KAPITOLA JEDENÁCTÁ
   
   KÁMEN Z CAER LUGDUNUM
   
   Příštího dne byl Will od rána zamlklý. To, co se stalo v Badby, mu připadalo jako děsivá noční můra, a možná také trochu jako znamení pro budoucnost. V této chvíli se však chtěl pouze zbavit pocitu hrůzy.
   Ale co měl ten mrtvý chlapec znamenat? Pod mocným nátlakem vypověděla nebohá vědma Gwydionovi všechno, co chtěl vědět – nestvůrné skutky, které se tu udály, byly prací čarodějova úhlavního nepřítele. A přestože se Willa to neštěstí přímo nedotklo, zatvrdilo jeho srdce proti nečestnému zneužívání magie, které se nazývá kouzelnictvím.
   Pohled na mrtvého hocha jím hluboce otřásl. Zpočátku to nechápal, nebo spíš nechtěl chápat. Ale Gwydion to tak nenechal. "Jmenoval se Waylan, ale říkali mu Wal. Bylo mu třináct a půl a Maskull sem přišel a zabil ho. Myslím, že bys na to mohl přijít sám."
   Večer mu bylo velice líto rodičů toho chlapce, když tak stáli a hleděli, jak kostra jejich syna praská a syčí v plamenech hranice. Poslouchal nářek vesnických žen a tento nezapomenutelný zvuk se mu zaryl hluboko do srdce. Ale zjištění, že tento hoch, Waylan, byl zabit místo něj, ho naplnilo děsem a do břicha se mu vkradl strach.
   "Mohu se tě na něco zeptat, Mistře Gwydione?"
   "Samozřejmě. A když budeš mít trochu štěstí, možná se dočkáš i odpovědi."
   Nedbal na čarodějovy pokusy odlehčit situaci a zasmušile řekl: "Včera ses ptal vesničanů, jestli tudy neviděli procházet někoho cizího, ale oni ti lhali. Lhali ti a tys to poznal a potrestal jsi je za to. To ti není podobné, Mistře Gwydione."
   "Oni nelhali," řekl tlumeně Gwydion. "Nemohli se rozpomenout, co se stalo, protože dostali příkaz zapomenout to."
   Nato sáhl čaroděj do svého váčku a vyňal trochu šedého prášku. Vypadalo to jako popel ze spáleného tisu. Natáhl ruku a chtěl udělat na Willově čele znamení, ale chlapec se odtáhl. "Co to děláš?"
   "Chci tě utěšit. Co sis myslel?"
   "Já nechci útěchu, Mistře Gwydione," řekl bezvýrazně. "Chci si pamatovat, co dnes cítím."
   Čaroděj ukryl svůj váček. "Jak si přeješ."
   *
   Dny putování ubíhaly, čím dál řidčeji potkávali jiné lidi. Will ztratil přehled o čase, ale podle barvy listí, pevných pavučin v keřích a velkých kulatých těl křižáků musel být skoro konec října. Tehdy přišli do vesnice Eiton a konečně se jim podařilo zlomit své bezvýsledné hledání.
   Když kráčeli přes strniště, prchaly před nimi myši a při stoupání do kopců hopkali pryč divocí králíci. Tak dorazili do vesničky obklopené duby, která byla spíše jen nepořádným chumlem domků. Jejich nabarvené mazanicové stěny a doškové střechy připadaly Willovi jaksi domácké. Nejvíce se mu líbila krčma U pluhu, která měla ve vývěsním štítu sedm hvězd.
   "Liag," řekl, což Gwydiona rozesmálo. "Vidíš? Nejsem dubová palice. Něco si i pamatuji."
   Will si už navykl nocovat venku a naučil se jak si udělat pohodlí, ať už bylo počasí jakékoli. Dokázal si najít nejlepší místo na spaní, udělat si lože z listí, upevnit nad sebou pomocí klacíků a kamenů plášť, aby vznikl přístřešek. Když se začalo ochlazovat, vycpal si několikrát kazajku senem nebo naplnil kotlík popelem a uhlíky, zavřel jej a stočil se okolo něj. Častokrát se ráno budil s pláštěm skropeným deštíkem či rosou, ale sám byl ve svém přístřešku hezky v suchu a v teple. Stačilo jen vyklepat škvory a vyrazit.
   Věčným putováním velice zesílil. Ať už se do jeho kostí pustilo ve spánku jakékoli bolení, mnohamílovým pochodem je pokaždé spolehlivě zahnal. Během posledního týdne však země ztratila mnoho ze svého letního tepla, takže výhled na pohostinnost pod střechou U pluhu byl Willovi velice po chuti.
   Vstoupili a spatřili příjemnou místnost se schody vedoucími do druhého podlaží. V hlavní místnosti se u ohně vyhřívalo několik lidí, hlavně formani, povozníci a příslušníci dalších povolání, jejichž údělem je cesta.
   "No tedy, Mistr Gwydion!" pravil Dimmet, hostinský U pluhu. Byl to silný muž s mohutnou bradou a zarostlými tvářemi. "To je mi ale příjemné překvapení! Mám ti nalít džbánek svého nejlepšího?"
   "Ano, to bys měl, příteli Dimmete."
   "A co ty, můj synu? Totéž i pro tebe?"
   "Nemáme, čím bychom ti zaplatili," řekl Will a hladil po čumáku velkého černého psa, který si ho přišel očichat.
   "No tak, hochu! To snad nebude třeba. Všichni přátelé Mistra Gwydiona jsou zde vítáni a obslouženi, bohatě a jako moji hosté. Duffrede! Pojď sem, ty jeden lenochu! Myslím, že budeš koukat, jak se můj kluk změnil, Mistře Gwydione."
   "To vskutku ano! Je pěkně vykrmený."
   Duffred, který rostl do podoby svému otci, mrkl, zářivě se usmál a odebral se přichystat občerstvení.
   Gwydion se naklonil a pošeptal Willovi: "Teď už chápeš, co jsem ti říkal o tom, že člověk, který má přátele, je bohatší než ten, jenž má stříbro? Už jsem tudy jednou či dvakrát putoval, víš?"
   "Moc hezky tě tu uvítali," řekl Will.
   "I to má svůj důvod. Lidé z širokého okolí sem chodí, aby ochutnali pivo z Dimmetových kádí. Kdykoli jsem tady, vždy mě požádá, zda bych nad nimi nemohl pronést slůvko či dvě. A já mu vyhovím, ačkoli je těžké Dimmetovo pivo ještě nějak vylepšit."
   Will přemítal o všech těch kouzlech a laskavostech, které Gwydion rozdává. Bylo by úžasné být jako on, pomyslel si. Nedělat nic, jen si bezstarostně chodit a konat dobro kamkoli přijde, rozdávat lodě, čarovat prospěšná kouzla a ochotně léčit koně. Všude kudy prošel, za sebou čaroděj zanechával přátele a pocit vděčnosti. Zdálo se, že je to skvělý způsob života. Potom si však vzpomněl, jaký poprask vyvolal Gwydionův příchod do Doliny.
   "Mistře Gwydione? Dolní Norton není na špatném místě, že ne? Proč se tě tedy Doliňané bojí?"
   "Bojí?" řekl Gwydion klidně. "To bude asi příliš silné slovo. Obezřelý přístup lidí v Dolním Nortonu je způsoben kouzlem, kterým jsem skryl Dolinu před okolním světem. Vybral jsem si to místo už před nějakým časem, Dolina je přirozeně odlehlé místo a její obyvatelé samostatní lidé, kteří si hledí svého. Ale to, že se raději drží doma a cizince, kteří troufale procházejí mezi nimi, zvláště čaroděje, přijímají nevlídně, můžeš klást za vinu mému kouzlu."
   "Proč je Tilwin jediný, kdo se dostal do Doliny zvenčí? Ty jsi ho tam posílal, aby mě kontroloval?"
   "Tilwin Dráteník nemusí nutně být tím, čím se zdá."
   "Mistře Gwydione?" pohlédl Will čaroději zpříma do očí. "Odkud pocházím? Kdo mě to nechal napospas, když jsem byl jen den dva starý? Mám mu to mít za zlé?"
   V té chvíli se však vrátil Dimmet s pivem, které natočil jeho syn. Čaroděj přiložil ke rtům dlouhý tenký ukazováček a Will umlkl. Přestože Dimmet překypoval vřelostí a dobrou náladou, Willovo srdce se zatřáslo vnitřním chladem.
   "Tak tedy!" řekl Dimmet, když spatřil své hosty zachmuřené. "Připijme na zdraví Jeho Milosti krále. Kéž se uzdraví a vládne nám ještě mnoho dlouhých let!"
   Dimmet na ně překvapeně zamrkal, když viděl, že se nechopili svých pohárů. Zeptal se tichým hlasem: "Neslyšeli jste náhodou nějaké čerstvé novinky o králově chorobě?"
   "V několika posledních týdnech se mi o králi nedoneslo ani jediné slovo," konstatoval Gwydion naprostou pravdu.
   Dimmet smutně zavrtěl hlavou. "Tak to jste možná neslyšeli ani to, co se doneslo mně. Trpí jako nadderstonský, aspoň tak se to říká. Povozník, který tudy před nedávnem projel, říkal, že Jeho Milost ta choroba složila a že nemůže hýbat rukama ani nohama, a také že mu hlava tak úplně neslouží."
   "A byl tenhle povozník člověk, jehož slovu můžeš důvěřovat, či jeden z těch tlučhubů, kteří si vzadu v nálevně jen vyměňují všelijaké tlachy?"
   "Mám dobrou paměť na obličeje, Mistře Gwydione. A obvykle je mám i přečtené. A když se mi někdo nelíbí, nechám ho pod svou střechou jen dokud je to nutné. Hned jak to jde, ať si pěkně jde po svých!"
   "Ach, takže tak to je?" dovolil si Gwydion úsměšek. "A kdy tu tahle studnice pravdy o králi rozprávěla?"
   "Ach, budou to právě tři dny. Jsou to dost čerstvé zvěsti, řekl bych, že ne starší než týden. Říká se, že Jeho Milost je na tom už nějaké dva měsíce bledě. Prý," Dimmet se naklonil blíž, "- prý to byla pro jeho srdce rána, když si všiml, jak královně nabývá břicho. To je, co? Co na to říkáš?"
   "Máš na mysli, že král nevěděl o královnině těhotenství, dokud nezačala přibývat?" zeptal se Gwydion a hleděl přitom pevně do Dimmetových očí.
   "Vypadá to, že ne."
   Gwydionovo mumlání znělo obezřetně. "Ale, Dimmete, to jsou velezrádné řeči!"
   "To možná jsou," pokrčil Dimmet nos. "Ale jsou mezi tebou, mnou a trámy u stropu. Však víš, jak je Jeho Milost bezelstná. Čím se zabývá, o co se stará, nebo se to tak aspoň říká. Král je jaksi nadpozemský, dalo by se říct. A dobře víš, že nejsem žádný pomlouvač, ale všude se říká, že to dítě není dítětem Jeho Milosti."
   Will se překvapeně podíval na Gwydiona, avšak čaroděj na sobě nedal ani v nejmenším znát, co si o tom všem myslí. Místo toho změnil předmět hovoru. "Před chvílí jsi říkal, že se Jeho Milost 'trápí víc než nadderstonský'. Co jsi tím myslel?"
   "Ach, támhle za Kapitulním kopcem bývala vesnice Nadderstone."
   "Vzpomínám si na ni. Jednou jsem tam byl, ale to už je velice dávno."
   "Ano, to muselo být. Protože to je vesnička, která kdysi byla, ale už dlouho neexistuje. Všichni tam vymřeli ještě za časů mého prapraděda, když se nakazili Velkým morem. A i předtím se říkávalo, že je to nejnešťastnější místo široko daleko. Jsou o tom všemožné příběhy, a ještě stále se používá jedno rčení. Pokud uslyšíte o někom, kdo zešílel, nebo kdo si prořízl vlastní hrdlo, nebo spadl z koně, nebo dostal do hlavy bleskem, pak se o něm říká, že to musí být nadderstonský. Nic z toho místa už nezbylo. Tedy vlastně kromě zřícených zdí."
   "Skutečně?" řekl zamyšleně Gwydion. "Nu dobrá, stálo by za to podívat se trochu na tvé pivovarské kádě, což?"
   Když padl večer, našli si místo v koutě jedné ze zadních místností, kterým Dimmet říkal 'koutek', a ohřáli se u ohně. Byl za zdí hlavního krbu a vstupovalo se do něj dvířky hned vedle něj. Gwydion tvrdil, že vstup do koutku je kouzelný a že jím mohou projít jen někteří. Komůrka měla nízký trámový strop, malinká okna zalitá olovem, která vedla na dvůr, a malé ohniště, vedle nějž ležely naskládané nařezané větve jako palivo. Zařízení tvořily dřevěné lavice a dubový stůl. Stěny byly obložené vyřezávanými leštěnými prkny, takže to uvnitř vypadalo trochu jako ve velikém sudu nebo v jedné z těch budek, které Will spatřil na lodích u mola v Cauve. Koutek vypadal jako místo, kde lze snadno zapomenout na všechny starosti, ale navzdory výtečnému jídlu i pití se necítil úplně klidný. Nakonec se čaroděje zeptal, proč při vší té naléhavosti svého úkolu prodlévají v pohodlí hostince.
   "Musíme vyčkat, až vyjde měsíc."
   "Měsíc? Co ten s tím má do činění?"
   "Měsíc toho má dost do činění téměř se vším."
   "Když to říkáš, Mistře Gwydione, pak asi ano."
   "To tedy říkám, to ano."
   Existovala ještě jedna otázka, kterou chtěl Will položit, ale byl daleko unavenější než si uvědomoval a čtvrtka piva ho ještě více zmohla. Když mu začala těžknout víčka, pohladil ho čaroděj po vlasech a řekl, že s vyhlídkou na klidnou noc by se měli odebrat na lože.
   *
   Čaroděj byl opět na nohou ještě před úsvitem. Will sešel po schodech dolů a nalezl ho sedět v nálevně vedle kuchyně. Will zívl a místní veliký černý pes, jemuž říkali Blesk, k němu vzhlédl plný očekávání. Nadšeně máchal ocasem, když ho krmil kousky kůže od slaniny. "Kam půjdeme teď, Mistře Gwydione?" zeptal se.
   "Na místo, o němž včera hovořil Dimmet. Vyprávěl jsem ti někdy o Caer Lugdunum?"
   "Pokud ano, nevzpomínám si."
   "Pamatuješ si, jak jsme o lammasu pozorovali vatry?"
   "Nikdy na tu noc nezapomenu. Ani na to místo."
   "Název lammas byl celá staletí komolen a překrucován, jak už se to se jmény v průběhu věků děje. Kdysi dávno to byl Lughnasad, neboť Lugh byl pro Gadelijce slavným hrdinou, říkali mu Pán Světla. Lammas byl Lughův nejoblíbenější svátek. Slovo dunum je starý název pro pevnost a caer značí město."
   Will vzpomněl na nápis v mohyle a řekl: "Takže Město pevnosti Pána Světla?"
   "Správně! A co s tím drakem?"
   "Myslíš s tím z Dračího kamene?"
   Ať si Will lámal hlavu sebevíc, neměl nejmenší představu, co od něj chce Gwydion slyšet. Potom ovšem dostal nápad. "Moment! Vzpomínám si na Dumhacan Nadir – Dračí hůrku. Nadir tedy musí znamenat 'drak' nebo 'hůrka'."
   "A co je správně?"
   "Dumhacan mi připomíná dunum a sám jsi říkal, že to znamená pevnost. A pevnosti se vždy staví na kopcích. Nadir je tedy jasně drak nebo plaz či had, jehož někdo považuje za mládě draka. Podle knihy pána ze Strange se hadům někdy říká i plaz či 'wyrm' a stejně tak i drakům. Takže bych řekl, že máme namířeno do Nadderstonu."
   Gwydion se usmíval. "Hbitý jako mladá lasice! Musím přiznat, že mě občas překvapuješ, Willande."
   "Myslím, že si konečně začínám osvojovat tvůj způsob přemýšlení, Mistře Gwydione."
   "Chce to čas. Avšak ten si žádají téměř všechny záležitosti, které za něco stojí."
   Will zhltl zbytek snídaně, načež se vydali mírně zvlněnou krajinou na východ. Severní obzor byl kopcovitější a k jihu se země rozkládala do široké pláně. Vyšší polohy pokrývaly lesy a obdělávaná políčka se táhla několik mil od Eitonu. Podklad zde tvořil hutný hnědý jíl a na jednom ze svahů leželo jezírko, spíše jen prohlubeň naplněná vodou a lemovaná křovisky. Gwydion vyňal svůj proutek a chvíli chodil po břehu. Řekl, že na tomto místě by snad stálo za to hledat v bahně hvězdné železo, neboť prohlubeň jistě nebyla dílem člověka, ale zcela jistě ji vytvořila kdysi v hlubinách věků padající hvězda.
   "Cítíš něco v zemi tady v okolí?" zeptal se Gwydion.
   "Hmm, ne."
   "Jsi si jistý? Necítíš aspoň brnění v chodidlech?"
   "Nic takového, Mistře Gwydione."
   "Tak tedy pojďme dál."
   Sestoupili asi míli do údolí a uviděli hřeben, na němž se tyčila kamenná věž. Will ucítil ve vzduchu kouř. Stoupal z údolí ze zdí obehnaného prostoru kapituly a byl mastný a štiplavý.
   "Ten zápach, to jsou jejich kotle se sádlem," řekl Gwydion. "Víš o tom, že zabijí všechna zvířata, která shromáždí z desátků?"
   "Ach ne! Vážně je to pravda?" řekl nevěřícně Will. "A proč to dělají?"
   "Játra jedí a krev suší na kaši. A kosti rozemílají a dělají z nich chléb. Ale tuk si schraňují. Vyvařují ho a vyrábějí mýdlo a svíce pro své obřady. Pálí totiž svíce po stovkách."
   "Teď už chápu, proč se musí stále očišťovat," řekl Will s odporem. "Ale proč by si měli lidé bez očí vyrábět svíčky?"
   "Jejich očišťování není jen prosté umývání, Willande, oni se pokoušejí smýt provinění. Proto jim lidé říkají 'červenorucí', neboť se neustále umývají. Čím déle vyznávají svoji víru, tím červenější mají ruce. Jejich mýdlo totiž obsahuje jistou sůl, která porušuje kůži a mění nehty v žluté drápy. Oni to chápou jako znak důstojnosti. Svíce zase používají k osvětlování ohavných obrázků, které visí na stěnách jejich kapitul. Všechna ta vysoká okna jsou vykládaná obsidiánem, který je jako černé sklo a vpouští dovnitř jen slabý temně hnědý svit. Skrývá se v něm mnoho hrůz."
   "Proč ale vlastně mají obrázky, když jsou nevidoucí?"
   "Mají místo zraku jakýsi zvláštní matný smysl. Mají převrácenou levou a pravou, jako v zrcadle."
   "Jak tohle víš?"
   "Protože když vezmou své nováčky poprvé do Společenstva, pletou si levou a pravou, jak mají mysl rozedranou od toho, co jim provedli. Nebo proto, že ještě nejsou uvyklí novému způsobu vnímání."
   Will se otřásl a Gwydion ho vedl dolů a okolo rybníčku po jejich levici. Pěšina se vinula vzhůru na hřeben a těsně kolem mohutné věže se čtyřmi malými vížkami na vrcholu. Byla vystavěná z místního měkkého kamene tmavě hnědé barvy, který pokrývaly nejneuvěřitelnější obrazce, vytvořené bledým lišejníkem. Díky tomu vypadala celá stavba jako by byla malomocná. Ani sousední budova kapituly nepůsobila nijak vábně. Vysoká slepá okna rozdělovala obvodovou zeď a nad střechami se tyčila ozdobná železná větrná korouhvička se symbolem bílého srdce a písmeny A, A, E a F, označujícími čtyři světové strany. Nad hlavním vchodem stálo větší písmeno E. A na pravé straně kamenného oblouku viděl Will vytesanou další řadu písmen:
   *
   N I S L I N
   *
   a na levé:
   *
   E R O B A L
   *
   Pocítil, jak jím projela vlna neklidu. "Nelíbí se mi tu!"
   "Nemusíš se bát, k nám se nepřiblíží."
   "Ale stejně se mi tu nelíbí."
   Gwydion pohlédl na bohaté polnosti s přimhouřenýma očima. "Kdysi chodili krajem jako žebráci, ale dnes je pro ně bída pouhým slovem. Je pro ně pouhou maskou, kterou podvádějí vesnický lid. Ve skutečnosti jsou horlivými sběrači zlata. Jejich domy a kláštery jsou zdobené honosněji než příbytky šlechticů, kterým slouží, a jež se zároveň snaží ovládat. Pohlédni, jak daleko nás tito zloději společného bohatství odvedli od pravé cesty!"
   Will následoval Gwydiona podél přízračných zdí dál. Slyšel dost zkazek o Nevidoucích a z pouhé představy bratrů v temných hábitech, kteří tápou okolo těchto ohrazených usedlostí, se mu začaly stavět vlasy na hlavě. Ten pocit neutišil ani Gwydion, který byl očividně rozhodnutý otevřeně kráčet po jejich silnici a projít kolem jejich brány, jak nejblíže to jen šlo. Will se divil, že čaroděj nezvolil delší cestu okolo, ale nic neříkal, dokud ta místa nenechali daleko za sebou.
   "Ukradli si všechna nejlépe položená místa jen pro sebe a znečistili je," řekl hořce čaroděj. "Zpustošili tolik posvátných hájů, kromlechů a dolmenů! Nemají zemi rádi a ani jí nerozumějí. Daří se jim jedině dělat ze skvělých míst pustinu. Zajímá je jen zlato a vlastní prospěch, jehož dosahují poskytováním půjček a prodejem prázdných slibů. Jak hluboce s nimi nesouhlasím a jak silně je lituji!"
   Vyšli na vrcholek kopce a Will spatřil, že stojí na rozvodí. Odtud dál stékala všechna voda z krajiny na východ. Gwydion ukázal na šedou skvrnu v dálce a pravil, že tam stávala nešťastná vesnice Nadderstone. Teď z ní zbyly pouze ruiny, které se zvolna propadaly zpět do zeleně země.
   Gwydion zkoumal oblohu. "Už se to blíží," řekl a vytáhl lískový proutek ve tvaru Y.
   "Cítíš něco?" zeptal se Will.
   "Přirozené proudění v zemi. Je tu silné. Zkus si to sám."
   "Raději ne," řekl Will. Připadalo mu to jako neblahé místo a zneklidňovala ho blízkost kapituly.
   Gwydion sklonil hlavu a pravil rozhodně: "Tady! Vezmi si proutek a ničeho se neobávej. Proutkaření je bezpečné a jsem tu s tebou."
   Čaroděj mu ukázal, jakým způsobem má proutek chytit, stejně jako to dělával on sám: rozštípnuté části v dlaních a konec proutku namířený před sebe. Když Will otáčel zápěstími, špička proutku se zvedala nebo klesala. Cítil, že mu na čele vyráží kapičky potu, a nejistě vykročil.
   "Odtáhni trochu lokty. Takhle je to lepší!"
   Prvních pár kroků necítil nic, takže zastavil. Gwydion ho vybídl, aby pokračoval, proto šel ještě kousek dál. Poté začal pociťovat rozladění, protože proutek nedělal zhola nic. "Vůbec nevím, co bych se měl pokoušet cítit, Mistře Gwydione. Měl bych s tím rovnou přestat."
   Ale pokračoval ještě několik dalších krůčků. Pak několik desítek. A stovek. Nakonec zaklel a řekl: "Nejde to!"
   "Klid, chlapče! Pro samé koukání nevidíš! Nenuť se tolik. Při proutkaření je tvým nejlepším přítelem vyrovnanost."
   Will se zhluboka nadechl. Vyrovnaný nebyl ani trošku. Udělal několik dalších rozpačitých kroků. Nic. A znovu nic. Držel ruce správně a upíral oči k obzoru před sebou. Zkusil to znovu, ale jeho mysl bloudila jinde než jeho nohy.
   Přestal se snažit něco cítit. Náhle se v něm něco podivného pohnulo.
   "Ach!" vykřikl. "Myslím, myslím že to bylo ono!"
   Gwydion se usmál a přikývl, když viděl, jak se špička proutku zvedla vzhůru. "Ach! Tak konečně!"
   Ale ať to bylo cokoli, ztratilo se to. Will si protáhl prsty a zkusil se opět soustředit. Měl už první zkušenost, takže tušil co má očekávat, a také to dychtivě očekával. Náhlé vzrušení ho zcela vyvedlo z rovnováhy. Poté si uvědomil jakýsi slabý zvláštní pocit, něco jako napětí, stoupající vzhůru hrudí. Velice jemně se jej chopil. Sílilo to a sláblo, jak pokračoval v chůzi přímo. Potom mu zaškubalo v ruce a pocit se vytratil. "Je to pryč. Ale bylo to dost silné! Cítil jsem to celých šest nebo sedm kroků!"
   "Otoč se a pojď zpátky ke mně," řekl mu Gwydion.
   Udělal co mu čaroděj řekl, a opět cítil, jak napětí roste a opadá. Uvědomil si, že vtip je v tom, sledovat rukama a hrudí přirozenou linii zemských proudů a ne jít prostě rovně.
   Zavýskl. Teď už proud neminul, ani tvar, který na louce vytvářel. Asi po dvaceti dalších krocích se zastavil. "Právě jsem přešel proud!" řekl a zazubil se. "Cítím jeho hrany. Cítím proudění! Je to jako řeka!"
   Gwydion se potěšeně zasmál. "Tak ho zkus následovat."
   "Tady je zase," řekl Will a vydal se po proudu. "Tady mizí – ale když jdu zpátky k tobě, znovu sílí."
   "Ha ha! Tak vidíš, jak proutkaříš!"
   Will byl velice spokojen sám se sebou. Cítil, jak proudění postupuje proutkem do jeho pravé ruky a vzhůru, přes hrudník do druhé ruky a opět zpátky do proutku. Pokud se soustředil příliš silně, cit se ztratil. Pokud naopak příliš málo, zmizel. Jedině měl-li dokonale vyladěnou mysl i tělesné vnímání, dokázal proudění energie spolehlivě odhalit.
   Jestliže kráčel podél proudu, pocit mírně zeslábl. Podobalo se to trochu jejich plavbě na lodi, kdy se nechávali unášet vzhůru přílivovou vlnou. Otočil se a ucítil, jak se proud v jeho hrudi obrací, a pochopil, že kráčí zpátky proti proudu.
   "To je úžasné!" řekl. Podivoval se nad tím, co vnímal a jak se to mocně pohybuje kolem jeho srdce.
   "Chce to jen procvičovat."
   "Jsi si jistý, že ty pocity nejsou výsledkem tvých kouzel?" vzhlédl a zeptal se čaroděje.
   "S tímhle já nemám nic společného!" Gwydion se usmál, ale vypadal zamyšleně. "Ovšem tvé nadání je zvláštní. Musím ti říct, že jsem nikdy nepotkal nikoho, kdo by proutkařil stejně jako ty."
   "Ale je to zábavné!" řekl Will celý nadšený. "Doufám, že si zítra vzpomenu, jak se to dělá." Zastínil si oči a pohlédl směrem, jímž se ubíral proud, který pocítil. "Ten velký cítím trochu jinak, v porovnání s těmi nad ním a všude okolo. Je. Nevím přesně, jak to vysvětlit."
   Gwydion se na něj podíval. "Velký? Kde ho cítíš? Ukaž mi to!"
   Ale Will dbal spíše na to, co mu sděloval lískový proutek. "Směřují hluboké proudy vždycky takhle přímo?"
   "Hluboké, říkáš?" řekl Gwydion a upřeně na Willa hleděl. "Přímo? Jsi si tím jistý?"
   "No ano, Mistře Gwydione. Je to jisté a těžko to může být jistější. Je to jako když se díváš na hladinu, na niž dopadají podzimní listy. Vidíš jak plavou, ale když se soustředíš, vidíš na hladině také odraz holých stromů, jako by byl pod vodou ještě jeden svět obrácený vzhůru nohama."
   "A ty věci v hloubce, ty stromy? Ty je vidíš?"
   "To nejsou stromy, je to jen jediná přímá čára. To jezírko, které jsme minuli, kapitula a Nadderstone, to všechno leží právě na té čáře – nebo mi to tak aspoň připadá."
   "Přímá čára," řekl Gwydion a z jeho tváře se nedalo nic vyčíst.
   Will se ohlédl na cestu, kterou přišli. "Stoupni si sem. Zkus to sám. Co se děje, Mistře Gwydione?"
   Čaroděj se však ani nepohnul. Přiložil si dlaň k hlavě, jako by dostal omračující ránu. "Nemohu," řekl a upřeně se zadíval na Willa. "Nemohu ji cítit. Protože v přírodě neexistuje žádný rovný tok."
   "Co tím chceš říct, Mistře Gwydione?"
   "Černá kniha praví, že se vlákna lorku táhnou přímo jako paprsky slunce, a podle toho je lze poznat."
   "Myslíš, myslíš, že tohle je vlákno?" zeptal se Will nevěřícně. "Jsi si jistý? Vždyť je tak snadné ho pocítit!"
   Gwydionova tvář se začala rozjasňovat. "Ach, to je dobře. To je moc dobře!"
   Will zavýskl, chytil čaroděje za ruce a oba začali tančit a poskakovat jako blázni. Potom ho však Gwydion zarazil. "Rychle!" pravil s pohledem obráceným k nebi. "Musíme využít silného okamžiku, dokud trvá!"
   "Myslíš, že mě může mé nadání opustit?" řekl Will a zíral na něj.
   "Žádný talent není neměnný. Ale o to teď nejde. Pojď! Slunce i měsíc se po svých drahách ubírají daleko rychleji, než si lidé myslí!"
   Will spěchal za čarodějem. Směřovali k Nadderstonu, následovali linii, kterou pod nimi Will cítil. Proudila jím teď odvaha a sebedůvěra, Gwydion byl rozradostnělý.
   Přiblížili se ke zříceninám. Havrani krákali v korunách okolostojících stromů. Z vysoké trávy vylétaly před jejich kroky s bzučením mouchy. Bylo to smutné a pusté místo. Obvodové zdi domů byly pobořené či zčernalé od ohně a jejich poslední pozůstatky se teď vršily na hromadách sutin porostlých ostružiníkem.
   "Z Černé knihy se toho příliš nedochovalo," řekl Gwydion, "ale zlomky, které se mi podařilo shromáždit, mi velice pomohly. Všechny kameny války nebyly vytvořeny stejně silné. Byly mezi nimi mocnější i slabší, a ne všechny označují dějiště budoucích bitev. Úkolem velkých kamenů je nepochybně ponoukat lidi ke konfliktům, avšak menší z nich mohou sloužit jen k propojení těch velkých. Černá kniha totiž říká jasně, že o sobě musí vzájemně vědět. Píše se v ní taky, že menší kameny mohou být přinuceny prozradit, co vědí. Z velkých kamenů je jeden se zvláště gigantickou silou, jmenuje se Kámen osudu. Byl vytvořen jako poslední ze všech. Myslím, že bude první, který začne zabíjet, až vypukne válka. Píše se, že si vyžádá obrovskou cenu v krvi, než bude uspokojen."
   "Pokud se nám ho nepodaří nalézt a zničit," řekl Will.
   "Nám?" otočil se k němu Gwydion zprudka a chvíli na něj zkoumavě hleděl.
   Will bloumal mezi zbytky budov a jeho nálada byla čím dál horší. Zdálo se mu, že ho Gwydion zkoušel a shledal nehodným. Čarodějova slova mu zněla ironicky, snižovala ho, cítil se ponížený. Naslouchal vzdálenému krákání havranů, nenáviděl ten zvuk. Navzdory slunci bylo toto místo mrazivé.
   Jedna z největších budov, kdysi nejspíš krčma, vypadala, že byla vypálená. Mnoho let rozkladu pokrylo zříceniny houštinami bylin a trní, ale nekvetly tu žádné květiny. Sklonil se, aby sebral ze země cosi šedivého, jako prst dlouhého a na jednom konci zašpičatělého.
   "Ukaž mi to," řekl Gwydion a natáhl ruku.
   Will oklepal hlínu, ale předmět si ponechal. "A proč bych to měl dělat?" zamumlal. "Já jsem to našel."
   "Protože by to mohlo být důležité vodítko," řekl čaroděj a vytrhl mu předmět z ruky.
   "Vodítko k čemu?"
   "Tyto malé cetky se nazývají blesky. Neučený lid je nazývá elfí střely a tvrdí, že to jsou špičky skřítčích šípů. Jindy zase tvrdí, že tohle je to, co člověka zabije, když do něj udeří blesk, a další, že se objevují na místě, kde uhodilo do země. Najdou-li je místní vesničané, udělají v nich otvor a nosí je pro štěstí na provázku okolo krku, nebo je ukryjí v doškách a věří, že je ochrání před ohněm."
   "A ochrání?"
   "Někdy ano."
   "Jenom někdy?"
   Čarodějovy rty se prohnuly v úsměvu. "Záleží na tom, jak moc tomu věří."
   "Kouzla a magie fungují takhle? Lidé v ně musí věřit, aby působily?"
   Čaroděj si zhluboka povzdechl. "Podívej! Tahle střela má na sobě kouzelné znamení. Pochází ze střechy vypáleného domu. Tady je vidět, kde požár začal. Tyto zvláštně zbarvené kameny, viděl jsem takové docela často. Viníkem je v tomto případě blesk."
   "Ochranné kouzlo tedy nefungovalo?"
   Čaroděj na Willa pohlédl přivřenýma očima. "To je právě ono! Pokud se kouzlu nepodařilo blesk odvrátit, muselo tu působit ještě něco jiného."
   Will se rozhlédl kolem sebe. Ze strašidelné prázdnoty na něj padala sklíčenost. Vítr šustil v nedalekém ostrůvku vysoké trávy, ale nezazpíval ani ptáček. Gwydion mu podal lískový prut. "Zkus najít znovu to vlákno!"
   Will se chopil proutku, ale odvaha ho opustila, pokusil se prut čaroději vrátit. "Říkal jsem ti, že se tu necítím dobře."
   "Udělej jak ti říkám, vezmi si proutek!"
   "A proč bych měl?"
   "Udělej to, Willande!"
   Gwydionova slova v sobě skrývala takovou nenadálou sílu, že se Willovi obrátil žaludek. Znovu sevřel proutek a začal chodit tam a zpět, ale velice neochotně.
   "Mohl by ses prosím trochu snažit?"
   "Vždyť já se snažím!"
   "Ne, nesnažíš!" Gwydion na něj hleděl ponuře. "Vědomosti o tom, kde jednotlivá vlákna leží, jsou dávno ztracené. Černá kniha říká, že proudění sílí a opadá podle období, počasí a fází slunce a měsíce – vždy je však nejsilnější v posvátné dny. Jak ti připadá teď?"
   Will měl dojem, že ho Gwydion využívá, vystavuje ho nebezpečím, kterým nechce čelit sám. Byl to dojem, který nebylo možné nebrat na vědomí. Zastavil se a položil si ruku na zátylek, jako by si chtěl uhladit vlasy. Nasál do sebe vzduch, připadal mu kyselý.
   "Pokračuj dál, říkám ti!"
   Will ztěžka polkl a vykročil dál. Ve chvíli, kdy prudce zesílil pocit, že je ve smrtelném ohrožení, jeho důvěra v Gwydiona zeslábla. Přecházel tam a zpět a cítil, jak mu vjemy z proutku stoupají do rukou a do hrudi. "Našel jsem to znovu," zvolal nešťastně.
   "Dobrá. Vydej se tedy po směru proudu."
   "Ale cítím, Mistře Gwydione, je to nebezpečné!"
   "Na to nehleď. Dělej, co ti říkám."
   A proč bych měl? zeptal se Will sám sebe, když přecházel zelený palouk. Proč bych mu měl věřit, jestliže mě posílá na místa, kam se sám obává vstoupit?
   Uvádí tě na zkázonosnou cestu, napadla ho odpověď. Používá tě, jako lovec kanců používá své psy. Ten starý zbabělec tě naučil proutkařit jenom proto, aby si chránil vlastní kůži. Co pro tebe udělal? Přinesl ti jen bolest a neštěstí. Málem tě zabil, když tebou proletěl meč vévody Edgara. Chtěl bys zemřít díky jeho další chybě?
   Zastavil a pohlédl na čaroděje nevlídně. A co Jíva? zeptaly se jeho myšlenky. Nechtěl jsi ji víc než cokoli jiného spatřit znovu? Nedokážeš na ni přestat myslet. Ale teď bys měl. Je zvláštní, že se Gwydion objevil právě ve chvíli, kdy jste se spolu měli znovu potkat. Třeba se bál, že bys raději zůstal s ní, místo abys ho následoval při jeho ztřeštěném putování. To proto vyvolal babici z blat. Všechno jen proto, aby tě vystrašil.
   Procházel místem zarostlým kopřivami a obával se blesku; byl přesvědčen, že se ho na něj čaroděj chystá vrhnout. Pak přišel ke studni, kamennému roubení z kusů hnědé skály, nad nímž byl stále připevněný železný rumpál. Pohlédl dolů a v hloubce čtyř sáhů spatřil světlý kruh a sebe, jak hledí dolů. Pocítil neodbytnou touhu roztrhnout proutek vedví a hodit zbytky dolů do vody. Místo toho jej však upustil na zem, přešel k prastarému prahu jednoho z domů a posadil se na něj. Skryl obličej do dlaní a neúspěšně se pokusil zadržet proud slz.
   "Odvedl jsi skvělou práci, Wille," zamumlal Gwydion. "Pocítil jsi zoufalství, které tu dlí v zemi, ale pro dnešek jsi už toho udělal dost. Jdi se posadit támhle. Zlé myšlenky tě opustí a udělá se ti lépe."
   Will však cítil pouze závrať, a jakmile se znovu postavil, zmocnil se ho ledový strach. Přihlížel, jak Gwydion sebral proutek a začal pochmurně procházet a zkoumat prostor okolo studny. Náhle mu čaroděj připadal jako odporný vykradač hrobů, větřící kořist. "Proč mi tohle děláš?" zaječel. Rozčilovalo ho, že to muselo dopadnout takhle. "Já tu nemám co dělat! Jdu domů!"
   "Není to příjemné, ale je to nezbytné," řekl mu Gwydion. "Nestůj na vlákně. Jdi se postavit támhle k těm stromům. Udělal bys dobře, kdybys vyšplhal do jejich větví, dokud se nebudeš cítit v pořádku."
   Will měl pocit, jako by se mu měla rozskočit hlava. Kolébal se ze strany na stranu, ale zarytě odmítal udělat to, oč ho čaroděj žádal. "Nenávidím tě! Slyšíš?"
   "Hlavu vzhůru, Willande! Pečlivě prozkoumej, co teď cítíš. Zkus pochopit, jaký má na tebe vliv působení tohoto místa. Nesmíš se tomu poddat, nauč se vzdorovat! Dračí kámen se brání a my jsme věděli, že to tak bude."
   Willovy nohy neochotně došly na travnatou louku. Tam se trošku vzpamatoval. Odebral se ke stromům; byly to jeřáby. Stále na nich zůstávalo listí, ale byly už pokryté červenými bobulemi. Vylezl vzhůru a usadil se vysoko na nepohodlné větvi. Okamžitě pocítil, že se tok jeho myšlenek mění. Během chvilky se zastyděl, že o čaroději vůbec pochyboval.
   Gwydion měl samozřejmě pravdu, pomyslel si. Udivovalo ho, o kolik lépe se teď cítí. Co je jen tohle za hanebné místo! Není divu, že je všichni opustili!
   Pozoroval, jak čaroděj chodí mezi zříceninami. Přes trávník to nebylo do vesnice dál než tucet kroků, ale ukázalo se, že je to víc než dvojnásobek.
   "Zůstaň, kde jsi!" zvolal Gwydion a pozvedl svou hůl. "Tady to je. Jsem si tím jistý."
   Will viděl, jak Gwydion poklekl a začal odřezávat jednotlivé drny, jako by připravoval ohniště. Poté drny odložil a začal odškrabovat hlínu.
   Musím mu pomoci, pomyslel si Will. Seskočil dolů a rozběhl se k místu, kde Gwydion kopal.
   "Řekl jsem ti, abys zůstal, kde jsi," zavrčel Gwydion. Jeho tvář byla ztrhaná a ústa měl zkroucená v úsměšku.
   "Ale mně už je lépe."
   "Domnívám se, že je to pouze dočasný stav. Pokud sem chceš jít, musíš si vybavit, jak se k tobě prve přikradly ty strašné myšlenky. Musíš se před nimi mít na pozoru, protože kámen války cítí, že jsme si přišli pro něj."
   "Jak hluboko je zahrabaný?"
   "Nemůže to být víc, než malý kousek pod povrchem."
   Sledoval, jak čaroděj rozděluje soudržnou půdu svou obřadní čepelí. "Možná bychom se mohli vrátit k Pluhu a přinést krumpáče. Takhle ho ven nikdy nedostaneme."
   "Krumpáče snad nebudou nutné."
   "Ne, samozřejmě že ne," řekl Will, když si uvědomil, odkud plyne jeho náhlá obava. "Moje chyba."
   Gwydion dál hrabal a kopal a Will mu pomáhal, ačkoli ho sužovaly všemožné obavy. Polední slunce zakryly mraky a vypadalo to, že bude pršet. Will tuto myšlenku zahnal a optimisticky, jak jen to dokázal, si řekl, že pršet nebude, a i kdyby, budou pracovat dál. Kdykoli Gwydion nahrabal nějakou volnou zeminu, Will ji dlaněmi vybíral ven. Za chvilku byla jáma hluboká dobrého půl sáhu.
   "Proč ho prostě nevyčaruješ ven?" řekl nakonec Will, když si otíral pot z čela.
   "Proč se musíš neustále ptát jako blázen?"
   "Já nejsem blázen!" zakřičel Will a vyskočil. Ale skoro stejně rychle znovu poklekl k hrabání a donutil se k omluvě. "Promiň, Mistře Gwydione. Odpusť mi. Jsem blázen. Nechal jsem to na sebe znovu zapůsobit."
   "To ty bys měl odpustit mně," řekl Gwydion, ačkoli jeho slova zněla napjatě a neupřímně. "Měl jsem ti říct raději tohle: je lepší nepoužívat v blízkosti kamene války žádnou magii, kromě té, která má tlumit a krotit jeho neblahou energii. Myslím, že na kámen bude třeba použít svazující kouzlo, ale to může být sesláno jedině tehdy, vyzvedneme-li kámen ze země."
   "Ale vždyť s ním ani nepohneme? Pokud je aspoň trochu podobný svému bratrskému kameni, bude mít metrák nebo i víc. Bude tak těžký, že s ním bez kouzel nepohneme."
   Gwydion přestal hrabat a zadíval se na Willa zpod hustého obočí. Willovi to došlo téměř okamžitě. "Promiň," řekl znovu. "Samozřejmě, že ten kámen zvedneme. Překonáme všechny překážky a zvládneme to."
   "Správně, Wille! Usměj se a zvládneme to. Avšak tentokrát máš pravdu. Možná ho zvedneme, ale rozhodně se nám ho nepodaří odnést daleko. Vrátíme se do Eitonu a požádáme Dimmeta o koně a vozík." Postavil se a oklepával si hlínu z rukou. "Nejdříve ze všeho bychom se však měli ujistit, že tohle je skutečně Dračí kámen a ne nějaká návnada, která nás měla zmást."
   "A na kohopak to působí teď?" zeptal se Will jízlivě.
   Gwydion se posadil. "Myslíš? No, nejspíš máš pravdu. Možná jsem se trochu ukvapil."
   Vrátili se k hrabání a Will pocítil v břiše neklid způsobený hladem. Řekl si, že to musí být další útok slabosti, kterou kámen používá, aby je odradil od jejich úmyslu, ale pak si všiml, že slunce už klesá k obzoru. Odpoledne skoro končí a naposledy měli k jídlu vejce a slaninu, které Will slupl k snídani.
   Gwydionovi se stávalo, že zapomínal na jídlo. Jedl totiž velice málo, a když už, byla to nějaká zelenina či ovoce, nebo chléb a ovesná kaše. Pil pivo, i jablečné, a někdy víno, ale nevzal do úst ani kousek masa či ryby. Vypadalo to, že čaroděj jí jen proto, aby uklidnil svoje okolí, a nikoli aby uspokojil vlastní chuť. Will se nad tím podivoval, protože nikdy neslyšel o člověku, který by si vědomě odpíral potěšení z pojídání masa. Právě se chystal navrhnout přerušení jejich půstu, když Gwydionův nůž narazil na cosi tvrdého a zemí projelo zachvění.
   "Máme to!" pravil Gwydion s jistotou. "Poodstup kousek."
   Gwydion jámu třikrát obtančil ve směru slunce a Will přihlížel. Očistil pak z kamene zbytky hlíny a uviděli, že je stejně veliký jako jeho bratrský kámen na Blaženém ostrově, a vypadá naprosto stejně. Ležel jako by na zádech, podobný rakvi, z níž je vidět pouze víko. Nebyly však na něm vidět žádné nápisy.
   Pohled na kámen Willa zneklidnil. Nemohl si pomoci. Po páteři mu přeběhlo zamrazení. "Co teď?"
   "Napravit všechno, co jsme udělali." Gwydion začal házet plné hrsti hlíny zpět na odhalený kámen. "Musíme ho vrátit zpátky na lože. Potom si budeš moci dát vytouženou večeři."
   *
   Do krčmy dorazili dlouho před západem slunce. Čaroděj vyhledal sud s vodou, umyl si ruce a očistil širokou čepel svého nože. Poté zasunul drahocenné železo z nebes do pouzdra, navlékl si na krk jeho šňůru a ukryl jej do záhybů svého roucha.
   "Co teď budeš dělat?" zeptal se Will.
   "Musím co nejdříve přečíst nápis na kameni."
   "Ale vždyť tam žádný nápis nebyl!"
   "Pokud se nepletu, brzy tam bude. Měsíc vychází chvíli před západem slunce. Je téměř úplněk. Pronesu ke kameni taková slova, že mu nezbude, než zradit sebe samého. Kam jdeš?"
   Will se zastavil ve vchodu do nálevny. "Říkal jsi, že si budu moci dát večeři."
   "Nemůžeme si dovolit nechat kámen bez dozoru příliš dlouho!"
   "Ach, Mistře Gwydione, byl pohřben celá ta staletí! Proč by se?"
   "Ale my jsme ho odkryli! Požádej Dimmeta, ať ti dá něco na cestu."
   V té chvíli vyšel ze stáje Duffred, Dimmetův syn. Čaroděj ho šel požádat, zda by si mohl na pár dnů půjčit hnědého koníka a čtyřkolý vozík, a také kladku, kterou používají na vytahování sudů ze sklepa.
   Druffed se poškrábal na tváři. "Půjčit Bětku? To musím zjistit, co na to můj tatík."
   Když Druffed vytáhl Dimmeta ven, vypadal nešťastně. Olizoval si rty a říkal: "To se mi tedy vůbec nelíbí." Ale po krátké tiché rozmluvě s čarodějem nakonec pokývl hlavou a zapřáhli koníka do postroje. Dozadu na vozík přihodili ještě nějaké pytle, náhradní provaz a kladku. "Kdysi tenhle vůz sloužil k vybírání desátků," prozradil jim Dimmet. "Možná se na vás budou tu a tam divně dívat, pokud vás na něm uvidí v této době. A nedejte se chytit červenorukými!"
   Willovi se sevřel žaludek, neboť slyšel Dimmeta říkat otevřeně slova, o nichž Gwydion tvrdil, že je Nevidoucí považují za urážku. Rozhlédl se okolo. Věděl, že mají zvědy, kteří jim takovéto řeči mezi vesničany oznamují. Tím si podrobují lid a vynucují si jakousi úctu.
   "Vlastně bychom potřebovali hlavně zednický zvedák," řekl Gwydion a prozkoumával kouty staré maštale. "Ale řekl bych, že si nějak poradíme i bez něj, nebude-li zbytí."
   "Nevím nač se chystáte, Mistře Gwydione," řekl Dimmet, "a jsem si celkem jistý, že to ani vědět nechci. Ale pokládal bych za velikou laskavost, kdyby se mi Bětka vrátila co nejdřív a v pořádku. Je to hodná a silná kobylka. Nejlepší, jakou jsme kdy měli, a hrozně by mě mrzelo, kdybychom o ni měli nějak přijít."
   "Vrátím ti koně i vůz, a navíc přidám hluboké díky," řekl čaroděj a sevřel hostinskému ruku. "Kéž jsou tvé sudy pevné až navěky, příteli!"
   "Teď už budou!"
   Will měl sotva čas natočit si pohár vody a utrhnout kus chleba, který žvýkal, ještě když vyrazili zpět ke kameni. "Říkal jsi, že jsou mocnější a slabší kameny. Který z nich je tenhle?" zeptal se Will.
   "Myslím, že se nezmýlíme, budeme-li ho považovat za jeden z těch mocnějších."
   Will pocítil náhlé vzrušení. "Vážně si myslíš, že je to jeden z těch, které svolávají k bitvě? Kolik je takových kamenů?"
   Gwydion se na něj nepodíval. "Může jich být jen sedm, nebo také sedmkrát sedm, nebo jakýkoli magický počet mezi tím. Je zcela zřejmé, že lork ožívá, ovšem hraje svou píseň na strunách naladěných kouzelnictvím, takže se jeho hudba, kdysi tak krásná, změnila na řinčivý hluk." Zamlaskal a pobídl koníka otěžemi. "Musíme si pospíšit, protože kámen ležel mnoho staletí v zemi a po celou tu dobu nebyl vystaven měsíčnímu světlu. A zrovna dnes je syzygy."
   "Syzy-co?"
   "Syzygy. To je chvíle, kdy měsíc stojí o půlnoci na jižní obloze nejvýš a míjí hlavní meridián. To znamená, že měsíc je přesně v úplňku a stojí se sluncem v jedné linii, ačkoli slunce je skryté v té části nebe, která leží pod zemí."
   Will vzhlédl k obloze. Neměl nejmenší potuchu o tom, že by pod zemí ležela nějaká část nebe, a ani si to nedokázal představit. "Jak může být pod zemí nebe?"
   "Musí být pod zemí. Když je slunce tam, my tady máme noc."
   "Promiň, že jsem se zeptal."
   Gwydion na něj letmo pohlédl. "Do té části nebe, která leží pod zemí, se odebírají slunce, měsíc a hvězdy když zapadnou, rozumíš? Syzygy je něco jako zatmění, jen je na obloze samosebou pouze měsíc."
   "Samosebou."
   "Důležitý je účinek tohoto postavení nebeských těles. Je to podobné jako při přílivu. Proud ve vlákně je dnes zvlášť silný. Bude sílit až do půlnoci. A protože kámen se už cítí v ohrožení, pomůže nám to zvednout ho."
   Willovi se točila hlava, zatímco se snažil sledovat zákruty čarodějova vysvětlování. Jednu věc však pochopil zcela jasně – nezáleží na tom, jak jimi bude zmítat děs, ale kámen musejí dostat ven ještě před půlnocí.
   "Když zesiluje proudění, zvyšuje se i zlé působení kamene?" zeptal se.
   "Začíná mě zlobit, že neustále lpíš na používání toho slova, Willande. Označuje tolik věcí, až se jeho smysl dočista vytrácí. Je jen dokladem nepřesného uvažovaní."
   "Promiň!"
   "Pamatuj si, že vlákno není příčinou toho, co se v Nadderstonu stalo. Je to pouhý kanál. Zdrojem zhouby je jedině kámen bitvy. Jedním z důvodů, proč jsem tě ukryl v Dolině, byla i blízkost Vršků a toho, čemu vy říkáte Prsten obrů. Ve skutečnosti je to kamenný kruh, který tu zbyl po dávno zapomenutém lidu. Dlouhou dobu jsem však měl podezření, že někde blízko vede vlákno. Zdá se, že kruh sám o sobě vyzařuje jakousi ochrannou sílu. Proč jinak by pastevci po celé generace hnali svá stáda mnoho dlouhých mil, jen aby se dotkli Králova kamene?"
   Will si vzpomněl na Tilwinovy neuvěřitelné zkazky, ale v porovnání s tím, co mu teď vyprávěl Gwydion, mu připadaly jako slabý odvar.
   "Tilwin mi jednou říkal, že si pastevci vždycky kousek Králova kamene odštípnou pro štěstí."
   Gwydion se zakabonil. "Vidím, že byl ve svých výkladech daleko volnější, než bych se nadál."
   "Myslíš to tak, že mi neměl říkat o Prstenu obrů? Proč ne?"
   "Protože ti to plní hlavu všelijakými myšlenkami, které si tvoje představivost ještě přikrášlí. To, co nazýváš Prstenem obrů, je osamělé místo, na němž jsou pohřbené tři sny. Je to dokonalý kruh z více než osmdesáti pradávných kamenů. Má napříč pouhých čtyřicet kroků, ale je centrem nesmírné síly. Nevím, jestli má něco společného s lorkem, ale leží nedaleko hrobky Orby, Královny letní luny. Dlouho před dobou, kdy žil král Brea, byla Orba ženou Finglase, prvního vládce Ordu. Ten pocházel z jezerní země daleko na severu. Aspoň to je o něm známo z Cherinových zjevení. Cherin byl třiapadesátý král Breovy linie a jako dítě byl věštcem.
   Finglasova hrobka, která také ležela nedaleko Kruhu obrů, byla v pozdějších časech vypleněna černým drakem Fumim a nic z ní nezbylo, kromě tvaru obtisknutého v zemi. Orbinu hrobku však nechal Fumi netknutou. Najdeš-li ji, spatříš pět kamenů jako pozůstatek pohřební komory skvělé Královny měsíce. Stále ještě stojí, ačkoli mohyla i všechny poklady dávno zmizely."
   "Půjdeme tam, až vykopeme kámen a rozbijeme ho?" zeptal se Will s náhlou nadějí. "Půjdeme? Ach, prosím! Budu moci navštívit mé? Budu moci navštívit Eldmara a Breonu?"
   Gwydion na něj trpělivě hleděl. "Willande, naším úkolem není rozbíjet kameny války."
   "Ale já ti pomáhám, že ano? Já nejsem jen břemeno, jen přívažek, jak jsi to řekl pánovi ze Strange."
   "Musím připustit, že tvé nadání pomohlo nalézt Dračí kámen, avšak tento úkol je spojen s velikým rizikem. A na tvém bezpečí mi záleží přinejmenším stejně, jako na té záležitosti s kameny."
   "Jak je to možné? Jsem jen jeden a kameny mohou zabít tisíce lidí, pokud je necháš."
   "Ale ty jsi Dítě osudu."
   Will si zarputile založil ruce. "V každém případě mě však nemůžeš poslat pryč. Jestliže necítíš vlákna, nedokážeš najít další kameny bitvy. Potřebuješ mě."
   "Skutečně? Pro to, abychom našli tento kámen, jsem udělal daleko víc než ty, Willande."
   "Ne, to jsi neudělal! Našel jsem bratrský kámen v pravou chvíli a -"
   "To je sice pravda, ale copak jsem ti neřekl, že kameny o sobě vzájemně vědí a že mohou být pomocí kouzel přinucené odhalit ostatní? Budu zápasit s Dračím kamenem a získám z něj verše podobně, jako se objevily na jeho bratrském kameni. To pro mě bude vodítkem, jak najít ostatní kameny. A pokud jde o tebe, dlouho a důkladně jsem přemýšlel, co s tebou. Sám jsi říkal, že nejlepší skrýš pro stromy je v lese. Napadl mě jeden velice vhodný les."
   Will seděl v houstnoucí tmě. Koňská kopyta klapala na cestě a kolem ubíhala krajina. Cítil se skleslý a prázdný. Pokoušel se uklidnit tím, že jednoho dne opět spatří Eldmara a Breonu, a až budou všechna nebezpečí přemožena, dozví se, kdo jsou jeho skuteční rodiče. Toužil být vděčný a spokojený s tím, že existuje někdo jako Gwydion, kdo si o něj dělá tolik starostí, ale necítil ani vděk, ani spokojenost.
   "Takže ty zase odejdeš."
   "Na nový rok se zbavíš společnosti tohohle starého nevrlého čaroděje. Bude to příhodný čas, abys začal znovu. Musíš být připraven na to, co tě čeká."
   Will pocítil, jak mu v břiše zatlačil ostrý pocit zármutku. "Ale já nechci být připraven, a nechci být ani žádným Dítětem osudu! Chtěl bych zůstat s tebou a putovat za kameny!"
   "Poslyš, Willande! Stále ještě nevíš o světě vůbec nic. Pro tuto chvíli bys měl nechat moudřejší, ať rozhodnou za tebe, a přijmout to."
   Tato slova bolestivě popíchla Willovu hrdost. Vůz se kodrcal do kopce a přes vyvýšeninu a Will mlčel. Hleděl na tmavé budovy patřící Nevidoucím, na jejich kapitulu obehnanou vysokou zdí a věž. Všude bylo naprosté ticho, jako by se obyvatelé oddávali jakési přízračné bohoslužbě. Nic nerušilo klid. Snesla se téměř úplná temnota.
   Když stoupali vzhůru do dalšího svahu, Bětka začala táhnout s menším úsilím. Will se ohlédl k východu a spatřil tučný žlutý měsíc, jak se namáhavě zvedl nad obzor a než se jeho žluť proměnila ve stříbro, stáli už opět mezi zřícenými zdmi Nadderstonu.
   Nebylo snadné zachovat si v okolí kamene odvahu za bílého dne, natož nyní. Gwydion nechtěl zapalovat lampy a světlo na obloze se dávno vytratilo. Zůstávala pouze mdlá záře hvězd poblikávajících nad nimi. Ze země se zvedla mlha, přízračně bílá bytost bez kostí. Když se blížili k neblahému místu, Willova hrůza rostla víc a víc, až se z děsu málem pozvracel. Dýchal zhluboka a podařilo se mu ovládnout a zahnat tyto pocity pryč.
   Odstranili z kamene volnou hlínu. Pracovali v zajetí chmur a syzygy se blížila. Kopali hlouběji okolo kamene, poté ho ovázali provazy, které připevnili k Bětčině postroji. Gwydion použil na poraněnou zemi mnoho uklidňujících kouzel, každou chvíli zastavoval a pronášel tichá slova, tančil či hovořil v pravém jazyce. Přesto Will cítil, jak se moc kamene bouří a zkouší pevnost pout, jimiž byla opředena. Vnitřním zrakem viděl obrovského kance, uzavřeného v rozviklané ohrádce, který se snaží shromáždit dostatek vzteku, aby se zkusil prolámat ven.
   Gwydion chtěl kámen postavit. Měl v úmyslu převrátit jej na trámky položené na hromadách hlíny, odkud bude moci být vyvlečen na vozík. Willa napadlo, že tohle není nejvhodnější postup. Cítil napínající se zlobu, která čeká, až bude moci vyrazit ven. Zvednutí by mohlo porušit křehkou slupku hněvu kamene. Řekl to, ale Gwydion jeho poznámku odmítl a poslal ho uklidnit koně.
   "No tak, Bětko!" zašeptal jí Will do ucha. Zvíře bylo vyplašené a ve zběsilém úprku mu bránila pouze jeho přítomnost. "Je to čaroděj a myslí si, že všechno ví."
   "Já jsem to slyšel."
   "No dobře."
   Jakýmsi zvláštním způsobem Willovi pomohlo uklidňování koně k nabytí vlastního klidu. Zmínil se o tom Gwydionovi. "Je to přesně, jak to Vědma říkala," prohlásil. "Zabývat se starostmi jiných pomáhá zapomenout na vlastní trápení."
   Čaroděj ve tmě přikývl. Jeho hlas zněl znovu jako by byl zatížen potřebou dohadovat se o něčem zcela zřejmém. "Ne nadarmo říkají vědmám 'moudré ženy'."
   "To já vím," řekl Will nedůtklivě. Potom dodal: "Omlouvám se!"
   "Přijímám tvou omluvu."
   Will se v temnotě zašklebil.
   "Willande, vedeš si velice dobře. Vydrž to."
   Přinutil se odpovědět pokorně. "Děkuji ti, Mistře Gwydione. Vydržím."
   Nakonec se jim podařilo kámen postavit a Gwydion okolo něj lehce a prapodivně zatančil. Přivolával síly, které měly kámen obklopit a potlačit jeho moc. Willovy oči planuly a okolní krajina začala slabě zářit tajuplným zeleným světlem. Kámen však zůstával neústupně temný. Nicota rýsující se na pozadí světlejšího nebe. Will se k němu sklonil a znovu uvázal provaz, který se uvolnil. Chvíli to vypadalo, že se na něj kámen převrhne. Vyděšeně vykřikl a vyškrábal se z díry jako králík. Když se posadil do suché trávy, byl dosti daleko od vlákna. Cítil, jak je jeho kůže lepkavá studeným potem a v koutcích očí ho pálila ostrá sůl. Bylo mu do breku, velice se styděl za svou zbabělost. Díval se, jak čaroděj pokračuje v práci sám, a vzpomněl si, že čaroděj říkal, že si poradí i bez něj.
   "Dokážu ti, že ses ve mně zmýlil," zamumlal a hnal se zpátky pomáhat.
   Tiše a trpělivě pracoval po čarodějově boku, dokud se měsíc, který teď už stál vysoko, nedostal na svůj nejvyšší bod. Poté Gwydion zatančil a pronesl tichá slůvka. Tu se na krátký okamžik na povrchu kamene války zjevily znaky oghamu jako husí kůže. Gwydion jej obešel, hrozil mu, zkoumal znaky a osahával je prsty, aby si i ve tmě mohl být jistý jejich přesným významem. Nato značky zeslábly a zmizely. Znovu opatrně položili kámen na dva trámy, nalezené v jednom z rozpadlých stavení.
   Will podložil kola vozu, uvázal kámen a druhý konec provazu připevnil k Bětčině postroji. Koníkova síla lehce stačila k vytažení kamene vzhůru po pozvolném svahu. Slyšel, jak si kámen stěžuje dřevu. Bětka za neustálého čarodějova povzbuzování táhla a Will mezitím pod kámen podložil tři staré násady, které jim posloužily jako válečky. Na všem si přitom dával velice záležet a pracoval opatrně, dokud nebyl kámen bitvy bezpečně naložen na korbě vozíku.
   V té chvíli si Will uvědomil bolest v páteři a chvění v nohou. Znenadání si připadal, jako kdyby stál uprostřed provazu nataženého nad mohutnou rozvodněnou řekou.
   "Co se děje?" zeptal se Gwydion.
   "Třesou se mi kolena," řekl Will, když se posadil. "Cítím, že se vláknem něco žene."
   Čaroděj zakroužil, zazpíval a nakonec řekl: "Myslím, že se musela protrhnout přehrada."
   Will se začínal cítit lépe. Zdálo se, že jakmile byl kámen vyzvednutý ze země, ztratil většinu své děsuplné moci a vlivu na Willovu mysl. Jako kdyby bylo jeho spojení s lorkem přerušeno a jeho schopnost působit neblaze nahlodána. Gwydion však tvrdil, že je to nejspíš jen další z úskoků, jimiž kámen vládne. "Chce abychom uvěřili, že se jeho síla zmenšila, ale není tomu tak. Použil jsem na kámen dočasná vázací kouzla, ale ta nevydrží příliš dlouho. Musíme si pospíšit, jak nejrychleji nám tato chatrná kola dovolí. Snad Bětka najde cestu i v téhle temnotě. Pojďme!"
   "Ale kam?"
   "Myslím, že mě napadlo vhodné místo."
   "Proč ho neodvezeme k moři a nehodíme tam? Nikdy by ho tam nikdo nenašel."
   "Cože? A dopustit, aby na tom místě ztroskotaly stovky lodí? A nechat ke dnu klesnout tisíce nebohých utopených námořníků? Obávám se, že právě takový výsledek by tento nápad přinesl."
   "Tak kam ho vlastně odvezeme? Když ho nelze pohřbít do země ani utopit v moři?"
   "Musíme ho uvěznit," prohlásil Gwydion. Vyskočil vedle Willa a pobídl koníka vpřed. Když se ho Will otázal, co bylo napsáno oghamem na kameni, čaroděj mu rovnou zarecitoval překlad:
   *
   "Král a královna s Dračím kamenem,
   uhranuti měsícem, osamělí v temnotách,
   na pláních severu více se nevzbudí.
   Syn a otec, zabití ve válce."
   *
   A po chvíli zamyšleného ticha dodal jiné čtení:
   *
   "Uhranutý syn krále severu,
   Královna měsíce na pláních svého otce.
   Drak temnot, vzbuzen a zabit!
   Osamělý kámen válce zabrání!"
   *
   Drkotali dál po neviděné cestě, vlastně spíše pluli ve vlnách mlhy zmražené měsíčním svitem. Will se otřásl.
   "Co to znamená?"
   "Já nevím."
   "Ale dnes v noci jsme to zvládli dobře, že ano, Mistře Gwydione?"
   "To se, Willande, teprve ukáže."

Řeč kamenů
/The Language of Stones/
Carter, Robert

Nakladatel: Baronet
Překladatel: Miloš Komanec
Obálka: Valentino Sani
Redakce: Josef Frais
Rok vydání: 2006
Počet stran: 576
Rozměr: 125 x 200
Provedení: hardback

První kniha trilogie Řeč kamenů.