy na bráně byl dvůr staveništěm jednoho ze sloupů středojižního dómu. Jen Bůh ví, kdy se začne skutečně stavět. Přes řezavý drát na hřebeni zdi kolem dvora bylo vidět středoseverní dóm. Polokoule jantarového křišťálu překryla většinu Westminsteru jako muzejní vitrína. Nosníky byly proti stavbě titěrné, supersilné vlákno pěstované na orbitě se lesklo v záři slunce. Po obou stranách už nebe porcovala prázdná konstrukce chelseaského a islingtonského dómu. Jednou budou takhle všechna města, chráněná před nepřátelským podnebím, jež způsobilo jejich odpadní teplo. Londýn přišel o svůj smog. Vzduch se teď chvěl horkem z pětadvaceti milionů klimatizačních komínků. Deset největších dřepí na středoseverním dómu, chrlí teplo v gejzírech šedivé mlhy. Londýnská samospráva zakázala přelety všech letadel, aby je temné plameny neshodily z nebe.
   Karran se postavila vedle mě, na světlé zrzavé vlasy si narazila panamák. Irvina stála o kus dál, na sobě jen podprsenku a ustřižené džíny. Úprava proti UV záření přebarvila její pleť ledové královny na skořicovo. Když nakrčila nos, Wes ji vzal kolem pasu.
   „Tak co vibrace, Sonnie?“ zeptala se Karran.
   Všichni zmkli, i Jacob přerušil hovor se šéfem poskoků. Když bojovník štvacího týmu není v pohodě, je nejlepší zabalit cirkus a vypadnout. Přes všechnu vynalézavost při zápase na žádném z nich nezáleží. Všechno je na mně.
   „Vibrace jsou fajn,“ prohlásila jsem. „Za pět minut vyhraju.“
   Jenom jednou v životě jsem zapochybovala. Aréna v Newcastlu proti nám postavila tým Krále panterů. Byl to průšvih. Žrravec dostal pěkně do těla. Přesto jsem vyhrála. Z takových zápasů se rodí štváčské legendy.
   Irvina udeřila pěstí do dlaně. „To je ono!“ Vypadala nabuzená, těšila se na rvačku. Člověka by napadlo, že povede Žrravce sama. Rozhodně na to měla zápal, ale jestli by se dovedla vyrovnat s mojí výhodou, to nevím.
   Ukázalo se, že Dicko, majitel arény, je schopný organizátor. Příjemná změna. Někdy jsme pochybovali, že vůbec trefíme, i když nám poslali spojku. Jacob nechal poskoky vyložit Žrravcův kontejner. Když s velikým válcem sjížděli z náklaďáku, strašně se potil. Nevím, proč má takový strach z dvoumetrového pádu. Stará se o fasádu bestie (Karran je přes nervy a oběhovou soustavu), takže lépe než kdokoli jiný ví, jak má tlustou kůži.
   Aréna přišla na svět jako rozlehlý sklad, ale pak se v ní zabydlel Dicko. Zachoval vnější skořápku a vyházel automatické dopravní zařízení, aby měl uprostřed dost místa na polypovou jámu, patnáct metrů v průměru a čtyři do hloubky. Ze všech stran ji obklopovaly tribuny, prosté kruhové lavice postavené na rezavém lešení. Vršek tribuny, dvacet metrů nad dírou, se skoro dotýkal opoceného stropu. Když jsem tu hrůzu uviděla, byla jsem ráda, že nejsem divák.
   Naše zelená šatna byla kdysi ředitelská kancelář. Poskoci dovlekli Žrroutovu nádrž na masivní dřevěné kozy. Zaskřípaly, ale nepovolily.
   S Irvinou jsme zaslepily špinavá okna černou fólií. Wes napojil pomocné moduly na elektrickou síť. Karran si nasadila okuláry a začala kontrolovat Žrravcovu nervovou soustavu.
   Jacob vstoupil se zářivým úsměvem. „Sázky jsou devět dva pro nás. Vsadil jsem pět táců. Zvládneš to, Sonnie?“
   „Spolehni se. Gorgony můžou svý bestii už teď strojit pohřeb.“
   „Tak se mi líbíš,“ pravil hrdě Wes a poplácal mě po rameni.
   Lhal a to bolelo. Osm měsíců jsme byli pořád spolu, až do mojí nehody. Teď Wes každou noc rozhoupával karavan s Irvinou. Nevyčítala jsem mu to, aspoň ne vědomě. Ale když chodili pořád spolu, objímali se, olizovali, smáli... to mi nesedělo.
   Hodinu před zápasem se objeví Dicko. Člověka hned napadne, jak to, že takhle skončil. Důstoný stařík, zdvořilý a dvorný, vysoký, hubený. Tak husté vlasy nemohl mít od přírody. Při chůzi se opíral o hůlku se stříbrnou hlavicí. Oblékal se jako v minulém století: světle šedý oblek s úzkými klopami, bílá košile, hnědá kravata.
   Za ním se táhla holka kolem patnácti, pěkně rostlá, slaďoučká, rezervovaná, kaštanové vlasy natupírované do veliké koróny. Na sobě měla dlouhé žluté šaty s hranatým výstřihem. Bylo mi jí líto. Ale to je stará zpráva, podobných vidím na každém zápase desítky. Aspoň jsem viděla, co se skývá za důstojnou fasádou pana Dicka.
   Jeden poskok za sebou zavřel dveře a ze sálu k nám přestal doléhat šum hlasů a pískání ampliónů. Dicko se mně a ostatním holkám uklonil a pak podal Jacobovi obálku. „Odměna za účast.“
   Jacob obálku schoval do kapsy kožené vesty.
   Dicko maličko zvedl obočí. „Vy si to nespočítáte?“
   „Máte dobrý jméno,“ odvětil Jacob. „Jste profík, extra klasa. Říká se to.“
   „To je milé. I vás předchází dobrá pověst.“
   Poslouchala jsem, jak plácají nesmysly. Nelíbilo se mi to, překážel mi. Některé týmy si před zápasem rády zapaří, jiné pořád dokola probírají taktiku. Já mám ráda trochu klidu, potřebuji zen. Kamarády, co vědí, kdy na mě mají mluvit, a kdy mlčet. Byla jsem nervózní, z čekání mě svrběla kůže. Kdykoli jsem se podívala na Dickovu holku, sklopila oči. Prohlížela si mě.
   „Mohl bych se, prosím, podívat na Žrravce?“ zeptal se Dicko. „Tolik jsem toho slyšel...“
   Ostatní se podívali na mě.
   „Jasně.“ Až ho stařík uvidí, třeba konečně vypadne. Nemůžete člověka vyhnat z jeho hřiště.
   Slezli jsme se kolem kontejneru, všichni až na holku. Wes zprůhledněl stěny a Dicko uznale vycenil zuby jako kostlivec. Přejel mi mráz po zádech.
   Žrravec má na výšku skoro tři metry a má dvě mohutné nohy a vyklenutý trup, všechno pokryté exoskeletem. Dál ale humanoida moc nepřipomíná. Z vršku trupu mu roste pět obrněných tykadel, dvě končí ostrými kostěnými kleštěmi. Všechna byla v nádrži zkroucená jako klubko hroznýšů královských. Na ohebném dvaceticentimentrovém krku stála hlava jako z noční můry, vytvarovaná z vyleštěné černochromové kosti. Vpředu měla žraločí tlamu se dvěmi řadami zubů, hluboké jamky na všech stranách skrývaly smyslové orgány.
   Dicko natáhl ruku a sáhl na kontejner. „Výborně,“ zašeptal a pak jakoby nic dodal: „Chci, abyste prohráli.“
   Následovalo zlověstné ticho.
   „Cože?“ křikla Karran.
   Dicko jí věnoval další kostlivecký úsměv. „Prohráli. Dostanete dvojnásobek ceny za vítězství, deset tisíc kreditů. Plus všechny výhry z peněz, které vsadíte na soupeře. To je pro amatérský tým slušný zisk. Můžeme se i domluvit na dalších zápasech.“
   „Jděte do prdele!“
   „Přesně tak,“ ucedil Jacob. „Podělal jste to, Dicko. Jsme profíci, chlape, fakt profíci. Věříme ve štvaní bestií, patří nám. Děláme to od začátku a nenecháme si to posrat od sráčů, co chtějí jenom rychlý prachy. Jakmile se roznese, že zápasy nejsou fér, zaplatíme za to všichni, i vy.“
   Měl úroveň, to mu musím nechat. Zdvořilá fasáda nedostala jedinou trhlinku. „Vy nemyslíte, mladý muži. Abyste mohl dál štvát, potřebujete peníze. Zvlášť do budoucna. Vašeho sportu si již povšiml velký kapitál, brzy vznikne profesionální liga. S patřičnou podporou vydrží kvalitní tým jako váš až do penze. I bestie, která nikdy neprohraje, potřebuje každých devět měsíců kompletní přestavbu, nemluvě o neustálém vylepšování. Štvaní je drahý kšeft a brzy bude ještě dražší. Je to kšeft, žádná legrace. Teď jste jen naivní amatéři a zatím jste měli štěstí. Nic si nenalhávejte; jednou musíte prohrát. Potřebujete stálý příjem, abyste měli čas postavit a odzkoušet novou bestii.
   Nabízím vám první krok k zodpovědnosti. Bojovníci a pořadatelé se odjakživa živí navzájem, už od dob římských gladiátorů. A tak tomu bude navěky. Není na tom nic nečestného. Diváci uvidí ohromný zápas, za který si zaplatili, protože Žrravec se nikdy nevzdá snadno. Budou na vás chodit dál, budou volat po vítězství a když vyhrajete, budou vás milovat. Boj, utrpení a triumf, proto sem chodí, proto se platí za každý sport. Věřte mi, davy znám daleko lépe než vy; studoval jsem je celý život.“
   „A peníze,“ zašeptala Irvina. Založila si ruce na prsou a pohrdavě si ho změřila. „Přestaňte kecat, že nám děláte laskavost. V týhle čtvrti máte všechno pod palcem, vy a pár dalších. Vaše banda si to všechno rozparcelovala. Tak to je odjakživa. Řeknu vám, o co tady běží. Všichni si vsadili na Predátory, jak je vidět na kursu. Takže jste dali prachy dohromady a vymysleli jste, jak se napakovat. Dáte nám deset táců za porážku a vyděláte majlant.“
   „Patnáct tisíc,“ přihodil Dicko nevzrušeně. „Prosím, přijměte moji nabídku, žádám vás jako přítel. Co jsem řekl, je pravda, ať už mi podsouváte jakékoli motivy. Jednou musíte prohrát.“ Otočil se na mě, skoro prosebně. „Vy jste bojovnice, musíte být nejpraktičtější. Nakolik důvěřujete svým schopnostem? Zápasíte, znáte pochyby, když soupeř vymyslí chytrý tah. Jistě si bláhově nenamlouváte, že jste neporazitelná.“
   „Ne, nejsem neporazitelná. Ale mám výhodu. Nenapadlo vás, čím to je, že pořád vyhrávám?“
   „Kolují o tom jisté dohady.“
   „Je to jednoduchý, i když na to nikdo kromě mě nemá. Nemůžu prohrát s Gorgonama, když za ně bojuje Simon.“
   „Nechápu, v každém zápase si přece nevyřizujete osobní účty.“
   „Ale ano. Kdyby proti mě Gorgony nasadily ženskou, možná bych o vaší nabídce uvažovala. Ale já jsem jedinečná; žádný tým nemá za bojovnici holku.“
   „To je ta vaše legendární výhoda? Ženy bojují lépe než muži?“
   „Klíčem je motivace,“ řekla jsem. „Proto bestie ovládáme spřízněností. Tvorové, který sešíváme, nemají v přírodě protějšek. Například nemůžete vzít lví mozek a dát ho do Žrravce. Přes všechny zabijácký instinkty by si lev neporadil s jeho smysly, ani by nedokázal ovládat končetiny. Proto bestiím dáváme místo mozku biowarový procesory. Ani ty nám ale neposkytnou, co potřebujeme. Pro jejich program není zápas víc než komplikovaná série problémů, trojrozměrný šachy. Útok rozloží na segmenty k analýze a spočítá správnou odpověď. Tou dobou už ho soupeř roztrhá na kusy. Žádný program to nebere osobně, nepohání ho panika. Prostě není divoch. Na bestialitu jsou nejlepší lidi. Proto používáme spřízněnost. Štvaní bestií je jenom reálná projekce lidskýho myšlení, naše horší já v celý hrůze. To zbožňujou vaši fanoušci, Dicko, holou zvířeckost. Bez bestií bychom byli v díře my, bojovníci. Zabíjeli bychom se mezi sebou.“
   „A vy jste ze všech nejkrutější?“ zeptal se Dicko. Rozhlédl se po týmu, v tvářích hledal náznak souhlasu.
   „Už jo,“ odpověděla jsem a poprvé jsem do hlasu pustila trochu jedu. Dickova holka maličko ztuhla a vykulila oči.
   „Asi před rokem si mě podala jedna partička. Bezdůvodně, byla jsem jenom v nesprávnou chvíli na špatným místě. Víte, co dělají holkám, Dicko?“ Cedila jsem slova mezi zuby, nespustila jsem z něj pohled. Maska povolovala, začínal projevovat emoce.
   „Víte to. Znásilňování se dalo vydržet, za dva dny dali pokoj. Ale pak se do mě pustili kudlama. Ukazujou, jak jsou hustý. Když dneska večer Gorgony pošlou do jámy Turboraptora, roztrhám ho na tak malý kousky, že z něj nezůstane víc než krvavá mlha. Ne kvůli penězům, ani pro slávu, ale protože chci zřezat toho hnusnýho chlapa Simona.“ Nakročila jsem si a namířila jsem na Dicka ruku. „V tom mi nezabráníte vy, ani nikdo jiný. Jasný, debile?“
   Žrravec začal rozvíjet jedno chapadlo, přes matné sklo ontejneru byl pohyb sotva patrný.
   Dicko si nervózní bestie všiml a prkenně se uklonil. „Už vás nebudu nutit, ale prosím vás, uvažujte o mé nabídce.“ Udělal čelem vzad a luskl prsty na holku. Vyběhla za ním.
   Všichni mě začali objímat.
   Když přišel čas jít do arény, vyprovodili mě z šatny jako císařovnu. Vzduch byl už teď rozpálený a začínal vlhnout potem a dechem davu. Aréna samozřejmě neměla klimatizaci.
   Uši mi zalehly skandováním, tleskáním, pískotem, výskáním a vřískotem. Kravál duněl i v prázdném prostoru pod tribunai.
   Projít pod lešením, rozechvělým basovými alikvótami. Pak do vytrvalého náporu ostrého modrobílého světla a ohlušujícího řevu. Jásot zesílil. Všechny lavice byly plné.
   Posadila jsem se na židli u jámy. Přímo proti mně seděl Simon, svlečený do pasu; hubený, holohlavý, černý jako smůla. Na prsou mu zářil profesionálně vytetovaný rubínový gryf a pulsoval v rytmu srdce. Z protažených lalůčků mu visely veliké pirátské náušnice. Vstal, aby mi mohl pořádně ukázat vztyčený prostředník. Fanoušci Gorgon zařvali nadšením.
   „V pohodě, Sonnie?“ zašeptala Irvina.
   „Jasně.“ Podívala jsem Simonovi do očí a pohrdavě jsem se zasmála. Naši fanoušci zajásali.
   Na kraj jámy přidřepl rozhodčí. V ampliónu zapískalo a rozhodčí se pustil do obvyklého žvanění. Ve skutečnosti není ani tak sudí jako startér. Štvaní bestií nemá moc pravidel – zvíře musí mít dvě nohy, nesmí obsahovat kov, zvítězí, kdo přežije. Aspoň je hned jasno.
   Rozhodčí už to balil, zřejmě aby ho netrpělivý dav nezlynčoval. Simon zavřel oči a soustředil se na spojení s Turboraptorem.
   Spřízněná vazba je jedinečná a soukromá. Každý klonovaný neuronový symbiont je vyladěný jen se svým dvojčetem; odposlouchávat nebo rušit spojení není možné. Jedna hrudka je v lidském mozku, druhá v biowarovém procesoru. Na štvaní je to dokonalý nástroj.
   Zavřela jsem oči.
   Žrravec čekal za pavučinou lešení. Sjela jsem poslední systémovou kontrolu. Tepny, žíly, svaly, šlachy, nezničitelná nervová síť, vícenásobně zálohované srdeční komory. Všechno běželo na sto procent. Měla jsem zásobu okysličené krve na hodinu boje.
   Nic jiného Žrravec nemá. S životně důležitými orgány je ta potíž, že jsou životně důležité. V jámě by znamenaly riziko. Jedno píchnutí a bestie to má spočtené. Jediné! To není fér boj. Ani slušná konstruktérská práce. Žrravec tedy tráví většinu času v kontejneru, kde doplňkové přístroje nahrazují játra, ledviny, plíce a všechny ostatní nesmysly, které v boji na nic nejsou.
   Vykročila jsem.
   A lidi se mohli zbláznit. Samozřejmě jsem to čekala, ale stejně je miluju. Tohle je moje chvíle, jenom teď doopravdy žiju.
   Turboraptor už slézal do jámy, provizorní dřevěná rampa skřípala pod jeho vahou. První příležitost k důkladné prohlídce.
   Gorgony sešily malého bezocasého dinosaura v barvě starých podlitin. Měl hruškovitý trup a krátké zavalité nožky – bude ho těžké povalit. Přední tlapy vypadaly divně, každá měla půltřetího metru a pět kloubů – vynikající svoboda pohybu, pozor na to. Jedna končila tříprstým spárem, druhá masivní kostěnou koulí. Dobrý nápad, chytit protivníka drápy a pak udeřit pěstí. Vzhledem k délce údu by nabrala dostatečnou rychlost, aby Žrravcovi prorazila exoskelet. Z hlavy rostly půlmetrové rohy, špičaté jako jehla. Blbost. Rohy a trny sice dobře vypadají, ale soupeř vás má za co chytit; proto je Žrravec hladký jako led.
   Žrravec došel na dno jámy a poskoci za ním vytáhli rampu. Rozhodčí natáhl ruku a dav utichl. Mezi prsty držel bílý kapesník. Pustil ho.
   Rozvinula jsem všech pět chapadel skoro na zem a přitom jsem cvakala klepety. Naši fanoušci rytmus chytili a začali na něj tleskat a podupávat.
   Turboraptor se Žrravcem kolem sebe kroužili, oťukávali se, zkoumali rychlost a reflexy. Vyrazila jsem dvěma chapadly proti Turboraptorovým nohám. Překvapilo mě, jak hbitě uskočil. Na oplátku mi pazourou se spárem cvakl nebezpečně blízko u kořene jednoho chapadla. Nevěřím, že by dokázal protrhnout kůži, ale musím si dát pozor.
   Kroužení skončilo. Pustili jsme se do pošlapování ze strany na stranu, bestie napjatě hledaly příležitost k útoku. Simon vyrazil první, rozběhl Turboraptora přímo proti mě, kamennou pěst před tělem. Žrravec udělal piruetu na jedné noze, k momentu hybnosti přispělo švihnutí chapadly. Turboraptor minul a já ho vzala chapadlem zezadu po hlavě, až narazil do zdi. Žrravec srovnal rovnováhu a šel po něm. Chtěla jsem tam Turboraptora přišpendlit, zasypat ho ranami, jež nebude schopen odrazit. Zaútočil na mě ale oběma rukama – ten hajzl měl otočná ramena. Spárem sevřel konec jednoho mého chapadla. Zvedla jsem další na obranu proti těžké ruce a současně jsem se vykroutila ze sevření. Kostěná pěst narazila do klubka chapadel. Odskočili jsme.
   Na podlaze se jako had pod proudem kroutil konec mého chapadla. Necítila jsem bolest, Žrravec na ni neměl uzpůsobené nervy. Z pahýlu stříkala jasně červená krev. Biowarové procesory tepnu hned uzavřely.
   Diváci stáli, ječeli radostí a dožadovali se pomsty. Kaňky barev a mávajících rukou, střešní panely nadskakovaly. Nic z toho jsem nevnímala.
   Turboraptor rychle ustoupil od stěny. Nechala jsem, ale nespouštěla jsem z něj zrak. Jeden dráp měl zřejmě poškozený, nezatáhl se se zbýlimi dvěma.
   Podruhé jsme se srazili uprostřed jámy. Teď došlo na strkání a na kopance. V klinči jsme mohli chapadly a rukama jen neškodně mlátit do opancéřovaných boků. Pak se mi podařilo Masažroutovi ohnout hlavu dost nízko, aby se Turboraptorovi zakousl do ramene. Špičaté zuby pronikly fialovými šupinami. Prosákla krev.
   Turboraptor Masažroutovi spárem drásal hlavu. Simon používal znehybněný dráp jako otvírák na konzervy, dloubal jím do smyslových důlků. Než mi došlo, že ničeho nedosáhnu, přišla jsem o dvě oči a jedno ucho. Čelisti už nešlo víc stisknout, tlama už soupeři neublíží. Pustila jsem ho a odskočili jsme od sebe.
   Turboraptor udělal dva kroky zpátky a znovu vyrazil. Nebyla jsem dost rychlá. Kostěná palice zasáhla Masažrouta přímo doprostřed trupu. Musela jsem popoběhnout dozadu, abych nespadla, a zády jsem narazila na stěnu.
   Biowarové procesory mi do hlavy promítly oranžové a červené pavučiny ikonek. Turboraptorova pěst oslabila Masažroutův exoskelet. Masažrout snad vydrží ještě pár podobných ran, ne však víc než tři.
   Vyrazila jsem dvěma chapadly. Jedno Turboraptorovi omotalo kostěnou pěst, druhé zachytilo stejnou paži hned pod ramenem. Nemohl se vykroutit. Simon už mě nepraští.
   Příslušným řídicím procesorům jsem poručila držet a nepustit. Lidský mozek nedokáže zároveň ovládat pět horních končetin. Nemáme na to nervové programy, proto je většina bestií čistě humanoidní. Masažroutovi jsem dokázala řídit vždy jen dvě, ale jednoduché úkoly zvládly procesory a já mohla řídit jiná dvě chapadla.
   Turboraptorova ruka s drápy se ohnula, aby chapadla odštípla. Znehybnila jsem ji dalším párem a poslední chapadlo mi zajistí rychlé vítězství.
   Právě jsem ho začala natahovat, chtěla jsem Turboraptorovi zlomit vaz, když Simon přišel s nečekaným trikem. Horní polovina spáru se stahovala k tělu. Myslela jsem si, že Masažrouta šálí optické smysly. Držela jsem ho přece jako ve svěráku, nemůže hýbat rukou.
   Ozvalo se mlaskavé trhnutí a vystříkla krev. Chapadla dál svírala poslední tři články paže, jenže poslední jen tvořil pochvu půlmetrového kostěného meče.
   Simon Masažrouta bodl přímo do trupu, kde už exoskelet oslabila kulová pěst. Dostala jsem strach, ten člověka nakopne víc než adrenalin nebo amfetaminy. Pud sebezáchovy převládl a já sklonila páté chapadlo dolů, i když mi bylo jasné, že o ně přijdu. Musela jsem ten vražedný útok odvrátit za každou cenu.
   Chapadlo zasáhlo vršek čepele a málem se rozpadlo na dvě. Vytryskla krev a pocákala Turboraptorovi hruď jako šarlatové graffiti. Čepel ale sklouzla a udělala Masažroutovi díru do exoskeletu pravého stehna. Pronikla dost hluboko, aby mi ikonky ohlásily, že vylezla na druhé straně. Simon čepelí zakroutil. Další poplašné obrázky mi hlásily poškození nervů, šlach a tepen. Noha byla víceméně odepsaná.
   To už jsem odhazovala Turboraptorovu utrženou ruku. Jedno uvolněné chapadlo sevřelo jílec meče a stáhlo smyčku, jak to šlo, aby se čepel už ani nepohnula. Přád jsem ji měla v těle, ale nemohla mi víc ublížit. Byli jsme v klinči a Turboraptor se nedokázal za žádnou cenu vykroutit.
   Pečlivě až něžně jsem mu omotala poslední chapadlo kolem hlavy, ale tak, aby na mě nemohl zuby. Skončila jsem uzlem u kořene jednoho rohu.
   Simonovi muselo dojít, k čemu se chystám. Turboraptor zoufale hrabal kopyty do podlahy, snažil se nás povalit.
   Začala jsem tahat chapadlem, odvíjet smyčku. Turboraptorova hlava se pohnula. Bojoval o každý centimetr, pod šupinami napínal pletence svalů. Zbytečně. Hlava se dál otáčela.
   Devadesát stupňů a z býčí šíje se ozvalo zlověstné praskání. Sto stupňů a purpurové šupiny se už nepřekrývaly. Sto deset stupňů a začala se trhat kůže. Sto dvacet a páteř praskla, jako když vystřelí.
   Ukroutila jsem mu hlavu a triumfálně ji vyhodila do vzduchu. Přistála v kaluži mé krve a poskakovala po polypu, až pod Simonem narazila do zdi. Byl zlomený v pase, držel se za hruď a strašně se třásl. Tetování mu jasně svítilo, jako by se mu propalovalo kůží. Pospíchali k němu kolegové z týmu.
   Tehdy jsem otevřela oči, právě včas, abych zahlédla, jak se Turboraptorovo bezhlavé tělo hroutí na podlahu. Dav tančil radostí, tribuny se kymácely, všichni provolávali moje jméno. Moje! Do arény sněžily vločky rzi ze stropu.
   Vstala jsem, zvedla obě ruce a poděkovala za ovace. Na tvářích mě pálily polibky parťáků. Osmnáct. Osmnáct vítězství v řadě.
   V šíleném davu se nehýbala jediná postava. Dicko si v první řadě opíral bradu o hůlku a mrzutě hleděl na fašírku pod Masažroutovýma nohama.
   O tři hodiny později se pořád omílá Turboraptorova ruka. Neporušovala pravidla? Neměli bychom zkusit něco podobného? Jaká taktika proti ní byla nejlepší?
   Upíjela jsem ze skleničky na vysoké stopce Ruddlese a nechávala jsem hlasy jen tak plynout. Skončili jsme v hospodě jménem Latchmere, místním nejříznějším podniku s divadlem v patře, kam neustále mizeli nebesky švihlí týpci. Bůh ví, co se hrálo. Ze svého kouta jsem jich na druhém konci baru viděla povadle trsat asi patnáct. Jukebox hrál trhlý indický akustický metal.
   U našeho stolu sedělo i šest fanoušků, vyjevených, že jsou tak blízko svým modlám. Nebýt extáze z vítězství, asi bych se styděla. Přibývalo piva i mořských plodů od místního kšeftaře, který viděl zápas a teď se elegantně rozvaloval na baru s pyskatou milenkou.
   Vešla holka ve žlutých šatech. Byla sama. Všimla jsem si, jak dávají se servírkou hlavy dohromady a kradmo se rozhlížejí. Pak holka zamířila k hudební skříni.
   Když jsem k ní za minutu přišla, pořád civěla na výběr desek.
   „Uhodil tě?“ zeptala jsem se.
   Lekla se. Oči měla zarudlé. „Ne,“ kníkla.
   „A praští tě?“
   Beze slova zakroutila hlavou, oči upřené do země.
   Jennifer. Tak se jmenovala. Představila se, když jsme vyšly do parné noci. Karran nás vyprovodil chlípným úsměvem a zdviženými palci.
   Mrholilo, maličké kapky se odpařovaly, sotva dopadly na chodník. Teplá mlha se leskla na holografických reklamách nad vozovkou. Na ulici uklízela četa služebných šimpanzů, zlatá srst jim ztmavla vlhkem.
   Doprovodila jsem Jennifer na nábřeží, kde jsme parkovali. Poskoci z arény byli po zápase v pohodě, ale stejně jsme se neodvážili zůstat přes noc u Dicka na dvoře.
   Jennifer se schoulila. Přehodila jsem jí přes holá ramena bundu a ona se ráda zachumlala.
   „Řekla bych ti, ať si ji necháš. Ale asi by mu to nešlo pod nos.“ Na zádech byl z pyramidek vysázený nápis Predátoři.
   Pokusila se o úsměv. „Ano. Šaty mi kupuje on. Musejí vypadat žensky.“
   „Nechceš ho nechat?“
   „Někdy. Pořád. Ale jen bych ho vyměnila za jiného. Jsem, jaká jsem. Není zlý. Jenom dnes večer, ale to ho do rána přejde.“
   „Můžeš jet s náma.“ Už jsem viděla, jak to vysvětluju ostatním.
   Zastavila a toužebně se zahleděla za černou řeku. M500 vedla kus nad hladinou, ocelová stuha postavená na štíhlých pilířích, zaražených do bahnitého dna. Halila ji růžová koróna potkávacích a brzdových světel, stopa města na nebi.
   „Nejsem jako ty,“ řekla Jennifer. „Závidím ti, obdivuji tě. Dokonce z tebe mám trochu strach. Ale nikdy nebudu jako ty.“ Usmála se. První skutečný úsměv. „Dnešek bude stačit.“
   Pochopila jsem. Do hospody ji nezavedla náhoda, ale vzdor. On se o tom nedozví. Přesto se mu dokázala postavit.
   Otevřela jsem dvířka náklaďáku a zavedla ji do návěsu. Masažroutův kontejner v šeru zářil jako měsíc, pomocné přístroje tiše bublaly. Všechny skříně a stroje měly jedinou barvu. V malé kanceláři na konci bylo ticho. Vypnuté počítače mdle svítily diodami na skládací lůžko naproti stolu.
   Jennifer došla do uličky a svlékla si bundu. Zkoumavě mi přejela rukama po žebrech, přes prsa, na krk, ještě výš. Měla studené prsty a dlouhé růžové nehty. Položila mi dlaně na tváře, prsty roztáhla od uší na čelo.
   „Dicko se na tebe moc zlobí,“ zašeptala.
   Na rtech jsem cítila její horký dech.
   Lebkou mi projela strašlivá bolest.