(Tento text neprošel redakční ani jazykovou úpravou)

Prolog
   
   I když ulice Alberinu bičoval prudký déšť a foukal tak silný vítr, že člověk nemohl mezi jeho poryvy ani kráčet rovně, oba muži, kteří právě opustili vilu, cítili úlevu, že jsou zase venku. Bez jediného ohlédnutí spěchali k bráně pozemku a ven na ulici a nevšímali si ani strážného, který za nimi vesele mával lahví.
   „Rád bych zdůraznil, že to byl tvůj nápad, Talberane, získat ji pro naši věc,“ pravil vyšší z dvojice.
   „Slyšel jsem, že je poněkud výstřední, ale tohle bylo na mě trochu příliš,“ připustil jeho společník.
   „Sluhové v bederních rouškách z králičí kožešinky, služebné v kostýmech faunů, a co teprve to, co si oblékla ona a její hosté! Kdybych to neviděl na vlastní oči, nikdy bych neuvěřil.“
   „Víš jistě, že tohle je nejmocnější čarodějka Severního Scaltikaru, Lavoltene?“
   „O tom není pochyb. Paní Wensomer Callientorová je také jediná osoba v dějinách, která kdy odmítla třináctý stupeň zasvěcení. Prohlásila, že ‚zasvěcenec dvanácté úrovně‘ zní vkusně, ‚zasvěcenec čtrnácté úrovně‘ má v sobě jistou vznešenost, ale ‚třináctá úroveň‘ úplně postrádá styl a ona si nepřeje mít něco takového za jménem.“
   Bouře nedokázala noční život Alberinu ztlumit, jen ho donutila přemístit se dovnitř. Dvojice mužů chvátala kolem jasně osvětlených hostinců, z nichž se linul kouř z dýmek, hudba a smích, tu a tam k nim závan větru donesl vůni čerstvého chleba nebo pečeného masa. Ulicí vrávoral jakýsi opilý učeň s lahví v jedné ruce a malou zobcovou flétnou ve druhé. Talberan a Lavolten se rozestoupili a nechali ho projít.
   
   „Vpomínám na město Alberin,
   vždycky když mě mé štěstí opouští.
   Vlídně mě přivítá město Alberin...“
   
   Ohlédli se, když zpěv náhle utichl, a zjistili, že mladík vrazil přímo do stojícího vozu a zhroutil se do strouhy plné vody.
   „Vždyť přece je v Alberinu, tak proč by na něj měl vzpomínat?“ zeptal se Lavolten nechápavě.
   „Výmysl nějakého pitomého zvrhlíka. Zrovna jako ta čarodějka. Nabídli jsme jí příležitost vládnout větru!“
   „Na to namítla, že bude radši velet svým hostům, aby si každou půlhodinu prohodili partnery.“
   „Vládnout světu!“
   „Na to pravila, že už se účastnila všelijakých orgií, které pořádali různí vládci, ale že jejím večírkům se zdaleka nevyrovnaly.“
   „Nabídli jsme jí nesmrtelnost.“
   „A ona na to, že znala spoustu nesmrtelných a že byli všichni hrozně nudní.“
   „Totiž, já nechápu, co ta žena vlastně chce?“ oslovil Lavolten promoklou temnotu a bezmocně rozhodil rukama.
   „Vždyť nám to řekla, Lavoltene. Přála by si znát recept, jak zhubnout bez cvičení a hladové diety.“
   „Copak nepochopila, že s námi by se mohla stát bohyní?“
   „Řekla, že všichni bohové mají překrásná těla a útlé pasy, takže je silně podezírá z dodržování diety a cvičení, a o to ona nestojí.“
   Zahnuli do úzké uličky. Ze špiček bot a prstů v rukavicích jim vyrazily drápy, zářící tlumenou modří; začali šplhat po cihlové zdi rovnou nahoru.
   „Koho bychom měli zkusit teď?“ zeptal se Talberan.
   „Někoho starého, kdo už od života nic nečeká, ale přitom člověka s ideály.“
   „Což takhle Astential?“
   „Ovšem, zasvěcenec čtrnáctého stupně. Je mu jedenaosmdesát a o tělesné radovánky se dávno nezajímá. Ten by měl rychle podlehnout pokušení.“
   „Ne jako ta nenasytná nemrava, která si říká čarodějka. No chápeš to? Hodila nám tu nabídku na hlavu s tím, že jí nepřipadá ani v nejmenším zajímavá.“
   Vylezli po zdi na střechu a tím jejich pobyt v Alberinu skončil. Příštího dne našel pokrývač, který kontroloval ucpanou okapovou rouru, v okapním žlabu na střeše dva pláště. Byly úplně nové a měly značku místního krejčího. U nich ležely dvě peněženky, obě s dvaceti stříbrňáky. Jelikož byl pokrývač praktický a rozumný člověk, který neobtěžuje policii s drobnostmi, nechal si stříbro, sbalil pláště a peněženky s tím, že je prodá na trhu, a nechal si od majitele zaplatit za uvolnění okapu. Tou dobou už byli Talberan a Lavolten na jiném světadílu a úspěšně jednali s moudrým, mocným a střídmým čarodějem, který sám sebe považoval za velmi vhodného kandidáta na božskou moc.
   ***
   
   Kamenný kruh nebyl pouze starý; byl nesmírně starodávný. Naposled byl použit dříve, než lidé postavili svá první města, a teď z něj zbýval jen kruhový pahorek o průměru asi sto yardů.
   Tři postarší jezdce, kteří se na tom místě zastavili, doprovázel tucet nájemných kavaleristů a za nimi se táhlo půl tuctu dělníků. Na rozdíl od najatých strážců neměli staří muži žádné zbraně a nebyli ve zbroji. Žoldnéři bez valného zájmu přihlíželi, jak vybalují své sedlové brašny a pouštějí se do vyznačování rozměrů dávných valů pomocí kolíčků a šňůry. Jeden ze starců dohlížel na dělníky, kteří dostali za úkol vykopat v úbočí kopce tři jámy. Nemohli by se nazvat prvními archeology na světě, protože výraz archeologie zatím nikdo nevynalezl, nicméně právě jimi ve skutečnosti byli.
   „Podle dávných kronik je tento pahorek starý celá tisíciletí,“ poznamenal muž s nejdelším vousem a zatloukl do země vytyčovací kolík.
   Jeho společník vytáhl z tašky, která mu visela na popruhu přes rameno, svitek, rozvinul ho a začal číst.
   „Ďáblova mohyla... prokleté místo... místo smrti... podle pověsti zvyšuje mužnou sílu toho, kdo si o slunovratu za úsvitu lehne na jeho vrcholek a...“
   „Tohle všechno je jenom folklor a lidová magie, Waldesare. Nás se týká výhradně původní poslání tohoto místa.“
   „Starší než všechna města a království,“ pokračoval jeho společník.
   „Ach. Velmi příznačné.“
   ***
   
   Čarodějové v roli archeologů měli zakrátko pahorek proměřený a zmapovaný a nyní se věnovali pozorování polohy a pohybu slunce. Dva pasáci koz, kteří se nalézali poblíž, si také povšimli postavení slunce, usoudili, že je právě poledne, a usadili se k obědu.
   „Snaží se vypadat jako šlechtici,“ poznamenal menší pasák a pokývl hlavou směrem k návštěvníkům.
   „Jo,“ přisvědčil druhý a poškrábal se pod falešným vousem. „Jenomže šlechtici to dělají tak, že nosí drahé šaty a mají s sebou smečku loveckých psů, co honí zvěř a koušou sedláky. Tihle tři sice mají pěkné šaty, ale žádné zbraně, ani psy, ba ani erby.“
   „Takže čarodějové?“
   „Jo, a zkoumají tady moc toho pradávného místa.“
   „Velmi příznačné!“
   ***
   
   Nedaleko od pahorku nakládal dřevař s povozníkem větve ulámané větrem na volský potah.
   „Ti dva se šňůrami a kolíky jsou Nejučenější Astential a Učený Waldesar,“ řekl dřevař.
   „A ten, který dohlíží na kopáče?“ zeptal se povozník.
   „Těžko říct, nevidím mu dobře do obličeje. Pořád si kleká a dívá se do těch jam, ale bude o něco mladší než ti dva.“
   „Učenému Sergalovi je teprve sedmdesát a zabývá se nejen magií, ale i přírodními vědami.“
   „Jenže Učený Sergal nesnáší Učeného Waldesara.“
   „Svatá pravda, a pokud Sergal a Waldesar na něčem pracují společně...“
   „Jak příznačné!“
   ***
   
   Přímo pod pahorkem s kamenným kruhem leželi v trávě objímající se milenci.
   „Astential, Waldesar a Sergal,“ zašeptala dívka, zatímco ji chlapec líbal na ucho.
   „Už několikrát se zmínili o Dračí zdi,“ zašeptal chlapec, který měl výjimečně dobrý sluch.
   „Dračí zeď byl prastarý éterický stroj, který prý dokázal změnit lidi v bohy, a oni pak mohli vládnout větru. Jeho tajemství je dávno ztraceno.“
   „Možná že tihle lidé mají v plánu stát se bohy.“
   „To je pro ně velmi příznačné.“
   ***
   
   Na vrcholu blízké hory se lovec holubů rozhodl, že si odpočine a napije se. Bližší ohledání by ovšem odhalilo, že do dna jeho láhve je vložena čočka a její hrdlo že si přikládá k oku.
   „To stačí,“ upozornil ho jeho průvodce. „Nemůžeš pít z láhve takhle dlouho.“
   „Už tu oblast celou zmapovali,“ oznámil lovec a odložil dalekohled. „Zatloukli sedmnáct kolíků, šestnáct tvoří vnější prstenec, jeden je uprostřed.“
   „Vskutku příznačné.“
   ***
   
   Nejučenější Astential a učený Waldesar si sedli k jámě Učeného Sergala na vrcholu pahorku. Ze dvou z přítomných se dalo vycítit vzrušení, ale přitom se snažili ovládat; chovali se jako lidé, kteří dosáhli jakéhosi ohromujícího cíle, a nechtějí, aby to poznal někdo jiný.
   „Mám dobré zprávy,“ oznámil Sergal a zvedl břidlicovou tabulku.
   „Jak by mohly být dobré?“ zeptal se Waldesar. „Hledáme prohlubeň, lemovanou vrstvou roztaveného písku asi stopu tlustou. Tohle je jen pahorek.“
   „Mé výkopy jasně ukazují, že se skutečně jedná o prohlubeň o průměru sta kroků. Před pěti tisíci let byla záměrně zasypána. Podívejte se do jámy. V hloubce patnácti stop narazíme na vrstvu roztaveného písku a posledních pět stop z ní už se nachází pod úrovní okolní krajiny. Můj vnější příkop je jenom dvě stopy hluboký, a přitom jsem v něm našel okraj písku smíchaného s kamením, který sahá o stopu výš než celá tahle pláň.“
   „Takže jde skutečně o místo, kde ležel kamenný kruh Dračí zdi!“ vykřikl Astential. „Má být lemované roztaveným sklem v kruhu o průměru sta kroků, uprostřed má mít proláklinu o hloubce pěti stop a kolem něj se nachází kruhový val o výšce jedné stopy.“
   „Někdo to místo záměrně ukryl!“ prohlásil Waldesar, vždy připravený projevit souhlas s výrokem svého mistra, pokud právě pronesl něco inteligentního. „Není divu, že bylo tak dlouho ztraceno.“
   „Ano, ano, a teď už známe umístění všech kruhů,“ pokračoval Astential. „Musíme odtud pochopitelně odstranit všechnu tu hlínu, ale na to stačí koně, povozy a dělníci.“
   „Proč to ale stavitelé dali zasypat, nejučenější mistře?“ zeptal se ho Sergal.
   „Stavitelé?“ zasmál se Waldesar. „Vždyť to během uplynulých pěti tisíc let mohl zasypat kdokoli a kdykoli.“
   „Já obvykle spoléhám na jistotu a jasné důkazy,“ ohradil se Sergal, „a v tomto případě mohu prokázat jak stáří kruhu, tak dobu, kdy došlo k zasypání.“
   „Důkazy?“ posmíval se Waldesar. „Stáří se nikdy nedá prokázat jinak než podle záznamů.“
   „Že by?“ Sergal namířil brkem na stěnu svého příkopu. „Takže, co nám říkají tyhle proužky?“ Ukazoval na několik střídajících se vrstev tmavé a světlé půdy. Waldesar se na ně chvíli díval, pak se obrátil k Astentialovi.
   „To přesahuje mé chápání, nejučenější,“ přiznal. „Dokážeš z toho něco vyvodit?“
   Sergal si dosud neuvědomil, že se Waldesar elegantně vyhnul jeho útoku a teď ho nutí, aby udělal hlupáka z Astentiala.
   „Jaké kouzlo bych měl použít, abych pochopil jejich smysl?“ zeptal se Astential.
   „Ach, na to stačí selský rozum,“ spustil Sergal; pak se zajíkl.
   Sergal byl proslulý vědec, ale diplomacie nepatřila k jeho silným stránkám. Teď už bylo pozdě, ale i jemu právě došlo, že vybídl jediného zasvěcence čtrnáctého stupně na světě, aby použil selský rozum – a že Astentialovi to nebude nic platné. Astentialovi se objevil na tváři první náznak podmračení.
   „No, vlastně, chci říct, že tady nepotřebujeme žádnou magii, vůbec žádný magický postup,“ dodal spěšně Sergal. „Totiž, když jsem studovat historii této oblasti, objevil jsem, že se dvacet mil odtud nachází sopka. Vybuchuje každých šest set let, tudíž patří ke svého druhu kuriozitám. Sopky se většinou chovají nepředvídatelně.“
   „Prosím k věci, Učený Sergale,“ vybídl ho Astential, podrážděný do té míry, že oslovil nižšího zasvěcence formálně.
   „Nu, nad říčním bahnem, které někdo použil k zakrytí prohlubně, máme devět vrstev popela. Devětkrát šest set, to je pět tisíc čtyři sta let. To zhruba souhlasí se stářím, které kroniky připisují Dračí zdi.“
   Astential si pohladil bradu, což byla jeho obvyklá reakce, když ho něco silně rozrušilo, ale nechtěl to za žádnou cenu dát najevo. Vytáhl malou knížku. Její desky byly nedávno vyrobeny ze zlata a slonoviny, ale stránky měla z neobyčejně starého pergamenu a písmo značně vybledlé.
   „...a kamenné kruhy Dračí zdi stály už čtyři tisíce let před vznikem Logiaru. Moudří mužové se jejich prostřednictvím mohli připodobnit bohům a poroučet i větru,“ překládal Astential. „Víme, že Logiar je asi patnáct set let starý, takže to dává dohromady pět tisíc pět set let. To přibližně odpovídá. Dobrá práce, Učený Sergale.“
   „Hm, možná to tu zasypali ti čarodějové, kteří se stali bohy,“ řekl Waldesar, kvapně opouštěje své neudržitelné pozice. „Určitě nechtěli, aby jejich éterický stroj používal někdo jiný.“
   „A proč tedy nejsou zakryté i ostatní kruhy?“ zeptal se Sergal záměrně netrpělivě.
   „Protože ke spuštění éterického stroje je potřeba všech sedmnácti kamenných kruhů. Ukryj jeden z nich, a ostatní jsou ti k ničemu!“
   „Naši božští čarodějové odstranili z kruhů kameny, a to stačilo, aby je vyřadili z provozu,“ odsekl Sergal. „Proč tedy zahrabat jen jeden...“
   „Prosím, pánové!“ zvolal Astential. „Možná to tu nechal zavalit nějaký místní vládce čistě z pověrčivého strachu. Nemůžeme vědět úplně všechno, a ani všechno vědět nepotřebujeme.“
   Astential se navenek jevil klidný, ale přitom bojoval s nutkáním rozběhnout se kolem dokola s jásotem a s rukama nad hlavou. Teď už znali polohu všech kamenných kruhů Dračí zdi. Teď už mu nic nebránilo v obnovení Dračí zdi, jen ještě musel objednat výrobu dvou set osmdesáti devíti megalitů, osmi set šestnácti kamenných sedadel a najmout jedenáct set a dva čaroděje.
   „Musíme dát odvézt hlínu, která prstenec zakrývá,“ pravil a skloněn znovu nahlédl do Sergalova výkopu.
   „Ach, to bych mohl zařídit,“ ozval se okamžitě Waldesar.
   „A budeme potřebovat stráže.“
   „Znám se s místním vladařem, nejučenější pane, přemluvím ho.“
   „Také budeme muset postavit nějaký tábor.“
   „Přispěji na výdaje z výnosu z vlastních pozemků.“
   Nebylo žádným tajemstvím, že Waldesar touží po povýšení na zasvěcence třinácté úrovně, právě tak jako byla všeobecně známa skutečnost, že Sergal by si zmíněné povýšení už dávno zasloužil. Jako jediný žijící zasvěcenec čtrnáctého stupně to mohl Astential provést sám. Druhá možnost byla počkat na shromáždění Zkušební komise akremských mágů. Tato shromáždění se konala jednou za deset let a do příštího zbývalo ještě osm. Astential potřeboval schopnosti obou mužů. Waldesar byl schopnější organizátor, Sergal zase požíval v kruzích zasvěcenců větší úcty. Nejlepší bude nechat je oba v nejistotě, rozhodl se.
   „Učený Sergale, ještě zbývá otázka čarodějů, kteří Dračí zeď oživí,“ řekl Astential a zvedl se. „Budeme jich potřebovat stovky.“
   „Mnozí se budou zdráhat,“ podotkl Waldesar. „Měli bychom vybírat jen ty, kdo projeví patřičné nadšení. Mohl bych ještě dnes rozeslat dopisy.“
   „Jenomže my musíme obsadit všech sedmnáct kruhů, Učený Waldesare,“ namítl podmračeně Astential. Waldesar se přikrčil. Ve skutečnosti sice ten pohyb obnášel jen zlomek palce, ale přikrčení to bylo. „Se čtyřmi základními směnami a s nezbytnými náhradníky to bude vyžadovat účast prakticky každého čaroděje odevšad. Učený Sergale, vaše odborné kvality respektují všechna společenství mágů. Dokázal byste přesvědčit všechny čaroděje, aby se podíleli na projektu Dračí zdi?“
   „Beru to jako věc osobní cti, nejučenější pane,“ odvětil Sergal.
   „Výborně, výborně. Učení pánové, jakmile bude Dračí zeď obnovena, jistě nikoho nepřekvapí, že se jeden z vás stane mistrem tohoto kruhu.“
   Oba zasvěcenci znali pověst o tom, jak první skupina dávných mistrů, přeměněných v bohy, zničila Dračí zeď a zabránila ostatním v přístupu k ní. Astential si byl jist, že teď se budou vzájemně předhánět, aby byli mezi prvními, kdo stroj Dračí zdi použijí, a díky tomu se budou snažit být s prací co nejdříve hotovi.

Název: Sklenění draci
autor: Sean McMullen
překlad: Jana Rečková
série: Měsíční světy (díl v sérii: 2)
nakladatelství: Triton
kategorie: TRIFID
BĚŽNÁ CENA: 299 Kč (KLUBOVÁ CENA: 209 Kč)
ISBN: 80-7254-770-4
stran: 656 str., brož.