KAPITOLA PRVNÍ

Zlomení lidé

Hvězdný křižník Zmar vypadl z hyperprostoru a nalétl na orbitu kolem Vlka IV. Skrz atmosférické poruchy a bouřky nebylo planetu skoro vidět. Vypadala jako každá jiná; kaňka ve tmě. Krátce se zableskly senzory, křižník Vlka IV pozorně prozkoumal a vzápětí rozevřel vrata od karga. Ven vypadla elegantní, štíhlá, stříbrná válečná pinasa, odpoutala se od obrovitého trupu vesmírného křižníku, nalétla na vlastní orbitu, Zmar zmizel zpátky v hyperprostoru a pinasa zvolna oblétávala bouřlivou planetu jako lesklá stříbrná jehla v noci poseté hvězdami.

Kapitán Hunter si zevnitř hryzal tvář. Jeho ruce se rychle míhaly po kontrolních panelech, ale vypadalo to, že nakonec snad bude muset sestup řídit osobně. Palubní počítače byly zatím naprosto k ničemu, neměly dostatek informací na to, aby mohly spolupracovat. Hunter pohodil hlavou. Nu co, sakra, už je to sice dlouho, co musel řídit loď jen na základě vlastních odhadů a spoléhat jen na vlastní zkušenosti, ale některé věci člověk jen tak nezapomíná. Zejména když mu jde o krk.

Zničehonic na něj dolehla stará trýznivá nejistota, počátek paniky, že se nebude schopen rozhodnout mezi více možnostmi ze strachu, aby se nerozhodl špatně.

Zrychlil se mu dech i tep, ale Hunter si zarytě vybojoval sebekontrolu a silou vůle se zase uklidnil. Zvládl to dřív, zvládne to zase. Zabral se do rutiny; nejdřív spustil standardní kontroly přístrojů. Kontrolky na panelech svítily rovnoměrně. Uklidnil se, ověřil si, jestli orbita pinasy zůstává stabilní, a pak vypustil dálkově řízené senzorické letouny a na obrazovce sledoval, jak klesají k povrchu. Snad mu řeknou vše, co potřebuje vědět, hned napoprvé; s velkou pravděpodobností nebude mít šanci vypustit druhou sérii. Zanedlouho půjde stabilita orbity do háje a on bude muset chtě nechtě nahodit motory. Jenže lodní baterie mají energie jen tak tak a většinu z toho bude potřebovat na přistání.

Kapitán Scott Hunter byl všedně vypadající skorotřicátník. Průměrně vysoký, průměrně rostlý, spíš štíhlejší. Tmavé vlasy, ještě tmavší oči. Říšská flotila nikdy neměla víc než pět set kapitánů, a byli to ti nejlepší z nejlepších. Alespoň podle oficiální verze. Ve skutečnosti vedla jediná cesta ke kapitánství přes peníze, moc či vliv rodiny. Hunter byl kapitánem, protože jeho otec byl kapitánem a otec jeho otce rovněž. Nicméně Scott Hunter byl jedním z těch, kdo si své postavení zasloužili vynikajícími znalostmi, špičkovým výcvikem a brilantními schopnostmi. O to méně bylo pochopitelné, proč během střetu s rebely u jedné planety na Okraji zpanikařil a přišel o loď a polovinu posádky.

Kdyby při tom střetu zahynul, nikdo by jeho jednání nepřezkoumával. Byl by posmrtně jmenován admirálem a jeho klan by ctil jeho památku. Jenže on přežil, takže plno jeho důstojníků mohlo na viníka ukázat prstem. Mohl sice na svou funkci rezignovat, jenže tím by zostudil vlastní rodinu a to mu zbytky hrdosti nedovolily. Admiralita ho žádala, aby své chování vysvětlil, jenže on to nedokázal. Nerozuměl sám sobě. Nakonec mu bylo řečeno, že se buď dobrovolně přihlásí k Pekelným komandům, nebo bude propuštěn. Vybral si Pekelná komanda.

Neměl moc z čeho vybírat.

Senzorické letouny svištěly atmosférickými turbulencemi k povrchu jako divé. Co se dalo, to vybalancovaly, a ostatní nárazy prostě ignorovaly. Od autosond se stejně nečekalo, že vydrží nějak dlouho. Výsuvné senzory se horkem rozžhavily do ruda, ale zatím držely. Letouny prolétávaly houstnoucí atmosférou a do počítačů pinasy plynul pravidelný přísun informací.

Hunter se pokusil uvelebit v bezpečnostních popruzích trochu pohodlněji. Z téhle sítě nikdy nebyl zvlášť nadšený. Při tvrdém přistání nepochybně zaručovala větší bezpečnost, jenže s ním to vždycky házelo jako s pytlem brambor. Ostatně, v hamace si taky nikdy zrovna nelebedil. Nešťastně se kabonil a zatímco jednou rukou proháněl vstupní data navigačními počítači, druhou se tvrdošíjně držel kontrolního panelu. Pak letmo mrkl na druhého pilota.

„Připrav se převzít tok dat. Já se napojuji na lodní komunikační implantáty.“

„Rozumím, kapitáne. Jsem připravena, stačí říct.“ Vyšetřovatelka měla naprosto klidný, vyrovnaný hlas. Jako vždy.

Vyšetřovatelka Krystel byla velmi výrazný typ, věkem něco přes dvacet, ale podle očí mnohem starší. Byla vysoká, měla dlouhé, vypracované svalstvo a hladké tmavé vlasy nosila svázané do pevného drdolu, což zdůrazňovalo vystouplé lícní kosti a nijak nezjemňovalo tvrdé rysy. Příležitostní milenci ji považovali spíš za zvláštní než krásnou. Krystel o takových věcech nijak zvlášť nepřemýšlela. Byla to vyšetřovatelka a Říše ji od dětství drezírovala k oddanosti, výkonnosti a vražednosti. Jejím povoláním bylo studovat nově objevené druhy a rozhodovat o tom, jaký stupeň ohrožení mohou pro Říši znamenat. Podle jejích závěrů byli cizinci buď zotročeni nebo vyhlazeni. Třetí možnost neexistovala. Vyšetřovatelé, to byly chladné, vypočítavé vražedné stroje. Neoficiálně byli v rámci meziklanových sporů často využíváni jako nájemní vrazi.

Hunter přesně nevěděl, co si má o Krystel myslet. Ještě nikdy s žádnou vyšetřovatelkou nepracoval. Její vyšetřovatelský výcvik a zkušenosti byly pro komando na nové planetě, kde půjde o krk, k nezaplacení, ale Hunter dost dobře nevěděl, nakolik se na ni může spolehnout. Byli tací, kteří tvrdili, že vyšetřovatelé jsou stejně nelidští jako cizinci, které studují, a díky tomu, kým a čím byli, jim Říše mnohé tolerovala. Hunterovi se nechtělo ani pomyslet, co musela Krystel udělat, aby si jako trest vysloužila členství v Pekelném komandu. Rozhodně ho ani nenapadlo se jí ptát. Vyšetřovatelé beztak nebyli zrovna pověstní nějakou výřečností. V hlavě se mu ozvalo nehlučné cinknutí. Lodní počítače ho napojily na sondy a Hunter se opřel a zavřel oči.

Uslyšel silné praskání statické elektřiny a před očima se mu rozběhly jasné barevné záblesky. Komunikační implantát se napojil rovnou na oční a sluchové nervy, takže měl záznamy sond z první ruky, ale jemu i počítačům chvíli trvalo, než dokázali oddělit užitečné informace od plev. Konečně se jeho mozek zkoordinoval s počítači a myšlenky nadlidskou rychlostí kličkovaly mezi přílivem informací a prosévaly a prověřovaly zaplavu syrových dat. Krátké záběry mraků a oblohy prokládaly údaje o rychlosti pádu a větru. Projekci počasí střídaly záblesky neskutečně vzdáleného moře a pevniny. Do toho vyskakovaly proměnlivé odhady možných přistání a blikaly jako plamen ve větru. Hunter se soustředil na to, aby vytěsnil všechno vyjma nejzákladnější podstaty. Počítače stejně všechno zaznamenávají, takže zbytek si bude moci přehrát později.

V počítačové síti vnímal vyšetřovatelku vedle sebe jako chladný, ostrý obraz, který mu připomínal břit meče. Maně ho napadlo, jak asi vnímá ona jeho, a pak se zase upnul na sondy prolétávající vrstvami mraků, které začínaly vysílat podrobnější záběry zemského masivu. Zpočátku z toho byla jen zmatená mozaika překrývajících se obrazů, ale Hunter rychle získal cvik ve shlédnutí každého záběru za zlomek sekundy a přeskočení na další.

Na Vlku IV byl jeden rozlehlý kontinent obklopený rozbouřenými oceány. Pevnina se skládala z nekonečných zelenohnědošedých odstínů tu a tam stříknutých žlutou skvrnou. Tyčila se tam vysoká pohoří a mezi nimi ležela rozlehlá jezera. Vulkány chrlily do vzduchu oblaka popele a roztavená žhavá rudá láva brázdila zemi jako nesčetné živé rány. Rozkládaly se tam hluboké lesy a džungle podivných barev a mezi nimi se táhly obrovské pásy travnatých stepí. Hunter se zaměřil na jednu volnou oblast. Připadala mu jako dobré místo na přistání.

„Není to dvakrát pohostinná planeta, kapitáne,“ ozvalo se mu v uchu. Vyšetřovatelčin ostrý, jasný hlas snadno pronikl přes tok senzorických informací.

„Už jsem viděl horší,“ odtušil Hunter. „Pravda, ne příliš často, ale v tomto ohledu si stejně nemůžeme vybírat. Pořádně se drž, vyšetřovatelko. Navádím nás na přistání. Sonda sedmnáct, sektor čtyři. Vidíš to?“

„To vypadá dobře, kapitáne.“

Hunter vypnul komunikační implantát, čímž vyskočil z počítačové sítě, zrak se mu vrátil na normál a záběry sond nahradila slabě osvětlená pilotní kabina. Unaveně si promnul oči. Místo, které vybral pro přistání, opravdu vypadalo dobře. Jeho sebedůvěru by nijak nepodkopalo, kdyby mu Krystel dala najevo trochu víc nadšení, ale to by asi chtěl od vyšetřovatelky moc. Na chviličku zavřel oči. Z přímo přijímaných informací ho vždycky rozbolela hlava. Byla to čistě psychosomatická záležitost, nicméně tu bolest vnímal jako naprosto skutečnou. Otevřel oči a opatrně, aby se i se sítí nepřevrhl, se pokusil trochu protáhnout. Po té smršti záběrů od sond mu připadala pilotní kabina ještě mrňavější a stísněnější než obvykle.

Hunter s vyšetřovatelkou viseli v popruzích uprostřed pevné ocelové rakve. Ze všech stran je obklopovaly hladké tmavé stěny a bylo tu sotva tolik místa, aby se mohli oba vestoje narovnat. Projektant se pravděpodobně držel představy, že pinasu je nutno zkonstruovat tak, aby po případném ztroskotání stačilo posádku jen zakopat. Hunter si takové myšlenky tvrdě zakázal a jeho ruce se znovu rozběhly po kontrolních panelech. Hlavní motory táhle, dunivě zahučely a pinasa zahájila dlouhý sestup k planetě.

Jakmile vstoupili do atmosférických turbulencí, loď se začala divoce zmítat. Teď už ji držely v kurzu jen opakované zážehy motorů. S Hunterem to v popruzích házelo ze strany na stranu, ale ruce na kontrolním panelu se pohybovaly klidně a jistě. Zatím se neobjevil ani náznak té zrádné paniky, která ho občas posedla, a tak sebevědomě procházel všechny rutiny a staré zkušenosti a schopnosti se mu vrátily. Přes komunikační implantát se napojil na navigační počítače a prostředí kolem něj ožilo. Kdesi v pozadí mozku tiše ševelily lodní senzory, dodávaly pravidelný přísun informací a umožňovaly mu předvídat nejtěžší nárazy vichřice a vyhnout se jim. Autosondy postupně odcházely, viděl je pod sebou, letouny se jeden po druhém buď vzňaly v atmosféře, nebo rozpadly v bouři. Hunter se soucitně díval, jak jejich světla na kontrolním panelu jedno po druhém zhasínají. Byly mu k užitku, ale teď už je nepotřeboval. Svůj účel splnily.

Venku kvílel a vyl vítr. Na kontrolních panelech vyskakovala výstražná světélka. Pinasa postupně ztratila část výsuvných senzorů a vnější plášť byl někde v zadní části přídě proražený. Hunter nahodil pomocné systémy, aby dodal motorům víc energie, a zadoufal, že s energií vystačí, dokud loď nedosedne. Bude to jen tak tak. Krátce se znovu napojil na autosondy, ale většina už to měla za sebou. Těch pár zbývajících se řítilo k zemi jako hořící meteority. Hunter se instinktivně zapřel, když uviděl, jak se proti němu zvedá země, a pokaždé, když přenos nějaké sondy zničehonic skončil, nedobrovolně sebou trhl. Pak ukončil přímé napojení a pozorně si prohlédl kontrolní panely. Teď bude muset při sestupu spoléhat jen na zbylé senzory pinasy. Snad vydrží. Znovu se na ně přes navigační počítače napojil a rychle se zaměřil na volný sektor, který si předtím vybral. Pinasa se řítila k zemi takovou rychlostí, že měl detaily rozmazané, ale místo nevypadalo o nic vstřícněji než z orbity. Vlastně to byla pěkně bezútěšná pustina. Nu, co se dá dělat. Už stejně nemá čas hledat něco jiného. Vichřice zasáhla pinasu z nového úhlu, loď se divoce rozhoupala a Hunter měl co dělat, aby udržel rovnoměrný sestup. Ozval se skřípot kovu. Utrhl se další senzor.

„Pozor vy tam na zádi! Držte se!“ řval Hunter skrz komunikační implantát. „Jdeme na to!“

Dělil svou pozornost mezi senzory a kontrolky a ze všech sil si snažil uchovat představu, že je loď živá. Ono nestačí jen ovládat řízení, člověk potřebuje vnímat loď jako součást sebe sama a podle toho reagovat; instinktivně se člověk rozhoduje rychleji než rozumem. A pak už mu země vyskočila vstříc, pinasa tvrdě dosedla, kajuta se otřásla a zasténala. Přistávací hydraulika za zoufalého skřípotu náraz zvládla a pak všechno najednou ztichlo a znehybnělo. Hunter s vyšetřovatelkou zůstali ochable viset v popruzích. Světlo v pilotní kabině zhaslo a pak se opět rozsvítilo. Hunter chvíli čekal, až se mu trochu zklidní tep a dech, pak se vzchopil, roztřesenou rukou praštil do vypínačů a vypnul motory. Přece nebude čekat, až jim dojde šťáva. Pomalu se posadil a rozhlédl se kolem sebe. Vypadalo to, že loď přežila přistání bez úhony. Vyšetřovatelka byla klidná a vyrovnaná jako obvykle.

„Tak,“ zachraptěl Hunter. „Kontrola systému a hlášení škod. Nejdřív ty špatné zprávy, vyšetřovatelko.“

Krystel pozorně zkoumala své panely. „Vnější plášť je proražený na takových třech čtyřech místech,“ hlásila. „Vnitřní plášť zatím drží, tlak vzduchu je rovnoměrný. Přistávací hydraulika… je dost pošramocená, ale v podstatě funkční. Se senzory je konec; cestou dolů jsme ztratili příliš mnoho výsuvných čidel. Ostatní systémy běží na osmdesát procent.“

„Celkem slušné přistání,“ utrousil Hunter. „Přepni na záložní senzory, podíváme se, co nám řeknou.“

Krystel přikývla a její ruce se sebejistě mihly po panelech. Hunter se znovu napojil na komunikační síť. Zprvu slyšel jen praskání statické elektřiny, ale pak se mu před očima objevily záběry zvenčí. Kolem pinasy se převalovaly chuchvalce bílé mlhy a v lodních světlech fosforeskovaly. Kam nedopadalo světlo z pinasy, tam byla už jen tma, bezbřehá černočerná noc bez měsíce a hvězd. Nikde v dosahu senzorů nic nebylo, pinasa byla na pusté pláni sama. Hunter se odpojil od komunikační sítě a chvíli jen mlčky seděl a přemýšlel. Brzy by mělo začít svítat. Třeba bude jejich nový domov vypadat za denního světla lépe. Taky mohl vypadat mnohem hůř. To pomyšlení ho bůhvíproč nerozveselilo tak, jak by čekal. Podíval se na Krystel. Vyšetřovatelka si na hlavní obrazovce znovu procházela záběry ze senzorů a čile je zrychlovala a zpomalovala. Hunter ji ponechal jejím senzorům, co možná nejpohodlněji se v popruzích opřel a aktivoval komunikační implantát.

„Tady je kapitán. Jsme na zemi a víceméně jsme to přestáli bez úhony. Jsou na zádi všichni v pořádku?“

„Všichni jsme v pohodě, kapitáne. Naprosto v pohodě.“ Ten vřelý, uklidňující hlas patřil dr. Grahamu Williamsovi. Hunter se s ním poprvé setkal krátce před sestupem. Dr. Williams měl vynikající záznamy, sebevědomé vystupování a pevný stisk ruky. Hunter mu nevěřil. Na jeho gusto se ten chlap moc usmíval. „Při sestupu to maličko házelo, ale nic, co by popruhy nezvládly. Jakpak vypadá náš nový domov, kapitáne?“

„Ponuře,“ odtušil Hunter. „Esperko d’Šanc, proveď standardní průzkum oblasti. Jestli je někde v okruhu půl míle něco živého, tak o tom chci okamžitě vědět.“

Nastala krátká pauza a pak mu v uchu klidně zašuměl telepatčin hlas. „Venku nic není, kapitáne. Dokonce ani vegetace. Podle mého soudu jsi nás posadil přímo doprostřed ničeho.“

„Právě jsem dostal skvělý nápad, kapitáne.“ To byl Russ Havran, jeden ze dvou vojáků. Chrlil ze sebe slova jako o závod. „Nahodíme zpátečku a řekneme Říši, že tahle planeta je pro rekultivaci naprosto nevhodná.“

„Je mi líto, Havrane,“ řekl Hunter a navzdory sám sobě se musel usmát. „Při sestupu jsme docela slušně vycucali lodní baterie. Tahle loď už se sama na orbitu nedostane.“

„Takže tu zůstaneme trčet,“ shrnul to Havran. „No výborně. To je paráda. Měl jsem dezertovat, dokud to šlo.“

„To už jsi udělal,“ připomenul mu Hunter. „Proto jsi taky skončil v Pekelném komandu.“

„Kromě toho,“ ozval se druhý voják, Libuk, „i kdybychom se nakrásně dostali zpátky ke hvězdám, tak k čemu by nám to asi tak bylo? Snad si nemyslíš, že tam na nás Zmar ještě čeká? Ten už je dávno pryč, Russi. Teď už v tom lítáme sami. Přesně tak, jak nám bylo řečeno.“

Jeho slova zněla zlověstně. Nikdo na to nic neřekl. Rozhostilo se podivné ticho. Po zmatku během sestupu působilo skoro děsivě. Do ticha se ozývalo jen pomalé praskání chladnoucího kovového trupu a tu a tam tiché pípání počítačů, protože vyšetřovatelka si dosud procházela na hlavní obrazovce senzorické záznamy. Hunter se v popruzích pomalu protáhl a nešťastně se zachmuřil. Tak trochu se potýkal s problémem, co teď. Měl by udělat spoustu věcí, jenže teď, když na to došlo, v sobě nacházel podivnou nechuť dělat cokoli; najednou měl nesmyslný pocit, že jakmile se chopí činu, bude tím odchod do vyhnanství skutečný a definitivní.

Hunter měl spoustu času zvyknout si na představu života na opuštěném Vlku IV, ale nějak mu to nikdy nepřišlo reálné. Dokonce ještě ráno před sestupem napůl čekal, že dostane milost, že ho pošlou do zálohy nebo vůbec že se něco stane a on sem nebude muset jít. Ale žádná milost nepřišla a on v hloubi duše věděl, že žádná nepřijde. Jeho klan se k němu obrátil zády a pokud na něj vůbec někdy mysleli, tak jako na mrtvého. Hunterovi teprve teď naplno došlo, co to všechno znamená, a skousl si ret.

Žádnou pomoc od nikoho nedostanou. Budou tu mít jen to, co si vezou s sebou, nic víc, a vyspělá technika jim bude fungovat jen tak dlouho, dokud ji budou napájet energetické krystaly. Jestli se cokoli pokazí, nemají se na koho obrátit. Na Vlku IV budou sami. První kolonisté se nevydají na cestu ještě hezkých pár měsíců, a to ještě jen v případě, že bude Vlk IV uznán za obyvatelnou planetu. A do té doby bude Pekelné komando dávno buď naprosto soběstačné, nebo zemře.

Na druhou stranu tu ale ani není nikdo, kdo by se jim pletl do života. Hunter měl poprvé za svou kariéru naprosto volnou ruku. Na Vlku IV nebyly žádné stupidní zákony a směrnice, které by člověk musel dodržovat, žádná nutnost poklonkovat a pochlebovat hlupákům s vysokou funkcí. Hunter si uvědomil, že se mu najednou trochu ulehčilo. On to zvládne. Zatím vždycky všechno zvládl. A ta slepá, bezdůvodná panika, která mu zničila kariéru a budoucnost, to je jen další překážka, kterou dokáže překonat. Věřil tomu z celého srdce. Musel. Jiná možnost nepřicházela v úvahu. Rázně uťal tok myšlenek. Když se přihlásil, věděl, do čeho jde.

Pekelné komando, to je planetární výsadek, pro který neexistuje cesta zpět. Přistane na nově objevené planetě, prozkoumá její klady a zápory a rozhodne, zda planeta je či není kolonizovatelná. A mezitím rovněž v praxi zjistí, jak přežít. Komanda měla vysokou úmrtnost a z toho důvodu byla sestavována z lidí snadno postradatelných. Snadno nahraditelných. Ztroskotanců. Ztracených existencí, vzpurníků, vyvrhelů a zatracenců vůbec. Zlomených lidí a nežádoucích hrdinů. Lidí, kteří nikam nezapadli. Ať se na planetě, kam přišli, dělo cokoli, pro ně nebylo cesty zpět. Nová planeta se stala jejich domovem a jejich domovem zůstane po zbytek jejich dnů.

Hunter se obrátil ke Krystel. Zachmuřeně se kabonila na jednu obrazovku. „Řekni mi ty špatné zprávy, vyšetřovatelko.“

„Spousta detailů ještě není jasná, kapitáne, ale myslím, že všeobecný obraz už jsem získala. Tady kolem byla ještě přednedávnem silná vulkanická aktivita, která místy ještě trvá. Ve vzduchu je spousta popela, ale dýchat se tu dá. Na to, abychom se starali o dlouhodobé účinky na plíce, je ještě příliš brzy, ale i tak by bylo rozumné brát si před vstupem do nejhorších oblastí nějaké masky nebo filtry. A jinak to tu vypadá vcelku dobře. Vzduch, gravitace a teplota jsou v přijatelných mezích, odpovídá to tomu, co nám bylo řečeno. Není to zrovna příjemná planeta, ale obyvatelná je.“

Hunter svraštil čelo. „Co mi můžeš říct o nejbližším okolí?“ zeptal se. „Je tam něco, co by nás mělo trápit?“

„Těžko říct, kapitáne. Slunce vyjde nejdřív za hodinu a venku leží nějaká těžká mlha. Tato planeta má tři měsíce, ale žádný není tak velký, aby ji dostatečně osvětlil. Budeme muset počkat do rána; pak půjdeme ven a porozhlédneme se sami.“

„To ale není řádný postup,“ skočil jí přes komunikační implantát do řeči Havran. „První přece chodí ven vždycky dobrovolník. A já chci naprosto jasně říct, že já to nebudu. Základní pravidlo jak přežít v armádě je: nikdy se dobrovolně na nic nehlas. Že jo, Svene?“

„Přesně tak,“ souhlasil Libuk.

„Nechte si ty řeči,“ uťal je Hunter. „První půjdu ven já.“

Zmlkli a Hunter v duchu zasténal. Měl vypnout komunikační síť, než začal s vyšetřovatelkou probírat situaci. Ne, že by ho Havranův přístup k věci nějak překvapil. Ale bude si na něj muset dát pozor. S tím budou problémy. Hunter si povzdechl a nemotorně se vydrápal z popruhů. Proč by se vlastně nemohl podívat ven hned? Jak začal něco dělat, hned se cítil lépe. V kabině bylo místo právě tak na to, aby se narovnal, aniž by narazil hlavou do stropu, a ke skladu se zbraněmi to měl pár kroků. Krystel vylezla z popruhů, aby mu pomohla, a oba dva ve stísněné kabině opatrně manévrovali.

Jít ven první znamenalo plnou polní. Takže nejprve ocelová tunika. Tak silná, že by se od ní čepel odrazila nebo po ní sklouzla, ale zároveň dostatečně lehká, aby se v případě nutnosti mohl pohybovat rychle a snadno. Následovala pistole a pouzdro. S disruptorem u boku se Hunter hned cítil trochu líp. Ta důvěrně známá váha ho uklidňovala. Meč v pochvě přišel na levý bok. Disruptor byl mnohem účinnější, ale meč byl zase spolehlivější. Energetický krystal pistole se musí po každém výstřelu dvě minuty dobíjet. Meč se nikdy dobíjet nemusí. Další na řadě byl kožený náramenní pás s půltuctem granátů, který se nasazoval křížem přes prsa. Takový granát je pěkně odporná záležitost, obzvlášť v uzavřeném prostoru. Hunter je vždycky považoval za velmi užitečné. A nakonec si na levé zápěstí nasadil náramek se silovým štítem. Teď je připraven čelit čemukoli, co na něj ta planeta chystá. Teoreticky.

Zhoupl se na patách, aby si na tu tíhu zvykl. Už to bylo dlouho, co měl naposledy na sobě plnou polní. Normálně zůstává kapitán v bezpečí na orbitě a hrubou práci na planetě provádějí speciální úderné jednotky. Vysocí velitelé mají své výsady. Hunter se pousmál a posunul si těžký pás, aby mu seděl na rameni pohodlněji. Jak hluboko mohou mocní klesnout. Nu což, stejně vždycky chtěl na tuto novou planetu vstoupit první. Chtě nechtě ušel do svého nového domova dlouhou cestu a o tento okamžik se nechtěl s nikým dělit. Krátce kývl na vyšetřovatelku a obrátil se ke dveřím do vzduchové komory. Krystel se sklonila nad řídícím panelem a těžké kovové dveře se se sykotem otevřely. Hunter opatrně vstoupil do komory a dveře se za ním zavřely.

Tlaková komora velikosti větší skříně byla ještě klaustrofobičtější než pilotní kabina, ale Hunterovi to nevadilo. Teď, když přišel okamžik opravdu čelit neznámu, najednou se mu ven nechtělo. Nervy ochromil strach a hrozilo, že ho panika ovládne úplně. Jakmile se dveře otevřou a on vyjde ven, bude stát tváří v tvář světu, který už nikdy neopustí. Dokud byl na palubě pinasy, pořád ještě mohl předstírat…

Vnější dveře se odsunuly. Do komory se vevalily cáry mlhy a přinesly s sebou noční chlad. Hunter hrdě zvedl bradu. Stačí vyjít ven a bude prvním člověkem, jehož noha vstoupila na Vlka IV. Jeho jméno vejde do dějin. Hunter si jen opovržlivě odfrkl. K čertu s nějakou historií. Zhluboka nabral dech do plic a veleopatrně vykročil do nového světa.

Nad ním se tyčil obrovský trup pinasy a třpytil se svým vlastním světlem. Kolem lodě se převalovala hustá, stříbřitě šedivá mlha a světlo tlumila, ale to beztak vzápětí pohltila noc. Hunter bojoval se strachem a touhou držet se lodě a jen pomalu a neochotně se vzdaloval od tlakové komory. Zima zalézala pod nehty a něco ve vzduchu mu dráždilo krk. Několikrát si odkašlal. Zvuk kašle byl tlumený a mdlý. Země mu pod nohama křupala. Klekl si, aby ji prozkoumal blíž. Na dotek byla tvrdá, ale při přistání pinasy popraskala. Asi sopečné sklo, ztvrdlá láva. Pokrčil rameny a zase se narovnal. Věděl, že by se měl vzdálit od pinasy víc, ale nějak se k tomu nemohl donutit. Tam, kam už nedopadalo světlo z lodě, byla neproniknutelná, výhrůžná tma. Opřel si ruce o opasek a aktivoval svůj komunikační implantát.

„Kapitán pinase. Slyšíš mě?“

„Ano, kapitáne, hlasitě a jasně,“ ozval se mu v uchu Krystelin vyrovnaný, nekonečně uklidňující hlas. „Máš něco k nahlášení?“

„Nic zvláštního. Moc daleko nevidím, ale vypadá to tu pustě. Nic než skály a mlha. Až vyjde slunce, zkusím to znovu. Za jak dlouho vyjde?“

„Za hodinu a dvacet tři minuty. Jaké to tam venku je, kapitáne?“

„Zima,“ shrnul to stručně Hunter. „Zima a… samota. Jdu zpátky.“

Ještě jednou se rozhlédl. Všude bylo ticho a klid, ale najednou mu naskočila husí kůže a ruka sjela k pistoli. Nic se nezměnilo, ale v tom okamžiku Hunter najednou bez sebemenších pochyb věděl, že tam v té tmě něco je a že ho to sleduje. Nemohla to být pravda. Senzory a esperka ho ujišťovaly, že celá oblast je pustá. Oběma Hunter bezvýhradně věřil, a přesto mu všechny instinkty říkaly, že ho něco sleduje. Jazykem si zvlhčil vyschlé rty a pak se rázně obrátil ke tmě zády. Jsou to jen nervy, nic víc. Jen nervy. Vešel zpátky do tlakové komory a dveře se za ním zavřely.

*

Nad fádním obzorem se pomalu jasnilo a rozbřesk dal mlze nezdravě nažloutlý odstín. Jakmile vykouklo slunce, mlha se začala rozptylovat a teď už neochotně mizely i poslední svéhlavé zbytky. Stříbrné slunce zářilo palčivě jasně a stíny měly ostré okraje. Všechno vypadalo nezvykle zřetelně, i když světlo bylo tak intenzivní, že tlumilo přirozené barvy do bledých odstínů. Obloha byla světle zelená; zřejmě od oblak prachu, které pluly vysoko v atmosféře. Pinasa osaměle stála na popraskané planině jako lesklá stříbrná jehla uprostřed ničeho. Na obzoru se táhla tmavá šmouha, kterou lodní senzory identifikovaly jako les. Byl příliš daleko, takže podrobnosti senzory nezaznamenaly.

Tlaková komora byla otevřená a u vchodu stáli na stráži oba vojáci. Lodní senzory by ve skutečnosti spustily alarm dávno předtím, než by někdo z nich postřehl, že jim něco hrozí, ale kapitán neměl rád, když posádka jen nečinně vysedávala. A vojákům to ani moc nevadilo. Otevřená pláň byla mnohem zajímavější než stísněný prostor v pinase. Opodál kutal dr. Williams kousky drolivé země a házel si je do brašny na vzorky. Všichni tři se ze všech sil snažili vypadat klidně a bezstarostně, ale každý jeden jen stěží potlačoval nervozitu a každou chvíli sebou někdo bezděky trhnul.

Russ Havran se opíral o lodní trup a přemítal, za jak dlouho se asi tak bude obědvat. Snídaně se skládala z jedné proteinové kostky a sklenice destilované vody a ani jedno člověka zrovna nepovzbudí. V armádním vězení si rozhodně jedl líp. Rozhlédl se kolem, ale zatím nebylo moc na co se dívat. Planina byla pustá, holá a děsivě zamlklá. Havran se trpce ušklíbl. Během sestupu měl srdce až v krku při představě, co za hrůzné netvory tu na ně může číhat, ale první den na Vlku IV byl zatím veskrze nudný. Ale nebyl z toho nijak nešťastný. Kdyby si měl vybrat mezi nudou a ohyzdnými netvory, kdykoli by hlasoval pro nudu.

Havran byl malý, podsaditý chlapík kolem pětadvaceti. Ostře řezané rysy a matně černá uniforma mu dodávaly zlověstný vzhled připomínající jeho dravého jmenovce. Měl od přírody zarputilý výraz a ostražité oči. Uniformu měl špinavou a zválenou, jako by v ní už spalo několik lidí.

V každé partě existuje někdo jako Havran. Někdo, kdo všechno ví, všude má kontakty a všechno sežene. Za přiměřenou cenu. O takové však Říše nemá zájem. Havran skončil v armádním vězení, a když se mu naskytla šance vstoupit do Pekelných komand, využil toho. Tehdy mu to připadalo jako dobrý nápad.

Sven Libuk byl Havranův naprostý opak. Vysoký, svalnatý pětatřicátník, rozložitý v ramenou a s děsivě plochým břichem. Uniforma mu dokonale padla a vždycky byl jako ze škatulky. Světle modré oči a nakrátko ostříhané slámově plavé vlasy mu dávaly klidný, ospalý vzhled, který však nikoho neošálil. Meč a pistoli nosil se samozřejmou grácií danou dlouhým zvykem a jeho ruce se od zbraní nikdy nevzdálily nadlouho. Libuk byl bojovník a podle toho taky vypadal.

Havran si znovu povzdechl a Libuk se na něj pobaveně podíval. „Co je zase, Russi?“

„Nic. Jen přemýšlím.“

„Nepochybně o něčem ponurém. Ještě jsem nepotkal nikoho s tak silnými sklony hledat na všem nějaké mouchy. Podívej se na to z té lepší stránky, Russi. Jsme tu skoro tři hodiny a doposud se nás nic nepokusilo zabít. Toto místo je naprosto pusté, tady není ani pták.“

„Jo,“ zavrčel Havran. „Není to podezřelé?“

„Tebe nemůže nic potěšit, co?“ opáčil Libuk. „Byl bys raději, kdybychom vylezli z pinasy a zjistili, že stojíme tváří v tvář něčemu obrovskému a nechutnému, co na nás cení stovky zubů?“

„Já nevím. Možná. Ale aspoň bychom věděli, na čem jsme. Tady to smrdí, Svene, a neříkej mi, že ne. Přece není normální, aby byl takový rozlehlý prostor tak pustý. Víš co, to není jako uprostřed pouště. Viděl jsi záznamy sond; kromě několika supervulkánů a nějakých těch chvilek bouřlivého počasí je tato planeta prakticky normální. Tak kde je všechno, sakra? Na takové planetě by se to mělo životem jen hemžit!“

„Přestaneš už?“ zavrčel Libuk. „Začínám z toho být nějak nervózní.“

„No jo,“ povzdechl si Havran. „Víš, já nesnáším, když něco trápí jen mě.“ Zadumaně se zadíval pod nohy a párkrát udeřil podpatkem do země. Půda popraskala a rozdrolila se. „Podívej se na tohle, Svene. Vyschlá na troud. Vcucne každičkou kapku vláhy. Ale přitom to není denním horkem; slunce už dávno vyšlo a pořád je kosa.“ Znovu se rozhlédl po krajině a nešťastně se zakabonil. „Já nevím. Nečekal jsem zrovna planetu, která oplývá mlékem a strdím, ale tady to mi nahání strach.“

„Já bych se toho tak nebál,“ uklidňoval ho Libuk. „Za pár let si zvykneš.“

„Ty dokážeš člověka fakt uklidnit, Svene.“

„No, od toho jsou přátelé.“

Chvíli stáli mlčky a prohlíželi si pustou pláň. V tichu bylo zřetelně slyšet, jak dr. Williams kope.

„Co si myslíš o našem kapitánovi?“ zeptal se Libuk víceméně proto, aby vytrhl Havrana z chmurných úvah. On si na kapitána udělal názor už dávno.

Havranovy chmury se prohloubily. „Tolik kapitánů jsme mohli dostat a oni nám dají zrovna Scotta Huntera. Tak trošku jsem se na něj poptával, než jsme opustili Zmar. Je to odporně pracovitý chlap, pěkný suchar a tak strašně poctivý, že z toho nemůže vzejít nic dobrého. Dobrovolně se přihlásil na hlídky na planetách na Okraji a vyznamenal se ve čtyřech velkých bitvách. Kdyby nezblbnul, mohl se stát admirálem. Přirozeně za předpokladu, že by zvládl nechávat si své názory pro sebe a lézt do těch správných zadků.“

Libuk rozvážně přikývl. „Mohli jsme dopadnout hůř.“

„Žertuješ?“ Havran zkormouceně zavrtěl hlavou. „Já takové jako on znám. Čestní a odvážní – prostě každým coulem hrdinové. Hrdinům se nedá věřit. Ti se tak slepě ženou za těmi svými zatracenými ideály, že jeden ani nemrkne a je po něm.“

„S tebou si člověk fakt pokecá,“ povzdechl si Libuk. „Nezapomněl jsi náhodou, že jsem byl u toho, když jsi v Kleté soustavě vedl útok proti Krvepašerákům?“

Havran znechuceně trhl rameny. „Byl jsem opilý.“

„Nu, tady bys tento problém mít neměl. Nejbližší hospoda je několik světelných let daleko.“

„To mi ani nepřipomínej. Budu se muset zamyslet nad vybudováním nějaké palírny.“

„Mohli jsme dopadnout hůř,“ řekl smířlivě Libuk. „Tady je to pěkně ponuré, o tom není žádných pochyb, ale aspoň to není žádný Grendel nebo Shub.“

„Pokud víme,“ utrousil zachmuřeně Havran.

„Přestaň už, Russi.“ Libuk se ohlédl na dr. Williamse a ztišil hlas. „Co víš o ostatních? Podle toho, co jsem slyšel, tak esperku chytili na útěku na tu rebelskou plantu, Mlhosvět, ale o doktorovi ani vyšetřovatelce se mi nepodařil zjistit zhola nic.“

„Na mě se nedívej,“ zavrčel Havran. „Já jsem ještě nikdy žádného vyšetřovatele nepotkal. Obvykle v tak vznešené společnosti necestuju. Esperka není nic zvláštního, pokud vím. Jen prostě byla ve špatnou dobu na špatném místě a uvěřila špatnému člověku. Ale svým strašidelným způsobem nevypadá špatně.“

Libuk si jen odfrkl. „Na to zapomeň, Russi. Kapitán tu žádné skopičiny trpět nebude. Nechápu, jak vůbec můžeš v takovouto chvíli myslet na sex.“

Havran pokrčil rameny. „Musím myslet na svou pověst.“

„A co doktor?“ zeptal se Libuk. „Proč je tu on?“

„Jo, náš dobrý doktor, to je opravdu tajemný muž…“

„Dobře,“ přerušil ho Libuk. „Copak jsi o něm slyšel?“

„Nic určitého, ale říká se, že se zapletl do nějakého skandálu, který se týkal technických úprav na lidech. Něco jako zakázané zdokonalení.“

Libuk tiše hvízdl. „V tom případě má štěstí, že zůstal naživu. Od povstání hádoidů je Říše na věci tohoto druhu opravdu háklivá.“

„Přesně tak. Ti vražední kyborgové nahnali hrůzu všem. Nicméně jak tomu rozumím já, dostal Williams jasně na srozuměnou, že se buď přihlásí do Pekelných komand, nebo skončí v mrazicích boxech rozporcovaný na náhradní díly.“

„A já jsem si myslel, jaké nás nepotkalo štěstí, že máme v komandu doktora,“ posteskl si Libuk. „Nu což, mohlo být i hůř. Mohl to být kšefťák s klony.“

„Přestaneš už říkat, že by mohlo být i hůř? Už tak je to dost zlé. V tolika komandech jsem mohl být a kde jsem nakonec skončil? Kapitán Čistástatečnáduše, Šílený doktor a Horlivá vyšetřovatelka. Ani se mi nechce pomyslet, proč tu asi skončila ona. Tihle lidé jsou stejně nelidští jako to, co zabíjejí.“

„Alespoň že je na naší straně,“ pokusil se Libuk.

Havran ho zpražil pohledem. „Vyšetřovatel nikdy není na ničí straně.“

*

Kontrolní panely zhasly, takže v pilotní kabině byla ještě větší tma než obvykle. Stropní světlo jen zvýrazňovalo tmavé stíny. Kapitán Hunter a vyšetřovatelka Krystel poklidně leželi v popruzích a z okolního světa nic neviděli. Přes komunikační implantáty byli napojení na palubní počítače a sluch a zrak jim plně zaměstnávaly senzorické záznamy.

Hunter se soustředil na záznam, ale při přímém vstupu bylo tak snadné propadnout atmosféře záběrů a zapomenout na reálný svět a jeho zákonitosti. Neustále záznam zrychloval a zastavoval ho, jen když ho počítače upozorňovaly na významné nebo pravděpodobně důležité scény. Cítil se provinile, že nechává skutečnou práci na počítačích, ale potřeboval co nejrychleji získat celkový přehled o situaci. Čeká ho spousta rozhodování a problémy se začínaly hromadit. Mít čas, studoval by ty záznamy v reálné rychlosti, zvažoval a vyhodnocoval by každý detail, ale zrovna teď chtěl jen informace o tom, co jim tady může hrozit. Všechno ostatní musí počkat. Před očima mu letěla jedna scéna za druhou, Vlk IV neochotně vydával svá tajemství a Hunter se mračil čím dál víc.

Na severu chrlily vulkány vysoko k nebi tekutý oheň. Žhavá láva byla temně rudá a popílek se snášel k zemi jako déšť. Táhly se tam rozlehlé pláně chladnoucí strusky a okolní země byla spečená, vyprahlá a křehká. Planeta stará jako Vlk IV by měla mít stadium vulkanické aktivity už dávno za sebou, a přesto byl sever jediného obrovského kontinentu posetý dlouhým řetězcem dýmajících sopek jako řadou signálních ohňů.

Nad mořem donekonečna zuřily bouře, oceány se vzdouvaly a mezi divokými vlnami vysokými jak hory bojovali nekončící boj o život obrovití netvoři. Z takové dálky šlo těžko odhadnout, jak jsou velcí, moc nepomáhal ani poměr k výšce vln, ale těžkopádné, nemotorné pohyby naznačovaly úděsně velké rozměry. Hunterovi se ani nechtělo pomyslet, kolik by ti netvoři vážili na pevnině. Bylo jasné, že do budoucna se bude muset veškeré cestování odehrávat na souši a ve vzduchu; cestu přes oceán by žádná loď nepřežila. Vypadalo to, že někteří z těch tvorů, kteří se v moři navzájem trhali a rvali, jsou stejně velcí jako Zmar.

Střed kontinentu zabíraly rozlehlé zalesněné oblasti hustě prorostlé špinavě žlutou vegetací. Co se týkalo podrobností, sondy se moc nepředvedly, ale lesy jsou pro kolonisty vždycky dobré znamení. Se dřevem se dá udělat hodně. Když se záznamy dostaly k obrovským travnatým pláním na jihu, Hunter se poprvé usmál, ale přesto své nadšení hodně krotil. První pravidlo Pekelných komand zní: Nikdy nepokládej nic za jisté. Na cizí planetě nemusí být nic nutně takové, jak to vypadá. Dobrá, z dálky to vypadá jako obyčejná, běžná tráva, byť má nehezkou barvu. Ale na Skarabeovi se ukázalo, že podobná dlouhá tráva je masožravá. Na Loki obsahovala tráva kyselé šťávy a v noci se rozlézala jako dýmějový mor. Na nové planetě je nutno chovat se ke všemu tak, jako by to bylo nebezpečné, a to tak dlouho, dokud kompletní testy neprokáží opak. Pak naskočily záznamy další sondy, scéna se opět změnila a Hunter strnul. Praštil do stopky, aby obraz zastavil, a s námahou polkl. V krku mu najednou vyschlo.

„Vyšetřovatelko,“ vypravil ze sebe nakonec přes komunikační implantát, „pusť si sondu sedm. Něco jsem našel.“

Stály tam lesklé stavby z kamene, skla a kovu. Z asymetrických budov trčely zubaté vížky. V oknech obrovských kamenných monolitů hořela podivná světla. Nízké kupole měly perleťově mléčný třpyt. A uprostřed toho všeho se vysoko k nebi vypínala lesklá, špičatá měděná věž. A všude se táhla lehoučká, nadýchaná vlákna, můstky utkané z babího léta a zlehka zavěšené mezi deprimujícími útvary a stavbami.

„To je město,“ řekl Hunter s úctou. Hlas mu vázl v hrdle.

„Vypadá to tak,“ souhlasila Krystel. „Víceméně kulatý půdorys, v průměru čtyři míle. Zatím žádné známky života.“

„Nechám počítače vyhledat všechny podobné záběry.“

„Žádné nenajdou. Už jsme v podstatě na konci záznamů. Kdyby tam nějaká podobná sídla byla, už bychom o ně dávno zavadili.“

„Pusť to na obrazovku,“ řekl Hunter. „Chci kompletní počítačovou analýzu záznamu. Do odvolání má toto nejvyšší prioritu.“

„Jasně, kapitáne.“

Cizí město mu zmizelo z očí a znovu se před ním objevila pilotní kabina. Po těch poutavých, tajuplných záběrech mu spartánské zařízení říšské pinasy přišlo příjemně známé. Vyšetřovatelka už se skláněla nad kontrolními panely a žádala další údaje. Hunter se v popruzích opatrně opřel a prohlížel si na obrazovce cizí město. První vlna vzrušení opadla; teď ho mrazilo a měl co dělat, aby neodvrátil pohled. Tvary staveb byly ohyzdné, pokřivené… nějak špatné. Nesmyslné. Něco na těch cizích tvarech a úhlech ho těžce deprimovalo. Architektonické teorie, podle nichž bylo toto město postaveno, se rozhodně neřídily žádnými lidskými teoriemi, logickými ani estetickými.

„Jak je to od nás daleko?“ zeptal se. Uklidnilo ho, když uslyšel, že jeho hlas zní o poznání klidněji, než se cítil.

„Nějakých čtrnáct, patnáct mil. To se dá ujít pěšky za jeden den.“

Hunter se na ni úkosem podíval, ale neřekl nic. Pro ni je možná patnáct mil příjemná jednodenní procházka, ale pro něj tedy rozhodně ne. Patnáct mil? Nešťastně se zachmuřil. Takovou vzdálenost pěšky neurazil od základního výcviku. A už tehdy tyhle túry nenáviděl. Pak to pustil z hlavy a zaměřil se zase na obrazovku. Na tom cizím městě mu něco silně vadilo. Za okamžik si uvědomil, co. Vypadalo to, že labyrint křivolakých uliček je naprosto prázdný. Ve městě se nic nehýbalo. Dlouho a pozorně si město na obrazovce prohlížel a pak aktivoval svůj komunikační implantát.

„Esperko d’Šanc, tady kapitán. Prosím, přijď okamžitě za mnou do pilotní kabiny.“

„Ano, kapitáne. Už jdu.“

Hunter vypnul komunikátor a podíval se na vyšetřovatelku. „Žádný život, žádný pohyb. Nikdo není doma. Co jsi zjistila ty?“

„Ještě je brzy dělat nějaké závěry, kapitáne.“ Krystel vytáhla z kapsy na rukávu tenký doutník, který smrděl už od pohledu, a labužnicky si zapálila. „To město mohlo být opuštěno z bezpočtu důvodů a pár z nich mohlo být dost závažných. A cokoli cizího je potenciálně nebezpečné.“ Podívala se na Huntera. „Přísně vzato bychom to měli okamžitě hlásit Říši.“

„Jenže jestli to uděláme,“ odtušil Hunter, „tak budeme muset počkat, až sem pošlou oficiální vyšetřovatelský tým. A to by znamenalo dlouhý odklad, než sem pošlou nějaké kolonisty… A to by zase znamenalo dlouhé čekání na zvláštní vybavení, které s kolonisty přijde. A to vybavení my potřebujeme.“

„Ano,“ souhlasila Krystel. „A o tom to právě je. My máme jen jednu možnost, kapitáne. Potřebujeme více informací, takže se tam budeme muset jít porozhlédnout sami. Potřebujeme vědět, co se stalo s obyvateli toho města a proč. Jestli je na této planetě něco natolik ničivého, že to vyhladilo celou městskou populaci, tak bychom o tom měli zjistit, co se dá, dřív než si nás to najde samo.“

„Sám bych to nevyjádřil lépe,“ odvětil Hunter. „To je taky důvod, proč jsem poslal pro esperku.“

Krystel si jen odfrkla a zkoumavě se zadívala na žhavý konec doutníku. „Telepatické svědectví je subjektivní a proto nespolehlivé.“

„I espeři mají svůj smysl. A já dám kdykoli víc na lidský rozum než na počítače.“

Za ním zasyčely dveře a do pilotní kabiny vstoupila esperka Megan d’Šanc, malá, strašidelně vyzáblá žena s dlouhými, stříbřitě plavými vlasy. Táhlo jí na čtyřicet, oči měla zelené a velmi klidné a stejně jako z jejího obličeje ani z nich se nedalo nic vyčíst. Hunterovi krátce kývla na pozdrav, vyšetřovatelku ignorovala. Hunter poklesl na duchu. Espeři a vyšetřovatelé spolu již tradičně nevycházeli dobře. Díky obzvlášť silné telepatii a empatii bývali espeři až fanatickými zastánci života. Vyšetřovatelé nikoli.

„Tak, esperko,“ pravil Hunter stroze. „Chci kompletní průzkum nejbližšího okolí v dosahu dvaceti mil. Rostliny i zvířata zmínit můžeš, ale především mě zajímají inteligentní formy života.“

D’Šanc udiveně povytáhla obočí, ale neřekla nic. Se zkříženýma nohama se posadila na podlahu mezi popruhy s kapitánem a vyšetřovatelkou, pohodlně se srovnala a zavřela oči. Vyslala své myšlenky ven a její vědomí se hnalo po planetě jako zčeřené vlnky po hladině jezera. Uvnitř a kolem pinasy zářili jako jiskry členové pekelného komanda. Všude jinde byla tma. Posunula se dál a svět před ní rozkvetl. Do tmy zazářil život jako hořící pochodně a třepetající se plameny svíček, ale žádný nehořel tak klidně a intenzivně, jak by hořel inteligentní rozum.

A přesto cítila okrajem svého vnímání něco divného. Silné a zároveň tlumené světlo a navíc nezvykle nezřetelné. D’Šanc ho ostražitě zkoumala. Zdálo se jí, že si ji to světlo jakýmsi rozvláčným, plíživým způsobem uvědomuje. Esperka se začala stahovat zpátky, ale jakmile přerušila kontakt, světlo najednou vzplanulo do hrozivého jasu. Mělo ošklivou barvu a vědělo o ní. D’Šanc se zahalila mlhou jako pláštěm. Venku ve tmě bylo něco nového, něco obrovského a mocného. V té tmě byli i další a jeden po druhém se probouzeli. Světla se jasně, výhrůžně rozhořela a d’Šanc stáhla své esp, sbalila ho a zase ho bezpečně uzavřela ve své mysli. Otevřela oči a vyjeveně se podívala na kapitána Huntera.

„Venku něco je, kapitáne. Nepřipomíná mi to nic, s čím jsem se doposud setkala. Je to velké, neskonale staré a nesmírně mocné.“

„Nebezpečné?“ zeptala se vyšetřovatelka.

„To nevím,“ odpověděla d’Šanc. „Pravděpodobně ano. A není to samo.“

Dlouhou chvíli všichni mlčeli. Hunter si najednou uvědomil, že se esperka klepe, a po páteři se mu začal plížit ledový chlad.

„Dobrá,“ řekl nakonec. „Díky, esperko, to bude vše. Teď jdi ven za ostatními. Brzy přijdeme za vámi. Můžeš odejít.“

D’Šanc přikývla a odešla. Hunter s Krystel se na sebe podívali.

„Musí to být to město,“ prohlásila Krystel. „Musíme tam jít, kapitáne.“

„Ano. Ty máš s cizinci víc… zkušeností než já, vyšetřovatelko. Jaký navrhuješ postup, pokud tam něco najdeme?“

Krystel se s doutníkem v zubech zašklebila. „Najít. Chytit. Zabít. A mršinu pro jistotu spálit.“

*

Dr. Williams tiše seděl ve stínu pinasy. Rukama si objímal kolena a upřeně hleděl na svůj nový svět. Vypadal naprosto pustě a jalově a to nekonečné ticho mu už teď šlo na nervy. Ale stejně má štěstí, že se dostal do Pekelného komanda, to mu bylo jasné. Kdyby mu Říše byla schopná dokázat jen polovinu obvinění, která proti němu vznesla… Ale nedokázala to. Peníze a vliv mu pomohly. Na čas.

Myslel si, že vyvázne s několika roky trestu v nějakém pohodlném vězení s volným režimem nebo možná jen s pokutou a veřejným pokáráním, ale nakonec se pár lidí rozhodlo, že nebudou riskovat, aby u soudu vyšla pravda najevo. Zatáhli za pár nitek a dr. Williams najednou zjistil, že letí s jakýmsi Pekelným komandem kamsi na okraj Říše na nějakou neznámou planetu, kde budou spolu s ním pohřbena i jeho tajemství.

Všechno se to zařídilo pěkně čistě a pod pokličkou. Lidé, kterým léta důvěřoval, ho pod tlakem vysokých úplatků a pohrůžek smrti zradili a najednou zůstal sám. Mohl buď odejít s Pekelným komandem, nebo se nechat zastřelit na útěku. Williams řval, vztekal se a vyhrožoval, ale nebylo mu to nic platné. Pevně si objal kolena a zlostně zpražil pohledem pustou pláň.

Graham Williams byl vysoký, štíhlý, pohledný, táhlo mu na šedesát a vypadal o třicet let mladší. Pleť měl mladistvě svěží a husté vlnité vlasy smolně černé. Měl typicky doktorsky vřelý, profesionální úsměv a příjemné vystupování. Polovina jeho orgánů, většina kůže a všechny vlasy pocházely od jiných lidí. Všichni dárci byli přirozeně anonymní. Zloději mrtvol se jen vzácně obtěžují zjišťování jmen svého zboží.

Williams rovněž disponoval řadou osobních zdokonalení, na které Říše za tu krátkou dobu, co byl ve vazbě, nepřišla. Naneštěstí teď měly pro něj jen omezené využití. Implantované energetické krystaly, které je udržovaly v chodu, měly velmi omezenou životnost a jakmile se vyčerpají, bude mu veškerá technika v těle platná jako mrtvému zimník. Bude muset ty krystaly šetřit, aby mu vydržely, dokud nezíská nějaké další.

Najednou se usmál. To je budoucnost. V tuto chvíli – i když si to ostatní možná neuvědomují – je nejmocnějším mužem v komandu. Jen ať si kapitán užívá chvíle velení. Brzy zjistí pravdu. Na špičkách prstů na pravé ruce vyjely ocelové drápy a zase zmizely. Williams se nadšeně usmál.

Podíval se na svou sbírku půdních vzorků. Měl je v malých pytlíčcích úhledně vyrovnané před sebou na zemi. Nasbíral je hlavně proto, aby se něčím zaměstnal, ale taky proto, aby nepropásl nějakou šanci. Ti, kdo vědí, kam se dívat, dokážou často najít v půdě bohatství. Někde na téhle planetě se určitě dají vydělat slušné prachy a on nehodlal propást svou příležitost. Laboratorní vybavení pinasy bylo mírně řečeno primitivní, ale pro jeho účely postačí. Williams svraštil čelo a přitáhl si kolena ještě blíž k hrudi. Na něco takového tedy rozhodně nebyl zvyklý. Jeho chirurgické umění bylo vyhlášené po celé Říši a jeho operační sál byl podle mnohých nejlepší od dob bájných laboratoří ztraceného Hádenu. A to všechno je teď pryč. Osobně to zničil, aby se jeho tajemství nedala využít proti němu.

Po povstání hádenských kyborgů Říše zakázala většinu forem technického zdokonalování lidí. Ale vždycky se najdou tací, kdo jsou ochotní platit vysoké částky za zakázané požitky. Většina těch zakázaných zařízení byla beztak celkem neškodná, pokud se používala rozumně. S mírou. On jen poskytoval služby, to bylo vše. Kdyby to nedělal on, dělal by to někdo jiný. Dobrá, někteří pacienti mu zemřeli, ať na stole nebo potom. Ale všichni věděli, co riskují, když k němu jdou. A většina z nich to přežila a žila si díky přidaným smyslům a zařízením dobře. Chodili za ním všichni: bohatí, urození, znavení životem, zvrhlíci. Ti všichni měli tajná přání a temné choutky. A každému dal, oč si požádal, a nechal si za to přiměřeně zaplatit. Ceny měl vysoké, ale oni si to mohli dovolit. Kromě toho i on měl svá přání.

A je to vina Říše, že se stal tím, čím se stal. Jméno a pověst si vydobyl prací na vampýrech, technicky zdokonalených lidech. Měly z nich být nové říšské útočné oddíly, silné, hrozivé a nemilosrdně výkonné, ale někdo vysoce postavený dostal strach z jejich potenciálu a císařovna projekt osobně ukončila. Williams se odmítal jen tak vzdát celoživotní práce. Šel do ilegality a pustil se do práce soukromě. A jeho úspěch s vampýry nebyl ničím ve srovnání s tím, čeho by mohl dosáhnout, kdyby ho Říše nedopadla.

Nikdy neměl věřit zlodějům mrtvol.

Ale to je teď všechno za ním. Teď má nový život a nové příležitosti. Doktorů je na kolonizovaných planetách vždycky nedostatek. Tak nebo onak se z něj znovu stane bohatý a vážený muž. A pak své bohatství a moc využije k tomu, aby se dostal z téhle zavšivené planety, a hurá zpátky do Říše. A pak za to všichni zaplatí. Všichni zaplatí za to, co mu provedli.

*

U tlakové komory zpražil Havran nevěřícným pohledem Megan d’Šanc.

„Město? Cizí město? Tomu nevěřím. Tomu já prostě nevěřím ani náhodou! Tolik planet, z nichž si Říše mohla vybírat, a oni nás musí posadit zrovna na planetu, která už je osídlená! Copak oni takovéhle věci neprověřují předem?“

„Ne,“ odvětil Libuk. „To je naše práce. Třeba se to nevyvrbí tak zle, Russi. Takoví cizinci nás toho mohou o této planetě spoustu naučit a třeba se nám to bude hodit. Pokud se budou chovat přátelsky, jsem svolný k témuž.“

„To není moc pravděpodobné, Svene,“ odvětil Havran. „Sám přece dobře víš, jak Říše přistupuje k cizincům. Buď je odkáže do jejich mezí, nebo je odkáže pod zem. Jiná možnost neexistuje.“

„Toto je nová planeta,“ namítl Libuk. „Tady to může být jiné.“

Havran si jen odfrkl. „Zkus to říct vyšetřovatelce.“

„Obávám se, že to není tak jednoduché,“ řekla tiše d’Šanc. „Podle senzorů tu žádná jiná města nejsou. A tohle vypadá opuštěně.“

„Tak moment,“ vyhrkl Havran. „To chceš jako říct, že tam nikdo není?“

„No, něco tam je,“ přiznala d’Šanc. „Cítila jsem to.“

Vojáci čekali, co bude dál, a pak jim došlo, že už řekla vše, co chtěla. Havran znechuceně nakopl hroudu.

„Záhady. Nenávidím záhady.“

„Pochybuji, že jde o něco, co bychom nezvládli.“

Vojáci ostře vzhlédli. Přicházel k nim dr. Williams. Věnoval jim srdečný úsměv a esperce kývl na pozdrav.

„Omlouvám se, že jsem vám skočil do řeči. Neměl jsem nijak v úmyslu se vtírat…“

„Ne, to je v pořádku, doktore,“ řekl Libuk. „Tebe se to taky týká. Vypadá to, že nedaleko od místa, kde jsme zaparkovali, je nějaké opuštěné cizí město.“

„Fascinující,“ pravil Williams. „Vřele doufám, že ho půjdeme prozkoumat.“

„No těbůh,“ zasténal Havran. „Další zasraný hrdina.“

Williams ho ignoroval a vrhl veškerý svůj šarm na Libuka a esperku. „Co soudíte o našem novém domově, přátelé?“

„Tedy, rušno tu opravdu není,“ odtušil Libuk. „Už jsem viděl živější hřbitovy.“

„Moc atraktivní není, to přiznávám,“ odvětil chladně Williams. „Ale zatím bych ho nezavrhoval. Může mít své skryté kvality. Geologie není zrovna mou silnou stránkou, ale pokud jsem pochopil záznamy správně, považují lodní počítače místní půdu za velmi zajímavou.“

Poplácal si na svou kabelu. Havran se probral a se zájmem se na něj podíval.

„Chceš tím říct, že tu může být něco, co stojí za kopání? Zlato, drahé kameny, něco takového?“

„Ano, to je přesně to, co mám na mysli,“ odvětil Williams. „Myslím, že pár zkušebních vrtů by mohlo vynést na světlo něco k našemu prospěchu.“

„Drahokamy jsou fajn,“ mudroval Libuk. „Ale nenajíš se jich. A nás bude na té půdě dlouho zajímat jen to, nakolik je úrodná. Lodní zásoby nám dojdou za pár měsíců, a to ještě budeme muset dost šetřit. Pak už se o sebe budeme muset starat sami. Dejme tomu, že tu někde jsou nějaké jedlé rostliny a zvířata, ale stejně budeme muset pěstovat vlastní zeleninu kvůli vitamínům a stopovým prvkům. Takže nepředbíhejme událostem, doktore.“

„Ty sis to nějak nastudoval,“ utrousil Havran.

„Říkal jsem si, že aspoň jeden z nás by si o tom měl něco zjistit,“ odpověděl Libuk.

„Já bych si s pěstitelstvím nějak moc hlavu nelámal,“ řekl Williams. „Ty sopky možná působí trochu dramaticky, ale pomáhají zkvalitňovat půdu. Všechny ty sopečné vyvřeliny jsou plné fosforečnanů, vápníku a uhličitanů. Stačí dodat ty správné dusičnany a potraviny by měly rašit ze země jako divé.“

„Naneštěstí je tu taková drobná komplikace,“ řekla d’Šanc. „Narazil jsi tu už na nějaké známky života, doktore?“

„Ne,“ odvětil Williams. „Je to podstatné?“

„To mě nijak nepřekvapuje,“ utrousil ponuře Havran.

„Nevšímejte si ho,“ řekl Libuk. „On si myslí, že se před ním všichni schovávají. A být já cizincem, tak mě při prvním pohledu na Havrana taky napadne, že bych se měl schovat.“

„Překvapuje mě, že za námi ještě nepřišel kapitán,“ nadhodil ležérně Williams. „Čekal bych, že bude celý žhavý dát se do řeči o svém novém teritoriu. Koneckonců, tak to přece vojenské mozky dělávají. Nebo máme kapitána, který se nerad jen tak s někým zahazuje?“

Libuk se zamračil. „Vypadá celkem solidně,“ namítl.

„Pro mě za mě se může klidně celou dobu courat, kde se mu zlíbí a jak dlouho se mu zlíbí,“ přidal se Havran. „Tady venku je bez něj příjemně a klídek. Kdo stojí o nějaké oficírské týpky, co jen hulákají rozkazy? To je jedna z mála dobrých věcí na Pekelném komandu, žádná debilní pravidla a směrnice.“

„Kapitán komandu velí,“ poznamenal Williams. „Tak jako tak rozkazuje.“

„Jo, ale je to jiné,“ odsekl Havran. „Já mluvím o tom, že už se nemusí salutovat, že nejsou žádné inspekční přepadovky, nestojí se na stráži v dešti za to, že se ti dostatečně nelesknou boty, ani se člověk nemusí celé dny nesmyslně a zbytečně dřít jenom proto, že se mužstvo má udržovat v činnosti. Toho už jsem měl po krk. A navíc… Čistě teoreticky si představte, že se rozhodnu neposlechnout. Co mi může Hunter udělat? Tady nemá žádnou vojenskou stráž ani policii. Tady je na to sám…“

„Omyl,“ pravila vyšetřovatelka Krystel.

Všichni rázem vzhlédli a zjistili, že těsně u vchodu do tlakové komory stojí Krystel s kapitánem Hunterem. Havran si nemohl nevšimnout, že oba mají ruce opřené hned vedle disruptorů. Rozpačitě se usmál a ani se nehnul.

„Kapitán tu velí,“ pravila Krystel. „A ty buď budeš dělat, co se ti řekne, nebo si to s tebou vyřídím, vojáku. Pořád jsme občané Říše se vším, co z toho plyne.“

„Jistě, jistě,“ vyhrkl rychle Havran. „Stačí jen říct, vyšetřovatelko.“

„Postřehl jsem, že někteří z vás se zajímají o možnost těžby nerostů,“ řekl Hunter. „Drahé kameny, drahé kovy a podobně. Být vámi, měl bych na paměti, že jen velmi málo kolonistů si vydobude bohatství. Veškerý čas, který jim Bůh dopřeje, mají co dělat, aby se vůbec udrželi nad vodou. Ne, lidi, mnohem pravděpodobnější je, že se nějakou pitomou náhodou zabijete, protože budete snít o zlatých dolech, místo abyste se soustředili na to, co máte. V těchto dnech se soustřeďte jen na to, abyste se jak sami, tak zbytek komanda udrželi naživu. Tak a teď, když už jste si všichni trochu odpočinuli, je načase udělat něco pro své zdraví, takže si dáme menší procházku. Nějakých patnáct mil odtud je opuštěné cizí město. Půjdeme se na něj podívat. Pěšky, s plnou polní a standardními zásobami. Vyrážíme za třicet minut.“

„Pěšky?“ podivil se Williams. „Proč tam neletíme s pinasou? Baterie mají energie víc než dost.“

„To je pravda, to mají,“ souhlasil Hunter. „A tak to taky zůstane pro případ, že by nastal nouzový stav, který by si vyžádal použití pinasy. V žádném případě nehodlám plýtvat energií na zábavné výlety. Kromě toho si myslím, že bude lépe, když nebudeme k městu spěchat. Tento svět je pro nás stále ještě nový, a pokud máme dělat chyby, tak alespoň tam, kde to nijak nevadí. Jo, a mějte oči otevřené a zbytečně na sebe neupozorňujte. Jdeme na průzkum, ne do útoku.“

„Ale co pinasa?“ zeptal se Williams. „Je moudré jen tak si odejít a nechat ji nestřeženou? Zatímco budeme pryč, může se s ní stát cokoli. A jestli se něco stane s výbavou, která je na palubě…“

„Doktore Williamsi,“ přerušil ho líbezně Hunter, „to už stačí. Já jsem tu kapitánem, já ti nemusím nic zdůvodňovat. A nijak se mi nelíbí, když někdo neustále zpochybňuje mé rozkazy. Ty se musíš naučit mi věřit, doktore, a bezvýhradně mě poslouchat. Pokud se to nenaučíš sám, požádám vyšetřovatelku, aby ti pomohla. Pinasa bude za naší nepřítomnosti naprosto v bezpečí. Není-liž pravda, vyšetřovatelko?“

„Je,“ zamumlala Krystel a znovu si zapálila doutník. Párkrát zabafala, aby jí hořel přesně tak, jak chtěla, a pak zabodla do Williamse ledový pohled. „Před odchodem aktivujeme silovou stěnu a dokud se nevrátíme, budou počítače v bojové pohotovosti. Celkem vzato na tom bude pinasa lépe než my.“

„Tos vystihla přesně,“ zamumlal Havran. „Jestli vyrážíme proti cizincům, chci příplatek za riziko.“

„Formálně vzato bychom jim neměli říkat cizinci,“ ozval se dr. Williams. „Toto je koneckonců jejich planeta. Jestli je tu někdo cizí, tak jsme to my.“

Vyšetřovatelka se uchichtla. „Omyl, doktore. Cizinci jsou cizinci bez ohledu na to, kde je najdeš.“

„A jediný dobrý cizinec je mrtvý cizinec,“ podotkl Havran. „Že, vyšetřovatelko?“

Krystel se usmála. „Přesně tak, vojáku.“

„Jak můžeš něco takového říct?“ vybuchla d’Šanc. „Všechno živé má společný základ. Stejně přemýšlíme, stejně cítíme, chováme stejné naděje a tužby…“

„Už jsi někdy nějakého cizince potkala?“ otázala se Krystel.

„Ne, ale…“

„To nemnozí.“ Krystel popotáhla z doutníku, vyfoukla perfektní kroužek dýmu a nadlouho se na něj zahleděla. „Cizinec, to je od slova cizí, esperko, cizí jako divný, jiný, nelidský. Nepřirozený. V Říši není prostor pro cizince a tato planeta je součástí Říše od okamžiku, kdy ji říšská loď objevila. Takový je zákon Říše.“

„Ale tady to tak být nemusí,“ ozval se opatrně Libuk. „Kdybychom ty cizince dokázali kontaktovat mírumilovně a uzavřít s nimi nějaký druh spojenectví…“

„Tak by na to Říše nakonec přišla,“ řekl Hunter. „A udělala by tomu rázný konec.“

„Ale proč?“ podivila se d’Šanc. „Proč by jí to mělo vadit?“

„Protože cizinci představují neznámo,“ řekl Havran. „A Říše se neznáma bojí. Jak prosté. Vlastně na tom není nic překvapivého. Pro ty, kdo jsou u moci, představuje neznámo vždycky hrozbu.“

„Někdy mají k obavám dobrý důvod,“ poznamenala Krystel. „Byla jsem na Grendelu, když se Spáči probudili.“

Dlouho nikdo nic neřekl.

„Myslel jsem si, že se odtamtud nikdo živý nedostal,“ poznamenal nakonec opatrně Libuk.

Krystel se nevesele usmála. „Měla jsem štěstí.“

„Myslím, že pro dnešek už bylo těch řečí dost,“ prohlásil Hunter. „Jděte se sbalit. Berte si jen to nejnutnější. Nezapomeňte, že to budete muset nosit sami, a může se nám stát, že budeme mít naspěch. Sraz je tady za třicet minut a všichni budete připraveni vyrazit. Na nikoho se nečeká. Hoďte sebou.“

Komando se jako jeden muž obrátilo a vpochodovalo do pinasy. Vojáci šli jako poslední. Havran se podíval na Libuka.

„Cizí město,“ řekl tiše. „Už jsi někdy viděl nějakého cizince, Svene?“

„To ne,“ odvětil Libuk. „Od toho jsou vyšetřovatelé. Jednou, na Golgotě jsem potkal vampýra. Byl dost divný, ale ne přímo cizí. A co ty? Ty už jsi někdy nějakého potkal?“

„Ještě ne.“ Havran se nešťastně zamračil. „Jen doufám, že naše vyšetřovatelka má dost rozumu, aby nás nehnala do ničeho, co by nám přerostlo přes hlavu. Pro pomoc to máme sakra daleko.“

Soumrak Říše - Peklo
Twilight of the Empire - Hellworld
Green, Simon R.
Nakladatel: Wales
Překladatel: Mirka Polová
Obálka: Arndt Drechsler
Redakce: Robert Pilch
Rok vydání: 2007
Počet stran: 200
Prequel k sérii Lord Morituri.
cena 189.00 Kč